Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 10   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
Je proč se stydět, není proč se bát
Co považujete za svůj životní úkol ?
Dva příběhy
Co pokládám za svůj životní úkol
Všude dobře, v azylu nejlépe
Evangelický life-style?
Všechny věci napomáhají k dobrému
Zase ta anketa
Nejdůležitější je se zastavit
Mše...
Sjezd-anketa
Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka
Čokoláda
Hry
Co ti zjeví moje oči
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
 
Bože,
který se skláníš!
 
Zas se budeš o Vánocích
snažit louskat naše srdce
jako ořechy
 
A tak mě stiskni
nedej mi pokoj
probuď co snad vevnitř dříme
 
ať nezaspím nový začátek
 
Amen
 
zpět na obsah
 
 
Evangelium podle Jana 1,14. 16 - 17
Je proč se stydět, není proč se bát
Zdeněk Šorm
 
A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Z jeho milosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
 
    Blíží se Vánoce. Máme, jako většina lidí kolem nás, tendenci slavit je jako chvilkový sváteční útěk ze všedního dne. Naštěstí nás k němu Bible vrací a právě vánočním poselstvím uzem-ňuje naši víru. Radost, kterou zvěstuje, není v úniku z bolavého světa do duchovní říše ideálů. Slavíme vtělení toho nejsvětějšího - pravdy, milosti, spravedlnosti a čistoty - do lidského života, do světa všedních starostí s předpisy mocných, s penězi, lidskou lhostejností a vinou. V nich nám září světlo Kristova narození, abychom i v bezmoci a vydanosti mohli zahlédnout slávu solidarity, věrnosti a lásky. Možná nám při tom jako pastýřům zatrne, protože jsme takovému pohledu odvykli, přidali se k omílání písničky o bohapustém světě a podle toho se v něm také často zařídili. Spolu s pastýři ale můžeme slyšet, že i když je zač se stydět, není proč se bát.
    Bůh nemiluje za odměnu, ale proto, že se tak rozhodl, a kvůli tomu, aby nám byl blízko, se vzdává nadřazenosti. Díky této Boží solidaritě můžeme i my ve svém životě vidět dost místa, abychom byli solidární, a to nejen v našich nejběžnějších vztazích, ale například solidární s těmi, pro které není dost místa v jejich zemi - s uprchlíky, solidární s těmi, pro které není dost místa v naší společnosti - s homosexuály nebo Romy; solidární s těmi, pro které není dost místa v jejich církvi.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Co považujete za svůj životní úkol ?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Za svůj životní úkol považuji přispět svou troškou do mlýna Božího království: aby bylo víc radosti, svobody, úcty, respektu, solidarity a těch ostatních věcí, co by nám život udělaly hezčím.
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Být někomu užitečný, a v neposlední řadě obstát. Jednak sám před sebou, jednak před něčím vyšším, co je nad námi.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Dopídit se toho, jaký úkol to je.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Snažím se, pokud možno, dostát svým povinnostem a dělat to, co mám za důležité, ale že bych měl nějaký životní úkol, to necítím.
 
Vít
Marčík

loutkoherec
 
 
Být spasen se svou ženou, dětmi, rodiči, sourozenci, rodinou, kamarády, známými, neznámými, protivy i darebáky. O ty darebáky stojím taky. Ne proto, e bych byl tak dobrý, ale mám větí jistotu, e budu spasen i já. Cíl: Rozdat co nejvíc z toho, co jsem dostal a dostávám.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Neselhat v tom, proč jsem přišla na svět. Obstát v dnešním materiálním světě a pronést jím své hodnoty. Bylo to těžké v každé době a je to těžké i dnes. Ale proto jsme tady.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Vdycky jsem chtěl a chci svým malováním sloužit - potěšovat, ale i burcovat a zneklidňovat, kázat evangelium a obrazy svědčit o zkušenosti žité víry.
 
Lýdie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
Neselhat v tom, proč jsem přišla na svět. Obstát v dnešním materiálním světě a pronést jím své hodnoty. Bylo to těžké v každé době a je to těžké i dnes. Ale proto jsme tady.Většinu své cesty jsem už ušla. Za opravdu důležité považuji nepřekážet Pánu Bohu při jeho díle a nechat se jím opakovaně zvát k účasti na něm.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Oslavovat Boha svým životem všude, kam mě postaví co nejdokonalejším plněním Jeho vůle. Sem určitě patří žít co nejlépe podle slov Písma a plnit povinnosti svého stavu a povolání. Bohužel to vždy nedokážu, ale snažím se o to.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Naučit se žít jako svobodný, „opravdový“ člověk - Bohem stvořený, chtěný a milovaný.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Vychovat své děti.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Ve svém životě jsem před Bohem poznal, že mým životním posláním je být knězem.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Dva
příběhy
 

Pavel Jun
 
V lidském životě se toho tolik děje, stane... Ale v té spoustě událostí jsou možná jen dva příběhy. Který je ten váš? Nebo jste někde mezi nimi? (To je potom těžká pozice).
 
Jeden (westernový) příběh začíná takhle: Pustou krajinou na pustou zastávku přijede vlak, z něj vysedne osamělý bezejmenný muž, smutná, vrásčitá tvář, stíněná před spalujícím sluncem kloboukem, nikdo na něj zřejmě nečeká, pak vlak odjede a ukáže se, že na druhé straně kolejí ho přišli „přivítat“ přece jen tři mužové, stranou stojí jejich tři koně. „Je tu o jednoho koně méně,“ řekne posměšně jeden z těch tří, ruce u koltů. „Já myslím, že tu jsou dva koně navíc,“ odvětí příchozí, pak zazní několik rychlých výstřelů, ti tři leží na zemi a osamělý poutník, stále smutná, vrásčitá tvář, se vydává pustou prérií, zřejmě za dalším bojem a pomstou.
    Znáte to? Skoro osobně? Poněkud pustá krajina, často poněkud nemilé přivítání, často protivníci „na druhé straně kolejí“ a poněkud málo koní.
    Najít si tak svého koně... Svoje místo. Svou šanci.
    Tak ruce u koltů. Být rychlejší. Lepší. A tak dále... Znáte to? Co jiného nám zbývá?
 
Jiný příběh. Taky pustá krajina, taky osamělý starý muž, smutná, vrásčitá tvář, před slunečním horkem se skrývá ve stanu, a taky tři mužové. Tento osamělý starý muž má jméno. „Abram“.
    Ale pak všechno jinak. Ti tři mužové jsou přijati jako hosté. Je pro ně místo... Víte, že přijmout hosta chce třikrát víc odvahy, než se postavit sám proti třem?
    A v další chvílí jako když se dokonce stane sám Abram jejich hostem. (Host, to znamená přijatý a obdarovaný). Zisk trojnásobného rizika je sedmeronásobný. Ti tři mužové totiž přicházejí říci starému osamělému mužovi, že už nebude sám, že dostane syna.
    Abramova stará ena Sára to poslouchá a směje se. Posměně. V mém ivotě (klínu) u pro syna není místo. Take to není moné. Sára zůstává na půl cesty mezi oběma příběhy. dám, co mám. Ale co by mi On mohl dát?
    A do roka přijde docela jiný smích, šťastný, takový, který zatřese „vnitřnostmi“, srdcem, svědomím, smích nad objevem nové možnosti. Narodí se „Izák“. Smíšek. Tak takhle to je. Hosté a hostitelé najednou. Ti, kteří přijímají, a ti, kteří jsou přijatí.
    Tento „jiný příběh“ má spoustu pokračování. Vydal na celou dlouhou knihu (vlastně celou knihovnu), a proplétá se lidskými životy.
    Dva příběhy. A my - v nich nebo mezi nimi. Pistolník, hostitel, host.
 
    Jak se dostat do toho „jiného příběhu“? Ten smích, šťastný, otřásající nitrem, srdcem, radost dobré vzájemnosti, Božích možností - to bych chtěl... Jde o to mít dobré oči, odvahu, štěstí na hosty a... co ještě?
    Tohle: Jeden z těch příběhů „druhého typu“ se stal pro ostatní vstupní bránou k proměně příběhů. Jednou tři mužové (také!) přišli přivítat jedno dítě, do Betléma, ale beze zbraně, s dary... A jim a mnoha dalším se u toho dítěte začal „měnit příběh“... Tak, že se začalo říkat, že to „nebylo náhodou“. Host se stal Hostitelem. A my zásadně přijatými hosty.
    To dítě - člověk má také jméno: „Ježíš“.
 
