ročník 50/2009:
                   
099Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Veřejně prospěšný sbor
Uvedl mě do domu vína
Kruchta je nejlepší na uspávání dětí
MISSION IMPOSSIBLE?
Rána, do kterých stojí za to vstávat
Jars Of Clay
SPASITEL
09 Milý Šimone!
Neztratit směr i cestu do sboru
Potkali se u Kolína
Virtuální Nohavica
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
NEZTRATIT SMĚR I CESTU DO SBORU
Roman Mazur

 
Sbor v Dobříši (osmitisícové městečko ve středních Čechách) byl pár let před listopadovou revolucí „na zavření“. Dnes se bohoslužeb účastní průměrně kolem 60 lidí, a i když část z nich tvoří dosti pravidelně hosté z Česka i ze zahraničí, je naprosto jasné, že sbor se stal pod vedením farářů otce a syna Hejzlarových plně funkčním a velmi živým. Ptali jsme se mladšího z nich – Samuele.


Jaké je prostředí, ve kterém Váš sbor působil a působí?

Dobříšský sbor je svým charakterem typicky diasporním sborem, většina členů dojíždí na bohoslužby z okolních obcí či měst. Dobříš má přibližně osm a půl tisíce obyvatel a je z minulosti (též vlivem hornictví nedaleké Příbrami) silně poznamenáno komunistickou ideologií. Přesto se po roce 1989 zdvihl zájem o křesťanské hodnoty a společenství obou zde působících církví (ČCE a římsko-katolická farnost) se rozrostla. V roce 1988 proběhla změna hlavního sídla našeho evangelického sboru z Příbrami na Dobříš, a to z důvodu silného obnovení sborového společenství právě v Dobříši.

Kdy byl Váš sbor na tom nejhůře - ve společném prožívání víry, v počtu aktivních členů, finančně nebo jinak?

Nejhorší období pro sbor bych viděl před rokem 1988, kdy společenství jak v Příbrami, tak i na Dobříši velmi skomíralo. O tehdejší dobříšské kazatelské stanici už se možná nedalo říct ani toto. Pamatuji se např. na bohoslužby, kde nás sedělo asi deset, přičemž naše rodina čítala 5 osob. Na psychiku a duchovní stav obou společenství negativně zapůsobilo i několik sporů, jak s dřívější farářkou, tak se vznikajícím Křesťanským společenství (to ovšem až po roce 1989). Především to ale byl ještě předrevoluční tlak státního dohledu (komunistického církevního tajemníka), jemuž bylo farářkou A. Šounovou v mnohém vyhověno, co na dlouhou dobu poznamenalo celý sbor. Aktivity sboru byly v podstatě nulové. Bylo to období celkové frustrace, jak duchovní, tak finanční. Bohudík je tato doba již za námi, ale vždy, když se objeví potíže, např. i v osobních vztazích, velmi rychle si na minulé časy vzpomeneme. Je nám to stálým varováním, na jak dlouho se sbor může potopit do svého „temna“, nebudeme-li ohledávat to podstatné, co sbor tvoří a z čeho má žít.
Finančně byl náš sbor doslova na nule. Od nástupu mého otce v roce 1988 se začalo s investicemi, které finančně podpořilo (vpodstatě umožnilo) několik německých sborů. Rychle však stoupla i obětavost místních členů, z nichž se brzy utvořilo společenství kolem 20 lidí.

Jak se Tvůj otec a zároveň Tvůj předchůdce na farářském místě vyrovnával s nepřízní komunistickým úřadů?

Otec se mnohá léta snažil o kazatelské povolání, které mu bylo ovšem několikrát (i po úspěšných volbách v prázdných sborech) znemožněno, přičemž to nebylo zapříčiněno jen státními orgány, ale i kvůli neochotě církevních představitelů. Státní souhlas dostal až ke svým padesátinám a ujal se kazatelské služby nejprve v Berouně. Zde měl jednu příhodu – byl při jedné pastorační návštěvě odveden (i s mou maminkou) z bytu k výslechu. Snažili se mu předhodit nějakou letniční literaturu, nic z toho nebylo, nakonec snad prý došlo dokonce k omluvě...Veřejná bezpečnost měla s modlitebnou společnou stěnu, tož tatínek rád zvyšoval hlas, aby z toho kázání soudruzi také něco měli, když už tam sedí s tím hrnkem na stěně...

Jinak však otec narazil zde na Příbramsku. Církevní tajemník byl zvyklý na bezproblémové přikyvování ze strany duchovního a najednou zde začal někdo nový něco vymýšlet a rozvíjet. Konfrontační dusno trvalo naštěstí jen krátce. Paradoxem je, že jsem tohoto člověka potkal sám při návštěvě zdejší školy, když jsem zakládal kroužek křesťanské výchovy „Amos“ a bývalý církevní tajemník tam vyučoval! Byl z toho chudák rudý celý vedle, že tam před ním dělám nábor dětí pro křesťanství...

Od začátku své služby otec pravidelně kopíroval svá kázání a rozesílal je mnoha lidem (nejen členům sboru) poštou. Jeho duchovní úsilí bylo velmi vytrvalé a musím uznat, že v podstatě neznalo překážek. Mnohá setkávání a biblické programy obnovil či zavedl.

Jak se sbor otevřel po revoluci?

Veřejnost náhle „objevila“ evangelický sbor díky účasti faráře a několika členů sboru v Občanském fóru. Otec tehdy otevřel zájmu veřejnosti svou rozsáhlou knihovnu exilové literatury, kterou s pomocí svých německých přátel asi šestnáct let propašovával ze zahraničí.
Ze strany sboru šlo v první řadě o nabídku pravidelné duchovní činnosti (bohoslužby, vzdělávání, pastorační péče apod.) a dostat tuto nabídku do povědomí veřejnosti. Biblické hodiny se samozřejmě konaly i během prázdnin. Také začala ekumenická setkávání ve stylu „Taizé“. Nejznámější aktivita pro veřejnost je však bezpochyb ekumenický kulturní charitativní festival Dobříšské záření. S pomocí partnerských německých sborů jsme začali organizovat tzv. „dobročinné bazary“. A mnoho dalšího.

K otázce otevírání se veřejnosti musím dodat, že převážná část aktivit leží na bedrech ženské části sboru (v církvi věc asi obvyklá). Právě ženy jsou tak i zde hlavní hybnou silou a pokud hovoříme o vstřícnosti dobříšské veřejnosti vůči evangelické farnosti, pak je to ovoce především jejich zcela konkrétního svědectví – skrze lásku konající víry.

Co ti dnes dělá největší radost a starost?

Kromě tradičního křesťanství („po mámě či po bábě“) se sbor duchovně obnovuje i jinak. Nováčci se více zajímají o biblické vzdělávání, roste účast na bohoslužbách i na biblické hodině, sborových aktivit se účastní často i lidé z okolí (tzv. „nevěřící“ – spíše "necírkevníci").
Ze starostí je to diskuse o plánované přístavbě fary, která – skrze svou demokratickou povahu - dává prostor pro nečekané negativistické postoje skeptiků a pochybovačů o potřebě takové stavby. Přesvědčovat sbor o tom, co je pro něho dobré a co umožní jeho další všestranný rozvoj, stojí více úsilí než jsem po deseti letech služby představoval.
Největší starost mám však o to, abychom dokázali udržet kurs víry věrně i přes osobní sympatie či antipatie, které si i ve sboru tak usilovně činí nárok na prvenství ve vztazích.
Jsem pevně přesvědčen, že kdo žije pro sbor kvůli tomu, že to je jeho domov víry, kde čerpá to nejvzácnější a kde poznává, že sám je pro ostatní takto potřebný, ten se přes tyto přirozené překážky a nebezpečí dokáže přenést (lépe – má být kým přenesen) a neztratit správný směr i cestu do sboru!
 
 
ROZHOVOR
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Neztratit směr i cestu do sboru:    | vložit příspěvek |