Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 5   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub
Kde berete sílu, když je vám nejhůř?
Rovni si s dobytkem?
Kde brát sílu?
Jsme nejlepší, jsme skvělí, tak nám zavolej...
Ztišení
Archiv
Biblický program trochu jinak
Martin Luther King
Hebrejské povídky
O sedmém dni
Farář mládeže
Hladové lidi moc nezajímá demokracie
Evangelium podle reklamního spotu
Verdiho opera Jeruzalém
Tož tvoř
Otesánek
Kontaktník
Až se v ráji sejdem
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
 
Hospodine, děkuji Ti,
že mám vždy nablízku dobré přátele,
kteří mi nedovolí spadnout do hlubin zla
a ztroskotat na pustém ostrově bez lásky.
Děkuji Ti, Ježíši, za Tvou smrt,
kterou jsi nás vykoupil
a ukázal nám tak svou bezrozměrnou lásku.
Dal jsi nám příklad k tomu,
abychom také milovali své bližní
a dávali jim svou lásku.
Ty jsi náš učitel toho,
že dávat by měl být počátek všeho,
když dáme, bude nám dáno.
 
zpět na obsah
 
 
Kaz 8,15-17
Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub
Jan Keřkovský
 
I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout.
 
Rozhodl jsem se, že se prozkoumám, jak to vlastně je s Boží vůlí. Jak to Bůh v našem světě vede. Abych pravdu řekl, přivedla mě k tomu taková nepříjemná věc: neuměl jsem odpovědět na otázku, čím to je, že tolik spravedlivých tře bídu s nouzí, zatímco tolik zlých si žije nad poměry a nikdo na ně nemůže. A když už jsem se do toho jednou dal, řekl jsem si, že to vezmu z jedné vody načisto a prozkoumám to všechno, ať je jasno: Co Bůh dělá a jak to dělá a jestli to dělá dobře.
     Výsledek toho zkoumání snadno uhodnete: Nevím. Jediné, co vím, je to, že odpověď je za hranicemi našeho chápání. Až se mně jednou podaří Boží vůli prokouknout a zmapovat, můžu klidně začít zase od začátku, protože na ty věčné otázky nabeton odpovím nějak špatně. Ono to bývá tak, že kdo má ve všem úplně jasno, ten toho většinou ve skutečnosti zas tak moc neví.
     Taky jsem si říkal, že bych Boží vůli hledat vůbec nemusel - kolik je lidí, kteří se o ni nestarají! Jen-že mně to nedá: Co když mi ten nápad, ten úkol (pídit se po Boží vůli) dal sám Bůh? Třeba ví, že mně to moc nepůjde, ale že je to pro mě životně důležité, abych se o ni staral. Co když je to tak? Tak se teda starám.
     Kdybych tak věděl, odkud a kam člověk vlastně jde! Jenže cíl Boží vůle nás smrtelníky nějak přerostl. Bůh ví, jak to všechno je. Nikdy se těch otázek nezbavím, a stejně na ně odpověď nenajdu. Tak aspoň budu jíst a pít a radosti užívat - protože to je taky od Boha (nejenom ty otázky). Tak jsem tomu porozuměl: Přemýšlej, jaký smysl má tvůj život, a dobře si ho přitom užívej. To vám vzkazuju já, Kazatel.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Kde berete sílu, když je vám nejhůř?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Když je mi nejhůř, beru sílu od nějakého anděla Božího, kterého mi pošle. Nějak to bez těch jeho poslů sám neumím. Ale díky Jemu je jich stále mezi bližními dost.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Mám pocit, že mi ještě nikdy nebylo „nejhůř“. Ale sílu k životu potřebuji neustále. A čerpám ji v setkáních s Bohem, který mě miluje: v modlitbě, liturgii, svátostech, v blízkých lidech, kteří mě mají rádi a „podrží“ mě.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Když je opravdu nejhůř, tak už ani „neberu“. Jen doufám, že se někde něco pohne (třeba i ve mně), že někdo přijde A modlím se, abych anděla spásy poznal, abych jej od sebe neodehnal, abych se nechal jeho silou obdarovat.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
V přírodě, v modlitbě a u přátel.
 
Vít
Marčík

loutkoherec
 
 
Doma s rodinou. V modlitbě také, ale když přijedu domů, cítím sílu, krásu, pokoj nejvíc. A tak se posadím - povídáme si (a já si v klidu tankuji - čerpám.)
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
V Bohu, v příkladech těch, kteří tu osamoceně stáli před námi, v přátelích, přírodě, hudbě a literatuře.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
U svých nejbližších a v modlitbě.
 
Michal
Kitta

farář v Hrově
33 let
 
Myslím, že stále ještě může být hůře, a tedy nemohu odpovědět. Zeptejte se mne hned po smrti, to už budu vědět. Ale když mi bylo hodně špatně, řekl jsem si: „Tak, teče ti do bot? A vzpomněl sis na Pána Boha, když ti bylo dobře? Nebuď srab a trp.“ Přemýšlel jsem, jak milovat Boha, aby se mi tahle špatná věc proměnila v dobro. Ne vždy s úspěchem.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Myslím, že mi ještě nejhůř nebylo. Až to přijde, budu mít síly našetřeny.
 
Lidie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
V rozhovoru s tím, kdo je vždy připraven mi pomoci a dát sílu ke všemu: v modlitbě.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
To je asi v každé situaci jiné. Někdy pomůže hezká kniha nebo hudba. Někdy skvělá dovolená. Hlavně ale pomoc těch nejbližších.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Nejen když je mi nejhůř, ale více méně vždy v Něm!


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Rovni
si
s dobytkem?

Marek Bárta
 
O naději?
     Všechno naše pachtění je marnost nad marnost a honba za větrem, navíc úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný, člověk nemá ani žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí - tak nějak pravil Kazatel a mě to docela oslovuje. Rozuměl bych tomu asi takto: všechno je to vlastně jedno, všechno je lhostejné, žádná zvláštní spravedlnost, jak bych si ji představoval, žádný velký smysl (ani ten pro humor ne), všichni stejně pojdeme. Žádná ochrana shůry pro vyvolené. Žádná božská jiskra v člověku. Žádná naděje.
     A tak nezbývá, než to naše žití nějak vyplnit, něco si před sebe před-stavit jako cíl. Třeba trochu něco užít, prostě aby to bylo nějakým způsobem „zajímací“
     Jako pohonná hmota do motoru našeho pachtění to vystačí mnohdy i na celý život. Umožní to často odpočinout od „hloupých“ otázek po „smyslu“ a jiných nesmyslech.
     Pak jsou tu i jiné představy, třeba představa duchovního usebrání, možnosti proniknout kamsi „za“. Hmm, taky fajn, říkám si. Jednomu to poskytne úchvatný pocit zvláštnosti, sebedůvěry a někdy dokonce i vyvolenosti. Ale i tyto pocity jsou pomíjivost a honba za větrem. Vždyť slunce svítí na všechny stejně tak bezvýjimečně, jako všichni bez výjimky zemřeme.
 
Boží ochrana?
     No ale jak se to má s Pánem Bohem - asi je mu to všechno nejspíš tak nějak šuma fuk, když nás nechá umírat - můžeme se od něj nadít nějaké ochrany, nějaké prozřetelné péče? Není i to křesťanství v tomto smyslu jen honba za větrem? Pokud by křesťanství mělo být snahou zajistit si nějakou péči a ochranu u firmy „Otec a Syn a Duch“, tak určitě honbou za větrem je. Zmiňovaná firma nám sice ochranu a pomoc nabízí, ale jen úplně jinou a za jiných podmínek, než bychom si dovedli a chtěli představit.
     No jen si vzpomeňme, jak se žilo a žije v odpouštějící lásce. Vždyť to je jako kdybyste místo po vařícím asfaltu mohli v létě běhat bosky po měkkém a vlhkém trávníku, nebo jako kdybyste místo blevajzu v hale hromadného stravování mohli jíst něco moc dobrého někde v poklidu s přáteli při svíčkách a příjemné hudbě. Vtip je jen v tom, že si nemá cenu představovat ty svíčky a moučníky a čerstvě osekaný anglický pažit, ale prosit, aby nám vešel do cesty Kristus a odpustil nám, protože pak se to všechno spustí jakoby samo od sebe a nebude to k zastavení: hektary trávníků, hostiny jak o svatbě, zvraty v životě, jak při znovunarození, orientace ve tmě, jako když někdo naráz z lampy sundá kýbl, který doposud stínil, nebo jako když si sáhnete na vařící sporák a nespálíte se Tak je to honba za větrem, nebo ne? Je v tom naděje, nebo není? Užuž by se nám chtělo přitakat, ale opatrnost radí, že bychom přece jen měli chtít raději úplnou jistotu. Chceme záruky a znamení. Řekněte už někdo vážně beze srandy - jestli to má cenu, nebo ne! Jestli to nejsou jen další z těch našich představ, za kterými se honíme!
     Znamení a záruky chtěli lidé už po Ježíšovi, ale ten je místo záruk bral za ruku. Místo znamení připomínal Jonášův příběh: Bůh ušetřil město Ninive, protože lidé v něm prosili za odpuštění a protože v něm bylo mnoho dobytka.
     Zatímco se nám zdá pro člověka trochu málo umírat stejně jako umírá fauna, staví se nám do cesty Ježíš a říká: právě protože jste jako dobytek, vám bude odpuštěno. Či ještě jinak: až si přiznáte, že na tom nejste o nic lépe než hovada, budete zachráněni.
     A my jsme se mezitím učinili rychtáři té naší planetky a pomalu ale jistě jsme ji zrychtovali. Špatně si vykládáme tu rovnost lidí a dobytka - ta neznamená obojí usmrcovat, pálit na velikých hromadách a hrnout buldozery do hromadných hrobů. Rovnost nás a zvířat znamená přiznat si naši společnou u-Bohost, naši potřebu odpuštění a nového začátku. To je naše jediná naděje pro tento život. Než se nadějeme, budeme trpět a zemřeme jako zvěř, ale jako zvěři nám bude (a je) i odpouštěno a budeme (a jsme) přijati! Boží ochrana neznamená žít bez bolesti a bez vědomí smrti, nýbrž znamená nový život u Boha, v němž jako by už bolesti a smrti nebylo, neboť žijeme v nové síle odpouštějící lásky, která smrt překonala.
 
