ročník 38/1997:
                   
973Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Odpověď
V čem jste měl s rodiči největší spory?
Ideální rodina?
Hovory s dospívajícími
Zhovadilosti kterých se dopouštíme
Doporučuji
O aroganci, přátelství a provizoriu na tržišti
Bob Dylan
Tu be šwat
Gert Theissen - Galilejský
Báječnej bál
Ivan Klíma - Poslední stupeň důvěrnosti
Vuk Dražkovič - Nůž
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
BÁJEČNEJ BÁL
 
VŠECHNY POZVAL DÁL
 
foto: Lidie Stolařová
 
 
Tak už zase Báječnej bál! Půjdem? Proč ne? Nejdřív máme příjemné starosti, co na sebe. To, co vloni, nebo si něco půjčíme, nebo snad koupíme? Někdo dostal skvělej nápad, udělat týden předem večer tanečních hodin s odborníky. Hned jsme si jistější.
    A už je pátek večer. Vcházíme do boudy zvané Barča a než stačíme rozepnout kabáty, už máme radost, potkáváme mnohé známé. Rozhodně se nebudeme nudit, bude s kým povídat. A již jsme přivítáni Martinem
 
foto: Lidie Stolařová
 
 
Balcarem a jeho neviditelnou a neslyšitelnou partnerkou dialogem o jednom reproduktoru. Fajn! Hudba hraje, parket se zaplňuje, a my, co ještě nechceme tancovat, nemusíme zmlknout, protože se stále slyšíme. Sláva!
    Tak pojď to také zkusit. Točíme se, až se nám motá hlava. Á, další přátelé, tentokrát se nezdravíme podáním ruky, ale pořádným drcnutím. Potíme se, ale hudba nás strhává do rytmu, moc ty kroky podle předpisu neumíme, někdo už je zapomněl, jiný ještě neučil, další učil, ale nenaučil. Nevadí. Máme radost, že jsme zdraví a můžeme tady tak poskakovat.
    A tak tancuje chlapec s dívkou, co sem přišli spolu, potom zase on s kamarádkou a ona s kamarádem, jestlipak stihnou provést celé sdružení; páni rodičové, ti to vytáčejí a jak se na sebe usmívají; bratr se sestrou, máma se synem, táta s dcerou, pan farář
 
foto: Lidie Stolařová
 
 
s konfirmandkou či s manželkou kamaráda z mládí; anebo vy-tvoříme hada či kolečko a mohou i ti liší na parket.... My ostatní si povídáme, možná i vážné věci řešíme, ale více se smějeme, ani nějak nestačíme pít...
    A teď to nejhezčí. Překvapení. Na scénu přichází nejmíň 20 z nás... kde všichni měli ty kytary schované? Bude se hrát Báječnej bál. Máme tancovat. Netancujeme, stojíme, tleskáme a zpíváme: Báječnej bál, uspořádal králů král, všechny pozval dál... Těšíme se, věříme, že jsme taky pozvaný...
sto
 
foto: Lidie Stolařová
 
 
 
