ročník 38/1997:
                   
976Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Boží odmlčení
Co vám pomáhá, když jste na dně?
Kudy kam a kudy dál?
Chtít, co je možné
Víkendy na chalupě
O trochu víc, než smutné oči těch, kterým jsem ublížil
Známe se? - Rastafariánské hnutí I.- Kořeny
Laibach
Radili se rádcové
Četli jsme a psali evangelium
Reakce
Reakce na reakci
Nehas co tě nepálí
Do Prčic? Ne, do Litic anebo ještě jinam
film Přežila jsem Picassa
Mládežnícká
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ZNÁME SE?
RASTAFARIÁNSKÉ HNUTÍ - KOŘENY
 
Svébytné afroamerické nábožensko-politické hnutí Rastafari (čti Rastafaraj) je plodem křesťanské církve. Nejde o jakési afroamerické náboženství typu Voo-doo, nejde ani o sektu typu Svědkové Jehovovi. Koloniální protestantismus dal tomuto hnutí vzniknout a trvající útlak černého obyvatelstva spolu s účinnou misií umožňuje jeho rozvoj a trvání. Zmizení tohoto náboženství je však nemožné - bude-li trvat rasismus, sociální útlak černého obyvatelstva i neúcta k prastarému národu Afričanů, hnutí bude žít a přežije i všechna pronásledování.
     Českému čtenáři se toto hnutí může zdát cizí a na naší půdě nemístné. Je sice pravdou, že české země nemají politicky, historicky ani geograficky s hnutím nic společného. Co ale každého, a křesťana především, zajímat musí, je volání zoufalství, bídy a ponížení - volání černého muže z amerického kontinentu, které trvá více než 400 let a které zní i v tuto hodinu.
     V první polovině 15.století vyslal portugalský princ Jindřich kapitány Antonia Gonzálese a Nuňa Tristaa prozkoumat pobřeží západní Afriky. A zde začíná příběh hnutí Rastafari. Výprava totiž přivezla zlato a deset černochů, které princ Jindřich daroval papeži Martinu V.. Tento první dovoz afrických černochů zaujal svět obchodu a o pár let později už začíná pravidelný dovoz otroků do Portugalska. Není ovšem pravda, že by samotný „lov“ Afričanů probíhal pod vedením Portugalců, Holanďanů a nakonec Angličanů, kteří obchod s otroky v 18.století zcela ovládli. O něj se ochotně postarali panovníci západoafrických států a evropský obchodník pouze vyměnil své zboží za otroky v klidu některého z přístavů západní Afriky.
     Chatrče v přístavech západní Afriky byly poslední spojnicí spoutaného Afričana s jeho domovem a jeho nová existence začínala během tzv. „Middle Passage“, na lodích směřujících do center obchodu s otroky ve Střední Americe. Hrůza cesty, během níž měl jeden muž jen čtyřiceti centimetrový pás podpalubí pro svou potřebu, spolu s minimální špatnou stravou, zapříčinila až 50% úmrtnost jako výsledek nejen podmínek, ale i nemocí a sebevražd. V přístavech Západní Indie byli otroci vyloženi a po dražbách rozvezeni do všech koutů Ameriky. A zde končí osudy Afričanů, kteří přijeli ze své vlasti, a začíná se formovat nové etnikum - Afroameričané.
     Vzhled, výkonnost a cena, to byly okolnosti, které rozhodovaly o koupi otroka. Rodina, náboženství a kmenová příslušnost bílého otrokáře nijak nezajímaly. Proto se na plantážích i v domech objevovali různí otroci s novými evropskými jmény, různého původu a náboženství. A právě jejich pohanství posloužilo otrokářům jako první teoretické zdůvodnění otroctví v koloniích. Otroctví totiž mělo být prostředkem obrácení pohana na křesťanství a v souladu s tímto názorem byla v anglických koloniích až do roku 1680 přiznávána černochům po pokřtění okamžitá svoboda. Nikoho proto nepřekvapovalo, že Afričané se dávali rádi křtít a že bílí k nim naproti tomu pouštěli misionáře jen s nechutí. Od roku 1680 už ani křest nezajišťoval svobodu a i tady si otrokáři vypomohli náboženským zdůvodněním tohoto stavu - otroctví je tu proto, aby majitelé otroků mohli šířit pravou víru bez obav, že o své lidi přijdou.
     Faktem je, že během jediné generace afrických otroků zmizelo jejich původní náboženství a na jeho místo nastoupilo křesťanství. Jak ale vypadalo toto pokřesťanštění někdejších pohanů skrze bílé otrokáře a bílé misionáře? Byl-li (je-li?) v povědomí Evropanů Ježíš Kristus modrookým blondýnem, je-li Kristus, Bůh Otec i Země zaslíbená pro každý pokřesťanštěný národ tím, co si byl schopen představit ve svém vidění světa. Je-li tomu tak, pak není divu, že na obdobu narážíme i u afroamerických otroků. Bílý Bůh se nehodí k představě milujícího Boha, bílá láska byla výjimkou, a tak se vytváří nová podoba Boží - Bůh černý a pro černé. A stejně jako si černý otrok upravil podobu Boží, tak si upravil i křesťanskou zvěst tak, aby promlouvala do jeho údělu, aby byla skutečně pro něj.
     V této situaci zotročených Afroameričanů měly při misii největší úspěch dvě církve - baptistická (přesně tzv. jižní baptisté) a metodistická, hlásající své „evangelium osvobození“. Baptistická církev vyhovovala zejména ve dvou věcech. První byl obřad křtu, neboť celostné ponoření do vody bylo podobné některým africkým obřadům. A druhou, důležitější, byl fakt, že baptisté dovolovali otrokům zakládat samostatné černošské kongregace s určitou formou samosprávy a s černým kazatelem. Na počátku 30.let 19.století však otrokáři, pod strachem ze spiknutí a vzpoury, zakázali černochům zastávat místa duchovních a organizovat oddělené bohoslužby pro černochy. A od té doby se bohoslužby konaly pouze v kostelech „bílých“. Tyto nové předpisy oživily však něco, co se v menší míře projevovalo již dříve. Černoši organizovali v noci tajné bohoslužby, při nichž se mohli projevit ve svobodě a nezávislosti a jejich „čistá víra“ nočních setkávání se stala opozicí k oficiálním „bílým“ bohoslužbám.
     I když bylo postupem času otroctví zrušeno, myšlenky těchto neoficiálních křesťanských sborů zůstaly, stejně jako zůstala bída a vykořeněnost černých obyvatel Ameriky. Na Jamajce, kam přesouváme náš příběh, zůstala nadále anglická koloniální nadvláda a černé ruce nadále, i když „svobodně“, sloužily bílým pánům. Černý muž se toužil vyrvat z pout, která na něm dosud lpěla, a toužil po svém definitivním vysvobození. Jako křesťan očekával Kristův příchod, ale ten byl pro něj v nedohlednu. Kristus nepřicházel a bílá nadvláda, které se začínalo říkat Babylón, trvala. Beznaděj a touhu po svobodě prořízl počátkem 20.století hlas, který byl později Rastafariány nazván hlasem proroka - hlas Marcuse Garveye, Jana Křtitele budoucího rastafariánského hnutí, jehož vznik se přiblížil.
(pokračování příště)
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Známe se? - Rastafariánské hnutí I.- Kořeny:    | vložit příspěvek |