|
Islám: Předurčení v určitém směru existuje, vlastnosti tělesné i na nich závislé duševní jsou geneticky zakódovány. Přesto je člověk vybaven svobodnou vůlí. Musí se sám rozhodovat mezi zlem a dobrem, protože jen on bude zodpovědným za své skutky v hodině posledního soudu. Nemůže své dobré ani špatné skutky přenést na někoho jiného, aniž někdo jiný může za něho převzít zlé skutky. Právo rozhodování mezi zlem a dobrem zůstává na svobodné vůli člověka.
Jak vidí Islám křesťanství a křesťany?
„Zajisté ti, kdož uvěřili a ti, kdož drží se víry židovské a křesťanské a sabejští - vůbec všichni, kdož věří v Boha a v den poslední a činí dobré skutky, naleznou odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.“ (Korán, súra druhá, verš 62) - Je tedy zde přímo v Koránu vyjádřena maximální tolerance k jiným monoteistickým náboženstvím, tedy i k lidem, kteří věří v jednoho Boha a konají dobré skutky, i když se nehlásí k žádnému náboženství. Křesťané jsou v Koránu často zmiňováni jako „lidé Knihy“. Muslimům je jasné, že se jedná o jednoho a téhož Boha, že v Bosně nebojuje proti sobě Bůh pravoslavný s Bohem muslimským a římsko-katolickým a v Ulsteru Bůh římsko-katolický s protestantským. Toto není ovšem jasno autoru Učebnice občanské výchovy pro 6. ročník PaeDr. Milanu Valentovi, : „... (např. islámské země, jejichž obyvatelé nevěří v Boha a jeho syna Ježíše, nýbrž v Alláha.“ Ježíš sám (nechť mu Bůh žehná), je v Koránu zmiňován nejméně v sedmi delších pasážích a mnohokrát jednotlivě.
Dokladem poměru Islámu ke křesťanství je tato smlouva, kterou uzavřel Prorok (redakčně zkráceno):
Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného, od něhož jediného pomoc přichází. Toto je dokument určený pro celou lidskou rasu. Nadiktoval jej Muhammad Ibn Abdalláh,...
Bůh je a byl vždy Všemohoucí a Moudrý! Prorok sepsal tuto Úmluvu pro vlastní následovníky a pro ty, kteří následují učení Ježíšovo, pro všechny, ať žijí na východě či západě, blízko či daleko...
Nikdo nesmí vyhánět mnichy z jejich klášterů, nikdo nebude bránit modlícímu se, aby se modlil na místě modlitby: Stejně tak poutník nebude mít překážek na své pouti. Kostely a místa modliteb nebudou ani zrušeny, ani poškozovány. Žádný majetek církve movitý či nemovitý nebude zabrán nebo použit ke stavbě mešity či soukromého domu žádného muslima. Kdokoliv by to přesto učinil, stal by se nepřítelem Boha a jeho Proroka.
... Muslim, který má nebo bude mít služebnou, která je křesťankou musí splnit její přání týkající se jejího náboženství a je jeho povinností dovolit jí docházet k jejím modlitbám do míst, kde se tyto modlitby konají. Žádný muslim nesmí být překážkou jejího náboženství. A všichni tito, co jsou pod mou zodpovědností dostanou pomoc při přestavbách a obnovách svých míst modliteb a Svatých míst a tato pomoc bude považována za pomoc pro jejich náboženství ve smyslu této smlouvy.
Muslimové nesmějí porušit toto úmluvu až do doby Posledního soudu, kdy tento svět skončí.
|
|
Křesťanství: Křesťanský názor na svobodnou lidskou vůli není jednotný. „Ortodoxnější“ pojetí vidí člověka jako předem určeného (Ž 139), a tak poškozeného prvotním hříchem (Ž 51,7), že si svobodně nedokáže zvolit dobro. Proti tomu se stále bouří názor, že člověk je svobodný, dokáže si zvolit víru (Joz 24,15) i svobodně se rozhodnout mezi dobrem a zlem. Nástupci obou názorů mezi sebou v průběhu celých dějin církve tu diskutují, tu se hádají. MV
Luboš Kropáček: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 96.
... Leitmotivem knihy je hledání odpovědi na otázku, je-li mezi islámskou a západní civilizací možná koexistence, a to i v rámci jednoho státu. Dnešní vyznavači multikulturalismu skloňují sice ve všech pádech pluralitu, neuvědomují si však jednu důležitou věc. Tvoří-li zásadní podmínku plurality fotbalových týmů pravidla hry, plurality politických stran demokratický ústavní řád, je k mírovému soužití a plodnému obohacování rozličných kulturních okruhů nezbytný určitý základ, styčný pevný bod. Tím však nemůže být vzduchoprázdno či pouhá myšlenka plurality.
Kropáček zdůrazňuje, že politický islámský fundamentalismus je pouze extrémní, tedy nikoli reprezentativní polohou muslimského náboženství. A co víc, jeho představitelé většinou mají ve svém teologickém vzdělání propastné mezery: k typickým vlastnostem těchto lidí patří nevědomost, strach ze složitosti světa a tvrdost srdce. Moderní fundamentalismus má proto mnohem blíže k „pokrokové“ revoluční ideologii než k rigidnímu tradicionalismu, s nímž je často mylně ztotožňován. V živých duchovních proudech islámu však lze spatřit prvky, které za předpokladu hlubšího dialogu mezi kulturami skýtají naději na překonání hrozící konfrontace. Případný „happy end“, který je zatím v mlhavém nedohlednu, se však neobejde bez toho, aby své zdroje opět nalezla i západní civilizace, s níž přívlastek „křesťanská“ souvisí čím dál tím méně. Západní konzumerismus a zálibu v totálním relativismu lze koneckonců v určitém smyslu označit za protějšek islámského fundamentalismu, neboť obojí není - mimo jiné - nic jiného než zabsolutizovaná povrchnost.
Josef Mlejnek jr.
(z recenze Klíč k pochopení islámu v Lidových novinách z 18.10.96)
|
