ročník 49/2008:
                   
082Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Táhni mi od krbu, lovče!
Cesta k Bohu je otevřená
Adamovy hranice
Lovci a jeskynní ženy
A zrovna ne!
Judaismus a násilí dnes
... v Boha, Otce všemohoucího
Petr Linhart
Hliník se neodstěhoval do Humpolce
Metoda "Pytlík třešní"
Občanka
Pomáhat se musí umět
Víkend na trati 231 - v Polabí
Mrtvý muž v bunkru
Radůza rapující meditující
Dva proti Říši
Phléésová sezóna
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
POMÁHAT SE MUSÍ UMĚT
Olcha Richterová

S Jirkou Vlčkem (24) jsem se setkala na Kurzu pro pracovníky s mládeží v Bělči a v Chotěboři. Je rodilý Zlíňák, studuje a pracuje ale v Brně. A jestli vás zajímá, co obnáší studium, ale hlavně jeden typ práce sociálního pracovníka, čtěte dál.

Na stránkách www.socialnipracovnik.cz/asistent jsem si kromě toho, že jsi „koordinátor projektu,“ všimla i obligátního Bc. před jménem...

Bakaláře jsem získal na Filosofické fakultě v Brně, kde jsem se dálkově studoval filosofii. Pomohlo mi to udělat si pořádek ve svých představách o světě a nasměrovat se víc k sociální práci. Po filosofii a roční praxi v Armádě spásy jsem nastoupil na brněnskou Fakultu sociálních studií, obor sociální politika a sociální práce. Tady jsem také našel svou současnou práci – organizaci projektu Asistent do rodiny.
Jak je váš projekt spjatý s univerzitou a čemu se věnuje?
Od začátku pracujeme pod katedrou soc. politiky a snažíme se poskytovat kvalitní praxi našim studentům. Pracujeme přitom s rodinami, v nichž je nějak ohrožen příznivý vývoj dítěte. Problémem bývá bytová situace (zadluženost, špatné podmínky k bydlení a výchově dítěte - např. chybí topení či elektrika, neschopnost pravidelně splácet nájem) a snížené rodičovské kompetence (rodiče neví, jak se mají o dítě starat, co je třeba mu zajistit, děti nemají dostatek podnětů potřebných ke svému rozvoji) nebo jiné věci - výchovné problémy dětí, záškoláctví, trestná činnost... Asistent pak působí jako sociální pracovník, ale jeho výhodou je častý kontakt s rodinou - alespoň jednou týdně.
S kým spolupracujete?
Hlavně s úřady brněnských městských částí, dále s neziskovými organizacemi jako např. o.s. Open Family, Sdružení pěstounských rodin, Fond ohrožených dětí... Velký dík patří Nadaci Terezy Maxové, která nás dlouhodobě podporuje. Spolupráce se odvíjí od ochoty pracovníků jednotlivých organizací. S neziskovkami i městskými částmi máme dobré zkušenosti, někdy však narážíme na limity úřadů určené jejich vnitřními předpisy. I ty se však při troše dobré vůle dají vyřešit.
Jak projekt Asistent do rodiny vůbec začal?
Bylo to na začátku mého studia na FSS. V jednom předmětu jsme měli za úkol vymyslet a realizovat projekt pomáhající předejít odebírání dětí z rodin a jejich umisťování do ústavů. Myšlenka sociální asistence v rodinách se zrodila i na základě reálné potřeby jedné z mých kamarádek, která pracuje na oddělení sociálně právní ochrany dítěte v Brně. Já byl třídou zvolen jako koordinátor, přestože odvahy jsem k tomu měl pramálo. Výzvy se však mají přijímat.
Sám jsi byl asistentem –jaká to je práce?
Umožnila mi poznat, jak funguje romská i česká rodina v sociálně nepříznivé situaci, za což jsem velmi vděčný. Každý týden jsem navštěvoval svou rodinu a snažil se jí pomoci s konkrétními problémy. Vystupoval jsem jako někdo, kdo nabízí účinnou pomoc, ale také podporu a porozumění pro jejich způsob života. Podstatné bylo vytvoření vztahu důvěry a otevřenosti.
