Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 9   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
Láska, nebo zákon?
Myslíte, že je váš život naprogramován (určen) předem?
Budeš krásná a chytrá
Nemůžeme nic?
Diakonie a solidarita na Mostecku
Tábor „mladých“ historiků
Zpověď
Večeře Páně
Spolu u stolu
Ester John (Qamar Zia)
Všechny věci napomáhají k dobrému
Exorcista
Víra a světlo
Nelze vejít s prachem na střevících, ani odejít
Tož tvoř
Stařec, který četl...
Vydavatelství
Ber si z Boží krásy
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
 
Tolikrát jsem chtěl léčit, Pane
a jenom se vždycky z rány nakazím
Když oheň hasím, vzplane
když tiším, sám se rozkřičím
 
Tak jsem se rouhal lásce,
učil tvrdosti
 
Ať se teď se mnou co chce stane,
už o jiné tě neprosím:
Umlč můj pyšný jazyk, Pane
Jsem mlha. Jsem popel. Jsem jen dým.
 
 
zpět na obsah
 
 
Evangelium podle Matouše 5,17 - 20
Láska, nebo zákon?
Zdeněk Šorm
 
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ano jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
 
Četl jsem jednou kritiku křesťanství spisovatele Ludvíka Kundery. Vyčítal křesťanům, že jasně stanovená pravidla Mojžíšova zákona nahradili mlhavým pojmem lásky, který svojí neurčitostí umožňuje, aby se pod ní schovalo takřka cokoli.
    Uvědomuji si, že to tak opravdu často je. Láska pro nás bývá výmluvou, kterou si často zdůvodňujeme neochotu přijmout náročnost spravedlnosti a pravdy. Láska, kterou vykládáme zcela po svém, pro nás bývá argumentem, který nám dovoluje, abychom pominuli, že je třeba hledat a respektovat, co je obecně spravedlivé, poctivé a pravdivé.
    Proto je dobré slyšet, že už Ježíš předjímá podobné nepochopení u svých stoupenců. Mojžíšův zákon Ježíš neruší a nenahrazuje něčím jiným. Je to cesta, kterou jde, jejíž smysl naplňuje. Jít za ním tedy neznamená vyměnit jednu cestu, jednu věrouku za jinou - třeba židovskou za křesťanskou, s tím, že zákon je tvrdý, kdežto láska je milosrdná. Zdůrazňuje-li Ježíš lásku, pak jen proto, že mu se zákonem souzní, že se v ní naplňuje spravedlnost, kterou zákon ukládá. Jeho spory se zákoníky nejsou o tom, zda zákon ano nebo ne, ale co mu opravdu odpovídá, jaké jednání ho naplňuje.
    Ježíš, stejně jako později apoštol Pavel, vyhlašuje lásku jako naplnění zákona nikoli proto, že by ho změkčovala, ale proto, že osvobozuje spravedlnost od sobectví, které ji deformuje a omezuje, když jako její cíl vidí jenom svoji čistotu. Komu jde o to, aby prokázal svoji dobrotu, ten se striktně drží jen daných požadavků a přijímá jen ty, které jsou splnitelné, protože potřebuje mít splněno, potřebuje se vykázat.
    Nebudete-li v přístupu ke spravedlnosti jiní, pak jste vedle, říká Ježíš. Nepřijmete -li spravedlnost tak, aby vás vždycky přesahovala, abyste s ní nikdy nemohli být hotovi, abyste si nikdy nemohli samolibě říct, že máte splněno, nepřijmete-li spravedlnost jako stálou výzvu, která má probouzet váš odpovědný zájem o druhé, pak se se smyslem zákona míjíte. Ten tu není proto, abyste si na něm dokazovali svoji mravní uvědomělost, ale proto, aby vás vedl a inspiroval k životu ve prospěch druhých.
    Proto nestačí plnit, byť sebedůsledněji, jednotlivá přikázání. Proto je třeba přijmout ono neomezené ''miluj'', ve kterém na sebe člověk bere riziko odpovědnosti, neboť se nikdy nemůže ujistit, že splnil, co měl. Ve kterém nestačí ani to, že jsem neudělal nic zlého, ve kterém jde o to, zda jsem pomohl, zda jsem k radosti někoho přispěl.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Myslíte, že je váš život naprogramován (určen) předem?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Ne, život je interakce, dialog, dialektika s bližními i Bohem a nikdy nevíme, jak to dopadne.
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Nemyslím. Ale pokud je, dělám tomu programátorovi asi pěkné problémy.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Jestli ano, tak jedině k dobrému. A nejen můj, ale celého stvoření. (Gn 1, J 3,17) A myslím si, že člověk má toto určení hledat, objevovat je, směřovat k němu, podílet se na něm, naplňovat je... Dokonce mám naději, že se toto nasměrování k dobrému, navzdory všem ostatním, i opačným tendencím, jednou naplní.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Pozemský život každého člověka připravil Bůh ve své otcovské lásce tak, aby na jeho konci u Něho spočinul. Proto nejmoudřejší je odkrývat tento Boží plán a svobodně ho plnit jako vůli Boží. Když však člověk zbloudí, Bůh má připravený ''náhradní program'', stačí ''naskočit'' a pokračovat.
 
Vít
Marčík

loutkoherec
 
 
Myslím, že máme Boží svobodu. Každý jsme něco dostali a to ''něco'' máme zase dávat. Jak to je na nás. Já své děti miluji ne proto, co dělají, ale protože jsou. Nebudu jim určovat, co mají v životě dělat, jen bych byl rád, aby neubližovali - sobě ani ostatním. Bůh je samozřejmě dokonalejší.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Základní obrysy asi ano. Ale to, jak svůj úkol zvládneme, je už na nás. Proto nám dal Bůh svobodnou vůli.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Nevím. V každém případě však věřím, že Bůh mne ''vede za ruku'' a řídí mé kroky.
 
Michal
Kitta

farář v Hrově
33 let
 
100% jistotu nemám (některá místa v Bibli, predestinace, genetika...). Ale kdyby byl, musí počítat s tím, že se s ním budu do krve rvát, takže jako kdyby vlastně nebyl předurčen. Á propos: pozor na ty, kdo to tvrdí.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
To si určitě nemyslím. Spíše vnímám, že jsou mi nabízeny různé cesty a je na mně, kterou si vybírám a jak po nich jdu.
 
Lydie
Roskovcova

synodní kurátorka
65 let
 
Rozhodně ne. Jsem, jako všichni ostatní lidé, stvořena k obrazu Božímu, a to v tom, že mám svobodu rozhodnutí. A rozhodovat se musí každý a stále, rozhoduje se i ten, kdo je ''programově nerozhodný''.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Určitě ne. Nevěřím v Boha - režiséra. Myslím si, že si svůj životní běh určuji sama.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Ve smyslu slova, které jste použili, naprogramován není. Bůh má jistě s každým z nás ideální záměr. Každého z nás vybavil takovými schopnostmi, že v podstatě můžeme tento záměr poznávat a na jeho uskutečnění svobodně tvůrčím způsobem spolupracovat.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Budeš
krásná
a
chytrá

Kristýna Žárská
 
''Budeš krásná a chytrá'', řekla první sudička, hledíc na růžolící holčičku v kolíbce.
    ''Ale umřeš'', řekla druhá, vyschlá, halíc se v černý pléd.
    ''Neumřeš'', na to říká třetí: ''ale v osmnácti se píchneš o trn a usneš.
    Tak. A sudičky se rozplynuly. A kdopak stál u naší kolíbky? A jestlipak poslouchala maminka za dveřmi, aby poschovávala všechny nůžky a hroty, abychom se náhodou nepíchli? Jak je to teda s námi? Když Bůh všechno ví?
    ''To znamená, že ještě než jsem se narodil, věděl, že se ve čtyřiceti rozvedu. Ale to pak není žádná svoboda. Pak jsme jenom loutky, jimiž Pán Bůh hýbe.''
 
    Já si to představuju takhle: Myslete si, že sedíte na vysokém posedu, vidíte řeku s dravým proudem, o kousek níž jez. Najednou nasedají do lodičky dva lidé a klidně plují po proudu, vám je jasné, že na jezu spadnou, a přesto jste jim to neurčili. Ale bude to tak.
    ''Ale co třeba Jonáš? Nechtěl jet do Ninive, a Bůh ho k tomu vlastně donutil.''
    Co mě vždycky zaráželo, byly ve škole povinně-volitelné semináře. Chápete to sousloví povinně-volitelné? Nejdřív si je dobrovolně zvolíte, a pak je musíte povinně navštěvovat. Myslím, že v našem životě je to také tak. Dobrovolně jsme přijali Boha do našich životů a On na nás klade požadavky. Tak jako na Jonáše. A do jisté míry nás i do něčeho nutí. A někdy zas jen přihlíží, jak děláme věci špatně. Máme svobodu. Svobodu konat zlo, konat dobro, vdávat se a rozvádět, chválit Boha i proklínat.
 
