ročník 38/1997:
                   
971Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Bezmoc podvodu
Vnímáte příslušnost k nějaké skupině spíš jako omezení nebo jako obohacení?
Začal jsem s toulenem
Začal jsem s Kateřinou
Nechci být sám
Parta
Štětec, Bible a prut na ryby
O marnotratném synu Blahoslavovi
Pořádně si tak zamodlařit
Liberecké apokryfy
Jan Nohavica - Na začátku
...já ne, to televize
Báječný víkend
Hry
Modlitba Noémova
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ZAČAL JSEM S TOULENEM
TOMÁŠ
 
Začal jsem s toluenem. Byla to levná záležitost a účinky podobné jako u marihuany. Bylo mi 15 let a toluen jsem čichal se spolužákem Pavlem. Tato droga ještě nezačala žádnou z mých činností odsouvat na vedlejší kolej. Později se k nám ve šňupání přidal Pavlův kamarád Lukáš. Príma kluk, skrz něj však vedla cesta od toluenu k tvrdým drogám. Zde zároveň začala pro mě téměř zhoubná cesta do špatné společnosti.
     V té době se u nás objevily první veřejné HOUSE PARTY a kde jsou „House Party“, tam musí být nějaká droga, nejlépe excitační. Lukáš nás začal brát do tehdy ještě prvního Sluníčka, kde měl spousty kamarádů, mezi nimi i ty, kteří distribuovali Extázi. Ptáčky, Autíčka, Kytičky... všechny možné. Nedalo se jim ubránit. Když vidíte kolem sebe ty šťastné obličeje, ty lidi v extázi, cítíte, že vy ji potřebujete také.
     O to tady asi kráčí: Kdybych na House Party chodil sám, byl bych v pohodě i bez drogy. Ve společnosti je to však něco jiného. V ní se potřebujete bavit a to bez drogy - Extáze - nejde. Přiznávám, že první Extáze jsem bral z hecu a až ty další kvůli náladě, což je jasně zapříčiněno společností.
     Časté braní drogy implikuje potřebu větších dávek. Já jsem toho stále ještě živým důkazem. Spolu s Pavlem a Lukášovou partou jsem na konci pětadevadesátého přesedlal na heroin. To už začalo být špatné jak doma, tak ve škole. Sourozence nemám, takže jsem byl jediným, koho mí rodiče bezmezně milovali. House Party mi ještě trpěli (o Extázi nic netušili) ale po objevení vpichů mě donutili absolvovat různé lékařské prohlídky, pak přerušit učení a jet na „pracovní“ dovolenou na naši chalupu u Přelouče. Půl roku jsem si tam pobyl, měl klid od drog, oddychl jsem si od náročného života ve městě a od mejdanů.
     Už jsem si myslel, že jsem s drogama skončil, ale člověk tomu zřejmě nemůže bránit jinak, než silnou vůlí a s tou já jsem na štíru. Výsledek: svůj kladný vztah k drogám jsem obnovil. To však už se společností party nic společného nemá. Ta mě do závislosti pouze dostala a toto jsou pouze její následky.
     Pavel jede na heroinu nerušeně dál, Lukáš se léčí v protialkoholní léčebně v západních Čechách.
 
ZAČAL JSEM S KATEŘINOU
MICHAL
 
Jsem studentem jednoho z pražských gymnázií. Nepatřím k lidem, kteří by se se svými problémy svěřovali nějaké instituci. Váš časopis ani jeho redakce se však (jak mi bylo řečeno) jako instituce nevnímá, a tak to beru na vědomí, usedám a poodkrývám část svého ega.
     Minulý rok jsem navštěvoval taneční kurz. Tam jsem se také seznámil s dívkou Kateřinou a navázal s ní prostý milostný vztah. Ona sama byla na první pohled ráda, že si jí někdo všiml a dokonce s ní začal chodit. Tak to vypadalo na pohled první. Ten druhý již ukazoval trudnou realitu. Byla z Prahy 2 a hlásila se k partě vinohradských výrostků. Jí se parta zdála správná, a tak ji mně a mě v ní představila, s tím, že spolu chodíme a bylo by užitečné, kdybych se k ní přidal. Nevěděl jsem o žádné překážce v mé příslušnosti ke Katčině partě.
     Zpočátku bylo vše v nejlepším pořádku. Navštěvovali jsme vinohradské restaurace a hospody a všichni - tedy i já - pili pivo, což zaručovalo nevázanou zábavu.
     Nevím, co se stalo potom, zřejmě omrzelost. Asi měsíc po navázání mých styků s partou si mě Kateřina přestávala všímat a začínala být i nepříjemná svými kousavými narážkami na mou osobu. Dopadlo to tak, že jsem byl partě pouze pro posměch, jinak se se mnou nikdo bavit nechtěl. Myslím, že jsem nakonec udělal to nejlepší, co jsem mohl, když jsem se s partou i Kateřinou rozešel a vrátil do svého rodného Podolí. Co z toho plyne, nedovedu říci. Určitě nelze žádný z podobných případů zobecňovat a vyvozovat z něj poučení pro příště. Podle mého názoru nejde ani tak o rozumný, nýbrž o šťastný výběr party.
 
Žádné přátelství, žádné kamarádství, žádné manželství nemůže zcela naplnit naši bytostnou touhu po Ty. I v nejužším společenství zůstává neodstranitelná samota. Naše touha, abychom byli úplně poznáni, úplně pochopeni a abychom našli úplné bezpečí, směřuje nad každého lidského partnera. Směřuje k věčnému, všudypřítomnému Ty.
P. ALTHAUS
 
NECHCI BÝT SÁM
 
 
Jsem sám. Sám mezi spolužákama, mezi děckama z baráku a okolí. Nikam nepatřím; všichni ostatní patří do nějaký skupiny, party, jen já ne. Jim je tam dobře, uznávaj se, zajímají se o to samý, rozumějí si. Kdybych se k někomu přidal, choval bych se určitě trapně a všichni by se mi jen vysmáli. A tak jdu sám do školy, sám domů a tam koukám do zdi a závidím všem těm, co se mají s kým bavit a smát, s kým co podnikat. Tolik bych chtěl do ňáký takový party patřit, bejt kámošem těch ostatních, že je mi až skoro jedno, jaká by ta parta byla. Jen kdyby si mě někdo všimnul. Já už dál nechci být sám.
XYZ
 
Milý XYZ,
     píšeš o tom, jak jsi sám. Chápu, že tě to nebaví, ale nauč se být sám. V životě si budeš muset vystačit sám se sebou. Já jsem to taky zažila. Všichni se spolu bavili, jenom já jsem chodila sama. Ostatní to ale takhle nevnímají. Můžeš si myslet, že se s tebou nikdo nebaví, protože to není to, co si představuješ. Musíš být živej, vnímat ostatní a neztrácet smysl pro humor. Jestliže chceš pouze okouzlit ostatní, tak si stačí přečíst Bravo, ale má-li z toho být přátelství, tak to člověk musí hledat sám. Já party, ve smyslu těch hnusných part, nemám moc ráda, možná jsou príma, ale protože nemám zkušenosti, tak říkám tohle. Když si má člověk vybírat, tak musí opravdu hodně dobře. Nemusí se z nich vždy vyklubat to nejlepší.
     Člověk se nemá uzavřít do sebe, ale má ze sebe vycházet. To je myslím nejdůležitější a podle toho pozná, kam opravdu patří.
Eliška Veselá, studentka 15 let
 
Asi není jednoduchý postup, aby se z člověka, který je spíše na okraji „skupiny“, stal okamžitě někdo, kdo je v jejím středu a podílí se na vedení. V mnoha případech by to ani nebylo možné, jako třeba v tom výše uvedeném. Mohu ale celkem odpovědně prohlásit, že ani vůdce nemusí být zrovna nejšťastnější, i když ho všichni berou a obdivují.
     Je potřeba dojít k tomu, že jsem osobnost, jedinečná a originální, a tak se ke svému okolí chovat. Tedy jako člověk, který má své sebevědomí a může si vybírat a rozhodovat se. Především je potřeba alespoň to vyzkoušet, pobavit se s někým, prostě je to tak, protože vlastně není co ztratit. Buď v něm poznáš někoho, kdo je ti blízký nebo se opět vrátíš ke své samotě. Ale rozhodně bych se nebál toho, že nedovedeš být tak super oslnivý a legrační jako ti ostatní. Vycházej z toho, že i tvá pohava je pro tvé okolí atraktivní!
Jakub Zeman, student 18 let
 
 
 
Diskusní fórum k článku Začal jsem s toulenem:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Začal jsem s Kateřinou:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Nechci být sám:    | vložit příspěvek |