V čem tě to změnilo?
Daří se mi teď líp dívat se na věc z pohledu asistentů. Také se pořád nestačím divit, kolik rodin bez ohledu na jejich etnickou příslušnost žije v nepříznivých bytových podmínkách, neví, jak se starat o děti či má strach z úřadů. Např. jedna maminka, s níž jsem pracoval, měla problémy s úřady a majitelem bytu z velké části proto, že si ve svých 35 letech neuměla přečíst rozhodnutí soudu, sociálky či jiné instituce. Zkrátka neuměla pořádně číst ani psát. Většinou platí, že co nám přijde samozřejmé, to je pro ty rodiny nesmírně obtížné. A bez pomoci zvenčí se to nikdy nenaučí jinak. Mnoho lidí si myslí, že je třeba změnit systém sociálních dávek směrem k větší angažovanosti klientů a zpřísnit podmínky přidělování dávek. S tím bych souhlasil v případě, že v rodině nejsou děti a motivace je otázkou ochoty dospělých jedinců. Pokud ale v rodině děti jsou, myslím, že je třeba dělat všechno proto, abychom rodinu podpořili v jejích přirozených podmínkách, není–li přitom vážně ohrožen příznivý vývoj dítěte.
Splňuje váš projekt původní záměr poskytnout praxi studentům a zároveň pomoci rodinám?
Ano, tohle se nám daří. Studenti od nás odchází s reálnými představami o sociální práci a systému služeb, jsou více vyzbrojeni pro budoucí zaměstnání. Získají obrázek o tom, jak se mohou v sociální práci nejlépe uplatnit, kde jsou jejich limity, co jim sedí a co ne. Někdo si to rozmyslí a začne pracovat v jiné oblasti. Ale i o to jde – pomáhat se musí umět a není to vždy jednoduché. Asistentům dokonce nabízejí práci i samotné úřady, které si je již „vyzkoušely“ v rámci rodinné asistence.
Mají tví spolužáci zapojení v projektu nějakého společného jmenovatele? Jsou třeba neobvykle trpěliví, vstřícní, nebo jinak odlišní od běžného studenta VŠ:-)?
Myslím, že jsou neobyčejně citliví k lidským problémům, mají chuť pomáhat a osobně se angažovat. My se jim snažíme představit realistický pohled na skutečnost, bourat zaběhané stereotypy a předsudky. Asistenti mají také velkou chuť na sobě pracovat a jsou odvážní. Mluvím sice o asistentech, faktem ale je, že za poslední dva roky z asi 30 asistentů byli pouze 3 muži (včetně mě). Tento obor pro ně bohužel není moc zajímavý, ale potřeba jich je stejně, jako žen – chlapi, kde jste? :-)
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Mám velký modrý kalendář a do něj si píšu všechny schůzky, které mě přes den čekají. Starám se o zprostředkování nových rodin, volám na sociální odbory a spolu se sociálními pracovnicemi hledáme motivované rodiny, do nichž by mohl asistent začít docházet. Pak vybírám asistenty tak, aby jim daná rodina osobnostně seděla (mám v tomto směru doporučení od paní psycholožky, která vede s každým asistentem pohovor). Při prvním kontaktu s rodinou vysvětluji způsob práce asistenta a vyjasňuji vzájemná očekávání. Jinak se věnuji vedení organizačního týmu, společně s kolegou připravujeme kurzy pro asistenty a hledáme školitele. Jsem odpovědný za celkový chod projektu.
Kdy sis naposledy nevěděl rady?
Stává se mi to, taky se stále učím. Díky Bohu mám kolem sebe spolupracovníky, kterým věřím a mohu s nimi své problémy konzultovat. Využívám také podpory supervize.

 
 
ROZHOVOR
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Pomáhat se musí umět:    | vložit příspěvek |