 
Nemůžeme nic?
Pavel Pokorný
 
Když katechismus mluví o zkaženosti člověka, vypadá to beznadějně. Věříme tedy na osud? Víra v osud by mohla být docela lákavá. Jejím poselstvím je: nic nezmůžeš (třeba proti totalitním režimům), za nic nemůžeš (třeba za rozpad svého manželství), všechno můžeš (jsi mimo dobro a zlo, neboť vše je ti stejně určeno). Správně tušíte, že vidím Hospodina a osud jako protiklady. A myslím, že je vůbec nesmyslné spojení věřit v osud. Věřit se dá jenom něčemu, co jde proti osudu; osudu se nedá věřit, tomu se dá snad jenom podlehnout. Osud nabízí pohodlnou, leč poněkud beznadějnou neodpovědnost.
    Bible ovšem na mnoha místech mluví o Hospodinových úmyslech, které se prosadí přes lidskou nechápavost nebo vzdor (třeba navzdory vůli egyptského faraona). Proroci ohlašují Boží soudy, kterým všechno podléhá. Jenomže zrovna přemožená zatvrzelost faraonova je součástí příběhu o Božím vysvobození těch, které si chtěl faraon zotročit (najdete to v 2. knize Mojžíšově). A není asi náhoda, že ti vysvobození jsou nazváni lidem Božím. Oni jsou vlastně vysvobození a zároveň ke svobodě putující. Jdou přes poušť do země zaslíbené, do země svobody. Hospodin je Bohem exodu (vyjití), je Bohem svobody. Vysvobozujícím a do svobody zvoucím. Na té poušti se jich totiž opakovaně ptá: kudy chcete jít? Jakou cestu si vyvolit - se mnou, nebo beze mne? (5.Moj 30,19; Joz 24,15) Soudy, které proroci později vyhlašují, nejsou scénářem budoucnosti, nýbrž varováním: budete-li pokračovat jako dosud, svobodu ztratíte, špatně skončíte. (Jeden příklad za všechny, kterak Hospodin proroctví nemusí naplnit, je zapsán v knize Jonášově.)
    A pak přichází (novozákonní) evangelium Ježíše Krista, které se od toho starozákonního (evangelia) moc neliší. Už ani nevím, kdo první řekl, že evangelium není MUSÍŠ, ale SMÍŠ. Kristus je zase pozváním do svobody (tentokrát nejen pro Izrael).
    Proč tedy naši reformační tatíci trvali na té naprosté zkaženosti člověka? Naše přirozenost byla tak otrávena, že všichni býváme počati a rodíme se v hříších. Říkejte to dítěti a vyroste z něj kriminálník! Ne, takhle s dětmi mluvit nemusíte. Katechismus byl jednak pro konfirmandy (větší děti) a jednak o zkaženosti mluví v nějaké souvislosti: Jsme tak velice zkaženi (neschopni čehokoli dobrého), leč bychom byli Duchem Božím znovu zrozeni. Zkaženost není naším osudovým určením. Ale není radno ji podceňovat. Kolik lidí dělá tu zkušenost, že navazování nových vztahů končí zase krachem? A hledají vinu u druhých či u osudu - co když jsem však společným jmenovatelem mých krachů já sám? (Třeba tím, že jsem se dost o druhého nezajímal.) Katechismus tedy učí pamatovat na to, že ''přirozeným'' vývojem nemusí věci dopadnout dobře. Chce nás dovést k tomu, abychom si uvědomili, že potřebujeme Ducha Božího, abychom se na něj začali doptávat. Abychom právě tomu osudu (nebo jen tak života běhu) nepodléhali.
    Už kdysi se jeden (a to byl skutečný učenec) Ježíše ptal, jak se může znovu zrodit. Vlastní zrození (ani to první) přece nemůžeme ovlivnit. A Ježíš na to: Vítr, kam chce, vane. (J 3,8) Nejuká tady na nás zase nějaký osud? Beznaděj - někomu je dáno, jiný má smůlu? Možná. Možná ale záleží na našem uchu, jak ta slova slyší. Můžeš zaslechnout: jsi bez šance, vítr nikdy nechytíš. Anebo můžeš zaslechnout: i ty, který víš, že na vítr nedosáhneš, můžeš doufat, že tě uchopí. Já se kloním k tomu druhému a mám pro to dobrou oporu v tom, jak celému evangeliu rozumím. Evangelium dává naději - a dává i prostor našemu činu. Když Ježíš mluví o Božím království, někdy se zdá, že to království přichází blízko nás nebo dokonce mezi nás, aniž bychom jeho příchod nějak vyvolali nebo připravili. Nevytváříme ho. Ale potom zas Ježíš mluví, jako bychom ho měli hledat, vstupovat do něj, rozmnožovat ho. Zatímco osud plodí (pohodlnou) beznadějnou neodpovědnost, víra volá k nadějné odpovědi (odpovědnosti). Jestli taky nepohodlné, zkuste promyslet sami.
    Ještě poznámku k anketě. V očích jednoho osmnáctiletého gymnazisty my křesťané jsme ti, kdo dostávají svobodu, ale jako bychom se jí zalekli a chtěli se vrátit k té pohodlné (bezpečné?) neodpovědnosti. Musí to tak vždycky dopadnout? Anebo si můžeme vybrat?
 
 
 
 
Z čeho je zkaženost člověka?
    Zkaženost člověka jest z pádu a neposlušenství Adama a Evy, prvních našich rodičů v ráji. Zde byla naše přirozenost tak otrávena, že všichni býváme počati a rodíme se v hříších.
Heidelberský katechizmus
 
    To bych také rád věděl. Nedokážu si o konkrétních lidech myslet, že jsou zkažení. Ale čím dál víc vidím, že v nás je něco, co nám brání v naplnění vztahu mezi mnou a tím druhým v malém i větším měřítku. A nezbývá mi, než se sklonit před biblickým svědectvím o hříchu.
Jiří Ort - jáhen
 
    Jsme však natolik zkažení, že veskrze nejsme schopni ničeho dobrého a nakloněni ke všemu zlému?
    Jsme tak velice zkaženi, leč bychom byli Duchem Božím znovu zrozeni.
Heidelberský katechismus
 
Nevím. Ani nějak nemám potřebu to zkoumat a mučit tím sebe i jiné. Myslím, že bychom pouze měli vědět, že bez Boží pomoci naše životy nenaplníme. Ani doma, ani ve sboru, ani ve společnosti. Tuto pokoru vidím jako nezbytně nutnou k odvaze pustit se do nové práce a do nových vztahů.
Jiří Ort - jáhen
 
 
Anketa          
 
Odpovídali lidé na ulicích. Takže lidé asi především nevěřící. Přesto je z některých odpovědí slyšet ke křesťanství úcta.
 
Myslíte si, že všechno, co člověk v životě udělá, se mu vrátí?
  • Ne (stání zaměstnanec, 40 let)
  • To špatné dvakrát, dobré skoro nikdy (pesimista, 46 let)
  • Ne, všechno určitě ne (studentka, 21 let)
  • Ano (prodavačka, středních let)
  • Jsem o tom přesvědčená (nezaměstnaná, 25 let)
  •  
    Myslíte, že křesťané jsou svobodnější než ostatní lidé? V čem?
  • Ježiš, to fakt nevim (nezaměstnaná,25 let)
  • Moje babička chodí do kostela, ale ta nevím, ona chodí o berlích (předškolák, 7 let)
  • Nejsou spoutáni hříchem, ale zase se můžou spoutat zákony a připadat si nesvobodní (gymnazista, 18 let)
  • Jsou, jejich existence není omezená - mají věčný život (starší sboru, 42 let)
  • Nejsou zatíženi majetkem, ví, že nežijí jenom pro teď (žena v domácnosti, 50 let)
  •  
    Věříte v osud, sledujete horoskopy? Myslíte si, že je váš život naprogramován předem?
  • Bůh s námi počítá, ale nemůže za nás všechno udělat (žena, 50 let)
  • Horoskopy si čtu, ale moc jim nevěřím (žákyně, 14 let)
  • Náš osud je Bůh (studentka ETF, 20 let)
  • Vůbec se tím nezabývám (muž, 36 let)
  • Znamením se zabývám, horoskopy se řídím, věřím tomu, vychází mi to (učitelka, 32 let)
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
    Diakonie
    Co to k čertu je
    ta Diakonie

    Ivan Dohnal, Jiří Bureš
     
     
     