 
 
 
 
 
Copak je to prozřetelnost Boží?
     Boží prozřetelnost je všemohoucí a všudypřítomná jeho moc, v které Bůh jakoby svou rukou až dosud udržuje nebe i zemi i všecka stvoření a tak je spravuje, že listí a tráva, déšť i sucho, úroda i neúroda léta, pokrm a nápoj, zdraví a nemoc, bohatství a chudoba a všecko vůbec nám přichází nikoli náhodně, nýbrž z jeho otcovské ruky.
Heidelberský katechismus
 
Pod pojmem Boží prozřetelnost si představuji něco jako úžasně neohraničené Boží vědomí, které není svázáno (jako u nás lidí) ani příčinností, ani časovou sousledností věcí a jevů.
vědecký pracovník, 45
 
Vidím v tom laskavou moc, která je s to napravovat naše průšvihy. Včetně ekologických.
sekretářka, 45
 
Kde berete sílu, když je vám nejhůř?
     Záleží na situaci. Hodně často mi pomáhá hudba, někdy modlitba nebo čtení něčeho důvěrně známého. Čas od času rozhovor s někým, ale to bývá většinou až po nějaké době, ne hned, jak se ocitnu v takové situaci...
studentka, 20
 
Z naděje, že bude zase líp. No a kde se bere ta naděje? To už k mé víře patří...
studentka, 18
 
Uvažuji: „Nejhůř“ mi ne-dělají druzí, „nejhůř“ si dělám sám. Pak „sílu“ přijímám ve (při, po) vyznání vlastních vin. Vždycky se vyznávám před přítomným Pánem Bohem. Někdy na to musím být sám, jindy k tomu potřebuji mít i druhého člověka.
farář, 37
 
Hodně síly mně dává možnost podat pomocnou ruku, vytáhnout někoho z bryndy, udělat někomu radost.
pracující, 26
 
V naději, že Bůh sílu stále má a že zná alespoň jednu cestu, kudy mne z bezmoci vyvést.
prodavačka, 23
 
Modlím se, medituji, prosím o ni. Obracím se na někoho, o kom si myslím, že mi tu sílu může dát nebo zprostředkovat (kamarádi, farář, psycholog). Slavím častěji eucharistii. Poslouchám muziku, která mi dělá dobře nebo mi nějakou sílu zprostředkuje.
student a jáhen, 25
 
Když jiný modlitby nepomohly, tak se s Pánem Bohem hádám, to mi kupodivu dodává vůli.
studentka, 24
 
 
zpět na obsah
 
 
Kde brát sílu?
Samuel Titěra
 
Když je mi zle nebo když se bojím, tak si zpívám (mimochodem, teď zrovna jsou to ponejvíc oboroží žalmy). Tak mě napadlo nad jednou notoricky známou písničkou se trochu víc zamyslet. Trochu jsem si ji slohově rozebral.
 
1.
Někdo mě vede za ruku,
když bojím se jít tmou.
To je ten, který o mně ví,
který je na mě laskavý,
je stále nade mnou.
 
1.
Nikoli „já se s někým vodím za ruku“ ani „někdo mě táhne“ ani „vede za ucho“. Ale taky ne „někdo mě veze v auťáku“. Když vede, musím taky já jít.
Ještě se neřeklo, kdo to je, ale už se říká, jaký je. Je laskavý. A ví o mně. Nezapomíná a záleží mu na mně.
Je nade mnou, tudíž mne z toho může vytáhnout.
2.
...a chce mi pomáhat.
 
2.
Nikoli „tahá za moje provázky“ ani „chce mi vládnout“ ani „chce, abych se učil samostatnosti“. Chce mi pomáhat.
3.
Někdo mi dává sílu též
 
...ať je noc nebo den.
 
3.
Nikoli „někde si beru sílu též“. Já ji nemusím hledat (našel bych?), ani si ji nikde jen tak nevezmu. ON mi ji dává. A nejen jako slunce nebo jarní počasí. Ale pořád, ve dne v noci. I když je pošmourno.
4.
...proto se nechci bát
...můj dobrý Pán Bůh
laskavý,
který mě má tak rád.
 
4.
Ne „proto se nebojím“ - já se bojím. Ale nejsem v tom jen pasivně, mám velký úkol: nechtít se bát.
A konečně, nakonec, se říká, kdo to je. A ještě je připomenuto, že víc než jméno je na něm důležité to, jaký je a co dělá.
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Diakonie
Co to k čertu je
ta Diakonie

Eva Balcarová a David Šourek
 
Ještě než se dozvíte o tom, jak skvělá a úžasná je naše Diakonie, chtěla bych vás uvést do obrazu, abyste si náhodou nemysleli, že je tento článek pouhou agitací a že jím potřebujeme pro svůj super nápad získat pár bláznivých lidí. Samozřejmě, že částečně taky. Jinak nám jde ale o to, seznámit vás s další oblastí Diakonie ČCE (v některých kruzích ne právě populární), a tou je reklama, propagace nebo zkrátka prezentování organizace. Možná se budete divit, jak může reklama souviset se službou Diakonie. Velmi jednoduše. Čím lépe se my prosadíme na „trhu“ a dokážeme se zviditelnit, tím snáz se nám podaří získat přízeň a také finanční prostředky, které jsou potom určeny na práci s klienty. A to je v době, kdy je státní podpora nejistá a vratká, pro všechna naše střediska velmi důležité. V rámci prezentování organizace např. dochází ke sjednocování loga, vydávání nejrůznějších propagačních materiálů, jsou pořádány různé výstavy, koncerty a plesy.
     A to, jak spojit ušlechtilou myšlenku s užitečnou věcí, můžete posoudit sami v následujícím článku.
 
 
Jsme nejlepší, jsme skvělí, tak nám zavolej... 
aneb o práci s veřejností a propagaci Diakonie   
 
Bez pořádné propagace to dnes nejde. A tak se dozvídáme, kdo je nejlepší, nejerotičtější, která pasta vyčistí zuby nejlépe a že kočky by kupovaly Whisky´s (notoričky!). Co ale s tím, když to o sobě tvrdí všichni? Komu vlastně v reklamě důvěřovat?
     Znáte ten vtip, o muži po smrti, který má možnost volit, jestli chce do nebe nebo do pekla? Anděl mu přes dveře ukazuje, jak to vypadá v nebi, a on vidí, že tam lidé klečí a modlí se, zpívají a chválí Hospodina, a říká si: to vypadá jako dost nuda. Pak si ho převezme ďábel, nechá ho nahlédnout do pekla a on vidí, že tam je hudba a disko a zábava a řekne si: to chci, to je akce. Rozhodne se tedy pro peklo a když tam opravdu vstoupí, musí v horku dřít a přikládat pod oheň u kotlů s dušemi hříšných. A tak se ptá rozzlobeně ďábla, jak je to možné, proč mu ukazoval a sliboval něco jiného. Ale ďábel se jen usměje a řekne: „To byla jen reklama“.
     Diakonie je „služba“. Služba potřebným. Těm, kteří jsou v nouzi, těm, kteří potřebují pomoc a podporu k tomu, aby mohli žít „dobrý“, samostatný, plný život, protože sami ze svých sil to nedokážou. Potřebuje se pak Diakonie vůbec propagovat? Nemělo by se sloužit správně spíše tak mimochodem, skrytě, bez velkých slov, bez velkého vykřikování, hluku a lomozu? Není hloupé a věci nepřiměřené veřejně říkat, jaké velké cíle a ideály máme a jak dobře je uskutečňujeme? Proč zatahovat lidi, kterým naše služba není určena, protože ji nepotřebují, do toho, co Diakonie dělá?
     Rád bych zmínil některé důvody, proč si myslím, že je správné překonat ostych a mluvit o Diakonii veřejně, otevřeně, nahlas a proč její práci propagovat a mluvit o ní s druhými lidmi. Ten první vidím v tom, že služba Diakonie je, nebo se může stát, praktickým výrazem víry a lásky k člověku.
 
