K víře emoce patří. Radost, pochybnost, (ne)spravedlivý hněv, strach... Víra vyžaduje celého člověka. O tom není pochyb.
(odstavec) Spor ale už může být veden o to, do jaké míry mají být tyto emoce vidět. „Kam až a kam dál o krok ani“ se většinou odvíjí od kulturních souvislostí a atmosféry ve sboru. Každý by se jistě podivil, kdybych při zpěvu známé písně „Dobře staví, kdo zná a ví“ začala „na druhou“ tleskat, nebo se dokonce postavila a v intencích rytmu rozhoupala boky. Evangelická obočí ledaskde zvedne i pouhé prosazování čardášové rytmiky této veselé písně. I obočí ovšem vyjadřuje emoce. A to je právě to.
(odstavec) Jaké emoce projevujeme v souvislosti se svou vírou a v kostele? Radost a údiv nad vzkříšení? Náklonnost a soucit se sestrou z třetí lavice vpravo? Pochybnosti, které cloumají naší vírou? Spravedlivý hněv nad neúctou k člověku? Nebo spíš nechuť vůči faráři? Pohrdání jeho kázáním? Únavu z práce pro sbor a církev? A jaký typ emocí převažuje?
(odstavec) Zkuste si nakreslit obrázek emocí, které souvisí s vaší vírou a s vaším sborem.
(odstavec) Už máte? A jste spokojeni? Naštěstí se s emocemi dá pracovat. Docela dobře, protože na ně máme mít velký vliv. Záleží na tom, čeho si na skutečnostech všímáme, čemu dáváme větší nebo menší váhu, kam a kým se necháme unést.