Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 4   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
Nemějte starost
Máte nějaké zásady (vodítko), podle kterých se v životě řídíte?
Jak unést tu tíhu?
Jak se žije s lidmi na vozíku...
Ukrajina
Vévodkyně Alžběta
Třetí půlnoční čaj se podařil
Na nebi Hrdého Albionu
Trosečník
Program zvaný biblický
Biblický program
Reakce potrefené husy
Ústřední státní orgány
Ochrana údajů
Čechomor
Dvě alba
Izák
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Proč pláču žízní
u studánky bez vody
Když stačí otočit dlaně
a nabírat...
 
Ty Hospodine jsi můj stín
skrápíš mé vyprahlé rty
omýváš mé srdce
až rozkvétá do krásy
poznávám tvou dobrotu
 
Chválím tě Hospodine
za tvou lásku
 
zpět na obsah
 
 
Matouš 6,25 - 34
Nemějte starost
Jan Tkadleček
 
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, budete-li se znepokojovat?
    A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
    Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

 
    Dveře se rozletěly a na prahu stanula rozjařená dvojice.
    „Tak jsme dnes, maminko, v kostele slyšeli, že se nemáme starat, co budeme jíst a co pít a co bude zítra. Tak si sundej zástěru, odstav hrnce z plotny a pojď si sednout. Dobytek pustíme na svobodu, pole necháme ladem a děti nám vychová příroda. Jo, a ráno nejdu do práce.  Však on  se  o  nás  Pán Bůh ...“
    „A na zítřek se neučím,“ nenechala otce domluvit dcera, „znáš to, zítřek bude mít své starosti a každý den má dost vlastního trápení. A já se dnes nemíním stresovat zítřejší písemkou.“
    Matka zůstala stát s otevřenými ústy. „Přeskočilo vám? Kde jste u všech svatých na tohle  přišli?“
    „Svatý Matouš, šestá kapitola, drahá máti, “ pohotově hlásí ratolest, „schválně jsem si to zapamatovala, ačkoliv mě to jindy zvlášť netíží.“
    Matka se tázavě podívala na otce.
    „Má pravdu,“ pokyvoval s úsměvem. Nevěřícně sledovala, jak v zablácených botách vkročil na koberec a spokojeně usedl do křesla. „Podívej se maminko, jak my to vlastně žijeme? Vždyť my se vlastně od rána do večera honíme jen kvůli svému tělu - aby bylo co jíst, co pít, co na sebe, aby bylo kde bydlet..., vždyť kvůli tomu, aby tělo vůbec žilo, skoro nemáme čas žít!“
    „Ale v křesle se tvému tělu sedí dobře, co?“ opáčila matka.
    „No vždyť, to je právě ono,“ nedal se odbýt otec. „Kdybych se nemusel honit, nepotřeboval bych k odpočinku tohle křeslo, kvůli kterému  jsem  se  tolik  nahonil!“
    Matka zavřela oči. Ne, tohle je na mě moc, pomyslela si, když odcházela do předsíně pro kabát.
    „Jen pohleď na polní lilie - nepracují, nepředou a ani Šalomoun nebyl oděn jako jedna   z  nich,“ volal  za  ní  otec.
    „Kam jdeš, mami?“ podivila se dcera.
    „Na faru, to přece není možné, takhle kázat!“
    „A co bude s obědem? Mám hlad.“
    Zvedla obočí. „Pohleď na nebeské ptactvo - neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je náš nebeský Otec  živí! Ne?“
    Cestou se jí hlavou honily spousty otázek. Nemají nakonec ti dva pravdu? Vždyť někdy skutečně není pro samou starost čas na život. Ale dá se s tím něco dělat? V době, která nutí člověka tvrdě pracovat, chce-li mít práci, školáka tvrdě se učit, chce-li zvládnout školu, podnikatele obětovat téměř vše, chce-li obstát v konkurenci? A na druhé straně - copak nás Pán Ježíš vede k lajdáctví a nicnedělání? Adam se přece v ráji taky neměl poflakovat, ale obdělávat jej a střežit, ne? Jo, a to ptactvo - nehoní se náhodou ještě víc než my? Co to teda znamená  „Nemějte starost o svůj život“? A „Hledejte nejprve Boží království“?
 
    (Milý čtenáři, příběh si dokonči podle svého. Jen všechny postavy s ohledem na Ex 20,13 zachovej při životě. Pomocí ti může být: D. Ženatý - Kázání na hoře, M. Hájek - Evangelium podle  Matouše,  Bible)
Autor je farářem v Zádveřicích
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Máte nějaké zásady (vodítko), podle kterých se v životě řídíte?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Pouhou milostí jsme spaseni. Což znamená mimo jiné absenci jakéhokoliv „křesťanského sudičství“, moralizování, lustrování, buzerace vůbec, prostřednictví církve a jejích orgánů před Bohem, a jiných podobných lahůdek.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Když napíšu, že se řídím „desaterem“, bude to příliš obecné. Když uvedu vlastní svědomí, příliš vám to mé životní zásady nepřiblíží. Proto odpovídám: Ano, zásady, kterými se    v životě řídím mám - jsem křesťan.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Učím se být vděčný a věrný Bohu a lidi kolem sebe přijímat s láskou a otevřeností (Mt 22,36-39). Popravdě ale nepatřím mezi příliš nadané a zdatné žáky.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
Desatero a Ježíšovo dvojpřikázání lásky. Snažím se brát v úvahu také okolnosti. Etika je pro mne situační.
 
Vít
Marčík

loutkoherec
 
 
Když dělám něco špatně, mám takový divný pocit v okolí žaludku.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Samozřejmě, že vnitřním vodítkem jsou mravní zásady. Ale jsou už dnes součástí mne samé, jakýmsi vnitřním hlasem, kterému naslouchám, nikoli psanou literou, dogmaticky dodržovanou.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Ano mám. Jsou to dva biblické verše.“Ježíš Kristus včera i dnes tentýž i na věky“ (vertikální rozměr) a „Cožkoliv jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste učinili“- horizontální rozměr vztahu k druhým lidem.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Moje biskupské heslo zní „uvěřili jsme v lásku“, (výňatek z 1J 4,16). Nedovedu si svůj život představit bez této víry v Boží lásku. Mezi další moje zásady patří: „milujte se navzájem“ (Jan 15, 12) a „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21).
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Vytvořil jsem si svá vlastní přikázání, která jsou možná trošku mírnější než originál, zato jsou v dokonalém souladu s dnešní realitou. Ale moc si při tom neulevuju!
 
Lýdie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
Vodítek je plná Bible - hlavně se snažím dávat pozor, abych po někom nešlapala a má slova či myšlenky někoho nedusily.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Samozřejmě! Jako dítě odchované nedělní školou a náboženstvím přece musím znát mantinely. No a ty se snažím nepřelézat.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Skrze Něho a s Ním a v Něm. A to nejen ve chvílích pokojných, radostných a úspěšných, ale zvlášť       v okamžicích utrpení, ve chvílích bolestných a temných. Vím, že právě v takových situacích je zde On, který na svůj kříž vzal i moje utrpení a bolest.  A tak se s ním mohu setkávat i ve zdánlivě nemožných situacích.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Jak
unést
tu
tíhu?

