Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 2   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
V dobrém předbíhat dobu
Čeho se v životě nejvíc bojíte?
Bůh je sice milosrdný, ale...
Boží soud
Sociální práce se seniory
Děláme to všichni, děláme to rádi
Jezdi na černo, ale zůstaň člověkem
Poctivost a pravdivost
Encyklopedie
vojna & civilka
Manche Masemola
Dadore Ilustratosphere
Zpět za barikády?
Sdružení mládeže
Století zázraků, Všem sráčům navzdory
Co nepotřebují potřební
Kytice
Kontaktník
Sedmý den
Tož tvoř
Propast
Senátor Bárta zatčen
Adam
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Pane náš,
který bydlíš v nebi,
chtěli bychom,
aby Tě lidi brali,
chtěli bychom být s tebou.
Prosíme, ať se mezi námi
děje to, co Ty chceš,
a abychom neměli hlad
a zapomeň na naše průsery.
A prosíme, ať se nám
vždycky podaří odpustit,
a abychom se od Tebe
moc nevzdalovali,
ale Ty nás u sebe drž,
protože Ti všechno patří.
Amen
 
zpět na obsah
 
 
Matouš 3,1 - 12
V dobrém předbíhat dobu
Zdeněk Šorm
 
    Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ,Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.
    Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ,Náš otec je Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“
 
    Dovedete si představit, jak bychom reagovali, kdyby nás nějaký kazatel místo „Milí bratři a sestry“ oslovil: „Plemeno zmijí...“? Uměli bychom od něho vůbec něco vzít? Nenaježilo by se v nás všechno? Nebyli bychom pak úplně nepřístupní? Jak vůbec reagujeme, když někdo - třeba jen svou odlišností - staví nad náš život otaz-ník? Jak reagujeme na kritiku a napomenutí? Rozčílí nás, stavíme se hned do obranné pozice, podrážděně se hned ospravedlňujeme? Nebo o nich dovedeme přemýšlet a třeba je i uznat, ocenit?
    Na téhle naší reakci se totiž ukazuje, zda jsou naše vyznání vin, slova o pokání a prosby o odpuštění míněny opravdu vážně, nebo zda je to jen takový bohoslužebný kolorit, který ve skutečnosti nic neznamená. Být si vědom viny, svého chybování, své vzdálenosti od Boha, to zároveň znamená: umět uznat cenu a potřebnost kritického hlasu, uvědomovat si význam napomenutí, za jeho příkrostí rozeznat zájem a pomoc, a proto se mu vždycky jen nebránit.
    Je to těžké a nejsme toho příliš schopni. Proto také tak málo dovedeme mluvit o Božím soudu a dráždí nás, když to někdo, jako třeba Svědci Jehovovi, dělá. Že to připomínají, není zlé, potíž je v tom „jak“. Ale vyhýbat se ostrým slovům soudu, zamlčet, že něco vede do pekel, že je to skutečně zhoubné, to není ani tak projev laskavosti, jako lhostejnosti. Vyhlášení soudu, ostré napomenutí, razantní varování, to je projev lásky, které na někom skutečně záleží. Ono totiž mluvit o soudu a vyhlašovat ho právě ještě neznamená někoho soudit a zavrhovat, ale umožnit rozhodnutí, dát šanci, aby člověk ještě něco změnil.
    Co je ale tou změnou, ke které Jan Křtitel a bible vůbec vybízí? Co je to vlastně „pokání“? Jistě k němu patří lítost - tedy, že si člověk uvědomí, že je vedle, že chybil, neomlouvá si to, nedovede to jen tak přejít, stydí se za to a bolestně cítí. Ale nejen to - lítost bez touhy po změně a nápravě je falešná. A ani touha nestačí. Ten hlas vola-jícího na poušti říká: pokání znamená nečekat, až se něco změní, ale předjímat to ve svém jednání: Nežijte z toho, co je, žijte z naděje. Pokání znamená v dobrém předbíhat dobu. Jeho skutečným projevem není sklíčenost, která ustrne na vlastní nedokonalosti nebo na tom, jak je ten svět bohapustý, ale rozhodnost důvěry, která s Boží mocí v tomto světě a ve svém životě počítá.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Čeho se v životě nejvíc bojíte?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Nejvíc se bojím v životě utrpení, které lidé jeden druhému i ostatnímu stvoření jsou schopni připravit.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Často mě přepadají nejrůznější úzkosti a musím překonávat strach, ale velmi těžko se mi vybírá, čeho se bojím nejvíc ... Snad těch okamžiků v životě, kdy žiji „naprázdno“ a promeškávám příležitost žít opravdově.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Trochu úředníků, trochu telefonování, trochu vlastní bezmoci, určitě pomluv a klepů, zvlášť těch církevních a nejvíc asi člověka - pusté a Bohaprázdné osamělosti.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
V této chvíli asi ničeho, protože mě právě teď nic neohrožuje. Nemívám strach dopředu. Když nad tím víc přemýšlím, tak bych asi řekl: Ze ztráty těch nejbližších v rodině. A někde na dně duše je asi i ten strach ze smrti.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Abych živou, každodenní skutečnost blízkého Boha v Ježíši Kristu nepřehlížel v praxi a neztratil tak v životě žádnou možnost setkání s ním, která se mi nabízí.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Bojím se toho, abychom dar života nepromarnili. Abychom my lidé neničili krásný svět, který máme k dispozici, ani sebe sama. Někdy cítím úzkost, že nikdy nedostaneme rozum.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Vlastní nemohoucnosti.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Bojím se a chci se vždy bát hříchu, protože jím urážím Boha a to si On ode mě nezaslouží. Navíc mě hřích Bohu vzdaluje, staví mezi Něho a mne bariéru a bere mi radost být Mu stále blízko.
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Nejsem nijak zvlášť statečný člověk, bojím se například bolesti nebo utrpení, ale nejvíc ze všeho se bojím asi bezmocnosti. Představa, že nemůžu pracovat a žít podle svého, že jsem někomu na obtíž, je pro mě velice nesnadno přijatelná.
 
Lýdie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
Prázdnoty, nicoty. Abych do ní nezabředla. Do té časné i do věčné.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Bolesti.
 
Michal
Kitta

Farář v Hronově
33 let
 
Nejvíc se bojím ztráty soudnosti. Že „ode mne odstoupí Duch Hospodinův a já o tom nebudu vědět“. Trošku se bojím velkoruského medvěda a strašidelných filmů.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Bůh
je sice
milosrdný,
ale...

Jan Keřkovský
 
    „Bůh naprosto nemíní nechati bez trestu neposlušenství a odpadnutí, nýbrž hněvem zuří proti vrozeným a činěným hříchům a trestá je časně i věčně podle spravedlivého rozhodnutí,“ upozorňuje už po staletí své žáky Heidelberský katechismus a raději ještě (na otázku cožpak není Bůh také milosrdný?) dodává toto: „Bůh je jistě milosrdný, ale také spravedlivý. A právě jeho spravedlnost požaduje, aby hřích proti samé Boží svrchovanosti byl potrestán věčným, to jest nejpřísnějším trestem na těle i na duši.“
    A máte to. Bohu nevyhovíte ani kdybyste chtěli (však jste naskrz zkažení) a trestu neujdete. Žádná limonádička, takováto víra. Tedy pokud nečtete dál, tam se cesta najde. Boží milost, lidská víra, přítomnost Ducha svatého... Taky to není limonádička, ale zní to nadějněji. Ovšem jakási pachuť už někomu zůstane: až bude přemítat o Božím soudu alias závěrečném hvizdu a celkovém hodnocení, ne a ne zapomenout na věty jako „milosrdný ano, ale spravedlivě velmi přísně trestá“.
 
    Možná proto jsem u mladých lidí z několika sborů narazil na názory, které by snad šly rozdělit do dvou táborů (pro úplnost dodávám, že se mi povedlo získat asi pětadvacet vyjádření).
    Jeden tábor tvoří ti, kterým je strašení Božím soudem nepříjemné. Ne že by se sami tolik báli, spíš proto, že se z víry klube cosi ne zrovna lákavého. „Dokaď všichni chodili do kostela, možná to fungovalo, když farář zachrastil řetězem a mluvil o pekle, ale dnešní posluchači už podruhé nepřijdou a já se jim nedivím,“ praví jeden z dotázaných. Tak o soudu raději vůbec nemluvit? Že by? Proti tomu se ohrazuje tábor druhý: „To pak zbudou sladké kostelové řeči, svaté úsměvy, pár chvalozpěvů, pár obřadů - je to ještě víra v Boha?“
    Přitom vůbec není problém téma soudu doplnit, dokonce se to někdy dělává. Asi takhle: Ti, kdo tu nejsou, budou pykat. Ti venku, hříšní „oni“, mimocírkevní, ti mimo naši partu. (Proti tomuto úskoku se zbožným nátěrem se však naštěstí bouřily tábory oba.)
 
    Asi není moc zajímavé vracet se k tomu, jak to bylo kdysi. Ale jednu poznámku mi dovolte. Některé lidi z obou táborů poněkud překvapilo (třeba to překvapí i vás), že se kdysi lidi na Boží soud těšívali. Fakt: Trpěli a těšili se, že to bude konec lumpárnám a že postihne i ty, komu teď prochází úplně všechno. Že vyjde najevo, kdo to tu s konečnou platností vyhrál (a my s ním). Z hrobů temných chvalozpěv věrných, skončí boje a ruce budou zbaveny pout, zatímco králové pyšní padají v prach - však to taky asi zpíváváte (Můj Pán všechny svolá).
    Třeba zrovna písniček, které vám k tomu něco řeknou, je hodně. Jen těch vlaků, co projíždí ve spirituálech odkudsi až k poslednímu nádraží - výpravčí už ostatně chodí po peróně, jen ještě nehvízd´, možná čeká na ty, co si skákli do bufíku. Skoro se mi chce napsat, že spousta těchto písniček o tom poví víc než starý katechismus. Ale abych mu nekřivdil: Až v něm přijde řeč na příchod Kristův, taky se tam bude mluvit o tom, že se přece těšíme.
    Proč se těšíme? Teď odpovím jako dopis ze synodní rady, když vás zvou někam na kurz nebo na sjezd mládeže: Vezměte si bibli a zpěvník Svítá. Listujte, čtěte. A pár písniček si projděte, třeba (ale nejen) těch svatě nádražáckých, např. Blues čekajícího vlaku. A pak si odpovězte sami, tohle máte jen jako nápovědu.
 
 
Boží soud
Filip Čapek
 
    Protože jde o soud, jak je z jeho přívlastku patrné, který povede Bůh, smíme doufat, že tento soud bude spravedlivý. V tom nás utvrzuje tradice Písma, z níž se dozvídáme o neúplatnosti toho, o němž bibličtí svědkové vypovídají. Hospodin nejednou skřípl i svůj vyvolený lid, nejednal-li podle jeho představ; tedy spravedlivě. Totéž platí i pro nás, x-té pokolení, jež se různými způsoby považuje také za vyvolené, spoluvyvolené, či jinak přidružené do Božího plánu s tímto světem. Možná, že by bylo lepší mluvit o soudu s velkým S, soudu bez přívlastků, který je jiný než soudy lidské, porůznu politicky motivované, a proto mnohdy záměrně nedořešené (vzpomeňme na nebohého výkonného místopředsedu naší největší pravicové strany, který „nic špatného“ neudělal), ekonomicky zaměřené, a proto co do výsledků nezcela přesvědčivé (to třeba nebozí kouřící Američané teď dostanou za své podivné hobby ještě odstupné od různých tabákových společností) nebo do nekonečna zatěžující jednu provinivší se stranu (kolik generací našich německých sousedů bude ještě platit za dluhy a viny svých již ani ne otců jako spíše praotců) zatímco jiné národy, které se ve stejnou dobu stejně nebo podobně namočily do válečných hrůz, dělají, jako by se nic nestalo.
 
    Kdy se tento Soud plně prosadí, nevíme. Snad brzy. Přesto nás nezbaví a nezbavuje zodpovědnosti, kterou nyní máme, nýbrž nás podněcuje, abychom se snažili, co to dá, a nehledali výmluvy, proč se to či ono nepodařilo. Nedaří-li se, nedaří se nám, tomuto světu a lidem, kteří v něm žijí. Netřeba ze všeho, co se stalo, vinit Hospodina, což již před lety ve své velmi poučné knize Bůh na lavici obžalovaných popsal C. S. Lewis. Jako bláhové se také ukazuje, obráceně viděno, Boha před tímto světem ospravedlňovat. Náš lidský soud je nedokonalý. Čím více si to uvědomujeme, tím lépe. To není rozhodně výzva k rezignaci, ale k sebekritice, která nás pohání vpřed: vylepšovat, dopilovávat, citlivěji vnímat a naslouchat a podle toho jednat. A ten Soud bez přívlastku? Třeba se prosazuje v množství větším než malém již nyní.
 
 
 
 
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?
 
Heidelberský katechismus:

    Na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých se těším, protože ve všem soužení a pronásledování se vzpřímenou hlavou očekávám z nebe právě toho soudce, který se předem za mne vydal Božímu soudu a ze mne sňal všechno prokletí, aby uvrhl do věčného zatracení všecky své i mé nepřátele, mne však přijal se všemi vyvolenými k sobě v nebeskou radost a slávu.
 
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?
 
 
Filip Čapek:

    Bude nepochybně zajímavé vidět, jak se naše představy o průběhu soudu budou lišit od skutečnosti. Rozhodně si nejsem tak jistý (jako tvůrci Heidelberského katechismu), že budu na té správné straně tzv. „vyvolených“. Třeba se katechismus mýlí a dělení na vyváznuvší a zatracené bude fungovat úplně jinak, bude-li vůbec. Může to být pěkný nářez.
 
 
  • Jak se začne děsit Božím soudem, vždycky mi to zavání fanatickým náborovým sektářstvím: „Dej se k nám, nebo půjdeš do pekla, do nebe ti pomůžeme jen my!“ Do takové samolibé party já ale patřit nemůžu, protože se mi z toho zvedá žaludek.
     
  • Mám dojem, že se dnes stalo trochu módou soud, peklo atd. zlehčovat. Že budou spaseni nakonec všichni. Opravdu to tak věříme? Neříkávalo se to jinak?
     
  • Strach ze soudu, strach z Boha - to kupodivu nějak působilo i v komunistické armádě. Prý se tam k farářům chovali většinou jakž takž slušně, protože se báli, že mají známosti nahoře v nebi, a co kdyby na tom něco bylo...
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
    Diakonie
    Co to k čertu je
    ta Diakonie

    Zdeněk Hojný, sociální pracovník střediska diakonie ČCE ve Dvoře Králové
     
     
     
    Sociální práce se seniory    
     
     
        Chtěl bych se s Vámi, čtenáři Bratrstva, podělit o některé zkušenosti, které jsem získal při práci se seniory, tedy se starými lidmi. Bude to pohled sociálního pracovníka (29 let), který pracuje více než čtyři roky v jednom z řady středisek Diakoie ČCE, které se práci se seniory věnují.
     
        Už jste si někdy představili sami sebe v seniorském věku? Dejme tomu, že vám je třeba 80 let. Vaše děti mají ještě svá zaměstnání a dost možná, že jsou již prarodiči. Navíc bydlí ve vzdáleném městě. Své dospělé děti máte rádi a nechcete jim přidělávat starosti s vašimi problémy. Promiňte, chci jít ještě dál... Před časem jste ztratili životního partnera, trápí vás nejedna nemoc a obtíž. Mnoho vašich vrstevníků zemřelo, vašich známých ubývá.I když se ze všech sil snažíte být nezávislí a neobtěžovat své okolí, nedaří se vám to a zajištění základních potřeb se stává neskutečně obtížné, je to nad vaše síly. V takové situaci budete asi zvažovat, kdo by vám mohl pomoci. Jednoduše člověk ve vysokém věku hledá někoho, kdo by mu pomohl například přinést nákup, doprovodit na vyšetření k lékaři nebo zajistit léky. Snad by raději odešel dožít zbytek života do nějakého domova pro seniory. Když pomoc rodiny nebo přátel nebude možná či dostatečná, obrátí se třeba na nějakou organizaci, která se pomocí starým lidem zabývá. Takových organizací je dnes celá řada (netvrdím však, že je jich dostatek). Jednou z nich je i Diakonie ČCE, prostřednictvím svých středisek a domovů odpočinku ve stáří.
     
        Chtěl bych se s Vámi, čtenáři Bratrstva, podělit o některé zkušenosti, které jsem získal při práci se seniory, tedy se starými lidmi. Bude to pohled sociálního pracovníka (29 let), který pracuje více než čtyři roky v jednom z řady středisek Diakoie ČCE, které se práci se seniory věnují.
     
        Už jste si někdy představili sami sebe v seniorském věku? Dejme tomu, že vám je třeba 80 let. Vaše děti mají ještě svá zaměstnání a dost možná, že jsou již prarodiči. Navíc bydlí ve vzdáleném městě. Své dospělé děti máte rádi a nechcete jim přidělávat starosti s vašimi problémy. Promiňte, chci jít ještě dál... Před časem jste ztratili životního partnera, trápí vás nejedna nemoc a obtíž. Mnoho vašich vrstevníků zemřelo, vašich známých ubývá.
     
    I když se ze všech sil snažíte být nezávislí a neobtěžovat své okolí, nedaří se vám to a zajištění základních potřeb se stává neskutečně obtížné, je to nad vaše síly. V takové situaci budete asi zvažovat, kdo by vám mohl pomoci. Jednoduše člověk ve vysokém věku hledá někoho, kdo by mu pomohl například přinést nákup, doprovodit na vyšetření k lékaři nebo zajistit léky. Snad by raději odešel dožít zbytek života do nějakého domova pro seniory. Když pomoc rodiny nebo přátel nebude možná či dostatečná, obrátí se třeba na nějakou organizaci, která se pomocí starým lidem zabývá. Takových organizací je dnes celá řada (netvrdím však, že je jich dostatek). Jednou z nich je i Diakonie ČCE, prostřednictvím svých středisek a domovů odpočinku ve stáří.
     
    To, co je podstatné pro člověka v každém věku, je kvalita života. Pro každý věk má však tato kvalita jiné hodnoty a důrazy. Navíc každý to, jak se mu žije, hodnotí po svém. Snad si ale mohu dovolit říci, že například mladý člověk chce najít uplatnění v životě, hledá životního partnera. Když je ve středním věku, má pravděpodobně svou rodinu, kterou chce zabezpečit. Pro člověka, který už je v poslední části svého života, často platí, že se musel vzdát mnoha věcí, na které měl dříve dostatek sil a byl na ně zvyklý. Nyní jde o to, aby zůstal aktivní (i když v omezené míře), aby nezůstal osamělý (i když mnoho blízkých už ztratil), a aby měl zájem o sebe a své okolí.
     
        Při naší práci v Diakonii se snažíme vycházet z některých principů, které mají přispívat k tomu, aby byla zajištěna a udržena již zmiňovaná kvalita života. V kontaktu se starým člověkem dbáme na individuální přístup zachovávající úctu ke stáří, respektujeme jeho osobitost a jde nám o udržení aktivity seniora. Do naší práce se promítá také to, že Diakonie je křesťanská charitativní organizace, která je však otevřená všem potřebným. V Diakonii pracuji již pátým rokem a za tu dobu jsem poznal, že v Diakonii se v práci se seniory klade důraz na různé aktivizační programy, rehabilitaci, zvláštní přístup k lidem postiženým demencí, rozmanité formy pracovní terapie.
     
        Vloni na podzim, tak jako i v předešlých letech, jsme se v našem Středisku Diakonie připravovali na vánoční svátky. Přípravy zahrnují výzdobu, pečení cukroví, připomenutí si událostí a zvyků, které k této době patří. Již předloni jsme (tedy dílem senioři a dílem zaměstnanci) vyráběli drobné dárky a ozdoby. Důležité bylo to, že jsme se je snažili nějak zhodnotit a že si je šly samy obyvatelky prodávat na adventní trh. Loni jsem je měl možnost při prodávání sledovat a přitom jsem si uvědomil některé věci, o které bych se rád podělil. Tři paní zastupovaly při prodeji ty ostatní, kteří se na výrobě podíleli a kteří se už kvůli svému zdraví neodvážili na celý den za prodejní stůl. Na výstavu přicházeli nejrůznější lidé. Dopoledne hodně dětí a studentů z místních škol, hodně bylo těch, co sháněli nějakou drobnost jako dárek pro své blízké, bylo dost i těch, co se přišli jen podívat. Všiml jsem si, že ženy, které prodávaly a zastupovaly tu starou generaci, chtěly prodat co nejvíc, a udělat tak radost nejen sobě, protože v tom bylo kus jejich práce a energie, ale i kupujícím - ať už dětem či dospělým. V tomto případě nešlo ani tak o cenu peněz, za které se prodávalo a kupovalo. Šlo o mnohem víc. O setkání lidí, světů, o dobročinnost, o smysl, který každý ve svém životě hledáme a potřebujeme.
     
        Co říci na závěr? Práce se starými lidmi je především služba druhým. Při této službě seniorům je třeba mít dostatek trpělivosti, pochopení, otevřené oči i uši. Staří lidé nejsou hromadou starého železa, které již k ničemu není. Jsou naopak zdrojem moudrosti. Moudrosti, ze které my mladší můžeme čerpat a která může obohatit každého, kdo seniorům pomáhá.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Rodinné stríbro
    Děláme to všichni, děláme to rádi
    Kristýna Žárská
     
    Děláme to všichni, děláme to rádi. No, možná ne tak všichni a ne zas tak moc rádi. Spíš je nám to už jedno. Co? Znáte to.
        Přichází zkouškové, vy začínáte přicházet na to, kolik přednášek jste vynechali, jaké jste vlastně vůbec měli a kolik vám toho chybí. Tolik kopírování! A tak málo peněz! Tak u mamky v práci.
        Nebo máte ve sborovém domě telefon, tak proč si mezi všemi těmi církevními hovory nevyřídit dva tři soukromé. Vždyť jsme té církvi už tolik dali!
        Nebo proč nejet načerno? Proč se nenechat zapisovat na přednáškách, na kterých jsme se celý semestr ani neukázali? Proč platit daně, když máme opravdu málo peněz, musíme si je vydělávat a ke všemu je situace pro nás mladé tak mizerná a špatně zabezpečená. Proč bazírovat na takových maličkostech? Vždyť to dělá vlastně každý, zas tak moc na tom nesejde, máme dobré důvody, proč tak jednáme, a hlavně se máme navzájem rádi a jsme aktivní v církvi. A při vší té bídě jsme vlastně ještě pořád vzorem pro ostatní. No právě, vzorem pro ostatní. Buďte svatí v celém způsobu svého života, jako i já jsem svatý.
        Jim Burns ve své knížce, mimochodem bezvadné knížce, píše - Ty jsi ten jediný Ježíš, kterého někdo zná.
        Pokud jste za svůj život potkali šest skautů a všichni se chovali jako dobytek, chlastali jak dogy, hulili jak továrna a byli sprostí, asi vás to nemotivovalo k tomu stát se skautem. Pokud lidé kolem nás potkají za život šest křesťanů, o nichž budou vědět, že se k církvi hlásí, tak pak je to na nás, jak to ustojíme, co dokážem. Slušně se chovat může (a měl by) každý člověk. Nám křesťanům by to ale mělo být vlastní- aby to na nás bylo vidět. Abychom dokázali ustát to být jiní. Abychom se dokázali odlišovat právě v těch jakoby maličkostech. Ne se tím povyšovat a dělat ze sebe svatoušky. Ale dokázet nepodvádět. Být světlem. I mezi sebou a pro sebe navzájem. Posilou pro ty, co pochybují. K tomu nám pomáhej Bůh.

     
     
    Jezdi na černo,
    ale zůstaň člověkem

    Jiří Ort
     
    Kopírovat v práci pár věcí pro sebe? Jezdit na černo? Co s tím? Jak se k tomu postavit? Jdi mi k šípku s takovýma ptákovinama, řekl by někdo. Ale někoho to trápí, říkám já. Tak ať si to řeší, zní námitka. Vždyť to dělám, říkám já a pouštím se do toho a toho někoho beru s sebou, protože v podstatě říká to, co se mě také honí hlavou.
        Ptákovina. Copak poznáš, jaký člověk je jenom podle toho, jestli kopíruje v práci nebo jezdí na černo? No jo, oponuju, ale když on je křesťan a neví si s tím rady. Tak ať to nedělá a je to. Ha, geniální myšlenka - tak ať to nedělá a je to. Má pravdu, ten můj oponent. Když s tím má člověk problém, tak ať to nedělá a je to. A je vyřešeno.
        Ale mé pochybnosti jsou neodbytné - co když s tím nemá problém, je křesťan a problém s tím má někdo jiný? Teď jsem ho dostal, toho neodbytného někoho. Achich, achich, svíjí se, trefa do černého. Tuším konflikt. Bratře, sestro, to bys neměl, to bys neměla, jinak si tě pozveme na staršovstvo. Hu! Tak to asi také ne, to se mi nějak nelíbí, to má ten někdo pravdu, na co si to tu hrajeme? Ale nechat to být, to už přece nemůžeme. Musíme zaujmout postoj.
        To miluju. Zaujmout postoj. Začneme od Adama. Nebo spíš od Ježíše. Co ten nám říká o jízdě na černo? Nic. Tak znovu. O kopírování v práci. Také nic. Co tedy Ježíš vlastně chce, když neřeší tak podstatné věci? Tak namátkou jaká jsou největší přikázání? Ježíš odpověděl: „První je toto: 'Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!' Druhé pak je toto: 'Miluj bližního svého jako sám sebe!' Většího přikázání nad tato dvě není.“ Mk 12,29-31
        Dobře, říká můj oponent, ale tak lehko nevyklouzneš: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Matouš 5,48. A nikdo nikdy neslyšel, že by Pán Bůh jezdil na černo!
        Ale jsme těmi biblickými citáty přece jen dál, shodneme se oba. Něco tu zaznělo, jen vyhmátnout, co to bylo. Ten postoj, který bych chtěl zaujmout, tu někde poletuje a já nevím kde. Začneme oponentem, když s tím mám problémy, nemám to dělat. V tom má asi fakt pravdu. Když mám pocit, že mě to svazuje a je mi nepříjemně, tak ať to nedělám. Dobrá rada.
        A teď ta odpovědnost k druhým lidem, abychom Pánu Bohu v jejich očích nedělali ostudu. Fakt je, že by to byla ostuda, kdyby faráře chytil revizor. A nebudeme tedy kopírovat v práci, abychom nepohoršili. To už jsme téměř tak dokonalí, jako je náš Otec. A mám to! Už vím, co mě to praštilo při čtení těch textů. Tato naprosto praštěná myšlenka. Nebudu jezdit na černo a přiblížím se tak k dokonalosti svého Otce.
        Pán Bůh vskutku nebyl dokonalý tím, že nejezdil na černo. Byl dokonalý ve své oběti pro nás lidi, ve své lásce k nám. Chovejme se tedy poctivě, měli bychom pomoci spolu se všemi ostatními členy této společnosti trochu narovnávat svůj přístup k obecně platným pravidlům, svůj vztah k práci. Ono nás to i osvobodí od určitých dilemat a budeme z toho moci mít radost. Ale naplňování oněch Ježíšových přikázání, dobře to tušíme, je trochu silnější tabák. Je to něco, na co bychom ve své snaze o dokonalost mohli ale dokonale zapomenout. Kde bychom ve své snaze (která je vskutku chvályhodná), mohli právě svojí ostentativní dokonalostí hodně ublížit. Vladimír Menšík v Ikarově pádu od Jiřího Hubače řekl o svém švagrovi: „Ta jeho pravda je jak vrtule v hejnu kolibříků.“ Ta věta mi nejde z hlavy. A tak bych k tomu neježdění na černo a nekopírování v práci radši došel trochu z druhého konce. Přes naplňování vztahu s člověkem vedle mě. Proto ten nadpis: Radši jezdi na černo, ale zůstaň člověkem. Božím člověkem. Křesťanem.
     
     
    Poctivost a pravdivost
    A. Doležalová, Bratrstvo 1924
     
    Bůh jest láska a kde láska jest, tam se rodí všechny dobré vlastnosti. Čisté srdce nemůže jinak, než zavrhnouti každou lež a vždy poctivě myslet a jednat. Slyšela jsem, kterak se mnozí lidé vyjadřovali, že prý dnes již žádná poctivost neexistuje. To jsou pesimisté, jimž nemůžeme dáti za pravdu, neb jsme přesvědčeni o opaku. Každé lidské srdce jest čistou studánkou, to jen někdy se na něm usadí ledová kůra a nepronikne-li k ní paprsek sluneční, tuhne více a více, až se podobá těm nebetyčným ledovcům, jež netají, ale jejichž části zřítivše se v dolinu, přinášejí horským obyvatelům bolest a smrt...
        ...Naučme se býti poctivými v každé maličkosti. Zvláště my, čeští bratři a sestry, musíme jít stále příkladem napřed, vždyť svět pozoruje každé naše hnutí, a kdo by měl jít napřed, ne-li ti, kteří čtou Bibli, jež je zrcadlem duše lidské? Poctivě vykonávejte své denní práce, poctivě se chovejme ke každému člověku. Nezapomeňme nikdy, že bez lásky poctivosti není. Kdo vloží do své práce všecku svou lásku, má radost ze svého díla nejen on sám, ale i ti, pro které pracuje. Na každé práci najdeme něco tak zajímavého (ovšem chceme-li), že lze ji s láskou poctivě vykonati. Řiďme se vždy podle našich přísloví: „S poctivostí nejdál dojdeš“, a „Pravda vždycky zvítězí, ač na čas poražena bývá.&ldquo ; Často se nám proto někdo vysměje, tím však se nesmíme nechat másti. Spojme se ku společné práci, vymýtit ze světa lež a nepoctivost, dřív však začněme sami u sebe.
     
     
    Anketa          
     
    Dotázaných bylo 20 lidí ve věku od 16 do 25 let, větsinou studenti.
    S anketou pomohla ochotně také vinohradská mládež, čímž jí děkujeme.

     
    Proč si myslíte, že v dnešní době dochází tak často a samozřejmě k přestupkům, jako je např. ježdění na černo, kopírování, soukromé telefonní hovory z firemních linek...
    -   je to snadné, lehko proveditelné
    -   těžko kontrolovatelné
    -   nepřipadá nám to tak závažné
    -   nevidíme nikoho, komu bychom tím konkrétně ubližovali
     
    Připadá vám, že je to špatné, je to jedno, nebo v pohodě. Řešíte to nějak z křesťanského hlediska?
    90% z dotázaných lidí to neřeší z křesťanského hlediska, ale ví, že by se asi mělo, berou to jako dost normální a ne zas tak zásadní. Berou to jako etické soukromé hledisko každého zvlášť.
    -   osobně jsou mi milejší lidé, kteří mají velké srdce a přesto se dopouštějí těchto drobných přestupků, než lidé, kteří jsou v těchto drobnostech dogmatičtí a plně zásadoví a přitom mají v sobě málo pochopení, soucitu, pokory, lásky k bližnímu.
     
    Myslíte si, že by křesťan v těchto věcech měl být zásadový?
    Měl by, má, ano, určitě - to je typ odpovědi na tuto otázku.
    -   ano, křesťan by měl být zásadový. Nepokradeš začíná právě u kopírování kazet a přepalovaní CD
    -   Bible nás učí, co je božího Bohu, co je císařovo císaři. Křesťan by měl věřit, že všechno, co pro svou cestu životem potřebuje, mu Bůh dopřává v plné míře. A požehnání tohoto druhu je dostatek pro všechny.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Internet
    Encyklopedie
    Martin Balcar
     
    Co se týče encyklopedií či slovníků, je to z hlediska používání Internetu trochu problém. Potřebuji-li nutně vyhledat jedno či dvě hesla, mohu se připojit na některou a hesla stáhnout. Potřebuji-li však více informací a hesel, vyjde mě takové brouzdání na dost velké peníze a je skoro lepší si nějakou encyklopedii pořídit třeba na CD.
    Asi nejznámější světovou encyklopedii Brittanicu lze nalézt na adrese http://www.eb.com. Pokud se zde zaregistrujete (dáte k dispozici svůj e-mail) máte možnost využívat tuto encyklopedii 14 dní zdarma. Několik let Vám však budou chodit na tuto adresu upoutávky na její zakoupení. Další velkou encyklopedie Diderot najdete na http://www.diderot.cz.
    Encyklopedii náboženství najdete na adrese http:// www. karmelitanske -naklad atelstvi. cz/ encyklopedie .php. Informace o hudbě všech žánrů najdete na http://www.hudba.cz, encyklopedii s informacemi o mnoha filosofech najdete na http://filosofie.kvalitne.cz/ Hradů najdete na http:// mujweb. cz/ www/ puffin/ hrady/, olympijské hry na http://www.olympiady.cz/. Na http://www.pivo.sk najdete informace o ...
     
     
     
     
    Stručně a jasně
    vojna & civilka
     
     
    Ptáme se vojenského kaplana Václava Hurta:
     
        Co si myslíš o současné praxi civilní služby?
        Myslím si, že je velmi dobré, že když je někdo radikální pacifista z náboženských důvodů, nebo z důvodů svědomí, tak má tuto možnost a nemusí spáchat trestný čin a jít do kriminálu. Sám bych za ni byl před 20 lety velmi vděčný.
        Na druhou stranu si myslím, že by se civilní služba měla vykonávat jenom v těch oblastech společnosti, které jsou opravdu náročné, to znamená například ve starobincích, v ústavech, v nemocnicích. Ale dělat civilní službu třeba na synodní radě je směšné a trapné. Divím se lidem, kteří tam jdou, že jim to není blbý. Zdá se mi to velmi laciný a vůči lidem, kteří jsou na vojně, je to prostě nefér. Myslím si, že je to chyba našeho zákona, že to umožňuje. Jako farář bych nikoho na civilní službu nezaměstnal, jak to vidím u svých kolegů v Jednotě bratrské.
     
        Měli by jít na vojnu studenti bohosloví?
        Pokud je jejich pacifismus opravdu radikální, pak ať na vojnu nechodí. Ale jinak je velmi užitečné s lidmi na vojně být. Myslím, že jim přece jenom leccos můžou dát. A zažijí také situaci, pro kterou se sami nerozhodují, která je jim prostě dána a která člověka určitě obohatí. Ta zkušenost je velmi cenná a je v tom solidarita s ostatní společností.
        Nevím, jestli je ta věc promyšlená, aby český národ měl svůj stát. Pokud ano, tak k tomu armáda asi patří. Já si to bez ní aspoň nedovedu představit. Je pro mě otázkou, jestli při tom odpírání vojenské služby jde o skutečnou odpovědnost vůči státu nebo jen osobní pohodlnost.
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křesťanští mučedníci 20. století
    Mučedníci současnosti
    Dráža Havlíčková
     
     
     
    Manche Masemola    
    Ve věku podezřívání a chudoby
     
    „Budu pokřtěna svou vlastní krví“
     
        Manche Masemola - to je ta dívenka s korálky na nohou a kratičkým tričkem, která stojí ve westminsterském výklenku hned vedle Maxmiliána Kolbeho.
        Příběh této nejmladší „westminsterské“ mučednice je zdánlivě velmi prostý. Začneme-li se však podrobněji zabývat politickými poměry v zemi, ve které vyrůstala, pochopíme složitost a bezvýchodnost situace lidí, jejichž osudy Manche Masemola reprezentuje.
        Jedná se o původní jihoafrické černošské obyvatelstvo, které bylo po celá staletí utiskováno střídajícími se evropskými kolonizátory. V polovině 17. století se v Kapsku začali usazovat převážně nizozemští kolonizátoři, ale také Němci a francouzští hugenoti, jejichž potomci byli nazýváni Búrové. Začátkem 19. století se Kapska zmocnili Britové, jimiž byli Búrové zatlačeni do vnitrozemí, kde založili republiku Natal, Oraňsko a Transvaal.
        A právě v této oblasti vyrůstala Manche Masemola - patřila totiž ke kmeni Pedi, který obýval území Transvaalu, tj. severní část dnešní Jihoafrické republiky (v okolí Johanesburgu). Tento kmen byl postupně vytlačován ze svých úrodných území do hor a nehostinných oblastí, takže muži často odcházeli pracovat do měst, aby uživili své rodiny.
        Evropští kolonizátoři si s sebou přinesli své zvyky a tradice, které se snažili vnutit původnímu obyvatelstvu, a samozřejmě, že svůj vliv uplatňovali také v náboženské oblasti - zakládali misionářské stanice, kostely a nemocnice.
        Do Transvaalu přicházeli nejprve němečtí, později angličtí misionáři a počátkem 20. století tam vznikla malá křesťanská komunita tvořená některými členy kmene Pedi. Tito „noví křesťané“ však neměli snadnou pozici - byli podezříváni, že odmítají původní tradice kmene a nebojují za jeho nezávislost.
        Manche Masemola se podle některých pramenů narodila roku 1913 ve vesničce Marishane. Vyrostla se svými rodiči, dvěma staršími bratry, mladší sestrou Mabule a sestřenicí Lucií. Nechodila do školy, ale pracovala na rodinných pozemcích a v domácnosti. V roce 1919 bratr Augustin Moeka z anglikánského Společenství Vzkříšení založil v Marishane misionářskou stanici.
        Manche slyšela poprvé bratra Moeku kázat, když navštívila svou sestřenici Lucii a byla tím takřka uchvácena. Chtěla slyšet více, a tak začala navštěvovat dvakrát týdně biblické hodiny. Její rodiče se však zalekli, že by je Manche mohla opustit nebo vstoupit do řádu, čímž by zcela narušila tradice jejich kmene, a tak ji začali od křesťanství zrazovat. Bratr Moeka si vzpomíná na jejich poslední setkání, kdy Manche neochvějně tvrdila, že bude pokřtěna svou vlastní krví. Rodiče ji totiž bili a nakonec 4.2. 1928 ji odvedli na odlehlé místo a tam ji zabili a pohřbili poblíž granitové skály na vzdáleném kopci. O několik dní později zemřela v misionářské nemocnici i její sestra Mabula, kterou pochovali vedle Manche. Brzy po smrti
     
    Manche se začaly k jejímu hrobu konat poutě a její jméno bylo zařazeno do církevního kalendáře Jihoafrické církve.
        Manche Masemola a její smrt reprezentuje obrovské masy obyvatel Jižní Afriky a nespočetné masy obyvatel celého afrického kontinentu, protože stejně jako oni, její život a smrt byly vymazány z historie. Je těžké si představit více upozaďovanou a odstrkovanou osobu - členka utiskované rasy, malého kmene, žena, dítě ...     Na druhou stranu je otázkou, zda Manche je tou správnou osobou, kterou bychom si měli připomínat jako křesťanskou mučednici. Je zde totiž napětí mezi křesťanskou misií a tradičními zvyky kmenových společenství. Manche se však ve svém krátkém životě snažila zachovávat obojí - nosila tradiční kmenové oblečení, podstoupila iniciaci, snažila se být poslušnou dcerou a zároveň chodila do kostela, a když ji rodiče schovali oblečení, aby tam nemohla chodit, modlila se ráno a večer před domem.
        Život Manche Masemoly byl tedy hluboce zakořeněn ve společnosti jejího kmene, přesto však dobrá zpráva, pro kterou zemřela, se šíří do celého světa - a ona k ní ještě přidává svojí naději, vytrvalost a statečnost.
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hudba
    Dadore Ilustratosphere
    Jakub Dvořáček
     
    Dobrou písničku dělá především dobrý text, tvrdívám s oblibou, maje na mysli Jaromíra Nohavicu, Jana Spáleného nebo bratry Ebeny - písničkáře, jejichž hudba vpodstatě nevynikala originalitou, zato skvěle vystihovala atmosféru textu, sloužila mu, nesla ho.
        Při hledání vánočních dárků jsem ale narazil na dvě CD, která jako by se tomuto pravidlu vzpírala a odhalovala jako nepřípadné mé úvahy o tom, zda nějaké hudební veledílo kazí mizerný text, či naopak skvělou báseň plytká hudba.
        Když teď poslouchám nová CD Idy Kelarové „Dadoro“ a Dana Bárty „Illustratosphere“, jako bych začínal tušit, že dobrá písnička vzniká teprve tehdy, když se slovo a hudba potřebují, když jeden bez druhého nemohou být, protože jeden bez druhého vypadají ... blbě.
        Posuďte sami: v jedné ze čtrnácti původních romských písniček na albu „Dadoro“ se zpívá: „Moje krásná žena mně řekla, že čekáme dítě. Plakal jsem, plakal jsem štěstím.“ To má být vážně míněný text? A muzika? Harmonicky, melodicky, rytmicky vůbec nic nového. Samé staré pravdy. Vlastně pořád na jedno brdo. A přece mi věřte, že ta deska je úžasná. Naprosto nevím proč... Snad právě proto, že nevíme, a přece rozumíme. (Nebo že si tomu rozumíme, jak se nám hodí?)
        „Zkušené privátní míhání komíhání vrší zášť suchý celibát počestný pocestný avokáda ideál“ - o poznání rafinovanější texty než Desiderius Dudža, manžel Idy Kelarové, si pro svou první autorskou desku napsal Dan Bárta. Vpodstatě je to o tu rafinovanost větší blábol, hudebně se dá očekávat solidní rock. Jenomže...
        Když se ty snivé asociace, obrazy, zvukomalby začnou neexaltovaně zpívat - jen tak lehce houpavě vyslovovat do proudu barevné, pěkně jazzující hudby bez přílišných záhybů (vlastně pořád na jedno brdo)...
        A zase nevíme, zase jen tušíme... A náhle jako by bylo slyšet i to, co si Ida Kelarová, Dan Bárta a jejich výborní spoluhráči nechali pro sebe.
    Autor je muzikant
     
     
     
     
    Co vy na to?
    Zpět za barikády?
     
     
    Jednou z pravidelných lednových akcí je Alianční týden. Kazatel Církve bratrské káže v katolickém kostele, katolický kněz v Křesťanském společenství a pastor Křesťanského společenství třeba v kostele evangelickém. Patrně bychom si mohli notovat, kterak nám ta ekumena hezky funguje.
        Namísto uspokojeného notování si však raději dovolím položit takovou drobnou otázku: A není to málo?
        Nechci popírat jasné pokroky v ekumenických vztazích, leč mnohdy se mi vzájemné vztahy různých církví připomínají městečko, v jehož ulicích stojí barikády. Občas sice někteří opustí útočiště za svými barikádami, potřesou si na volném prostranství pravicí, ovšem potom opět zalezou zpět a dále cizelují své představy o těch druhých za jinými barikádami.
        Možná by nebylo špatné, snažit se ty druhé více poznat, třeba bychom zjistili, že nemusíme mít pravdu vždy jenom my, ale někdy i oni. Že mnohé zakořeněné představy o nepřekonatelných odlišnostech jsou pouze naším nepochopením. Že se mnoho věcí jinde dělá jinak, a možná lépe než u nás. Že ve všech církvích jsou lidé, kteří patří Pánu Ježíši...
        Není dobré připustit, že Boží řešení mohou být úplně jiná, než si právě my představujeme, a že „ti druzí“ nám také mohou mnoho dát?
    Martin Šanda
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Mládež
    Sdružení mládeže
    Radka Včelná
     
     
     
    Když váš stoletý dědeček potká v kostele jiného stoletého dědečka a začnou hlasitě vzpomínat na to, co spolu zažili před osmdesáti lety, je dost dobře možné, že oba dědečci bývali SDRUŽENCI a hrdě se k tomu hlásí. Nemusíte se hned děsit minulosti svého rodu. Neznamená to nic jiného, než že dědeček, možná stejně jako vy, chodil do MLÁDEŽE. Sdružení mládeže začala vznikat ve dvacátých letech, v době, kdy do našich zemí dorazila YMCA, a v evangelické církvi se rychle rozšířila. Zanedlouho měl téměř každý sbor svoje sdružení, kde se scházeli mladí lidé po konfirmaci, aby četli Písmo, diskutovali, zpívali, hráli různé hry, pořádali výlety a samozřejmě taky, aby se seznamovali chlapci s děvčaty a naopak. Postupně přibývaly - v různých dobách i tajné a polotajné - kurzy, brigády, turnaje, seniorátní dny, školky, sjezdy, bály, měnily se generace i zpěvníky. Ale jako dobrý základ pořád zůstává, že se každý pátek (pondělí, čtvrtek) sejde ve sboru osm (tři, dvacet sedm) sedmnácti (třinácti-, čtyřiadvaceti-) letých lidí, protože je mládež (sdružení, dorost). Podle statistik je jich v ČCE asi 1200 ve 147 skupinkách.
     
    ANKETA (z jimramovské mládeže):
    Proč chodíte do mládeže?
    -  Setkat se s kamarádama, poslechnout si text z bible, hrát na kytaru, zpívat.
    -  Protože je tu dobrá a přátelská atmosféra, hodně se tu zpívá a hraje, ale i přemýšlí nad výklady Bible. Mnohokrát se tu dostaneme i k našim aktuálním nebo osobním problémům.
    -  Protože jako malej kluk jsem chodil do náboženství a zažil jsem tam docela srandu.
     
    Co vás v mládeži nejvíc baví?
    -  Nejvíc mě baví, že si tam spolu zpíváme písničky, které přes týden neuslyším.
    -  Setkání s přáteli, četba z bible i výklad a ping-pong.
    -  Pokaždé mám radost ze společného zpěvu za doprovodu pěti kytar. A nejvíc mě baví, že se spolu můžeme setkávat a povídat si.
    -  Sem tam si rád poslechnu kázání a někdy je tady co dělat.
     
    A co vás baví nejmíň?
    -  Pozdní začátek.
    -  Když je úvaha delší než 25 min. a společenské hry.
    -  Kolikrát i hloupý kecy, který v mládeži nemaj co dělat.
    Co ještě společně děláte mimo „mládež“?
    -  dětský letní tábor, scénky na Vánoce, výlety, jezdíme na sjezdy, učíme nedělku
    -  ping-pong
    -  plánování tábora, výlety do okolí, posezení u ohně, v současné době se chystáme na ples
     
    Co vám v mládeži nebo s mládeží chybí?
    -  Možná by se daly zkusit takové menší „Hry bez hranic“ mezi sbory a podobně, ale podle mého názoru už to, že se pořádají celostátní setkání mládeže, je sice namáhavá, ale moc příjemná věc.
    -  Sporty (ať už v létě nebo v zimě), hry.
    -  Naše aktivity jsou spíše uzavřené. Chybí myslím spolupráce s nějakou nadací nebo sociální organizací.
     
    Je to u vás jinak? Děláte s mládeží něco zajímavého, čím byste mohli ostatní inspirovat? Ozvěte se, tady je prostor, kde se můžete pochlubit.
     
    Kousek prostoru tedy vyplňuje salvátorská mládež s odpovědmi na první otázku:
    -  Mám rád společenství lidí, kteří mají stejné „směřování“ jako já. Potřebuji být s lidmi, popovídat o životě, o víře, kultuře, společnosti.
    -  Protože doufám, že mě tam lidi mají rádi, je to okruh lidí, které neslučuje žádná úporná tvůrčí činnost a nepovídá se o věcech, které se dají lépe řešit u piva, taky se to po mně trochu vyžaduje rodičema a kostelovýma lidma.
    -  Rozšiřuji si vzdělání, učím se komunikovat o Bohu, patřím do společenství. Vyjmenované důvody nemají pořadí.
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Století zázraků, Všem sráčům navzdory
    Filip Čapek
     
    Jaromír Štětina: Století zázraků (LN 2000) & Jan Urban: Všem sráčům navzdory (GG 1996)
     
        Dvacet pět povídek nás zavádí na různá místa planety. Děj větší části z nich se odehrává v některé ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo v oblastech, kde bývalá a bohužel i současná rozpínavost Ruska naráží na odpor, nebo kde po odchodu moskevských mocipánů nastaly rozbroje mezi místními národy. Tak se spolu s autorem dostáváme na území Kavkazu, Altaje, Tádžichistánu nebo Náhorního Karabachu. Dalšími místy, kam nás kniha zavádí, jsou například Somálsko, Afganistán, Vietnam nebo Hongkong. Štětina při svých vyprávěních vychází ze zkušeností válečného zpravodaje. Povídky však nejsou jen věcným raportem o stavu v postižených oblastech, nýbrž jakousi vizí o obecném stavu lidstva. Ta nevypadá zrovna nejlépe. Štětinova kniha se čte rychle, ale bolí. Drsný je autor, drsný je svět, ve kterém žije. Co povídka, to úžas nad tím, že se takové věci můžou stávat. Při líčení událostí z Kurdistánu a Afganistánu si uvědomujeme, jak málo jde ve světě velké politiky o osudy lidí, pokud se z nich nemohou stát přes noc levní pracovníci nebo horliví nákupčí zmasírovaní přiblblými reklamami nebo pokud se rychle sjednaný mír nemůže stát plus bodem některého z politiků a jeho administrativy ve volební kampani.
        Největším národem bez domova (30 milionů!) jsou dnes Kurdové, píše autor v děsivé povídce Pětkrát pět prstů dcer mlynáře Javčika. To, co mi vyprávěl přítel z Gruzie, se v ní jen potvrzuje. Turecko, účelově přijatý člen NATO, pokračuje v tradici genocidy, kterou započalo vyhlazením Arménů počátkem století. Nyní jsou na řadě Kurdové, jež známe většinou jen jako fanatiky, kteří tu a tam nastrojí bombu. Že Turecku notně z druhé strany napomáhají Iráčané, je známé. Při čtení této povídky mě tak napadlo, že by bylo pěkné, kdyby se jednou objevil třeba právě americký prezident v Ankaře a začal mluvit o lidských právech Kurdů, kdyby začala platit jasná politická matematika „čím lidsky potřebnější, tím politicky naléhavější“, kdyby, kdyby!
        Čtenáři mohou také nahlédnout do válečného běsnění v zemích bývalé Jugoslávie v povídce Válka jako modus vivendi, při kterém jsem si vzpomněl na knihu Jana Urbana Všem sráčům navzdory - Válka, o které nechcete nic vědět, v níž ono „kdyby“ dostává teprv na frak. Výpovědi Štětiny a Urbana jsou co dojmů podobné: Zatímco jedni ve válečném dění trpí, druzí na utrpení prvních přímo či nepřímo vydělávají. Je jedno, zda to jsou vojáci té či oné strany, místní politici, kteří je podporují, nebo zbrojařské firmy jinak často mírumilovných zemí jako je Švédsko či Velká Británie. Jeden příklad za všechny z Urbanovy knihy: Nám známé televizní hvězdy a mírotvorci let nedávno prošlých lord Owen a Thorvald Stoltenberg, horcí kandidáti na Nobelovu cenu, nechávají napospas Srbům bezbrannou Srebrenici. Osm tisíc bezbranných lidí zahyne s vědomím politiků, kteří mají srebrenické bránit. Důvod? Rychlejší a hladší dokončení nové parcelace sporných území, rychlejší smír, rychlejší ukončení konfliktu, rychlejší politické zisky. Snad ještě zbabělejší byl přístup českých politiků, kteří motivováni udržením tradičně dobrých vztahů se Srbskem, o válce nechtěli nic vědět, a pokud se k ní vyjadřovali, pak padala vyjádření, že je to či ono vůči Miloševičovu režimu nefér apod. Je tu ale také zvláštní zmocněnec OSN pro lidská práva Tadeusz Mazowiecki, který v reakci na politické kejkle svých kolegů a velmocí poprvé za padesát let fungování OSN rezignoval na tak vysokou funkci, čímž dal jasně najevo, že ono „kdyby“ má stále své neúnavní zastánce. Jemu, Urbanovi, Štětinovi a řadě dalších patří dík. Je radost se dozvědět, že se Století zázraků stalo nejoblíbenější knihou roku mezi internetovými respondenty Lidových novin.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Co nepotřebují potřební
    Co nepotřebují potřební
    Tereza Kellerová
     
    V minulých ročnících jsme se věnovali tématu naší rubriky v článcích o konkrétních činnostech institucí, které se nějak věnují práci s lidmi potřebnými, či přímo rozhovory s lidmi, kteří tuto práci vykonávají. Tak o tom chceme psát i nadále. Dnes však z psaní o konkrétních aktivitách vybočím a dovolím si jednu teoretickou vsuvku, která ovšem s naším tématem úzce souvisí.
        Chci psát ne o tom, co „potřební“ (jak nazývám ty, jejichž život je nějak výrazněji ovlivněn a ztížen určitými vnějšími podmínkami a kteří díky tomu mohou mít některé základní lidské potřeby silnější) potřebují, ale o tom, co - domnívám se - naopak nepotřebují. K mé úvaze mě vede nedávný rozhovor s našimi přáteli o tom, co je to „normální“ a co „odlišné“, s jakými mnohými očekáváními se člověk ve svém životě setkává a potýká i trápí, nevyhovuje-li jim. Je v nás nějak zakořeněno, že se má dítě vyvíjet určitým způsobem, pokud možno dobře se učit, něčemu se vyučit nebo něco vystudovat, v dospělosti si najít slušnou práci, založit rodinu, stát se rodičem, prarodičem, slušně se oblékat, slušně bydlet... Nechci to shazovat, sama jdu zatím obdobnou cestou. Když se tomu ale někdo vymyká, divíme se, ptáme se, považujeme ho za chudáka, litujeme ho, případně jím pohrdáme. Proč? Proč ten surový přístup k jinakosti? Už se pomalu budeme muset přestat omlouvat tím, že tady nebylo možné za 40 let komunismu potkat na ulici vozíčkáře, a proto na něj hloupě koukáme, s lítostí, se znechucením, se zadostiučiněním, že mě to nepotkalo. Vím, že teď až příliš zobecňuji, ale provokuji trochu záměrně.
        Domnívám se, že potřební nepotřebují soucit, který by z nich činil nesvéprávné osoby, že mají právo jako každý jiný mít rovnocenné možnosti, rovnocenné partnery. Mnohé bariéry jsou u nás ještě čistě prakticky nevyřešené, ale mnoho je v každém z nás. Když nepozdravím slepého, protože se tak nějak domnívám, že mě vlastně neslyší, když budu na tělesně postiženého automaticky pohlížet také jako na mentálně postiženého a budu mluvit o něm a ne s ním, když se vyhnu bezdomovci, protože předpokládám, že smrdí a to já cítit nechci, pak je problém ve mně a myslím, že toho druhého hluboce urážím. A s tím souvisí i druhá věc, o které se domnívám, že ji potřební nepotřebují: nálepkování. Řekneme-li o druhém informaci, která se nějak dotýká jeho výrazné „odlišnosti“, jako bychom tím dopředu nějak popisovali i jeho charakter, jako by to bylo to nejdůležitější na jeho osobnosti, což může být velmi scestné. V tom mě velmi oslovil jeden farář docházející do věznice, který říkal, že nikdy před setkáním s určitým vězněm nestuduje jeho materiály. Nechce mít o něm předem utvořenou představu pouze ze strohých faktů jeho spisu.
        Sama vím, že ani lítost, ani to označování nemusí být myšleno nijak špatně. Důležité však je, jak to pociťuje ten druhý. Netýká se to pouze lidí „potřebných“, ale může se to týkat všech. Přes všechna očekávání, která mohou být společností kladena, je každý svá a jiná bytost. Cítím, že je nám třeba více respektu a tajemství a méně svázanosti a schématického nazírání lidí a věcí.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Kytice
    Petr Siska
     
    Ano, o tomto filmu jsme psali už v minulém čísle pod hlavičkou Co mne zaujalo. Porovnejte! Každý z autorů vychází z jiných zkušeností a jiného úhlu...
     
        Milí milovníci stříbrného plátna, dnes se pro změnu podíváme do našich luhů a hájů, jestli tam náhodou není něco, co by stálo za investici. „Pátrám dále, šerlokuji, holmesuji, vacátkuji, mulénuji, derrikuji, derivuji!a zjišťuji,“ * že vzniklo něco, nad čím by měl milovník pohyblivých obrázků zajásat. Co zajásat, zavýsknout a divoce křepčit by měl! Tak je to! Vznikla totiž filmová báseň na motivy Kytice, „skorohororů“ K.J. Erbena, jehož básně jsme před tabulí přednášeli skoro všichni. Tehdy to bylo učení - mučení, ale dnes, po letech, snad již emoce vůči nenáviděnému textu, který ne a nešel do hlavy, vyprchaly. Tak proč se na klasiku nepodívat odjinud?
        Autorem sedmi filmových básní (Svatební košile, Vodník, Zlatý kolovrat, Polednice, Kytice, Dceřina kletba, Štědrý večer ) je režisér a kameraman F.A. Brabec, jemuž vděčíme za vizuální podobu takových filmů jako jsou Obecná škola a Jízda - to když stál za kamerou a režijně jej vedl Jan Svěrák - a nebo za Krále Ubu - když se na režisérskou stoličku posadil sám. Brabec se pokusil o již zmíněné filmové básně, což nejsou zfilmované básně, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale básně v obrazech. Film, jak víme, je hlavně nositelem obrazu, méně už zvuku. To, co má ozřejmovat hrdinovy / hrdinčiny emoce nejsou v prvé řadě slova, ale obraz. Tedy ne žádné „mluvící hlavy.“ A u filmové básně je vizuální stránka ještě více zdůrazněna. Jen si představte ony „mluvící hlavy,“ které zbytečně deklamují „Zemřela matka, do hrobu dána!,“ když to samé lze vyjádřit se stejným (ne-li větším) úspěchem jen obrazem. Někdy se samozřejmě obraz bez dialogů neobejde. Tady, zdá se mi, spočívá jedna ze dvou slabin filmu. Verše v ústech většiny herců prostě nefungují. Druhou slabinou je jistá roztříštěnost, která má svůj původ snad již v samotné předloze. Každé básni je totiž věnována jiná délka, a tak divák mnohdy čeká, kdy se to konečně rozjede! a hle, on už je konec!
     Koho však výše zmíněné vady na kráse odradí, připravuje se o jeden z nejzajímavějších kulturních počinů poslední doby. Vizuální stránka filmu, podporovaná výkony našich předních herců, je totiž úchvatná. Mám za to, že režisér by si u divácké i odborné veřejnosti zasloužil mnohem vřelejšího přijetí, neboť vstoupil na dosud neprobádaný terén a musel si vytvořit svůj vlastní pohled, rytmus a styl. V dohledné době se žádný podobný projekt nechystá a tudíž by divákova neochota podívat se na „rodinné stříbro“ z jiného úhlu, byla celkem chybou.
    Pro zájemce: http://www.czech-tv.cz/filmy/kytice
     
    P.S.*Autor děkuje písničkáři Pepovi Nosovi za vypůjčenou větu, lepší by jej nenapadla.
     
     
     
     
    Kontaktník
     
     
    kytička s šesti lístky protnutá v pravé části svislou linkou VŠ 29/180 věří, že se jí ozve moudrý muž s laskavým srdcem a radostnou vírou v Boha. Jižní Morava a foto potěší.
     
    čtyřcípá hvězda 41/168 rozvedená, bez závazku, by ráda poznala věřícího upřímného muže, který by měl vztah k přírodě a nechce být sám.
     
    rybička SŠ 46, rozvedená, mladšího vzhledu, hledá věřícího přítele, laskavého optimistu, nekuřáka. Prosím foto - vrátím. Zn.Bůh stvořil dva!
     
    obdélník 24letá věřící (ČCE) by se ráda seznámila s evangelíkem do 30 let. Zn. Střední Čechy.
     
    Adresa:
    Bratrstvo - Kontaktník,
    Jungmannova 9,
    111 21 Praha 1.
     
    Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem, abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Reakce
    Sedmý den
    Marie Stolařová
     
    Nějak mě ten článek v minulém Bratrstvu o svěcení neděle (1/2001, str. 11) provokuje.
        Liší se od uvedeného citátu z dvacátých let? Ani moc ne.
        Pisatel se zlobí, že neváháme v neděli skočit do krámu nakoupit všechno, co jsme zapomněli. Že dokonce ještě v neděli uklízíme. O tom, co konkrétně máme v neděli dělat, tam však není. Co to znamená světit neděli? Máme přemýšlet, co ještě není práce a co už je? Pro švadlenu je šití práce, pro psycholožku zábava. Co se hodí, aby sousedé viděli a co vidět nemají? Není to exhibice?
        Nepřipomíná to zákoníky? Co jim Ježíš řekl? „Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu.“ Nejde o sobotu nebo neděli, jde o sedmý den. Tak jako všechna přikázání nejsou nějaké náboženské předpisy, ale směrovky pro životní orientaci a styl, jejichž dodržování se vyplatí, chce-li člověk prožít dobrý život, tak i čtvrté přikázání je o tom, že se vyplatí nepracovat bez přestávky, ale pravidelně si odpočinout, aby člověk získal od svého pachtění odstup. Že ho získá v kostele, je pro mě nezpochybnitelné.
        Čtvrté přikázání však začíná: Pomni na den sobotní, abys jej světil. A pokračuje - šest dní pracovati budeš a dělati všeliké dílo své - tak jsem se to učila a tam bych to ráda posunula. Zamysleme se, pracujeme opravdu šest dní, není to jenom pět? Kolik hodin denně pracujeme? Viděla bych to tak: když jdu v sobotu bruslit, musím pak luxovat v neděli. Když dávají v televizi dobrý film ve středu, tak se dívám ve středu, s kamarádkou do vinárny zajdu, když máme na to náladu nebo když se potřebuje vypovídat atd. Učím se v neděli odpoledne, když je v pondělí písemka, nebo žehlím, protože je to potřeba. Nic se totiž neudělá samo.
        A tak svou lenost nikdy neschovávejme za nějaké řeči o tom, že v neděli se nepracuje, když jsme například v týdnu před tím seděli mnoho hodin přikováni k teleobrazovce, ale mysleme na to, jak svůj život posvěcujeme, tím, co děláme každý všední den. A vůbec nejlepší by bylo, nehloubat moc nad tím, co je práce a co zábava, protože každá činnost, když víme, že má smysl, jde lépe od ruky a do hlavy a dokonce se práce může stát zábavou.
     
     
     
     
    Kreativita
    Tož tvoř
    Kristýna Žárská
     
    Jak donutit mančaft, aby hrál scénku ?
     
    1) Dva lidi z publika pošlete za dveře, ti ať vymyslí téma scénky např. manželská hádka a osoby, které tam budou vystupovat - např. manžel, manželka, tchyně, dcera, pes. Pak tihle dva přijdou dovnitř a z publika vytáhnou 5 osob, přidělí jim role, řeknou téma - manželská hádka a jdou si sednout. Zatímco ti dva byli za dveřmi, publikum vymyslelo, jakým způsobem má být ta scénka zahrána - např. ztřeštěně, dožraně, smutně!
    a těchto pět obětí, které to ví, protože se také podíleli na vymýšlení začíná z placu hrát. Úkolem těch dvou, co byli za dveřmi je uhodnout, jakým způsobem hrají (ztřeštěně, smutně nebo jak)
     
    2) Posadíte družstvo vedle sebe do řady a všechny necháte „usnout“. Prvnímu sedícímu přijde pošeptat někdo z druhého družstva, jakou pohádku jim vymysleli. Poté vzbudí první druhého a předvede mu co nejlíp onu pohádku, ovšem pouze mimicky. Ten druhý pochopí co pochopí a jde to předvést třetímu. Prostě taková mimická tichá pošta. Poslední pak řekne, o kterou pohádku si myslí, že se jednalo. Pak to řekne předposl. a předpředposl. atd., aby se přišlo na to, kde nastal zkrat.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Propast
    Monika Šilarová
     
    Nedávno jsem si přečetla knihu Arnošta Lustiga, s názvem Propast (Hynek, Praha 1996).
        Ať si přečteme jakoukoliv z jeho knih, jedno mají společné. Všechny se zabývají židovskou tématikou, osudy obyčejných lidí v mezních situacích za druhé světové války. Arnošt Lustig si toto téma nevybral náhodou. Sám prošel za druhé světové války několika koncentračními tábory, podařilo se mu utéct z transportu smrti.
        Hrdinou Propasti je dvacetiletý mladík David Wiesenthal, který při jednom vojenském cvičení v „pohraničních horách mezi českou a německou zemí“ spadne s lavinou do propasti a je těžce raněn. Na následky zranění umírá. Při pádu se mu v podvědomí rojí vzpomínky na minulost, kterou prožil jako dítě v koncentračních táborech, kde byl svědkem otřesných věcí páchaných na lidech.
        Název Propast není náhodný. V propasti času se ocitl autor ve svých sedmdesáti letech a do téže propasti, kdy budeme rekapitulovat to, co jsme prožili a co stihli udělat, můžeme spadnout všichni, ať je nám dvacet či padesát. Motiv času, prolínající knihou, je toho dokladem. Každá propast je pro nás malým přínosem. Znamená pro nás poučení, varování před dalšími našimi chybami.
        Při četbě této knihy jsem se občas přistihla, že přemýšlím nad tím, co jsem v životě zatím dokázala nebo co jsem chtěla udělat, ale zatím jsem se k tomu jaksi nedostala. Došlo mi, jaké mám štěstí, že žiji v zemi, kde v této době vládne mír. Těm, kteří jsou neustále s něčím nespokojeni, bych doporučovala si tuto knihu přečíst, aby si uvědomili skutečné hodnoty, které může život přinést.
        Kniha je velkým varováním před válkou. Nenasazuje si žádné brýle, kterými by chtěla chránit čtenáře před krutou válečnou realitou. Ta je tu líčena opravdově, bez příkras. To vše nutí čtenáře k zamyšlení nad světem i sebou samým.
    Autorka je učitelkou češtiny, literatury
    a občanské nauky.
     
     
     
     
    „Zprávy“ - zapsal MsB
    Senátor Bárta zatčen
     
    Horlivost kanceláře synodní rady ČCE málem zapříčinila konec kariéry nově zvoleného senátora a faráře v Litoměřicích Zdeňka Bárty. Ihned po vyhlášení oficiálních výsledků totiž zaslali pracovníci Ústřední církevní kanceláře e-mail tohoto znění: „Mily bratre Barto, gratulujeme ke zvoleni senatorem. Doufame, ze budes v senatu bojovat i nasi zbrani,
    ................................ Tvoje UCK“.
        Ano, díky špatnému vyladění počítačů vypadla z e-mailu nejenom interpunkce ale i text „... kterou je sám Ježíš Kristus....“. Toto samo o sobě by nevadilo nebýt toho, že zpráva byla pověřenou pracovnicí odeslána na adresu barta@senat.cz, která ovšem nepatří senátoru Bártovi, nýbrž předsedovi senátu vrchního vojenského soudu JUDr. Miroslavu Bártovi. Ten z mailu usoudil, že senátor Bárta je v úzkém spojení s Kosovskou osvobozeneckou armádou (zkráceně UCK) a že tajně skladuje jejich zbraně. Ještě týž večer byla provedena domovní prohlídka jak v bytě bratra Bárty, tak v Diakonii v Litoměřicích. Kromě jedné dětské pistolky z plastu, která však patří senátorskému synovi Markovi, nenašlo ozbrojené policejní komando nic. Jak nám potvrdila pracovnice Diakonie, jediné štěstí bylo, že policie neobjevila pečlivě chráněnou dílnu, ve které klienti vyrábějí luky a šípy.
        Po dvouhodinovém výslechu byl Zdeněk Bárta propuštěn, policie však věc nepovažuje za zcela uzavřenou a v nejbližší době hodlá prozkoumat Ústřední církevní kancelář a to formou personálního auditu.
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah