ročník 49/2008:
                   
089Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Spolek trvalejší než republika, díky Bohu
Ester - kniha naděje
Společenství církve
Sborové společenství
„Sekty“ a násilí
Svatou církev obecnou, svatých obcování
Petr Nikl a Jiří Konvrzek
Všechno co jste chtěli vědět o odpadech a báli jste se zeptat
Pomoc bližnímu svému?
Že by svatba?
„Chceš jet do Veselynivky jako učitel češtiny?“
Pramen zdraví z Posázaví
Návrat do Červeného města
Tkáň života
Aaronův skok
Střípky
Všimli jsme si
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
„CHCEŠ JET DO VESELYNIVKY JAKO UČITEL ČEŠTINY?“
Marie Medková

Filip Ženatý strávil část svých prázdnin nezvyklým způsobem. Učil český jazyk ve vesničce Veselynivka na Ukrajině.

Jak se student teologie dostane k učení českého jazyka?

Spadlo mi to do klína. Přišel Petr Brodský, potulný kazatel naší církve, který jezdí po českých evangelických sborech v zahraničí, a řekl: „Chceš jet do Veselynivky jako učitel češtiny?“ Váhal jsem. Hlavně kvůli tomu, že jsem vlastně nevěděl moc, do čeho jdu. Ale pak jsem se rozhoupal. A nelitoval jsem.

Jel jsi sám?

Ne, byl jsem tam s Katkou Polaneckou-Ondrejkovou z Prahy. Ona je profi učitelka. Učí na základce na Smíchově. Takže nutno říct, že ona byla ta hlavní a já byl spíš pomocník.

Jak se do Veselynivky dostali Češi?

Pokud vím, tak po Bílé hoře odešli evangelíci do polského Zelowa. Odtamtud pak část potomků těchto exulantů odešla na Ukrajinu a v roce 1905 založila Bohemku. Některé rodiny však putovaly ještě dál a usadily se na místě, kterému se říkalo Sirotinka. To bylo v roce 1912. Veselynivka se to jmenuje od roku 1952.

Mluví děti doma česky?

Děti, se kterými jsem se tam setkal a pro které byla tato letní škola určena, mají alespoň jednoho rodiče Čecha. Takže doma mluví česky a mezi sebou děti taky něco breptnou. Ve škole se pak učí čeština jako volitelný předmět. Jenomže veselynivská škola je malotřídka. Od pátého ročníku dojíždějí děti do školy do vedlejší vesnice a tam už čeština není.

Učí se rády?

No, abych to uvedl na pravou míru. Děti měly prázdniny. A ruku na srdce, koho z nás by kdo donutil o prázdninách sednout do školní lavice? Navíc to bylo pro děti dobrovolné, a kdybychom je nutili sedět v lavici a dávali jim domácí úkoly, tak by nám tam nikdo nepřišel. Děti budou samozřejmě radši lítat po vesnici. Proto jsme hlavně vytvářeli zábavný program zaměřený na češtinu.

Jaké jste používali metody?

Po pár dnech začali přicházet s dětmi i jejich ukrajinští kamarádi, kteří česky neuměli, ale chtěli něco dělat. Pak taky začaly chodit i menší děti, které neuměly číst a psát. Proto byl program každý den jiný, podle toho, kdo přišel. Hráli jsme různé jazykové hry, jako je jméno-město-věc nebo kufr. Malovali jsme, modelovali jsme z plastelíny zoologickou zahradu, pak jsme taky vymodelovali paralelně vedle sebe abecedu a azbuku. Velkou zábavou byl zpěv písniček ze Svítáku za doprovodu kytary. Hele, písničky Já mám kocábku a Můj pán mě pozval ke stolu svému už nechci nadosmrti slyšet. Dobrá byla taky noční hra a hra o poklad. Ale vůbec největší úspěch zaznamenala hra na schovku ve tmě u táboráku. Skončilo to tak, jak to skončit muselo - pořád jsem pikal jen já.

Kde jsi bydlel?

Bydlel jsem u paní Marie Provazníkové, maminky naší Olgy. Marie je farářkou ve veselynivském sboru. Bydlí se svou vnučkou, taky Marií, v hezkém přízemním domečku. Nad dvorkem se jim po takové konstrukci pne vinohrad, který tak dělá dvorek útulný a stinný. Nejoblíbenějším místem se mi stala lavička před brankou, kde jsme ve volných chvílích vysedávali, povídali si, četli anebo prostě jen tak seděli.

Co jazyk a strava?

