Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 3   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
Nepořádná máti
Čemu přikládáte v životě největší váhu?
Do nebíčka, do peklíčka...
Do ústavu, do klece, nebo zdrogovat - jak je libo
Domácí pobožnosti
Proč je dobré uklidit nádobí a otevřít Bibli
Farář v mládeži
Janani Luwum
Je důležité vytrvat
Básně z ledové hory
Pornografický vztah
Jízdní řády?
Tož Tvoř
Malá lesní Jablkoň pro velké
Není to jen v Genech
Jiný svět aneb život v zeleném
Abraham
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Táto!
Často nevidím tvou ruku,
která mi pomáhá.
Mám k tobě málo úcty,
nevážím si tě.
Nevím, proč děláš některé věci.
Nerozumím tomu.
Donekonečna mi odpouštíš,
ať udělám cokoliv.
Mám v sobě hodně zloby
a nikoho,kdo by mě pochopil.
Přemýšlím o tobě
a neumím si tě ani představit.
Byls tu na počátku, jsi tu
a vždycky budeš.
Poslals na kříž svého syna.
Kdysi jsem ti to měla za zlé,
žes tam nešel sám.
Teď už vím, že je mnohem těžší
vidět trpět někoho, koho máme
rádi. Tak promiň.
A prosím, veď mne v tom,
co dělám.
A měj se hezky.
Amen
 
zpět na obsah
 
 
Lukáš 2,41 - 52
Nepořádná máti
Pavel Prejda
 
Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
 
Když se Ježíš dostal do let, kdy jsou s hochy problémy
    Jsou dvě chvíle, kdy lidé chodí do kostela obzvlášť rádi. Za prvé, když přijdou svátky. To si vychutnávají zvláštnost a posvátnost okamžiku a navíc chtějí u Boha “dohnat“ to, co nestihli přes rok.
    Za druhé, když se bohoslužby v kostele nějak dotýkají i jejich vlastních dětí.
    Podobně jsou na tom Josef s Marií. O svátcích berou dvanáctiletého kluka a jdou do Jeruzaléma na bohoslužby. Stejně tak si počínáme i my. Jenže Vánoce či Velikonoce končí, dětské hry a písně utichají a my se vracíme domů!
 
Scéna první - cesta
    Josef s Marií se po svátcích vracejí domů a chlapec Ježíš zůstal v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Srdce evangelíka v takové chvíli zaplesá škodolibou radostí. „Co je to za matku, ta ženská, která se ani o vlastní děcko neumí postarat?“ ptáme se jízlivě. „Co je to za ženskou, která se stará sama o sebe, nedbá na své dítě a nehlídá ho?“ provokujeme. A možná si při tom ani neuvědomujeme, že Marie je jedna z nás. Úžasně lidská a nám úžasně podobná. Po svátcích se vrací z kostela domů, hlavu plnou vzpomínek a nových starostí a Ježíš se jí ztrácí někde v dálce. Ani bohoslužby nejsou zárukou toho, že Ježíš půjde s námi. Ztrácí se, když si ho člověk přestane všímat. Ztrácí se těm, kteří si myslí, že mu jsou nejblíž. Ztrácí se všem, kteří si myslí, že na něj mají svrchované právo. Že jen jim patří. A že musí být stále s nimi. Když ale Marie s Josefem zjistí, že jejich syn je pryč, začnou ho hledat a vyptávat se. A nakonec se vracejí zpátky, až do Jeruzaléma. I hledání Krista a otázky po něm patří k lidské víře. K víře patří dokonce i návraty, často daleké, když zjistíme, že se nám Ježíš, ten který měl být “určitě“ s námi, ztratil. Marnotratný syn by o návratech mohl vyprávět!
 
Scéna druhá - chrám
    Koho to tu vlastně máme před sebou? Neposlušného teenagera nebo vzorného konfirmanda? Nalezli ho v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Z malého Ježíška se pomalu stává Ježíš. Evangelista nám chrámovým příběhem dává pochopit dvě věci. Kde je Ježíšovo pravé „doma“. A kdo je jeho “nejbližší“. Proto i ona slovní hříčka s “otcem“. V tom nedospělém chlapci k nám přichází sám Bůh, na kterého lidská rozumnost nestačí. Zákoníci žasnou a diví se jeho moudrosti.
    Zatímco první část příběhu se děje na cestě a v pohybu, jeho druhá část se odehrává v chrámu a je o poznání statičtější. Co ale obě scény spojuje, je určitý neklid, údiv i rozpaky, které Ježíš vyvolává v lidech okolo sebe. Máme před sebou někoho, kdo zneklidňuje: Svým narozením, svým počínáním i svými slovy. Tu a tam se ztrácí, když si ho člověk přestane všímat. Je třeba ho hledat a mnohdy se i daleko vracet. Hovoří o Bohu jako o svém Otci a svou moudrostí udivuje. Zneklidňuje, uvádí v úžas i v rozpaky.
    Nakonec je nám ale inspirací jeho nepořádná máti: Uchovávala to vše ve svém srdci. Vrtalo jí to hlavou. Přemýšlela o těch událostech i o něm samotném. Pojďme se od ní učit.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Čemu přikládáte v životě největší váhu?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Největší váhu v životě přikládám onomu pozitivnímu lidskému vztahu, pro který apoštol Pavel našel málo frekventovaný řecký výraz agapé a který definoval v 1Kor. 13.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Mému vztahu k Bohu, k bližním, k sobě samotnému, protože tyto vztahy určují můj život.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Zvlášť si vážím několika příležitostí. Jednak příležitosti života samého. Zvlášť si uvědomuji, jak nesamozřejmý je každý jednotlivý život. Pak také příležitosti, že na ten život nemusím být úplně sám. Osamělých a opuštěných poutníků jakoby přibývalo. A konečně, že mám uprostřed rozmáhajícího se a bujícího nesmyslu stále dost příležitostí odkrývat hodnoty, pro které stojí za to žít a i něco pro ně tratit.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
Víře v Pána Boha, lásce a věrnosti ženě i přátelům a stálosti v životní orientaci.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Tomu, abych dokázal obrovský dar, životní bohatství, které získávám ze setkávání s Ježíšem - blízkým Bohem, radost a životní jistotu dávat dál druhým, a pomáhal jim otevírat cestu ke štěstí. A byl pak sám šťasten z jejich štěstí.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Svému vnitřnímu růstu. Objevování svobody vlastní i druhých.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Lásce, pravdě, službě bližním, toleranci.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Hledat v každém okamžiku svého života, co je vůle Boží pro mě, a snažit se ji vyplnit. Jde vždy o rozhodnutí, které je třeba v danou chvíli poznat a uskutečnit. Je k tomu třeba Písmem svatým dobře formované svědomí a poslušná, ukázněná
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Největší váhu přiřazuji svobodě, z vlastností pak spolehlivosti, neboť zahrnuje řadu dalších pozitiv. A co od života nejvíc chci? Nic, jednak jsem už od něj dostal vrchovatě, jednak cítím, že se musím přičinit nejvíc já sám.
 
Lýdie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
Největší cenu má láska, protože vydrží, vždy a všechno. Snažím se ji pokorně přijímat a cudně dávat.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Dobré náladě, čistému svědomí, zdravému rozumu, soudnosti.
 
Michal
Kitta

Farář v Hronově
33 let
 
Kámen, který zavrhli stavitelé. Když mě to odfukuje, tak se přidržím.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Do
nebíčka,
do
peklíčka...

Jan Keřkovský
 
To je vám zvláštní, jak se dokážou různí kazatelé, misionáři a věrozvěsti rozparádit, když se chystají líčit zatracení a muka pekelná. Řetězy chrastí, v kotlech to bublá, všude pára a smrad, čeká se jen na vás a na jiné ničemy, jak se budete škvařit na věky věkův. Fantazii se meze nekladou, pro záchranu duší bývalo zvykem vymalovat říši pláče a skřípění zubů co nejodpudivěji - aby lidi pořádně odpudila a aby něco dělali pro svou zá-chranu. A když se vám titíž věrozvěsti pokoušejí něco říct o spasení, o záchraně, o nebeském ráji, je to jakási chladná a šedivá nuda. Taková nádhera je to tam, že ani vystihnout nejde - ale jaksi nelákavá. Co vás tady na zemi vábí, láká a dráždí, to je tam nejspíš všechno zakázáno.
 
Spasení, to pro mě není (?)
    Přišlo mně nějak nepatřičné, když jsem před lety v cizině viděl pána, který na pěší zóně jednoho města vykřikoval na kolemjdoucí cosi o spáse a o Ježíšovi. Asi chtěl kázat evangelium všemu stvoření, ale všechno stvoření bylo zabráno do nákupů a pohrouženo do jiných témat a nevěnovalo mu nejmenší pozornost. Ježíš se pro ně dostal do společnosti pracích prášků, netučných jogurtů, milionových výher a ledačeho jiného. Proč to říkám? Jako ilustraci toho, že kázání o pekle a o spasení na pěší zóně dneska nejspíš nezabere (výjimky buďte pozdraveny).
    Zeptal jsem se malého vzorku mladších lidí, na čem jim v životě vůbec nejvíc záleží. Asi jsem se ptal nešikovně. Nicméně vězte, že slovo spasení (záchrana) jsem neslyšel ani jednou. Spíš odpovědi jako „abych se za sebe nemusel stydět“. Nebo: „Abych se ze sebe nepozvracel, až se jednou ohlídnu na svůj život.“ Nebo: !Abych tu pro druhé lidi k něčemu byla.“ Nebo: „Na lásce.“ Anebo: „Abych se Pánu Bohu líbil/líbila.“
 
Spasení, to pro mě není (?) II
    Dobrá, na tomhle nám záleží. A co tomu brání, aby to tak bylo? Odpovědi si nejspíš dovedete představit: Vyjadřovaly obavu, že se nad svým životem jednou možná přece jen pozvracím. Že tu k ničemu nebudu dobrá. Že žiju tak, že se to Pánu Bohu líbit prostě nemůže. Láska že se nedostaví. A tak dál.
    Taková všeobecná depina. V kostele by se řeklo, že jsme všichni hříšní. Ti dotázaní to řekli jinak, ale asi by jim i ta kostelová věta mluvila z duše.
    Ty jejich odpovědi mají jedno veliké plus: Jsou osobní. Je znát, že ti lidé mluví za sebe a o svém životě. Těžko se to dá použít v bohoslužbách jako společné vyznání, ale to snad tolik nevadí. Mají o sebe, o svůj život a o vše, co činí, upřímnou starost.
    Ty odpovědi mají ovšem i veliké mínus: Tváří se, že se ti lidi jednou posoudí sami. Nebo už teď že se posuzují. Podle jakého měřítka? Těžko říct, to neuvedli.
 
Vždyť je mezi vámi
    Nadšencům, kteří - v jedné ruce kalendář, v druhé buzolu - vyhlíželi, kdy a kde to bouchne a začne Boží království, Ježíš sdělil, že už se přiblížilo. Dokonce už přišlo. Patří kupříkladu chudým v duchu. Taky těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Přináší nasycení těm, kdo po spravedlnosti hladovějí a žízní.
    To máte tak: Lidi se navzájem mordovali, do otroctví se dostávali, všelijakým panákům posluhovali a říkali jim
bože“, křivili si charaktery, kazili životy, až se na to kloudně nedalo dívat. Tak je Bůh vzal za ruku, vyvedl je z maléru a dal jim takovou základní pomůcku (zákon), jak se orientovat. Oni podle ní šli, ale dost se to podobalo tomu, co dělali předtím. Ale to ještě neznamená, že by nad nimi Bůh snad zlomil hůl a poslal je k čertu.
    Být na Božím místě my, už bychom své nebližní dávno osolili. Ale že na Božím místě nejsme, je to jinak. Boží království tu není jen pro ty, kdo se nikdy ničím neprovinili. Je pro ty, kdo po něm hladoví a žízní. Říkejte tomu, jak chcete, třeba víra. Důvěra v Boží jednání. Když do Božího království nedoklopýtáte vy, přijde ono za vámi. Pojďte, kdo jste obtíženi až nad hlavu.
 
Až se ohlédnu
    “Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu,“ říkává se v kostelích. Čím je člověk letitější, tím víc si asi uvědomuje důvodů a motivů, proč „není hoden“. Však to ty odpovědi trochu řekly: až se jednou ohlédnu... Ohlížet se člověk má, už proto, aby neopakoval pořád dokola stejné zhovadilosti. Ale byla jednou jedna, ta se ohlížela na ohavnou minulost tak důkladně, až ji to uhranulo. Vytuhla, normální solný sloup.
    Tak vy až se ohlídnete a spatříte svou privátní sodomu, vy vězte, že vás bude soudit sám Bůh, a sice podle toho, co se lze v bibli dočíst o Kristu. Že on byl dobrej, to ještě neznamená, že vy jste dobří taky (jen se ohlídněte). Ale že zas tak moc dobří nejste, to ještě neznamená, že vás Bůh osolí a nechá ztuhnout jak paní Lotovou. U Boha se dosahuje spravedlností amnestií. Vyhlášením milosti. Mažu vám rejstřík, tak pojďte, praví Bůh těm, kdo o to hodně stojí (kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti).
 
Jsem v nebi, nebo v pekle?
    Teď zrovna mám asi podanou „přihlášku“ tam i tam. Počítám, že vy taky. Spasení? To pro mě znamená tu zmíněnou amnestii. V nebi vyhlásili všeobecnou aminu a blahoslavený, kdo o ni stojí. Vůbec to neznamená nezajímavé šedivé živoření někoho, kdo má všechno zakázáno. Naopak, všechno je dovoleno (akorát že ne všechno je dobré pro vás a pro druhé). Tak s chutí do života, jděte a zpívejte Bohu halelu!
 
 
 
 
 
 
Všichni lidé byli v Adamovi zbědováni, ale teď jsou v Kristu opět blahoslavení. Avšak ne všichni, nýbrž jen ti, kteří jsou pravou vírou v něj vštípeni a přijímají všechna jeho dobrodiní.
 
Co jest pravá víra?
    “Pravá víra jest netoliko jistotné poznání, z něhož mám za pravdu vše, co nám Bůh zjevil ve svém slově, nýbrž i srdečná dověrnost, kterou Duch svatý vzbuzuje ve mně evangeliem, že nejen jiným, nýbrž i mně Bůh daroval odpuštění hříchů, věčnou spravedlnost a blaženost, vše to z pouhé milosti, jedině pro zásluhu Kristovu.
Heidelberský katechismus
 
Víra
    Víra je pro křesťanství jedním z nejdůležitějších pojmů. Popisuje, jak na tom před Bohem jsme. Chceme-li poznat Boha, nemůžeme se odvolat na žádné své znalosti a dovednosti, naopak můžeme jen očekávat, co on sám nám o sobě řekne. Víra je takovým postojem, kdy Bohu důvěřujeme, že sám jedná a mluví k člověku. Někdy je matoucí, co víra všechno znamená. Původně znamená důvěru v Boha. Pro staré Izraelce víra znamenala, že Bůh je se mnou, či spíše s námi (se svým lidem!), a že v ohrožení stojí na naší straně. Pro křesťany má víra svůj jasně definovaný obsah v první řadě Ježíše Krista, který umřel a vstal z mrtvých. Věříme, že v Ježíši Kristu Bůh sám o sobě promluvil. Víra může znamenat i celou věrouku, i s takovými výpověďmi, které nás momentálně třeba neoslovují. Nejdůležitější však na víře je, že je živým vztahem člověka k Bohu. Týká se nejen rozumu, ale i citu a vůle, zkrátka celého člověka.
Filip Susa
 
 
Někdy se říká, že prý se člověku v posledních chvílích vrátí celý život jako film. Nevím, jestli je to pravda. Ale jestli je, byl bych nerad, kdybych se v tu chvíli bál ohlédnout. Tak se snažím žít tak, abych se jednou nemusel stydět. Třeba za dnešek.
 
o
 
Nebe? To se ví, že bych tam chtěla. A byla bych ráda, kdybych si tam mohla vzít aspoň pletení.
 
o
 
Mně se nějak nedaří přemýšlet o tom, co bude po smrti. Když se řekne spasení nebo Boží království, já přemýšlím o tom, co to pro mě a pro nás všechny znamená teď.
 
o
 
Těším se, že se „tam“ jednou setkám s lidmi, které jsem měla ráda a kteří už tu nejsou. Na to se opravdu těším.
 
 
zpět na obsah
 
 
Diakonie
Co to k čertu je
ta Diakonie

Pavel Novák
 
 
 
Do ústavu, do klece, nebo zdrogovat - jak je libo    
 
 
Milá maminko, vaše dítě je natolik těžce postižené, že pro ně i pro sebe uděláte nejlíp, když je trvale umístíte do státní péče: do ústavu. Nikdy z něj nic nebude, nepočítejte s žádným pokrokem. A nemějte obavy, povinné školní docházky bude bez problémů zbaveno.“ Je nemálo rodičů, kteří tato či jim podobná necitlivá a krutá slova museli v minulosti často vyslechnout, a to z úst těch, pro něž je služba bližnímu životním posláním a profesí. Někteří neměli sílu vzdorovat a na tyto návrhy přistoupili. Jiní to jen tak nevzdali a chtěli se alespoň nějak postavit krutosti osudu, jehož nesmírnou tíhu jsou schopni pochopit pouze ti, na něž byla vložena. Co však rodič může pro své těžce postižené dítě udělat? Jaké možnosti se mu v dnešní společnosti nabízejí? Díky Bohu, leccos už může a není to zase tak málo.
    Uplynulých jedenáct let svobody nepřineslo jen vytunelované banky, mobilní telefony, erotické salony či podnikatele mizející na dně přehrad. Možnosti, které se otevřely, se daly využít i jinak: například ke zřízení středisek Diakonie, která se věnují výchově a vzdělávání právě těch ještě donedávna „nevzdělavatelných“.
 
