ročník 50/2009:
                   
093Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Ekostimul
Zlaté pravidlo moudrosti
Zezelenal mi sbor
Biblická ekoinspirace (POKUS O ‚BIBLICKÝ‘ POHLED NA EKOLOGII)
Stoletá nemoc
mewithoutYou
Pán
03 Milá Eliško!
Křesťan musí být k moci kritický
Za dobrou náladou na Horňácko
Ježíš je normální!
Parno Grazst a Cimbali Band
Všimli jsme si 03
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
KŘESŤAN MUSÍ BÝT K MOCI KRITICKÝ
Olcha Richterová

Dr. Paul Oestreicher se narodil roku 1931 v Německu. Zažil v Berlíně tzv. Křišťálovou noc, a když mu bylo osm let, emigrovali s ním rodiče, kteří byli křesťané židovského původu, na Nový Zéland. Byl mimo jiné hlavním představeným katedrály v Coventry a v letech 1986-1998 ředitelem tamního Centra pro smíření mezi národy (které vedlo ke vzniku Společenství kříže z hřebů). Po skončení studené války se nadále angažuje za mír a lidská práva, podobně, jako když byl předsedou britské sekce Amnesty International. S Dr. Oestreicherm jsem se setkala v listopadu 2008 v Lidicích a následující otázky jsem mu posílala několikrát, protože se v současné době intenzivně věnuje mírnění nepokojů v Gaze. Jak ale vidíte, nakonec Bratrstvu odpověděl.

Co jste studoval?
Nejprve politologii na Novém Zélandu. Už tehdy jsem se jakožto křesťan chtěl věnovat hnutí za mír a lidským právům. Diplomku jsem psal o hnutí pacifistů, odmítačů války z důvodů svědomí, na Novém Zélandě během druhé světové války. Mě samotného velmi ovlivnili mí rodiče, kvakeři, a odmítl jsem sloužit na vojně. Jako student jsem vstoupil do Anglikánské církve a brzy následovalo rozhodnutí stát se po dokončení politologie farářem. Začínala studená válka, bojovalo se v Koreji. Chtěl jsem porozumět komunismu a najít způsob mírumilovné koexistence, předejít jaderné válce.
Jak jste se dostal do Evropy?
R. 1955 jsem pokračoval ve studiích v Německu, v Bonnu. Mým učitelem byl Helmut Gollwitzer, který se za války angažoval v odboji proti Hitlerovi. Byl také zajatcem v Rusku, což ho vedlo k důkladnému studiu marxismu-leninismu. V dialogu křesťanů a komunistů hrál H. Gollwitzer velmi významnou roli. V Bonnu jsem nabyl přesvědčení, že hlubší porozumění Východu a Západu je strašně důležité, a několikrát jsem navštívil DDR. Brzy jsem poznal, že tamní stalinistický systém neodpovídá Marxovým představám. Doufal jsem ale, že ho lze změnit na lidštější druh socialismu. Nemyslel jsem si totiž, že by západní kapitalismus byl spravedlivý společenský model. Doufal jsem tehdy, že je možné žít v křesťanské socialistické společnosti, která by byla svobodná i spravedlivá. Nikdy ale nikde neexistovala.
R. 1957 jsem se přestěhoval do Anglie, abych se stal anglikánským knězem. Ordinován jsem byl r. 1960 a jako pomocný farář jsem působil v jedné londýnské dělnické farnosti. Tamní farář býval členem komunistické strany, ale vystoupil po sovětské invazi do Maďarska r. 1956. Pak jsem pracoval v BBC, dělal jsem programy o církvi a společnosti. Naučil jsem se tam, jak důležitá je dobrá komunikace.
Zužitkoval jste jako farář nějak studia politologie?
Ano, v r. 1964 začal můj skutečný životní úkol, který spojoval politiku i teologii. Britská rada církví (místní ekvivalent Světové rady církví, jejími členy byla většina britských církví) mě požádala, abych založil oddělení zabývající se vztahy mezi Východem a Západem, podporující vzájemné porozumění a spolupráci mezi církvemi v Británii a východní Evropě. Za studené války to byl nelehký a občas i nebezpečný úkol. Moje „farnost“ nyní sahala od východní části Berlína k Vladivostoku.
Proč jste se zapojil do Křesťanské mírové konference (KMK)?
Pražská KMK byla jednou z důležitých možností, jak navazovat kontakt s církvemi ve východní Evropě. Její zakladatel, prof. Hromádka (J.L.Hromádka na pranýři? L.Hejdánek,Křesťanská revue 7/99), se vrátil z USA s přesvědčením, že křesťané a komunisté mohou a mají společně vytvořit spravedlivější společnost. KMK bylo fórum ukazující tuto spolupráci způsobem, který neohrožoval sovětský režim vládnoucí východní Evropě. Od začátku měla v KMK největší vliv ruská pravoslavná církev, kterou měla zcela pod palcem sovětská vláda a tajné služby.
Jak KMK fungovala? Říkal jste, že tam vždycky byl alespoň jeden donašeč. Dalo se pak vůbec o něčem mluvit?
Západní církve do KMK nevstupovaly přímo, ale skrz jednotlivé významné lidi, kteří věřili, že dialog je potřebný a teologicky opodstatněný. Byl jsem dokonce zvolen, abych zastupoval Británii v jedné pracovní skupině na zasedání KMK r. 1964. Věřil jsem v sílu dialogu, ale nehodlal jsem beze všeho akceptovat východní „mírovou propagandu“, stejně jako jsem nepřijímal západní „propagandu svobody“. Na obou stranách jsem představoval kritický element. Angažoval jsem se v (západní) kampani za jaderné odzbrojení, která tvrdě kritizovala politiku NATO. I na KMK byl můj kritický hlas slyšet, z čehož někteří Rusové vyvodili, že asi jsem u tajných služeb – podobně jako někteří z nich byli agenty KGB.
Ta má dvojí role byla patrná i ze solidarity, kterou jsem projevoval pronásledovaným křesťanům i nekřesťanům. Podporoval jsem dialog s přívrženci komunismu i představiteli komunistických vlád, ale i s odpůrci socialismu. Vidět to bylo na mé aktivitě v Amnesty, která se angažuje za lidská práva a propuštění politických vězňů na celém světě. V letech 1975–79 jsem předsedal britské AI.
Bylo možné zároveň se přátelit s disidenty a účastnit se KMK?
V květnu 1968 mě představitel ruské pravoslavné církve, metropolita Nikodém, donutil odstoupit. Jeho k tomu samozřejmě také donutili, nebylo v tom osobní nepřátelství. Zemřel r. 1977 a já dostal speciální povolení zúčastnit se jeho pohřbu v Leningradu. Jinak jsem po konci pražského jara víza do SSSR a ČSSR nedostával. Po invazi také většina mých západních přátel odešla z KMK, která se dostala pod ještě přísnější státní dohled. J. Hromádkovi ten vývoj zlomil srdce, rezignoval na svou funkci a zemřel. Slávek Ondra, můj přítel a generální tajemník KMK, byl propuštěn.
Od té doby jsem byl plně na straně pronásledovaných. Jednou se mi podařilo přelstít tajné služby a navštívit své české přátele včetně Jiřího Hájka, bývalého Dubčekova ministra zahraničí, který byl v domácím vězení.
Tuto pololegální roli jsem měl i v boji proti jihoafrickému apartheidu, který padl přibližně ve stejnou dobu jako stalinismus ve východní Evropě.
Jak na to všechno vzpomínáte?
Podílet se na šíření míru, protestovat proti jaderným zbraním na Východě i Západě, stavět se proti démonizaci „těch druhých“ a zároveň se brát za lidská práva kdekoli na světě byla obrovská výzva. I nadále jsem přesvědčený, že křesťanství po nás chce, abychom respektovali – ba milovali – všechny, přátele i nepřátele. To je jádro dialogu. Zároveň je ale nutné říkat pravdu těm, kdo jsou u moci. I proto k nim církev Ježíše Krista vždycky musí být solidárně kritická.

 
 
ROZHOVOR
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Křesťan musí být k moci kritický:    | vložit příspěvek |