Čekáme miminko! Mísí se v nás tolik emocí, kolik nikdy. Najednou už jsme velcí, musíme se chovat jako dospělí a zodpovědní. Uzpůsobujeme se novému životu. Ale není to jen utlačování svých potřeb. Máme něco, co vzniklo z nás dvou! Naše miminko je naprosto nenahraditelné ojedinělé a unikátní. „Žena a dítě se stanou mužovým vlastnictvím a na jistém stupni hospodářského vývoje mohou být vlastnictvím velmi cenným.“ S čekáním miminka však přichází i velká obava: „Bude zdravé?“ A tak honem spěcháme k lékaři, který provádí tisíce nejrůznějších testů, ať chceme nebo ne. Někdy tedy musíme bojovat s otázkou, zda nechat človíčka žít, či ho „netrápit“. Můžeme si však vzít takové rozhodnutí na sebe? Můžeme říct o někom, že nemá žít? Ne! To smí přeci jen Bůh! A navíc, když plodu odmítneme nárok na život, nevíme, jestli by přeci jen nebyl nakonec v pořádku, stejně jako nevíme do poslední chvíle, že je ten „zdravej“ plod vlastně nemocnej. Jsme na tom totiž úplně stejně jako před sto lety. Ani dnes nemáme nárok na to něco měnit, ani tehdy jsme netušili, co se může všechno za těch devět měsíců stát.
A pak to přijde, jednoduše se nám narodí nový život! Naprosto bezbranné tělíčko hmoty, které teď potřebuje jen teplo, jídlo a maminku. V tu chvíli jsme najednou dospělí. V kolika věcech jsme stejní jako dřív! Jen dřív se používala trouba a dnes inkubátor. Dříve lidé „nezabíjeli“ děti před porodem, ač to mělo za následek častější smrt malých dětí. Příroda si dokázala poradit sama již tenkrát. Jen dnes se jí do toho pleteme, protože zapomínáme, že nejsme pány tvorstva my, ale Bůh! Ne my, ale Bůh!