ročník 38/1997:
                   
977Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
A kopal a kopal...
Čím jste se pokoušeli v mládí šokovat?
Přehánět a šokovat
Moje dlouhé vlasy
Druzí o nás
Rastafariánské hnutí II. - Vznik a vývoj
Hokej mě baví, ale moje naděje je jinde
Setkání u stolu
Temelín
Pod bičem milostným
Volejbal 1997
Ze života balvanů
Litomyšl 2. - 4. 5. 1997
Zatracení ztracené dcery
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
PŘEHÁNĚT A ŠOKOVAT
ZVONIMÍR ŠORM
 
Ne každý asi projde obdobím, které charakterizují právě ta výše uvedená slova „přehánět“ a „šokovat“, ne každý asi má potřebu či odvahu se takto zviditelňovat, a dokonce ne každému je to příjemné. Nicméně pro dospívání to bývá typické. V různé míře, ale bývá. Přijde zkrátka období, kdy se zdá životně důležité, aby dospívající člověk dal svému okolí (předně rodičům, ale i kamarádům - vrstevníkům) najevo, že už přece není malé dítě a tedy, že si bude jednat, jak on chce, a právě, aby to bylo zcela zřejmé a zřetelné, většinou zcela opačně, než jak by si to představovali dospělí, a také většinou velice výrazně, aby si toho právě všichni všimli.
     Dospívající člověk si tím zkrátka sám něco dokazuje - předně svou nezávislost a samostatnost - ale to hlavní je přeci jen signál do svého okolí: „Všimněte si všichni, co já si všechno mohu dovolit, všimněte si všichni, jak já kašlu na všechny ty konvence, na všechny ty přemoudřelé rady dospělých, jaký jsem suverén, jaká jsem jednička, jakej jsem tvrďák.“
     Tato ostentativnost, toto naprosto očividné vydávání na odiv svou nezávislost, suverenitu či tvrďáctví však právě svědčí o tom, že člověk ještě není se svým dospíváním zrovna u konce. Dokonce to může ukazovat i k vnitřní nejistotě, strachu, že mě druzí nevezmou, že mne přehlédnou, že si vlastně ani nevšimnou, jak už jsem nezávislý. Neboť ten, kdo ví o své hodnotě, kdo je sebevědomý v tom dobrém slova smyslu, ten rozhodně nemá potřebu to všem stále zdůrazňovat a ten se ani nestrachuje, že by si toho druzí nemuseli všimnout. A ten také ví, že dospělost právě neznamená originalitu za každou cenu ani nezávislost na jakýchkoli tradicích či normách.
     Ostatně, ono je to vlastně hrozně zvláštní s tou originalitou a nezávislostí, které přehánějí a šokují, protože když nad věcí člověk víc přemýšlí, tak zjistí, že ta originalita a nezávislost jsou povětšinou značně neoriginální a závislé. Dospívající člověk snad možná šokuje a dráždí své rodiče, učitele a podobně stárnoucí osoby, od nich se odlišuje, ale co se týče svých vrstevníků, tam je „v normě“, tam bývá značně konvenční. Neboť čím dospívající člověk šokuje, přehání a provokuje? Předně tím, že dělá zakázané, nepovolené věci, že začne kouřit, pít, silácky mluvit o holkách a vůbec o sexu, že má za to, že musí zkusit drogy, anebo tím, že si nabarví, vyholí či jinak zviditelní účes, že si propíchá a připne náušnice, kam jen to jde, že začne nosit řetězy, kanady atp. My jsme kdysi měli, jak dnes s úsměvem říkáme, tzv. „hnědé období“. Nosili jsme hnědé či přinejmenším nepříliš výrazně barevné vytahané svetry, moc jsme se nečesali, hodně jsme kouřili a na pivo jsme chodili. Byli jsme v tom stejní. Bylo to naše dospívání, chtěli jsme být sví, chtěli jsme si vydobýt své vlastní místo na slunci. I když my jsme to tak moc nevnímali, patrně jsme asi mnohé šokovali a mnohým jsme připadali nepřípustně výstřední.
     Ale ono právě v této věci, kdy má dospívající člověk potřebu „přehánět a šokovat“, nezáleží jenom na těch dospívajících, ale i na dospělých. A připadá mně, že potřeba „přehánět a šokovat“ je tím větší, čím méně důvěry a prostoru dospělí dospívajícím dávají a čím více z nich dělají jen příjemce svých mouder, příkazů a zákazů.
     Proto nesmíme zapomenout ani na to, že nám dospělým je někdy nějakého toho šoku také třeba, abychom se vyléčili z pocitu, že všechno musí být jenom podle nás a jedině tak, že je to nejlepší. Ostatně, ono je i pro dospělého dobré tu a tam si znovu obléknout ten starý vytahaný svetr a zajít si třeba na pivo. Vždyť i my dospělí, sice opačně, ale přitom podobně, někdy trpíme pocitem, jak musíme všem dávat najevo, že už jsme zmoudřeli, že už jsme naprosto slušní a spořádaní lidé, kterým de facto nelze nic vyčíst. A to je podobně stejná blbost.
 
MOJE DLOUHÉ VLASY
TOMÁŠ NAJBRT
 
Při psaní tohoto textu mě jako první napadlo napsat něco výstředního, něco co by bilo do očí, možná dráždilo nebo dokonce pobuřovalo - něco, co by neodpovídalo společenským konvencím, které jsou základem pro vznik výstředností (bez nich by nebylo měřítko pro to, co je nebo není vybočením z normálu). Napsat o něčem, co nemůže mít každý, a proto je to svým způsobem přitažlivé (zelené vlasy, náušnice v nose, extravagantní oblečení, křiklavý make-up). Myslím, že cesta vytvoření výstřednosti, která pobuřuje, je tou snadnější variantou k tomu, aby člověk upoutal pozornost. Tento cíl jistě splňuje i varianta druhá - vytvoření výstřednosti, která je positivní - umělecké dílo (obraz, skladba, báseň) vybočující z normálu - ale je pro ni zapotřebí výstřednosti vnitřní - fenomén, genialita, talent - která je podle mého názoru důležitější a hodnotnější.
     Mrzí mě proud lacinosti v chování a cítění lidí, který zaplavuje a rozmělňuje naše myšlení.
     Jistě i ve mně je touha vyniknout, upoutat na sebe pozornost, prosadit se, být obdivován - přirozená lidská touha, která člověku dává pokrok a změnu. Jistě různí lidé mají různé názory na to, co je krásné (pro někoho pankové umění, pro někoho antické). Jistě, člověk má právo na svůj vlastní styl, ale měl by se zamyslet nad tím, proč zastává svůj názor a je mi líto, že mnoho lidí slyším říkat, že jejich roztrhané šaty, propíchaná obočí, závislost na kouření nebo heroinu, dlouhé vlasy atd. jsou výrazem nesouhlasu se společností, konvencemi, s chováním druhých lidí. A říkám si, proč tímto stylem. Ano, upoutávají pozornost, ale myslím, že tím nic nezmění. (Rodiče řeknou dětem: Nebuďte jako oni, nebuďte výstřední. Buďte normální.)
     Tento výraz odporu (rebelie) mi připadá pasivní a možná trochu naivní. Ano, mají pravdu, společnost a konvence nejsou bezchybné nebo bezvadné. Mně na nich vadí spousta věcí, ale myslím, že je moje dlouhé vlasy nezmění. Líbí se mi však je nosit a myslím, že mi sluší.
Tomáš Najbrt, student, 17 let
 
DRUZÍ O NÁS
ANKETA
 
Myslím, že mládež šokuje v každé době starší generaci a že to je obrodný proces civilizace.
muž 50 let
 
Někdy mám pocit, že by mládež naopak ráda šokovala nás starší. Než šok mám spíš starost a jsem smutná z určitého popírání nebo nepřijímání hodnot a mantinelů vytvořených za staletí civilizace, která vzešla z řecko-židovského myšlení.
žena 72 let
 
Že si nedokáže vážit hodnot vytvořených jinými lidmi. Nutno však říci, když si jich začne vážit, přestává být mládeží. Dnešní mládež mi připadá pohodlnější, než jsme my bývali.
muž
 
Mládež mne nešokuje, snad proto, že se setkávám s mladými lidmi té vrstvy, ve které sama žiju. Trochu jim závidím, jak snadno zvládají všechny ty věci (počítače, videa, internet), které jsou pro mne záhadné a kterých se bojím. Jestli mládež šokuje dnes, dělá jen to, co dělala vždycky. Z čeho mám „bolavé srdce“ jsou děti ulice, o kterých slyšíme z Latinské Ameriky. Ty nám ten šok, který jim udělili vlastní rodiče, patrně vrátí ve formě “šoku šoků“.
žena 68 let
 
Mládež je stejná jako za mého mládí - někteří slušní, jiní méně, nikdy mě nenapadlo, že by mě měla šokovat.
žena 53
 
Malý zájem o knihy a čtení; vůbec - vše dostat hotové
žena 65
 
Mládež od 12-20 let bezohledným chováním v dopravních prostředcích, hrubým vyjadřováním, velkou náročností.
žena 70
 
Při vzpomínce na morálku některých vrstev mládeže za mého dětství musím konstatovat, že tehdejší mládež mne v tom nepříznivém smyslu šokovala více než mládež dnešní. Možná je to způsobeno tím, že své mládí jsem prožíval v Ostravě, kde byly sociální poměry jistě nepříznivější než v Praze. Snažím-li se posuzovat poměry mezi mládeží s ohledem na okamžitý stav, pak musím konstatovat, že se výrazně profilují dva extrémy, totiž jedna skupina značně obětavých a zdvořilých proti skupině druhé - skupině arogantní a bezohledné, která je podle mého soudu přece jen menší.
muž 71
 
Spíše mě šokují rodiče té mládeže, protože se nestarají o výchovu svých dětí tak, aby nás mládež nemusela šokovat. Domnívají se, že oblečení a přepychové dary stačí místo výchovy (podplácení). Chování mládeže je tudíž jen důsledek nevýchovy rodičů a nedostatečné výchovy ve škole, nevýchova v estetice a vkusu, a v morálce.
muž 75
 
Mládež jako celek mě nešokuje, výhrady proti ní byly už ve starověku. Jiná věc je, že osobní zkušenosti jsou nesdělitelné, alespoň některým jedincům, hlavně vlastním dětem. Je to škoda, lidé by se tak mohli vyvarovat chyb svých předků, a mohli by se mýlit na vyšší úrovni.
muž 62 let
 
 
 
Diskusní fórum k článku Přehánět a šokovat:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Moje dlouhé vlasy:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Druzí o nás:    | vložit příspěvek |