Výchova a vzdělávání          
 
Co lze tedy udělat pro ty, jejichž mentální postižení je často doprovázeno i postižením smyslovým nebo pohybovým? Totalitní společnost se snažila všechny postupně opracovat do jednoho ideálního vzoru: budovatele socialismu. Pryč se vší individualitou, odlišností a originalitou. Žák se musí přizpůsobit výuce. Zda je takový přístup přiměřený pro všechny, s tím si nikdo příliš hlavu nelámal. Výuka a výchova ve školách Diakonie jde cestou opačnou: individuální možnosti a schopnosti žáka jsou tím klíčovým a určujícím v celém vzdělávacím procesu. Pro každého žáka je vypracován tzv. individuální výchovně vzdělávací plán, který se pečlivě sestavuje a podle něhož výuka probíhá. Smyslem celého vzdělávacího procesu je co nejvíce zhodnotit a využít zbytky schopností, které žáci mají, a umožnit jim dosáhnout maximální možnou míru osobního rozvoje. Vzdělávací proces je doplněn o rehabilitační tělocvik - individuální i skupinový, rehabilitační plavání, jízdu na koni a mnohé další aktivity. Minimálně jednou ročně se s dětmi jezdí na ozdravné pobyty.
 
Když to mají za pár          
 
Takzvaní „odpírači“ vojenské služby to mají nyní také o něco jednodušší než jejich starší kolegové z období před rokem 1989. Mohou se zapojit do mnoha činností, v nichž jedinou povolenou zbraní jsou pracovité ruce a laskavé srdce. Tyto zbraně je však nutno míti neustále při sobě a v pohotovosti. Ve střediscích Diakonie nacházejí „civilní služebníci“ široké uplatnění a některým z nich tato práce natolik učaruje (nebo je uhrane?), že když to mají za pár, začíná je přepadat téměř smutek a příliš se jim z Diakonie nechce. Je neskutečně povzbudivé vidět, že ne všichni mladí se dnes chtějí hnát za penězi a pohodlným životem.
 
Nejsme v tom sami - spolupráce se sborem          
 
“Dobrý den, měl byste na mě, prosím, chvíli času? Chtěla bych vašemu středisku věnovat finanční dar.“ Takto se mi ohlásila milá paní z místního sboru ČCE. „Ale je to opravdu jen malá částka, pouze kolik si mohu dovolit,“ dodává téměř omluvně a na stole přede mnou se za několik okamžiků objeví 10 000 Kč. V údivu zírám a říkám si, jak je pojem „malá částka“ relativní.
    Finanční podpora sboru však zdaleka není pomocí jedinou; i když dlužno říci, že je velice štědrá. Vztahy mezi místním sborem a střediskem mají mnoho dalších konkrétních podob: účast faráře na poradách, spolupráce v představenstvu střediska, sbor středisku zapůjčuje prostory k pořádání dětských programů aj. Ale to nejpodstatnější je pro nás vědomí, „že v tom nejsme sami“, že se slovo Diakonie objevuje v modlitbách lidí, které třeba ani neznáme, a že jim opravdově záleží na tom, aby se dílo dařilo.
 
Kdybyste věděli...
 
          
 
Na pracovním stole mi stojí váza a v ní dávno uvadlá gerbera. Už jsem ji měl vyhodit. Téměř už nežije a je patrné, že brzy úplně zežloutne a uschne. Stonek se ohnul a listy se začínají povážlivě kroutit. Kdybyste však věděli, kdo mi tu kytku dal, snad byste mě alespoň trochu pochopili a možná i porozuměli, čím že je tak zvláštní. Dala mi ji totiž Adélka, veselá brýlatá dívenka, která navštěvuje naši školu. Také kvůli ní má smysl podstupovat mnohdy otravná a nepříjemná jednání při získávání dotací na provoz pomocné školy i činnost stacionáře. S novou nadějí očekávat, že se stane tak trochu zázrak a peníze se navzdory chmurným vyhlídkám zase znovu najdou. Že pravda a láska opět vyhraje dílčí bitvu se lží, nenávistí a sobectvím, že Boží království se ujme alespoň trochu a načas vlády.
     Na stole mi stojí váza a v ní dávno uvadlá gerbera. Měl jsem ji už dávno vyhodit. Vím to. Ale nemohu si pomoci, dneska ještě ne, protože její vadnoucí lístky mi připomínají hodnoty, které nikdy nevadnou.
 
Střediska pro mentálně postižené jsou například také v těchto místech:
    Čáslav; Soběslav; Merklín u Přeštic; Praha - Strašnice; Stodůlky; Michle; Mokrůvky u Brna; Uherské Hradiště; Vrchlabí; Ostrava
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Rodinné stríbro
Domácí pobožnosti
Kristýna Žárská
 
“Při domácí pobožnosti čteme z Písma svatého, zpíváme, hovoříme spolu, modlíme se. Při čtení Písma používáme různé písmácké pomůcky. Nad přečteným oddílem hovoříme.“ Tak takhle definuje rodinné bohoslužby náš evangelický zpěvník na straně 858. Nic lepšího se mi nepovedlo vymyslet. No, možná spíš to rodinné stříbro než nějaká aktuální záležitost, napadne nás. Proč? Chybí nám tato setkání v našich rodinách? Připadají nám nucené a strojené? Na každý den, Hesla, Evangelický týdeník, Obrázková Bible pro děti a hlavně zpívání a pohoda. Nenucenost, radost, opravdovost. To jsou ty správné rodinné bohoslužby.
 