Může být právě demonstrací toho, že křesťanské učení o víře, lásce a naději není „jen prázdná reklama“. To je myslím jeden z hlavních důvodů, proč byla Diakonie církví jako „zvláštní místo církevní služby“ zřízena.
     Druhý důvod je ten, že chceme pozvat druhé lidi k tomu, aby to dělali s námi. Věřím tomu, že jednou z při-rozených potřeb člověka, i když dnes hodně překrytou, je potřeba být užitečný, pomáhat, konat něco dobrého. A myslím, že velkým úkolem Diakonie je také pomáhat lidem tuto potřebu odkrýt a naplnit ji ve společné službě a pomoci potřebným. To lze ale jen v okamžiku, kdy lidé o této možnosti budou vědět.
     Třetí věc, kterou chci zmínit, je po-třeba neustále upozorňovat tento do sebe zahleděný svět s jeho pseudohodnotami krásy, bohatství a úspěchu, že mezi námi jsou a vždycky budou ti, kteří potřebují pomoc, kterým se nedaří, kteří nemohou, ale přesto mají svou hodnotu jako lidé. A že zde jsou také ti, kteří to vnímají a pomáhají a slouží. A tak jde vlastně o propagaci mezilidské solidarity.
Autor je ředitelem střediska Diakonie ČCE MARTA v Čáslavi
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Rodinné stríbro
Ztišení
Markéta Havlíčková
 
 
„Ztiš to!“ volá matka na syna, když hlasitost hudby vycházející z reproduktorů dosahuje prahu bolesti pro uši. „Ztište se!“ říká pan učitel ve škole brebentivému žactvu, aby slyšelo jeho výklad nové učební látky. Ztišit se má člověk v lese, aby nevyplašil zvířecí obyvatele tohoto místa. Myslím si, že to má však ještě jeden důvod než jen klid pro zvěř. Ztišení vede člověka k naslouchání. Naslouchání řeči přírody, hlasu učitele nebo tónům hudby. Každé naslouchání také prožíváme a pro dobrý prožitek potřebujeme klid. Protože dobrý prožitek nám dává sílu do naší další činnosti.
     Postní doba, příprava na největší a nejdůležitější křesťanské svátky v roce, nese právě toto poselství „ticha a ztišení se“. Nese je právě proto, aby dobré prožití velikonočních svátků v nás zanechalo naději a sílu pro další dny našeho všedního života, kdy člověk ze sebe vydává mnoho energie v každodenní práci. Jak člověk získá energii ve všedních dnech? Vždyť další přípravná doba na nějaké svátky je až za dlouho. Co může člověk dělat?
     Pro mě se stává odpovědí na tuto otázku modlitba. Rozhovor s Bohem. O modlitbě, její důležitosti a síle se dovídám v Bibli jak ve Starém, tak také (a to převážně) v Novém zákoně. Příklad mi dává sám Ježíš, když odchází na poušť, když učí apoštoly modlitbě „Otče náš“ a když odchází do zahrady Getsemanské, aby se modlil před svým zatčením a cestou na Golgotu s křížem na ramenou.
     V mém životě je modlitba stejně tak důležitá, přestože nemusím nést tak těžký kříž, jako nesl On. Mám ho sice menší, Stojí mě tolik energie, když se každý den pokouším přemoct svoje sobectví, svoji pýchu a vůbec bojuji s různým pokušením. Musím se tedy někdy občerstvit, promluvit si o tom s naším nebeským Tatínkem. Potřebuji útěchu, povzbuzení, radu a ukázat směr a také jemu chci poděkovat za vše, co mi dává, za jeho lásku ke mně. Jak často si udělám čas na rozhovor s Bohem? Jak často se ztiším, abych jemu mohla naslouchat?
     Musím se přiznat, že s „uděláním si času“ s „touhou po rozhovoru“ mám potíže a nejde to snadno. Ale vím, že za tu námahu to stojí.
     Přeji každému, aby si dokázal najít potřebný čas ke ztišení a modlitbě, nejen ve chvílích, kdy se cítí vyčerpaný a sám, ale také ve chvílích, kdy je plný síly a cítí se dobře, protože je to dar, za který se má poděkovat. Buď rád, že máš komu děkovat a u koho se můžeš ztišit a občerstvit!
 
 
Archiv   
 
„S radostnou důvěrou v pomoc Spasitele našeho Pána Ježíše Krista prohlašuji, že se vynasnažím denně čísti písmo svaté a obírati se s modlitbou životem Pána Ježíše Krista.“
 
Jsou jistě v našich Sdruženích lidé, kteří mohou i tuto část s dobrým svědomím a radostně podepsat. Vyžaduje to určité zralosti a náboženské zkušenosti. Ale celkem máme ve Sdruženích nikoli hotové a zralé křesťany, nýbrž mladé lidi, kteří v ně mají být vychováváni...
     Mladý člověk namítá, že se nemá vynucovat to, co má vyplývat z vnitřní potřeby. Není nic odpornějšího než formalismus. Pravidelné čtení písma a modlitba, jsou-li vynucovány, mohou se stát jistě s nechutí konaným úkonem jako obřady v říms. církvi bez vnitřní potřeby a účasti. Ale zase bych chtěl upozorniti mladé lidi, aby neupadali v opačný extrém, aby se nedomnívali, že modlitba a čtení písma jsou jen věcí nálady a vnitřní potřeby. Budete čekat s modlitbou a čtení písma až přijde nálada k tomu? Pracujeme také jen tenkrát, když máme k práci chuť, jíme, kdykoli máme hlad? Není nucená pravidelnost povolání našeho dobrodiní pro člověka a kulturní pokrok?
     I v duchovním životě, třebaže tu jde o projevy daleko bezprostřednější, platí tento řád. Člověk by se nedostal k Bohu, kdyby čekal, až bude mít pro to náladu. Naopak, čím je styk člověka s božími věcmi pravidelnější, tím častěji se dostaví i vnitřní potřeba.
     A tak jestli do slibu přišel požadavek, aby v našich Sdruženích byl ne vynucený závazek každodenního čtení a modlitby, nýbrž snaha po tom, co právě bylo řečeno, bylo cílem a úmyslem. Vést k vědomí, že náboženský život nemůže být vydán v šanc náhodám a náladám, nýbrž že je i v něm jako v celém životě třeba jisté odhodlanosti a vůle k sebekázni, pravidelnosti a pořádku!
 
Bedřich Jerie - Bratrstvo, listopad 1925 - Jak naložíme se slibem - výňatky z diskusního článku o návrhu na slib každého člena sdružení
 
 
V nedávné době jsem dočetla dvě knihy od spisovatele Davida Torkingtona - Poustevník a Prorok. (Karmelitánské nakladatelství)
     Obě vypráví o příběhu lidí, kteří hledají ztišení, učí se modlitbě.
     „Jedním z hlavních cílů modlitby je učit se lásce, kterou nás miluje Bůh. (...) K modlitbě nám může pomoci četba Písma, ale i meditace, modlitba růžence a další jiné prostředky.“
 
V knize také radí jeden duchovní vůdce mladému člověku určitou formu askeze:
     „Uložím ti přísnou askezi. Ze začátku ti bude při-padat příliš snadná, ale na konci bude až dost těžká. Spočívá v tomto: nevzdávej se ničeho, co máš rád, kromě hříchu - ovšem jen potud, pokud ti to nebude bránit udělat si každý den pevný čas na modlitbu, protože právě v ní se naučíš otvírat srdce lásce, která tě nakonec uschopní ke všemu, co je bez ní nemožné. Nenech se svým mladistvým elánem zmást a nemysli si, že je to příliš snadné. Když láska začne vymetat smetí, které v tobě je, pocítíš najednou, že je to všechno příliš těžké.“ (...)
 
Anketa          
 
která se nepovedla
Kristýna Žárská
 
Ptala jsem se třiceti mládežníků z různých denominací na společném večeru chval na Vsetíně. Anketou jsem chtěla poukázat na to, jak málo času věnujeme Bohu, a že nám víc času denně zabere čištění vlastního chrupu. Tak jak nám to kdysi vyšlo, když jsme na obdobné otázky odpovídali na nějakém setkání. Výsledky dopadly nečekaně jinak.
 
