ročník 38/1997:
                   
976Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Boží odmlčení
Co vám pomáhá, když jste na dně?
Kudy kam a kudy dál?
Chtít, co je možné
Víkendy na chalupě
O trochu víc, než smutné oči těch, kterým jsem ublížil
Známe se? - Rastafariánské hnutí I.- Kořeny
Laibach
Radili se rádcové
Četli jsme a psali evangelium
Reakce
Reakce na reakci
Nehas co tě nepálí
Do Prčic? Ne, do Litic anebo ještě jinam
film Přežila jsem Picassa
Mládežnícká
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
CHTÍT, CO
JE MOŽNÉ
ROZHOVOR S IVANEM VRBOU
 
Když už je člověk postižený, nemůže dávat najevo špatnou náladu. Přece se ti ostatní kolem mne nebudou dívat, jak jsem otrávený a utěšovat mě. Když vím, že mi někteří lidé fandí a mají ve mně příklad, mám zodpovědnost, abych bral život statečně. Někdo si říká, proč takový invalida lpí na životě. Proč není zalezlý někde v koutku? Ale svět je krásný a každý je rád, když se může podívat někam do přírody a popovídat si s lidmi. Příroda mi dává největší jistoty. Je pro mě motorem života. Když vidím, jak mezi trávou proráží malý stromeček, jak těžko se dostává ke světlu a snaží se udržet při životě, říkám si, že ten zápas musím vést i já sám.
 
Jmenuje se Ivan Vrba a poznal jsem ho, když přijel na návštěvu do našeho střediska Diakonie - Betlém. Nechtěl jsem se ho na jeho úraz v tomto rozhovoru ptát. Ale nakonec jsme se tomu nevyhnuli. Chtěl varovat všechny mladé. Na ten den se pamatuje dodnes. Bylo mu 16 let a právě mu začínaly prázdniny. Ráno byl v okresním městě, pak měl vystřídat maminku na stohu. Mezitím neměl co dělat, a tak se šel koupat. Když skočil do vody poprvé, šel břichem po dně. Říkal si, že příště musí výš. Jenže to vzal trochu níž a narazil hlavou na dno. V tu chvíli ho napadlo jediné: že nemůže ven a že ho kluci nevytáhnou, protože si budou myslet, že zkouší, jak dlouho vydrží pod vodou. Pak ztratil vědomí.
     Když ho přece jen vytáhli, nikoho nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného než obyčejné zalknutí. Teprve v nemocnici se ukázalo, že půjde o něco mnohem vážnějšího. Dlouho myslel, že se uzdraví. Lékaři jej povzbuzovali. Skutečné pravdy se nakonec musel dopídit sám. Hodně mu pomohlo, když se v Letovicích dostal na pokoj se stejně starým chlapcem z blízké dědiny, který měl také poraněnou páteř. Vykládali si o škole a rodném kraji. Tak mu utíkal čas a postupně se vžíval do role, která ho čekala. Na nějaký čas se pak vrátil domů, a když mu zemřel otec, byl přijat do ústavu v Habrovanech u Vyškova. Tam se také zrodila myšlenka na „pohyblivou postel“.

 
Řekl jsem si, že když jsem na tom tak špatně, budu se snažit chtít něco, co je možné. Asi po třech letech pobytu v ústavu jsem jednou stál s postelí na balkóně. Bylo to na podzim a zrovna foukal vítr. Napadlo mě, proč bych odtud nemohl odjet sám? Přemýšlel jsem, čím bych mohl vozík ovládat. Jediný pohyb, kterého jsem byl schopen, byl pohyb hlavy. Kdysi jsem byl modelářem a tak mě napadlo, že u leteckých modelů se všechno ovládá jednou řadící pákou. Kdybych měl takovou páku před bradou, mohl bych nějaký vozík ovládat.
     Začal jsem o tom mluvit s lidmi. Názory byly různé. Někdo říkal, že mě všude odvezou sestřičky. Nechápaly mou touhu po nezávislosti. Nejhorší bylo sehnat informace. Studenti Vojenské akademie v Brně mi zpracovali na vozík ročníkový projekt. Ale nebylo to nic konkrétního. V ČSAD Ostrava byl výborný konstruktér pan Osaha, hluboce věřící člověk, který mi nakreslil plány vozíku. Největší problém však byly motory, protože musely být silné a energeticky úsporné. Když mě navštívil zástupce firmy Meyra, prohlásil, že žádný elektrický vozík nemohu mít, protože ho nedokážu ovládat. Naštěstí jsem objevil konkurenční firmy - Ortopedia Keil. Ti mi nakonec poslali elektrický vozík, který zaplatila Charita Pasov. To bylo v roce 1977. Měl jsem tehdy 34 let a 18 let jsem už ležel na posteli.
 
Byla to veliká změna, když jsi získal vozík, který jsi mohl sám ovládat?
     Těsně po úraze, když jsem ležel v nemocnici, jsem si říkal, kdybych tak měl u okna nějaký strom a mohl se na něj dívat. Byl bych si prohlížel všechny listy. Jeden po druhém. Každý detail. Ale neviděl jsem vůbec nic.
     Když jsem později ležel v Habrovanech v posteli na balkóně, poznal jsem, jak má člověk jednu část brzo okoukanou. Vždycky jsem si říkal, jak by to bylo krásné, alespoň po centimetru za vteřinu popojíždět dopředu, aby člověk nemusel stát pořád na jednom místě.
     Jak jsem začal sám jezdit, bylo to výborné. Dostal jsem se do míst, kam bych se v životě nepodíval. Když jsem poprvé dojel do lesa a viděl společenství stromů, to se nedá ani vypovědět. I teď je to pro mne pořád něco nádherného.
 
První vozík se osvědčil, ale měl svou životnost. Po 16 letech mu došly síly a bylo potřeba sehnat nový. Ivan se znovu obrátil na firmu Meyra, která mezitím svůj výrobek vylepšila. Také cena však byla podstatně vyšší. Sponzory mu pomohl shánět Leoš Princl z Betléma. Pak se toho ujali novináři. Celkovou částku se nakonec podařilo dát dohromady díky příspěvku Okresního úřadu.
     Všem dárcům chci poděkovat, protože sám bych to nikdy nedal dohromady. Částka 250 tisíc korun se sbírala asi tři čtvrtě roku. Koupil se klasický vozík, z kterého se použil pouze podvozek a motory. Také ovládání se muselo předělat.
 
Můžeš popsat, jak svůj vozík ovládáš?
     Bradou řídím pohyb vozíku dopředu a dozadu, doprava a doleva. Vzduchem ovládám blinkry. Když sedmkrát vcucnu a jednou fouknu, rozsvítí se veliká světla. Pravý blinkr zapnu, když jednou vcucnu a jednou fouknu. Každé vcucnutí znamená posunutí na určitou funkci a teprve fouknutím se uvede vozík v činnost.
 
To je tvůj vynález?
     Musel jsem si to vymyslet sám. Elektronika je mým koníčkem, takže to vcelku bylo jednoduché. Potíže byly pouze s falešnými impulsy, takže vozík občas jezdil, kam neměl. Ale pak se podařilo odrušit falešné povely kondenzátory.
 
Kdy ses poprvé setkal s křesťanstvím?
     Bylo to až na Betlémě, nebo už dřív? Do páté třídy jsem chodil do náboženství. Dokonce jsem i ministroval. Ale moc jsem o tom jako kluk nepřemýšlel. Když je člověk mladý, má pocit, že mu patří svět. Když je mu čtrnáct, chce být honem dospělý. Ale jak člověk zestárne, zjistí, že ten čas hrozně letí. V dětství byly prázdniny hrozně dlouhé. Když je člověk dospělý, dva měsíce uběhnou jako voda. Tak se mění i životní hodnoty. Pro mě je největší autoritou Kristus a jeho utrpení na kříži. Sám vím, co je to fyzická i duševní bolest. Nemocný člověk si musí spoustu věcí odříct. Když je mi někdy opravdu zle, v skrytu duše se modlím, aby mně bolest pominula.
 
Řada lidí uvádí jako důvod toho, že nevěří v Boha, lidské utrpení. Někdo by mohl snadno argumentovat právě tvým případem. Co bys jim na to odpověděl?
     Na jedné straně by se dalo říci, že mají pravdu. Ale je to velmi zjednodušený pohled. Když si člověk představí své utrpení vůči utrpení dalších lidí, je to jeho velice malé. Utrpení a bolesti je na světě tolik, že se nedá uvažovat tak, že bych zrovna já měl právo být zdravý. Je potřeba se s tím vyrovnat. Jsem tu, abych žil. Nemám-li možnost být zdravý, je mi to velice líto. Strašně rád bych žil jako zdravý, ale reptat na to, co se stalo, je vyloženě plýtvání časem. Nějaké vysvětlování a přemýšlení, co by, kdyby, nemá smysl.
     S otázkou víry v Boha se musí každý porvat sám bez ohledu na to, zda je zdravý nebo nemocný. Pro mě je víra chválou za krásu přírody. Někdo o tom potřebuje víc mluvit a vyznávat. Já patřím spíš k té mlčenlivější skupině. Tiše pozoruji a jsem vděčný za svět, ve kterém žiji.
 
Mohl bys, Ivane, něco vzkázat těm, kteří právě prožívají nějakou životní krizi?
     Vždycky, když si člověk myslí, že pro něj nastal konec světa, třeba jenom, když se nešťastně zamiluje, chce to čas. Je to jen chvilkový dojem. Trvá třeba rok, to záleží na člověku. Ze všeho nejdůležitější je však podívat se pravdě do očí.
Rozhovor vedl Jiří Gruber
 
„Neexistuje žádná situace, kterou by člověk nemohl zušlechtit tím, co dělá, nebo jak ji snáší.“
J.W.Goethe
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Chtít, co je možné:    | vložit příspěvek |