ročník 38/1997:
                   
971Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Bezmoc podvodu
Vnímáte příslušnost k nějaké skupině spíš jako omezení nebo jako obohacení?
Začal jsem s toulenem
Začal jsem s Kateřinou
Nechci být sám
Parta
Štětec, Bible a prut na ryby
O marnotratném synu Blahoslavovi
Pořádně si tak zamodlařit
Liberecké apokryfy
Jan Nohavica - Na začátku
...já ne, to televize
Báječný víkend
Hry
Modlitba Noémova
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
LIBERECKÉ APOKRYFY
 
Na seniorátních dnech mládeže libereckého seniorátu, které se konaly 1.- 3. listopadu 1996, dostala mládež v rámci přednášek faráře Pavla Pokorného na téma „Práce a zábava s Biblí“ zadání k tomuto úkolu: napište pokračování biblického textu Mk 10,17-22. Některé apokryfy tady teď nabízíme k počtení.
 
 
BOHATÝ MUŽ
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
 
Pomalu se vracel domů a byl moc smutný. Přemýšlel o tom, co má udělat. Řekl si, že se ještě poradí s manželkou. Přišel domů a hned jí to všechno vyklopil. Nakonec dodal: „Musíme všechno prodat, rozdat, koupíme si malinký domeček a tam budeme žít.“ Ale měl zlou a poživačnou manželku. Křičela: „To nedovolím, to se nikdy nestane. Jestli chceš splnit, co ti ten Ježíš řekl, seber se a odejdi, odejdi z tohoto domu, a už se nevracej!“ A tak se i stalo. A z bohatého muže se rázem stal chudák bez majetku. Byl však rád. Utíkal za Ježíšem a stal se jeho učedníkem.
 
Že jsem za ním vůbec chodil. Teď abych všechno, co mám, rozdal nějakým bezdomovcům nebo opilcům, kteří by můj majetek akorát tak promrhali. Radši to neudělám. Mít podíl na věčném životě je sice dobrá věc, ale peníze jsou peníze a bez nich se já prostě neobejdu. Beztak není v desateru něco jako nezbohatneš. Příště radši zajdu za nějakým farářem, kterej by ze mě nechtěl udělat žebráka a pořádně mi to vysvětlil.
 
Muž se odebral do svého domu a jako správný manžel se nejdříve šel poradit se svou ženou, a jelikož ta nechtěla nic z toho, co měla, ztratit, tak došlo ke kompromisu. Muž prodal půlku svého domu, půlku pole a chudí dostali půlku prasete. Otázkou zůstává, jestli potom měl podíl na věčném životě?
 
A vydal se cestou k domovu. Přemýšlel o tom, co mu Ježíš řekl, ale nemohl najít žádné východisko. A jak tak šel a šel, najednou zbystřil sluch, jakoby slyšel své jméno a taky že jo. Ohlédl se a za ním běžel nějaký člověk, a jak se blížil blíž a blíž, poznal, že je to Olda (jeho bratr). Počkal na něj. Když k němu Olda doběhl, povídá: „Člověče, co to s tebou je, už dobrou půlhodinu za tebou běžím a ty nepočkáš a nepočkáš.“ „Víš,“ odpovídá náš bohatý mládenec, „mluvil jsem s Ježíšem, s tím prorokem, a on mi řekl, abych rozdal všechno, co mám, tak o tom teď přemýšlím.“ „Teda to je dobrý, víš, až budeš někomu chtít dát toho černýho koně, tak si na mě vzpomeň, vždyť jsem přece tvůj bratr, no a teď mě napadlo, třeba hnědou krávu, tu bych si taky vzal, ale teď mě napadlo, víš, co by bylo nejlepší, kdybys mě dal i tu zlatou truhličku, co máš ve slamníku...“ A tak tento monolog pokračoval dál, až oba došli k hospodě na rozcestí. Zastavili se a Olda povídá: „Takže jak to tak počítám, tak myslím, že bys mně mohl dát všechno a na oslavu to můžem jít zapít, a ty když seš ještě bohatej, tak mě můžeš pozvat na jedno pivo.“
 
Muž se po rozhovoru s Ježíšem vrátil domů. Nějakou dobu mu Ježíšova slova ještě vrtala v hlavě - „vedu sice docela spořádaný život, mám se dobře a mám dobré svědomí ... ale pořád jako by mi něco scházelo ... neměl bych se přece jen vypravit za tím Nazaretským mistrem ... třeba by to bylo ono ... ale co když ne? ... po měsíci bych toho třeba měl po krk, ale už bych se neměl kam vrátit! ... ne, nemůžu ... ale přece,“ tak uvažoval, ale nikdy se neodhodlal k odchodu z domova ... a Ježíšova slova postupně bledla a mizala v zapomenutí. Připomněl si je, až když se doslechl o Ježíšově ukřižování. „Á,“ oddechl si, „ještě že jsem s ním skončil!“ Ale o něco později se začlo zas něco proslýchat o Ježíšově vzkříšení, a že on je vlastně Kristus, očekávaný Mesiáš - a muž znova zapochyboval - „že já radši nebyl u toho!“ V těchto nejistotách setrval až do konce svých dní. Až když jako stařec umíral, náhle si jasně rozpomenul na svoje dávné setkání s Ježíšem a poprvé si uvědomil: „Slova toho Krista se mi vůbec nelíbila, ale vždyť on na mě hleděl s láskou, jakou jsem až do konce svých dnů nepotkal.“ Poté zemřel.
 
Odešel na protější stranu ulice, kde na něj čekali sluhové s nosítky. Zamyšleně se posadil a nechal se odnést ke svému honosnému domu. Ve svém sídle si dal zavolat správce svého majetku a řekl mu: „Předlož mi soupis veškerého mého majetku a jmění.“ Správce tak učinil, bohatý muž se zadíval do sloupce čísel. „Tak co třeba vzdát se tak alespoň poloviny,“ přemýšlel. „Ne, to ne, říká přece - rozdej všechen svůj majetek,“ pokračoval v úvaze. „Ale svůj dům a přilehlý statek na takové prosté živobytí bych si nechat mohl. A možná i vinici za městem,“ sváděl svůj boj se svým hrabivějším já. „Ale k tomu přece potřebuji lidi...“ Tak uvažoval a kalkuloval ten muž celou noc. K ránu, když už vyšlo slunce, se stále ještě nerozhodl. Pak si řekl, že ten problém musí přece vyřešit. Šel proto za knězem, kterého si velice vážil. Ten, když ho vyslechl, uvážil, že by mohl přijít o toho, který dává chrámu ty neskutečné dary a desátky, se rozhodl muži odpovědět: „Ne, nevzdávej se svého majetku, víš ty jak ho ještě můžeš využít k nejrůznějším dobrým účelům. Víš, co můžeš s ním vykonat dobra?!“ A tak tento bohabojný a ctnostný kněz rozhodl.
 
DOPORUČUJI
 
NA ZAČÁTKU
JAN NOHAVICA
 
sbor ČCE v Olomouci, 1996
 
Oslovit mládež, u níž nemůžeme předpokládat předem ani vyšší vzdělání ani křesťanskou rodinnou tradici či zvláštní biblické znalosti, je pro nás stále důležitým úkolem. Proto je velkým přínosem knížka olomouckého faráře Jana Nohavici „Na začátku“. Věnoval ji své „milé smečce mládežnické“. S radostí v ní nacházíme to, co potřebujeme všichni slyšet. Promyšlené, přesvědčivé a přitom svěží slovo. Jedná se o malá kázání nad prvními stránkami Bible. Kázání jsou završena smysluplnými modlitbami.
     Knížka vyznívá především jako potěšitelné poselství, že naše žití má jedinečné kladné předurčení i dobré určení a že přes naši lidskou rozporuplnost se nad námi klene od počátku Boží milosrdenství. To potřebují mladí lidé především poznat a získat: radost ze života, chuť usilovat o dobré, mít pevný základ pro své životní putování.
     Z úvah prosvítá živost a radostnost Jana Nohavici, kterou umí - jak ho známe - rozdávat kolem sebe. Četl jsem si tuto knížku na pokračování každé ráno; obohatila mě a měl jsem z ní radost.
     Je hezké, že knížku vydal olomoucký sbor z vlastní iniciativy a na vlastní náklady. Je doplněna i vtipnými ilustracemi Jiřího K. Jurečky. Po knížce je ve sborech poptávka - zatím především v našem moravsko-slezském seniorátu. Mohu ji však vřele doporučit jako dárek ke konfirmaci či pro schůzky mládeže. Sympatické také je, že je to knížka malá - do kapsy; to oceníme v dnešní době, kdy máme málo času si něco přečíst.
     Na konec zní: soli Deo gloria - samému Bohu sláva - jako vyznání autora této knížky. Soli Deo gloria i od toho, kdo tu knížku četl - za jejího autora i za obohacení, které mu bylo dáno nám sdělit.
Petr Pivoňka
 
 
Nebývá zvykem zmiňovat v Bratrstvu nahrávky duchovní hudby; jsa však opředen adventními nezvyklými dírami do vesmíru, ruším tímto všechny milce popu, bigbítu, techna, metalu, dechny, folku a Ivana Mládka, a dovoluji si (nejen) je upozornit na dva počiny, které se chápou hudby docela jinak. Francouzská harmonia mundi vydala v půli roku 96 již čtvrtou desku řádové libanonské sestry Marie Keyrouz, nazvanou Cantiques de l Orient (74 minut). Magnificat, Žalm 42, „Hledám tě, Pane, ve své pochybnosti“, to jsou názvy několika písní, které mají velké ambice: stát se modlitbou a setkáním. Stavějí duchovní most k nebes!m, v němž je Svatému odevzdáváno to, co sám do člověka vkládá. Všechny vycházejí z raně křesťanských syrských církevních zpěvů. Když sestra Marie hovoří v přiloženém bukletu o úloze vokální improvizace, cituje sv.Augustina: Člověk, jehož srdce je naplněno nezměrnou blažeností, nedokáže již nalézt slova, která by jeho radost vyjádřila a projevuje ji řadou zvuků, které zdánlivě nemají žádný smysl. Je-li právě toto zpívání v jazycích, ona pověstná řeč andělská (1 Kor 13), pak jen houšť a žádný stud. Citlivý hudební doprovod vytváří se zpěvem a texty (jsou přiložené, ale člověk je k tomu jaksi ani nepotřebuje) dokonalý souzvuk a umožňuje posluchači, aby se po svém připojil. I protestantský suchar se tu přistihne, že jeho duše smí prahnout po krásné liturgii.
     Estonský skladatel Arvo Pärt je u nás mnohem známější. V německé ECM mu v září 96 vydali již sedmou desku (všechny předchozí jsou u nás rovněž k dostání, rozhodně si nenechte ujít Arbos či Tabula Rasa) s názvem Litany (41 minut). Obsahuje tři skladby; zpívaná titulní Litany jsou zhudebněné modlitby Jana Zlatoústého. Jako laik posluchač vnímám čistou, nezáludnou Pärtovu hudbu podobně jako několika oktávové pění sestry Marie: jako pozvání na slavnost, při které má muzika ještě svůj „bohoslužebný - svatý“ rozměr. Nehraje jen k rozptýlení, k tanci či mytí nádobí, její interpreti nejsou žádné „hvězdy“, naopak ustupují do pozadí, ztrácejí se a o to více vyniká směr, kterým tóny ukazují. Leč dost psaní: udělejte si čas, prostor v sobě a pak už stačí jen poslouchat.
Michal Plzák
 
 
 
Diskusní fórum k článku Liberecké apokryfy:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Jan Nohavica - Na začátku:    | vložit příspěvek |