ročník 49/2008:
                   
0810Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Ježíšku, chci kostel místo shopingparku
Nehleď na víno, králi
Chvála Boží
O životním směřování
Zátiší s houpacím koněm
Násilí a fanatismus
hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný
Adam Katona
Nevíte, co pod stromeček?
Ochrana autorských práv
Metoda používání rozumu
Za jarem do Brazílie
Nevíte, co pod stromeček?
První advent v Tokiu
Střípky_10
Když v Ostravě padá listí
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
PRVNÍ ADVENT V TOKIU
Milena Černá

Vzpomínka

Je to už dávno. Koncem roku 1995 byla paní Olga Havlová nemocná natolik, že nemohla jet na oficiální presidentskou návštěvu Japonska a trvala na tom, abych ji zastoupila. Těšila jsem se, neboť na programu bylo setkání s Eli Wieselem a jeho ženou, setkání s císařem Hirohito a princeznou Michiko a konference „nobelistů“ v Hirošimě. Jako vždy pana presidenta doprovázela desítka lidí z ochranky, protokolu a zahraničních vztahů a asi třicet podnikových manažerů, které čekal samostatný program.
Japanolog výpravy při příjezdu k hotelu ukazuje směr, kde se nachází Ginza, bývalá čtvrť červených luceren, dnes nejluxusnější část hlavního města. Sotva jsme odložili kufry, táhne mne to ven. Za prvním rohem se ocitám v nevídaném ruchu a světle neónů, budovy šplhají do výšky. Šeří se, je před šestou. Nejmohutnější budovou na dohled je Panasonic připomínající ladné křivky lodi, před ní rušná křižovatka, snad i náměstí. Vše bliká, poskakuje, lomozí, ječí a kvílí. Náhle slyším cosi jako klinkání zvonu. Pozor, jsme v Tokiu, upozorňuji sama sebe. Ale jak se vydám tím směrem, zvonění je stále zřetelnější a už vidím uzoučkou mnohopatrovou budovu hnědé barvy, kdyby stála o samotě, byla by to věž se zvoničkou zakončenou křížem. Tak se církev vyrovnává s vysokou pozemkovou rentou v hlavním městě. Zrychluji a vcházím. V prvním patře se nalézá kancelář, v níž se neslyšně pohybuje několik žen a mužů. Jeden z nich přináší sešit, druhý mne posunky a slabou angličtinou prosí, abych se zapsala, jak se jmenuji a odkud jsem. Divný zvyk, myslím si, kádrovat příchozí. No prosím. Ukazují, abych postoupila výše. Ve druhém patře se nachází větší místnost upravená jako bohoslužebný prostor, vše připraveno v liturgické fialové barvě, poblíž menzy hoří první svíčka na adventním věnci. Ano, první advent, vždyť jsem kvůli cestování ani nebyla v kostele.
Lidé kolem mne se usmívají, uklánějí se, jeden pán mi přinese zpěvník, abych s nimi mohla zpívat. Zpěvník je anglický, a tak se snažím. Mše se odbývá v japonštině, kostel je plný. Na konci čte kněz ohlášky a náhle začíná anglicky: „Vítáme mezi námi paní doktorku Milenu Černou z Prahy, Česká republika, a děkujeme jí, že mezi nás přišla.“ Pokyne, lidé se otočí směrem ke mně a jásavě tleskají.
Pospíchám zpátky do hotelu a tečou mi slzy. Kohopak kdy potkalo takové přivítání v Japonsku, jak jen jsem si to zasloužila. Vyprávěla jsem příběh Václavovi Malému, který hned usoudil, že jsem byla na anglikánské bohoslužbě.
Douška: Tuhle Martin C. Putna prozradil, že anglikáni používají při oběti místo mešního vína sherry. Tak to byly ty malé pohárky s temně zlatou tekutinou, které se objevily v tokijském kostele při přijímání. Díky za informaci.

Milena Černá
 
 
POVÍDKA
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku První advent v Tokiu:    | vložit příspěvek |