Samuel Titěra
 
Zemská přitažlivost je dobrá věc. Ani letadla by bez ní nemohla létat. Ale je někdy taky důvodem naší nelibosti. Toužíme létat sami - nejde nám to. V letadle se zase bojíme pádu. Nejen v letadle. Zemská přitažlivost je také příčinou tíhy (možná bychom si i vzpomněli na dávný vzoreček). Ach jo, zase do čtvrtého patra, říkám si denně ve škole. Kéž bych měl  klíče  od  výtahu.
    Jak už jsme zvyklí, nerozlišujeme někdy dobře, co se děje uvnitř nás a co vně. A dáváme abstraktním pojmům přívlastky patřící věcem  - To je ale tvrdý postoj. Nebuď na ni tak hrubý. To je těžké...  a dokonce se místy objeví i citát: Život je jeden     z nejtěžších.
    První pokusy o překonání tíže hmotné jsou staré - vzpomeňme si na Daidala (nebo Leonarda da Vinci a jeho úžasné stroje). A taky na to, jak je to těžké, než se konečně povede vzlétnout. Zdá se mi, že všechna ta snaha má opačný původ než všechny ty přívlastky - pochází z naší touhy zbavit se tíhy duševní. Jak silný máme někdy pocit, že už dál nemůžeme, že je toho na nás naloženo moc, že to břímě je snad z olova. A zpíváme si I´m gonna lay down my heavy load..., i když asi ani netušíme, jak těžké bylo břemeno černých bratří,  kteří  tu  písničku  skládali.
    Je tak těžké psát do Bratrstva, aby to k něčemu bylo a zároveň se to dalo číst...
    Je někdy tak těžké být laskavý k lidem, kteří se k vám nechovají dvakrát hezky (ne-li přímo ošklivě)...
    Je čím dál tím těžší nepodlehnout svodům tělesných, peněžních a jiných pokušení...
    Je hrozně těžké nevzdávat se naděje, i když je kolem tma a člověk  je sám a neví,  jak dál...
    Je tak těžké milovat.
    Ale taky si často říkáme: naložil sis toho na sebe moc, to nemůžeš zvládnout. Doléhá na nás tíže zodpovědnosti za práci i za naše blízké. Tíží nás vina, svědomí nebo starosti. Vláčíme na zádech batohy plné důležitostí a potřebností, bez kterých nemůžeme být. Záda nás bolí už jen od sezení u počítače, a ještě na nich zkuste něco nosit.
    Tak jak z toho ven? Jak si to ulehčíme? Zkusíme se svědomí úplně zbavit - a budeme se bavit: nevaž se, odvaž se. Zkusíme dělat to, co dělají ostatní. Tak lehko se jim žije, zdá se. Ne sice zrovna lehké dívky a lehké drogy, ale co třeba lehká konverzace, a když je s vámi Go, tak jsou i kámoši. Nebo si přece jen zkusíme dát něco, po čem se nám bude zdát o létání? Slunce nám rozehřeje vosk na křídlech.
    Tak jinak. Budeme teď poslouchat svědomí, aby nás netížilo. Budeme slušní, milí, laskaví. Budeme chodit do kostela a na mládež, platit salár, poslouchat kázání i přikázání. Budeme poslouchat rodiče, pilně pracovat, pilně se učit. A najednou zjistíme, že nás zase něco tíží. Pochybnosti, vědomí nedokonalosti, neschopnosti řídit se Boží vůlí. Budeme-li to svědomí poslouchat dobře, už za chvilku zase uslyšíme jeho škytání. Nějak se nám to pořád nedaří.  Podklesávají  nám kolena.
    Otevřel jsem si 46. kapitolu proroka Izajáše. Otevřete si ji taky a přečtěte si první dva a pak druhé dva verše...
    Tak co, jak se to čte? Nezní to nádherně? Celé se to postavilo na hlavu. Už nemusíme vymýšlet, jak to všechno unést, jak to sami zvládnout. To, s čím jsme se tak namáhali, do-padlo úplně jinak.
    Je tu Někdo, kdo všechna ta naše závaží vzal a nese za nás. A nejen to, On nese i nás samotné. A co máme dělat my?
    Vzpomínám si na svého kocoura. Když byl ještě kotě, vylezl vždycky v podkroví po žebříku na trám a pak šíleně mňoukal, že chce dolů. Jenže když jsem ho sundával, vrtěl se mi, kousal a škrábal mě. Jednou jsem ho málem  upustil.
    Tak si říkám, jestli nejde prostě jen  o to, pevně se držet a nepustit. A moc se nevrtět, abychom nespadli a ne-zůstali po cestě pozadu. Ale i na to On pamatuje. Napadá mě, že například v postním období stojí a čeká, možná se i vrací pro ty zpozdilé. A když budou chtít, vezme je zase zpátky do náručí. Tak se ho držme a nepusťme.
 
 
 
 
 
 
HEIDELBERSKÝ KATECHISMUS:
 
Jsme-li Kristem z milosti vykoupeni ze své bídy bez jakékoli své zásluhy, proč máme konati dobré skutky?
    Dobré skutky máme konati proto, abychom celým svým životem dokazovali, že jsme Bohu vděčni za jeho dobrodiní a aby byl námi slaven za to, že nás Kristus svou krví vykoupil a poté obnovil svým Duchem svatým k svému obrazu.
    Dále proto, abychom sami u sebe byli jisti svou vírou z jejího ovoce a abychom Kristu získávali svým bohulibým  životem své  bližní.
 
Co vy na to? Myslíte si, že je tře-ba dělat dobré skutky? Proč?
  • Skvělá formulace.
  • (studentka  teologie; 18,91 roku)
     
  • Proč konat dobro? A o co jiného bychom se měli snažit? O zlo? O nic se nesnažit? To bychom se tedy Pánu Bohu pěkně odvděčili! Navíc lidé, kteří Boha znají jen od nás, o něm přemýšlejí podle toho, jak znají nás. S čím nesouhlasím (v H.k.), jsem vynechala, ale ještě tam podle mého patří to, že je to zkrátka pro nás dobré a že nám bude líp.
  • (studentka - potravinářský chemik; 22 let)
     
  • Protože Bůh nám skrze Ježíše Krista prokázal jedinečné a námi nevyrovnatelné dobrodiní, nám nezbývá nic jiného, než abychom i my konali dobro. Tím vyrovnáme Boží smlouvu s námi uzavřenou křtem. A budeme-li si konat dobré skutky navzájem, lépe se nám bude žít.
  • (student  učitelství; 22 let)
     
    ANKETA:
    Máte nějaké zásady, vodítka (třeba jen tušená), podle kterých se řídíte?
  • Ano  někdy opravdu spíš tušené než jasně formulované. Právě proto je těžké shrnout je do jedné věty. Asi
  • „... a jako sami sebe mějte rádi i ty okolo vás...“ ( to obrácené pořadí má svůj důvod) anebo „co nechcete aby druzí...“.
  • Ano (patrně každý něco takového má); snažím se jednat tak, aby to nebylo moc často v rozporu s mým svědomím.
  • Jistě, snažím se být nějak užitečný  a přitom se ještě vejít do chování a jednání, které by se líbilo Bohu, tak jak je to popsané v Bibli; je to ale obtížné.
  • Mám v životě jedinou zásadu, vodítko - nesoudit, nehodnotit ani lidi, ani věci. Nemít názor, nebo spíš ho neprosazovat jako správný. Je to hloupé, ale nutné, už jsem se mockrát seknul. Ach jo.
  •  
    Co vám v tom pomáhá?
  • Že to docela funguje.
  • Vidět radost či spokojenost u druhých, člověk pak má pocit, že svět je o něco lepší.
  • Pomáhá mi, když se na některé věci připravím, když o nich přemýšlím dřív, než se do nich dostanu, a když sama za těmi zásadami (a kyselinami) stojím a jsem zároveň vnitřně přesvědčená, že to má smysl a cenu.
  • Svědomí. Že udělám někomu radost. Sama jednám ráda správně, volím ráda správnou cestu.
  •  
    Co vás od toho odvádí, kazí vám to?
  • Slabá vůle a smyslné svody.
  • Moje vlastní pohodlnost, egocentrismus, neochota vzdát se konvence.
  • Nedostatek odhodlání, lenost.
  • Moje slabosti, nepokora a netrpělivost, ctižádost a nevnímavost.
  •  
    Myslíte si, že je vaše svědomí spolehlivým metrem pro to, co je dobré a zlé?
    A co svědomí jiných lidí?

  • Není. Jsemť individuum společensky podmíněné. Takže není. A ostatních už vůbec ne.
  • Ne, ale jiné vodítko často nemám (někdy ano -  názory jiných lidí, Bible, knihy,..), takže svědomí je pro mě asi rozhodující. I když vím, že se ho člověk často snaží umlčet, a přesto cítí, že je něco  v nepořádku, a tak to svědomí vlastně funguje.
  • Bývá, ale pomalu je svědomí životníma zkušenostma otupováno a tak nevím, jestli může být tou „autoritou“. Mě daleko víc pomáhá si popřemýšlet a se svědomím zapolemizovat.
  • Myslím si, že snad ano - mé svědomí je vychováno v duchu křesťanských tradic a je zodpovědné před Bohem,  má potřebu se zodpovídat Bohu za své činy.
  • Nevím.
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
    Diakonie
    Co to k čertu je
    ta Diakonie

    Petr Hejl, ředitel Střediska Diakonie ČCE „Betlém“ v Kloboukách u Brna
     
     
     
    Jak se žije s lidmi na vozíku...    
     
