ročník 38/1997:
                   
973Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Odpověď
V čem jste měl s rodiči největší spory?
Ideální rodina?
Hovory s dospívajícími
Zhovadilosti kterých se dopouštíme
Doporučuji
O aroganci, přátelství a provizoriu na tržišti
Bob Dylan
Tu be šwat
Gert Theissen - Galilejský
Báječnej bál
Ivan Klíma - Poslední stupeň důvěrnosti
Vuk Dražkovič - Nůž
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ZHOVADILOSTI KTERÝCH SE DOPOUŠTÍME
JOSEF BARTOŠEK
 
Když jsem chodil na střední školu, oznámil jeden můj spolužák na své osmnácté narozeniny doma rodičům, že jim děkuje za to, že se o něj starali a že s nimi už dál žít nebude. Pocity kolika z nás tím tehdy vystihl?
     Život se posunul, a já si kladu otázky. Jak to přijde, že dospívajícím dětem se rodina stává nějak těsná?
     Tak třeba čas. Dítě si chce povídat, ale rodiče jsou unaveni z práce. „Běž si hrát a neotravuj,“ řekne tatínek a čte si noviny. Když večer náhodou nic nedávají v televizi, zeptáme se dítěte na jeho problémy. Jenomže ten čas sdílnosti jsme propásli a teď už se musíme spokojit s povrchním: „Ale nic, no dobrý.“ A dítě si zvyká, že je nejlépe moc si dospělých nevšímat.
     Pak přijde období diskuzí. Je jasné, že my jsme ti moudří, my máme pravdu, kterou prosadíme silou povinné autority, když naše argumenty jsou slabé. Klasický závěr pak vypadá: „Nebu_ drzý a jdi radši něco dělat! Tohle kdybych já řekl svému tátovi, tak by mi takovou ubalil...“
     A dítě dospívá. Je často fyzicky zdatnější, myšlenkově pohotovější (nám už senilita klepe na dveře) a často i v lecčems sečtělejší a vzdělanější. My máme na své straně životní zkušenost, kterou ale zmařujeme tím nejpitomějším způsobem: „Tomu ty ještě nemůžeš rozumět, na to jsi ještě moc mladý.“ Jakpak se nám líbí podobný argument otočený naruby: „Tomu ty už nemůžeš rozumět, na to jsi už moc starý.“ Svět je dneska jiný než za tvého mládí.
     A dítě už se hlásí o autonomii. Ale máme pohotově nabito: „Dokud tě budeme živit, tak nás budeš poslouchat. Až si budeš sám vydělávat, tak si dělej co chceš!“ Dítě si tedy začne samo vydělávat. Na situaci to ale nic nemění. Nedávno jsem v jedné rodině vyslechl rozhovor mezi vysokoškolačkou a jejím otcem. „Jak dlouho chceš tedy vlastně ještě studovat?“ „To tě nemusí nijak zajímat, vždyť už se živím sama.“ „To je pravda, teď už jo, ale donedávna jsme tě živili my.“ atd. atd.. Na závěr dcera polyká slzičky a myje nádobí. Hned tak se zase domů nepohrne.
     Dospívající dítě potřebuje vzory. Obávám se ale, že v rodině je moc nevidí. V době, kdy dítě dospívá, má už většina dnešních rodin své lepší časy za sebou. A tak dítě místo lásky, vzájemné úcty a respektu, vycházení si vstříc, tolerance, pochopení, ochoty ustoupit, přiznat svoji chybu, všeho toho, čím jsme své manželství kdysi chtěli naplnit, vidí spíš zvyk, nudu, stereotyp, v horším případě souboje - jejichž bitevním polem se dítě nezaslouženě a proti své vůli stává, podvádění a přetvářku - před sousedy přece musíme vypadat jako spořádaná rodinka. I tam, kde tomu tak není (což viděno kritickým zrakem dítěte není skoro nikde), je pořadí našich „praktických“ životních přístupů značně odlišné od toho, s čím jsem vstupovali do života a co by možná naše děti od nás docela rády slyšely. Místo toho odbydeme jejich naivní ideály slovy: „Jen počkej, on tě život naučí...“ Jakpak se to líbilo nám, když jsme to slyšeli? Kolikrát jsme si říkali: „Ne, ne, takhle já teda nikdy...“
     Což to zkusit s trochou upřímnosti, rozpomenout se na svoje sny a touhy, ať děti vidí, co se nám nepovedlo. Možná špatný, leč pravdivý náš obraz by pro ně znamenal víc než pokrytecký přístup, který obvykle volíme.
 
