ročník 38/1997:
                   
973Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Odpověď
V čem jste měl s rodiči největší spory?
Ideální rodina?
Hovory s dospívajícími
Zhovadilosti kterých se dopouštíme
Doporučuji
O aroganci, přátelství a provizoriu na tržišti
Bob Dylan
Tu be šwat
Gert Theissen - Galilejský
Báječnej bál
Ivan Klíma - Poslední stupeň důvěrnosti
Vuk Dražkovič - Nůž
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
O AROGANCI, PŘÁTELSTVÍ A  PROVIZORIU NA TRŽIŠTÍCH
ROZHOVOR S TRAN DUC TRUNGEM
 
Tran Duc Trung přišel z Vietnamu do Čech před deseti lety jako student s tím, že se po studiu vrátí. Dopadlo to jinak, v roce 1992 požádal o politický azyl. Dnes je mu 28 let a pracuje v Praze jako programátor.
 
Proč sis pro tento studijní obor vybral zrovna naši zemi?
     Existovala dohoda, podle které Vietnam vysílal studenty na vysoké školy do zemí RVHP. Udělal jsem normální přijímačky na techniku a díky tomu jsem měl možnost jít studovat do ciziny. Ale zemi ani obor jsem si vybrat nemohl, to všechno určovala vláda. Mně bylo celkem jedno, kam mě pošlou, moc jsem o těch zemích nevěděl. V ČSSR tehdy pracovalo dost vietnamských dělníků, ale jejich zkušenosti s Čechy nebyly nejlepší.
 
Kolik je to „dost“ vietnamských dělníků?
     Jezdili sem od začátku 80.let a bývalo jich kolem 37 tisíc. Placeni byli normálně v českých korunách, museli platit daně jako každý jiný český dělník a navíc platili ještě vietnamské daně. Studenti měli stipendium 800,-Kč měsíčně. Smlouva, na základě které sem dělníci jezdili, byla po roce 89 zrušena. Smlouva byla zrušena a vietnamští dělníci se měli vracet.
 
Ale dneska tady jsou. To jsou ti, co tu zůstali, nebo přijíždějí jiní?
     Většina se vrátila nebo požádala o azyl v Německu. Zůstalo jich tu pár tisíc a tehdy začala vznikat tržiště. Zjistili, že se tak dá živit, že se dá získat živnostenský list a díky němu tu zůstat. Když se to dařilo, začali sem jezdit jejich příbuzní. Dneska je tu asi 15 tisíc Vietnamců a jen malá část z nich jsou ti původní dělníci.
 
Proč si vybrali zrovna obchodování?
     Oni si ho tak moc nevybrali. Přijížděli, aby vydělali peníze. A rotože nemají kvalifikaci a neumějí česky, bylo pro ně nejjednodušší začít prodávat na tržištích.
 
U tebe je to ale jinak - proč jsi požádal o politický azyl?
     Vietnamští studenti - protože uměli česky - byli listopadem 89 hodně zasaženi a nadšeni a doufali, že se to brzy přenese i do Vietnamu. Začali vydávat časopisy pro dělníky, kteří česky neuměli, aby věděli, co se děje. Mělo to velký ohlas, tak se začala pořádat různá setkání a navázali jsme kontakt i s vietnamským exilem na západě. Vietnamská ambasáda vyhrožovala a pokoušela se uplatnit zákazy a represi. Když jsem dostudoval, požádal jsem o politický azyl, tak jako většina lidí kolem těch časopisů.
 
Psali jste pro vaše dělníky sami, nebo jste byli v kontaktu také s českými spolupracovníky?
     Sami s okruhem přispěvatelů. Pak jsme se obrátili i na zdejší časopisy, konkrétně Respekt, který začal psát o Vietnamcích jako první docela objektivně. Dost nám tehdy pomohli. A nebo Občanské hnutí, ve kterém jsem dělal já, jsme dlouho xeroxovali ve Špalíčku. A přitom vznikalo mezi námi a Čechy přátelství.
 
EXIL A SOCIALISTICKÝ GULÁŠ
 
Jak rozumí tví rodiče nebo vůbec lidi ve Vietnamu té situaci, která tam dneska je?
     Když jsem byl ještě ve Vietnamu, byla tam šílená ekonomická krize. Teď se to ekonomicky trochu otevírá, lidi můžou podnikat (velmi omezeně, ale přece). Ale za čas přijdou systémové problémy: teď je to takový ten guláš, socialistická politika a současně se vláda snaží o jakýsi kapitalismus - a to může jít dlouhodobě jen těžko dohromady.
 
Hraje ve vztahu k vládě roli to, jak byla komunistická strana aktivní v osvobozeneckém boji proti kolonialismu a potom třeba ve vietnamské válce?
     Právě že je to u nás jiné než tady. Komunisti u nás vlastně vedli osvobozenecký boj, získali pro Vietnam nezávislost - a tak i když pak lidi viděli ten jejich režim, byl ten vztah takový dvojznačný. A musí se vzít v úvahu i propaganda (která straší, že s pluralismem by přišlo to, co je v bývalé Jugoslávii nebo Sovětském svazu). Tak se lidi snaží starat o sebe a do „špinavé“ politiky se nazamotat. Existuje i opozice - důkazem jsou procesy a tresty patnácti, dvaceti let vězení za politické aktivity.
 
