ročník 50/2009:
                   
096Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Obrátit se?
Mezi dobrem a zlem
Gib ons dnes unser dageliks chléb
Jsme bratři a sestry jedné církve
Zdařilý comeback
E v a n g e l í c i v a k c i !
Vyhynutí evangelíků v Čechách a na Moravě
Demon Hunter
BERÁNEK BOŽÍ
Milý Šimone!
Ti lidé nejsou dostatečně vnitřně svobodní
I na Hané je kopec
JIZEROŠ
Detektivka s vůní rooibosu
Pochyby
střípky 6
Brigáda a Wejšlap HK seniorátu
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
GIB ONS DNES UNSER DAGELIKS CHLÉB
Klára Schneiderová

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon...“ Krásný a smutný to apoštolský povzdech. Ale když třeba takový českobratrský člověk evangelický mluví krapet jazyky německými, francouzskými, polskými nebo dokonce norskými a přinejmenším všelijak anglickými, může si na návštěvě v partnerském sboru zvučet jako zvon o sto šest – a docela vesele.

Před oponou, za oponou
Při společném povídání, zpěvu či bohoslužbách, na procházkách i túrách, při stavbě kostela.V Lysé nad Labem a tulipánovém Zeedamu, Kovánci a norském Fjortoftu, ve Vrchlabí a polské Karpatzi, v americkém Annapolisu i Letohradě, Českých Budějovicích a německém Pasově i rakouském Linci, v Kynšperku nad Ohří a saském Syrau, Brně číslo jedna i švýcarské Basileji... Někde pár let, jinde od dob komunismu – v Ostravě, která se za normalizace připojila k americko-britsko-východoněmeckému sborovému čtyřlístku, v Horní Krupé a nizozemském Aalst – Waalre anebo v holanském Oss a pražských Střešovicích – i tady nejdřív klíčilo přátelství napříč železnou oponou, než vydalo sametově revoluční ovoce. „Oni si představovali, že budou bydlet v autokempu na Džbánu a navštíví nás v kostele jako turisté. Překvapili jsme je, že jsme je pozvali, aby byli hosty v našich rodinách. Tím jsme dali tomuto církevnímu partnerství také osobní ráz. Když jsme se pak sešli na faře, v kostele, při společném výletu, měl už každý osobně známého člena druhé skupiny. To nám pomáhalo chápat postoje, názory, způsoby těchto cizinců při bohoslužbách, ve věcech veřejných i při rozhovorech na vybraná témata,“ říká Petr Jankovský o prvních pražských setkáních. Po vzoru návštěvníků z Oss ve Střešovicích vznikl klub seniorů, Holanďané darovali peníze na opravu varhan nebo posílali sboru těžko dostupné léky. A díky jejich iniciativě střešovickým v roce 1989 komunistické úřady konečně udělily „výjezdní doložku“, potřebnou k cestě do „kapitalistické“ ciziny. „Z Oss poslali všem zájemcům osobní pozvání i holandské peníze. Pro mnohé z nás to byla vůbec první cesta na západ,“ vzpomíná Petr Jankovský. Od té doby se oba sbory střídavě a každoročně navštěvují za účasti všech generací. Velkou výpravu střešovické mládeže připomíná bohatý fotografický zápis v kronice z jara 2002.

Transylvánský eintopf
Část střešovického sboru spojuje rumunofilnost, která obvykle vzrůstá v létě, kdy tam více či méně členů vyráží na hory. Není proto divu, že při hledání druhého partnerského sboru volba nakonec padla na sedmihradské město Sibiu. „Říkali jsme si, že poté, co jsme my profitovali ze zájmu z rozvinutější části Evropy, by bylo na čase dluh oplatit obdobným zájmem o někoho, kdo je od nás dále na východ,“ přibližuje tehdejší rozhodování staršovstva Jaromír Plíšek, který sibiňský evangelický sbor koncem 90. let oslovil. Dodává ale, že najít jej nebylo jednoduché. V Rumunsku totiž dominuje pravoslaví a evangelíci jsou tu hlavně mezi maďarskou a německou menšinou. Také Sibiu, neboli Hermannstadt, založili ve středověku luteránští osadníci z Porýní a Vestfálska. Jejich potomky střešovičtí poprvé navštívili až v září 2005, zato ale na více než týden, s výletem přes hory, do Valašska a zase zpátky. Rok nato přijeli někteří Sibinští do Prahy. „Je to sbor velmi tradiční, navíc těžce zasažený masovou emigrací, prakticky tu chybí střední generace. Řeší tu například, zda opustit roli strážce historických tradic a jazyka, otevřít se "většinové společnosti", kázat rumunsky...dilemata, o jakých nemáme my ani Ahnung,“ podotýká Jaromír Plíšek. „Na druhou stranu jsou sibiňští příjemná kombinace německé a přeci jen dostatečně rumunské mentality, s totalitní zkušeností jako my, jsou družní a zdá se opravdu rádi, že se s námi mohou sdílet. Slibný potenciál se zdá skýtat trojlístkové propojení s Oss, obojí jsou na sebe zvědaví a my v tom figurujeme kdesi (nejen geograficky) uprostřed,“ dodává. Loni v květnu se podařilo takové čtyřdenní setkání uspořádat. A když se při závěrečných bohoslužbách holandština proplétala s češtinou a zase z němčinou, tuzemské hříchy s těmi nizozemskými a sedmihradskými a všichni společně mísili v modlitební díži prosbu o unser dageliks chléb, člověk si říkal: To je pěkné, když ten náš sbor není pořád jenom ČESKObratrský!
 
 
TÉMA
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Gib ons dnes unser dageliks chléb:    | vložit příspěvek |