ročník 38/1997:
                   
976Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Boží odmlčení
Co vám pomáhá, když jste na dně?
Kudy kam a kudy dál?
Chtít, co je možné
Víkendy na chalupě
O trochu víc, než smutné oči těch, kterým jsem ublížil
Známe se? - Rastafariánské hnutí I.- Kořeny
Laibach
Radili se rádcové
Četli jsme a psali evangelium
Reakce
Reakce na reakci
Nehas co tě nepálí
Do Prčic? Ne, do Litic anebo ještě jinam
film Přežila jsem Picassa
Mládežnícká
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
KUDY KAM A KUDY DÁL?
JIŘÍ GRUBER
 
Mám na mysli životní krize, které člověka skutečně zasáhnou. Ne nějakou chvilkovou depresi, ale takové útoky proti životu jako je vážná nemoc, trvalé postižení, úmrtí blízkého nebo zradu milovaného člověka. Takové chvíle jsou výzvou a zkouškou toho, co vydržíme a zač stojíme. Jakkoli jsou nepříjemné a rádi bychom se jim vyhnuli, otevírají nám oči. Poznáváme v nich chatrnost života a lidských vztahů. Zbavují nás pýchy a falešné hrdosti. Pro mnohé se tyto krize staly výzvou k hledání Boha. Jiné zlomily a vzaly jim chuť do života.
     Když si uvědomíme, kolika úzkostmi prošli žalmisté, proroci a učedníci, je jasné, že krize patří i do života věřících lidí. Není třeba se za ně stydět. Stačí vzpomenout na getsemanský zápas Ježíšův.
     Na zvládnutí krizí neexistuje jednoznačný recept. Každou totiž vyvolávají jiné příčiny. Každou totiž vyvolávají jiné příčiny. K jejich odstranění či přijetí vedou různé cesty. Přesto mají naše životní tísně mnoho společného.
     Jde o jejich vnitřní, subjektivní stránku. O to, jak své zklamání, prohru či nemoc vnímáme a prožíváme. Většinou máme sklon hledat viníka mimo sebe. V nepříznivých okolnostech, ve zlých lidech nebo v nespravedlivém světě. Jakkoli to může být poznání z velké části pravdivé, vždycky je jen částečné. Jestliže určitou situaci prožíváme jako krizi, je to v prvé řadě náš problém. Událost, kterou jeden přijme statečně, jiného docela rozloží. Na tom, jak své krize a neúspěchy prožíváme a zvládáme, máme svůj nezanedbatelný podíl. Právě to je prostor, na který se lze zaměřit a který můžeme změnit. Nikdo z nás se nedokáže vyhnout zklamáním, nemocem či neúspěchu. I když je člověk někdy doslova otrokem nepříznivých okolností, přesto zůstává svobodný. Svobodný v tom, jak tyto útoky zla a nespravedlnosti zvládne a čím na ně odpoví.
     Stará moudrost říká: Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Vypadá to jako černý humor, ale kus naděje a povzbuzení tu přece svítá. Vždycky, když si připadáme být na dně a nevíme si rady, je vedle nás řada lidí, kteří si musí poradit s daleko složitějšími a těžšími problémy. Už se mi mnohokrát stalo, že jsem celý otrávený svými kazatelskými a rodinnými problémy zašel na oběd do našeho střediska Diakonie, kde žijí vozíčkáři. Když jsem viděl, jak přes své celoživotní omezení dovedou být veselí, činorodí a vděční, musel jsem se za své problémy stydět. Byly směšné ve srovnání s tím, co tito lidé každý den snášejí a přemáhají.
     Když na člověka dolehne něco těžkého, stojí vždycky za to, trochu se kolem sebe rozhlédnout. Je dobré si všimnout těch, kteří v podobné nebo ještě mnohem horší situaci nehodili flintu do žita. Stojí za to všimnout si i těch, kteří se na nás dívají. Mnoha nemocným pomohlo statečně snášet bolesti právě vědomí, že tím mohou dát příklad svým nejbližším a ušetřit je zbytečných starostí. Když člověk nebojuje jen sám za sebe ale pro druhé, když má být kvůli komu statečný, jde mu to daleko lépe a cítí se být silnější.
     Když mluvím s lidmi, které v životě něco tíží a nedovedou se s tím srovnat, pokouším se je přivést na myšlenku, že lidský život je zápas, jehož podobu si většinou nevybíráme. Má-li stát život za to, musíme do něj vsadit všechny své síly. Potíž je v tom, že si svůj životní zápas většinou představujeme v nějaké jiné, důstojnější a slavnější pozici než v té, která je nám vnucena. Myslíme na to, jakých úspěchů postupně dosáhneme v zaměstnání, jaké budeme mít šikovné děti, co všechno v životě prosadíme a uskutečníme. Velice často však „bojová linie“ našeho života probíhá úplně jinde.
     Zklamaná žena obětuje své životní síly, aby kvůli dětem vydržela s protivným manželem. Jiný, místo aby dobýval sportovní úspěchy, hledá sílu, aby vydržel protirakovinovou léčbu. Někomu se životní plány scvrknou do bezmezné trpělivosti, s kterou se snaží pomoci svému dítěti, které propadlo drogám.
     O takové zápasy člověk nestojí. Brání se představě, že právě toto je jeho životní úkol a poslání. Nedovedeme přijmout myšlenku, že právě v tom, co nám bylo vnuceno, se dotýkáme smyslu a cíle svého života. A přece tomu tak je. Nezáleží na tom, zda někdo vede svůj životní zápas v záři reflektorů a za potlesku diváků nebo v tichu nemocničního pokoje. Být dobrou matkou problémových dětí nebo úspěšnou podnikatelkou je stejně těžké a důležité. Vždycky je to zápas, v němž jde o slávu, důstojnost a jedinečnost života. Není výhodnějších a šťastnějších pozic. Za všech okolností života se nabízí stejná šance, jak obstát se vztyčenou hlavou. Lidský život může být velký a slavný i na těch nejsmutnějších a nejtrapnějších vartách.
     V životních krizích nám pomáhá víra, že i když jsme si mnohá svá trápení a neúspěchy zavinili, Bůh nikdy není proti nám. Ve všech krizích a nesnázích je na naší straně. Víra není ochrana proti krizím, ale síla, jak je překonávat a snášet. I když nás leckdy napadá, že nás Pán Bůh něčím potrestal, a svá trápení si vykládáme jako projev nevyzpytatelné Boží vůle, Bible nám Boží vůli ukazuje ne jako osudové dopuštění, ale jako výzvu k statečnosti a poslušnosti tváří v tvář nepřízni a nespravedlnosti, která na nás doléhá. Apoštol ví, že na nás může přijít nemoc, hlad, bída nebo válka (Ř 8,35). A přece v tom nevidí Boží soud, neboť ten již dolehl na Ježíše Krista. Proto i v těch nejtěžších chvílích smí křesťané věřit, že Bůh - navzdory našim chybám a selháním - zůstává na naší straně. Tam, kde nás lidé opouští, kde cítíme posměch a pohrdání a kde i my sami propadáme pocitům marnosti, stojí Bůh jednoznačně při nás.
     A když je úplně nejhůř, zpíváme si, že jednou bude všechno jiné. Nic z toho, co nás trápí, tu nebude navěky. To, co vyhlížíme, je nové stvoření.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Kudy kam a kudy dál?:    | vložit příspěvek |