Příběh přijatých hostů, kteří se stanou hostiteli. Hostitelů, kteří se stávají hosty. Příběh přijatého hosta, který se stane Hostitelem.
To může být náš výchozí, domovský příběh. Přijímáte? Smějete se? Jakým smíchem?
 
p.s.: Otázka byla: „Jaký je životní úkol člověka?“ Dostávám se k ní až teď. Nechtěl jsem ji odbýt nebo se jí vyhnout. Ale zdá se mi, že než začneme přemýšlet o životním úkolu člověka, tak se potřebujeme dostat z toho prvního příběhu (v kterém to zůstalo na mně, totiž prosadit se, najít svoje místo) do druhého (“kristovského“, do kruhu vzájemného přijímání) a nezůstat mezi nimi (kdy by všechno (jako úkol) zůstalo na mně).
 
p.s.2: Když půjdu jen po svém, budu tušit a nakonec zjistím, že z toho nic není, že to „nikam nevede“, (náš známý z prvního příběhu vykoná pomstu a kdesi se zase se smutkem v pustině ztrácí), že to nedává smysl.
    A když sice nepůjdu jen po svém, budu mít velké životní úkoly, které se netýkají jen mě a mého místa pod sluncem..., ale zůstanu v tom sám, zůstanu jen „hostitelem“, to se dostanu do situace, kterou nadlouho neunesu. Možná si pořídím zbraň a stanu se mstitelem. Nebo...
 
 
 
 
 
 
Co žádá na nás zákon Boží?
 
Zákon Boží na nás žádá, čemu nás učí souhrnem Kristus v Mt 22: „Milovati budeš pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“
Heidelberský katechismus

 
Zkoušej se koukat kolem sebe. Zkoušej se vcítit do lidí kolem sebe. Zkoušej pochopit, co s nimi udělají tvoje řeč a tvoje činy.
    Zkoušej přemýšlet o tom, co by od tebe rádi...
    Zkoušej přemoci sám sebe (alespoň trošku).
    Pokud jsi někomu pohlédl do očí, patří už k tobě, usadil se ti v hlavě a ty jsi za něj tak trochu odpovědný. Nemáš už svůj svět jen pro sebe, ale někdo do něj vstoupil. Filosof Emanuel Lavitas navrhuje nahrazovat si občas slova: láska a milovat, slovem odpovědnost a být odpovědný.
    Co to je „láska a milovat“ nevím, co to je dělat někomu radost a někomu pomoci, to se mohu pokoušet zažít, i když mi to vůbec nejde.
    Ti kolem mě jsou stvoření Boží. Bůh je ten, který stvořil ty kolem mne.
Ondřej Macek:

 
Anketa:          
 
Co považujete za svůj životní úkol?
  • přežít a nezblbnout (pracující, 25 let)
  • být oporou pro své bližní (pracující, 24 let)
  • žít pro radost Bohu, lidem i sobě (pracující, 30 let)
  • najít sama sebe, neznásilnit ve vychově své děti (žena v domácnosti, 35 let)
  • najít ho (pracující, 36 let)
  • najít cestu, která je hodna následování (studentka, 22 let)
  • porozumět životnímu putovaní, naučit se odpovídat na Boží volání (pracující)
  • splnit (tady na zemi) poslaní, které mi bylo určeno (pracující, 27 let)

  •  
    Otázka všech otázek:          
     
    Martin Buber:
    Chasidská vyprávění

     
    Před koncem řekl rabi Zusja:
    „Ve světě, který přijde, se mě nezeptají: Proč jsi nebyl Mojžíšem? Zeptají se:
    Proč jsi nebyl Zusjou?“
     
     
     
     
     
     
    Katechismus?
    Co pokládám
    za svůj životní úkol

    Mgr. MARKÉTA KLÍMOVÁ sociální pracovnice v Poradně pro ženy a dívky v Praze
     
    Mám tři děti. Příští rok mi bude padesát. Moje děti byly hodně nemocné, a když jsem chtěla znovu nastoupit do práce, nevěděla jsem vůbec kam. Vystudovala jsem češtinu a francouzštinu, ale měla jsem pocit, že mé místo je někde jinde.
         V duchu jsem si opakovala: „Bože, kam mám jít? Vůbec nevím. Ukaž mi to nějak!“
     
    Pak se mi stalo, že jsem byla náhodou na bohoslužbě v kostele, kam normálně nechodím. Po skončení bohoslužby vystoupili manželé a vyprávěli o sdružení, které před několika lety založili. Toto sdružení mělo za úkol pomáhat ženám, které neplánovaně otěhotněly a nenašly patřičnou pomocnou ruku, zůstaly v tom úplně samy, takže se často rozhodly pro potrat. Proto založili tuto poradnu v Praze. Nyní urgentně hledají někoho, kdo by tam pracoval. Když jsem to poslouchala, zaslechla jsem v sobě velmi jemný, ale zřetelný hlas: „To je pro tebe. To je pro tebe.“ Požádala jsem je tedy, aby mi dali adresu, a tak jsem se dostala na toto místo. Moje bývalá šéfová na naše první setkání často vzpomíná. Prý jsem tehdy řekla: “Víte, i když mě nebudete chtít, já tady budu pracovat, i kdybych měla pracovat třeba zadarmo.“
     
    Začala jsem zde pracovat v r. 1992 a myslím si, že svým způsobem vracím to, co jsem dostala od jiných lidí.
         Moná je to hanba, ale dvakrát jsem se ocitla v situaci neplánovaného těhotenství, dvakrát jsem se ocitla pod nátlakem, abych podstoupila potrat. Pomohla mi víra a pomohli mi cizí lidi.
         Když člověk pracuje v této oblasti, musí si být vědom, že není tím posledním spravedlivým. Já jsem si vědoma své nedostatečnosti a slabosti (té současné i té minulé).
         Lidé vždycky nejvíce toužili po obejmutí a po lásce. A o to v té práci jde. Jde o schopnost obejmout jiného člověka, i když ho vidíš na chvíli, povzbudit ho a dát mu naději. Nakonec jde hodně i o to, že věci se nutně nemusí formulovat církevním jazykem a že člověk k Bohu může dospět třeba i skrze pocit, že mu někdo chce pomoci jaksi pro nic za nic, že přitom nelže a nepřetvařuje se. To může být semínko, které pak toho člověka dovede dál.
         Tato práce je o naději, kterou skrze Krista já mohu dávat někomu, kdo se potácí v totální temnotě a momentálně vidí svou situaci jako katastrofální, nicméně za devět měsíců může být všechno jinak. A když se do světa vyklube člověk, jehož život visel na vlásku, a já mám možnost vidět jakou radost to způsobilo, tak je to i pro mě velikej dar.
         Dělám práci, o které jsem si nikdy nemyslela, že ji budu dělat, ale myslím... že má smysl...
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    Diakonie
    Co to k čertu je
    ta Diakonie

    Jarmila Čierná, vedoucí SOS centra
     
     
     
    Všude dobře, v azylu nejlépe     
    ( Fiktivní dopis a trochu reality navíc )
     
    Milý čtenáři,
         Možná Ti ten nadpis něco připomíná. No jasně, to staré známé přísloví. Máma to říká s tím „doma nejlépe“, to když na ni přijde ta smutná nálada, že už jsme tady dlouho - jo budou mi už 2 roky - a že to nikam nevede, protože kam máme jít? Já mám svůj domov už tady. Máma se mnou hned z porodnice přišla do azylu. Prostě neměla kam jinam jít. A to jsme ještě měly štěstí, že tady vůbec měli volno. Taky jsem se mohla dostat z porodnice do „kojeňáku“ a máma na nějakou ubytovnu. Anebo taky třeba pod most. Tak to aspoň říká. Ke svý mámě nemohla, ta ji domů nesměla vzít. Připadá mi to divné, neumím si to představit - to mě máma chtěla. Nevím sice, proč nemám taky tátu, asi je dobrý ho mít, protože za Martinem chodí a hraje si s ním u nich v pokoji a slyším, jak se smějou a tak. Ale je pro mě moc důležité, že mám mámu. S tou je mi dobře, hezky mě umí pohladit. Někdy se jí do toho moc nechce, ale když se nedám a přitulím se, tak se přitulí taky.
         Takže pro mě je nejlépe v azylu. Je tady žůžo, že můžeme blbnout s ostatníma děckama. Jsme tak trochu jako velká rodina. Mám mámu a tety, to jsou ty ostatní paní, který tady jsou zase se svýma dětma. Se všema si hraju moc ráda, i když mámě se to někdy nelíbí, že chci dělat všechno jako oni. Když třeba Pepík - ten je z nás největší a chodí už do školy - to tedy nevím, co je, ale asi to není moc zábavné, protože často vzdychají spolu s jeho mámou: „Ach jo, zase do tý školy.“ - když on si začne s náma malýma hrát, tak tu je pěkný mumraj, máma mě okřikuje, že se uhoním a budu nemocná. To by ji naštvalo, protože by musela se mnou k doktorovi a tam by se jí vyptávali, kde to vlastně bydlí a jak to bude řešit. Je pak trochu naštvaná a trochu smutná. Asi proto, že jsem nemocná a ona nemůže za kamarádama.
     