    Diakonie a solidarita na Mostecku
     
     
    Současné město Most vzniklo jako umělý útvar, který měl nahradit původní město zaniklé v důsledku činnosti tehdejších Severočeských hnědouhelných dolů. Ty nemilosrdně spolykaly nejenom historický Most, ale stačily zlikvidovat i dalších třicet jedna okolních obcí. Celkový počet zaniklých vesnic a měst přesahuje v Severočeském kraji stovku. Tehdejší vládě a hlavně stranickému vedení se podařilo s pomocí socialistických architektů vytvořit neživotnou ubytovnu pro 70 000 obyvatel. Město vzniklé na zelené pláni, s výjimkou několika málo částí původního Mostu začleněných do tohoto komplexu, propáslo příležitost vytvořit moderní sídliště evropského stylu. Halasně oslavovaný přesun děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie byl jen slabou náplastí na způsobené škody. Několik moderních staveb, například Městské divadlo nebo dnešní komerční budova KOMES či obchodní dům PRIOR, nedokázalo vnést život do tohoto pseudoměsta.
        Po listopadu 1989 v důsledku útlumu těžby v hlubinných dolech a racionalizace výroby v chemickém průmyslu a energetice došlo k prudkému nárůstu nezaměstnanosti v okrese (každý pátý člověk je v současné době bez práce) a tudíž i k doprovodným jevům, jako je nárůst kriminality, rozvodovosti, rozvratu klasické rodiny, morálnímu narušení mládeže včetně nárůstu počtu mladistvých narkomanů, gamblerů a podobně.
         K řešení vzniklých problému se snaží napomoci Středisko ekonomicko-sociálních aktivit (SESAM) Diakonie ČCE v Mostě, které pracuje od počátku roku 1998. Základním cílem SESAMu bylo pomáhat skupinám a lidem, kteří by chtěli něco dělat se svým okolím, kteří by rádi změnili své město v živoucí lidskou komunitu. Už od začátku tedy spolupracujeme se všemi, kteří jsou v tíživé životní situaci a hledají účinnou pomoc pro sebe i druhé a to bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení nebo světový názor.
     
        V tomto roce dokončujeme výstavbu Azylového domu pro ženy a matky v tísni. V rámci Azylového domu již delší dobu pracuje Centrum pomoci, které pomáhá svým klientům při řešení jejich tíživé situace. Poskytuje jim občanské, sociální a právní poradenství a to ve spolupráci s dobrovolnými spolupracovníky, jinými organizacemi a státními institucemi. Dále pokračuje práce Kooperačního fóra, které pořádá semináře, školení, jazykové kurzy a organizuje mezinárodní setkávání na nejrůznější aktuální témata.
        Lidé z mostecké Diakonie si však uvědomují, že přes všechny trable, se kterými se setkávají, jsou oblasti naší planety, kde se žije ještě mnohem hůře. Ve spolupráci s Ekumenickou akademií v Praze a pražskou Obcí křesťanů iniciovala v roce 2000 mostecká Diakonie českou část největší mezinárodní kampaně v dějinách - Milostivé léto 2000. Tato kampaň, na které spolupracovalo několik milionů křesťanů z celého světa, chtěla především pomoci nejzadluženějším zemím světa, v nichž podle údajů OSN umírá 19 000 dětí denně, protože jejich země v důsledku katastrofální zadluženosti nemají na zajištění těch nejzákladnějších životních potřeb.
        Během pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky jsme pořádali diskuse, mezináboženskou bohoslužbu a smuteční procesí na podporu oddlužení nejchudších zemí. Na setkáních s nejvyššími představiteli zemí G7 a prezidenty Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se nakonec podařilo vyjednat oddlužení pro 41 nejchudších zemí do konce roku 2000.
        Mezi další aktivity SESAMu patří sociální a kulturní práce v uprchlickém táboře v Červeném Újezdě. Život v táboře pro uprchlíky se podobá životu ve vězení. Jste za plotem; den za dnem čekáte, zda vám udělí azyl, anebo vás vyhostí. Nesmíte se vzdálit z tábora, k běžné návštěvě vašich přátel potřebujete zvláštní povolení. Kino, divadlo, hospoda jsou za plotem. Uvnitř je jen čekání - a strašná nuda. ''Nechtěla bych tím vším znovu projít,'' říká Knarik Manukyan, sociální pracovnice SESAMu. Přesto se do tábora týden co týden vrací: organizuje sbírky ošacení, nebo hraček pro děti a dalších potřebných věcí. Nabízí vlastní zkušenosti a pomoc při vyřizování nezbytných formalit.
        Několik mladých lidí z nedalekého Mostu se nakonec rozhodlo jednat. Díky finanční pomoci německé Diakonie a díky vstřícnosti vedení tábora tu vybudovali hudební zkušebnu určenou obyvatelům tábora. Dobrovolní lektoři zde učí zájemce hrát na hudební nástroje. Zájem lidí z tábora je pochopitelně obrovský. K vrcholům činnosti Diakonie v táboře patřilo uspořádání koncertu mosteckého BB Bandu. Plot přestal existovat - alespoň na chvíli.
        Na první ''zkoušky'' v táboře vzpomínají Eda, člen populární litvínovské punkové kapely No Feeling, a všeuměl Ferry, kytarista ovládající také hrnčířský kruh a sochání: ''Po dobudování zkušebny jsme měli strach, zda vůbec někdo přijde. Naše jazykové vybavení není nijak oslňující, a tak jsme se museli dorozumívat směsicí angličtiny, ruštiny a češtiny, a hlavně ''ručním esperantem''. A doteď si nejsme nikdy úplně jistí, jestli nám kluci z tábora rozumí.'' Osazenstvo tábora totiž pochází z různých částí světa. Najdete tu utečence jak ze zemí bývalého Sovětského svazu, z Afriky, tak z dalších pro nás exotických zemí - z Pákistánu, Indie a Nepálu.
        Vybavení zkušebny hudebními nástroji příliš neodpovídalo nástrojům, na které byli uprchlíci zvyklí. Jedinou výjimku tvořily bicí nástroje, které patří snad ke každému národu - byl a je o ně největší zájem. Ihned po otevření se skupinka fousatých oturbanovaných Indů v teplácích zmocnila paliček, utvořila kroužek a začala muzicírovat. Přidali i sborový zpěv a nebyli k utišení. Bohužel ani po hodině jejich zaujetí nezesláblo a ostatní zvědavci pomalu začali odcházet. Eda s Ferrym museli Indům těžce vysvětlovat, že by si rádi zahráli i jiní.
        Přes počáteční obtíže se práce začala pomalu dařit. Eda a jeho kolega Šipus vyučovali hře na bicí, Ferry exceloval na kytaru. Přicházeli další zájemci, dokonce i s vlastními nástroji: Rumuni přinesli trubku, Iráčané tambur (irácký lidový strunný nástroj); Nepálec Ozi si velice oblíbil kytaru. Jednoho dne se objevil asi jedenáctiletý hnědovlasý modrooký Armén jménem Sergej. Po (tradiční) úvodní bubnové epizodě se k všeobecnému překvapení chopil mikrofonu a za Oziho kytarového doprovodu začal velmi efektně s ''anglickou'' výslovností rapovat. Muzikanti se dali dohromady a vytvořili kapelu. Když měl do tábora přijet koncertovat BB band, chtěli samozřejmě hrát a zpívat také. V cestě k vytouženému cíli je neodradilo nic - arménský rapper Sergej nakonec zpíval s nateklou polovinou obličeje...
        Jedním z největších problémů trvalé spolupráce s jeho obyvateli je velká migrace v táboře. Zanedlouho po koncertu zmizel Sergej i se svými rodiči kdesi v Německu. V zápětí opustil tábor i Ozi a ze zárodku táborového orchestru nebylo zase nic. Eda s Ferrym si nezoufají, přicházejí noví zájemci a jejich produkcím se naslouchá i pod okny.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Tábor „mladých“ historiků
    13. - 20. VII. 2001
     
    Staloť se již dobrým mravem v zemi této, že v osadě, jež zove Velká Lhota (pro ty, kdož tuto malebnou končinu navštíviti doposavad neráčili, v blízkosti Dačic rozkládající se), sjíždějí se v parných červencových dnech ze všech končin vlasti naší milené dítky historii ctící. Podle nařčení učeného: ''Historia - magistra vitae'' dítky letos probádávaly hlubiny roku osmáctičtyřicátého osmého. Avšak nejen v knihách moudrost ukryta jest, nýbrž pro zdravý vývoj ducha i těla nutno jest podnikati neplechy k mládí dobře hodící se (rybník Chytrov navštíviti, pro smích obědem se zadusiti, na raný středověk si hráti, večery s pány Šimkem a Grossmanem tráviti, stezkou odvahy svůj strach zkusiti či ohně poradní v jídelně páliti). Toť se ví, že chutnalo nám, vždyť pochutiny nám dodávati ráčila nositelka Řádu revolučního roku 1848.
        A protož, kdož nevíš, jak prázdniny stráviti máš, historii miluješ a neplechy tropíváš, buď vítám mezi námi obyčejnými smrtelníky.
     
    Slepý ideální pár Šílená & Vybíravá
     
    Douška bázlivým: Na stezku odvahy nechť odváží se jen jedinci, již vnitřně i navenek vyzbrojeni jsou proti hrošímu chrochtání do ucha ozývajícího se.
     
    Toto je krátká zpráva o táboře mladých historiků, již sepsaly dvě nejmenované účastnice, které tábor přežily. Kdo by měl zájem o tuto akci v příštím roce, nechť sleduje stránky Bratrstva, kde se pozvánka, dá-li Bůh (a redakce laskavě dovolí), objeví.
     