 
Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za těch sedm let naučil.
Mark Twain
 
 
DOPORUČUJI
MARIE STOLAŘOVÁ
 
O rodičích
     Konečně jsem objevila knihu, jakou jsem dosud postrádala. Kolik jsem už přečetla nebo aspoň prolistovala knížek, kde mi radí, jak mám vychovávat svoje děti. A teď konečně kniha o rodičích. Americká autorka Elizabeth A. Ryanová nabízí ...náctiletým možnost řešení, jak vycházet s rodiči a vůbec dospělými. Nastavuje nám dospělým zrcadlo a ten obraz, co se objevuje ...uf! Ale také nás bere pod ochranu.
     „Jedna ze zajímavých stránek období dospívání spočívá v tom, že jste konečně dost staří na to, aby se vaši rodiče začali učit od vás.“
     „Dobré je, že toho můžete pro zlepšení svých vztahů k rodičům i svých vlastních postojů hodně udělat:
     Můžete si toho zjistit více o rodinách obecně a o tom, jak fungují. Tyto informace vám pomohou posoudit, jak vážné jsou vaše vlastní konflikty s rodinou. Díky tomu se pak nebudete cítit tak osamělí...
     Můžete se naučit několik způsobů, jak se svou rodinou komunikovat. Komunikace pro- bíhá oběma směry, a tak člověk může měnit jak způsob naslouchání, tak způsob řeči, a to u obou účastníků hovoru... Dobrá komunikace není jenom to, že slyšíme slova toho druhého. Spočívá v pochopení toho, co člověk slovy chce říct...
     Můžete porozumět svým vlastním rozporným pocitům. Bez ohledu na to, jak špatná může objektivně být vaše situace, máte vždycky možnost volit si způsob, jak na ni budete reagovat. Možná dokážete změnit svůj život doma tak, aby byl o hodně příjemnější... nebo jenom o trošku. V každém pří-padě se můžete naučit, jak převzít odpovědnost za to, o čem skutečně rozhodovat můžete...
     Můžete získat pomoc mimo rodinu. Třeba si budete chtít pohovořit s nějakým jiným dospělým. Možná zjistíte, že s tímto „člověkem mimo rodinu“ dokážete mluvit o věcech, které nedokážete svěřit svým příbuzným...
     Na konci knihy se autorka zabývá zvlášť obtížnými rodinnými situacemi, kdy opravdu potřebujete, aby vám pomohl někdo druhý. Na to navazuje dlouhý seznam odborných poraden - Linek důvěry, Krizových center, Center pro lidi ohrožené drogami a alkoholem, poraden pro rodiny, manželství a mezilidské vztahy, psychoterapeutických center - s přesnými adresami a telefonními čísly po celé České republice.
     Není to teoretická kniha. Předvádí některé typické rozhovory a klade otázky, na které si můžeš konkrétně odpovědět.  Tak... Jak já jen tu knížku těm svým ...náctiletým doporučím? Asi ji zapomenu v kuchyni na stole. Uvidíme, jestli tam bude ještě zítra.  (Kniha vychází v edici Linka důvěry, pod odbornou záštitou pracovníků Linky důvěry. Doporučená cena 79,- Kč. Snad ji dostanete v knihkupectví se zdravotnickou literaturou.)
 
 
 
Diskusní fórum k článku Zhovadilosti kterých se dopouštíme:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Doporučuji:    | vložit příspěvek |