     
    Co nás spojuje a co odlišuje          
     
    Je pravda, že všichni jsme především lidé. A že to, co nás v našem lidství spojuje, je vždycky větší než to, co nás rozděluje. K tomuhle poznání se mnozí lidé těžko dopracovávají, a někteří se k němu nedopracují nikdy - a lidé s tělesným postižením pro ně zůstanou jen ti „postižení“, které je pro vlastní duševní klid radno obcházet širokým obloukem. Ať se o ně “starají“ ti, kterým je to milé nebo jsou na to nějak lépe vybaveni. Což je absolutní nonsens, neboť ochota nemíjet lidi s handicapem není věcí záliby či zvláštního talentu. Každý člověk s tělesným handicapem po právu touží mít normální a otevřený vztah se všemi lidmi bez výjimky, a to včetně těch, kteří se o něho „starají“ jako profesionálové nebo dobrovolníci. Lidský vztah je tedy nadřazen nad pečovatelský výkon, a to i u nás v BETLÉMĚ. Nehledě na to, že v našem pojetí by se měl handicapovaný člověk o sebe „starat“ přede-vším sám, například tím, že svého asistenta v podstatě úkoluje v tom, co má dělat a jak pomáhat (samozřejmě, že tento způsob není možný u lidí, kteří jsou vedle svého tělesného handicapu  vážně  postiženi i  mentálně).
     
    Aby člověk „zdravý“ došel toho poznání, že i s člověkem těžce tělesně postiženým ho více spojuje, než rozděluje, musí to zažít. A tahle zkušenost je pro mnohé lidi cenná a krásná. Poznají totiž, že se člověka s handicapem nemusí bát, že jsou schopni mu porozumět - a on jim také. Že společně zvládnou žít ve vzájemné blízkosti a navzájem si pomáhat, i když břemeno přímé fyzické péče ponese ten „zdravý“. Je však třeba překonat onu počáteční úzkost z přítomnosti handicapované osoby, což u někoho trvá hodinu, u jiného den, u někoho snad i týden. Ale ne víc. A překonat je třeba také falešný soucit, který někdo vyjádří třeba i takto: „Vždycky, když ty chudáčky postižené vidím, chce se mi plakat ... kéž by je Pán Bůh uzdravil.“ Jistě, kdyby Pán Bůh všechny lidi s tělesnými i jinými handicapy uzdravil, bylo by to veliká radost, a to zejména pro ně. Zatím však chtějí žít takoví, jací jsou, i když jsou jistě i chvíle, kdy toho mají plné brejle.
     
    Rozdílnost danou rozdílným zdravotním stavem nelze přecenit, ale také ne podcenit. Milí čtenáři Bratrstva, zkuste se do toho vžít. Kdybyste byli na vozíčku, a nefungovaly by vám pořádně ani ruce, jak to u našich obyvatel BETLÉMA bývá, museli byste si svému asistentovi nebo asistentce o mnoho věcí říkat. Ať už byste chtěli napít, jít na procházku nebo na velkou ... Lehko pak vzniká dojem, že člověk na vozíčku pořád jen „komanduje“. Ale jen on v plnosti ví, jak těžké je být takhle závislý a o vše si říkat. Samozřejmě se někdy i stává, že je člověk na vozíčku nerudný a protivný. Ale víme my „zdraví“, jak těžké je stále a nepřetržitě nést ten batoh tělesného postižení - plný všemožných obtíží, omezení a občas i bolestí? Nebyli bychom daleko víc protivnější a sobečtější, než se nám momentálně jeví náš handicapovaný kamarád? Proto je vždy dobré a žádoucí, aby člověk „zdravý“ uplatňoval vůči lidem s tělesným postižením největší možnou míru vcítění (namísto falešného soucitu) a jednal přitom podle Ježíšovy rady: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi (kdybyste byli nějak postiženi), tak vy jednejte s nimi. Já osobně jsem za ta léta života s lidmi tělesně postiženými došel k přesvědčení, že měřítka, která na ně vztahujeme, musí být přece jen dosti odlišná od těch, která vztahujeme sami na sebe. A že pro „zdravé“ lidi vrchovatě platí: komu bylo mnoho dáno (=zdraví), od toho bude mnoho žádáno ...
     
    Co si můžeme navzájem dát          
     
    Jé, tak toho je spousta ... Za prvé spolu můžeme užít kopec srandy. Lidé s tělesným postižením jsou totiž rádi veselí. Divili byste se, ale BETLÉM není žádným trpitelsky trudným místem, a to i přes ony objektivní obtíže života na vozíku. Spíše je u nás veselo a hlučno někdy až moc. Děti a psi to nějak instinktivně cítí a rádi k nám chodí, a to i zcela cizí (cizí psi občas chtějí zůstat i natrvalo). A také mnozí dospělí a mládežníci k nám do Klobouk rádi zavítají. Přes prázdniny i po celý rok k nám jezdí mnoho pomocníků, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu i vypomáhat v péči o naše obyvatele, které vznešeně říkáme asistence. Získávají tak cennou zkušenost, o které jsem psal výše.
     
    Pravda je, že jsou někdy i chvíle smutné, zejména, když nás někdo z našich obyvatel opustí a předejde do království Božího. Za deset let, co je BETLÉM BETLÉMEM, nás opustilo již šest našich handicapovaných kamarádů. Život lidí s tělesným postižením bývá totiž dost často kratší než život lidí „zdravých“. Čelíme tomu onou již zmíněnou veselostí a také společnou modlitbou a klopýtavým pokusem o skutečný život z víry. Věřím, že Pán Ježíš  nám v tom velmi pomáhá a že se můžeme a máme „držet“ i navzájem... My „zdraví“ můžeme vedle toho poskytnout našim přátelům na vozíku také naši odvahu, rozvahu, trpělivost, ochotu darovat čas  a kus  našich  fyzických sil.
     
    I lidé s tělesným postižením mohou nám lidem zdravým dát mnoho. Mohou nám výzvou svého života pomoci překonat nejrozšířenější nemoc současnosti - sobectví a otupělé srdce. Mohou nám pomoci překonat naši pohodlnost a omezenost, když nás i beze slov zvou, abychom jim věnovali čas a naše praktické schopnosti v míře, v jaké je to pro nás možné nebo jak nás Pán Bůh volá. Mohou nás inspirovat svou statečností a vynalézavostí, s kterými překonávají svá těžká omezení. Mohou nám darovat i smysl a naplnění života, pokud se nám život s lidmi postiženými zalíbí víc než například práce programátora či jiný byznys. Ne každý se ovšem stane asistentem v BETLÉMĚ, ostatně i to je služba a práce časově velmi omezená - jako asistenti k nám přicházejí mladí věřící lidé bez závazků a slouží zde průměrně tak dva až tři roky. O moc déle služba na BETLÉMĚ protahovat nejde - hrozilo by asi úplné „vyhoření“. Ale nabídnout lidem s postižením určitý vztah a (občas) i potřebnou pomoc lze jistě i jinde a jinak. Třeba právě ve vašem městě nebo obci. A jsem přesvědčen, že takové pomáhání lidem s tělesným či jiným postižením není ve skutečnosti žádná „oběť“ - jak to někdo přehnaně hodnotí, ale vztah, který může své účastníky plně a oboustranně obdarovat. Tak vzhůru do toho, a nebojte se, až zase  potkáte  někoho na  vozíku ...
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Cesty
    Ukrajina
    Jan Zahradníček
     
    Na nádraží rozžhavené srpnovým slunkem přijíždí obstarožní autobus. Moji budoucí spolucestující do něj skládají množství zavazadel. Vyjíždíme z Prahy, směr Lvov, Ukrajina. Postupně se seznamuji s ostatními cestujícími a už zde v autobuse začínám tušit zvláštní atmosféru světa, do něhož se blížím. Po dlouhé noční jízdě Polskem dorážíme konečně na ukrajinské hranice. Celník si dlouho nedůvěřivě prohlíží moje vízum a pak mi dává do pasu kýžený štempl. Pokračujeme v cestě. Je ráno. Obraz přede mnou se náhle změnil - v rovné, mírně zvlněné krajině jsou rozesety malé vesničky, po rozbité silnici nás jen občas mine staré auto, ale ještě častěji vůz tažený koňmi. A všude krávy, husy a lidi... Tak takhle u nás vypadal život před půl stoletím, myslím si. Idyla.
        Přestup na vlak v haličské metropoli Lvov mi však poprvé ukazuje i druhou stranu mince - bídu, jakou lze u nás spatřit snad jen kolem Hlavního nádraží v Praze, avšak v mnohem větší míře. Na nádraží mě staví milicija - že jsem tu cizinec mám patrně vyryto někde ve tváři. Směsí češtiny, slovenštiny a několika ukrajinských slov jim vysvětluju, že jedu do Bohemky na návštěvu za známými. Připadá jim to podezřelé. Jestli prý nemám v tašce pušku nebo narkotika. Nakonec asi zjišťují, že ze mne nedostanou žádné peníze, a tak mě k mé  velké  úlevě  nechávají  jít.
        Lvov, to je nekonečný zástup rozbitých šedivých paneláků a uprostřed nich historické jádro města, prý velmi pěkné. Poněkud vystrašen ze svého prvního setkání s ukrajinskou realitou však vzdávám plánovanou prohlídku  a trávím deset hodin, které mi zbývají do odjezdu vlaku, v nádražní čekárně. Ta je svět sám pro sebe. Jakási bábuška nabízí časopisy s nápisem v azbuce „Probuďte se“, na pravou víru mne chvíli obrací nějaká baptistka (ukrajinští baptisté jsou poněkud fanatičtí), kolem neustále obcházejí lidé žebrající a prodávající cokoliv, čím by si jen mohli vydělat na denní chléb. To je jeden z nejviditelnějších odrazů skutečnosti současné Ukrajiny - v situaci, kdy podniky nevyplácejí mzdu, zůstává pro mnoho lidí prodej všeho možného, hraní na hudební nástroje i prosté žebrání patrně  jediným  zdrojem obživy.
        Při četbě Solženicynova životopisu čas rychle ubíhá - blíží se doba odjezdu. Obrovskými reflektory osvětlené půlnoční nádraží vypadá přízračně. Prodírám se zástupy zpocených lidí, halasně se bavících u svých vlaků a popíjejících chlazené pivo a minerálky, které kupují od všudypřítomných prodavačů. Začínám přicházet na to, jak chutnáš, Ukrajino...
        Ukrajinské železnice jsou jedním z mála stabilních prvků tohoto až příliš složitého státu a jsou pro něj, myslím, v mnohém až symbolicky příznačné. S úřednickým sebevědomím se jízdenky vydávají výhradně po předložení pasu. Vlaky zde jezdí přesně - nevzrušeně a monotónně, mnohdy několik dní, se přesouvají stálou šedesátikilometrovou rychlostí k cíli své cesty. Jako život tady. Každému vagónu vládne jedna děžurná, která rozhoduje, zda vás do vlaku vůbec přijme, vydává povlečení na postel a ráno vaří čaj. (Je to až komické - má vlastně neomezenou moc a není radno si ji znepřátelit - mimo jiné má v držení klíč od toalety, kterým ji, projíždí-li vlak tzv. sanitární zónou, zamkne; většinou to je v době, kdy ji člověk zrovna nejvíc potřebuje.) Cestování zde má úplně jinou filosofii než u nás - není jen prostředkem dopravy, nýbrž, a snad  i především, společenskou záležitostí. Lidé, kteří mají před sebou delší cestu, se hned po nástupu převléknou do svého pohodlného domácího oblečení a bačkor, ve dne posedávají na sklopených lehátkách (z nichž je tu složena naprostá většina vlaků), louskají slunečnicová semínka, chodí po vlaku, baví se mezi sebou, jí, čtou, kouří a popíjejí, žijou...
        Na své cestě Ukrajinou jsem se musel vyrovnávat s jazykovou a kulturní bariérou. Někdy je to legrace, ale mnohdy také dost frustrující. Je to jiný svět s odlišnou mentalitou a kulturou. Život je tu tvrdý a kdo chce přežít, musí se přizpůsobit. Na cizince zde nejsou příliš zvyklí a je možné se setkat i s projevy xenofobie. Na druhou stranu jsem potkal i lidi velmi milé, kteří mi několikrát dost pomohli. Nejlepší byli samozřejmě krajané z Bohemky.  U nich jsem byl hostem po většinu času mé návštěvy a přijali mne skutečně vřele. I přesto je ale našinec neznalý místních poměrů trochu vyveden z míry z toho, jak se tu žije. Ač je tahle země již skoro deset let suverénním státem, mentalita lidí, náhled na svět jsou v podstatě pořád ruské, ba co hůř - sovětské. To bije do očí zvlášť v centrální a východní části, což má své historické pozadí - Západní Ukrajina, která byla k SSSR připojena teprve před 2. světovou válkou, je svým smýšlením přece jen blíž střední Evropě. Těžce zde také bojují o vlastní jazyk jako základní prvek jednotící národ: Lidé, ač ukrajinsky mluvit umí, a přestože je to jazyk velice krásný, používají desítky let vtloukanou ruštinu, protože je to vlastně jednodušší... Že Ukrajinu kulturně a posléze i politicky spolkne Rusko, zůstává tak stálou hrozbou - odstrašujícím příkladem je sousední Bělorusko.
        Kosmopolitní Oděsa mi dává odpočinout. Tohle město má zvláštní, až orientální atmosféru - za mořem už je Turecko. Nádherná architektura historického centra připomíná, že Ukrajina zažila i lepší doby, než jaké panovaly za Sovětského sojuzu. Obdivuju divadlo vystavěné podle vzoru Vídeňské opery i moderní mezinárodní přístav. Snad se zase blýská na lepší časy. Na obrovském trhu lze například koupit doslova všechno. Problém je, že jen málokdo si to tu může dovolit...
        Kyjev je velkoměsto evropského formátu - široké prosvětlené bulváry, opravené domy, přepychové obchody a restaurace. Po silnicích se prohánějí silná a drahá auta západních značek. Bohatství, které až příliš kontrastuje se všeobecnou bídou. „Jako před bolševickou revolucí“ tane mi na mysli. Úchvatný je bulvár Chreščatyk (asi pětkrát větší než naše Václavské náměstí), na jehož konci mě však čeká menší šok - veliká socha Lenina, nově opravená a dokonce s květinou - s tímhle se tu lidé vyrovnávají jen pomalu... Navštěvuji pravoslavný kostel - má zvláštní atmosféru a nádherně voní hořícími svíčkami   z včelího vosku. Hlavní město čítající 2,5 miliónu obyvatel má však i svou odvrácenou tvář - nekonečné plochy sídlišť ze zanedbaných  panelových  domů.
     
        A pak už Bohemka, nádherná a milá... Obdivuju nedávno postavenou Betlémskou kapli, místní školu, kulturní dům, i na ukrajinské poměry výjimečně dobře fungující soukromé zemědělské družstvo. Bohemka, složením obyvatel nyní už zdaleka nejen česká vesnice, je v porovnání se svým okolím dost kulturně i ekonomicky na výši. V neděli v kostele mne uchvacuje starý pan kazatel i všechny ty babičky, které pietisticky zbožně zpívají svými vysokými hlasy písně z Harfy siónské.  Mladá
        krev však chybí i tady. „Mladí lidé si už berou Ukrajince, stěhují se pryč. Bojíme se, že víra i jazyk vymře s naší generací,“ svěřuje se mi jedna babička. Ale Bůh může přece dělat zázraky i tam, kde lidské naděje už končí...
        Krajané evangelíci mě vřele přijímají a hostí. Jídlo je tu vůbec zajímavou kapitolou. Stolování má jiný ráz než naše - je to větší obřad a slavnost, zvlášť, když má rodina hosta. Na stole je mnoho mís a talířů s různými jídly, uprostřed je dobrý domácí chléb. Všechno je poctivé, tučné a velmi dobré - je radno jídlo zapíjet silnou domácí vodkou, jinak se velmi brzy dostaví střevní potíže. Úžasné je, že doslova všechno, snad kromě soli, pochází z toho, co si lidé vlastníma rukama vypěstovali   a vyrobili. Mají svá pole, pěstují obilí, kukuřici, brambory, chovají krávy, prasata, husy...  V Bohemce jsou půda i podnebí velmi úrodné - rostou tu i melouny a víno. Vinohrad je na Ukrajině doslova všude - nejen u každého vesnického stavení, nad brankami, u garáží, ale dokonce i ve městech se po jižních stěnách domů pnou vinné kmeny s báječnými hrozny. Život tu může být vlastně i velice krásný. Jenže...
        Ukrajina je po Rusku největší evropskou zemí, svým potenciálem i počtem obyvatel mnoho těch vyspělých daleko předstihuje, ale měřeno životní úrovní jejích obyvatel je zatím pořád žalostně pozadu. Tahle země se slavnou historií, pravlast Slovanů, byla krutě zkoušená za Stalina, převálcována několika hladomory a kulturně znásilněna, a jen těžko se sbírá ze země. Kéž najde znovu své místo v Evropě. Zatím je zde realitou chudoba ostře kontrastující s přepychem několika málo „vyvolených“, početná mafie a zkorumpovaná policie, nestabilní ekonomika vyplývající z nefunkčního průmyslu, nedůvěra v politiky a nechuť naprosté většiny lidí podílet se na veřejném životě, volání po „starých pořádcích“... Ale je tu taky naděje. Je to země krásná a tvrdá. Je možné ji milovat i nenávidět. Mysleme na ni v našich modlitbách. Bůh pomáhej Ukrajině.
    Autor je studentem
    biblické školy v Hradci Králové
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křesťanští mučedníci 20. století
    Mučedníci současnosti
    Dráža Havlíčková
     
     
     
    VÉVODKYNĚ ALŽBĚTA    
    Ve věku revoluce
     
    „Opouštím zářivý svět, ve kterém jsem měla zářivé postavení a se všemi vámi sestupuji do většího a skutečnějšího světa - světa chudých a trpících.“
     
