ročník 38/1997:
                   
971Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Bezmoc podvodu
Vnímáte příslušnost k nějaké skupině spíš jako omezení nebo jako obohacení?
Začal jsem s toulenem
Začal jsem s Kateřinou
Nechci být sám
Parta
Štětec, Bible a prut na ryby
O marnotratném synu Blahoslavovi
Pořádně si tak zamodlařit
Liberecké apokryfy
Jan Nohavica - Na začátku
...já ne, to televize
Báječný víkend
Hry
Modlitba Noémova
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ŠTĚTEC, BIBLE
A PRUT NA RYBY
M. a J. PROKOPOVI
 
Nedaleko izraelského města Akko se na pobřeží Středozemního mo-ře nachází vesnice Chacerut Jasaf - 800 karavanů, ve kterých žijí noví přistěhovalci, převážně z východních zemí a Etiopie. Dva z nich, přistěhovalce z Čech, jsme tam navštívili. Mirjam (Marie) a Jirka Prokopovi nás přátelsky přijali ve své polovině karavanu (druhou polovinu obývá etiopská rodina), pohostili nás rybami a doma pečeným chlebem a zatímco kolem nás probíhaly jejich polodivoké a polodomácí kočky Parcuf a Vajga, ukazovali nám obrazy, které malují a vyprávěli nám o svém životě v Izraeli. Mikuláš Vymětal a Edita Ježková
 
MV: Kdy a jak jste se přistěhovali do Izraele?
Mirjam:
V listopadu roku 1992. Čtyři měsíce jsme tu dělali kurs hebrejštiny a potom jsme se rozhodli udělat aliju (imigrovat). To bylo v době, kdy se rozpadlo i Československo.
 
MV: Jak se váš život změnil, když jste se sem přistěhovali? Mirjam: Přesně tak, jako když Moše vyvedl bnei Jisrael (syny Izraele) z Egypta - rovnou na poušť. Jdeš někam do nového a zjistíš, že nemáš vůbec nic. Že nemáš kde a na čem spát, že tvé poslední peníze ti dochází, mezitím ti úřady nic nevyřídily, takže vlastně i v té rovině byrokracie se dostaneš na poušť. Proto jsme si kolikrát říkali, že se nedivíme, že si Izraelci na poušti říkali, jaké měli v Egyptě melouny, cibuli, česnek,... Chvíli ti to trvá, než si uvědomíš, že to tam taky za moc nestálo. Pak si uvědomíš, že to je vlastně lhůta zkoušky, že je to určitá doba očištění. Když přijedeš z Čech, tak si tu změnu nejdřív neuvědomuješ. Najednou zjistíš, že se tu jí něco jiného, vaří něco jiného, oblékat si musíš něco jiného, nemá smysl si s sebou přivézt třeba kožich. Přijdeš a okamžitě cítíš sílu zdejší země. Vůně se nám tu zdály silnější, je to jako když se dlouhou dobu postíš, jdeš po ulici a cítíš, co kdo vaří.
Jirka: Přijeli jsme sem jen se dvěma malými taškami, takže zpočátku jsme neměli skoro vůbec nic.
Mirjam: Když přijeli olim chadašim (noví přistěhovalci) z Ruska, potkali jsme tu jednoho starého profesora, který tři roky čekal v karavanu na byt. Když ho dostal, řekl nám: „Budu tam mít telefon, protože jsem si z Ruska přivezl třicet metrů šňůry na telefon!“ Tomu jsme se s Jirkou smáli, protože si s sebou vzal něco, o čem si myslel, že je to strašně důležité, donesl to sem a tady zjistil, že je to strašná hloupost. Říkali jsme si, „to tam bude v tom bytě s tou šnůrou létat, vždyť naplní celý byt jen tou šňůrou“... To, co jsi měl doma, tam musíš zanechat a tady začínáš něco nového. Ta doba pouště trvá právě proto, aby sis to uvědomil. Naráz si uvědomíš, že jsi všechno ztratil, že vlastně z toho, co bylo, nemáš vůbec nic. A to je ten okamžik pro to, aby sis uvědomil, že všechno to nové začínáš dostávat. Že jsi naráz získal mnoho nového.
 