 
Proč je dobré uklidit nádobí
a otevřít Bibli

Ladislav David
 
Při zamýšlení nad rodinnými pobožnostmi se nelze ubránit vzpomínce na vyprávění našich přátel. Ti každý den po večeři ,smetli' ze stolu nádobí, přinesli zpěvníky s biblemi a zahájili rodinnou pobožnost. U nás se ještě uklidila kuchyň, nachystaly aktovky do školy a o hodinu později začala pobožnost také. Tělesnou stravu vystřídala duchovní. Dobrou chuť!
    Zprvu, když byly děti malé, se často jednalo o čtení pohádek či biblického příběhu u postýlky. Pak následovala ,broučkovská' modlitbička, pusa na čelíčko, bliknutí vypínačem a maminčino úsměvné „dobrou noc, ať vás blešky koušou celou noc, ale ne tak moc“. O pár let později vystřídal broučkovskou modlitbičku Otčenáš, postýlka se zaměnila za stůl v obývacím pokoji, pohádkové knížky vystřídala skutečná Bible a kousavé blechy se vytratily úplně. Teď už to bylo naostro. Aby to nebylo všechno na rodičích, tak bývalo období, kdy jsme večerní pobožnosti připravovaly my, děti. Hmm, to bylo něco, takhle důležitě si ,zafarářovat'. Dobrým pomocníkem nám tehdy byla brožura „Na každý den“ a zpěvníček „Buď tobě sláva“.
    Pokud bychom měli dát odpověď na otázku, zda dělat rodinné pobožnosti či nikoliv, naše zkušenost nás při-vedla k jednoznačnému názoru - rodinné pobožnosti ANO a pokud možno pravidelně.
    Kromě společného čtení z Bible a společné modlitby je neméně důležitým rozměrem těchto akcí setkání ,rodinného kruhu'. Součástí těchto večerních ,dýchánků' se zcela přirozeně stalo vyprávění o pěkných prožitcích uplynulého dne, plánování společné budoucnosti a řešení globálních rodinných problémů. V případě narozenin některého člena rodiny se pak ten den rodinná pobožnost proměnila ve velkolepou oslavu.
    Zpočátku se nám zdálo být obtížné, jak do svých osobních programů vměstnat hodinku k podobnému sejití. Je třeba přiznat, že ne vždy v tom hrála roli časová zaneprázdněnost. Někdy se nám prostě nechtělo. Nicméně časem se pobožnost stala součástí denního rituálu a my jsme s ní přirozeně počítali při sestavování svých osobních každodenních plánů.
    Dodržet tuto pravidelnost však pro nás nebylo jednoduché. Mnohdy se stávalo, že po celodenních trampotách jsme nebyli všichni úplně v pohodě. To mělo za následek občasnou nechuť k večernímu sejití, přemýšlení a vzájemným rozhovorům. Situaci obvykle vyřešil jedinec, kterého ten den starosti nesklátily a který se výjimečně s nikým ze sourozenců nepohádal. Ten pak dovedl vnést mezi nás klid a pokojnou atmosféru. Čím větší rodina, tím větší pravděpodobnost, že se takový zachránce najde. Naše výhoda.
    Teď, když už jsme všichni starší a malinko rozumnější, se při vzpomínání zamýšlíme také nad tím, jak bylo někdy těžké nechat vstoupit Hospodina do našeho rodinného kruhu. Kruhu, jenž byl mnohdy narušen na-ším vnitřním neklidem a vzájemným napětím. A přitom, hovoříme-li o rodinných pobožnostech, nemluvíme přece o ničem jiném než o společenství, do jehož středu necháváme dnes a denně vstupovat našeho Pána.
    Teď už víme, že rodinné pobožnosti by neměly být pouhou snahou vést důkladnější a náboženštější život ve smyslu dodržování zásad křesťanského bytí, nýbrž snahou vést rodinný život s Bohem. Zvát ho každý den do svého středu a tomuto x-tému členu rodiny přidělit to nejdůstojnější místo.
    Tak to je snad důvod, kvůli kterému je dobré na chvíli zapomenout třeba na neumyté nádobí či nepořádek v kuchyni.
    (sepsáno podle vzpomínek rodiny Davidových)
 
 
 
 
Anketa          
 
1) Zažili jste doma něco na způsob rodinných bohoslužeb?
11 lidí - NE
5 lidí - ANO
„téměř každý den“
„akorát jsme se několikrát s mamkou modlili“
„Když se s otcem hádám o věcech víry, tak listuju v Bibli, ale to se asi nepočítá“
„na Vánoce (jsme věřící rodina)“
 
2) Chtěli byste jednou něco takového praktikovat u sebe doma?
- všichni svým způsobem ANO
„Chtěla bych mít obecenství s živým Bohem i s celou rodinou“
„Určitě to bude nádherné, když nás Duch svatý povede“
 
3) Máte vzor v nějaké rodině?
3 lidé - ano, ve vlastní rodině
lidí - si ho našlo v nějaké jiné rodině
ostatní - nemají žádný vzor
„chybí vzory!!!“
„chce to vést, vyučovat, vidět vzory“
 
4) Proč praktikovat rodinné bohoslužby a jaké by měli být?
- protože sbližují rodinu
- protože je dnes nikdo nedělá a je to na těch rodinách vidět
- je to zákl. společenství, kde se děti setkávají s vírou
- měl by je vést otec, je za rodinu před Bohem zodpovědný
- měly by být kreativní, aby se děti nenudili, třeba si sehrát biblický příběh jako scénku
- měla by to být možnost (přijít), ale i svoboda (nemuset přijít)
- nemělo by zůstat jen u nich, chce to i větší společenství, spiš takový doplněk
 
 
Archiv          
 
Jednota Písmáků se pokusila sestaviti jakýsi přehled domácích pobožností v naší církvi. Vychází z počtu rozšířených pomůcek k četbě Bible a rozvrhů čtení. Vypočítává takto, že zhruba asi 81% rodin domácích pobožností   n e k o n á.
    V přehledu seniorátů kolísá procento od 64 - 96. Mezi nejhorší patří staré sbory na Valašsku a na Podřipsku!!
    I když zvolené měřítko nevystihuje situaci zcela přesně (jsou jistě i rodiny čtoucí Bibli bez pomůcek), přece výsledky nebudou daleko pravdy a jsou vysoce znepokojující.
    Co chceme a co můžeme znamenat, nečteme-li Bibli? I mládež a Sdružení musí zde něco vykonat. Běda, pokoj majícím na Sionu!
Bratrstvo 2/1934
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Mládež
Farář v mládeži
Radka Včelná
 
 
 
 
Anketa mezi mládeží
 
Chodí váš farář do mládeže?
  • ano (nejčastější odpověď)
  • občas (také často)
  • Prý častěji než já.
  • Farář na mládež nechodí. Má spoustu jiných povinností a činností. Mám takový pocit, že radši vede soukromé rozhovory. Sám říká, že by nám tam spíš překážel. Nám to nevadí, my jsme taková starší mládež, takže si vystačíme sami, už jsme si prostě zvykli. Třeba by přinesl něco nového, kdyby tam přišel. Ale hlavně, že nás má rád!
  • Minulý rok jsme si dělali mládež sami, bez faráře, ale letos jsme zvolili jiný model - takže farář pokud může, tak se setkání účastní. Tento model jsme zvolili proto, že naše teologické diskuse se často ubíraly velice pochybným směrem a nikdo z nás není natolik zdatný v otázkách víry, aby tyto diskuse usměrňoval.
  •  
    Co dělá váš farář v mládeži? Vyhovuje vám to, nebo vadí?
  • Sedí, kouká, zpívá, vrtí se, občas něco řekne.
  • Pomáhá nám při řešení biblických problémů, vyhovuje mi to, svůj názor nám nijak nevnucuje.
  • Nevadí mi. Když dělá, tak dobře dělá.
  • Občas, ale opravdu občas, dělá I. program, ještě méně II. program (jednou za půl roku). Jinak nic. Nevadí.
  • Většinou nic moc neříká, při biblickém programu většinou něco dodá, když se diskuse stáčí jinam, než původně byla vedena, dá vše na pravou míru. Myslím, že by toho měl říkat víc, vzhledem k tomu, že on o Bibli ví více než my všichni dohromady.
  • Účastní se 1. biblického programu, někdy má výklad on sám, diskutuje s námi nebo podněcuje diskusi. Je určitým naším korektivem. Myslím, že jeho přítomnost a tedy i vyjadřování k různým otázkám víry je pro nás jakýmsi vodítkem či směrovkou nebo aspoň námětem k přemýšlení.
  • Farář má spoustu dobrých nápadů, rad - má nás rád, je to náš kamarád. Jeho příchodem do místnosti jako by se vždy rozsvítilo. Často nám rozsvítí v hlavě, řešíme-li jakýsi těžký, opravdu náročný, někdy až přesložitý problém, jenž vyvstane z našich mnohých hlubokomyslných diskusí.
  •  
     
    Anketa mezi faráři
     
    Chodíte na setkání mládeže ve vašem sboru? Co tam děláte?
  • Poslouchám, sleduji, reaguji a, přijde-li na mě řada, tak připravím i nějaký ten program.
  • Mívám biblický výklad a účastním se i dalšího programu, který si mládež připravuje sama.
  • Dělám tam toho, co polemizuje s jistými, odpovídám na některé otázky, hlavně ale mlčím, aby mohli hovořit jiní, plaché a zakřiknuté obhajuji - prostě ideál. Dělám i toho, co připomíná, že bychom se taky mohli pomodlit a ptám se, proč ta mládež je.
  • Snažím se popíchnout k samostatnosti a dávat otázky.
  • Určitě setkání nevedu. Biblický program připravují mladí sami. Já podle potřeby přispívám v rozhovoru převážně jen odbornými poznámkami. Jako jeden z účastníků využívám čas ponechaný modlitbám. Někdy se zapojím i do her, jindy se potichu vytratím. Podle nepsaného pravidla „nemá-li nikdo připravený program, dostane se i na faráře“ se občas dostane i na mě. Když je třeba, zahraji i na kytaru.
  • Zúčastňuji se diskuse nad biblickým programem, rád s mládeží společně zpívám, rád si hraji. Vnímám tyto chvíle jako příjemné osvěžení.
  •  
    Jak se v mládeži cítíte?
  • Cítím se dobře. (nejčastější odpověď - faráři 60, 47, 34, 36, 53, 54, 47 let)
  • Cítím se skvěle, mám je moc rád! Je to mně nejbližší skupina ve sboru. (29)
  • Cítím se tam poněkud opuštěn a v menšině. (38)
  • Cítím se tam jak kdy, někdy dobře a někdy divně, to podle toho, jaké nálady tam vládnou, co je ve vzduchu, jak se chovají k sobě navzájem apod. (47)
  • Cítím se dobře, ale těším se na chvíli, kdy tam budu zbytečný, tj. že mládež „pofrčí“ i beze mne. (41)
  •  
     