        Těmito slovy se roku 1909 loučila jedna šlechtična se světským životem a pomíjející slávou, aby spolu s dalšími sestrami přijala poslání sloužit Bohu a lidem. Opustila zářivý svět, prodala všechny své šaty a šperky a založila konvent „Marta a Marie“, ve kterém hostila chudé a trpící.
        Touto odvážnou šlechtičnou byla velkovévodkyně Alžběta Ruská.
        Narodila se 1.11.1864 a byla pojmenována po katolické světici Alžbětě Maďarské, která žila na začátku 13. století a byla známá zejména svou obětavostí a rozsáhlou charitativní činností. Podobným vzorem byla pro Alžbětu také její matka princezna Alice.
        Alžběta prošla ve svém životě zajímavým náboženským vývojem - pojmenovaná po katolické světici, pokřtěná v církvi luteránské, vychována v církvi anglikánské a svatá v církvi pravoslavné. Dokázala všechny tyto křesťanské tradice ve svém životě vzácně spojit, aniž by kteroukoliv z nich opovrhovala, neboť měla za to, že „všichni křesťané  jsou  děti Kristovy.“
        Roku 1884 se Alžběta provdala za velkovévodu Sergeje Alexandroviče, pátého syna cara Alexandra II. Odstěhovala se z viktoriánské Anglie, kde po smrti své matky pobývala na dvoře své babičky královny Viktorie, do carského Ruska a tam vedla poklidný, ničím nerušený šlechtický život. Vše se však změnilo roku 1904, kdy vypukla rusko-japonská válka. Alžběta neváhala a okamžitě zřídila v „posvátném“ Kremlu, kde její manžel vykonával funkci guvernéra Moskvy, krejčovské dílny a shromažďiště léků a teplého oblečení pro vojáky na frontě.
        Začátkem roku 1905 byl její manžel během nepokojů v Moskvě revolucionáři zavražděn. Alžběta se od té chvíle zcela uzavřela do sebe a svůj život odevzdala Bohu.
        A zde jakoby začíná život světice:
        Několik dní po smrti svého manžela navštívila ve vězení jeho vraha, dlouho s ním mluvila a nakonec mu věnovala  ikonu.
        V létě 1905 zřídila ve svém sídle nedaleko Moskvy nemocnici pro válečné raněné a také se rozhodla založit dům modlitby, práce a milosrdenství. Vadilo jí totiž, že pravoslavné řádové sestry kromě háčkování nedělají nic praktického a na druhou stranu nově vznikající zdravotnické instituce byly z větší části ateistické.
        Založením domu „Marta a Marie“ se Alžběta chtěla těmto extrémům vyvarovat, usilovala o spojení obou tradic jak klášterní, tak ošetřovatelské. Proto také svůj nový domů a společenství, které kolem něj vzniklo, pojmenovala „Marta a Marie“, aby tak zdůraznila, že služba Marty, která „si dělala hodně starostí a trápila se pro mnoho věcí“  je stejně důležitá jako „služba“ Marie, která „seděla u nohou Ježíšových a poslouchala jeho slovo“. Jedno bez druhého zkrátka nejde.
        Alžběta se snažila v pravoslavné církvi obnovit diakonský úřad pro ženy, který se z církevní praxe, vzhledem k postavení žen ve středověku, vytratil a roku 1909 dosáhla jakéhosi kompromisu. Moskevský patriarcha totiž zřídil „řád sester milosrdenství a útěchy“ a Alžbětu jmenoval jeho matkou představenou.
        Velkovévodkyně nyní vedla velmi asketický a oddaný život  spala na dřevěné posteli bez matrace, často jen tři hodiny, protože noc strávila buď v kapli nebo s nemocnými. Zřídila také knihovnu a vývařovnu pro chudé, nechala vystavět byty pro mladé dělníky a studenty v nouzi a založila kliniku pro ženy s tuberkulosou. Její životní filozofií bylo vzbudit vědomí Boha ve společensky vyvržených a odstrkovaných, se kterými se denně potkávala. S oblibou říkala, “že obraz Boha může být někdy zastřen temnotou, ale nikdy nemůže být zcela zničen.“ Každou neděli po nešporách pořádala diskuse, které přilákaly mnoho lidí, protože    v tehdejším Rusku nebylo zvykem o věcech víry mluvit veřejně.
        Zlom přišel až v r.1914, kdy vypukla 1. světová válka. Alžběta ji prožívala jako  osobní tragédií, neboť část její rodiny stála na straně Německa a druhá na straně Anglie a Ruska. Navštěvovala nemocnice a utěšovala raněné z obou táborů, což jí přineslo kritiku veřejnosti a nařčení z kolaborace. Když kráčela po ulici, lidé na ní s chutí házeli kameny a v Moskvě se šířily pomluvy, že se v „Martě a Marii“ ukrývají němečtí špioni. V důsledku toho se zhoršily Alžbětiny vztahy s carskou rodinou, která v té době navíc procházela značnou krizí. Krize dospěla tak daleko, že r. 1917 byl car Mikuláš II. donucen abdikovat. Od té doby revolucionáři pravidelně přicházeli do „Marty a Marie“ hledat německé zbraně a několikrát se dokonce pokusili Alžbětu zatknout. Alžbětě přicházely z celé Evropy nabídky exilu, dokonce i německý císař ji několikrát nabízel útočiště, ale Alžběta trvala na tom, že svůj konvent neopustí.
        Během tzv. říjnové revoluce roku 1917 se bolševici chopili moci a jejich prvním krokem bylo vyvraždění carské rodiny - 17.8.1918 byl v Jekaterinburku zavražděn car a jeho nejužší rodina a následující noc byl zbytek carské rodiny, spolu s Alžbětou, nahnán do opuštěného  lomu nedaleko Alapevska.
        Z výpovědi jednoho popravčího se dozvídáme o průběhu té děsivé hromadné popravy:
        „Nejprve jsme do lomu svrhli velkovévodkyni Alžbětu a poté její spolusestru z konventu, slyšeli jsme šplouchání vody a hlasy, postupně jsme tam svrhli všechny muže a opět jsme slyšeli hlasy; znamenalo to tedy, že se neutopili. Museli jsme do šachty hodit granát. Vybouchlo to a bylo ticho. Ale ne moc dlouho. Za chvíli se ozval nářek. Hodili jsme tedy druhý granát a najednou se zezdola ozval zpěv. Zpívali modlitbu: „Hospodine, zachraň svůj lid“. Už jsme neměli další granáty, tak jsme šachtu zasypali štěrkem a kamením. Jejich chorály však stále stoupaly vzhůru skrze prach a padající kamení. Za chvíli zpěv ustal a bylo ticho. Běželi jsme do vesnice a rozhlásili, že carskou rodinu uneslo několik  neznámých  osob.“
        Teprve v listopadu roku 1918 byla šachta odkryta a vyšetřování ukázalo, že Alžběta dopadla na okraj šachty a ač byla vážně zraněná, snažila se ještě v poslední chvíli svého života pomoci princi Ivanovi - obvázala jeho ránu svým kapesníkem. Až poté zemřela. Byla pohřbena v kostele sv. Máří Magdalény v Jeruzalémě   a roku 1984 uznána Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí za svatou, v roce 1992 byla uznána za svatou také  Moskevským  patriarchátem.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Třetí půlnoční čaj se podařil
    Marek Soukup
     
    Ano, zase po roce, tentokrát poprvé v třetím tisíciletí, uspořádala kolínská mládež spolu s dalšími nadšenci jedinečnou evangelickou akci zvanou Půlnoční čaj - Posezení u čaje a taneční hudby. Třetí ročník byl snad ještě lepší než oba minulé. Potěšující byla i poměrně hojná účast středně-mladé generace.
        Na začátku všechny účastníky přivítali dva čmeláčci-brundibáři z večerníčků - Čmelda a Brumda (členové kolínské mládeže v nápaditých kostýmech s tykadýlky). Zábava se rozbíhala zpočátku trochu pomaleji, ovšem atmosféra renovované Duškovy síně Husova domu kolínského sboru, doplněná jako vždy skvělým výběrem populární reprodukované hudby, postupně vytáhla tanečníky na parket. Zazněly melodické skladby dnes už klasických skupin (například ABBA, Beatles), několik svižných valčíků a polek, zajímavou lahůdkou byla dokonce jedna maďarská a jedna newyorská polka. Volný taneční program byl přerušován perfektně provedeným předtančením dvojice mladých tanečníků. Předvedli některé latinskoamerické tance, nezapomněli ovšem ani na tance klasické. Dalším kladem večera bylo, že se všichni mohli od nich i některé tance přiučit (šlo konkrétně o sambu a rumbu). Kdo se při tancování unavil, měl možnost sejít do přízemí Husova domu a občerstvit se připraveným pohoštěním.
        Přesně o půlnoci se podle tradice podával půlnoční čaj, s kterým všichni všem symbolicky poslali ťuknutí kolem sálu. Následovala rovněž již tradiční píseň Moc předivná Dietricha Bonhoeffera, který by se býval 4. února dožil svých 95. narozenin. Při losování tomboly (které, přiznejme si, mělo své mouchy...) sedm vylosovaných obdrželo rozmanité balíčky - čeho jiného než čaje nebo různých čajových specialit (například čaj z kůry, čaj ze svahů Himalájí  s  jasmínovou  příchutí).
    Díky kolínským i všem dalším za čas, který přípravě večera věnovali.
    Kdo nebyl na „čaji“, udělal chybu a rozhodně o něco přišel...
     
     
     
     
    Literatura
    Na nebi Hrdého Albionu
    Jana Dušková, vedoucí knihovny
     
    Se zájmem jsem sledovala anketu o nejlepší knihu roku 2000 a uvědomovala  si, jak moc je to subjektivní záležitost.
        Kdybych mohla navrhnout já svůj tip, byla by to práce mladého historika Jiřího Rajlicha - Na nebi hrdého Albionu.
        Z rozsáhlého připravovaného projektu vyšly zatím dva svazky a další čtyři jsou připravovány. Tento válečný deník o našich letcích v Anglii v letech 1940 - 1945 nemá v literatuře obdoby. Autor použil nejen velké množství archivních materiálů, ale i osobní deníky a nepublikované práce přímých účastníků popisovaných událostí, ať už žili ve vlasti nebo za hranicemi, a svědectví  jejich  rodinných příslušníků.
        Líčení dramatických událostí ve vzduchu i na zemi v “kalendáriu“ je doprovázeno medailóny jednotlivých aktérů válečného dramatu. Není vynechána žádná významnější akce, najdeme zde radost z vítězství, ale také porážky a zradu a to vše zasazeno do širšího kontextu. Dojdeme k závěru, že naši letci měli opravdu zdatné protivníky - německé stíhače.
        Současnému čtenáři práce Jiřího Rajlicha hodně napoví o tom, co znamená věrnost nejen sobě, ale také rodině, své vlasti a ideálům svobody. O to smutnější je proto svědectví o poválečných osudech  některých  těchto  letců.
        Jsme malý národ, na hrdinství nebohatý, ale díky takové historické práci   si můžeme znovu uvědomit, že i v našem národě žili lidé, kteří zcela „samozřejmě“ prokazovali  neobyčejná  hrdinství.
        Podaří-li se autorovi zpracovat stejně pečlivě a poutavě další díly o následujících válečných letech, máme se na co těšit.
        První díl vydalo nakladatelství Ares, druhý Svět křídel.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Trosečník
    Petr Siska
     
    Když vás v rámci hry na skautském táboře vysadí někde v noci z auta se slovy „do dvaceti čtyř hodin musíš dorazit do tábora,“ je to celkem „vzrůšo“. Proč taky ne, člověk  se naučí přemlouvat řidiče, aby jeli  stejným směrem, co zrovna vy potřebujete, orientovat se v prostoru, zahrát srdceryvnou scénku před  „lufťáckou“ rodinkou z Prahy, že mřete hlady. Jste takovými trosečníky či tuláky „jen jako“, na zkoušku. Dříve nebo později se dostanete ke kouřícím hrncům, do teplého spacáku, navlečete „čerstvé“ spodní prádlo. Máte jistotu, že bez vás se domů prostě nepojede. Je to prostě skvělé zpestření fádního života studenta, co k tomu dodat.
        Horší ale je, když vás havarované letadlo spolu s několika krabicemi téměř neupotřebitelného haraburdí „vysadí“ na malém kousku něčeho, co se dá slovem „ostrov“ nazvat jen opravdu velmi vzdáleně. Pitná voda tam skoro není, a několika pohledy zjistíte, že na slaďoučké banány, které Robinson sklízel téměř po celý rok, můžete směle zapomenout. Divoké kozy! ale no tak, netýrejte svou představivost. Fauna se tam prostě redukuje na kraby a ryby. Přidejte k tomu, že nemáte oheň, oblečení pravděpodobně dlouho nevydrží, k nejbližší.
        pevnině je to nekonečně daleko - a  šance na záchranu je hned v řádu záporných čísel. Prostě existenciální situace, kdy vám ani zkušenosti ze skautského oddílu mnoho nepomohou, protože zrovna tohle se na schůzce neprobíralo. Inu, máte-li ale dostatek představivosti, zjistíte, že i taková brusle se dá v tropickém podnebí Tichomoří nějak upotřebit. Musíte však mít ještě něco, co vám zabrání to celé divadlo neukončit  - někoho nebo něco, pro co vám stojí nasadit život, uskromnit se na nejzazší možnou míru. Krátce: pro co vám stojí za to přežít.
        V takové situaci se ocitl i Chuck Noland (Tom Hanks) pod režijním vedením Roberta Zemeckise (režisér filmů jako Návrat do budoucnosti I-III, Forrest Gump, Smrt jí sluší, Pod povrchem). Toto spojení již jednou vyneslo oběma zlaté sošky filmové akademie za Forresta Gumpa a zdá se, že ani tentokrát nebudou bez vavřínů. Hanks, který je od dob Philadelphie obsazován do charakterních rolí chlapíků z lidu, se kterými se lehce ztotožníme, tentokrát opět ne-ponechal nic náhodě. Celý film prakticky nesleze z plátna, a protože na pustém ostrově není s kým si „pokecat“, musel zaujmout jinak. Pohledy, pohyby, drobnou mimikou. Chvílemi ve filmu nepadne i dvacet minut jediné slovo, přesto se však divák nenudí. Ostatně, tma je plná podivných zvuků, vždyť to známe, ne? Ale ač se to nezdá, právě film Trosečník je o komunikaci, respektive o potřebě komunikace (uvidíte, jakým způsobem). Kvůli roli také Hanks zhubl 25 kg, takže je přerod z vypaseného koordinátora zásilkové firmy FedEx v lidskou trosku dokonalý. Kdo je hloubavý, najde si tam i obecnější lidskou rovinu, o které film v druhém plánu také je  -  ztracenost, křehkost,  smysl.
        Všeliké lidské konání však chyby mívá a tak  dobrý dojem kalí závěr filmu. Zdá se, že američtí diváci se bez „amerického finále“ v podobě ufňukaného happyendu neobejdou. Posledních 25 minut ve filmu prostě být nemuselo. Jako by byl vzat úplně  z jiného příběhu. Téma trosečníkovy resocializace se prostě dalo pojmout i jinak. Amerika si, žel, ráda pobrečí. Řešením je  buď v závěru opustit sál a nebo konec vzít za nějaký úplně jiný film od úplně jiného režiséra, který byl omylem spojen s Trosečníkem. A nebo za předstupeň komedie s Tomem Hanksem, nazvané Láska přes internet.
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Mládež
    Program zvaný biblický
    Radka Včelná
     
    “Kdo si vezme příště první program?“
    Ticho. Najednou se každý tváří, jako by tam vůbec, ale ani trochu nebyl.
    “No tak, lidi.“ (moravská varianta: „Tož, děcka.“)
    Nic. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží.
    “Tak co třeba ty, nechceš to zkusit?“ láká líbezným hlasem zodpovědná osoba.
    I počali se jeden jako druhý vymlouvati!
    “Já nevím, jestli tady příště budu.“
    “My píšem příští týden čtyři písemky.“
    “Já mívám furt.“
    “Já bych teda radši nachystal něco na ten druhej program.“

     
        Říkáte, že takhle to u vás teda rozhodně nevypadá? Že je přece jasné, že biblický program připravuje pan farář? Tak to pak jo. Nebo jste mládež zodpovědná, kde všechno běží  jako  na drátku  podle  rozpisu na  půl  roku  dopředu?  Gratuluju.
     
        Práce s biblí, tedy její čtení, uvažování nad přečteným a diskuse patří bez-pochyby k tomu nejdůležitějšímu, co odjakživa naplňovalo evangelické scházení (a nejenom scházení). I proto je tomu vyhrazeno čestné první místo na mládeži. Ještě předtím, než si dočista vyřveme hlasivky zpěvem ze Svítáku, předtím, než začneme hrát ve sborovém domě na schovku a dlouho předtím, než se případ-ně přesuneme do oblíbené hospody, tak před tím vším otevřeme bibli a  snažíme  se dobrat toho, o co tam jde.
        Někdy je to moc fajn. Zajímavý text, podnětná úvaha, horlivá diskuse.
        Někdy to moc fajn není. Nikdo si nic nepřipravil, je trapno. Někoho to nebaví, a tak ruší. Mluví pořád ti samí a pořád o tomtéž, takže to ostatní otravuje. Chybí farář a není koho se zeptat. Mladým intelektuálům nerozumí mladí praktici, mimoňovi nerozumí nikdo. Je to dlouhý.
        Jak je to možné? Když člověk poslouchá vzpomínky pamětníků nebo listuje starými Bratrstvy, má pocit, že přednášky, úvahy (biblické i jiné) a diskuse mládež nade  všechno milovala. Biblická úvaha byla hlavní náplní schůzky mládeže. Klábosení a hry program jen zpestřovaly. Na seniorátních setkáních a na sjezdech nebyly žádné alternativní programy. Jaképak kino, bazén, sportování. Pěkně sedět a poslouchat! Přednášky, před-nášky, přednášky, procházka do okolí, cestou se dalo ještě leccos prodiskutovat, a pak rychle zpátky, protože následují přednášky, přednášky, přednášky.  A  oni  to vydrželi  a dokonce  je  to i  bavilo!?
        Co baví dnešní mládež? Je něco pravdy na těch řečech o klipové generaci, konzumní kultuře a vymření písmáků? Bible? To je taková ta knížka s malinkýma písmenkama na cigaretovém papíře a bez obrázků. Hodně stará. Tak stará, že se v ní dá těžko najít něco, co by  souviselo  s  dnešním světem...
     
        Anebo je to trochu jinak? Bible je zajímavá pořád stejně, ale ten způsob, jak se k ní obvykle přistupuje, už dneska nemusí být pro každého stejně snadný. Něco se asi moc měnit nedá. Třeba to, že bible se čte. (I když obzvlášť zmutovaní jedinci si ji klidně můžou číst třeba z monitoru. Na internetu najdete, co hrdlo ráčí.) Ale potom, nikde - ani v bibli - není napsáno, že je nutné jenom sedět a poslouchat, co k tomu kdo řekne chytrého.
     
        Co  se dá dělat třeba i jinak, o tom zase příště.
     
     
    Biblický program
    Jan Krupa, farář
     
    Patřím do generace, která ho ještě zažila. Vůbec tím nechci povědět, že ta dnešní ho už nenosí. Jenom mě napadlo, že tenkrát jsme moc nediskutovali na téma  mít v mládeži biblický program nebo nemít. Ne, že by s ním nebyly potíže, ale většinou nikoho nenapadla žádná tzv. náhražka. Mám na mysli čtení z různých a někdy i dost hrůzných časopisů buď rádoby křesťanských a nebo vyloženě světských. Nemám nic proti žádnému časopisu, ať si každý vydává, co chce. Ale přece jenom číst místo bible cokoli jiného tam, kde je ta zvláštní knížka nezastupitelná, mi přijde takové trochu ujeté.
        Jenomže na druhé straně platí, kudy do toho. Když nás k tomu nikdo nevedl, když my tu bibli už nečteme moc ani doma, když i na kazatelně farář neotevře bibli, protože si text napsal na počítači, když nás to vlastně ani nebaví  je to tam většinou všechno na moc dlouhé lokte. Kudy a jak do toho, když náš farář, nevím vlastně ani proč, mezi nás nechodí?
        Výmluva? Vlastní lenost? Malá ochota nést kůži na trh v prostředí tak svérázném, jako někdy jsou sdružení mládeže? Neschopnost uspořádat si svůj čas tak, abych se biblickému zamyšlení mohl věnovat?
        A nebo jinak  je to všechno pouze přechodná krize? Charakteristická „evangelická“ vlna, kdy jsme jednou nahoře a jindy zase zcela dole? A nebo se ten starý, byť dlouho osvědčený systém prostě přežil? Vyprázdnil? Budeme umět něco jiného? A musíme to hledat? Kdo s tím má přijít? Faráři a zase faráři? A nebo přijdou s něčím sami „náctiletí“, kteří asi vždy tvořili páteř našich mládežnických hloučků?
        Co chcete od starého člověka? Radu a nebo vzpomínku. Jenomže rady se snažím zásadně nedávat a o vzpomínky, jak to tak chodí, nikdo valně nestojí. Snad tedy něco jako vlastní postřeh.
        Mně se vám zdá, že ta bible je fakt dobrá kniha. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišel. Podobně jako Jan Werich mohu říct, že jsem fanda zvlášť na některé její pasáže. Můj slavný jmenovec měl rád podobenství, já si zase dost potrpím na taková ta místa, kde se pořád píše: „Neboj se, já budu s tebou.“ I když zrovna neprožívám nic složitého, když si něco takového přečtu, je mi moc dobře. A nebo takové kázání na hoře tam je vlastně všechno potřebné k životu a navíc je to dost o dnešku.
        Jeden farář kdysi říkal, že v bibli je úplně všechno, jenom je potřeba to tam najít. Potíž je v tom, že to chce čas a určitou námahu. Možná je škoda, že my jsme už příliš zvyklí k mnoha věcem se dostat snadno a jednoduše. Kliknout na ikonu a buď beru, nebo neberu. Mám za to, že je škoda nevybrat si tu první možnost.
     
     
    Anketa nezi mládeží    
     
    Baví vás biblický program v mládeži?
    Když ano, co a proč?
  • Jak kdy. Dozvím se mnoho zajímavých názorů a mohu tak vylepšit svou víru.
  • Většinou ano, když se rozvine diskuse.
  • Ano, je-li dobře připraven. Obohacuje člověka, sdílení názorů, víry.
  • Ano, většinou ano, ale bývá dlouhý, takže se ne-stihne ten druhý - hry a tak. Baví mě, když se rozpoutá živá diskuse, všichni mají nějaký názor, dohadují se, opravují se ap.
  • No prostě je to biblická úvaha - je to zajímavý.

  •  
    Když nemíváte biblický program, proč asi?
  • Nikdo ho neudělá a farář tu není.
  • Není připraven, někdo zapomněl.
  • Buď ho nikdo nepřipraví nebo máme na starost něco jiného.

  •  
    Uměli byste si bez něj schůzku mládeže představit?
  • Ano.
  • Určitě ano, ale ne každou.
  • Spíš ne.
  • Dokonce tak živě, že mám pocit, že už párkrát nebyl.
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Reakce
    Reakce potrefené husy
    Martin Balcar
     
    Ve smyslu přísloví o oné huse (t.č.jsem na civilní službě) si dovolím reagovat na článek Václava Hurta „Vojna & civilka“ (2/str.6).
        Pojetí základní vojenské služby se mi příčí a tomuto systému nedůvěřuji. Armáda je samozřejmě věcí veřejnou, není však podle mě nijak nadřazená. Mám za to, že názor o službě vlasti přetrvává z dob neklidných, které vynucovaly početné armády. Dnes jsou války o něčem jiném a „armáda“ by měla být povolání jako každé jiné. Rád si též na takovou plně profesionální  armádu připlatím.
        Odmítám také označení vojny jako služby státu. Nevím, o co méně je službou státu práce ve státních úřadech, ve zdravotnictví, ve školství (vše je věc „státní“). Albánie se před několika lety prakticky zhroutila a stála na pokraji občanské války ne kvůli napadení jiným státem, nýbrž z krachu pyramidových her. Když na rok do armády, proč nechodit na další rok povinně k policii, k hasičům a nevím ještě kam, kde se starají o veřejné blaho. Když vidíme, kolik bylo za posledních 10 let rozkradeno miliard z českých bank, chce se mi říci, že nejlepší službou státu by bylo, aby všichni  mladí bankéři  šli  na rok  hlídat  peníze do  bank.
        Když jsem se rozhodoval o vojně, byl jsem ovlivněn nedůvěrou ke smyslu základní vojenské služby. Z toho důvodu se mi zdálo (a stále zdá) jako morálnější jít dělat něco, o čem jsem přesvědčen, že má větší smysl. Zcela jistě to u mě nebylo rozhodnutí z pohodlnosti. Týden před odvodem jsem dostal dva kontakty na lékaře, kteří mi mohli za 12.000,-Kč „dohodit“ modrou  knížku. To by  pohodlné  jistě bylo...
        Kdo jde na civilní službu, určitě nezažívá pohodlí (výčet není v protikladu k vojně, pouze k „normální“ realitě): plat 600,- Kč měsíčně, nesmíte pracovat s počítačem, řídit auto a nesmíte mít naprosto žádnou odpovědnost. Ze své vlastní vůle nesmíte ani umýt schody. Na rozdíl od vojny nemáte šanci na „postup“. Jste v práci plně na povel a nesmíte vykonávat práci, které rozumíte. Takto žijete 18 měsíců.
        Jako lichý se mi zdá též argument, že „služba se má vykonávat jenom v těch oblastech, které jsou skutečně náročné...“ Myslím, že by mělo jít spíše o místa potřebná. Slovo „náročné“ mi připadá jako odveta za to, že nejdete na vojnu. Nedovolím si posuzovat, zda a jak je vojenská služba náročná - fyzicky?, psychicky?, lidsky? A už vůbec se mi nechce posuzovat, jestli služba tam či onde je vojně odpovídající či dostačující.  Asi se nikdo neptá vojáků, jak byla jejich služba prospěšná, a nedoporučuje změnu útvaru, protože v tom současném se málo maká. Tohle myslím je jen na každém z nás.
        Posuzování míst k výkonu civilní služby slovy „směšné a trapné“ mi přijde vůči těm mladíkům dost odvážné. Myslím, že pokud zastávám tento názor, mám ještě před jeho vyřčením požádat příslušnou organizaci o vysvětlení, proč civiláky chtějí... A třeba ji pak těmito výrazy častovat. Myslím, že Václav dělá dobře, když je přesvědčen, že on by civiláky k sobě do sboru nechtěl, a tak je nebere. Já pracuji ve školce, kde civiláka dlouho chtěli a mají pro mě docela dost práce. Neflákám se a připadám si prospěšný  dobré  věci. A víc  neřeším...
     
     
    Internet
    Ústřední státní orgány
    Martin Balcar
     
    Budete-li chtít zjistit něco ze života našich zákonodárců, lze to docela snadno a relativně důkladně.
        Na stránce www.psp.cz si můžete najít informace o Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR včetně hlasování jednotlivých poslanců. Také každému poslanci můžete napsat rovnou e-mail.
        V podstatě to samé můžete v případě velevážených senátorů na stránkách www.senat.cz.
        Co se děje ve vládě (včetně jednotlivých komisí) vám napoví www.vláda.cz.
        Co se děje v Kanceláři prezidenta republiky se pro změnu dozvíte na adrese www.hrad.cz.
        Možná nejpoužitelnější jsou v tomto směru stránky www.zakony.cz, kde najdete kompletní soupis Zákonů ČR v aktuálním znění (to je zvlášt skvělá věc). Zákony jsou samozřejmě ke stažení a  k vytištění v pěkném grafickém rozlišení.
     
    Pozn. aut.: při pohledu na tyto stránky mě pouze napadá, jak by bylo skvělé mít takto na internetu informace o ČCE včetně vyhlášek a řádu v platném znění...
     
     
    Stručně a jasně
    Ochrana údajů
    Květa Šilarová, Ondřej Stehlík
     
     
    Jak mají církve přistupovat k zákonu o ochraně osobních údajů?
     
    Stejně jako ke všem zákonům. Pokud se domníváme, že žijeme v demokratické společnosti, zákony máme a chceme respektovat. V případě, že zákony jsou špatné, měli bychom iniciovat jejich novelizaci či zrušení.
        Záměr, který vedl ke vzniku tohoto zákona, je pozitivní. Nikdo, žádná instituce, žádný spolek, žádná partaj nesmí bez mého výslovného souhlasu shromažďovat mé osobní údaje a volně s nimi nakládat. Pomocí osobních údajů je možno odhalit identitu člověka a to se dá velice snadno kýmkoli  zneužít.
        Co s tímto zákonem má společného církev? Především to, že osobní údaje také shromažďuje. Ve sborech se vedou kartotéky členů a různé seznamy plátců, dárců apod. Vedeme jména, data narození  a adresy těch, které chceme navštívit, kteří o zvěst evangelia projevili zájem a potřebují pastýřské vedení. Shromažďujeme spoustu osobních údajů o těch, kteří jezdí na kursy, sjezdy mládeže, zúčastňují se rekreací a dětských táborů a dalších a dalších akcí, které pro ně připravujme. Osobní data potřebuje církev k pastorační, misijní i vzdělavatelné činnosti.
        Problém je v tom, že se při přípravě tohoto zákona na církve a na jejich činnost zapomnělo a teď z toho vzniká řada komplikací. Doufáme, že se najde řešení, především v případě sborových kartoték a tzv. knih. Mám však za to, že všechny adresáře, které máme v ÚCK k dispozici, ve kterých vedeme členy naší církve zajímající se o určité vzdělavatelné akce, ve kterých máme k dispozici osobní údaje také členů jiných církví i osobní údaje těch, kteří nejsou v žádné církvi a na určité akce jezdí, že budou podléhat a už teď podléhají onomu zákonu č. 101. Dát vše do pořádku, abychom zmíněnému zákonu vyhověli, bude pro nás znamenat obrovskou práci navíc. Z takového papírování se rozhodně já ani moji spolupracovníci neradujeme. Mám však za to, že i pro nás platí, že osobní údaje druhých lidí nemůžeme - ani v církvi - shromažďovat, aniž bychom měli souhlas těch, kterým náleží. Je to výrazem určité úcty k lidem, jejichž osobní data máme v databázi.
     
    Paní poslankyně a páni poslanci sice vyhlásili ochranu údaje o příslušnosti k církvi, ale prostě zapomněli na způsob, jakým tento údaj vzniká. Zapomněli, že v české společnosti existují církve, z nichž některé vedou evidenci svých členů, a především snad všechny církve vedou církevní matriky. Do roku 1950 to byly úřední matriky, od toho roku jsou to jen církevní matriky pro vnitřní potřebu. Podle zákona 101/2000 Sb. bychom nyní měli všechny osoby zapsané v našich matrikách roztřídit na mrtvé a živé. Živé pak oslovit a vyžádat si od nich písemný souhlas, aby v našich matrikách figurovali. A všechny osoby, které by do poloviny tohoto roku nedaly tento písemný souhlas, bychom správně měli v matrikách snad začernit. Myslím, že je evidentní, že to není v lidských silách,  nastává čas pálení církevních matrik pokřtěných, sezdaných, konfirmovaných, zůstanou nám jen matriky zemřelých. Ministerstvo, vláda a parlament prostě zapomněly na církve. Je to příznačné pro český sekularismus i způsob práce a myšlení našich zákonodárců.
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hudba
    Čechomor
    Samuel Titěra
     
    Jsou desky, které člověka napoprvé okouzlí. A jiné, které vám zpočátku připadají podivné. Zajímavé, řeknete, jak už se říkává, když si člověk neví rady. Pak vám to nedá, a čím víckrát si to pustíte, tím víc ve vás roste nadšení.
        Mezi desky druhého typu pro mě už dlouho patří Čechomor od Českomoravské hudební společnosti (která už si nějakou dobu podle svých fanoušků říká právě Čechomor).
        V pořadí již třetí album stále drží jednoznačný směr: lidová píseň. Česko-moravská, lépe snad moravsko-česká. Jsou přece jenom věci, u kterých se sluší prohodit pořadí. Lidovky - pomóc, dechovká? Ne, nebojte se. Čeká na vás obsazení více než příjemné: Housle, violoncello, kytara (sem tam i elektrická), bicí, harmonika nebo flétna. A řízné vícehlasy. V písních milostných pomáhá veskrze pánské kapele i krásný soprán.
        I když se zaposloucháte do starých textů, které si v důmyslnosti nezadají s kdejakým básníkem a vtipné jsou často jako nejlepší bavič, určitě se vám bude chtít i tancovat. Škoda jen, že na koncertech není k hnutí.
        Zdá se, že se vrací něco, na co jsme neprávem zapomněli. A získává si to velkou oblibu. Českomoravská hudební společnost si už zahrála s Pražskou filharmonií a měla koncert    i v newyorské Carnegie Hall (no, jenom v předsálí). Zkuste to a uvidíte.
     
     
     
     
    Co mne zaujalo
    Dvě alba
    Slávek Klecandr, kapelník skupiny Oboroh
     
    V poslední době mě výrazně zaujala dvě alba. To první je album Neila Younga Silver and Gold (Stříbrný a zlatý). Je to jednoduchá, průzračná muzika, která se - mně sympatickým způsobem - vrací k prostému akustickému zvuku, velice podobnému zvuku desky Harvest, kterou Young vydal začátkem 70.let. Jako by se mezitím vůbec nepohnul čas, jako by se jednalo o dvojalbum.
         Tím druhým je album Sinéad O'Connor Faith and Courage (Víra a odvaha). Písničky na něm jsou vlastně jednoduché, ale aranžmá naopak  dost složitá, rafinovaná. Sinéad je zmatkařka a naplácá spoustu nesmyslů, ale její zpěv je odzbrojující.  Obě tyhle desky mě úplně dostaly, jsou úžasné, v poslední době si je musím pouštět skoro denně.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah