„Na ďáblíky si v lukách hrát/ Bývá vždy trošku nebezpečné/ Z řeky až k srdci stoupne chlad/ A samota je světlo věčné“. Texty Josefa Kainara končí i začíná zatím poslední album Vladimíra Mišíka & Etc... Ztracený podzim. A není to jen tak náhodou, Mišík se zhudebňováním Kainarových veršů začal už od prvního alba (Stříhali dohola malého chlapečka), které vyšlo v roce 1976. Dalšími jeho „dvorními básníky“, jejichž texty se objevují téměř na každé z deseti dosud vydaných desek, jsou například Václav Hrabě či Jiří Dědeček.
Dost už slov, na první pohled upoutá především výtvarné provedení obalu cédéčka, jehož autorem je Karel Haloun. Po otevření na vás dýchne zvláštně uklidňující nostalgie, která vás může provázet U nádraží, při Baladě a taky když přijde titulní Ztracený podzim... Mišík je jedinečný ve svém umění spojit výborné texty s vynikajícími bigbítovými hudebníky z Etc... a nápaditou aranží. Nic ale nepůsobí překombinovaně, jak sám zpívá „jen hezky zlehka, to je můj styl“. Vřele mohu doporučit zejména kytarovou lahůdku Vabank, úsměvnou milostnou Smůlu mám či v úvodu citované Ďáblíky.
Letos třiašedesátiletý Mišík je vzácným úkazem na naší hudební scéně. Koncertuje již přes čtyřicet let s různými uskupeními (např. s Radimem Hladíkem v Blue Effect, spolupracoval s Flamengem) a stále zůstává hudebně i textově na špičce české populární hudby. Při poslechu tohoto alba tak váš podzim jistě nebude ztracený...