DOPORUČUJI
 
Ivan Klíma: Poslední stupeň důvěrnosti Je těžké tuto knihu doporučovat, protože ji lze číst mnoha způsoby, a proto názory na ni se různí.
     To, co zde předkládám je jen jedno z možných čtení, které si navíc nečiní nárok na správnost a zaručenost. Přesto si neodpustím na začátek jeden recept. Děj se odehrává z převážné části v kulisách, které všichni dobře známe - v evangelickém prostředí - a tak mnohé svádí ke srovnávání či dokonce přirovnávání. Mám za to, že předsudečné čtení románu škodí. Klíma nechtěl podat popis situace v ČCE, ale využil ji pouze k umístění děje románu, který by se stejně dobře mohl odehrávat v jakékoli jiné neortodoxní církvi. A protože církevní zakotvení jeho románu bylo prostou nutností, vybral si logicky prostředí, které nejlépe znal. Bylo by naivní pokládat Poslední stupeň důvěrnosti za román o naší církvi, ale i kdyby tomu tak bylo, není to důležité ve srovnání s tím, co román zvýslovňuje: totiž věčnou nejistotu člověka hledajícího Boha.
     Šťastně ženatý evangelický farář Daniel Vedra ztrácí svoji dříve neochvějnou víru poté, co se zamiluje do ženy jménem Bára. Dřívější svět jistoty se od okamžiku přestoupení zakázané lásky hroutí a na místo Boha nastupuje jen neprostupné mlčení doprovázené pocity selhání a viny vůči manželce a dětem. Aby neprozradil své tajemství, je Daniel nucen vést dvojí život a zaplétá se do klubka drobných lží, jimiž před manželkou zakrývá své schůzky s Bárou. Čtenář je tak postaven před nelehkou otázku, kterou však za něj román (a to je pozitivum) neřeší: dá se Danielova oběť vyvážit tím, že navrací smysl Bářině životu, který by jinak utonul v prázdnotě a šedi?
     Hlavní osa románu tak nápadně připomíná zoufalství plynoucí z marného hledání Boha v Bratrech Karamazových tím, že klade, byť nevysloveně, naprosto stejnou otázku: je, či není Bůh? Klímovo mistrovství potom spočívá v tom, že ji dokáže načrtnout tak úspornými prostředky, jak je to jen možné. Román čtenáře obemkne a otevře mu své myšlenkové hlubiny, aniž by k tomu potřeboval byť sebemenší náznak složitější úvahy. Všechny palčivé problémy vysvítají z těch nejjednodušších románových technik a ani jazyk není složitý. Poněkud rušivě však působí společenské pozadí, do něhož Klíma hlavní románové téma zasadil. Přemíra aktuálních problémů, které se nabalí na jednu(?!) rodinu (seznam StB, restituce, sprayeři, drogy) působí značně nevěrohodně. Užší záběr by jistě neškodil.
     Co říci na závěr? Před dvaceti lety napsal Jan Patočka krátce předtím, než zemřel na následky policejního výslechu tato slova: Jsou věci, pro než stojí za to trpět a pro ty věci,pro než stojí za to trpět, stojí za to žít. Poslední stupeň důvěrnosti naplňuje v Danielově osudu tuto myšlenku svým vlastním, osobitým obsahem. Láska a Bůh, přestože se pro ně musí tolik vytrpět, dávají životu smysl a jen pro ně stojí za to žít. Je právě toto poselstvím Klímova románu? Posuďte sami.
Marek Nohejl
 
DOPORUČUJI
 
Vuk Dražkovič: Nůž
 
Strhující román s četnými retrospektivními vsuvkami, které skrze vzpomínky přímých aktérů osvětlují temná léta občanské války v prostoru dnes již bývalé - a tehdy ještě nenastalé Jugoslávie. Kdo se ptá, jak mohly být plněny masové hroby v Evropě na přelomu 80. a 90.let dvacátého století, ať čte tuto knihu. S dramatickou otevřeností vypovídá o ničivé síle nanávistné pomstychtivosti, která po staletí živena pocitem historické křivdy, předávaným z generace na generaci, jen čeká na záminku a možnost propuknout v genocidu. Jak se stalo na počátku let čtyřicátých tohoto století, tak se stalo i na počátku let devadesátých. A ačkoli oheň etnické zášti a vzájemného opovržení byl zadupán do země, přece doutná pod povrchem dál. Pálí v lidských srdcích a mrtví volají o pomstu. Z románu jde strach a nic není vymyšleno. Vydal Optys Opava 1995 - ještě je k mání.     Míla Lapáček
Jan Keřkovský
 
 
 
Diskusní fórum k článku Báječnej bál:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Ivan Klíma - Poslední stupeň důvěrnosti:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Vuk Dražkovič - Nůž:    | vložit příspěvek |