Zmínil ses o exilovém hnutí. Jak vzniklo?
     Začalo to po pádu Jižního Vietnamu, kdy spousta lidí uprchla do sousedních států a odtud na západ. Od roku 1975 uprchly 2 miliony lidí, z toho půl milionu žije v Americe. Tam jsou nejsilnější exilové organizace.
 
Daří se exilovým organizacím nějak situaci ve Vietnamu ovlivňovat?
     To exil nemůže, to může jen domácí opozice. Exil může pomáhat jen určitými materiály, informacemi a může upozorňovat demokratický svět na to, že jsou ve Vietnamu političtí vězňové a podobně.
 
VIETNAMCI A ČEŠI
 
Trochu odjinud: Jak se vyvíjí vztah Čechů k vám? Jaké máš zkušenosti?
     Vietnamci tu žili hodně izolovaně a ze strany místních obyvatel cítili jistou nevraživost. Předem už čekali odmítavý postoj a báli se vůbec navazovat kontakty. Já jsem chodil s Čechy na přednášky, půjčovali jsme si skripta, ale žádné přátele jsem mezi nimi neměl. Asi to byl obraz té doby: Češi se báli otevírat. Po listopadu 1989 se to hodně změnilo. Češi už mají možnost se realizovat jinak než nadáváním v hospodě. Už Vietnamcům tolik nezávidí (že mají plat v „dolarech“ a tak).
 
Jak se ten vztah vyvíjel dál?
     Konec roku 89 přinesl svobodu Čechům a Slovákům, ale taky se otevřel prostor pro ty, kdo nesnášejí lidi jiných ras. Tehdy byly dost časté fyzické útoky na Vietnamce a ti, protože neuměli česky, měli pocit, že je napadli třeba vojáci toho nového režimu (skini byli svým způsobem „uniformováni“). Museli jsme to tehdy dost vysvětlovat. Od roku 1992 těch útoků přece jen není tolik.
 
Jak je to v roce 1997?
     Když se ucházím o práci, nemám problémy kvůli tomu, že jsem Vietnamec. I na ulici nebo v obchodech je to lepší, než bývalo. Ale vysloveně špatné zkušenosti mám s českými úředníky. Většinou jsou velmi arogantní, ale těžko říct, jestli jsou rasisti nebo jestli jsou arogantní jen proto, že jsou úředníci.
 
To myslíš třeba cizineckou policii?
     Třeba. Bývá tam šílená fronta, několikrát jsem čekal třeba pět hodin jen kvůli nějaké informaci. Jestli to tak organizují schválně, nevím...
 
Jak o vás dneska informují sdělovací prostředky? Jsou objektivní?
     Jak který. Třeba Nova je vysloveně tendenční. V pořadu na Vlastní oči „informovala“ o válce mezi dvěma vietnamskými gangy. Do té reportáže přimíchali záběry z vietnamské války. Ukázka bulvární novinařiny. Ale jsou i solidní noviny, které informují korektně.
 
Oženil ses v Praze s Češkou. Jak na to reagovali její příbuzní a jak tvoji?
     Přátelé velmi dobře. Příjemně mě překvapila reakce Bářiných rodičů. Barbara je jednou pozvala a řekla, že tam bude její přítel. Neřekla že Vietnamec. Když přišli, narazili na mě a brali to naprosto normálně, prostě byli rádi, že se seznámili s přítelem své dcery. A co u vás doma, když se dozvěděli, že sis vzal dívku z exotické země? Představa, že bych si vzal nějakou Češku, rodiče moc nenadchla. Chtěli, abych se vrátil domů, protože když se tu ožením, zůstanu tu nadlouho. A byli trochu nejistí, protože svou potenciální snachu vůbec neznali. Teď tu byl otec na návštěvě a byl spokojený.
 
Kolik je Vietnamců, kteří tu dostali azyl?
     Něco přes sto lidí má status uprchlíka (ten platí trvale).
 
Co ti na tržištích?
     Ti mají dlouhodobý pobyt a každý rok ho musejí prodlužovat. Zatímco na Západě žijí Vietnamci už většinou natrvalo, ti zdejší jsou na tom jinak: Potřebují vydělat peníze a tohle je pro ně provizorní řešení; nepočítají s tím, že by tu mohli zůstat.
 
A kdyby mohli, myslíš, že by se pokusili včlenit do společnosti jako ti na Západě?
     Asi ano. Jejich život by vypadal úplně jinak, kdyby nebyl takto provizorní. Vůbec nejraději bych samozřejmě byl, kdyby mohli zůstat ve Vietnamu a nemuseli za živobytím cestovat přes půl zeměkoule. Není nutné, aby se jim dařilo tak jako lidem tady, ale aby bylo aspoň relativně dobře, aby se nemuseli tolik bát o budoucnost. No ale když už jsou tady, přál bych si aspoň to, aby byly vztahy mezi nimi a místními obyvateli trochu lepší.
 
Dík za rozhovor.
Ptali se Zdeněk Šorm a Jan Keřkovský
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku O aroganci, přátelství a provizoriu na tržišti:    | vložit příspěvek |