MV: Neměli jste někdy chuť se vrátit? Mirjam: Tu máme pořád (smích). Ale ne vrátit se, ale jet se podívat do Čech.
MV: Čemu se tu věnujete? Jirka: Hlídáme si myšlenky, abychom náhodou někde neuklouzli myšlenkou. Stalo se mi tu třeba, že jsem řekl: „Asi to tady zabalíme a pojedeme do Kanady.“ Nemyslel jsem to vážně, ale vrátilo se nám to. Byl na nás zlý úředník na úřadu práce a hned jsme to pocítili. Tak jsem si uvědomil, že jsem byl jak ti Izraelci na poušti, co reptali, že se chtějí vrátit do Egypta. Lidská myšlenka, která se vysloví, se zhmotní, a lidi si ani neuvědomují, že ta síla, která v ní je, se jim může vracet. Když řekneš něco jen tak, a je to třeba něco negativního, pak se ti to také vrátí. Proto si tu hlídáme myšlenky.
Mirjam: Ráno o půl šesté nás budí kocouři, takže nastává krmení dravé zvěře, ...
Jirka: A já se potom odmodlím ranní modlitbu a když je dobré počasí a moře, tak jedu na ryby. Ryby jsou tady součást naší potravy a těžko bychom bez nich vycházeli. Tvrdí se tu, že z podpory (příspěvku pro nezaměstnané) se nedá žít, ale my si z toho ještě ušetříme a můžeme si kupovat plátno a barvy na obrazy. Potom malujeme, čteme, učíme se hebrejsky.
Mirjam: Jsme tu totiž v prostředí, kde se hebrejsky nemluví. Řeči, kterými mluví naši sousedé, jsou kavkazština, amhárijština, ruština, francouština...
 
MV: Amhárijština?
Mirjam:
To je řeč Etiopců, myslíme si, že to pochází ze slova Amorejci... Pěstujeme byliny, takže ráno a večer je musíme zalévat. Nemáme pračku, takže všechno peru v ruce, což zabere také čas.
Jirka: Nemáme auto, a tak já musím jezdit nakupovat na kole, což mi zabere tak dvě hodiny.
Mirjam: Pečeme chleba, kupujeme na to tři druhy mouky.
Jirka: Snažím se, abychom dodržovali šabaty, přesně tak, jak to má být. Na šabat se u nás nedělá vůbec nic... Také se tu chodíme koupat do moře.
Mirjam: Plavat jsem se naučila až tady.
Jirka: Každé ráno plaveme asi kilometr. Na koupání je tu nejlepší podzim, koupeme se až do prosince, protože do prosince má voda 25oC. V zimě - to je konec ledna a únor, je minimální teplota moře 18oC. To už se ryby nedají chytat na samotný prut, člověk si musí vzít naviják, ale zato jsou o to větší. Letos jsem chytil jednoho saraguse, který měl skoro dvě kila.
 
MV: Jaké tu máte ryby?
Mirjam:
My tu vlastně známe jména ryb podle toho, jak jim říkají místní rybáři, takže české názvy těch ryb neznáme.
Jirka: Většinu roku je tu nejvíc arasů, ale ty nemají šupiny (nejsou košér), takže s nimi krmíme kočky. Pro nás jsou tu nejlepší a nejchutnější saragusy.
 
MV: Čím se živíte tady v Izraeli?
Mirjam:
Většinou jsem tu dělala nějakou pečovatelskou práci. Práce v kanceláři by mě dneska ani nebavila, protože jsem celý život chtěla malovat. Teď žijeme v době, kdy si můžeme dovolit dělat to, co jsme chtěli celý život.
Jirka: To je pravda, já jsem maloval naposled, když mi bylo deset. Tady jsem začal znovu malovat proto, že jsem byl na úřadu práce, žádnou práci neměli a úřednice mi říkala, že musím změnit svoji profesi. Tak jsem svou profesi změnil a začal jsem malovat.
 
MV: Jaké máte výhledy do budoucna?
Mirjam:
Jak je psáno: Podívejte se na ptáky - nesejí, nežnou a Otec nebeský je krmí. Abychom se starali o to, co bude? Člověk má využívat ten přítomný okamžik a těšit se z toho, co je mu dostupné.
 
MV: A máte nějaké přání?
Mirjam:
Přání? - To se vidíme v malém kamenném arabském domku a máme tam ovce, krávu a můj sen je, že budeme mít velbloudy. Když nám vyprávějí, jak to bylo hrozné v počátcích státu Izrael, tak říkají, že v Tel Avivu chodili po ulicích velbloudi. My si říkáme, že je škoda, že tam nechodí i dneska. V Jeruzalémě je mají a turisti jim za svezení platí pět šekelů.
(pokračování příště)
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Štětec, Bible a prut na ryby:    | vložit příspěvek |