ročník 50/2009:
                   
094Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Úvodník přátelský všem generacím
Úděl Božího lidu
Kouká do mobilu i při čtení z Písma!!!
Co byste změnili?
Zkusili jste už...?
Dobrovolnicí v občanské poradně
Delirious?
Životní zkratka
SYN ČLOVĚKA
Milý Šimone!
Věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí
Kostelíček v podhůří Jeseníků
Clou for tonight
Podivuhodný případ Benjamina Buttona
Rok kohouta
střípky_4
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
VĚŘÍM NA BEZPROSTŘEDNÍ A PRAVDIVÉ PROSTŘEDÍ
Aleš Mostecký

Farář ČCE Vojen Syrovátka žije a farářuje ve Dvoře Králové, je ženatý a má x dospělých dětí. S mládeží pracoval už za totality a mládeži se věnuje stále. Proto se ho ptáme:
Připomeň prosím, jak se díval režim na víru.
Víra v Boha byla prezentována jako překonaná věc, jako nevědecké tmářství. Z křesťanských církevních dějin byly připomínány pouze negativní záležitosti - třeba inkvizici. Často ve zkreslené podobě. Například že církve vždy podporovaly vykořisťovatele. Vůbec se nemluvilo o tom, co pozitivního křesťanství přineslo. Režim uplatňoval jednotnou ideologickou výchovu. Především ve školách, při akcích pro děti a mládež, na táborech komunistické monopolní organizace dětí Pionýr a Svazu socialistické mládeže, během základní vojenské služby a v různé míře na pracovištích při ideologických školeních.
Dá se říct, že byla mládež vystavena „masáži“?
Ano, ovšem výsledky této masáže byly zejména v 70. a 80. letech dvojznačné. Oficiální ideologii skoro nikdo nevěřil, povinné opakování ideologických pouček bylo nudné a neinspirující. To ovšem veřejně málokdo řekl, aby si nezpůsobil problémy ve škole nebo v zaměstnání. Pouze v soukromí se o tom vtipkovalo. Mezi evangelickou mládež tehdy mnozí lidé přicházeli, protože hledali něco jiného, než povinné oficiální žvásty. Ovšem na druhé straně dnes, dvacet let po pádu komunistického režimu, vidím, že tehdejší všude znějící protináboženská propaganda jaksi „podprahově“ působila na větší část národa a vedla k posílení a přežívání protikřesťanských předsudků.
Měla ČCE možnost pracovat s mládeží?
Pokud jde o naši církev, jisté omezené možnosti byly. Pro zjednodušení se zaměřím jen na 70. a 80. léta. Celocírkevní sjezdy mládeže se nekonaly. V rámci seniorátu se občas konaly krátkodobé akce, tzv. seniorátní dny mládeže. Ve sboru se mládež shromažďovat mohla. Církev organizovala i kurzy, ovšem musela státnímu dozoru nad církvemi dávat seznamy účastníků, které pak byly mnohdy zneužívány státní mocí např. k výhružkám, že účastník kurzu nebude moci pokračovat ve studiích a podobně.
Takový dohled nebyl jistě nic příjemného. Co církevní tajemníci?
Oficiální akce mládeže podléhaly schvalování církevními tajemníky. A ti občas něco nepovolili. Sám jsem to zažil při organizování seniorátního dne mládeže. Zákaz tajemníci zdůvodňovat nemuseli. Proto probíhaly i mnohé pololegální akce pro mládež.
Co když se na ně přišlo? Měl jsi opletačky s úřady?
"Maření dozoru nad církvemi" mohlo být i trestným činem, takže hrozil postih. Nepovolení ničeho nad rámec běžných činnosti ve vlastním sboru. I ke kázání v jiném sboru byl třeba souhlas. Snížení platu – byli jsme placeni okresním národním výborem. Odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání. Jestliže takový „bezsouhlasník“ dál třeba kázal, někoho pokřtil, oddal atd., mohl být trestně postižen a jít do kriminálu. Přátelil jsem se s tajně vysvěceným katolickým knězem, kterého to potkalo. Dvojnásobně úřadům vadilo, když někdo pracoval s mládeží a ještě navíc patřil k nonkonformní skupině farářů ČCE zvané Nová orientace a třeba i podepsal Chartu 77. Tehdy do hry obvykle vstupovalo přímo Stb. Opletačky s úřady a výslechy na Stb jsem měl, řada mých přátel také. Ale patřil jsem zřejmě z hlediska režimu mezi menší ryby, o státní souhlas jsem nepřišel, i když jsem občas nějakou buzeraci zažil.
A co policejní razii při neoficiálním setkání mládeže? Kontrolování občanských průkazů?
S mládeží nikoliv. Zažil jsem to ovšem na neoficiálním setkání mladých farářů v Libštátě. Jan Keller, se kterým jsem řadu věcí dělal společně, to zažil na táboře ve Zhořci v západních Čechách, byly tam i moje děti. Všechny děti a mladí, kteří se tábora zúčastnili, byly potom vyslýcháni na Stb. Proti Janu Kellerovi se vedlo trestní stíhání, byl souzen a přišel o státní souhlas.
Tvojí parketou bylo ježdění na vodu (viz. Bratrstvo roč. 44/2003 č. 6), ale jistě to nebyla jediná forma, jak dát mládež dohromady. Jaké další akce se pořádály?
Bylo toho mnoho, všelijaké puťáky na horách, tábory ve vypůjčených chatách, brigády při opravách církevních budov a podobně. Řada farářů i laiků z ČCE takové akce organizovala pololegálně, bez instituční opory církve. Tyto akce měly výhodu, že nebylo možné tak snadno kontrolovat účastníky a nikdo nemluvil do programu. Zatímco na oficiálních kurzech kromě výše zmíněného předkládání seznamu účastníků existovala i další omezení. Jednak ve věku účastníků, řadu let to mohli být jen lidé nad 18 let, jednak programy kurzů podléhaly schválení církevním tajemníkem. Na druhou stranu byly pololegální akce spojeny s větším či menším rizikem nepřízně úřadů.
S Janem Kellerem jste spravovali statek Zbytov, kde se vystřídaly desítky mládežníků. Mohl bys, prosím, popsat náplň a atmosféru setkání na Zbytově?
Kellerovi na Zbytově bydleli po té, co byl Janovi odebrán státní souhlas k farářování a pracoval v dělnické profesi. Kdyby to bývalo potkalo i mne, také bych tam býval bydlel. Zbytov jsme si pořídili proto, aby za námi mohli mladí lidé jezdit. To se podařilo, při čemž hlavní tíhu toho nesli Kellerovi. Protože tam bydleli, o Zbytov se starali a museli svůj rodinný život s přítomností mládeže sladit. A také proto, že na ně úřady hleděly s nelibostí jako na hlavní organizátory. Mládež se tam sjížděla od konce sedmdesátých let ve velkém počtu k různým letním i zimním akcím, především k několikatýdenním prázdninovým pobytům, kdy nám pomáhala při opravě zchátralého statku a také trochu chodila pracovat do lesa. Vždy byl připraven nějaký ideový program. I zábavný. A hodně se zpívalo. Ovzduší bylo bezprostřední, svobodné, myslím že i proto byly pobyty na Zbytově tak hojně navštěvované. Těchto prázdninových brigád jsem se pravidelně zúčastňoval i já a také skupina tehdejších bohoslovců, dnes farářů věkem mezi čtyřiceti, padesáti léty.
Přineslo tohle všechno nějaké ovoce, které dneska, obrazně řečeno, sklízíme? Přeneslo se něco z té doby i do dnešní práce s mládeží?
Potkávám účastníky zbytovských akcí jednak v ČCE, jednak i v sociální oblasti i jinde, a mám radost, že to co tam zažili v nich většinou zanechalo pozitivní stopy. Pokud jde o dnešní práci s mládeží, je to jinak. Totalitní režim skončil, mladí nemají potřebu hledat svobodné prostředí jako alternativu k nudné a neinspirující oficialitě. Navíc před sebou mladí lidé mají ve srovnání s minulým režimem ohromnou nabídku možností: mohou slyšet, shlížet a číst co je napadne, studovat, cestovat, mohou si pořídit všechno možné, když si na to vydělají. Za minulého režimu tomu tak nebylo. To všechno vede k většímu individualizmu mladých. Proto je zřejmě méně snadné zaujmout a pozvat. Stále ale věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí. Když se ho podaří na akcích pro mládež vytvořit, je možné aktuálně přetlumočit něco i z poselství evangelia a mladí to vezmou vážně.
Děkuji za rozhovor
 
 
ROZHOVOR
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Věřím na bezprostřední a pravdivé prostředí:    | vložit příspěvek |