Marie vařila výborně. Přibral jsem tam, nekecám, asi 5 kilo. Když mi dneska někdo řekne: boršč! tak se poslintám:) Co se týká jazyka, tak ve Veselynivce jsme se dorozuměli česky.

Byl jsi i jinde než ve Veselynivce?

První víkend jsme přijali pozvání do Bohemky k Sverdlovům. Bohemka je od Veselynivky vzdálená asi 60 km. Na internet jsme jezdili vždycky v pondělí do okresního města Berezivky. Na konci našeho pobytu jsme pak navštívili Oděsu. Fakt parádní město. Ale asi jen pro nás dvoumetrová chlapiska. Být drobná dívka, nevím...

Jaká je Oděsa?

Oděsa je srdíčko. Centrum si v kráse nezadá s centrem Prahy. Přenádherná je oděská opera a potěmkinské schody. Jsou tam krásné budovy ve francouzském stylu a ulice lemované vzrostlými platany, takže i v tropickém pařáku dávají chladivý stín. Známý je taky přístav s Vorontsovým majákem. V centru bylo hodně turistů, hlavně Rusů, Řeků a Italů. Oděsa je taková nudle podél moře od severu na jih. My jsme měli na dvě noci domluvený nocleh u krajanského spolku Česká rodina na severním cípu Oděsy. Byl to takový oděský Černý most, akorát si odmyslete možnost dopravy metrem a přimyslete možnost napadnutí toulavými psy. Doprava do centra byl adrenalin. Jezdily tam hlavně maršrutky, které byly hodně přeplněné lidmi. Platilo se při výstupu. Zkrátka vyřknete jméno zastávky, dáte řidiči dvě hrivny a on vám zastaví. Když se neproderete dopředu k řidičovi, pošlete peníze a název zastávky po lidech. No, každopádně už nikdy nebudu nadávat na pražské emhádéčko.

Jaký byl nepřekvapivější zážitek na Ukrajině?

Jednou v úterý po obědě jsem si chtěl dát šlofíka. Když se po mi chvíli začaly v hlavě motat první sny, přišel kdosi: máš tu návštěvu! Kdo si to ze mě dělá srandu? Nějaké dítě by chtělo hrát na schovku nebo co? Vyšel jsem ven a tam se na mě pod vinohradem šklebí můj kamarád Michael Pfann. Jeli s kamarády na Ukrajinu na road trip a přijeli mě navštívit. Nikomu o tom neřekli a najednou bum. A to mu ještě před dvěma dny Michal psal, že je v Tatrách a chodí po hřebenech. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by tam za mnou někdo přijel. Cesta z Čech do Veselynivky trvá třicet hodin a není to žádný výlet na Okoř. Můj výraz překvapení stál prý tehdy opravdu zato...

Doporučil bys takovou zkušenost dalším?

Určitě bych doporučil všem, aby se podívali do Bohemky nebo Veselynivky. Stojí zato vidět jiný svět. Věci tam fungují trochu jinak než u nás. Líp? Hůř? Ne. Prostě jinak. Život tam není žádná sranda, vo tom žádná. Ale když to člověk vidí, musí pokorně smeknout a poklonit se těm lidem, kteří, i přese všechna příkoří, která jim historie stavěla do cesty, si dokázali udržet krásnou češtinu, mnozí evangelickou víru a hlavně jakýsi český fíling, který se od toho ukrajinského liší.

Víš, když jsem to uviděl vyvstaly ve mně otázky: Kdo jsem já? Proč jsem se narodil v české kotlině a oni na široširé Ukrajině? Jsem lepší? Oni někteří lidé, když vidí poměry, které tam vládnou, si řeknou: No asi jsem lepší. Už abych byl zpátky doma na porcelánovém záchodě. Ale to vůbec ne! Vždyť se nemám čím chlubit. Vždyť jsem si nevybral, kam se narodím. Člověk si vlastně před těmi lidmi připadá až absurdně blbě. Skoro jako nahý. Nemá nic. Všechny věci, kterými se pořád obklopujeme, tu nejsou. Člověk klesne až na dno své duše, uvědomí si cenu lidskosti, milosrdenství a modlitby, ale i mnohem jaksi všednějších věci, jako je úsměv, poděkování nebo jen přání hezkého dne. Prostě si začne vážit toho, že něco vůbec je, když by to vlastně vůbec být nemuselo...

Moc díky za rozhovor!

 
 
ROZHOVOR
 
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku „Chceš jet do Veselynivky jako učitel češtiny?“:    | vložit příspěvek |