     
     
     
    Stručně a jasně
    Zpověď
    Jakub Keller, farář ČCE Horní Čermná
     
     
    Na sjezdu nejen evangelické mládeže je již druhým rokem zpovědnice. Není to praxe, která by byla v evangelickém prostředí běžná, přesto byla na sjezdu využívaná. Podílel jste se na její přípravě. Proč ji považujete za důležitou?
     
    Důvodů je, myslím, hned několik. Při přípravě sjezdu mládeže, kam přijíždí velké množství lidí, chceme vzít vážně, že na takovém setkání nejsme všichni jen součástí davu, ale každý přijíždíme i se svými osobními otázkami a starostmi. Že jsme lidé hledající - protože žijící ve vztazích s lidmi a s Bohem - a jako takoví nemáme být pokud možno nikdo přehlíženi, zlehčováni ani nijak škatulkováni. To je důvod, proč se snažíme využít toho, že jsou na sjezdu také faráři a farářky, kteří jsou otevřeni pro rozhovory a kteří jsou vázáni slibem zachovávat zpovědní tajemství.
        Pro někoho je nabídka osobního rozhovoru příležitostí jít za člověkem, který poskytne bezpečí, naslouchání a oporu. Pro jiného je to příležitost, jak se chytit vztahu důvěry, který
        vznikl možná už někde na kursu mládeže. Pro mnohé pak povzbuzení v tom, že i kdekoli jinde a jindy jsou faráři a farářky také od toho, aby člověk ve svých otázkách a peripetiích víry nezůstával sám.
        Stojí za to vědět a docela konkrétně zakusit, že je vždycky někdo, za kým můžeme přijít. Stojí za to vědět a nechat se ujistit, že ať už jsem na tom jakkoli, ještě budu moci jít dál.
        K tomu slouží to možná pro někoho záhadné označení ''zpovědnice''. Abychom mohli žít i to, o čem nelze mluvit s každým, natož pak jen stručně a jasně.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Rodinné stríbro
    Večeře Páně
    Kristýna Žárská
     
    Kdysi jsem se zúčastnila přednášky Daniela Fajfra ve Valašském Meziříčí. Mluvil o potřebě trojího společenství pro každého z nás, a to: společenství sboru, skupinky (tak do osmi lidí) a pak důvěrníka. Člověka, se kterým se modlíte, kterému vyznáváte svoje hříchy. Opakuji: vyznáváte svoje hříchy. Zcela konkrétně. Zpovídáte se někomu?
        Mně chybí, když předem nevím, že bude Večeře Páně a přicházím do kostela nepřipravená. Protože si nemůžu tak dobře uvědomit, komu jsem ublížila, a odpustit těm, co ublížili mně, nebo se aspoň snažit jít v té věci dál k smíření. A tady si myslím, že nás může člověk, se kterým o těchto rozhodnutích mluvíme, podržet i pohlídat v tom, co jsme si předsevzali. Myslím, že zpověď u nás evangelíků výrazně chybí. A promítá se třeba v našich požadavcích na druhé a v neodpouštění, protože si dobře neuvědomujeme, jací jsme my sami.
        Co se zcela vytratilo, a nyní již myslím na Večeři Páně, má souvislost s obecenstvím. Je to hodování - lámání chleba, starost o nuzné, večeře Páně nejen jako obřad, ale také jako pomoc těm, kdo nemají, co jíst. Zvláštní je, že i v anketě se promítlo, že večeře Páně už není chápána jako obecenství - společenství, posila z víry druhých. Stává se individuálním prožitkem.

     
     
    Spolu u stolu
    Irena Škeříková
     
    Rodinné stříbro je něco, co máme po rodičích nebo prarodičích, co nám je připomíná a co je nám jaksi vzácné. Patří to možná také k našim kořenům, je to něco, co si přechováváme, ne pro finanční hodnotu, ale pro rodinnou, duchovní, kulturní, citovou hodnotu. Bez toho bychom možná nebyli úplní.
        Já k takovému rodinnému stříbru ve svém životě počítám také večeři Páně. Ale nejen večeři Páně jako svátost, ale také mnoho vztahů a lidí, dalekých i blízkých, kteří se mnou někdy u stolu Páně stáli. A také mnoho způsobů vysluhování, které jsem ve svém životě zakusila.
        Pocházím z původně lutherského Dolního vsetínského sbru. Tam jsem byla konfirmována a tam jsem také poprvé přijala z ruky svého tatínka oplatek (bílý nekvašený chléb, pozůstatek po lutherské tradici) a víno. Tenkrát tam bylo zvykem klečet kolem oltáře. - Pak jsem zažila ohromnou radost a společenství na mládežnických kurzech ve Vrbně pod Pradědem. Tam se zase sedělo kolem stolu a zpívaly se písničky s kytarou. - Stejně intenzivně a přitom úplně jinak na mne zapůsobila ekumenická večeře Páně ve Skotsku na Ioně. Tam koloval veliký bílý chléb a každý si ulomil hned dva kousky. Jeden se měl sníst a zapít vínem z kalicha. Ten druhý se měl rozlomit po bohoslužbách na prostranství kláštera s někým, koho vidíme poprvé v životě. Měli jsme se seznámit a něco si o sobě navzájem říct. - Úplně jinak na mne působila večeře Páně v mém prvním sboru, kde se sešlo jen pár členů. A ještě jinak v mém druhém sboru, když u stolu Páně s námi stály děti, i ty nejmenší, a s jasnýma očima upřímně se usmívajíce natahovaly ručičky po kousku chleba.
        Je ještě mnoho dalších situací, kdy jsem zakusila Kristovu přítomnost uprostřed svého lidu. U nemocného v domově důchodců nebo v kruhu mezinárodních kolegů a kolegyň. A vždycky to byla veliká radost. Ta největší je ale přesto při vysluhování postiženým a dětem. Ti obojí nám totiž připomínají, že Kristus je tu pro všechny, i pro ty, kteří nemohou rozumět všem našim lidským dogmatům. On přichází a dává se všem, kdo na něho s radostí a s otevřeným srdcem očekávají. Být přítomna u večeře Páně je veliká radost, ze společenství církve s Kristem, z blízkosti všech mých přátel a členů sboru, z odpuštění hříchů a čerpání nových sil.
        A ještě jedna úžasná věc, která mne na večeři Páně fascinuje. Totiž, že se setkávám nejen s lidmi, se kterými chci u večeře Páně přirozeně být, protože je mám ráda, ale také tam stojím s lidmi, se kterými bych se za jiných okolností vlastně ani nesešla. A nakonec, u večeře Páně jsou jaksi tajemně přítomni také naši drazí, kteří tam s námi stávali, ale už nás předešli do Božího království. To je ten oblak svědků.
        Všechno toto a ještě mnohem víc, než se dá slovy popsat, nám zanechal náš Pán Ježíš Kristus ve své večeři pro mezičas, dokud On nepřijde. Já si to uchovávám ve svém srdci s velikou vděčností jako ohromnou vzácnost, jako takové rodinné stříbro. A přála bych vám, abyste i vy poodhalili tuto radost, povzbuzení a otevření výhledu cesty k harmonii s Bohem i lidmi.
     
     
     
     
    Anketa          
     
    Je pro tebe Večeře Páně důležitá? Proč k ní chodíš (nechodíš)?
     
    Jejej, je pro mě nesmírně důležitá. Už jen proto, že ji beru jako nejhmatatelnější příklad Boží přítomnosti a blízkosti, prostě se cítím, jako bych byl s Ježíšem a jeho učedníky před dávnými věky. Navíc je to společná věc s mými blízkými, kteří v poslední době nemůžou být vždy přítomni se mnou při bohoslužbě.
     
    Důležitá. Opravdu zažitý pocit, že je Pán dobrý, nové ujištění o Boží blízkosti. Když člověk odpustí všem a slyší, že i jemu je odpuštěno... Jako bychom měli znovu naprostou svobodu k tomu, abychom byli dobří (nejsouce ničím vlečeni).
    A pak ještě rozměr společenství - i s těmi již zemřelými (třeba při zpěvu některých hodně starých písní).

     
    Večeře Páně je pro mě strašně důležitá, chodím k ní - přijímám, přestože by se mohlo zdát, že jaksi stojím ''na opačné straně'' - že rozdávám. Na svátost vysluhování ''viditelného slova'' se vždy velmi těším a nejraději bych se těšíval vždy po kázání, kdy potřebuji, aby bylo jistě Kristovo evangelium dopraveno až k posluchačům - účastníkům bohoslužeb. Aby tak bylo viditelně napraveno to, co mým kázáním každonedělně neviditelně pokaženo.
    Kromě nás všech hříšníků úplně nejvíc při tužbě častějšího vysluhování mám na mysli nahluchlé babičky a stařečky nebo mentálně postižené bratry a sestry, kteří z kázání mnoho nemají, ať se my faráři snažíme jakkoli. Kolem svého stolu je sám Kristus zlomeným tělem a kalichem nové smlouvy jasně ujišťuje o své lásce.
     