    O pravidelných setkáních mládeže ve sboru byla řeč už v minulém čísle Bratrstva a u tohoto tématu ještě nějakou dobu zůstaneme. Dnes to bude o faráři v mládeži.
        Zeptali jsme se tentokrát nejen mládeže, ale právě i farářů. Dá-li se soudit z toho vzorku odpovědí, které máme, pak typická situace vypadá takto: mládež se schází, farář přichází. Účastní se biblického programu, ale ne vždycky tak, že by ho nutně musel připravovat. V tom se střídají mládežníci. Farář je tam kvůli následné diskusi. Někde funguje jako opora tonoucích ve složitých teologických problémech nebo jako rozhodčí věroučných sporů i jako chodící konkordance. Jinde je tím, kdo se snaží rozhýbat stojaté vody a vyprovokovat aspoň nějakou diskusi. Anebo diskusi rozprouděnou udržet
        v březích tématu a přivést korytem ke šťastnému konci. Poté se často skromně a nenápadně vytrácí.
        Nějaké problémy?
        Vznikají tam, kde na sebe představy a očekávání mládeže a faráře narážejí anebo se docela míjejí. Štve vás, že váš farář do mládeže nechodí, a vy byste rádi, aby chodil? Máte pocit, že by toho mohl říkat víc? Milí mládežníci, tady je dobrá rada a docela zadarmo: MLUVTE O TOM S NÍM.
        Farář je totiž, ač se to nezdá, tvor stydlivý. Mívá strach, aby vás neobtěžoval svou přítomností, nezatěžoval svými řečmi a neprudil svým dohledem. A navíc mu i v pokročilém věku působí dětinskou radost, když vidí, že má mládež samostatnou, kterou nemusí nikdo vodit za ručičku, schopnou rozdělovat si práci, rozumně diskutovat a dobře se bavit.
        Farář samozřejmě má teologické vzdělání a měl by se v těchto věcech orientovat. Taky proto ostatně ve sboru je.
        Nemá ovšem ani patent na pravdu ani tři zlaté vlasy. Je dobré, jestli to skutečně funguje tak, že farář je se svými vědomostmi i se svým názorem k dispozici, ale nemá nutně poslední slovo a vy nečekáte, že všechno, co od něj uslyšíte, spolykáte i s chlupama a nahradíte tím vlastní přemýšlení.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křesťanští mučedníci 20. století
    Mučedníci současnosti
    Dráža Havlíčková
     
     
     
    Janani Luwum    
    Ve věku diktátorů
     
    „Jsem připraven zemřít v Kristově armádě“
     
    „Jeden muž ve středních letech měl ženu a ta zemřela. Zanechala mu však malého chlapce. Ten muž se o něho velmi dobře staral a nikdy mu nezapomněl přinést jídlo ze zahrady. Jednoho dne se rozhodl, že chlapce podrobí zkoušce, aby zjistil, zda se o něho postará, až bude starý. Dal chlapci jako obvykle pár brambor, ale tentokrát ho poprosil, aby se s ním rozdělil. Chlapec se s ním však nerozdělil a brambory před otcem schoval. Přesto se ten starý muž o svého syna i nadále pečlivě staral dokud nevyrostl a neoženil se. Bohužel, takto je to i s námi a s naším vztahem k Bohu. Bůh - Otec nám dává mnoho darů, ale my se s ním o ně nechceme rozdělit. Přesto se o nás i nadále pečlivě stará a doufá, že se změníme, že mu vrátíme alespoň část z toho, co nám dává, aby to mohl použít k šíření svého království.“

        Tento příběh o Boží milosti a shovívavé lásce vyprávěl r. 1968 před velkým shromážděním ugandský kněz JANANI LU-WUM, muž, který se po celý svůj život snažil vydat a rozdat maximum z toho, co od Boha dostal. Snažil se všem důvěřovat a nikoho neodsuzovat, neboť jako ten starý muž z podobenství doufal, že se lidé změní.
        Ale lidé se nezměnili. Alespoň ne ti, kteří v Ugandě rozhodovali o politických záležitostech, takže se Janani Luwum nakonec připojil k dlouhému zástupu ugandských mučedníků.
    Dalo by se tedy říci, že se mu ta jeho bezmezná důvěra nevyplatila. A nebo by se také dalo říci, že ta jeho bezmezná důvěra opravdu neměla meze - vždyť obětoval to nejvyšší, co měl delší život.     Janani Luwum žil v zemi, jejíž obyvatelstvo bylo značně různorodé. Uganda byla již od 19. století zemí protestantů, katolíků, muslimů i pohanů, přičemž mezi náboženstvím a politikou byl vždy velmi úzký vztah. Tak například v r. 1884 se k moci dostal muslimský vládce Mwanga, který nechal popravit stovky nevinných křesťanů a s pomocí domorodého obyvatelstva usiloval o vyhnání všech misionářů ze země.
        V r. 1894 se Uganda dostala pod britskou nadvládu a svou samostatnost získala teprve roku 1962, kdy byla pro-hlášena za federativní republiku, v jejímž rámci mělo privilegované postavení království Buganda. Situace v zemi se však změnila s nástupem prezidenta Miltona Obota, který prosadil násilné sjednocení jednotlivých království. A situace v zemi se znovu změnila v r. 1971, kdy došlo k vojenskému převratu. Prezident Obot byl svržen a vlády se ujal muslimský vůdce Idi Amin, který v zemi nastolil osobní diktaturu fašistického typu - za jeho vlády byly věznice plné nevinných lidí a 300 000 ugandských občanů zmizela takřka beze stopy a mezi nimi i Janani Luwum.
        Tento odvážný muž, který se nebál kritizovat Aminův režim, pocházel z obyčejné rodiny, kde vždy vládl pohostinný a přátelský duch - otec byl učitel a matka udržovala rodinný krb. Mladý Janani byl velmi nadaným studentem a od počátku se chtěl stát učitelem, jako jeho otec. Během studií, přesně 6. 1. 1948, však konvertoval ke křesťanství, stal se členem charismatického hnutí a začal veřejně vystupovat proti alkoholu a kouření a vybízel lidi k následování Krista.
        Jednoho lednového dne roku 1949 opustil svou ženu a dceru a odešel studovat teologii do Buwalasi. Již v r. 1953 byl ordinován jáhnem v ugandské anglikánské církvi a o rok později knězem. V r. 1958 odešel studovat do Anglie a po návratu se stal děkanem teologického semináře v Buwalasi.
        V r. 1966 byl jmenován tajemníkem v provinciích Uganda, Rwanda, Burundi a Boga-Zaire a poté biskupem Severní Ugandy. V obou funkcích usiloval o to, aby se ugandská církev stala samostatnou a na státu nezávislou. Janani Luwum též velmi aktivně vstupoval do politiky, zvláště po nástupu diktátora Idiho Amina - již v r. 1972 spolu se studentským hnutím a Světovou radou církví vystoupil proti Aminově snaze vyhostit 50 tisíc ugandských obyvatel asijského původu.
        V r. 1974 byl Luwum zvolen arcibiskupem a jako arcibiskup se potýkal s mnoha problémy, mezi něž patřily především spory mezi jednotlivými kmeny v rámci anglikánské církve, tradiční rivalita mezi anglikánskou a katolickou církví a navíc korupce, zastrašování a atmosféra strachu, které vládly v celém národě.
        Za jeho arcibiskupské heslo bychom mohli považovat větu,kterou pronesl na jednom setkání: „Nechci být arcibiskupem mrtvé církve, ale živé!“ Hlásal, že církev nesmí sloužit silám temnoty, ale musí být světlem, solí a kvasem společnosti.
        Luwum se v nejhorších dobách často scházel s Aminem a otevřeně s ním mluvil o věcech, které církev neschvalovala, neboť se řídil starým loveckým příslovím: Nejlepší způsob, jak dokázat, že hůl je křivá, je položit vedle ní hůl rovnou.
        V srpnu roku 1976 se sešli představitelé anglikánské a katolické církve s vůdcem muslimské komunity, aby společně našli nějaký způsob, jak odpovědět na nespravedlnost a brutalitu Aminova režimu. Arcibiskup Luwum tomuto setkání předsedal a výsledkem byl dopis adresovaný prezidentovi, ve kterém ho náboženští vůdci vyzvali k vzájemnému dialogu.
        Hned poté byl Luwum prezidentem obviněn ze spiknutí a jeho dům byl několikrát vyrabován a on sám zastrašován.
        V únoru 1977 byli představitelé anglikánské a katolické církve Aminem svoláni do Kongresového paláce v Kampale, kde byl Janani Luwum obviněn z pašování zbraní na hranice s Keňou. Když padlo toto obvinění, Luwum jen pošeptal biskupovi Kivengere, který seděl vedle: „Chtějí mě zabít. Já však nemám strach.“
        A opravdu, Janani Luwum se z tohoto zasedání nevrátil - byl zřejmě zastřelen Aminovými vojáky. Jeho tělo se však nikdy nenašlo...
     