         To chodíme někdy spolu, mě si moc nevšímají a jsou spolu veselí. Když se mi chce spát nebo když mám hlad, tak vím, že máma by radši byla s nima než se mnou. Ale jsem moc ráda, že jde se mnou domů - a jsme zase tady v azylu.
         Nejradši mám, když je tady taky taková jiná teta - ta tu nebydlí, ale chodí sem do práce. Prý má své děti doma. A moc nevím, co to ta její práce je. Ta hodná teta s mámou hodně mluví - času mají spoustu, já si už umím hrát - ale taky si se mnou hraje ta teta a někdy si třebas hrajeme i dohromady. Ta teta se taky vyptává, co jsem jedla, a jestli to bylo dobrý, a někdy mi něco dobrýho přinese. Máma jí taky někdy nabídne buchtu, když si vaří kafe. Máma na mě nikdy nekřičí, když je tu ta teta. Před těma ostatníma to tak není. Ta teta chce, aby máma dělala taky věci, které moc nechce. Třeba aby tu uklízela. To by máma radši dělala jenom někdy, podle nálady.
         Někdy chodíme s tou tetou někam do velkých domů, tam jsou zase jiné paní a někdy páni, a vždycky jsou po těch návštěvách smutné. Jen jednou se radovaly, že to je na dobré cestě, ale pak prý to zase nevyšlo. Máma říkala, že druhé Vánoce tady už asi nevydrží. Že jí to jde na nervy. Mně to taky někdy říká, že jí jdu na nervy, tak asi ti páni a paní ji štvou jako já. Ta naše hodná teta si s ní pak zas povídá a říká „něco vymyslíme“ a „jednou to musí vyjít“. Tak já si to myslím taky.
         Jednou jsem ale s tetou a další tetou a dětma byli v takové velké vodě bylo tam moc malých dětí, nejdřív se mi tam nelíbilo, protože tam bylo moc křiku, ale máma mě v té velké vodě držela v náručí a voda byla teplá, já měla takové nafouknuté balónky na ruce a máma říkala, že plavu. Máma říkala, že je ráda, že nás tam teta vzala, že by se sama neodvážila.
         Včera se stalo, že za námi domů přišla taková neznámá paní. Ta naše teta ji přivedla za mámou a za mnou do kuchyně a máma jí říkala mámo a po mně chtěla, abych jí říkala babi. Máma byla celá na nervy, ale prý babi zase přijde, protože by mámě pomáhala se o mne starat. Ta teta říkala, že by to podporovala. Kdy ony budou chtít. Já bych chtěla, protože ta babi mi přinesla čepici a čokoládu. Snad to máma nezatrhne, protože říkala, že si to jetě ještě rozmyslet. že je to na ni moc kách...

     
      A nyní slíbená trocha reality
         Dopis není dokončený. Budoucnost dítěte v azylovém domě je otevřená. Možná o něco více ne u dítěte v jiné rodině. Jen zdánlivě tu jde jen o otázku bydlení. Maminky s dětmi v azylu nejsou jen bez domova toho svého místa, ke kterému každého vážou vzpomínky na hezké prožitky, místa, v něm mohou zapustit se svou nově utvářenou rodinou, by neúplnou, kořeny. Bydlení je sice na prvním místě, ale k tomu se váže řada potřeb maminek a jejich dětí, jak ryze praktických (třeba naučit se vařit, pořídit dítěti výbavičku, naučit se telefonovat, vyjednávat s úřady), tak psychologických postavit se na vlastní nohy, naučit se dobře se postarat o své dítě, vyrovnat se se svými negativními zkušenostmi a nezatěžovat jimi svůj další život...
         Také tu jsou potřeby plynoucí ze zklamání v partnerském vztahu, který měl být pro mnohé ženy nadějí na ten jiný, nový, lepší domov, než měly ve svém dětství, který měl být třeba únikem z neutěšené situace osobní nebo rodinné. Proč to tak dopadlo? Smůla? Nebo osud? Zázrak nového života jejich dětí je i pro ně mnohdy šancí. Velkou výzvou ke změně. Třeba konečně důvod, proč se zbavit drogové závislosti.
         Ne všechny matky jsou z rodin, které jim nepomohly v samostatném startu do života. Některé přicházejí i ve zralém věku kdy chtějí odejít od partnera, s ním je u soužití nesnesitelné často po mnoha letech, kdy v manželství strádaly a neuměly situaci řešit dřív, ne se dostala do stadia, kdy není v jejich očích řešitelná jinak ne odchodem. Paradox naší společenské situace v dysfunkčních rodinách mnohdy odchází žena s dětmi, zatímco v bytě zůstává opouštěný manžel sám. (Není tu dost prostoru, abychom popsali i jiné situace, kdy je obětí naopak manžel, který odchází a stává se bezdomovcem.)
         Popsala jsem typické situace žen - a dětí, které žijí v azylových domech. Název azyl se vžil, ale výstižnější by bylo říkat centrum komplexní psychosociální pomoci. Neposkytujeme mamince pouze bydlení. Leckdy nahrazujeme (zastupujeme) nefungující pomoc rodiny, poskytujeme podporu v krizové situaci, pomáháme ženě osamostatnit se, zbavit se závislosti (nejrůznějšího druhu). Když je maminka motivovaná, dochází na psychoterapii, nabízíme videotrénink interakcí jako podpůrnou metodu pro změny v komunikaci atd. atd. Pamatujeme také na osobní růst maminek - popularizací vědeckých poznatků z oblasti medicíny a psychologie, umožňujeme právnické konzultace.
         Možná si kladete otázku, proč jsem dosud nezmínila ve způsobech pomoci cestu k víře v Boha, pastoraci, misii. Záměrně jsme v tomto trochu rezervovaní. Chceme, aby se obyvatelky setkaly s praktickou pomocí - s pravým významem slova diakonie. „Pouze“ v průběhu církevního roku uskutečňujeme besedy s kazatelem - a pochopitelně ve společných prostorách visí kříž.
         Naším konkrétním cílem je, aby každá maminka od nás odcházela do bytu, kde by mohla samostatně žít a starat se o své dítě. A aby si odnesla prožitek, že pobyla v prostředí, které bylo klidné a bezpečné a v němž se potkaly s pomocnou rukou.
         Při pomoci maminkách spolupracujeme - s jejich vědomím - s humanitárními odbory městských úřadů a magistrátu.
     
    Kontaktním místem pro náš azylový dům pro matky s dětmi a ženy v tísni je SOS centrum SKP Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00 Praha 2, tel. 22 52 19 12, e-mail:sos@diakoniecce.cz
     
     
     
     
     
     
     
     
    Rodinné stríbro
    Životní styl
    Samuel Titěra a Kristýna Žárská
     
     
    Evangelický life-style?
     
     
    Když uvažuji nad tím, jestli máme „my mladí evangelíci“ nějaký společný životní styl, nemůžu zamlčet, že se na věc dívám z pohledu středočeského, chcete-li pražského, a tradičně evangelického. To druhé připomínám hlavně proto, že mám značné rozpaky nad tím, je-li vůbec možné vidět sebe sama realisticky.
         Určitě ale existují nápadné rysy naší současné mládeže, kterých si nelze nevšimnout i jaksi zevnitř. A mluvíme-li o stylu, nejde jen o styl oblékání, ale hlavně o přístup k autoritě, společenství, k informacím.
         Snad je to celé ilustrovatelné na příkladu večerních bohoslužeb u Martina ve Zdi. Kdo k nim chodí? Pražáci, to především, a evangeličtí studenti ze všech koutů Čech a Moravy. Možná je pražské prostředí specifické, ale devadesát pět procent mládeže tvoří vysokoškoláci (převážně studenti humanitních oborů) a středoškoláci s úmyslem jít na vysokou školu. Minimum lidí vzdělaných technicky, řemeslníků, manuálně pracujících.
         Co se týče image, je docela průměrné, a to a nápadně: ani mezi mládeží nejmladší se neobjevují figurky jako vystřižené z teenagerských časopisů, na druhou stranu málokdo si do kostela vymění pohodlné každodenní oblečení (no dobrá, tedy džíny a svetr) za něco svátečního, výjimečného neřkuli oblek. Nepotřebujeme moc vybočovat a pohodlí si rozhodně jen tak vzít nenecháme. Snad i proto je kostel ještě dvě minuty před začátkem bohoslužeb poloprázdný. Po první písni se docela naplní. Vak víme, že to důležité ohlášky a požehnání nám neuteče. (Bylo by ale každopádně chybou nezmínit, že i ta pohodlnost má své meze. Jak jen to počasí dovolí, evangelíci jdou hrát fotbálek nebo volejbal. S maximálním nasazením.)
         Hlavní námitky stran bohoslužeb se nejčastěji týkají kázání. Je-li hodně špatné, odejedeme z kostela v půli bohoslužeb. O to slovo nám jde nejvíc - také po bohoslužbách. Kdo nejde „po Martinu“ s ostatními do hospody nebo na kafe, nebo alespoň důkladně nepokecá před kostelem, jako by ani nebyl. Zato však i největší cizinec (příchozí z daleka), když se družně zapojí, získá okamžitě naše srdce i respekt.
         Poslední věc určitě není jen generační záležitostí. Nastínil bych to takto: potřebuji-li, aby se někdo něco dozvěděl, začnu o tom mluvit s kdekým - jen ne s adresátem. Ať že se mi něco nelíbí, nebo že jsem do někoho zamilovaný, na tom nesejde. Naopak chci-li se něco dozvědět, začnu se všude možně vyptávat. Ptám se těch, ptám se oněch, ale po špičkách obcházím ty, kteří stojí u zdroje informací. Ptát se přímo se považuje za nezdvořilé. Skoro se mi zdá, že ta kuloárovost našich společenství je rysem nejtypičtějším. Nejste si tím tak jisti nebo nejste evangelík? Až budete někdy v Praze, přijďte se podívat v neděli večer od půl osmé k Martinu ve Zdi. Pochopíte, „o čem to je“.
     
     
    Anketa o životním stylu
     
     
    Lišíme se v běžném životě od nevěřících? Čím?
    4 x ne
    9 x ano
    Jistě míň, než bychom měli; kéž by;
    ve srovnání se slušným jedincem z dobré rodiny se nijak nelišíme, máme ale pevnější zásady; jasnější žebříček hodnot; víc pomáháme; jsme víc ochotní; chodíme do kostela; čteme bibli; máme hodně kamarádů; umíme si obhájit své názory; máme prořízlou hubu.
     
    Jaká je podle tebe typická evangelická vlastnost?
    Tolerance, přetvářka, nebýt moc viděn, zákonická víra, určitý druh inteligence, srdečnost, nedochvilnost, ochota až přehnaná, přijímání nedělání rozdílů, tvrdohlavost, umíme říct a obhájit svůj názor, vlažnost, důraz na tradici, zásadovost.
     
    A jaká úchylka?
    Hádání se s farářem, od každého trošku, pýcha na naši denominaci, neuznávání autorit, nákupy v sekáčích, přílišná jistota, teologické spory, přílišná hrdost.
     
    Myslíš si, že máme jako evangelická mládež společný styl oblékání? Pokud ano, jaký?
    7 x ne (dřív jsme měli, teď ale jdem hodně s módou.)
    12 x ano manžestráky, vytahaná trička, batiky, sekáčové hadry, modrou barvu - oblékáme se jako bufeťáci, nekonformně, střízlivě, něco jako hippies, trochu jako anarchisti. Rozhodně se lišíme od sdružení dobrovolných hasičů.
     
    Evangelické pití?
    4 x čaj, 3 x pivo, 8 x víno (převážně červené samozřejmě jen při VP)
     
    Jídlo?
    2 x párek s hořčicí po ránu, segedinský guláš, poridge, guláš, co dům dá, špagety, chleba, buchty, levné ale dobré, puding.
     
    Typický sport?
    2 x sáňkování, 12 x volejbal, 1 x frisbee, sadistické kolektivní sporty.
     
    Anketu připravila Kristýna Žárská. Odpovídalo 26 respondentů, účastníků sjezdu mládeže.
     
     
    Archiv          
     
    Typ sdružence
         Nebudu ho jmenovat na jméně také nezáleží. Je mladý, veselý, pilně studuje, bude inženýrem. Setkáte se s ním všude, kde se něco dělá mezi mládeží: Je činným v několika Sdruženích českobratrských, učí v N.., vzal si na starost dvě slabá Sdružení, kam pravidelně měsíčně dojíždí, pracuje v Okrsku a je svědomitým jednatelem mezicírkevního výboru. Potřebuje-li Okrsek poslat někoho do Sdružení je to on, obrátí se na něj a on přijede. Jeden sbor v jeho blízkosti stavěl denně jste jej vídali na staveništi vozit hlínu jeho mozoly na rukou potvrdily mně, že odvozil za jeden večer 80 koleček. Při tom všem studuje s vyznamenáním na studium si sám vydělává jako asistent podnikatelské firmy. Hodně čte všímá si všeho, co se kolem něj děje, nikdy jsem ale ještě neslyšel, aby si naříkal na moc práce. Málo se o něm ví, nechce, aby byl někde veřejně jmenován, nebo aby mu bylo děkováno. Typ sdružence!
     
    Sk. Bratrstvo, duben 1930
     
     
     
     
     
     
    Rozhovor s Martou Kačerovou - 2. část
    Všechny věci
    napomáhají k dobrému

    Samuel Titěra
     
    Co ještě jste podnikali?
         Já jsem si při celé té práci uvědomovala - myslím, že to je u Marka - že všechny věci napomáhají k dobrému. Když byla v roce 1958 poslední sezóna v LTK v Bělči, když ho církev musela odevzdat krajskému domu pionýrů, tak o něj synodní senior Viktor Hájek spolu s profesorem Hromádkou velice bojovali. Nevybojovali. Ale vybojovali něco, co bylo víc než důležité: že církev může kursy pořádat tam, kam Kája Trusina jezdil načerno (protože ho pořád fízlové sledovali); to znamená do Vrbna. A ostatně Husův bohoslovecký seminář v Praze byl v létě prázdný a normální koleje se začaly pronajímat Čedoku, takže jsme i my mohli používat seminář v době prázdnin. Říkali jsme si: „Propánakrále, kdo z mládeže pojede v létě do Prahy?“ Ale měli jsme po celá ta léta - dokud to zase nezakázali - na kursech přes sto lidí. Kapacitu, která byla asi kolem 45 lidí, jsme zvýšili přistýlkami na 110 až 116. A tak se stalo, že církev mohla dělat kurs i v době pololetních prázdnin - a to byla poprvé možnost dělat kursy pro lidi z venkova a pro sedláky, pro rolníky, kteří v létě nikdy nemohli. Venkovské sbory jsou pro církev hrozně důležité. Potom jsme udělali v zimě jeden kurs pro mládež - to byl poněkud horor. Mít stovku mládeže ve věku 14 - 16 let mezi Vánocemi a Novým rokem, to je něco. Jinak to církev téměř nic nestálo, protože fakulta byla tak velkorysá, že nám počítala „nocležné“, což bylo víceméně to, co se zaplatilo za praní prádla.
     
    Byla někdy potřeba odvaha? Spousta věcí byla zakázaná?
         No jistě, ale zase nutno říct, že členové poradního odboru, to byl výkvět církve. Předsedou byl velice dlouho Vladimír Čapek, pak Jan Miřejovský, dlouho také senior Miroslav Růžička, Miroslav Krejčí, později z těch mladších Zdeněk Soušek - prostě výrazné osobnosti. A jejich krédo bylo: „Pokud nám to nezakážou, tak to děláme. Až to zakážou, musíme hledat jiné cesty.“ Přitom to byla obrovská odpovědnost: nesmí dojít k žádnému průšvihu. Protože v tom momentě by se na to nabalilo vyšetřování a estébáci. Jistě k tomu bylo potřeba dost velké dávky moudrosti a odpovědnosti, ale musím říct, že tohle si lidi dost uvědomovali.
         Později jsme byli ve Vrbně. To je naprosto sekulární prostředí, pohraničí. Lidé přišli ze všech možných koutů. Bylo tam také spousta Řeků, protože tam po válce, když byla v Řecku revoluce, odvezli řecké děti a ty už tady zůstaly, protože rodiče se ztratili někde v té revoluci. Tam byla skutečně multikulturní společnost a navíc pohraničí se všemi zápory. Ale musím říct, že jsme tam měli velice dobrou pozici, protože oni říkali: „My se na vás těšíme, to jsou tak slušný lidi, oni jsou tak veselí“. Důležité bylo, že lidi poznali, že jsme trochu jiní. Taky nebyl nikdy žádný průšvih. Pořád se něco dělo a vždycky - když něco zakázali - se našli lidi, kteří to dělali jinak a pokračovali.
     
    V čem to my máme dneska lehčí, než to bylo tehdy? Jestli to nemáme těžší?
         Já bych řekla v čem to bylo lehčí za nás: Ve srovnání se svobodnou společností to bylo svým způsobem jednodušší, protože lidi, kteří se rozhodli v církvi zůstat, věděli, že to nese určité riziko a vstupovali do toho s plnou odpovědností. Velký problém nastal v roce 1974, kdy najednou naši ideologové na ÚV KSČ objevili, že v Sovětském svazu má na náboženskou výchovu církev právo, až když lidé dosáhnou plnoletosti. To by znamenalo, že našich kursů se mohou zúčastňovat lidi od osmnácti let. Vím, tenkrát jsme říkali, že to je konec s naší prací, protože když nechytneme ty čtrnáctileté, tak pak je to už jen horší. Ale ono se ukázalo, že počet lidí neklesl. A dokonce vím, že jsme jednou dělali nějaký průzkum mezi různými skupinami lidí: co pro ně znamenala konfirmace - a nic moc. Ale to, že mohli pražáci chodit večer k Martinu ve zdi, nebo že mohli jezdit na kursy - to bylo pro ně to nejvíc rozhodující v životě.
     
    To je dnes úplně to samé.
         Že? Důležitý je ten konkrétní kontakt s lidmi. Já vzpomínám na to, jak z jednoho sboru byla přihlášená holka, Michal Otřísal byl její vikář. Její rodiče byli zřejmě pracovníci minimálně na úrovni okresních tajemníků, možná vyšší. A já jsem jednou přijela do Vrbna, přišla jsem do kuchyně a říkám: „Představte si: já jsem jela celou noc a pak jsem si šla na chvíli lehnout a v kuchyni jsem nechala kabelku, ve které mám 20 000 korun zálohy. A přestože jsem už v té posteli o tom věděla, tak jsem nebyla schopná pro ni dolů jít. No a kabelka tady pochopitelně je.“ Načež mi tohle děvče povídá: „Tak to mně ani neříkej!“ Ji rodiče poslali do gymnasia s internátem pro nadějné partajní kádry někde v Jevíčku. A ona říká: „První den jsem si šla na záchod, umyla jsem si ruce, hodinky a prstýnek jsem si položila na umyvadlo, a než jsem se za pár minut vrátila, tak to tam nebylo.“ Já na to: „Tak to buď klidná, tady to zůstane.“ A ona říká: „To byl pro mě nejcennější zážitek - že jsi o tom věděla, žes to tam nechala a klidně sis spala dál.“ A to jsou ty maličkosti, které změní pohled.
     
     
    Vy jste se tedy těch kursů také účastnila.
         Ano. Já jsem je připravovala a vedla. Musím říct, že práce mezi mládeží měla Boží požehnání, hlavně v lidech, kteří ji vedli. Jako byl Jan Miřejovský (první sekretář, později farář u Klimenta). Ten byl po válce povolán do Ženevy na Světovou radu církví, kde vedl celý odbor mládeže. To byl člověk nesmírně vzdělaný, s obrovským darem fundovaně oslovovat lidi. On znal církev líp, než kdokoli jiný, protože sekretáři mládeže byli týden co týden ve sborech a za ten víkend navštívili dva tři sbory. Odjeli v sobotu ráno, večer byli v jednom sboru, v neděli dopoledne někde kázali a odpoledne měli přednášku a velice často v pondělí ještě někde jinde. A osobní kontakty byly hrozně důležité. V době, když bylo opuštěné pohraničí a církev měla přebírat kostely a ustavovat sbory tam, kam se evangelíci přistěhovali, tak to byl právě „Miřej“, kdo vytipovával faráře, kteří by měli být požádáni, jestli by do pohraničí nešli. Tam museli přijít schopní lidé, kteří také na svém sboru kus práce udělali, protože konstituovat sbory byla šílená práce .
     
    Co byste vzkázala nám, jako mládeži, která teď vstoupila do úplně nového věku? Ten asi bude úplně jiný, než byl ten, který zažili naši rodiče.
         Především je třeba si uvědomit, že to není samozřejmé. Že svoboda je obrovský dar a obrovská odpovědnost. Že to, co člověk ve společenství církve získá, to je zisk pro celý život. Já si uvědomuji jednu věc: že v církvi se celé generace za těch posledních čtyřicet nebo padesát let znaly. A převážná část lidí dnes ve středních letech, ale už i těch mladších, jsou lidi, kteří se setkali na nějaké takovéto akci. Já si dodneška vzpomínám na jednoho svého kamaráda, na faráře Vladimíra Kaluse. Když jsme s tím začínali, říkal mi: „Víš, co je prima? Že se tady lidi seznámí.“ A já jsem měla tenkrát takové ideály a tak mu na to říkám: „Ale Vladimíre, to není přece smysl téhle práce.“ A on mi řekl: „Ty seš koza pitomá, která žije v Praze a máš kolem sebe kluků tisíc, ale víš, co to znamená pro holku z vesnice, která se dostane do společenství a časem se může nechat oslovit, nebo si může vybrat?“ Tak to jsem si tehdy uvědomila, že jsem fakt pražák a vyrůstala jsem v pražských sdruženích.
     
    My se nejvíc v současné době potýkáme s tím, že nabídky různých aktivit je tolik, že je problém, aby se lidé seli, protože ten má to a ten zas ono.
         Ano, to jsme si říkali s Kájou Trusinou: až se otevřou hranice, lidi budou moct jezdit a bude spousta jiných aktivit, tak teprve nastane fuška. Církev měla v té době obrovské štěstí, že byl sekretářem mládeže Kája Trusina. To byl dar od Pána Boha. Proč ve svých čtyřiačtyřiceti musel odejít?
     
     
    Martin ve zdi fungoval vždycky?
         Ten fungoval vždycky. Pokud se neopravoval. Ale to byl skutečně zážitek, když se ty davy potom vyhrnuly před kostel. Teď se tam postávalo a policajti z Bartolomějské furt projížděli, a my jsme jim vždycky udělali cestu. Ale fakt je, že jsme s nimi neměli konflikt - on nebyl důvod ke střetu. Nikdo jim nevyhrožoval, oni jeli, lid se rozestoupil, pak se opět rozvalil a za dvacet minut zase projeli. Po revoluci v osmačtyřicátém byly studentské bohoslužby v Jirchářích, ty se stávaly takovým studentským centrem. Potom byl kostel sv. Michala V Jirchářích přidělen slovenské luterské církvi a večerní bohoslužby se přesunuly k Martinu.
         Také ještě nutno říct, že v těch posledních deseti letech tady bylo mezi křesťany takové ekumenické hnutí. Spousta katolíků i našich lidí chodila večer v půl osmé k Martinu a pak li od devíti k Týnu. To taky potom pominulo.
     
    Vy jste na SR končila kdy?
         Před revolucí. K prvnímu lednu osmdesát devět. Já jsem říkala: „Ještě, že jsem skončila, já bych jinak na všechny ty manifestace nemohla chodit!“
    Mockrát děkuji za rozhovor.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    Sjezd
    Zase ta anketa
    Martin Fryščok
     
     
    Jako každoročně, i letos jste na Sjezdu vyplňovali anketu, v níž jste Sjezd nejen hodnotili, ale i navrhovali změny pro příště. Nuže poodhrňme společně roušku tajemství a nahlédněme společně na některé části ankety?
     
        Podíváme-li se na spokojenost s jednotlivými body programu, nejlépe hodnoceno je první odpolední Sportování. Dále pak následovaly Hudební dílna Ladislava Moravetze a Poetická čajovna Ondřeje Macka, které jste ocenili jako obohacení programu o nový rozměr. Naopak nejhůře jste hodnotili film Údolí včel, u nějž jste v odůvodnění, čím zklamal, nejčastěji uváděli, že byl ponurý, depresivní a velká část z vás, že jej nepochopila. Některým pak k pochopení pomohla následující diskuse o filmu.
        Organizátory pak určitě potěší vaše „známka“ za organizaci 1,48. K organizaci se vůbec sešlo nejvíce pochval (dobrá připravenost, málo zmatku), ale také hodně výtek. Líbilo by se více lístků do kina, společný odchod z jídelny a klid v tělocvičnách. K tomu bych si dovolil pár slov.
        Lístky do kina jsou omezeny jeho kapacitou (bohužel, kino není nafukovací. Zatím.) U společného odchodu z jídelny si nedokážu dost dobře představit, jak ho organizačně zvládnout. Pokud jde o klid (či hluk) ve třídách a tělocvičnách - je jen a jen na nás, jaké prostředí si vytvoříme, jak ohleduplní k sobě budeme. Nechtějte po „hlídačích“ škol, aby si hráli na neoblíbenou učitelku, která na školním výletě obráží jednotlivé pokoje a nadává všem, že už je pozdě, dávno po večerce a jestli tedy okamžitě nebude ticho, tak si to s rušiteli osobně vyřídí. Proto musíte-li si někdo nutně povídat dlouho do noci, pak by jistě bylo fér, kdybyste se šli vykecat třeba ... na chodbu. A ty, co chtějí spát, spát nechali.
        Co se týče ubytování, objevil se několikrát požadavek, aby spali chlapci a dívky odděleně, jinak že se páchají zvrhlosti. Asi mám jiné představy o zvrhlostech a navíc v daném počtu lidí... před dalšími 30 diváky... nic lepšího si představit nedovedu. Navíc by asi bylo příliš složité zajistit, aby se tyto ?ehm? skutky neděly někde v koutečku, snad nás nikdo neuvidí!!
        Ani další návrh, aby školy byly přístupné celý den, není dost dobře splnitelný. Ani organizátorům se nechce trčet celý den ve škole, co kdyby někdo fakt přišel. Nadto spotřeba lidí by byla neúměrná.
        Otočme ale nyní list a podívejme se na podněty snadněji realizovatelné. Určitě stojí za promyšlení lepší označení hlídačů škol a lidí ze „štábu“. Marná není ani myšlenka pití v nedělním balíčku a vytvoření prostoru, kde je možno se seznamovat. Ano, tradiční seznamka chyběla velkému počtu účastníků.
        Tolik asi krátké shrnutí výsledků ankety. Zajímají-li vás bližší čísla o sjezdu, najdete je ve sjezdovém sborníčku. Leč dovolte mi na tomto místě ještě pár poznámek k myšlenkám, které se v anketě také objevily a ze kterých je mi poněkud smutno.
        Vyskytl se názor, že na „...sjezd jezdí samá mláďata...“, čím dál více dětí. Přitom průměrný věk účastníka sjezdu je 21,03 roku. Nejvíce pak bylo lidí sedmnáctiletých. Ač jde o sjezd (nejen!) mládeže, účast není nijak věkově omezena. Chybí-li vám přátelé vaší věkové skupiny, ptejte se jich, proč nepřijeli, kam se poděli a pozvěte je na příští sjezd.
        Dále: skupinky mladých účastníků (prý) vyrušují a „...puberťáci se neumějí chovat...“. Milí starci, vy, co se (už) chovat umíte! Vzpomeňte si na své mládí, na svou pubertu!
        A teď záležitost snad nejsmutnější. Malý počet „... znovuzrozených (obrácených a upřímných) křesťanů...“ a „málo Ducha svatého“ mezi účastníky. Může si vůbec někdo z nás dovolit posuzovat upřímnost a opravdovost víry ostatních? Kde bere tu odvahu, jaké je měřítko opravdovosti, existuje snad nějaká šablona na posuzování velikosti víry?? Já žádné takové neznám. A i kdybych znal, netroufl bych si posuzovat víru bližního svého. Kdo jsem, abych tak mohl činit? Schválně si zkuste nalistovat 7. kapitolu evangelia podle Matouše a přečíst si její první verše.
     
        P.S.: Díky vám, kdo jste vyplnili a odevzdali anketu. A díky i vám všem, kteří jste se podíleli na jejím zpracování. Snad se také s její pomocí podaří dělat sjezdy stále lepší a lepší.
     
     
     
    Statistika      
     
    Sjezdu se zúčastnilo 980 zaregistrovaných osob, z toho 441 mužů (45%) a 539 žen (55% z celkového počtu). Průměrný věk účastníka sjezdu je 21,03 roku.
    Nejpočetnější věková skupina jsou šestnáctiletí (celkem 100 osob).
    Nejmladším účastníkem je dítě ve věku 10 let. Nejstaršímu registrovanému účastníku jsou 82 roky.
    Nejvíce je mezi účastníky sjezdu studentů (706).
    Církevní příslušnost udávají účastníci nejčastěji ČCE (819), ale byli tam i lidé z dalších deseti církví a bez církevní příslušnosti.
    Ze seniorátů byl nejvíce zastoupen pražský (132 účastníků), následuje východomoravský (117) a moravskoslezský (99).
    Alespoň jeden účastník přijel z celkem 150 sborů ČCE, právě jedna osoba přijela z 20 sborů.
    Nejvíce zástupců přijelo ze sborů: Brno I (37), Olomouc (24), Nové Město na Moravě (22), Střítež nad Bečvou (19) a Vsetín - horní sbor (18).
    zpracovala Evka Drozdová
     
     
     
     
     
     
    Rozhovor s Jiřím Pavlicou, skladatelem a primášem Hradišťanu
    Nejdůležitější
    je se zastavit

    Samuel Titěra
     
    Na sjezdu nám Hradišťan připravil opravdu pěkný hudební zážitek a také projev cudné zbožnosti a úcty ke Stvořiteli. Nemohli jsme nevyužít příležitosti si s Jiřím Pavlicou popovídat.
     
    Muziku máte evidentně v krvi i hluboko v srdci. Jaké jsou Vaše hudební kořeny?
         Tak, kořeny? Pokud připustíme, že jistou muzikálnost v sobě člověk má, tak mé první setkání s hudbou a tedy ty mé kořeny jsou v rodině, což je myslím dobře. Myslím si, že dnešní doba trošku strádá na to, že rodiče na své děti mají míň a míň času - a tím pádem je zanedbávají po stránce citové výchovy, kam i ta setkávání s hudbou, zpěvnost a to všecko patří.
         Mé první setkání, a za to jsem vděčný především mamince, bylo v rodině.
     
    Mottem sjezdu je Zbožnost má možnost. Jaký význam má pro Vaši tvorbu spiritualita?
         Možná větší, než si myslíte. Po mnoha a mnoha tvůrčích pokusech v hudbě nejrůznějších žánrů, v nejrůznějších projektech atd., se člověku stává tohle: něco napíšete, složíte, jenže pak najednou zjistíte, že jste to vlastně nenapsal vy, že to přišlo shůry. A je jenom na vás, abyste to moc nepokazil. Takže se necháte prostoupit tím, co k vám přijde shůry, a vaší povinností je to předat lidem. To je velké téma, já jenom říkám, že tohle je základ.
     
    Jak vnímáte pozici hudby ve společnosti, na jejímž žebříčku jsou peníze až na prvním místě?
         Velmi negativně, pochopitelně, protože si myslím, že to je špatně. Kdybych se to pokusil shrnout do sloganu, tak si myslím, že před x lety, tedy v letech komunismu, jsme byli všichni ochotni přisluhovat ďáblu komunismu. Ten ovšem ve srovnání s tím, co je dnes, byl hloupý ďábel, hloupý ďábel komunismu. Místo něj dnes přišel chytrý ďábel konzumu. A ten je daleko rafinovanější. Znovu a znovu, když se podíváme kolem sebe, tak je spousta lidí ochotna mu přisluhovat a sloužit. Takže si myslím, že to nejdůležitější je se prostě zastavit, ztišit, srovnat si, co je v životě podstatné a co ne, co si do života nechám vstoupit a co ne. A když zjistíte, že k životu člověk potřebuje tak strašně málo, tak strašně málo z těch materiálních věcí, tak přijde na to, že ty supermarkety nabité od základů až po střechu konzumním zbožím nepotřebujete.
     
    A kde v tomhle stojí muzika?
         V podstatě žijeme v době, která všechno zhmotňuje, tudíž i tu hudbu. Já jenom chci, aby ten můj přístup k hudbě byl takový, že, jak jsem to u předeslal, mojí povinností je věc vytvořit a předat lidem. Co se děje dál, na to nemáte vliv. Vy nemáte vliv na to, jestli uděláte úspěšnou píseň nebo úspěšnou desku, a jestli je i komerčně úspěšná. Mojí povinností je věc vytvořit, předat lidem a dál na to nemám vliv. Já se jenom cítím být zodpovědný za ten prvotní impuls, který v tvorbě udělám, to, že něco vznikne. Ten musí být čistý. A pak dál u věřím v to, že každá takhle vzniknuvší věc je čistá a má i čistý dopad na ty, kteří ji přijímají.
     
     
     
    Rozhodně se nedá říci, že by Jiří Pavlica, potažmo Hradišťan, měl úzký obzor. Vlasta Redl je docela blízký, Dizu Plaatjies z pořádné dálky. Za čím míříte, když se pouštíte do spolupráce s muzikanty jiných žánrů, jiných kultur?
         Za něčím, co je pod povrchem komunikace. V první fázi je to jakoby jenom komunikace - ale to je velká věc, to je věc tolerance, věc porozumění, věc vcítění se.
         Je to vlastně velmi jednoduché. Já jsem přesvědčen, a v dnešní době je to zase víc aktuální, že chceme-li přežít na této planetě, tak se prostě musíme domluvit. Je to o toleranci, je to o poznání, o pochopení. A pochopitelně bychom pak mohli dál jmenovat kategorie jako láska, víra - a v tom je naděje a tak dál, ale to už zacházíme dál. Já chci zůstat v té základní rovině, že to je o poznání a tím pádem i o toleranci, a ve výsledku o přežití na této planetě.
     
    Jak se díváte na boom lidových písniček v podání Čechomoru? Je to jen módní záležitost, nebo je za tím něco hlubšího?
         Já bych to nespecifikoval jenom na Čechomor, to jsou mí kamarádi. Ten boom vůbec přišel jako jistá reakce na globalizační proces v kultuře, v hudbě, a nakonec i globalizační proces v ekonomice a tak. Takže já se vám přiznám, že jak jsem se tím zabýval vlastně odjakživa, docela profesionálně, a do hloubky jsem to studoval, tak mi mnohé přístupy poněkud překážejí v tom, že jsou povrchní. Ale pořád si myslím, že to prověří čas. Co z toho bylo poctivé, tak prostě zůstane, co ne, tak odpadne, jako módní vlna. Takže já se na ten boom dívám velmi zdrženlivě a velmi si vybírám a zkoumám, kdo to skutečně dělá poctivě a kdo se jenom veze na módní vlně.
     
    Před několika dny jste se vrátili z Paříže. Přijímají Vás v cizině jinak než tady, doma?
         Já mám takovou docela příjemnou zkušenost s tím, že ať jsme kdekoliv na světě, nejenom v Paříži, ale třeba v Tokiu nebo ve Washingtonu nebo v Kapském městě nebo třeba v Mexico City, tak je to v podstatě jedno. Já si myslím, že lidé po celém světě slyší na nějaké dobré, pozitivní sdělení. Přemýšlel jsem o tom hodně, proč třeba nás přijímají i venku, ačkoliv často nerozumí textům. A nevím, vysvětluju si to tak, že jednoduše přijdeme, zahrajeme, zazpíváme, abych tak řekl od srdce k srdci, z očí do očí, a oni tomu nějak porozumí. Porozumí, protože jsou normální lidé, kteří chtějí porozumět. A i my tam přijdeme proto, že chceme porozumět, a naše hudba je o komunikaci. Ona je o komunikaci mezi lidmi. My nejsme ti, kteří přicházejí a z jeviště manipulují s lidmi nebo s davem. Bytostně nesnáším manipulaci prostřednictvím decibelů, možností mikrofonů a tak dál. Čili v tom to já vidím: v té rovině lidského sdělení - je to tajemství nebo klíč k jistému našemu úspěchu.
     
    Co chystáte do budoucna?
         Já jsem od loňského podzimu připravil pět kompaktních disků, co je docela sebevražda. Počínaje vánoční mí, která mi vyla s komorním orchestrem, přes desku s Dizu Plaatjiesem, konče deskou s Bambini di Praga. Takže mám jistý deficit fyzických i psychických sil. Především si chci odpočinout. Teď dodělávám hudbu pro divadlo, dramatizaci Radúze a Mahuleny, takže to je další kláda.
     
         Abych odpověděl: v příštím roce nepředpokládám ani nechci další CD. Ale připravuji kantátu, která je pro smíšený pěvecký sbor a neurčený počet nástrojů, která by měla být jistým dialogem vesmíru se zemí, jistým dialogem světa materiálního a duchovního. To samo o sobě mi určitě dá hodně práce a chci se tomu úplně věnovat. Nehledě k tomu, že vedle toho je pochopitelně spousta takových těch prozaických věcí, jako třeba že máme jet do Bombaje a do Ameriky, a víte, co v dnešním světě to cestování je.
         Takže tím se teďka nejblíž budu zabývat, protože samozřejmě nedělám jenom s Hradišťanem, to je jenom jedna výseč vší té činnosti. Chci se teď hlouběji zakousnout do oblasti vážné hudby, to bude takový nejbližší a asi do této mé chvíle také nejzávažnější tvůrčí počin.
     
    Děkuji za rozhovor.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    Hudba
    Mše...
    Daniel Dušek
     
    Miluji Vánoce. K lásce patří vášeň. Když přijde advent a Vánoce jsou za dveřmi, ucítím zvláštní rozechvění na duši, odkládám rozvahu a rozum pro jiné příležitosti a oddávám se oné tajemné atmosféře. A právě hudba, která vychází ze silného duchovního náboje těchto svátků je jejich neodmyslitelným atributem. A tak se pod vlivem vášně vrhám každý advent na obchody s CD a k desítkám mých vánočních alb přibývají další a další.
         V lednu jsem jako milý povánoční dárek dostal CD s nahrávkou Missa prima pro festis Natalitiis Jiřího Zrunka a pastorální Missa brevis Jiřího Pavlici.
         Zrunkova mše je příkladem barokní vánoční hudby s pastorálním námětem, kde se prolínají folklorní prvky s liturgickými barokními pasážemi, což působí velmi půvabně. Zajímavé je například stylizované bečení ovcí a zvuky lidových nástrojů v části Benedictus. Autor Jiří Zrunek (1736 - 1789), františkán, působil jako učitel, kněz, varhaník a kazatel na Slovensku a v Maďarsku. Původně byl za autora tohoto díla považován Edmund Pascha, což se objevuje i na starších u nás již vydaných nahrávkách.
         žánrově blízkým a zdařilým dílem je i Missa brevis Jiřího Pavlici. Vznikla v roce 1997 a byla přepracována v roce 1999 pro Ars Brunensis Chorus a Brněnský komorní orchestr. Mše vychází z českého a latinského liturgického textu. Jiří Pavlica se o inspiraci vyjádřil mj. takto: .To ve jsou střípky dětství adventního a vánočního, to ve jsou konstanty neměnnosti, nepomíjivosti a harmonie. Jak jsme u Jiřího Pavlici zvyklí i zde dochází k velmi citlivému propojení tradičních prvků s motivy současnými a to jakoby přispívalo k nadčasovosti jeho hudby. Zvláště působivé a emočně silné jsou části Credo a Agnus Dei.
         Až tedy bude v oněch posvátných dnech padat tichý soumrak do krajiny a svět se ponoří do mystického vánočního ticha, nechte se pozvat tóny Pavlicovy a Zrunkovy hudby ke slavení vánoční radosti.
     
     
     
     
    Stručně a jasně
    Sjezd-anketa
    Hanna Pfannová, farářka ČCE, členka COM
     
     
    K čemu slouží výsledky ankety ze Sjezdu? Komu jsou určeny?
         Je možno se někde dozvědět konkrétní hodnocení jednotlivých programů?
         Anketa, kterou každý rok mohou vyplnit účastníci sjezdu nejen evangelické mládeže, slouží jako zpětná reakce především těm, kdo sjezd připravují, tedy poradnímu odboru mládeže při synodní radě. Výsledky ankety jsou hlavním zdrojem informací o tom, proč mládež na sjezd jezdí, jak hodnotí organizaci sjezdu i jednotlivé části programu. Je v ní prostor pro připomínky, kritiku a ocenění, návrhy tématu a místa příštího sjezdu, tipy na sobotní koncert. Některé výsledky ankety a vyhodnocení statistiky jsou zveřejňovány v Bratrstvu a na internetové stránce COMu.
         Konkrétní hodnocení jednotlivých programů v anketě je určeno pouze pro odbor mládeže. Připomínky a případná kritika ukazují na slabá místa programů či vedoucích jednotlivých bloků. Pro odbor je důležité o nich vědět, aby při přípravě dalšího sjezdu měl jasnou představu o tom, co je třeba přednášejícím a dalším vedoucím říct. Jsou to však informace, které se týkají jednotlivých osob, jejich práce a vystupování. Odbor mládeže se proto domnívá, že není vůči těmto lidem korektní takové informace zveřejňovat.
     
     
     
     
     
     
     
    Literatura
    Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka
    Ondřej Lebeda
     
    Tuto knihu lze stěží zařadit do nějaké přihrádky. Je to kniha vzpomínek, nebo esejů a literárních analýz? Nevím. Napadá mne jediná přiměřená charakteristika: zázračně živé svědectví, jistě subjektivní, ale poctivé, vzácně vyvažující pravdu rozumu a pravdu srdce. Ostatně sám Fučík píše několikrát o tom, jak ho na literárně-kritických rozborech děsila ona ledově racionální snaha rozpitvat dílo, při níž se vytrácí to, co je podstatné - sám život. Obvykle se pitvají mrtvoly a pitvat živého je zločin. Takže místo analýzy píše Fučík vyznání, kterému však nechybí ani vynikající postřeh ani nesouhlasné tóny.
         Ve čtrnácti miniaturních portrétech svých literárních a výtvarných lásek, s nimiž se v životě sám setkal - ať už jako s uznávanými osobnostmi (Šalda, Březina, Florian, Deml) nebo se svými začínajícími současníky (Vančura, Halas, Zahradníček, Čep, Závada, Nezval, Tichý, Holan, Kolář a Černý), z nichž mnozí byli jeho blízcí přátelé - se pokouší zachytit do křehké sítě slov podstatu jejich tvoření, jak jej sám vnímal. Nabírá přitom z pramene svých vzpomínek i z těch míst jejich díla, která k němu promlouvala jasnou a srozumitelnou řečí. A tak čtenář s úžasem postupně poznává, že výsledkem toho úsilí je celek, který nelze dělit na části.
         Na malé ploše odkrývá Fučík před čtenářovýma očima množství skrytých souvislostí a vztahů. Ti, jejichž jména mnohým znějí jen vzdálenou ozvěnou školy, ožívají jako důvěrně známí lidé, kteří nám jsou známí svou bolestí, pochybnostmi a hledáním i radostí a lidskými nedostatky, kteří však narozdíl od nás dovedou zřetelněji, přesněji a čistěji vyslovit své obavy o lidskou duši, pokorný úžas nad jejím tajemstvím a nad krásou světa i vzpurný protest proti zlu, které je rozrušuje a zabíjí, a naději vykoupenou zkušeností nejistot, a proto velikou a pravou.
         Všechny ostatní věci tu přirozeně a nepateticky vystupují na pozadí nenápadného toku vyprávění, vyplývají z několika lehce nahozených detailů, které čtenáři zpřítomňují mrtvé básníky tak intenzivně, že je cítí takřka na dosah. Jako by včera za sebou zavřeli dveře. Vždyť v autorově doprovodu smíme nahlédnout do společného pokoje komunisty Halase a katolíka Zahradníčka, vidět, jak si navzájem jako kluci schovávají symboly své víry - bronzový reliéf Lenina a obraz Panny Marie - jak se oba horečnatě a každý po svém pídí po smyslu a východisku lidského utrpení, zkoušeni osudem. A do jiného společného pokoje, o nějž se dělili dva melancholičtí přátelé, Jan Čep a Vilém Závada, hledači křehké rovnováhy lidského nitra, poutníci po zemi, kteří až do dna prožili tesknotu a smutek z neodvolatelné pomíjejícnosti i tajemný příslib budoucnosti, naznačené a nedopovězené. Můžeme zahlédnout niternou aristokracii komunisty Vančury i vichrnou mysl kněze Jakuba Demla, veliké osamění mystika Březiny i starodávný patriarchalismus Josefa Floriana, oba vytržené z reality všedního dne, a přece směřující ke skutečnosti jiné, neviditelné. Prodíráme se tak díky Fučíkovi zázračným propletencem nerozlučných protikladů, které on sám dokázal tak jasně vidět a popsat snad až moudrostí stáří.
         Čtrnáctero zastavení však „jen“ jedinečným způsobem dveře otevírá. Vstoupit musíte sami. Kdo už má k někomu z „portrétovaných“ vztah, vstupuje rád. A ten, kdo měl dosud pocit cizoty a nepochopitelnosti nebo odporu vůči jménům z učebnic, pocítí pak možná touhu zaklepat a sám navštívit jednoho z těch básníků tvořících z ducha a krve.
         Vydal Arkýř a Melantrich 1992.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    Film
    Čokoláda
    Samuel Titěra
     
    Pomalu nám nastává čas pohádek. Je-li to skutečně tak, se snadno přesvědčíte při pohledu na pulty dobrých knihkupectví. Dominují jim nejen „nízký“ Harry Potter, vesele si konkurující s knihami „vysokými“, jako jsou díla Paola Coelha, ale i méně nápadné, nicméně tlusté a krásně a pečlivě vydané sbírky pohádek a mýtů ze všech koutů světa, od Islandu po Vietnam.
         Jedním ze sklíček do kaleidoskopu pohádkových a „mytických“ příběhů je i film Čokoláda režiséra Lasse Halströma (Pravidla moštárny). Ač je v kulturních programech uváděn jako komedie, jeho humor je opravdu poučen spíše jemným vtipem lidových vyprávění než klasickými americkými kasovními trháky. Divák povrchní bude marně hledat gagy, divák pozorný si vychutná neočekávané drobnosti, ve kterých jakoby bystrý kameraman zachytil přirozenou hravost herců, v sebelepším scénáři nezachytitelnou. A smát či usmívat se bude díky překvapivé autentičnosti a lidskosti, kterou některé postavy získávají.
         Schéma příběhu je velice prosté. V klidném francouzském maloměstě na konci padesátých let se jakoby přiváta severním větrem objeví krásná cukrářka s malou holčičkou. Pronajme si starou zpustlou cukrárnu a zařídí si krámek s čokoládou. Skrze kouzelnou moc čokolády, připravované podle prastarého mayského receptu, se začnou v poklidném městečku dít divy. „Bílá“ spontaneita a přirozenost začne bojovat s „černým“ pokrytectvím a prudérností. Kontrast rozzářené barevné výlohy cukrářství proti šedivému městečku a ještě šedivějšímu kostelu všechno podtrhuje. Krásná cukrářka a její bělovlasá přítelkyně na straně jedné a starosta městečka, který jako by z oka vypadl slavnému Hogo Fogovi z Limonádového Joa, už jenom potvrzují, že nejde o realitu. Víme, kdo je kdo, na které straně kdo stojí.
         Když bude nakonec ještě zlo potrestáno, jeho protagonisté jak jen to je možné obráceni na stranu dobra a všichni dobří lidé se do dostanou zaslouženého pokoje a štěstí, můžeme skončit. Z filmu bude sladkobolná romantická polokomedie a dost. Jenže Čokoláda je opravdu zkušenou pohádkou.
         A opravdová pohádka si klade otázky. Potichu, žádné přemoudřelé filosofické halasení. Kdo si jich chce všimnout, ať se zamyslí, kdo nechce, nechť se nedá rušit. Aniž by je někdo explicitně formuloval, přicházejí k nám otázky domova, zakotvenosti, vazeb na minulost. A řešení jako by bylo nabídnuto jen v nástinu, bolest nejistoty není neutralizována, happyendizována. Velmi působivě se v jednu chvíli vynoří i prastarý problém „vytahování třísky, ve vlastním oku trám“. A to zrovna u takových témat, jako je manipulace či působení rodičů na děti.
         PS: Nezapomeňte si s sebou do kina vzít jako první pomoc alespoň malou tabulku čokolády.
     
     
     
     
    Kreativita
    Hry
    podle Ivana Procházky
     
    Tuto hru jsem vybrala z Modré stezky - prosinec 1993. Modrá stezka je sešit, který vydávala a zase bude vydávat synodní rada, (právě Vám přišla na sbory nabídka) - díky Ivanu Procházkovi - letitému skautovi, zvanému Kamzík. Obsahuje kromě her, které je lépe hrát venku, také hry do místnosti a navíc učí, jak pozorovat přírodu v různém ročním období.
         Tak: až si na Silvestra, kdekoliv budete, dobře zatopíte, zahrajte si toto:
         Soutěžící se svléknou do trenýrek a tílka, naplní svou jídelní misku až po okraj vodou a položí ji před sebe ke hromádce předepsaného oblečení - např. košili, teplákové soupravě, ponožek a bot. Na startovní signál zvednou ze země misku a volnou rukou se začnou oblékat. Po celou dobu, co se hráč obléká, musí držet ve vzduchu tu misku s vodou. Kdo z ní víc než čtvrtinu vycáká, je diskvalifikován. Závodí se na čas. Vyžadujeme knoflíčky zapnuté, boty aspoň na uzel.
         Dále cituji: Při této hře jsme se vždycky moc bavili, ať jsme byli diváky nebo soutěžícími.      MS
     
     
     
     
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.