    Je. Chodím si tam připomínat to, že už se nemusím honit a zachraňovat sám sebe, že si nemusím nic odpracovávat a zasluhovat. Že mám vždycky šanci na nový začátek, i když jsem takovej, jakej jsem. Nechodím k ní, když vím, že jsem hodně naštvanej (což sice není správný, ale někdy s tím prostě člověk nic neudělá).
     
    U Večeře Páně si vždycky připomenu milost, kterou jsme dostali od Boha.
    Uvědomím si tu ohromnou oběť - život Ježíše Krista. A taky to, co to znamená pro mě a jestli si to zasloužím (vždycky přemýšlím o tom, jestli jsem pro takovou milost dost dobrá. Uvědomím si při tom své chyby. Ale taky to, že Bůh mě miluje takovou, jaká jsem, a že nic jiného není tak důležité.) Je to nabídka a symbol věčného života a pokaždé mě to povzbudí do dalších dní.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křesťanští mučedníci 20. století
    Mučedníci současnosti
    Dráža Havlíčková
     
     
     
    Ester John (Qamar Zia)
    Ve věku, kdy konverze k nové víře vyvolává strach a nenávist   
     
    ''Opusť vše, co tě svazuje. Ježíš tě volá.''
        Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: ''Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem... Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.''
        Téměř v každé době je velmi těžké dostát tomuto Ježíšovu nároku a v některých dobách je to téměř nemožné. Jsou totiž chvíle, kdy konverze k nové víře vyvolává strach a nenávist, kdy rozhodnutí pro Krista znamená ohrožení života. V takových dobách opustit vše, co člověka svazuje, vyžaduje obrovskou odvahu a opravdovou víru. Qamar Zia musela mít obojí, neboť opustila svou rodinu a tradici, ač je to v muslimské společnosti pro ženu téměř nemyslitelné.
        Příběh této mladičké mučednice úzce souvisí s islámem a se vznikem státu Pákistán, který byl založen r. 1947 vyhlášením nezávislosti Britské Indie a jejím rozdělením podle náboženského hlediska na dominia Pákistán (země muslimů) a Indie (země hinduistů). Výsledkem tohoto rozdělení byly rostoucí spory mezi Pákistánem a Indií, které vyvrcholily r. 1971 vojenským konfliktem. Dodnes je velmi živá kašmírská otázka.
        Na počátku vzniku státu Pákistán stála velmi vznešená myšlenka. Jeho zakladatel Muhammad Ali Jinnah totiž prosazoval toleranci ke všem menšinám. Ve svém projevu na zakládajícím shromáždění r. 1947 zdůraznil, že všichni obyvatelé nově vzniklého státu mají stejná občanská práva: ''Jste svobodní; můžete navštěvovat chrámy, mešity nebo jiná bohoslužebná místa v tomto novém státě Pákistán. Máte právo náležet k jakékoli kastě, náboženství či vyznání - to totiž nemá co do činění se státem.''
        Jinnah bohužel zemřel již v r. 1948 a s ním se vytratila i ona vznešená myšlenka tolerance a svobody, která stála na počátku. Již v r. 1956 byla vyhlášena Federativní islámská republika a během 80. let se vláda generála Zia ul-Haq pokusila vytvořit islámský stát.
        Takže v současné době příslušníci menšin tvoří pouze 3-4% obyvatel Pákistánu, z čehož 2-3% tvoří křesťané a 1-2% hinduisté. Pákistánští křesťané jsou z 95% potomky hinduistů patřícím k těm nejnižším kastám, kteří konvertovali ke křesťanství během masových hnutí v letech 1880-1930. Zbývajících 5% jsou potomci konvertitů ještě z dob prvních jezuitských misií v 16. a 17. století.
        Qamar Zia se narodila 19.11.1929 jako jedno ze sedmi dětí. Nejprve navštěvovala státní školu, a když její otec onemocněl, byla posílána do křesťanské školy, protože byla nejblíž. Tam Qamar začala studovat bibli a tam také uvěřila v Boha: ''Jednoho dne jsme se zabývali 53. kapitolou z Izajáše, učili jsme se nazpamět některé části, což pro mě bylo docela obtížné. A právě při studiu této kapitoly mi Bůh skrze svou milost ukázal, že v této knize je život a síla. Poté jsem si začala uvědomovat, že Ježíš žije navždy. Tak Bůh vložil víru do mého srdce...''
        Po rozdělení Indie v r. 1947 celá rodina přesídlila do Pákistánu, do tehdejšího hlavního města Karáčí. Qamar o tom napsala své bývalé učitelce v Madrasu, a ta okamžitě kontaktovala misionářku Marianu Laugesen, která mezi tisíci muslimskými přistěhovalci z Indie našla Qamar a tajně jí věnovala Nový zákon. Brzy však musela opustit Karáčí. Dalších 7 let žila Qamar bez jakéhokoliv kontaktu s křesťany. Po večerech si tajně četla Nový zákon.
        Problém nastal v okamžiku, kdy pro ni rodiče začali hledat muslimského manžela. Qamar jim oznámila, že je pro ni nepřijatelné, aby si vzala muslima, protože konvertovala ke křesťanství.
        Shodou okolností se tou dobou Mariana Laugesen vrátila do Karačí, takže ji Qamar vyhledala a opustila svou rodinu. Zpočátku bydlela a pracovala v sirotčinci. V této době zřejmě přijala jméno Ester John, protože její půvab a odhodlání připomínaly starozákonní Ester. Po neúspěsném pokusu o smíření s vlastní rodinou se Ester rozhodla opustit Karáčí, aby tak unikla nátlakům své rodiny. Pracovala a bydlela v nemocnici v Sáhiválu, připravovala se na křest, pilně studovala bibli a oslavila své první křesťanské vánoce.
        V záři 1956 nastoupila na Biblickou školu. Během studia navštívila několikrát svou rodinu, která ji přijala vřele a nečinila již žádné nátlaky. Po dokončení studia v r. 1959 se odstěhovala do malé vesničky nedaleko Sáhiválu, kde žila u jedné americké misionářské rodiny. Společně navštěvovali okolní vesnice a vyučovali křesťanství. Venkovské muslimské ženy Ester vyčítaly, že zradila islám, ale zároveň obdivovaly její krásu a vzdělanost. Ester je učila číst a psát, aby alespoň tímto způsobem zlepšila jejich situaci. Před vánoci 1959 dostala pozvání na bratrovu svatbu. Ester si však kladla dvě podmínky, že jí dovolí žít křesťanským způsobem života a že ji nebudou nutit do manželství. Žádná odpověď však nepřišla.
        Jednoho rána začátkem února 1960 se Ester neobjevila u snídaně. Našli ji mrtvou v její posteli. Někdo ji násilně zavraždil. Policie zpočátku měla za to, že šlo o zhrzeného milence, ale když prostudovali všechny její knihy a sešity, konstatovali, že nenašli žádnou stopu: ''Ta dívka byla zamilovaná pouze do vašeho Krista.'' Byla pohřbena na křesťanském hřbitově v Sáhiválu. Její smrt zůstává nevyjasněna a nedá se říci, že by přinesla nějaké zlepšení pro budoucí konvertity ke křesťanství. Spíše naopak. Prezident Bhutto její příběh dokonce použil jako výstrahu pro křesťany.
        Ale i když se její smrt z lidského hlediska zdá být zbytečnou a nesmyslnou, její život byl rozhodně požehnáním pro mnohé. Každý, kdo Ester znal, zakusil její odvahu, sebeobětování, víru, lásku a radost v opravdové hojnosti.
        Opustila vše, co ji svazovalo, neboť zaslechla Kristovo volání...
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Rozhovor s Martou Kačerovou - 1. část
    Všechny věci
    napomáhají k dobrému

    Samuel Titěra
     
    Kdo je Marta Kačerová? Pro naši generaci (tzn. ročníky pozdně sedmdesáté a osmdesáté) většinou jen kdysi kdesi zaslechnuté jméno. Schválně se ale zeptejte rodičů nebo prarodičů. Možná z toho bude povídání na několik večerů. Jestli pro někoho ze starších znamenaly kurzy, brigády nebo sjezdy tolik, co pro nás dnes, je jejich zosobněním právě ona. Malá postavou, ale vtipem a energií neustále sršící dáma, která mě viděla poprvé v životě, ale přesto mě neomylně poznala. Vždyť prý mám oči stejné jako rodiče, a trochu jako babička. Tu znala ještě než začali chodit s dědečkem...
     
     
    Kdy jste začala pracovat na Synodní radě?
        Já jsem do práce s mládeží nastoupila v roce 1941 na tři měsíce - jenom jako výpomoc za mateřskou dovolenou. Přišla jsem jenom na záskok, ale i když to nikdo neprodloužil, odcházela jsem po 48 letech. Situace se vyvinula tak, že paní, kterou jsem měla zastupovat, se sice vrátila, ale ukázalo se, že té práce je tady víc. Začalo to tím, že jsem byla na jedné konferenci v Poděbradech - takové ani ne mládežnické, spíš teologické - a tam mě tehdejší předseda svazu mládeže pozval jednou večer na procházku. Já jsem se cítila nesmírně poctěna a on mi najednou položil otázku, co budu dělat. Povídám: ''No, budu si hledat místo, protože jsou to moje poslední prázdniny.'' A on mi nabídl toto.
     