        ...tak zemřel Janani Luwum, ugandský prorok Nátan, který vyzýval politiky k odpovědnosti a spravedlnosti, veliký bojovník za svobodu a důvěru ve vztazích! Tak zemřel muž, který se po celý svůj život snažil vydat a rozdat maximum z toho , co od Boha dostal.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Rozhovor s Janem a Helenou Davidovými
    Je důležité vytrvat
    Kristýna Žárská
     
    Domov odpočinku ve stáří
    MYSLIBOŘICE
    675 60

     
    Tolikrát napsaná adresa - babičce Kuřimské, Musilové, Honzovi, Davidům, Šutkáčům.
    DOVS - Myslibořice je jedním ze středisek Diakonie, takový zámeček s docela velkým parkem a rozsáhlým hospodářstvím. Bydlí tu asi 150 dědečků a babiček. Jezdíme sem každé prázdniny - někteří dovnitř dělat pečovatele, jiní pracovat na zahradu a takhle v průběhu roku na víkendy. Posledně jsme tam byli s perníčky, ty vozíme před Vánocemi. A taky jsme byli popřát babičce Musilové k devadesátce. Babička Musilová sedí na vozíku, přivlastnili jsme si ji asi před šesti lety, je moc milá a hlavně naše.
        A teď k Davidovým. Vedou domov už deset let a teď v létě by tu měli končit. Tak trochu k nim patřím. Fůra návštěv, velká rodina, bydlení přímo v domově.
        Seznámili se v roce 1970 ve vesničce SOS Doubí, blízko Karlových Varů. Hledali se do svých necelých třiceti let (kluci a děvčata času je dost - poznámka Heleny).
    V druhém roce manželství měli už sedm dětí.

     
    Jak k vám přišly všechny vaše děti?
    Jenda: První tři jsme si vyzvedli v dětských domovech sami, Pavla a Petra pak přivezla sanitka. Jízda sanitkou byla pro Petra životním zážitkem. Za představou, že bude saniťákem, šel cílevědomě celý život. Teď pracuje jako „zdravotní sestra“ v rehabilitačním středisku a má čerstvá dvojčata. Ale otázka možná mířila spíš, jak se to stalo, že po roce a půl manželství jsme měli už šest dětí. V Krnově jsme se stali pěstounskou rodinou a k již zmíněným pěti se nám narodil Jakub. Narodil se nám, ale Helena ho odnosila. Pak už jsme se o nošení dětí trochu dělili.
     
        Nejdřív bydleli Davidovi v Krnově - velký otevřený dům, spousta návštěv a akcí, dobré sborové zázemí. Pak Jenda dostává místo vedoucího domova v Myslibořicích, a tak se stěhují. Do docela malé od světa odříznuté vesničky.
     
    Jaký byl přechod z Krnova?
    J:
    Pro mě nádherný, já jsem to měl vymodlené, tedy jako odpověď na modlitby. Přitom to bylo asi poslední místo, kam jsem chtěl jít.
    H: Pro mě těžký, ani jsem si nemyslela, že to tak bude, netušila jsem, jak hluboko jsem v Krnově zapustila kořeny.
     
    S čím byli asi největší potíže ve vaší práci tady v Myslibořicích?
    J: Rozhodovat o lidech - toho přijmeme, tamten musí počkat. Nebo: ten má nesnášenlivého spolubydlícího, a my nemáme jinde místo. Pak taky vidět, jak kolektiv ostrakizuje ty obětavé křesťany, kteří sem přišli pečovat.
    H: Nebylo nejtěžší ani největší. Těžké bylo bydlet uprostřed nahromaděné bolesti, křivd, hořkosti, nemocí, čekání a smutku.
     
    Co byste si přáli od nového vedení?
    J:
    Aby doplnilo mé chyby či doplnilo to, co plynulo z mých handicapů. Ale ze všeho nejvíc, aby to byli lidé citliví k slabým. Aby věděli, že jsou za ně odpovědní Bohu a že jemu jsou právě tito nejblíž. Aby v nich viděli samotného Ježíše.
    H: Aby byli lepší, než jsme byli my.
     
    Čeho si nejvíc ceníš na Heleně/ Jendovi?
    J:
    Života z víry, z dobré rodinné tradice rozvíjené osobními zkušenostmi. Síly její osobnosti, unese podpírat mnoho lidí. Toho, že je stále krásná.
    H: Že to se mnou vydržel téměř 30 let. Vážně „?
     
    Vaše nejhezčí dovolená?
    J: Ta, co bude, ale i ty co byly v posledních letech, už jen sami ve dvou nebo s většími dětmi.
    H: Tři týdny v Locarnu ve Švýcarsku.
     
    Můžete doporučit něco ke čtení?
    J:
    Johnsnovy Dějiny křesťanství. Objevujeme, že svět není jen česká kotlina. Například o husitství tam není ani slovo.
    H: Každý den Bibli.
     
    Když jsme u té Bible, máte nějaké oblíbené místo?
    J:
    1. Janova, čtvrtá kapitola, chtěl jsem se ji naučit zpaměti, máme odsud svatební verš, ale učení zpaměti nepatří k mým silným stránkám.
    H: „Nenechám tebe, aniž tě opustím.“
     
    Co byste chtěli ještě říct?
    J:
    Kristýna mi napovídá diakonát. Ano, kdo touží dělat sociální práci - nebo jinou bohulibou činnost s církevním pověřením, ten se může ucházet o Diakonát ČCE. ČCE má tento úřad zřízený vedle úřadu kazatelského, jako i řada nejrůznějších církví. Informace visí na každé faře a církevní škole. Než si jich všimnou faráři a budou o nich kázat, uplyne dost vody. Ale Duch svatý může být rychlejší.
    H: Cítím, že je důležité vytrvat - v přátelství, ve škole, ve víře, v manželství, v dobré práci.
     
    Helena to tak dobře ukončila, že nevím, co bych ještě měla dodat. Přála bych vám, kteří to čtete, abyste každý mohl ve svém životě potkat takovou prima bandu a takové manžele, jako jsou Davidovi. Čímž jim děkuju za to, čím jsou pro mě. A za tenhle rozhovor. Hodně síly a radosti vyprošuje Krista.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Básně z ledové hory
    Monika Kittová
     
        Chan-Šan byl čínskej mudrc, kterýmu už začalo lízt velký město a celý svět krkem, a tak se vším najednou seknul a zašil se do hor a jedinej člověk, se kterým se kamarádil, byl zenovej blázen Š'Te, velkej srandista, jehož práce spočívala v zametání kláštera rýžovým koštetem. Š'Te byl taky básník, ale většinou si to ani nepsal. Chan-Šan čas od času slezl ze Studený hory, oblečenej do šatu z kur, šel do teplý kuchyně a čekal, až dostane nějaký jídlo, jenže žádnej z mnichů mu nikdy nic nedal, protože nechtěl vstoupit do řádu a nechat se třikrát denně volat zvonem k meditaci.“
    (Jack Kerouac, Dharmoví tuláci, str. 25, Praha 1992, v překladu Josefa Rauvolfa)
     
        Už je to pár let, co jsem dostala Básně z Ledové hory od tohohle Chan-Šana. Nikomu ji nedám, nepůjčuju ji, nanejvýš jednotlivé básně přátelům opisuju nebo pro ně celou sbírku koupím (stane-li se, že ji ještě nemají). Chan-Šan je vážně vtipný a „má zásahy“. A když o jeho myšlenkách otevřeně přemýšlíte, mohou dokonce působit úlevně: když činí věci prostší a přitom hlubší. Z literárního hlediska nebýval tento buddhistický básník a myslitel čínskými dvorními učenci považován za autora skvostu poezie a jistě ho neoblibovali ani ti „hrdinové kultury“, jež si bral na paškál. Ale Chan-Šan, přestože se posmívat uměl, nepěstoval zlobu, ale moudrost, jejíž prostotě mu za model stála příroda. Anebo to, co v drsné pravdě života v jejím lůně mohl zaslechnout jasněji, nerušeněji o samotném Smyslu.
        Takže žádné lyrické veršovánky ani úlitby formálním rafinovanostem. Je zvláštní, jak jsou tyto přes 13 staletí staré básně moderní. Jsou krátké, výmluvné, dynamické v tom, jak po-dávají myšlenku a jak ji často překvapivě nechávají čtenáře či posluchače uchopit. Mladé, staré, křesťany, nekřesťany, zkrátka, kdo má uši k slyšení nebo oči ke čtení - a to srdce k myšlení.
     
    (Chan-Šan, Básně z ledové hory, vydala DharmaGaia, Praha 1996, uspořádaly, přeložily a poznámkami opatřily Alena Bláhová a Olga Lomová.)
     
     
     
     
    Za našich časů se vyskytují lidé
    kteří nejsou dobří, ale ani zlí.
    Co to znamená, být pánem v domě,
    nevědí
    jak hosté bydlí hned tu, hned onde.
    Ti však, kdo tráví čas tímto způsobem
    nejsou víc než bezmocní zabedněnci.
    I když i oni v sobě nosí magickou věž přesto vedou jen otrocký život.
     
    34.
    Vidím člověka, jenž druhé podrazí
    jako někoho, kdo nese koš s vodou.
    Ať běží domů seberychleji
    co zbude v koši, až tam dorazí?
    Pozoruji-li člověka, který je podváděn
    jeví se mi jako pažitka v zahradě.
    Denně ho dočista oškubou
    v kořeni však stále zůstává on sám.
     
    20.
    Od Chan-Šana jsou tyto řádky
    slova, jimž nikdo nevěří.
    Sladký je med a každý si rád lízne
    jak nepříjemně chutná hořký lék.
    Co se vám líbí, je důvodem k radosti
    co se vám protiví, budí nenávist.
    Podívejte se však na ty loutky
    po jednom jediném výstupu si
    nezahrají víc.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Pornografický vztah
    Petr Siska
     
    Tentokrát se podíváme do kinematografie francouzské, která od šedesátých let společně s italskou nese hrdě standartu zástupců evropského filmu. Ač už italský ani francouzský (a žel ani polský) film není tím, čím kdysi býval (a na jejich místo se dostává zejména kinematografie skandinávská), přesto se čas od času objeví film, který rozhýbe stojaté vody, kritikové mají o čem psát a dámy z „vyšší společnosti“ o čem diskutovat. Tímto filmem je, mám za to, i Pornogafický vztah. Název nese dostatečně skandální, aby přitáhl do kin. Žel ti (!slintavci“), které přiláká zejména slovo „pornografický“ v názvu, musí být nutně zklamáni, a proto je jim hned zde, na počátku, razeno, aby raději navštívili nejbližší videopůjčovnu překypující oblíbeným žánrem a vyhnuli se tak zklamání, které je zastihne v sále kina. Pro lid čtoucí Bratrstvo je to zároveň uklidněním, že jejich oblíbený časopis se dočista nezvrhl a z nedostatku jiných témat se nezačal zabývat „čuňačinkami.“ Pornografický vztah je totiž několikrát méně o sexu (natož o pornografii) než řadová produkce v hlavním vysílacím čase na kterékoliv z našich televizí. Komické je, jak se názvu zalekl americký cenzor a pro dobro podnikání nazval film bezpohlavně „Potíže s láskou.“ Americký divák, zdá se, nesmí být pobouřen dříve, než jde do kina. Ještě by nám ti zhýralí evropští intelektuálové přinášeli problémy, kterým nerozumíme, které nechceme a nebudeme se jimi zabývat. To tak!
        Děj filmu je opravdu velmi prostý (to neznamená hloupý či povrchní) a dá se vypsat několika větami: Někdo o tom jen sní, jiný i podnikne náležité kroky. On a Ona se prostě pomocí inzerátu sejdou, aby provozovali to, „o čem se strašně špatně píše.“ Prostě jen pro „věc“ samu. Bez nároků a závazků. Anonymně, bez toho, aby si vůbec řekli jména. Vždy jedenkrát týdně v tom samém čase, na tom samém místě. Věci se však nevyvíjejí dle předpokladů. Objeví se něco, co nečekali a co je připraví o bezstarostnost dosavadního setkávání. Něco, co je postaví na křižovatku, a Oni se buď budou muset vydat jiným směrem než dosud, a nebo každý zvlášť. A situaci lidí na křižovatce známe...
        Téma zakázaných (či podivných) vztahů jistě není v kinematografii ničím novým. Sexuální život ve všech podobách a odstínech byl jistě mnohokrát zmapován, a to jak v oficiálním proudu, tak v onom „béčkovém“. Leč většinou byl ochuzen o naléhavost. Režisér si buď pouze nezávazně pohrával s „lákavým tématem“ a ukazoval jeho příjemné aspekty a nebo nutil diváka nořit se do stále sebedestrukčnějšího jednání obou (kdyby jen to!) protagonistů. Témata jako vztah a neplánovaná (!) láska jaksi na přetřes nedošly. Inu, kdo by se tím zabýval! Kdo by se na to díval... Je docela možné, že lidé dnes považují dobu za vymknutou z kloubů, že již není nic, jak kdysi bývalo... autority neplatí... morálka skomírá... Přesto však může (a proč ne?) vstoupit do života lidí něco, co jej převrátí, i když jej původně vzali za opačný konec, než by pro ně bylo dobré. Konec konců, v duchu si to přeje každý z nás.
     
    P.S. Když režisér Frédéric Fonteyne uváděl tento svůj film na letoším Febiofestu, vyzval diváky, aby ti, kteří přišli za něčím pikantním, raději opustili sál, nedočkají se totiž. Neodešel ani jediný
     
     
     
     
    Internet
    Jízdní řády?
    Martin Balcar
     
    Internet vám pomáhá i v otázce nalézání spojů. Samozřejmě všechny z nich lze vytisknout. Kdo ví, co umějí nadělat různé dodatky v jízdních řádech, ocení vše minimálně dvakrát, neboť služby jsou při každé změně aktualizovány...
     
        Pro nalezení všech spojů vlakových i autobusových ze všech stanic v celé ČR slouží adresa www.jizdnirady.cz/ , která je navíc zaštítěná ministerstvem dopravy. Stejnou službu rozšířenou o jízdní řády několika evropských zemí i řady českých městských hromadných služeb nabízí www.vlak-bus.cz/. Další řády, včetně lodních, skýtá stránka www.odjezdy.cz/. Jízdní řády pro dopravu určenou vozíčkářům najdete na www.pvtnet.cz/www/jizdni.rady/.
    Kompletní jízdní řád pražské hromadné dopravy naleznete na www.dp-praha.cz/tt/. Zde si můžete najít odjezdy všech autobusů a tramvají ze všech stanic.
    Pro milovníky železnice a všeho kolem ní je určena adresa http://semafor.proweb.cz/.
    Kdo už někdy stopoval či rád „nabírá“, má možnost vše trošku předpřipravit.
    Na adresách www.autostop.cz či www.interauto.cz/autostop.htm může místo v autě nabídnout či se o něj přihlásit. Cena je většinou smluvní.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kreativita
    Tož Tvoř
    Kristýna Žárská
     
    1) Tak, vymyslete si libovolný počet vlastností a stavů (roztěkanost, přímost, zamilovanost...), napište je na lístečky a rozdejte děckám. Každý, kdo dostane lísteček, musí předvést zcela krátce pantomimicky uvedenou vlastnost. Ostatní si zapisují domněle správná řešení. Na závěr řešení přečtěte. Nezapomeňte si pro sebe nechat původní papír a dodržovat pořadí předváděných vlastností.
     
    2) Rozdejte papíry a tužky, ať každý nakreslí své vymyšlené strašidlo. Toto nějak nazve a název napíše na zvláštní lísteček, který vám dá. Poté rozložíte strašidla po stole, očíslujete a budete číst jednotlivá jména. Děcka si je budou na papír přiřazovat. Pak se tvůrci strašidla přiznají ke jménům svých strašidelných miláčků.
    P.S. zkuste nedávat nápadně jednoduchá jména, jako např. chlupaté kouli - Chlupatá koule.
     
     
    Hudba
    Malá lesní Jablkoň
    pro velké

    Jiří Černý
     
    Písnička Bláznivá bude hit - přál jsem si - díky ní bude celé stejnojmenné debutové album dua Malá lesní Jablkoň ještě známější než předchozí disk Písničky, který natočila ještě stará, početnější Jablkoň. Nestalo se to ani ono. Možná, že avantgardnější posluchači chtějí Jablkoň z dob Baby Agy a kytaristy Inga Bellmanna, ono cosi mezi Händlem a neandrtálcem. A že pro milovníky zpěvných refrénů je i Bláznivá trochu bláznivá. Mně se ale na ní líbí všechno: letmo otisknutá osamělost Kina Svět, ohlas Toma Waitse a Karla Poláčka v Tetě (“něco jsem vám přivezla/ srdečné pozdravy“), říkanková první, Velmi nesmělá láska, folková I tak se stýská, folklorní Na jednom světě, a tak dál až k oběma zvoněním, vánočně krakonošskému a osudově Poslednímu. Kytarám Michala Němce (složil téměř všechno) a Martina Carvana pomáhají další Jablkoňové s instrumenty, liberecká Iveta Kotrmanová a děti ze židlochovického Skřivánka se zpěvem. Je toho všeho šestnáct písniček. Plnějších a krásnějších pětapadesát minut jsem za loňský rok na tuzemských discích nenašel.
     
    P.S. :
    Věnováním v brožuře „Jiřímu Černému, protože je vždy nablízku“ se nedojímejte, je to sarkasmus: Němec bydlí naproti nám přes ulici.
     
     
    Co mne zaujalo
    Není to jen v Genech
    Martin Schmarcz, novinář
     
     
    Poslední genetický objev mě opravdu potěšil. Vědci zjistili, že člověk je určen svými geny jen asi z poloviny, mnohem méně, než se myslelo. Nejsme tedy otroky zděděných vlastností, nikdo se nerodí k zatracení, každý z nás má šanci být lepším člověkem.
        Potvrdilo se, že Homo sapiens je výjimečně kulturní druh. Tím, čím jsme, se stáváme díky výchově a vlastnímu úsilí. Ne, že by se to dříve nevědělo. Nicméně překvapující je rozsah, v jakém způsob života a životní prostředí ovlivňují a mění program, který je nám dán od narození.
        Fatalisté nemají pravdu. Dítě kriminálníka nemusí nutně skončit jako zločinec, člověk se může vyhnout nemoci, k níž má vrozené sklony. Záleží to na každém z nás a také na těch, které máme kolem sebe. Myslím, že je to dobrá zpráva, samozřejmě za předpokladu, že se svojí svobodou naložíme správně. Je totiž daleko pohodlnější vymlouvat se na osud, než se klopotně snažit o jeho změnu. Úžasné, jak tahle horká genetická novinka koresponduje s jednou prastarou pravdou: Bůh dal člověku život a schopnost rozlišovat dobro a zlo. Co s těmito dary učiní, už nechal na něm.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Jiný svět
    aneb život v zeleném

    Aleš Mostecký, vikář v Miroslavi
     
    Předem bez mučení přiznávám, že jsem na vojnu šel bez ideálů a snad i bez iluzí. Skutečnost však předčila i má nejčernější očekávání. Je také nutné napsat, že jsem prožil v kasárnách pouze tři měsíce. Ovšem ty první, které stojí nejvíc za to. Nevím, jaké je být „mazákem“ a nelituji toho. Můj pohled je nejspíš právě o to černější. Nechci odradit od nástupu vojenské služby. Jen připravit trošku jiným způsobem než popisem veselých příhod. Tím nechci říct, že by na vojně nikdy nebylo veselo. To ono je, ačkoli je to mnohdy humor drsný až morbidní, „chlapský“. Jaký tedy je ten „zelený svět“ za červeno-bíle pruhovanou závorou v bráně?
        Hodně hlasitý. Na vojně se křičí, ba přímo řve. Dlouhé chodby vojenských ubytovacích prostor by snad nezasvěceného pozorovatele sváděly k závěru, že je to proto, aby všichni slyšeli ono důležité sdělení, které v sobě nese hlas řvoucího. Omyl. Jen málokdo z vašich nejbližších nadřízených, vojáků základní služby, si dá tu práci, aby jeho povely byly „jasné, zřetelné a srozumitelné“ (jak požadují vojenské předpisy). Hlasitost povelu vám dává jasně a zřetelně najevo jediné: kdo tady velí. Abyste nepropadli bludu, že armáda v demokratickém státě je nějaký holubník či dokonce diskusní klub. Až časem se vojín naučí oddělovat obsah, který pro něj může i nemusí být podstatný, od formy povelu, kterou zcela ignoruje, jinak by se musel zbláznit.
        Největším nepřítelem vojáka naší armády v době míru je nepořádek. Na vojně se uklízí neustále. Kupodivu je také neustále co uklízet, jinými slovy: nepořádek je vždy a všude. Voják je živočich značně nečistotný. S bojovým pokřikem „rajóny“ se proto na vojně vstává i uléhá. O lásce vojáků k uklízení svědčí především stav úklidových nástrojů - košťat, rýžáků, hrábí, kýblů, hadrů. Najít nezlomenou násadu, neprokopnutý kbelík a čistý hadr je téměř nemožné. Nikdy také není kýblů a košťat dostatek pro všechny, kdo jsou k úklidu určeni. Dvojnásob to platí ve chvílích, když mají uklízet všichni. A to se nechci zabývat tím, že služebně starší kolegy nikdy zaručeně uklízet neuvidíte.
        Největším strašákem vašich nadřízených je voják, který nemá co dělat. Situace, že by voják seděl v době zaměstnání, prostě nesmí nastat. A tak dostanete za úkol již desetkrát zametený chodník zamést znovu či otřít posté stejný parapet. Není divu, že se touto metodou docílí zaručeně jediného efektu, a to toho, že voják je mistrem v „zašívání se“. Nevím, je-li to součástí výcviku z taktické přípravy a pohybu vojáka po bojišti, ale po několika týdnech na vojně se dokážete schovat a zamaskovat i v těch nejnemožnějších prostředích a situacích.
        Na vojně se pospíchá. V prvních týdnech jste všude pozdě, nic nestíháte a podobně. Vždy je vám to patřičně připomenuto a nechybí postrašení zajímavými tresty. Pospíchá se však především proto, abyste pak někde půl či celou hodinu stáli nastoupeni a čekali. Nesmíte se moc pohybovat a ošívat, o vzájemném rozhovoru s kolegy okolo vás nemůže být řeči. Čekáte v dešti, mraze, vedru a minuty se vlečou, čekáte a nikdo neví na co. Podobné čekací nástupy jsou zvláště oblíbené k večeru, v době vašeho osobního volna. Co je lepšího, než si tak postát, nevědět proč a být po půl hodině propuštěn, aniž by se cokoliv událo? Pospíchá se, aby se mohlo čekat. A čeká se, aby se to víc mohlo pospíchat.
        O mnoha pravidlech, zákazech a nařízeních se dozvíte teprve ve chvíli, kdy je porušíte. Poznáte to podle již zmiňovaného řevu a také podle trestu. Zaručeně si však zapamatujete, co jste udělali špatného. Oč nepříjemnější však taková situace je, odnese-li váš přestupek s vámi celý kolektiv. Kolektivní vina (a nezjištěný viník) je zcela běžná.
        Snad už jen poslední poznámka. Budete muset dodržovat mnoho více či méně potřebných předpisů a řádů. Na tom není nic tak špatného. Ale vyžadovat to po vás budou lidé, kteří tyto řády a předpisy porušují. Tak na-příklad to, abyste měli všechny knoflíky zapnuté, po vás bude žádat člověk, který nemá zapnutý knoflík ani jeden. No co, knoflíky - prkotina? Ale je-li to jedna věc z mnoha?
        Pokud si myslíte, že právě vy tohle všechno zdola (!) změníte, verbířům se klidně upište. Ale rány na duši zhrzených reformátorů se hojí jen pomalu a těžko.
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah