ročník 53/2012:
                   
116Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Krásné a dobré
Netrpí naše duše anorexií
Proč ne "Soul and spirit lotion"?
Nejsem barbína
Půst – ano, nebo ne?
Víra bez církve nedává smysl
Aby sůl chuti nepozbyla
S Martou v kuchyni
Jóga a křesťanství
A k Boží slávě pokorně bečet part černé ovce
Odhaloval se jako nějaký blázen
Martina Trchová – Takhle ve mně vyjou vlci
Bible hrou
Upside Down
Květy V čajové konvici
Veřejnoprávní komiks
Všimli jsme si 6
Pošli to dál!
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
A K BOŽÍ SLÁVĚ POKORNĚ BEČET PART ČERNÉ OVCE
Jana Šrámková

 
Jana Šrámková (*1982) je mladá spisovatelka, matka dvou dětí, žena faráře Církve bratrské, absolventka oborů teologie a tvůrčího psaní. Její prvotina, novela Hruškadóttir, vypráví o mladé ženě Veronice, která hledá rodinu a lásku. Čtivá a mimořádně inspirativní kniha se silným příběhem získala Cenu Jiřího Ortena.

Z jakého místa a z jaké rodiny pocházíš?
Pocházím z kazatelské rodiny, což je trochu odpověď i na to, odkud jsem. Odnikud, pořád jsme se stěhovali. V jiném místě jsem se narodila, v jiném bydlela do tří měsíců, v jiném do šesti let... Většinu života jsem ale strávila v Praze, ač na různých místech. Tady bydlím i teď – s mužem-farářem, jsem nějaká nenapravitelná.

Jaká byla tvoje cesta k víře? Necítila jsi jako farářské dítě tlak okolí (např. představa, že dítě faráře musí bezpodmínečně do kostela každou neděli)?
Kdyby jen nutnost jít do kostela, to má asi spousta dětí z křesťanských rodin. Je to život za výkladní skříní, kdy člověku všichni vtloukají do hlavy, že musí jít ostatním příkladem, všichni ho pozorují a hodnotí. Byli jsme tři sourozenci a každý to snášel jinak. Ségra se dost bouřila v dospívání, já byla loajální hodná holčička a pečlivě naplňovala očekávání. Revolta přišla prakticky až v dospělosti, kolem dvacítky, kdy už jsem byla sama vdaná, s farářem na krku (smích). Vyrovnávám se s tím vlastně doteď. Když nakouknete církvi trochu pod pokličku, uvidíte mnoho bolesti, zranění, povrchnosti, spoustu člověčiny. Boží trpělivost s touhle institucí, ba láska k ní mě naplňuje úžasem. Dospělí se s tím holt musí prát, pro děti je to trochu nefér. Takže chránit svoje děti před masáží očekávání a snahou uniformizovat vnímám jako svůj mateřský úkol číslo jedna.

Jsi členkou Církve bratrské. Co máš na „své“ církvi ráda (a co tě štve)?
Dost si vážím toho, že má své vyznání definované víc v principech a v konkrétních věroučných otázkách pak často ponechává svobodu. Tedy respektuje, že existují tajemství, že všechno nevíme, že se na všem nemusíme do posledního chlupu shodnout a není to nutně špatně. Kdyby bylo, byl by Pán Bůh ve formulování Písma daleko explicitnější. Ale on ne a to mě baví. Taky v CB nemáme předepsané žádné bohoslužebné formy, což má svá úskalí, ale i mnohé výhody.
A co mě u nás štve? No je toho požehnaně. Přesto nějak věřím, že je to moje místo, které mi bylo dáno a kde mám stát. A k Boží slávě pokorně bečet svůj part černé ovce.

Tvůj spisovatelský debut přišel v roce 2008, když ti bylo dvacet šest let. Kdy jsi začala psát a proč?
Hruškadóttir byl můj první větší text. Celý život hledám způsob, jak se kreativně vyjádřit, jak sdělit to, co opravdu chci. Nejdřív jsem myslela, že moje cesta bude hudba, ale pak jsem narazila na limity svých schopností. Zkoušela jsem fotografii, ale taky to fungovalo jen do určitého bodu. A pak jsem se našla v psaní. Co bude dál, uvidíme, zatím pro literaturu hořím. Fascinují mě její možnosti, všechny neprozkoumané cesty, cestičky, tiché pěšinky. Jen na to teď není s dětma moc času.

Hrdinkou knihy Hruškadóttir je třiadvacetiletá studentka, která se stane součástí silného příběhu jedné rodiny. Jak ses k tématu dostala? Je příběh inspirován autobiograficky?
Zápletka knihy je čirá fikce. Příběh Veroniky jsem nikdy nezažila, ale ta postava sama mi je hodně podobná – jak uvažuje, co ji baví, děsí, co jí chutná nebo jak má řazenou knihovnu. Hlavní inspirace knihy ale byla dvojí: příběh Jóba a snaha prozkoumat ho z pohledu nějaké vedlejší postavy a pak moje potýkání se s otázkou, jestli existuje něco jako ideální rodina.

Ovlivňuje nějak víra tvoje psaní? Nebo psaní ovlivňuje tvoji víru?
Víra není nějaká vnější věc, kterou od sebe můžu oddělit – víra utváří, kdo jsem, a proto se nutně musí promítat i do mého psaní, do každé myšlenky, věty, přestože nějaká ryze křesťanská témata v beletrii nezpracovávám. Ale funguje to nutně i obráceně. Pokud k psaní přistupuju vážně a neužívám ho jen jako triviální nástroj předání souboru myšlenek, musím být otevřená tomu, že taky ono nějak ovlivní mě, a tím pochopitelně i moji víru. A to se děje, ač těžko přesně popsat jak. Není to možná vždycky příjemné, ale věřím, že bude tahle vzájemná koexistence jak víře, tak psaní k dobrému.

Vystudovala jsi teologii na Evangelikálním teologickém semináři. Co tě na tuhle školu přivedlo? Naplnila se tvá očekávání?
Nerada se učím jen praxí, těší mě ke všemu podstatnému znát taky nějakou teorii. A víra je pro mě klíčová, tak jsem šla na tři roky studovat teologii. Škola mě nadchla, byla malá, velmi osobní a intenzivní. Studium přede mě kladlo otázky, jaké bych si sama nepoložila, nebo jsem si naivně myslela, že je mám dávno vyřešené. Bylo to náročné – na čem do té doby stál můj pěkně srovnaný život, se odrolilo během pár měsíců jak omítka. Zbylo jen holé zdivo a ještě napůl zborcené. Pak pomalu přicházela sanace základů, výměna překladů, krovů. Stavba mojí víry je od té doby daleko skromnější, jenom přízemní, stále rozestavěná, k omítce se asi nedostanu nikdy. Ale stojí to za to, konečně bydlím ve svém. A paradoxně se teď vejde daleko víc hostů.

Také ses věnovala studiu na Škvoreckého Literární akademii. Myslíš, že by ses do psaní pustila i bez této zkušenosti?
Na školu jsem šla právě proto, že jsem chtěla psát. A zas ta moje posedlost teorií... Literární akademie mě naučila především pořádně číst, nově, jinak, daleko plastičtěji. Umět knihy i vlastní psaní reflektovat, včleňovat do různých kontextů. Můj přístup k litaratuře je díky škole daleko aktivnější a otevřený.

Je Bible tvojí oblíbenou knihou?
Jistě, i z literárního hlediska je naprosto fascinující. Během studia teologie jsem se zamilovala do údernosti starozákonních narativů. Taky jsem objevila proroky, nikdy mě nenapadlo, jak jsou ty dlouhé nekonečné knihy akční, jak často mají blízko k mému oblíbenému absurdnímu dramatu. A propadla jsem překládání žalmů, hebrejština je úchvatná.
 
 
ROZHOVOR