ročník 47/2006:
                   
064Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Rohlík s máslem nebo dům?
Citát
Ježíšův křest
Na dno to jde snadno
Konzum a smysl
Smutně veselá africká pohádka
Požehaná úroveň života
Zátoka sviní, duben 1961
Haló, je tam někdo?
sms recenze
Českobratrská identita? – II
Z židovské kuchařky
SEM v ČR
Potřebujete logopeda?
Estonsko - všude net a nepořádek
Apoštol Filip
4. ročník futsalového turnaje „o pohár Orebitů 2006“
Freetekno
Bereme, co je
Svatý jazzový prosťáček
Pýcha a předsudek
„Divadelní truchlohra" Zvoník od Matky Boží
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ
 
NA DNO TO JDE SNADNO
Olcha Ferjenčíková a Tomáš Jun

Oldřichu Villnerovi je jen 27 let, zažil toho ale víc než dost. Přečtěte si sami, jak se z pracovitého studenta průmyslovky stal úspěšný podnikatel a pak bezdomovec, kterého jsme potkali ve výdejním centru Nového Prostoru v Řeznické ulici v Praze. Právě si tam kupoval nové časopisy.

Odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Kraslicích u Sokolova, v dětství jsme se ale hodně stěhovali. Osmou třídu jsem vyšel v České Lípě s prospěchem 1,18 a nastoupil jsem na střední průmyslovou školu obor technika administrativy. Mezitím se ale rodiče stačili rozvést a já začal pracovat, protože jsem chtěl mít svůj zdroj peněz. Dělal jsem noční na taxislužbě a přes den chodil do školy. Naučil jsem se spát dvě hodiny denně a školu jsem zakončil maturitou z ekonomiky, marketingu, managementu a psaní na stroji. Pak jsem šel na vojnu.
Co jste dělal po vojně?
Začal jsem pracovat pro cestovní kancelář. Skoro tři roky jsem byl mimo Českou republiku, hlavně v italském Caorle a v německy mluvících zemích. Po návratu jsem nastoupil na soukromou jazykovou školu a udělal si certifikaci z němčiny a angličtiny a také jsem měl našetřené nějaké peníze, tak jsem začal podnikat.
V čem jste podnikal?
Zprovoznil jsem úspěšný dámský klub Sweet Dream, kde zákaznice našly soukromí a příjemnou společnost a po prvních nesnázích, kdy jsem měl asi třímilionové dluhy mi podnik začal vydělávat peníze. V tu dobu jsem ale začal těmi penězi hýřit. Když máte skoro deset tisíc každý ráno, těžko jste za hodnýho kluka. Začal jsem těm penězům vyloženě sloužit, chtěl jsem mít stále víc. Začal jsem obchodovat taky se sklem, zase jsem spal jen ty dvě hodiny denně, pořád jsem se snažil vydělávat. A bohužel jsem začal pít.
S alkoholem nějak souvisí i vaše nynější situace?
V noci z 5. na 6. května 2000 jsem byl v motorestu daleko za Prahou a ještě jsem se „občerstvoval“, když mi volali kamarádi, že opékaj sele, ať přijedu. Došlo k bouračce, byl jsem pak 21 dní v kómatu. Rychlá záchranná služba si zapsala: subjekt má šanci na přežití 0,5 %. Podrobil jsem se asi čtrnáctihodinový operaci hlavy, oloupali mi ji jako banán - proto dnes pořád nosím čepici - a měl jsem ochrnutou levou polovinu těla. Doktoři říkali, že to je maximálně na LDNku a invalidní důchod – například kvůli posunutýmu oku dnes vidím všechno dvakrát.
Dneska ale není poznat, že byste například špatně chodil…
Tehdy jsem totiž skrze jednu holku z Český Lípy poznal víru a Bibli. Díky tomu jsem se zvedl z toho invalidního vozíku a rozhýbal levou polovinu těla. Pak jsem si našel přítelkyni a podnájem, zaplatil její dluhy a odjel pracovně na Maltu. Po dvou týdnech jsem se vrátil, byt byl prázdný a přítelkyně pryč. Dostal jsem se už z horších věcí, řek jsem si. Pak ale přišel domácí, že mu dlužím dva nájmy. Nechával jsem peníze na stole a přítelkyně mu je nikdy nedala. Následovalo pár pokusů o sebevraždu.