Kolik minut denně si průměrně čistíš zuby? (1-8) průměr 3,2 minuty
 
Kolik hodin denně strávíš ve škole nebo v práci? (0-12) průměr 7,3 hodin
 
Kolik času denně strávíš s Bohem (čas pro Boha - jakkoliv) (0-2,5hod) průměr 53 minut
 
Jak relaxuješ? (v závorce počet lidí) čtu si (5) čtu, ale zásadně nekřesťanskou literaturu (1) sportuju - běžky, kolo, pes (7) pracuju, hlídám děti, s lidma (4) hudba (8) čtu Bibli (3) šiju, počítač, lehnu si (3), nerelaxuju (1)
 
Co si představuješ pod pojmem ztišení? opak hlasitosti
oddělenou chvíli
četbu
modlitby
že se nemluví
naslouchání Bohu
niterné soustředění na Boha
modlitby prokládané chvalami a Biblí
nezáleží na hlasitosti - jde o pokorný postoj před Bohem
 
Proč si myslíte, že dnes obecně křesťané tak málo času věnují Bohu? Není čas; ekonomika - nutnost pořád vydělávat, zabezpečovat se; rytmus dnešní doby; hektičnost doby; víc lákadel; vliv médií; víc alternativ; víc lákadel; hodně relaxují...
 
To si nemyslím; Já myslím, že věnuji hodně času Pánu Bohu; všechno je otázka priorit; myslím, že v tom máme velkou svobodu...
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Mládež
Biblický program trochu jinak
Martin Fér, Radim Žárský
 
Jak na to?          
 
Martin Fér
     Zdá se vám, že biblické programy na různých setkáních mládeže nejsou úplně to pravé ořechové? Myslíte, že Bible do mládeže patří, ale zkrátka nevíte, jak to udělat, aby to bylo zajímavé, přínosné a třeba při tom byla ještě legrace? Tak právě pro vás byl připraven „Seminář o metodách práce s Biblí“. Konal se poslední březnovou sobotu ve sboru v Praze-Strašnicích. Celocírkevní odbor mládeže na něj pozval lidi, kteří mají zkušenosti s různými způsoby, jak s Biblí v mládeži pracovat trochu jinak, než si jen poslechnout farářův výklad a pak v lepším případě trošku podiskutovat. Hosté dopoledne krátce pověděli o svých zkušenostech nebo o tom, jak se to dělá v zahraničí. Odpoledne jsme se rozprchli do menších skupin, kde jsme si pod vedením řečníků z dopoledne všechno pěkně vyzkoušeli v praxi.
 
Klasický přístup je taky dobrý...          
 
aneb Jak se otevírá Bible?
     Nové metody nás podle místního faráře Pavla Klineckého nespasí. Ono nakonec všechno stejně závisí na tom: a) jestli máme ochotu věnovat svůj čas a síly k přípravě programu, b) jestli něco od toho setkání nad Biblí očekáváme a za c) jestli se modlíme abychom porozuměli, aby to s těmi, kdo se nad textem sejdou, hnulo. Jsou-li splněny tyto tři podmínky, tak i z tradičních forem se stane něco dobrého. Třebas z takové úvahy. A jak pořádně udělat úvahu, k tomu nám Pavel dodal „know-how“, neboli kuchařku či návod k použití: co udělám, až otevřu Bibli, abych zplodil úvahu? Každý účastník si ji mohl odvézt nakopírovanou, takže u nich se ptejte (časem se snad většina věcí ze semináře také někde objeví publikována - třeba v Bratrstvu nebo na Internetu.)
     Z devatenácti bodů zmíním jen pár:
     1. Nebojte se „úvah“ - není to tak těžké. Mindráky, že to děláme špatně a že to neumíme, máme všichni. Jenom frajeři jsou sebejistí, ale na ty si dejte pozor. 2. Farář vám určitě rád poradí a taky má často docela dobrou knihovnu. 3. Úvahu můžete promýšlet kdekoli (tramvaj, vlak, plovárna), ale závěrečnému zpracování musíte věnovat soustředěně tak hodinku. 7. Zachyťte první inspiraci, otázku, oslovení. 15. Zvěst (smysl, záměr) vy-kládaného textu vztáhněte na naši konkrétní dobu, situaci, na své otázky, problémy, postoje a názory. Varujte se moralismu - hledejme nejprve radost: co mi text dává, čím mi pomáhá, nikoli co bychom měli, musíme či nesmíme. 17. Text, nad kterým uvažujete, noste nejdříve pár dní v hlavě, leccos se vám vynoří. 18. a nezapomeňte na modlitbu.
     Takže kdo si bere na příště úvahu?
 
Biblická animace          
 
aneb Jde o setkání
     Jakub Keller z Horní Čermné nám zase pověděl o tom, na co přišli ve Francii a ve Švýcarsku. „Biblická animace“ je způsob čtení Bible ve skupině. Vychází se z toho, že biblické texty, nad kterými se setkáváme, jsou adresovány do společenství a skrze něj každému jednotlivci. Vedoucí nemá výklad, přesto musí být připraven, aby pomáhal ostatním klást otázky a vytvářet si postoj k textu. Jde o setkání s biblickým textem jako s partnerem (se vším všudy být připraven naslouchat, mít úctu, brát ho vážně atd.)
     Práce nad textem se začíná tím, že se překoná odstup od textu i mezi účastníky navzájem (např.: rekonstruovat text zpaměti psát na tabuli, co jsme si z něj zapamatovali; tichým dialogem /na velký papír uprostřed místnosti/ napsat své reakce). Pak se dá prostor samotnému textu, jeho jedinečnosti, prostor k tomu, abychom ho mohli slyšet. V této fázi má vedoucí připraveny různé dotazníky, otázky. Hledají se role, které v textu jsou, účastníci si je rozdělí, přivlastní a vymyslí otázky vzhledem k ostatním účastníkům příběhu - zde probíhá řízený rozhovor. Nakonec se hledá, jak si text vzít s sebou do života (opět může jít o „tichý dialog“ anebo zpracovat příběh nějakou jinou formou - dopisem, odpovědí na dopis, básní, modlitbou...). Na úplný závěr je dobré si povědět, co bylo přínosem společně stráveného času, co si chceme zapamatovat (hodnotit se dá různě).
 
Německé metody          
 
aneb Je to i o mně.
     David Balcar se v Německu dozvěděl, že práce s biblickým textem musí být vztažena k naší zkušenosti a našemu životu. Zkušenosti lidí s Bohem, o kterých se mluví v Bibli, se mají stát i našimi zkušenostmi. Nejde o to, aby odborník vysvětlil neodborníkům, o čem to je, ale aby se všichni mohli s textem setkat a poznali, že je i o nich. Důležitý je samozřejmě rozhovor ve skupině. Nejde jen o setkání rozumové, ale zapojuje se také intuice, kreativita, zážitky atd. A jak konkrétně na to, k tomu jsme dostali sedm stránek nápadů.
 
Holandské metody          
 
aneb Setkání tří partnerů.
     Přístupy z Holandska nám přiblížila Rut Brodská. Setkání nad biblickým textem vesměs vypadala tak, že katecheta (ten kdo učí) doma text nastudoval a pak ho na hodině katechumenům (těm, kdo se učí) přetlumočil, vyložil. Čili „ten, kdo víc ví“ to vysvětlil těm, co ví méně (něco jako kázání). Ale ono by to mělo být spíš tak, že mezi všemi třemi účastníky probíhá rozhovor - Bible je schopna mluvit za sebe, katecheta se může učit od katechumenů. Všichni tři se mají navzájem obohacovat, všichni mají být aktivně zapojeni, každý má svou zkušenost, kterou si přináší. Různé metody pak slouží k tomu, jak docílit toho, aby všichni byly skutečně do toho rozhovoru vtaženi, aby každý mohl promluvit a byl vzat vážně.
 
Bible v YMCA          
 
aneb Důvěra - Alternativa - Prostor.
     Radim Žárský nám zprostředkoval zkušenost z YMCA, kde mají větší zkušenosti s prací s necírkevní mládeží. Pokoušejí se jim ukázat, že Bible je knihou živou. Svou prací chtějí zasáhnout mladého člověka „v jeho celku“ . Biblické příběhy se prožívají celým tělem a nejen jím. Umožňuje to do práce nad Biblí zapojit i ty, kdo by se jí jinak nezabývali. Důležité je představení toho, nad čím se ve skupině pracovalo - může jít o scénku, ale také o přípravu bohoslužeb (v zahraničí prý takto připravili techno-bohoslužby!). Nápady, jak to dělat, najdete v knížce, kterou právě YMCA vydala: J.B.Šourek - „Bible trochu jinak“ a v knížce karmelitánského nakladatelství „Přístupy k Bibli“ od Anneliese Hechtové. Pokud je budete chtít sehnat, zkuste e-mail: zarskych@ymca.cz.
 
Zacheus 5x jinak          
 
Radim Žárský
     Tomuto článku nechť věnují větší pozornost ti, kdo si nemyslí, že jediný způsob práce s Biblí v mládeži musí být ten pasivní, kdy jeden ctihodný bratr či sestra nebo sám pan farář něco pěkného na základě biblického textu vy-právějí a všichni ostatní poslouchají. Pro koho je Bible knihou živou a kdo chce biblický text zažít na vlastní kůži spolu s ostatními, může se podle následujících řádků pokusit o realizaci „kreativní práce s Biblí“. Věřím, že výsledkem bude, vedle hromady legrace a nových pohledů na zpracovávaný oddíl, také nové zaujetí Biblí samotnou. Což je jistě bohulibý cíl.
     Ještě než se pustíte do programu, musíte vybrat vhodný text. Abyste to měli jednodušší, použijte protentokrát veleznámý oddíl z Lukáše 19,1-10. A takto může vypadat program:
     Úvod: (5-10 minut) Spolu s celou skupinou začněte krátkou modlitbou. Připravte účastníky na to, co se bude dít a uveďte je do textu, s nímž se bude pracovat, např. krátkou úvahou.
     Skupiny: (20-30 min). Rozdělte účastníky do menších skupinek po 3-5 lidech. Postarejte se, aby měla každá skupina svůj vlastní biblický text a zadání, jakým způsobem téma zpracovat.
     Pět způsobů zpracování
  1. Diapozitivy (Lidé ve skupině vytvoří vlastními těly sérii „diapozitivů“ popisující příběh. Vždy při „instalaci“ dalšího „diáku“, musí publikum samozřejmě zavřít oči)
  2. Loutkové divadlo za použití vlastní obuvi (Co bota - to osoba v příběhu.)
  3. Zacheův dopis příteli - rovněž celníkovi (Tato skupina bude sice méně „akční“ a více literárně činná, nicméně výsledek může být velice zajímavý. Jak se asi Zacheus díval na své setkání s Ježíšem o několik dní později...?)
  4. Přímá TV reportáž z Jericha (Vařečka místo mikrofonu, krabice od bot jako kamera a jedem...)
  5. Zvuková či novinová koláž (Za pomoci magnetofonu a mikrofonu či časopisů, nůžek a lepidla vytvoří skupina k příběhu koláž.)
Konečný počet zpracovaných témat samozřejmě záleží na počtu vytvořených skupin. Dbejme na to, aby byl v každé skupině vhodný vůdčí typ člověka schopný pomoci, vyskytnou-li se těžkosti (např. jak vůbec začít).
 
Závěr: (10-30 minut) Nakonec se všechny skupiny shromáždí a navzájem si představí plody své práce. Po prezentaci výtvorů zorganizujte diskusi, v níž bude mít každý možnost vyjádřit svůj názor, pohled či zkušenost s tímto biblickým oddílem.
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Křesťanští mučedníci 20. století
Mučedníci současnosti
Dráža Havlíčková
 
 
 
MARTIN LUTHER KING
Ve věku diskriminace a pronásledování   
 
„Pokud je fyzická smrt tou cenou, kterou musím zaplatit, abych vysvobodil své bratry a sestry z neustálé duchovní smrti, pak nemůže být nic, co by bylo více vykupující.“
 
Vášnivý kazatel, bojovník za svobodu, za lásku a za práva černošských obyvatel, skvělý manžel a otec čtyř dětí, nositel Nobelovy ceny za mír, zastánce utlačovaných a ponížených; muž, který měl mnoho snů. Dr. Martin Luther King. Stal se stejně jako Ghándí symbolem nenásilného protestu a věrnosti pravdě, symbolem obětavé lásky k celému Božímu stvoření.
     Svůj sen o společnosti bez diskriminace a násilí snil krátce, ale zato velmi intenzivně a nejen, že ho snil, ale také žil a pro něj umíral. Narodil se 15.1.1929 v Atlantě v Georgii. Jeho otec byl charismatickým černošským kazatelem a mladý M. L. King našel ve velmi živém prostředí afroamerické baptistické církve svůj druhý domov. Kingův sen vyrostl právě z této černošské spirituality, která zpívá o tom, že „Jednou budem´ dál“ a že „Tvá svoboda nade mnou“
     Ale realita Ameriky třicátých a čtyřicátých let byla zcela odlišná - nedalo se mluvit ani o svobodě, ani o rovnoprávnosti. „Samozřejmě, že černošské děti v Atlantě nemohly chodit do žádných veřejných parků. Nemohl jsem chodit do tzv. bílých škol, do obchoďáků v centru. Nemohl jsme prostě přijít do bufetu a dát si hamburgera nebo šálek kávy. Nemohl jsem navštěvovat žádná divadla. Nemohl jsem spoustu věcí...“
     Na ulicích Atlanty se navíc denně odehrávaly scény násilí - policista bijící černošskou ženu nebo členové Ku Klux Klanu střílející na skupinku černochů...
     Když bylo Kingovi 15 let, začal studovat v Atlantě Moorhouse College a po jejím skončení teologický seminář na severu Ameriky, kde studovali bílí i černí studenti společně. Na severu Ameriky King zažíval mnohem větší svobodu, ale on sám se cítil být povolán dělat faráře na jihu, kde bylo černošské obyvatelstvo nejvíce utlačováno.
     Oženil se s Corettou Scottovou, učitelkou hudby, a odešli spolu zpátky do Alabamy. Stal se baptistickým pastorem v Montgomery, kde se setkal s do nebe volající segregací, což se projevilo zejména na systému městské dopravy. Obyvatelé černé pleti museli používat své vlastní hromadné prostředky a řidiči je otevřeně nazývali „negři“ , „černé krávy“ či „opičáci“
     King si vzpomíná, že jednou jel v Montgomery autobusem a viděl patnáctiletou studentku, která odmítla uvolnit místo bělochovi. To, co následovalo, bylo ponižující a silně diskriminující - dívka byla vyvlečena z autobusu, spoutána a odvezena do vězení. Tato událost vedla k ustanovení tzv. občanských výborů, které měly za úkol vyjednávat s autobusovými společnostmi. M.L.King jako předseda jednoho takového občanského výboru, inicioval bojkot autobusové dobravy. Tato kampaň probíhala v roce 1956 a předznamenala Kingovu budoucnost černošského vůdce. King na rozdíl od předešlých černošských vůdců, jakými byli Marcus Garvey či W.E.B.Du Bois, nebyl exklusivistou, tj. neprosazoval separaci černošského obyvatelstva. Naopak. Kingovi šlo vždy o integraci, o spolužití rozličných ras a národností, o pravé křesťanské bratrství a sesterství. Často mluvil o lásce, která přesahuje nenávist, a tak vystihuje pravý význam „agapé“ což je vědomá svoboda milovat toho, kdo mě ponižuje, jako spolubytost. King byl přesvědčen, že černošský národ, díky své historické zkušenosti má jedinečnou kapacitu milovat své nepřátele, snášet těžkosti a utrpení, a tak „učit bělochy, jak milovat, léčit je z jejich nemoci“, neboť láska přinesla smíření. „Když je utlačován tvůj bratr nebo sestra, není možné zůstat nábožensky neutrální a mlčet tváří v tvář křiklavému násilí a porušování lidských práv.“ King prosazoval morální povinnost protestovat, neboť „rasismus je filozofie založená na pohrdání životem. Je to arogantní tvrzení, že jedna rasa je hodnotnější než všechny ostatní, a má být proto uctívána.
     Po 2. světové válce americká společnost prožívala částečné uvolnění - segregační zákony byly čím dál častěji terčem kritiky ze strany hnutí za občanská práva. King se tohoto protestu účastnil a brzy založil tzv. Southern Christian Leadership Conference (Jižní křesťanskou konferenci), v rámci níž se účastnil mnoha konferencí a demonstrací.
     V srpnu 1963 se konal slavný Pochod na Washington za práci a svobodu a hned následujícího roku se „začaly dít věci“: 2.7.1964 americký Kongres přijal Listinu lidských práv, která mimo jiné odsuzovala segregaci na veřejných místech (a téměř ve všech hotelích), také školy po celé Americe byly podporovány v integraci „bílých a černých“ dětí a nakonec roku 1965 byl přijat nový volební zákon, takže již koncem téhož roku bylo registrováno téměř 250 000 černošských voličů.
     Roku 1967 byla M. L. Kingovi udělena Nobelova cena za mír. Když King viděl úspěchy svého boje za práva černošského obyvatelstva, rozšířil svůj protest i na ostatní utlačované v americké společnosti, a tak v dubnu 1968 odcestoval do Memphisu, kde se snažil upozornit na útisk tamějších popelářů. Z této cesty se M. L. King nevrátil, protože byl zavražděn. Noc předtím Martin Luther King mluvil k těm, kteří ho následovali, o naději: „Možná, že s vámi do té zaslíbené země nevstoupím, ale chci, abyste věděli, že my jako národ se tam dostaneme. Láska vše přemůže.“
     Se slovy naděje opustil tuto „nezaslíbenou zemi“ hlasatel lásky, muž, který měl mnoho snů...
     „Řeknu vám dnes, přátelé, že navzdory všem těžkostem a zklamáním tohoto okamžiku mám přesto sen. Je to sen hluboce zakořeněný v americkém snu... Mám sen, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů moci společně usednou ke stolu bratrství... Mám sen, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, ve které je nikdo nebude soudit podle barvy jejich pleti, ale podle jejich charakteru..., že všechny děti Boží, černí a bílí, židé a pohané, protestanti a katolíci, budou moci ruku v ruce zpívat slova starého černošského spirituálu: „Volný jsem, volný jsem, Bohu díky volný jsem.
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Literatura
Hebrejské povídky
David Jan Novotný, spisovatel a pedagog
 