    Co jste studovala?
        Obchodní akademii.
     
    Ne teologii?
        Ne. Tenkrát holky nesměly.
     
    Nesměly?
        Po válce, protože to byla vysoká škola, na ni přístup měly, ale nesměly například bydlet v Jirchářích a hlavně neměly ordinaci. Takže ta děvčata přicházela do prvních ročníků na fakultu s výhledem, že budou katechetky, sborové sestry - prostě ta levá ruka vedle pravé ruky farářské. A i když se potom v padesátém třetím roce církev usnesla, že i ženy jsou hodny ordinace, tak dívky stále nesměly bydlet v Jirchářích. Protože to by se mohly spustit. Takže bydlely různě po privátech, a až mnohem později, když bylo bohoslovců míň a Jircháře se uvolnily, tak také v Jirchářích.
     
    Vy jste tedy pracovala v odboru pro výchovu.
        Ano. Fakt je, že obecně v Evropě - nejen v naší církvi - nebyla církevní práce mezi mládeží součástí práce ústředí. Byla to samostatná činnost, kterou ústředí církve podporovalo jenom tím, že vedoucí sekretář byl teolog - tzv. vikář při Synodní radě - a byl placen Synodní radou. Na všechnu ostatní činnost si musela kancelář vydělat. Jednak přispívala jednotlivá sdružení (měla tzv. členské příspěvky podle počtu členů) a potom jsme museli vyvíjet výraznou vydavatelskou činnost. To znamená, že se vydávaly příručky, které se musely nejen ekonomicky vyplatit, ale ještě musely přinášet určitý zisk.
        Ovšem za okupace církev dostala echo, že se připravuje nový spolkový zákon, ve kterém budou všechny spolky rozpuštěny a bude povolena jenom jediná organizace mládeže, tzv. Kuratorium, prostě předchůdce ČSM. Takže jsme se jakoby sami rozpustili - podle stanov to bylo možné - a církev ustanovila výchovný odbor při Synodní radě (SR). Tím nás zachránila. Tak tuhle práci převzala SR vyloženě pod svůj deštník - ne křídla, to byl doslova deštník - a my se stali církevní součástí. Vznikl výchovný odbor pro mládež a pro nedělní školy.
     
    A to už se potom od války nezměnilo...
        Na prvním sjezdu mládeže po válce byly hlasy, které volaly po samostatnosti, ale jiné říkaly, že sepětí s ústředím církve má spoustu pozitiv, že jsme skutečně jeho součástí. Také se naše práce během tohoto období podstatně rozšířila. Faráři si začínali uvědomovat, že je důležitá. Nejstarší generace farářů tenkrát měla na to ještě takový kritický pohled, jako že ''stačí přece moje biblické hodiny a kázání''. To, že jsme se stali součástí ústředí, bylo podmíněno i válečnou situací. Celá církev byla sevřenější. Trendy, aby se práce s mládeží stala součástí práce církve, byly dávno, ale teď nastala situace, kdy obě strany přijaly řešení, které už bylo snahou generací předtím. Problém katolíků byl v tom, že v katolické církvi práci mezi mládeží dělaly řády a ty byly komunisty rozpuštěny - a církev s mládeží pracovat nesměla. Pokud tak činili, znamenalo to pro faráře těžké riziko.
     
    Byly první sjezdy mládeže už po válce?
        Ano. I před válkou byly každé dva roky. Jednou za dva roky byla tzv. konference delegátů a každý druhý rok byly sjezdy. Ovšem situace byla naprosto jiná. Sjezdy byly sice velké, ale byly ve sborech a ubytování bylo v rodinách v širokém okolí, účastníci se sváželi na žebřiňácích. Bylo to tedy mnohem dobrodružnější. Ale ta semknutost lidí přišla až po válce. Za války se sjezdy konat nemohly. Posledním sjezd byl, myslím, v roce 1940. První sjezd po válce byl v roce 1946 v Novém městě na Moravě, další v Pardubicích (1948). Pak už to zase nebylo možné, ale celých těch čtyřicet let se hledaly cesty, jak to udělat jinak. Byl třeba povolen sjezd evangelizačního odboru - evangelizační sjezd. To bylo slovo, které jaksi prošlo. Domluvili jsme se a udělali jsme si svůj program a svoji komisi, takže tam těch mladých lidí bylo víc. Vždycky, když se ukázala možnost, k něčemu jsme se přifařili. A potom měl být zase první sjezd v roce 1968. Mezitím přišel 21. srpen a v Novém Městě byla posádka, nikoliv my. Sjezd byl odložen na červen dalšího roku a to přijely tisíce lidí. Zase jsme bydleli po rodinách široko ve vesnicích. A potom už to zase nadlouho nebylo možné.
     
     
    A jak to bylo, kromě sjezdů, s dalšími akcemi?
        Svaz mládeže dělal i předtím takzvané ''zimní školy''. Ty se ale konaly pouze ve sborech. Většinou to bylo o pololetních prázdninách, které byly tenkrát koncem ledna. Potom se ovšem to slovo ''škola'' nesmělo používat nikde jinde než u státní školy, začali jsme tomu tedy říkat kursy. Bylo čím dál komplikovanější, aby sbory zvaly tolik lidí (nastala kolektivizace vesnice, ve městech byla bytová nouze). Proto asi od roku 1948 jsme se soustředili na LTK - Letní tábor Komenského, kde jsme měli celý jeden měsíc kursy pro mládež a druhý měsíc pro ostatní sborové skupiny. To znamená pro církevní pracovníky, pokladníky atd. Později jsme tam mládež propašovávali také z ekonomických důvodů.
        Já nemám ráda velká slova, ale vždycky říkám: fakt je, že Pán Bůh nám dal vždycky možnost, příležitost, které bylo potřeba se chopit. Tak třeba po roce 1948, když byla ustanovena celostátní organizace mládeže, byla tzv. ''pracovní povinnost mládeže''. To znamená, že středoškolská a vysokoškolská mládež musela minimálně 14 dní ze svých prázdnin věnovat nějaké budovatelské činnosti. Brigády byly umisťovány především do pohraničních okresů opuštěných po odsunu Němců a situace, která tam vládla, byla katastrofální. Po prvním roce k nám chodili rodiče s hrůzou, co všechno se tam děje. Organizace neměla odpovědné síly a nechat někde padesát lidí od čtrnácti let sobě napospas je tahání tygra za ocas. Mezitím se stalo, že Akademická YMCA, která ještě fungovala - do toho čtyřicátého osmého, devátého, padesátého roku, pořádala v Jeseníkách lesní brigádu, což bylo spojeno se semináři nebo s konferencí. Když jim to zakázali, přišli za námi Lubor a Honza Drápalovi, jestli by se toho ústředí mládeže nechtělo ujmout. No, bylo by to prima. Po Ymce jsme podědili balík dek a velkých hrnců, které dostali z UNRA, a místo, kam jsme mohli jet - a ohlásili jsme to do sborů.
        Počítali jsme, že to bude jedna skupina tak okolo třiceti lidí, a nám se jich přihlásilo na 500 ! Takže jsme během těch prázdnin sestavili asi 17 skupin na různých místech. Bylo to k neuvěření. Bylo lístkové hospodaření a věci na lístky nebyly. Museli jsme ty potraviny shánět všelijakým způsobem. To byl začátek fantastické práce, která nám, myslím církvi - a to neříkám nadneseně - velice posloužila. Každým rokem se stovky lidí scházely a byli odpovědni sami za sebe. První rok jsme se jim pokoušeli dodat kuchařky, ale potom byly na dospělého člověka ty poměry prostě neudržitelné, takže se nakonec holky nabídly, že to nějak udělají a děcka byla solidární. Když to uvařily holky, tak to všichni snědli.
        Bylo tam tzv. světské a duchovní vedení. Duchovní byl vždycky bohoslovec nebo farář (dokonce tam byli první rok profesoři fakulty). To byla tradice, která trvala asi deset let. Fakticky to skončilo tím, že když na fakultní pohovory při přijímačkách začali chodit ''ministeráci'' a ptali se ''co vás přivedlo k tomuto rozhodnutí'', spousta lidí řekla, že život na brigádě. Tak začali větřit a poslední brigáda byla v roce 1959. V šedesátém už nám je zatrhli. Ale byla to činnost, která pro ty lidi něco znamenala a i v těch krajích měla dobrou pověst (my jsme byli nejen v Jeseníkách, ale i ve vojenském prostoru v Krušných horách, na Jizerce a jinde). Polesí o ně měla zájem, takže když nám to zatrhli, nakonec smlouvy neuzavírala fakulta, ale vedoucí, jako by to byla soukromá skupina. Žilo to v ilegalitě až asi do roku 1967, kdy nastalo v politice uvolňování. Pak se to zase vynořilo a fungovalo oficiálně asi do roku 1975, kdy to doslova rozehnala StB. Ale fakt je ten, že v generaci vašich rodičů (i starší) převážná část lidí, která v církvi něco dělala, byli lidi, kteří měli tuhle zkušenost. V tom myslím, že byl Pán Bůh této církvi milostiv.
     
    pokračování příště
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Film
    Exorcista
    Petr Siska
     
    Některé filmy předchází natolik skandální pověst, že když se nakonec objeví v kinech, není divák schopen posoudit, je-li povedený, hodnotný a přináší-li do ''filmového výraziva'' nějaká dosud ''neslyšená slova.'' Povrchní divák se soustředí spíše na skandál, který film vyvolal, než na dílo samotné. Příkladem nám může být vynikající Scorseseho adaptace kontroverzního románu Nicose Kazantzakise Poslední pokušení Ježíše Krista, který většina církevních představitelů odsoudila, aniž by film (ke své škodě) viděla. Jedním z nejlepších takto ''problematických'' filmů je téměř třicet let starý Exorcista (Vymítač ďábla), který v těchto dnech přichází do našich kin v obnovené premiéře. Verze, která je nyní k vidění, je tzv. director´s cut, tedy něco jako režisérský sestřih. Režisér William Friedkin, laureát pěti Oscarů za svou předchozí Francouzskou spojku, vyčistil zvukovou stopu a k dosud uváděné verzi přidal dle něj klíčových 11 minut, na kterých se v roce 1973 nedohodl s producentem.
        Zápletka se zdá být banální - a opravdu, na ní samotné není nic, co by svou sofistikovaností zaráželo, podobně stukturované příběhy zde byly již předtím. Tím zarážejícím je neustálá neurčitost... Je za posedlostí ''ten zlý'' či jen vybuzená psyché? Neodeznělo by samo? Bylo nutné povolat exorcisty? Kde je hranice vědy? Je nějaká? Zajímavý je také střet bezstarostného světa, který se dá vysvětlit vědecky, a světa církve (samozřejmě ve Friedkinově vidění), jakožto posledního experta na záhadno.
        Co k filmu vůbec říci, když skandální pověst je natolik sugestivní? Kromě ''církevně problematického'' tématu, které již před tím otevřel Roman Polanski svým Rosemary má děťátko, se mluvilo o nenadálých úmrtích ve štábu, četných zraněních, samovzníceních a jiných nečekaných komplikacích. Jakoby temné síly pronikly ze světa filmové fikce i do toho našeho. Těžko říci, kolik na těchto zvěstech bylo pravdy. Sám režisér dnes natáčení komentuje poměrně s humorem. Vše se dá (jistě?) vysvětlit i přirozeným způsobem - neopatrností, horečnou snahou o dokonalost, totální odevzdaností výsledku - stejně jako se dá posedlost hlavní filmové hrdinky vysvětlit extrémně rychle probíhající pubertou. Tato možnost zde neustále zůstává. Ať tomu bylo jakkoliv, nelze dílu dodnes upřít sugestivitu. Přece jen žánr hororu tehdy ještě nezabředl do bažiny laciných triků, kdy na plátně zběsile pobíhají vlkodlaci, upadávají končetiny zombií, neustále se něco samo otevírá či zavírá, temně rachotí, skučí, sípe a divák až ve třetí řadě je zkrápěn cisternami krve, jak tomu bylo v osmdesátých letech. Tehdejší diváci byli šokováni, podobné stavy všeobjímající plíživé hrůzy jim byl schopen navodit dosud jen Hitchcok. Mnohá představení byla předčasně ukončena pro absenci diváků. Bude tomu tak i nyní? Pochybuji...
        Dnešní divák je již poměrně otrlý a máloco jej rozhází. Násilí, bolest a smrt je již natolik ''denním chlebem'' večerního zpravodajství a následného programu, že si možná bude klást otázku, čím film kdysi tak šokoval. A zde je, dle mého vidění, klíč, který nepřehlédne jen onen vnímavý divák, který neulpívá na vnějšku. Exorcista nabízí kromě bravurně zvládnuté formy i obsah - otázku. Nakolik se známe? Nakolik je člověk ''zmapován'', že už k němu není možno nic dodat? Nakolik je člověk v hrsti vědeckých teorií? Není zde něco, co našemu popisu bude neustále unikat? Na tuto otázku je dnešní člověk neschopen odpovědět, stejně jako před třiceti lety...
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Co potřebují potřební
    Víra a světlo
    Eva Drozdová
     
    Přijetí. Nefalšované a bez předsudků. Naše zdravé ruce a nohy a ''rozumné'' chování neocení tolik, jako naši přítomnost při nich. Jak by asi v této chvíli řekl David - ''a to není k smíchu'' - a možná by to ještě dvakrát či třikrát zopakoval.
    Jsme společenství rodin s postiženými dětmi a jejich přátel, které se hlásí k mezinárodnímu ekumenickému hnutí Víra a světlo. Diagnóza našich dětí je: autismus, stav po dětské mozkové obrně a k tomu přidružené nemoci jako je epilepsie apod. Většina dětí je plně pohyblivých - jen čtyři jsou na vozíku nebo ještě na kočárku. Celkem je nás necelých čtyřicet rodiče, děti a přátelé.
     
    Víra a světlo          
     
    Vznik hnutí Víra a světlo se datuje k Velikonocům v roce 1971, kdy byla uspořádána pouť do Lourdes. Tato pouť byla pořádána jako pomoc lidem s mentálním postižením, aby nalezli svoje pravé místo v církvi a ve společnosti. Katolické pouti se zúčastnilo také několik desítek lidí z protestantských církví. Logickým důsledkem jedné pouti do Lourdes bylo vytvoření společenství, které sdružuje lidi s mentálním postižením, jejich rodiče a přátele. U zrodu myšlenky těchto komunit stál Jean Vanier a Marie-Helene Mathieu.
     
        Tyto komunity nebydlí trvale pohromadě, jde o společenství, jehož členové se setkávají pravidelně asi jednou za měsíc a na víkendových akcích (asi 2x do roka), o prázdninách spolu tráví týden na letním táboře. V centru společenství jsou lidé s různým stupněm mentálního postižení, s nimi tu jsou také jejich rodiče spolu se zdravými sourozenci. Tzv. asistenční službu zde zajišťují převážně mladí lidé. Ti nejsou k dispozici pouze na pravidelných setkáních, ale také během týdne v běžných situacích doprovod do školy, odpolední hlídání apod. Většinou si neříkají asistenti, ale přátelé - tuto službu vnímají recipročně, nejde jim jen o výpomoc, ale o budování vztahu s jejich handicapovanými přáteli. Komunitní ráz těchto společenství spočívá v tom, že spolu žijí jako jedna velká rodina, jejíž členové již nežijí na jednom místě, ale přesto se vídávají velmi často - děti, rodiče a přátelé si postupem času vytvoří pouta, která jsou prohlubována skrze vzájemné sdílení radostí i problémů.
     
        Víra a světlo má v ČR čtyři společenství - tři v Brně a jedno v Praze. To pražské funguje něco málo přes rok. Část rodin v pražském společenství se poznala na táborech a rodinných rekreacích, které pořádá ČCE v Bělči. Organizačně jsme začleněni do MS YMCA Praha.
     
     
    Program setkání          
     
    Vždy začínáme společnou písničkou. Rádi zpíváme a naše děti nás doprovázejí tancem a hrou na rytmické nástroje všeho druhu. Pak si vzájemně vyprávíme o dobrých věcech, které nás potkaly. Mnohdy se to velmi úsměvné, jindy trochu smutné - to, když některého z nás trápí nemoc nebo bezmoc. Po dalších ''svítákových'' písničkách následuje povídání o předem připraveném biblickém příběhu. Potom se přátelé s dětmi a rodiče rozdělí. Rodiče zpravidla zůstávají sedět a pokračují v debatě o biblickém příběhu. Povídají si o společných problémech a překážkách. Často se najde společné řešení a mnoho rukou, které chtějí pomoci. Přátelé a děti odcházejí ven a tam si hrají a téměř vždy něco vyrábějí - většinou nějakou potřebnou kulisu k programu. Když nás hry a debaty omrzí, tak se znovu sejdeme společně a vracíme se k biblickému příběhu, pokoušíme se ho dramaticky, pantomimicky ztvárnit. Pak následuje svíčková modlitba a tanec světla. Na závěr setkání se snažíme spořádat dobroty, které jsme si přinesli. Některá setkání končí až pozdě večer, kdy se přátelé a někteří rodiče ještě sejdou v tančírně.
     
    Naše rituály          
     
    Úvodní vítání a sdílení - hned po uvítání a písničce se snažíme podělit se o pěkné zážitky, o radost, o hřejivé věci, které nás potkaly. Ne vždy se nám však podaří zůstat u radostných okamžiků. Způsob, jak si předáváme slovo, je pokaždé jiný - uždibování kuliček z hroznového vína, přehazování klubíčkem atd.
        Svíčková modlitba - to si posíláme dokola svíčku, každý si ji může u sebe podržet a nahlas nebo v duchu vyslovit nějaký dík nebo prosbu. Pokaždé, když se svíčka posílá dál, zpíváme společně ''Kyrie eleison''. Svíčku drží v dlaních i všechny naše děti.
        Tanec světla - je to tanec, který je společný všem komunitám Víry a světla. Tančíme a zpíváme jej v kruhu a zároveň zpívaná slova symbolicky znázorňujeme gesty.
     
    Tanec světla
    Věříme na světlo v temnotách,
    které na věky pro všechny svítí.
    Společně dojdeme do města,
    jehož chrám se jak drahokam třpytí.
    /:Tobě otvírám srdce své,
    kéž mě naplní Tvůj pokoj.:/
     
    Našli jsme místo          
     
    snažili jsme se najít sbor, který by pro nás byl tím domovským - kde nám nepůjčí jen sborovou místnost, ale dají nám kousek sebe a otevřou náruč pro nás. Bylo nám jasné, že po ročním putování po evangelických farách v Praze je nejvyšší čas zakotvit. Takové místo jsme našli a jsme za to vděční - ''ve Střešovicích nejsou suchaři''!
     
        Nejsme společenství, které je zaměřeno pouze na potřeby našich dětí (to samozřejmě především), ale jeden každý z nás vytváří prostor, kde mohou růst všichni - rodiče, děti i přátelé. Vznikly a dále vznikají zde přátelské a láskyplné vztahy, vztahy zodpovědné a tolerantní a vzájemně obohacující.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hudba
    Nelze vejít s prachem
    na střevících, ani odejít

    Jan Keller, muzikant
     
    Právě vyšla nová deska Ivy Bittové nazvaná Čikori, která podle jejích vlastních slov navazuje na album Bílé Inferno. Čikori, neboli čekanka, je seskupení muzikantů z jazzové a alternativní scény, kteří se ve většině podíleli právě na Infernu a po jeho vydání začali společně vystupovat. Vedle houslí a zpěvu Bittové jsou to Vladimír Václavek - akustická kytara, František Kučera - trumpeta, křídlovka, Jaromír Honzák - kontrabas a Miloš Dvořáček - bicí, perkuse.
        Přestože nepostrádá nic z poetiky, typické zpěvnosti a hry se zvukem, na kterou jsme u Bittové zvyklí z předchozích nahrávek, a přestože její velký podíl, ať už autorský či hráčský, je nesporný, působí toto album spíše jako profil celé kapely (čemuž nasvědčuje už samotný název). Perfektní sehranost interpretů, utvrzená společným koncertováním, dala možnost natočit desku živě a během pouhých čtyř dnů, což je dnes u velké většiny kapel věc zcela nevídaná, stejně jako to, že u Bittové se člověk může vždy těšit na svobodnou tvorbu nepodléhající žádným, ať už módním či jiným, tlakům. Její široký hudební záběr dokumentují dvě skladby - první, instrumentální ''Jungle'', jak možno vyčíst z názvu, odráží zálibu autorky v moderní taneční hudbě, přesto je hraná akusticky bez příměsi elektroniky, a to její sílu jedině umocňuje. ''Polykačka nožů'' je zase otextovanou variací na stejnojmenný titul, který nahrála s klarinetistou Michalem Zpěvákem na desce Iva Bittová Classic. Stejně jako u dalších písní, které jsme mohli slyšet již na živých vystoupeních Čikori před vydáním alba, člověk ocení přirozenou, technicky dokonalou hru a cit pro text (Karel David, Barbora Kališová a Vladimír Václavek), na kvalitu a čistotu zpěvu Ivy Bittové snad ani netřeba upozorňovat.
        Jediná vada alba Čikori je v její délce (pouze něco přes 50 min.), jinak je to samozřejmě jedinečná deska s typem hudby, které je bohužel málo, o to je vzácnější. A tak asi ''...nelze vejít s prachem na střevících, ani odejít...''
     
     
     
     
    Kreativita
    Tož tvoř
    Kristýna Žárská
     
    Sehrajte ve skupinkách tragedii, komedii, reportáž fotbalu. K vyjadřování smíte použít pouze písmen abecedy tak, jak jdou za sebou. (-ABCDEFG? -HIJKLMN:O, P, R - STUV?!)
     
    Rozbilo se vám doma sklo? Pak vystřihněte papír podle tvaru skla. Na papír něco namalujte, nebo přilepte vylisovanou kytku nebo ho posypte třeba mákem. Sklo zarámujte leukoplastí. Obrázky působí vskutku originálně.
     
    Se zavázanýma očima zkuste, co nejpřesněji, odhadnout obnos, který vám prošel pod rukama. Na ohmatávání mincí a bankovek, dejte určenou lhůtu např. dvě minuty. Vyhrává, kdo se trefil nejpřesněji.
     
    Variace na klasické pexeso. Každý obrátí JEDNU kartičku a nechá ji VZHŮRU obrázkem. Jede se pořád dokola a obracejí se nové a nové kartičky (vždy jen jedna a nechá se vzhůru obrázkem). Když si uvědomíte, že např. Špagetka už byl obrácen, co nejrychleji položíte ruku na dříve již obráceného Špagetku. Kdo na něj plácne nejrychleji, vyhrává tuto dvojici pexesa.
     
    Zahrajete si bojovku ve městě - získejte co nejvíc razítek z různých obchodů, nebo starých novin, bot, kytek od ochotných lidí nebo namalovaných slonů od kolemjdoucích.
     
    Vytvořte zcela nový kalendář, s jinými názvy a dělením dnů, měsíců...
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Stařec, který četl...
    Ludmila Čejková
     
    Chilský spisovatel Luis Sepúlveda (1949) se proslavil novelou Stařec, který četl milostné romány (1989). Autorovi jsou přiřazovány mnohé atributy - levicový, ekologický, angažovaný... Tak jako mnozí latinskoameričtí autoři žije mezi Evropou a Amerikou, jeho život silně ovlivnila politika - za Pinochetova režimu byl odsouzen na doživotí a z vězení mu pomohla až Amnesty International. Látku pro své slavné dílo však načerpal na expedici v pralese, kde pobýval u indiánského kmene Šuarů.
        Hlavní postavou příběhu je starý muž Antonio José Bolívar, hlavním hybatelem děje je ale prales, se svou dominancí, majestátností, svými zákonitosmi, jež je třeba bezpodmínečně dodržovat. Stařec žije svůj poklidný život v jeho blízkosti, své prostředí dobře zná a plně respektuje přírodní zákony, snaží se využívat toho, co se naučil od místních indiánů. Jeho svět narušují bílí lovci, jejichž svévole přináší zmar, zkázu a nebezpečí. Důsledky jejich chování vytrhují hrdinu románu od četby milostných příběhů a posílají ho na výpravu do pralesa. Vrcholem knihy je starcův boj s ocelotí samicí - při četbě nelze nevzpomenout na Hemingwayova Starce a moře, k němuž jistě i Sepúlvedův titul odkazuje.
        Prales je jedním z nejstěžejnějších témat latinskoamerické literatury. Sepúlveda je autorem nové generace, na rozdíl od autorů magického realismu (např. G.García - Márquez) popisuje toto prostředí střízlivě, bez velkých přívlastků. Celá kniha poukazuje k nutnosti respektovat přírodní prostor: jediná možnost jak žít je pokorná symbióza s přírodou. Člověk není pralesu nadřazen, jsou si rovni a jsou na sobě závislí.
     
    Luis Sepúlveda: Stařec, který četl milostné romány. Přel. Anežka Charvátová. Praha, Rybka Publishers 2000. 127s.
     
     
     
     
    Internet
    Vydavatelství
    Jan Zahradníček
     
    Brouzdáte-li vodami českého internetu a zajímají vás nakladatelství vydávající křesťanské knihy, máte štěstí. Je jich mnoho a na většině z nich je dnes už samozřejmostí také možnost přímé objednávky knih prostřednictvím zásilkové služby. Asi nejširší nabídku biblí a související literatury má Česká biblická společnost http://cbs.biblenet.cz. Pod kolonkou teologie najdete na stránkách Vyšehradu http://www.vysehrad.cz desítky titulů české i zahraniční produkce. Nakladatelství Portál http://www.portal.cz nabízí ve svém internetovém obchůdku http://www.studovna.cz knihy mnoha humanitních oborů včetně duchovní a teologické literatury. Sdružení Samuel http://web.telecom.cz/samuel se zaměřuje na knihy pro děti, jejich rodiče, učitele a vychovatele. Z dalších zmíním ještě Karmelitánské nakladatelství, které najdete na adrese http://www.kna.cz , přehled produkce Návratu domů na stránkách http://www.vira.cz/stranky/navrat , Křesťanskou misijní společnost http://www.kmspraha.cz/obchod/katalog.htm či Advent Orion http://www.adventorion.cz . Trochu mě zamrzelo, že moje oblíbené nakladatelství Kalich své stránky stále nemá...
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah