Jsou za námi duben a květen, měsíce plné nespravedlnosti a strachu z vyhazování. Premiér Gross si několik měsíců užíval svého vysokého platu, než ho konečně zrádná kobylka polopravd a falešností vyhodila ze sedla. V těch dnech vyhodili jednoho mého přítele ze dne na den z práce za to, že byl v rozhořčení nad lumpárnou nešetrně upřímný (jenže sprostý). Přitom je tak laskavý a fér chlap!
Dalšími nespravedlnostmi se to v těchto týdnech hemžilo ve školách – při opravování písemek z češtiny sem tam někdo dostal špatnou známku nikoli za kvalitu práce, ale za své názory. Nebo dostali dva žáci o dva stupně jiné známky za stejný počet chyb. Jiných nespravedlností se teprve dočkáme; určitě se zas někde objeví možnost koupit si úspěch
při přijímacích zkouškách. Všelijakého nespravedlivého vyhazování je hodně také průběžně: do vzduchu (na Východě) a z kopýtka, za blbosti a hlavně do popelnic (na Západě).
Taky se mi v květnu dostala do ruky úžasná deska: Louis Armstrong and the Good Book. Když jsem si ji pouštěl poprvé, podruhé a potřetí, nemohl jsem se ubránit pokušení tancovat, luskat si a zpívat s hudbou. Ve spirituálech je úžasná síla, a dlouho jsem nemohl přijít nato proč. A proč je nikdy běloši nedokážou zazpívat TAK, aby to v nich zůstalo. Pak jsem na to kápl: jde o upřímný prožitek jedné věci (tomu jsme dneska většinou dost daleko) – těm nevzdělaným, naivním, udřeným a vší nespravedlností světa zkoušeným černochům ve službách bohatých euroameričanů nešlo v životě o nic víc než o ty poslední přijímačky. „I wouldn‘t be a sinner! I‘ll tell you the reason why: I‘m afraid my Lord might call me – and I wouldn’t be ready to go.” Nechci být hříšník – povím vám proč: Pán by si mne mohl zavolat a já bych nebyl připraven na cestu. •