Kdekdo zná povídky a romány Isaaca B. Singera nebo jeho bratra Jisroela Ješaji Singera, je znám Bernard Malamud, Chaim Potok nebo Saul Below a pár dalších židovských spisovatelů, ale ti všichni jsou židovskými spisovateli diaspory. O literatuře, která vznikla v Izraeli a tvoří de facto základ moderní hebrejské literatury, jsme toho donedávna věděli velmi málo. Bylo dobrým počinem nakladatelství Volvox Globator, když vydalo v roce 1998 výbor povídek dvanácti izraelských autorů Cesta do Jericha, a nakladatelství DharmaGaia Kontinenty, které vydalo v roce 2000 jedenáct povídek Mít si s kým promluvit. Zdánlivě ta tam jsou stará známá témata židovské literatury, chybí štetly, pogromy, chybí pocit vyvrženosti a chybí touha po návratu do Erec Jisrael, ale co ne-chybí, je židovský pohled na svět, a to pohled ze Svaté země, nikoliv z exilu. Izraelští autoři mají rozhodně víc témat, než kteříkoliv jiní spisovatelé: starodávný spor s Palestinci (doslova tisíciletý, a ne, jak se domnívají politologové, trvající až od založení státu Izrael), problém míru, války a uhájení existence státu Izrael; je tu problém odklonu od tradice, od víry, problém sekularizace, amerikanizace, hamburgery a pokémoni na jedné straně, na druhé straně problém s ješivabocherim a ortodoxií, vedoucí k atentátům a vraždám; je tu problém s ruskými alijniky, kteří v Rusku byli mizernými Židy a v Izraeli jsou mizernými Rusy; jsou tu problémy současné izraelské sekularizované mládeže, která chce žít svobodně, jako žijí mladí lidé kdekoliv jinde ve svobodné zemi; v neposlední řadě jsou tu témata věčná: láska a nenávist, zločin a podvody. Otázka: Adame, kde jsi, kterou položil Hospodin, pochválen buď, nebyla otázka místopisná, ale existenciální. Dnes je možno položit otázku podobnou: Jisraeli, kde jsi? Kdo chce vědět, kam se lid Tóry dostal v polovině roku 5761, ať si ty povídky přečte. Nedozví se všechno, ale něco určitě.
24 dne, měsíce adar 5761
 
 
Reakce na reakci z 2. čísla
O sedmém dni
Tomáš Pavelka
 
Stává se v naší církvi pravidlem, že jak se někde objeví myšlenka, která jde hlouběji ke kořeni; myšlenka, která staví biblické poselství jako jasné rozhodnutí pro, nebo proti Bohu, objeví se někdo, kdo ji ve jménu „lidskosti“ zadusí nějakým klišé. Vše, co sestra Stolařová nachází ve čtvrtém přikázání zní: „nevyplatí se pracovat bez přestávky, ale pravidelně si odpočinout, aby člověk získal od svého pachtění odstup“ „A vůbec nejlepší by bylo nehloubat nad tím, co je práce a co zábava, protože každá činnost, když víme, že má smysl, jde lépe od ruky a do hlavy a dokonce se práce může stát zábavou“ . Takové poznatky bych čekal od teoretika managementu; na věřícího mi to přijde trochu málo, i když beru v potaz zmínku o kostele.
     Neděle je, kromě modliteb a písní, tím jediným, co můžeme Bohu dát. Jinak od něj pouze přijímáme. V neděli však Bohu dokazujeme, jak je nám blízký, bližší než naše konání v tomto světě, ať jakkoliv záslužné. Slavíme jeho jmeniny, je přece psáno: „A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své dílo.“ Neděle je předzvěst věčné neděle v Božím království. Zvíře odpočívá, když se to hodí, když potřebuje vytrávit, nabrat sílu na lov. Člověk odpočívá ve svátek, v den, který má vyšší smysl než pozemské konání a tím se od zvířete odlišuje. Pokud si mohu dovolit parafrázovat citovaný Ježíšův výrok o sobotě, říkám: Práce je zde kvůli sobotě a ne sobota kvůli práci.
     Vidět přikázání jako směrovky pro životní styl, který se vyplatí, se mi zdá krátkozraké. Mnoha adventistům se jejich přísné svěcení soboty za nacismu a komunismu nevyplatilo, ale jejich mučenictví pro víru je bližší než „životní styl, který se vyplácí“ . Než tedy začneme kvůli lenosti soudit ostatní, zamysleme se raději, jestli sami nejsme líní zařídit si v některých oblastech život podle Božích řádů.
 
 
Stručně a jasně
Farář mládeže
Jan Dus, předseda COMu, farář ČCE
 
 
Na synodu se bude mluvit o faráři mládeže. Co bude farář mládeže dělat?
     Nevím. Práce faráře mládeže, ba jeho existence vůbec závisí v tuto chvíli především na rozhodnutí synodu. Celocírkevní odbor mládeže (COM) požádal synodní radu, aby navrhla vznik úseku mládeže na ÚCK (oddělil by se od současného úseku výchovy) a vytvoření místa faráře mládeže, který by tento úsek vedl. Dle našeho návrhu by se farář nezabýval pouze úředničinou, ale sou-středil by se na práci s mládeží na všech stupních. Scházel by se s mládeží na rovině sborové a seniorátní - bylo by možno požádat jej o přednášku, kázání, radu a pomoc při práci ve sdruženích mládeže. Společně s COMem by organizoval kurzy a sjezdy, připravoval vzdělávání vedoucích mládeží, usnadňoval rozhovor mezi mládeží různé spirituality v ČCE, podílel by se na spolupráci s ekumenou a cizinou. Přemýšlel by o trendech mezi mládeží a občas by poradil nám, sborovým farářům, na co se při práci s mladými soustředit, co dělat jinak.
     Myslím, že práce by tu bylo víc než dost. Počkejme si, co k tomu řekne synod.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Rozhovor se Samuelem Antoniem M`Bonou
Hladové lidi
moc nezajímá demokracie

Martin Šanda
 
Můžeš se představit?
     Jmenuji se M´bona Samuel Antonio, jsem z Angoly. Do Československa jsem přiletěl v roce 1987. V Pelhřimově jsem dělal průmyslovou školu a potom jsem rok pracoval v Motoru v Českých Budějovicích. V roce 1993 jsem byl přijat do Brna na strojní fakultu.
     Jsem z věřící rodiny. Moji rodiče i prarodiče jsou katolíci. Jako děti jsme všichni byli vedeni ve víře v Krista, ale to dětství bylo takové divoké. Moc jsme si neuvědomovali, co je to život věřícího člověka, přestože nás k tomu rodiče vedli. Když nám bylo 16 - 17 let, tak rodiče řekli dost a koupili nám bible a že je budeme číst, protože jinak to s náma špatně dopadne.
 
To byla docela nátlakovka, ne?
     My jsme se na to takhle nedívali. To bylo dáno i tou společností.
     Brzy potom jsem přijel na studia sem a bydlel jsem pět let na internátě. Já jsem nikdy nepochyboval o bibli, o Bohu a tak, nechodil jsem na diskotéky nebo do hospody, byl jsem spíš studijní typ, ale s Bohem jsem nežil. Modlíval jsem se, jenom když mi o něco šlo nebo když se blížil problém.
     Když jsem byl už asi tři roky v Čechách, přiletěli kluci z Afriky. Znali se už z domova a byli to baptisté. Začali dělat skupinky, v neděli chodili do kostela a hned potom dělali bohoslužby na internátě. To chtělo odvahu, kterou já bych neměl. Začal jsem je navštěvovat, ale moc mi to nepomohlo. Mezitím moji kamarádi, třeba Alfredo a Gilberto, uvěřili. Tak jsem se začal opravdu snažit, abych nezaostával. Dokonce jsem zkoušel mluvit jazyky, protože jsem slyšel, že je to dobré, ale pak jsem zase měl pocit, že blázním.
     Když jsem začal studovat v Brně, bydlel jsem s Alfredem a Gilbertem. Už to byli jiní lidé. Dřív byli jako bratři, a najednou jsme si ne-rozuměli. Navíc se rozhodli pořádat skupinky v mém pokoji. Sice bych na tu hodinu mohl utéct někam ven, ať si tam dělají, co chtějí, ale já jsem se zúčastňovat chtěl. Když slyšíš, že se někdo pravidelně modlí za tvoje obrácení, tak tě to děsí. Ty modlitby dělaly nejvíc. Zasáhlo mě to. Oni každou neděli ráno vstávali, jeli do sboru a já jsem zůstával vegetovat na kolejích. Jednu neděli jsem prostě řekl: „A dneska půjdeme spolu.“ Pak byla konference v Praze a tam jsem vydal život Pánu Ježíši.
 
Jaký byl tvůj příchod do tehdy socialistického Československa? Potkal jsi tu rasismus?
     Těžko bych o někom mohl říct, že je rasista, spíš lidé nebyli na černochy zvyklí. Hned první cestu z Prahy do Pelhřimova si ke mně v autobuse nikdo nepřisedl, přestože bylo poměrně plno. Zdálo se mi to zvláštní, ale tehdy jsem byl ještě hodně mladej, tak jsem tomu nerozuměl. Říkal jsem si, že je třeba baví stát, protože chtějí sportovat. Když mě viděly děti, tak se ptaly: „To je opice?“ nebo „Proč se nemeje?“ nebo třeba „fuj“ a tak. Doma jsem na takové věci nebyl zvyklý.
 
Jak tě přijali v církvi?
     To je něco jiného, tam jsem našel takovou lásku a svědectví, že se to se světem vůbec nedá srovnat.
 
Jak jsi vnímal události po listopadu 1989?
     Nijak zvlášť. Učitelé, převážně komunisté, nám toho moc nevysvětlovali. Měl jsem z toho pocit, že se to nás, zahraničních studentů, moc netýká. Ty změny jsme si uvědomili až časem, všechno se uvolnilo. Lidé jsou jiní.
 
I v ohledu k vám?
     Jsou jiní. Mladí vyrůstají ve společnosti, kde třeba v televizi vídají černochy. Taky jezdí do ciziny. Ve Francii nebo Anglii je společnost tak promíchaná, že barva pleti moc nehraje roli. U těch starších je to jiný. Tam je pořád cítit, že na cizince nejsou zvyklí.
 
Jak vnímáš Angolu a Afriku obecně s odstupem třinácti let prožitých v Čechách?
     Divně, protože já jsem tady doslova vyrůstal, a proto mám takový spíš evropský pohled na věci. Když jsem byl v Angole naposled, tak se mi hodně věcí nezdálo. Třeba čistota a pořádek, to tam vůbec není vyřešeno. Taky jsem cítil, že mi vadí hluk a taková divokost. Jsou temperamentnější. Na to už nejsem zvyklý. Budu se muset na tamější poměry trochu adaptovat. A to i co se týče podnebí. Já už jsem si zvykl na studenější počasí.
     Musel jsem začít přehodnocovat. Tam pat-řím a budu tam žít dál, tak se musím přizpůsobit. Ale hodně věcí se už nevrátí, protože je budu chtít vést tak, jak si myslím, že je to správné. Třeba to bude víc po evropsku (i když třeba jen v mé rodině).
 
Jaké je to v Angole s tradičními náboženstvími?
     Vzdělaní lidé si z toho dělají legraci, ale obyčejní lidé (většina obyvatel je negramotná) věří v převtělování, animismus, posvátné stromy a bojí se duchů a démonů. Například když jim zemře příbuzný, tak se bojí zabít domácí zvíře, protože by to mohl být on. Pokud mají lidé častější kontakt s městem, sledují televizi, děti chodí do škol, pak se to mění a ta tradiční náboženství postupně umírají.
 
Jak vnímáš takové věci jako globalizace, amerikanizace?
     Především u nás máme jiné starosti, například kde a čeho se najíst zítra. V zemi je válečný stav... Jinak je ta integrace myslím mezi mladými lidmi živá. Například tancují evropské tance a ty tradiční je nezajímají. Dávají přednost takovým zpěvákům, jako je Michael Jackson.
 
Odbarvený černoch?
     To nevadí, máme ho pořád rádi.
 
Myslíš si, že Evropě a Americe jde o lidi, nebo spíš o suroviny?
     Evropa a Amerika stále jako by Afriku vedly a v pozadí diktují politiku, to je jasné. Ale věřím, že jim záleží na lidech. Že už nás nechtějí vykořisťovat, ale chtěli by, abychom se také někam dostali, abychom byli také prospěšní vám. Ale pak jsou tady i různé skupiny, já jim říkám „špatní lidé“, a ti mají na Afriku špatný vliv.
 
Ti špatní lidé jsou Afričané?
     Někteří. Třeba ti, co válčí. Jsou podporováni některými lidmi, kteří mají velký vliv na politiku ve světě, a to je smutné. Ale přesto věřím, že většina lidí nám chce pomoci.
 
A co Angola a demokracie?
     Ještě jednou opakuju, že máme závažnější otázky. Když chceš diskutovat o demokracii, tak se napřed musíš zeptat, jestli ti lidé nemají hlad. Protože hladové lidi moc nezajímá demokracie. Navíc je země ve válečném stavu. Máme občanskou válku, a tudíž demokracie nemůže být. Když to moc uvolníš, tak to druhá strana může zneužít a zítra může být ve městě. V současné době prostě demokracie není možná. Ale přesto se to trochu změnilo, lidé jsou svobodnější, otevřenější. Například se ozývají názory na prezidenta, kterého moc nepodporují. To dřív nebylo a já doufám, že až třeba nebude válečný stav, bude to ještě lepší.
 
Jaké jsou vztahy v rodinách?
     Na vesnicích jsou jasně rozdané karty. Muž vede rodinu a manželka i děti poslouchají. Manželka vaří, pere a myje nádobí. To jsou věci, které muž zásadně nedělá. Manželky vědí, že je to jejich úděl, a moc si ani nestěžují.
 
Je to dobře?
     Není. Ale to si myslím proto, že jsem tady v Evropě, ale tam to tak běží roky. Doufám, že já své manželce budu sem tam s nádobím nebo vařením pomáhat.
 
Máš děvče?
     Mám. Když jsem byl naposled doma, tak se mi tam někdo líbil, ale to ještě musí vykrystalizovat, to je prostě takové zakoukání se.
 
A nechtěl sis vzít Češku?
     Chtěl. Dokonce to vypadalo, že se ožením, ale nějak to nedopadlo. Žili bychom v Africe a to by pro ni bylo dost těžké. Vždycky jsem počítal s tím, že se vrátím domů.
 
Myslíš si, že je v Africe potřeba misionářů z Evropy?
     Misionáři jsou potřeba všude a nemusí ani být z Evropy nebo z Ameriky. V Africe je hodně lidí, kteří by to mohli dělat. Bylo by to jednodušší.
 
Otázka na závěr: Co považuješ ve svém životě za nejpodstatnější?
     Nej nej je život s Pánem Ježíšem Kristem, protože člověk je hodně hloupej a dělá spoustu špatných věcí. Jako věřící máme proti tomu bariéru, něco, co ti říká: „To bys neměl dělat.“ To v mém životě platí.
     Jinak další důležitá věc je moje rodina. Cítím v tom, že je mám, velkou sílu. Můžu jim sloužit, třeba se o ně i starat. Ten vztah je pro mě podstatnej, oni jsou jako část mě samého.
 
Děkuji za rozhovor.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Výstava
Evangelium podle reklamního spotu
Luboš Kratochvíl
 
Doba od narození Krista pokročila už o dva tisíce let. Za takový čas se hodně změnil pohled lidí na křesťany a křesťanů i nevěřících na to, jak příběh Mesiáše podat ve výtvarném umění. A tak silně katolické baroko přineslo baculaté anděly s faldíčky po celém těle, o jejichž schopnosti ladně se vznášet lze s úspěchem pochybovat. Naši současníci - Bettina Rheimsová a Serge Bramly se zase v cyklu fotografií s výmluvným názvem I. N. R. I. pokusili o zná-zornění pozemského příběhu Ježíše Krista očima člověka ke konci dvacátého století.
     Jejich anděl Páně zvěstující Marii (takto - náctiletá dívka vyhřívající se v přiléhavém body a šortkách na slunci) početí z Ducha svatého visí zavěšen v houpačce na větvi statného stromu.
     Celý projekt už na první pohled působí dojmem, že fotografie byly vytvořeny pro účely reklamní kampaně. To nakonec docela zapadá do záměru autorů přiblížit současným lidem dávný příběh v dnešních kulisách. A reklama je hodně silný prostředek. Každá z pětaosmdesáti velkoformátových fotografií provokuje pozornost návštěvníků galerie. Jednou barevností - někdy až kýčovitou, podruhé zdánlivě jednoznačnou kompozicí narušenou drobným detailem, který lze zachytit až na druhý pohled. Takový je například obraz Ježíše odcházejícího na poušť. Za starou oprýskanou a sprejery pomalovanou zdí z ničeho nic trčí zelenající se palmy.
     Snaha o názornost občas až brání pochopení. Asi málokdo z při pohledu zdáli a bez přečtení popisku tuší, že mladý Žid okusující perníkové hebrejské písmeno je Ježíš, živící se Písmem.
     Mimořádně zdařilých je několik černobílých fotografií. Na chvíli přerušují mohutný proud barev. Stojí za to si představit, že všechny vystavené fotografie jsou černobílé. Rázem vypadají úplně jinak.Asi nejvýstižněji působí ucelený soubor portrétů dvanácti učedníků. Vévodí jim skupinové foto, ve které Ježíšovu družinu netvoří bibličtí „dělníci na vinici Páně“, ale drážní zaměstnanci na opuštěné koleji.
     Jak vypadal Pilát Pontský před dávnými časy nikdo neví. Snad jako starší prošedivělý advokát z amerického seriálu o právnících, který právě obhajuje další z mnoha nudných kauz. Kdo ví, třeba se právě tak cítil.
     Projekt I.N.R.I. je v Galerii Rudolfinum k vidění do 6. května a vyplatí se věnovat mu trochu času. Kdyby snad nic jiného, tak se Rheimsové a Bramlymu povedlo vyprovokovat a upoutat na sebe pozornost. A to je skutek, který se dnes církvím coby tradičním šiřitelům evangelia, daří jen těžko.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Hudba
Verdiho opera Jeruzalém
Petr Veber - hudební redaktor
 
Letošní rok si hudební svět připomíná sté výročí úmrtí Giuseppe Verdiho. Toho skladatele, který byl pro Italy při sjednocování země velkým národním umělcem; autora, jehož několik nejznámějších oper - například Traviata, Rigoletto, Trubadúr, Nabucco, Aida - zůstalo mezi nejhranějším repertoárem na všech světových scénách i u nás. Výročí ovšem bývají dobrou příležitostí odhalit v odkazu umělců něco méně známého, rozšířit obzor milovníků hudby i zasvěcených znalců o něco, co dosud unikalo jejich pozornosti. U Verdiho se to podařilo natočením jeho opery Jerusalem.
     Oper napsal několik desítek, takže není divu, že se nehrají zdaleka všechny. Neznamená to však, že by ty neuváděné byly nutně horší. Historie je někdy nespravedlivá. Tato opera má jako libreto středověký rytířský příběh, plný intrik, lásky a osobních nepřátelství a utrpení. Město Jeruzalém v ní figuruje coby cíl křižáckých výprav, v jejichž době se děj odehrává. U podobných oper popravdě řečeno obsah někdy nebývá tak zajímavý jako hudba a zpěv. Zde se Verdi ovšem docela úspěšně pokusil o operu ve „velkém“ francouzském stylu.
     Jde o působivé drama s monumentálními rozměry, u něhož nelze čekat v první řadě duchovní hloubku, ale spíše velké city. A tato očekávání opera Jerusalem nezklame. Je plná krásně melodické hudby, působivě vystiženého koloritu a nálad. Nahrávka byla v rukou zpěváků, kteří belcantu (doslova „krásnému zpěvu“) dávají velké a do-konale a příjemně znějící hlasy a výbornou pěveckou techniku a kteří skvěle klenuté melodie zpívají tak, že poslech působí potěšení jak ze zpěvu samého, tak z dramatické závažnosti.
     Tento hudební romantismus je světem posluchačsky přístupným. Poslech desky nese jen jediné riziko. Že dokonalost pěvecké interpretace a svižnost i závažnost takového nastudování skvěle znějící operní hudby může později svést posluchače k negativnímu dojmu z „obyčejného“ zpívání a hraní v domácích operních divadlech. Desky jsou, pravda, pro některé umělce velkou konkurencí. Ale budeme-li je poslouchat s vědomím, že představují téměř dokonalý ideál, který lze jen těžko napodobit, a že při návštěvě divadla máme naopak možnost živého a vizuálního kontaktu s uměním, pak jejich oslnivost můžeme vykázat do patřičných mezí.
     Giuseppe Verdi - Jerusalem. Diriguje Fabio Luisi. Vydala firma Philips 462613-2
 
 
 
 
Kreativita
Tož tvoř
Kristýna Žárská
 
GULÁŠ
     Kreativní seznamovací technika. Hodí se na začátek pobytu nebo na mládež, když si pozvete nové lidi. Všem je potřeba předem říct, ať přinesou něco na guláš (podle svého uvážení). Nikdo se nemá s nikým domlouvat (ty brambory, já maso). Řekněmež v pátek se nám tedy sejde skupina hladových kulinářů, každý s tím, co dům dal. Rozdělíte je do dvojic (pokud možno tak, aby se neznali). Každá dvojice smí mluvit pouze mezi sebou, guláš ale tvoří všechny dvojice dohromady! Žádné skupinové domlouvání. Poté můžete účastníky opustit s tím, že se těšíte na uvařený guláš. Že ho třeba někdo z nich nikdy nevařil? Nevadí, je to kreativní seznamovací technika.
 
A DALŠÍ...
1) Zábavně s Biblí. Napište si minidopis, tak, že jednotlivá slova vždycky vytáhnete z Bible např. J 3,16/10 je slovo DAL. Poslední číslo určuje pořadí slova ve verši.
2) Ostříhejte někoho z mládežníků (pochopitelně s jeho dobrovolným svolením)
3) Zkuste nakreslit plán města - čím reálnější, tím lepší
4) Vymodelujte ucho (třeba z moduritu)
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Film
Otesánek
Petr Siska
 
Groah, wroum, srk, uááátak přesně tato ryze komiksová citoslovce se ozývají při sledování Otesánka co chvíli. A není taky divu, Otesánek baští, až se mu z nahrubo tesaných oušek sypou piliny. Však to znáte z pohádky, nejdřív mámu, pak tátu Tedy, bylo by to tak, kdyby režisérem nebyl Jan Švankmajer, který tentokrát přišel s nejdiváčtějším ze svých „podivných“ filmů. Předchozí filmy (např. Něco z Alenky, Lekce Faust), plné divokých animací a nečekaných narážek, si našlo pouze velice úzké publikum - buď v zapadlých kinech někde na předměstí a nebo krátce před půlnocí na ČT2, kdy už svítí jen „skalní netopýři.“
     Takovéto filmy, jež oblibují kritici, ovšem nikoliv řadoví diváci, kteří se za svůj nastřádaný peníz chtějí náležitě pobavit, mnoho peněz nevydělají. Český film, zdá se, nemá pochopení pro experimenty tohoto druhu, a tak se Švankmajer musel obrátit do zahraničí. Cizí peníze a producent (stejně tak jako očekávané zahraniční publikum, které o Otesánkovi jaktěživo neslyšelo) však filmu nečekaně prospěly. Švankmajer odstřihl všechny nepodstatné prvky (např. i divácky vděčné párání Otesánkova břicha babiččinou motyčkou) a příběh aktualizoval (aktéry jsou manželé středního věku ze starého činžovního domu), přidal něco černého humoru a z těchto ingrediencí vznikla jedna z nejvtipnějších komedií s hororovými prvky (či hororu s komediálními prvky) posledních let. Ta tam jsou „přemítání o smrti brouka“, jak řadové publikum označuje „intelektuálské“ filmy, zbyla jen hravost v krystalicky čisté podobě. Tím se však nechce říci, že by Švankmajer rezignoval na nějaký „druhý plán“. Ne, jen je trochu obtížnější jej najít. Tentokrát, zdá se, chce především bavit. A daří se mu to.
     Švankmajer však zná míru a ví, že není nutné diváka zavalovat detailními popisy Otesánkových stravovacích návyků, stejně jako rozebíráním neplodnosti matek, hysterickými scénami apod. Spíše se soustředí na gradaci napětí a ukazuje bezvýchodnost situace manželů, kteří jsou svému vytouženému synkovi ochotni obětovat vše (co už jim taky zbývá, když si jej tak přáli?). A pokud je to nutné, být i „zametači stop“ jeho apetitu. Ale i toto je formálně podáno hravě, s častými záběry na jídlo na talíři, v ledničce, v hrncích, takže asi jen málokterý bude odcházet ze sálu bez toho, aby sám na sobě neokusil Pavlovův reflex. Druhým ne nevýznamným kladem jsou vtipné dialogy, z nichž některé (tzv. „hlášky“) mají šanci zlidovět, stejně jako jsou dnes mnozí schopni přednášet „celého Cimrmana.“ Osobně jsem z kina odcházel s příjemně namasírovaným příčně pruhovaným svalstvem - díky inteligentním a vypointovaným dialogům, s chutí na kousek „žvance“ a myšlenkou, že pokud se bude naše kinematografie ubírat tímto směrem i nadále, nemusíme se za ni stydět. Inu, co víc si může divák přát?
 
 
 
 
Kontaktník
 
 
ležatá osmička Věřící SŠ 33, klasického vzdělání, pohledný, hledá přítelkyni. Zn. Moudrost, víra, láska.
 
rovnostranný trojuhelnik Svobodná 41/165 SŠ, štíhlá, ml. vzhledu hledá křesťana. Křesťanka.
 
dva soustřdné kruhy SŠ 21-letá věřící maminka 2-letého syna by chtěla poznat hodného též věřícího muže, který by chtěl spoluvytvářet náš život. Zn. Jen Bůh ví, co je pro nás nejlepší.
 
čtverec s tečkou uprostřed Jsem 24 letá věřící dívka, která by toužila poznat hodného věřícího kluka do 30 let, nejraději ZČ nebo Stř.Č, který má také rád děti a touží po rodinném životě.
 
Adresa:
Bratrstvo - Kontaktník,
Jungmannova 9,
111 21 Praha 1.
 
Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem, abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah