„Napiš o té knize.“ Můj výtisk ale zůstal v Čechách a já jsem v Anglii. Studentská knihovna v útrobách sheffieldské nemocnice jeden vlastní. V polici mezi odbornými svazky o péči o umírající krčí se opuštěná jedna skromná kniha beletrie. Půjčuji si ji. Procházím nemocničními chodbami, dívám se do tváří pacientů a jejich příbuzných. Všichni čekají. Na uzdravení. Nebo na tu druhou možnost. Venku drobně mží. Celý svět se rozostřil.
Ishigurův román ale do té tiché, čistotně a neosobně bílé police vlastně patří. Jeho vypravěčka je totiž ošetřovatelka a všichni její pacienti už dávno ztratili veškerou naději. Stará se o ně velmi pečlivě, vždyť s nimi chodila do stejné internátní školy a jednoho dne, možná zítra, možná za několik let, bude ležet tam, co oni, a sama bude potřebovat pomoc. Zatím je však stále ošetřovatelkou. A vzpomíná.
Jako všechny ostatní knihy jednoho z nejnadanějších žijících britských spisovatelů Kazua Ishigura i tahle je především vzpomínáním na to, co bylo, a smutným rozjímáním nad tím, co všechno mohlo být, kdyby… A právě to kdyby, to tíživé, hrozné, nelidské kdyby je jádrem celého románu. Nikdy není vysloveno nahlas, ale všichni je mají pořád před očima. Touží se vzepřít, i když už dávno nevěří, že by to mělo smysl. Ale co když?
Ishiguro pomalu a trpělivě odkrývá jednu vrstvu vzpomínek za druhou, dokud neodhalí ten tragický monument, který se pod nimi skrývá. Tyčí se nekompromisně před vámi a není možné ho obejít. Jeho rysy jsou hrubé, jeho váha obrovská. Celý život budete muset prožít v jeho stínu.
Je to román syrových, nezjemňovaných emocí, román o nevyhnutelnosti smrti a o tom, co dělá člověka člověkem. Jeho četba bolí, ale je to bolest, která osvobozuje.

Kazuo Ishiguro - Neopouštěj mě (Never Let Me Go)
přel. Gisela Kubrichtová
BB art, Praha 2007

Hledáte film, který byste mohli pustit dětem z nedělky, mládeži i jejich rodičům a ještě se při něm všichni dobře pobavit? Doporučuji Ratatouille (a není to jen proto, že českou duši potěší mezinárodní úspěch filmu natočeného podle scénáře Jana Pinkavy a vyrobeného v jeho studiu).
Tento animovaný příběh krysáka Remyho, který se z kanálů a stok vyšvihne do čela pařížské restaurace nepostrádá žádný z prvků, které utvářejí dobrou pohádku. Má vtip (někdy naprosto kouzelně založený na kreslené podobě filmu, např. když se krysy schovávají na tmavých dlaždicích kuchyně, aby mohly dokončit přípravu večeře pro významného kritika – na světlé dlaždice jim vykukují jen ocásky), napětí (honička mezi hlavním hrdinou a hlavním záporákem, dočasným majitelem restaurace, vám dá možnost držet hbité potvůrce dvě minuty palce a obdivovat dovednost animátorů i krásu Paříže) a silný příběh o nevšedním přátelství, který se výborně hodí i do již zmíněné nedělní školy.
Vše se točí okolo motta „Vařit může každý“, díky němuž se Remy naučí používat jemná koření a vybrané přísady. Shoda okolností ho přivede do vybrané restaurace, kde krysy samozřejmě každý nesnáší. Šikovný hlodavec ale v nestřežené chvilce přisype do polévky originální koření – a hosté si novou chuť nemohou vynachválit. Divák pak sleduje, jak malý šedý gurmán i jeho ruce – totiž na kuchaře povýšený pomocníček - překonávají předsudky okolí i své vlastní. Konec je samozřejmě dobrý, ale ne laciný - Ratatouille je ve svém poselství dost realistický. Vařit sice může opravdu každý, to ale neznamená, že by každý vařit i měl (nemyslete si ale, tohle neplatí Remymu).

Režie: Brad Bird, Jan Pinkava. USA 2007, 110 min