Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 3   ročník 44
 
OBSAH:
Popeleční středa a svátek Zvěstování Páně
Zastavení
Blahoslavení tiší
O trpělivosti
Sedm zastavení nad trpělivostí
Co o tom čteme v bibli:
Kdy ztrácíte trpělivost?
Ve výtvarném umění
Kde ztrácíte trpělivost?
Škola je sice malá
B. Tůma Přeloučský
Kult
Jak ještě voní knihy
Nebe
Fimfárum
Co bylo
Co bude
Nechci dávat naději, nechci také ranit
Želary
Jozova Hanule
Válka s Irákem
Oboustranná radost
Tkalcovský ministav
Vigilie trochu jinak
Thank you Lord
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Popeleční středa
a svátek
Zvěstování Páně

Petr Gallus
 
Křesťané se již od nepaměti připravovali na Velikonoce postem, který se velmi brzy ustálil na 40 dnech (40 dní se postil např. Mojžíš, Elijáš nebo Ježíš). Půst proto začíná 40 dní před Zeleným čtvrtkem tzv. popeleční středou, která letos připadá na 5. března. V tento den se uděloval tzv. popelec, znamení kříže učiněné popelem, symbolem smutku a pokání. Začíná doba půstu, která se dříve vyznačovala jen jedním jídlem denně (zpravidla večer) a nadto zdrženlivostí od masa, vína a později i od mléčných produktů.
     Když už bylo pevně stanoveno datum Ježíšova narození (25. prosince), musí být také jednoduché vypočítat, kdy byl počat. Ježíšovo početí připadá na 25. března, což byl stejně jako 25. prosinec (zimní slunovrat) obecně významný den: jarní rovnodennost. Křesťané v tento den slavili řadu věcí: první den stvoření, kdysi dokonce i Kristovy narozeniny a také jeho smrt na kříži. Začátkem 5. století se pak tento den začal na Východě slavit jako svátek Zvěstování Páně, kdy anděl zvěstoval Marii, že se jí narodí syn a kdy na ni také sestoupil Duch svatý. Na Západě se tento svátek nazýval Incarnatio, tedy vtělení, protože právě toto je ten moment, kdy se Slovo stalo tělem. Čtěte L 1,26-38.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Kdo má srdce hadí, ten není milován.
Ten zahyne zlostí, spadne do propasti
a tam zůstane celou dobu sám.
 
...dokud nezmění své city.
 
 
Hanka Hlaváčková
 
zpět na obsah
 
 
 
Blahoslavenství
Blahoslavení
tiší

Jan Keřkovský
 
Před 55 lety se v jakési jeskyni našel rukopis Lexikonu blažených (pochází prý z přelomu letopočtů). Aspoň pár hesel z kapitoly Páni země:
     A: „Blaze vám, agresivní a uřvaní, protože vy si v tomhle zatraceným světě, kde by jeden druhýho sežral, vymůžete aspoň něco. V lepším případě to, co chcete; a kdyby to nešlo, tak aspoň kus pozornosti, patnáct minut slávy, cenu útěchy. Lidi jsou tupé stádo, žumpa ideálů, močál, který vás táhne ke dnu. Když se nedáte, něco urvete, kus země pod sluncem, který bude jenom váš...“
     U: „Blaze vám, ukňákaní, ufňukaní, vždy připravení chytit druhé do pasti soucitu a zavalit je svými diagnózami, chorobami, truchlivými zážitky, bebíčky, příběhy o tom, co kdo kdy řekl a co jste na to moudře řekli vy, blaze vám, protože vám aspoň nikdo nebude závidět. Budou před vámi trochu prchat (ale když je čapnete, jsou vaši, kydněte na ně další dávku, uleví se vám). Kdekoli se sejdou dva neb tři, hravě je ovládnete, tenhle kus země je na chvíli jenom váš...“
     I: „Blaze vám, intrikáni, co břehy nenápadně podemíláte: tam pomluvu vypustit, tuhle něco utrousit, půlku pravdy zmínit. Třeba až se na sebe lidi vzájemně dopálí si vás vyberou za přítele, za šéfa, za důvěrníka, ani nepostřehnou, že jste jim to tak nachystali, a jsou vaši...“
     D: „Blaze vám, důležití, kteří z ničeho uplácáte kuličku a valíte ji před sebou, tak aby všichni viděli; blaze vám nepřehlédnutelní (byť i zbyteční, to nevadí): blaze vám, protože bez vás se nic neobejde, všude jste, každý vás zná. Vy nezapadnete a ten kus země, co na něm zrovna jste, je vždycky váš...“
 
