Co považujete za hrdinství?
Právě před několika dny jsem se vrátil z pouti do Říma, kde jsme navštěvovali místa, spojená se svědectvím víry (mučednictvím) prvních křesťanů. Vždycky si tam znovu uvědomím jejich hrdinství – svědectví své víře, poznané pravdě, vytrvalost v pronásledování, stálost a odvaha i přes tlak a nepřátelství svého okolí. Katakomby, Koloseum, cirky a arény - to jsou místa, která dnes připomínají ono hrdinství. Ale jsou i jiná místa hrdinství – gulagy,věznice, koncentráky, naše rodiny, školy, místa, kde pracujeme. Všude tam nacházíme i dnes hrdiny. Tedy pro mě je hrdinství, když člověk dokáže dělat naplno to, čemu věří, umí na sebe přijmout všechna rizika, umí se rozhodnout a nést důsledky svých rozhodnutí, stojí
na straně poznaného dobra i za cenu posměšků a nepochopení. Křesťansky řečeno, věří, že Ježíšova blahoslavenství nejsou hloupost, ale život, a to je pro mě hrdinství.
Je voják hrdina?
Mezi vojáky najdete sraby i hrdiny a také šedý průměr. Ale k těm hrdinům. Zrovna nedávno vyšel v tisku rozhovor s českým vojákem, který byl v Afghánistánu při atentátu velmi vážně zraněn, přišel o některé končetiny, těžko se pohybuje, ale chce dál pracovat v armádě, školit nové vojáky pro mise, protože věří, že to má smysl. Nevzdal to, ani přes ta hrozná zranění a zážitky z války. Má víru a vytrvalost. Nebojí se oběti. Právě s hrdinstvím je spojen smysl pro oběť. Neptat se co z toho budu mít já a kolik si v misi vydělám, ale co všechno jsem ochoten
obětovat pro věc, o které jsem přesvědčen, že má smysl. I když to nemusí dobře dopadnout.
Jak boj formuje člověka?
Právě zátěž – fyzická i psychická – člověka nesmírně posunuje dál. Poznáte, co je ve vás,ale také, co je v těch kolem vás. Jak umíš unést obtíže života. Jaký opravdu jsi. Ruský básník a písničkář Vladimír Vysockij napsal báseň, kterou si často připomínám. Je o tom, jak poznáš kamaráda. “ ... Vezmi ho do hor,uvidíš….. Když v horách zuby zatíná, vzteká se, přitom šlape dál, nezřítíš se s ním z žádných skal, on by Tě nenechal. Až k vrcholům se bude drát, až tam Tě bude podpírat. Pak vedle něho pevně stůj a vždy mu důvěřuj.“
Vojáci trénují právě ono spolehnutí se v boji na druhého, v elitních oddílech mi řekli, že jsou víc než rodinou, dýchají jeden za druhého. A to se učí právě pod tlakem a ve vypjatých situacích.
Z každého boje, těžkých chvil, velkého rozhodování se můžeme něco naučit. Neutíkat před obtížemi, poprat se s nimi, to je také hrdinství. Vždyť co nic nestojí, za nic nestojí.

Jakub Holík, nar. 1971 v Brně,katolický kněz, v letech 1999 – 2005 vojenský kaplan, 6 měsíců mise v Bosně, od roku 2005 farář v Jimramově