Člověk vůbec neví, co je lepší
Rozhovor se starším sourozencem

Snažila ses někdy „vychovávat“ své sourozence a jak nebo jsi byla spíš „vychovávána“ jimi?
Určitě jsem se snažila. Řekla bych, že to dělají v určité míře všichni starší sourozenci. Možná ne tolik, jako já (často jsem se neomezovala jenom na sourozence…). Snažila jsem se jim říkat, co mají dělat, a co ne. Ale místo pozitivního efektu mi bylo odpovědí „jasně, maminko.“
Moji sourozenci mě vychovávají nepřímo. Jsou věci, kterých si na nich cením. A když překonám to, že to jsou moji mladší sourozenci a jsou v něčem lepší, než já, tak se to od nich snažím „naučit“. I když mi to často nejde.

Dostala ses někdy do situace, kdy jsi „kryla“ svého sourozence?
Jasně. Mnohokrát do situací, které třeba nebyly až tak závažné. Třeba měl někdo cvičit na nástroj, a já měla mámě potvrdit, že cvičil, i když to nebyla uplně pravda. Většinou šlo o výměnu za moje „necvičení“. Nebo jsem byly u nějaký menší lumpárny, která byla ale vtipná, tak jsem ji potom kryla.
A párkrát taky do situací, které mi fakt nebyly příjemné.

Třeba jaké?
Šlo o průšvih, který někdo z nich udělal, a já jsem věděla, zhruba jak (nebo aspoň skoro přesně) to bylo. Ale naši ne. Bylo pro mě velkou otázkou, jestli jim to říct, nebo ne. Párkrát jsem řekla, že prostě nevím, a řekla jim, aby se zeptali jich přímo. Jindy se mi zdálo už i trošku nebezpečné sourozence krýt. Tak jsem našim řekla to, na co se zeptali.
Sama od sebe jsem k nim nikdy nešla, a neřekla „mami, on/ona udělala tohle a támhleto…“. Ale ve chvíli, kdy se mě zeptali přímo, tak jsem jim odpověděla po pravdě. Případně jsem jim neřekla víc, než na co se ptali, ale odpověděla jsem.
Ale až po té, kdy jsem se snažila několikrát sourozenci vysvětlit, že se mi (ani rodičům) nelíbí, jak se chová. A když pořád nereagoval, tak jsem mu řekla, že příště rodičům odpovím úplně popravdě, až se zeptají.

Podle čeho ses rozhodovala, kdy krýt a kdy ne?
Podle toho, o co šlo. Pokud šlo o cvičení, nebo nějakou jinou podobnou maličkost, tak jsem mlčela a mlčím. Pokud šlo o něco víc, co se mi zdálo vhodné, aby naši věděli, tak jsem nejdřív promluvila se sourozencem sama, a pak to až případně „práskla“.
Je to hrozně nepříjemný pocit, když jsem já - jako starší sourozenec - viděla, že některý z mých sourozenců se chová nějak nevhodně, a měla pocit, že o tom naši vůbec netuší. Je to situace, kdy člověk vůbec neví, co je lepší. Zachovat se jako kámoš k sourozenci, tedy zapírat a krýt, nebo to „prásknout“ a nechat to vyřešit rodiče?
Takže pokud šlo o něco, co se mi zdálo už za hranicí ne slušného, ale spíše rozumného chování, tak jsem to řekla. Pokud to byla nějaká blbůstka, které se jednou za čas dopustí každý, tak spíš ne.


Měla jsi někdy pocit, že si sourozenec svým jednáním škodí?
Právě že někdy už i jo, a to byla právě ta situace, kdy jsem jim řekla, že mi to nepřijde dobré, jak se chovají, a pak to řekla rodičům. Pokud jsem ale viděla, že sourozenec si sám uvědomuje, že to není dobře, a že udělal chybu, tak jsem to třeba neřekla. Záleží vždycky na konkrétní situaci.

Můžeš zkusit uvést nějakou konkrétní situaci?
Ne. Každý jsme přece někdy měli nějaký průšvih, někdo menší, někdo větší. A fakt nemíním ty největší průšvihy svých sourozenců (na které jsem třeba v předchozích odpovědích narážela), uvádět konkrétně. To je jejich věc.

Když mluvíme o závažnějších věcech – kryli někdy sourozenci tebe?
Asi jo. Kdybych řekla, že ani náhodou, tak by to byla lež.

Dostala ses do podobné situace s kamarádkou/kamarádem?
Do situace, kdy bych přemýšlela, jestli něco říct nebo neříct jeho/jejím rodičům? Dostala. Ale pak mi došlo, že to nemá smysl, protože to bylo v rodině, kde ty vztahy byly tak špatně a nepříjemně nastavené, že to, že bych jim to řekla by celou situaci ještě zhoršilo. A nakonec to stejně nějak odeznělo samo.

Díky za rozhovor!