V Bibli je to kapku jinak: Blaze vám, kdo se pro sebe nedomáháte všech možných i nemožných výhod a předního místa na slunci: vězte, že Boží země, co se o ni lidi rvou, vám patří celá. Tak si to nějak přeberte.
 
 
 
 
Trpělivost
O trpělivosti
Marie Hermanyová
 
Když mě oslovil pan redaktor, abych napsala něco o trpělivosti, řekla jsem si: „Já přece o trpělivosti nic nevím. Vždyť jsem sama taková netrpělivá a někdy až zbrklá. Ale když jsem o tomto tématu popřemýšlela, všimla jsem si, kolik je kolem mě trpělivosti a na-konec kolik je jí i ve mně. Jenom si představme, kolik trpělivosti je v mámě, která učí své dítě první slova, první návyky. Taky nemůže za týden říct: „Mám toho dost a jdu od toho“. Musí trpělivě opakovat něco snad donekonečna, ale když si na to po několika letech vzpomene, často si řekne: „Jak málo trpělivosti jsem měla.“ Často vzpomínám na svoji učitelku z první třídy, která mě učila první písmena a slabiky. Byla jsem totiž dítě ze samoty a abych se nenudila, koupili mně rodiče slabikář, mysleli to dobře, ale jenom mi z toho četli. A já se svou celkem dobrou pamětí jsem se naučila celou učebnici nazpaměť. Když se v listopadu přišlo díky mé nepozornosti na to, že neumím číst, vynaložila moje třídní učitelka i moji rodiče mnoho trpělivosti, abychom vše dohnali. A i já netrpělivá, jsem se od doby, kdy jsem vážně onemocněla, musela velmi učit trpělivosti. Jenom kolik stovek infúzí do mě nakapalo, kolik dní a hlavně nocí jsem strávila na jednotce intenzivní péče. Věděla jsem, že mně nic nepomůže víc, než poslouchat trpělivě lékaře. Tehdy jsem opravdu poznala, že se zbrklostí nic nesvedu.
     A taky se zamýšlím nad tím, kolik trpělivosti musí mít s námi lidmi Pán Bůh, abychom mohli vstoupit jednou k němu. Každý den si jako v té písničce „Odpusť“, říkáme, jak se budeme pěkně chovat, a když večer uléháme, zjistíme, kolik chyb jsme za ten den udělali. Je marné říkat si, že zítra už to bude lepší, najdou se jiné chyby. A tak nám nezbývá, než se opřít o Písmo. Jen si vzpomeňme, kolik trpělivosti měl Pán Bůh se Židy, kteří vyšli z Egypta. Taky reptali a někdy i selhali, a přece je dovedl do země zaslíbené. Nakonec i samotní Židé prokázali svým způsobem trpělivost, když přes všechny pochyby šli pouští čtyřicet let a věřili, že nakonec přece jen dojdou. A kolik trpělivosti bylo v Jóbovi, kterého Pán Bůh přetěžce zkoušel, a přece vytrval. To, že mu potom nahradil všechno dvojnásobně, je pro nás velkou posilou, ale i když nám nenahradí to, co jsme ztratili, vždycky si nás jeho spravedlnost najde a my v jeho trpělivosti můžeme hledat velkou posilu. A nakonec kolik trpělivosti měl Pán Ježíš, nejen s námi lidmi, mezi kterými žil, ale především ve svém utrpení. I když se jako každý bál, přece jenom se trpělivě podrobil Boží vůli a jako obětní beránek šel trpělivě na smrt. A právě v jeho utrpení musíme hledat sílu a i trpělivost v našem konání, abychom se s ním nakonec setkali u „prostřeného stolu“.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Trpělivost
Sedm
zastavení
nad trpělivostí

A. P.
 
Trpělivost mají trpící. Bez ní to nejde. Na světě je hodně utrpení, a tedy i hodně trpělivosti. Trpělivost navíc musejí mít nejen trpící, ale i ti, kdo s trpícími žijí. Trpělivost je globální, univerzální, všudypřítomná ctnost. Je tu též mnoho těch, kdo si myslí, že trpí, ale my jim to oprávněně nevěříme. Tak s těmi je potřeba mít velkou trpělivost. Naopak plno lidí, o kterých si myslíme, že trpí, netrpí. Musejí však mít velkou trpělivost, aby nám nepostiženým vysvětlili, že netrpí a že se pro ně nemusíme obětovat, ale jednat s nimi jako sobě rovnými. Protože často právě to, že my je vyřazujeme ze své společnosti rovných, je důvodem jejich utrpení.
 
Trpělivost je potřebná tam, kde se nedaří. Nikoli vztek. I když zdravě se nasrat... to taky pomáhá. I modlitba, mimochodem. Trpělivost nemusí být jen tichá, ustrašená, nerozhodná, naopak trpělivost nám pomáhá vítězit. Tedy pokud se nesnažíme trpělivě, ale marně a dlouho o něco, k čemu nemáme obdarování, místo abychom hledali své místo, svoji jedinečnou užitečnost jinde.
 
Trpělivost znamená pokrok. Chci-li se něčemu naučit, musím být trpělivý. Ať už jde o klavírní etudu, chemické vzorečky či o něco ze života, například žehlení. Někdy je tato trpělivost svatá. To když se nám díky ní podaří osvojit si cosi zvlášť závažného, třeba pořadí biblických knih. Tato trpělivost předpokládá víru v sebezdokonalení člověka, v to, že člověk může být lepším, když na sobě bude pracovat. Slovo „pokrok“ nám může znít směšně, asi jako „prorok“, ale dejme tomu, že jsou tato slova stále ještě trpělivě živá.
 
Trpělivost zvětšuje radost. Dokonce ji snad násobí. Moc se mi líbí přístup Jákobův. Tak se těšil, že dostane Ráchel za ženu, že Lábanovi navrhl, že napřed bude sedm let pracovat. „Takž Jákob sloužil za Ráchel sedm let; a bylo před očima jeho jako něco málo dnů, proto že laskav byl na ni.“ To, že nakonec dostal jinou ženu, nemilovanou, už je jiná věc. Jákobova touha byla tak trpělivá a tak stálá a dlouhodobá a nezakolísala, že její naplnění mohlo být nesmírně radostné. Kdyby byl nebyl podveden.
 
Trpělivost je prostředek boje. Říká se „obrnit se trpělivostí“. Vzít ji na sebe jako pancíř. A tak se postavit zlu a nudě. Kdo je trpělivý, nenudí se. Vždycky si něco vymyslí. Vždycky se něčím zabaví, pobaví. Kdo je trpělivý, netrápí se. Musíte-li někde čekat za nepříznivých povětrnostních podmínek a jste trpěliví, nezoufáte. Doufáte.
 
Trpělivost je činného rodu. Tedy aktivní. Taková je trpělivost-ctnost. To, že by byla snad pasivní, trpná, už bylo na předešlých řádcích vyvráceno i s kořeny. Být pasivní, to přeci není ctnost, ale ostuda. Trpělivost dokonce může být i netrpělivá. Jak jinak máme očekávat Pána než netrpělivě?
 
Trpělivost si vybírá. Má čas.
 
 
„A copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotvas oči proloupl!“
„Ale, když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.“
„I - jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti zahojí.“
Jan Karafiát, Broučci
 
 
Trpělivost
Co o tom
čteme v bibli:

Aleš Mostecký
 
Především je hodno naší pozornosti, že tím, kdo je trpělivý, je Bůh sám. Trpělivě prokazuje milosrdenství po mnohá léta, snáší chování svého lidu a lidí vůbec a taky trpělivě promíjí hříchy. Je to zkrátka, kromě jiného, Bůh trpělivosti (Ř 15,5).
     Až to může vypadat, že otálí splnit, co slíbil, že propásne ten správný okamžik k zásahu - tak si to někteří vykládali už za času apoštolů. Byli netrpěliví, protože chtěli spásu hned. Ale vězte, že nám Pán ve své trpělivosti poskytuje čas ke spáse, čas nám i těm druhým (2Pt 3,8-15). A vy byste jim ho nedopřáli?
     Máme-li „zobrazovat“ Boha všemu stvoření, máme tak činit i v trpělivosti s druhými a v trpělivém čekání. A to nám dělá problém. Jistě proto je výzev k trpělivosti v Písmu nepočítaně. Konečné naplnění spásy, druhý příchod Kristův zatím ještě nenastal, a my jej tu více, tu méně trpělivě čekáme. Právě trpělivost pomůže vytrvat, nepovolí utéct jinam, pomůže čekat věrně dál.
     S trpělivostí čekajících to bylo (a asi stále je) nejnahnutější, když trpěli. Jak dlouho ještě? Vkrádá se nervozita. Vsadili jsme život na správnou kartu? Co ve chvíli utrpení? „Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru.“ (Zj 13,10)
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Trpělivost
Kdy ztrácíte trpělivost?
   
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
 
Já neztrácím trpělivost vůbec nikdy!!! ...snad kromě čekání v obchodě, na vejplatu, na můj oblíbený televizní pořad „Fixluj“, na noční radovánky, na účet u Vočka, na odborovou schůzi, ne dědu v důchoďáku, na napuštění klozetového zásobníku, na faráře až se domodlí (no to je snad nejhorší čekání), na...
 
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
 
Trpělivost je pro mě docela přirozená. Ztrácím ji ovšem v některých situacích při řízení auta a nebo zcela naprosto a hned v kontaktu s extremisty všeho druhu.
 
Miki Erdinger
student ETF a FF - sociální práce, 23 let
 
Trpělivost ztrácím, když se něco protahuje a já s tím nemohu nic udělat. Jako chybu ale vidím, když je někdo trpělivý u sebe a nedokáže být trpělivý u druhých.
 
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
 
Když je něčeho víc, než moc - nezdaru, zloby, hlouposti. Nejhorší je zlá hloupost a hloupá zloba. Když věci a události ztrácejí logiku.
 
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
 
Příliš často. Zvláště když o to někdo usiluje. A taky když se nedaří to, co nebaví.
 
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
 
Ve výuce: při opakovaném vysvětlování a řešení téhož problému. Obecně: když někdo nejde přímo, „kličkuje“, nebo se snaží ze všeho co nejvíc vytěžit pro sebe.
 
Alena Červenková
vedoucí příloh LN, 27 let
 
Neumím čekat, až se věci „vyvinou“. Nemám ráda, když se mi něco nevede tak, jak bych chtěla, nebo jak si představuju. Netrpělivá bývám tehdy, když jsou lidé kolem mne trpěliví přes míru - když mají na všechno dost času. Netrpělivá bývám ve frontách na poště, v čekárně u lékaře, při čekání na tramvaj... Tuhle vlastnost znám důvěrně. Bohužel.
 
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
 
Lidské srdce se často jeví jako netrpělivé. Je to snad dáno konečností a krátkostí lidské individuální existence - tedy pomíjitelností života. Trpělivost pak často ztrácím ve chvíli, kdy mám pocit, že to vše nemohu stihnout.
 