Tehdy jste tedy byl bez práce, bez bydlení – co jste dělal dál?Rozjel jsem se nočním vlakem do Brna a přišel do jedný firmy, že tam chci pracovat. Neodešel jsem, dokud jsem nepodepsal smlouvu o díle na 200 hodin. Když skončila tahle práce, odjel jsem do Prahy a poznal, co to je život lidí bez domova. Nejsem ale ochoten klesnout pod určitou úroveň. Sedět v tramvaji a nepustit sednout starou babičku, protože jsem unavený - nepřípustné. Člověk se pořád snaží být člověkem. Dělám brigády, jsem zaregistrovaný v několika personálních agenturách a ve svém "volném čase" prodávám Nový Prostor. Nemohl bych se ptát spoluobčanů "Nemáš prosímtě drobásek?" Snažím se dělat cokoliv. Po škole jsem si práci vybíral, nesmělo se tam moc dělat a musela být dobře placená. Dnes už mi je jakákoliv práce od uklízení veřejných toalet po práci asistenta managera stejně dobrá, protože jsou za ni stejný peníze za který je stejný rohlík
Dostal jsem se do situace, kdy jsou tři koruny hodně. Pro někoho to jsou drobný, který nechá jako dýško, pro mě to jsou tři rohlíky, na nichž se dá třičtvrtě dne existovat.
Tedy naprostá změna pohledu na svět?
Dřív jsem byl mladý a úspěšný, s hezkou přítelkyní a v prostorném domě a přišlo mi úplně normální sedět ve svým koženým křesle před velkou televizí, vychutnávat si dobré kuřivo a občas si dát skleničku něčeho dobrého. Když mě napadlo někam jet, tak jsem jel. Peníze vyřešily drtivou většinu všech starostí. Například: v devět večer otevřu špajz a zjistím, že není chleba. Co teď? Kdyby nebyly peníze, tak držím půst. Takhle jsem ale zavolal non-stop taxi službu a taxikář mi z večerky dovezl bochník.
Pak jsem ale zjistil, že peníze jsou sice dobrá věc, ale že mě nenaplňujou, že už mě nebaví je utrácet, že už mi nic nedávaj. A pak jsem začal pít. A důsledkem pití byla ta bouračka. Můžu si za ni sám a dodatečně bych chtěl poděkovat zdravotnici, která si v sanitce všimla, že nemůžu dejchat a prořízla mi krk, chci poděkovat hasičům, co mě vystříhali z tý zmuchlaný alobalový kuličky...
Co všechno se změnilo?
Začal jsem hledat jiný hodnoty. Vím, že peníze řešej problémy, ale už nikdy nebudu volat na taxikáře, aby mi dovezl chleba. Pokud ho vůbec budu tak nutně potřebovat - myslím si, že mě život naučil větší skromnosti. Ostatně všechno, co si vydělám na svý komfortní kolekci informací (NP) bych dal za to, abych ráno slyšel "Ahoj, dobrý ráno, chceš uvařit kafe?" Možná někdo řekne: "A co má bejt, ta moje mi vaří kafe už 12 let..." Člověk by měl zažít, co to je citová prázdnota a opuštěnost... Já jsem toho zažil hodně a bylo to dobrý, ale už opravdu nechci. Chci jednu ženu a neni důležitý, aby byla super hezká, ale aby byla hodná a aby mě měla ráda. 10 korun na polívku je fajn, ale hezkej pohled a dotyk zahřeje a zasytí možná mnohem víc. Materiální statky prodlouží život o den, dva - a každý z těch dní bude stejným utrpením. Citová stránka je ale důležitější.
Člověk získá pocit, že na tom světě není zbytečně, že je aspoň někdo, komu na něm záleží. Vím totiž, co by mi provedla spousta lidí, který mě potkávaj když prodávám NP, kdyby byli majiteli střelné zbraně. Vadí jim každý, kdo je jiný - ať už bezdomovec, nebo zazobaný podnikatel.
Přitom do podobné situace se může dostat každý z nich...
Jistě, ale nikdo si to neuvědomuje. To je na tom to nejlepší. Každý tam může být a nikdo to neví. Proto jsem rád, když vidím alespoň jednoho člověkaj - třeba malý dítě, který se zastaví, když dělám pravého kamelota a říká "mami, to je supr, koupíme si to od toho pána". Když si maminka NP nakonec koupí, tak mám energii na další den, ale ten dětskej pohled, ten zájem o halekající postavu ve Spálené mě nabije na dalších sto dvacet let.

Moc děkujeme.

Není zač - bylo mi ctí a stavte se někdy ve Spálené (O.Villner@seznam.cz)
 
 
TÉMA
 
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Na dno to jde snadno:    | vložit příspěvek |