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
 
...když jsou lidé nespolehliví, když se dělají věci jen tak napůl, když práce „neodsejpá“, když lidi podvádí a lžou. Ale spíš mě to jen trápí. Možná, že by bylo občas lepší opravdu ztratit trpělivost...
 
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
 
Když se nepoučím z vlastních chyb.
 
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
 
Se sebou: když se mi nedaří smontovat něco, o čem vím, že smontovat jít musí.
S druhými: když nechtějí pochopit, co se jim opakovaně snažím vysvětlit.
 
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
 
Konkrétně, když někdo nechce přistoupit na důvody, které se mi zdají nad slunce jasné. Obecně ve chvíli, kdy se mi nechce už dále snášet nějaké trápení a kdy přestává být v mém vztahu k druhému na prvním místě láska. Sám pojem naznačuje, že musíme více či méně s pokorou trpět, abychom dosáhli cíle a abychom naplnili zákon lásky.
 
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
 
Při dlouhém čekání kdekoliv a na lidi mně drahé. Když si připadám neužitečná a zbytečná. Když mám pocit, že už dávno se musí něco stát a ono zatím nestalo. Ale snažím se opakovat, že trpělivost přináší růže. Těším se, až je uvidím kvést (:-).
 
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
 
Když manželka po telefonu řeší „zásadní problémy lidstva“.
(Ale jinak ji miluju.)


zpět na obsah
 
 
 
 
 
Trpělivost
Ve výtvarném umění
Ondřej Macek
 
TRPĚLIVOST (lat. patientia)
     Patří mezi vedlejší ctnosti v křesťanské alegorii. Byla oblíbena především ve středověkém umění. Opět je to žena, kterou doprovází většinou beránek nebo Jób (poznáte ho podle vředů). Jejím protikladem je Hněv. Někdy se také zobrazuje společně s Nadějí, obě pak podpírají muže obtíženého břemeny času.
 
 
Trpělivost
Kde
ztrácíte
trpělivost?

Anketa mezi mládeží
 
  • Někdy i na schůzkách mládeže. Nebo doma, při jednání s rodiči. Člověk ani neví jak a najednou je pryč. Snažím se ji neztrácet. Je potřebná všude.
     
  • Na různých místech, když se mění v nepřiměřené, nezajímavé, neúčelné utrpení.
     
  • Pořád nevím, proč ve škole (když učím) mám trpělivost nekonečnou. Doma a v soukromí ji naopak ztrácím každou chvíli, čím víc mi na ně-kom nebo něčem záleží, tím spíše. Když by něco fungovat mohlo, ale nefunguje.
     
  • Na školní půdě po rozhovoru se svými vrstevníky. Ve společnosti své tety Helenky. Prakticky ztrácím trpělivost každý den. Alespoň částečně. Trpělivost je zvláštní vlastnost.
     
  • Všude tam, kde se nejsou lidé schopni domluvit.
     
  • Trpělivost ztrácím čekaje na nekrytém autobusovém nádraží, 7 minut po pravidelném příjezdu autobusu, za silného větru a deště, po probdělé noci, poslouchaje spolučekajícího, kterak líčí veselé zážitky z oslavy svých osmnáctin, které jsem se naštěstí neúčastnil.
  •  
     
    „Prachdudynecky, Honzo, co děláš, kluku líná?“ rozkřikl se na Honzu. „Myslíš, že jsem ti pro blázny? Já tam u tý silnice pořád čumím, kdy půjde okolo Honza do světa, a on se tady válí za kamny jako Šobrův Čokl u boudy! Já už kolik dní hekám, že mám hlad, a čekám, že dáš makovou buchtu a já že ti dám divotvornej meč, a ty nejdeš! Já mám už dávno zmizet a být zase v jiné pohádce. Tak dělej honem a dej mi tu makovou buchtu!“
         Josef Lada
         - Nezbedné pohádky
     
     
    „Trpělivost přináší růže.“
    mezinárodní přísloví
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kam na školu
    Škola je sice malá
    Církevní střední zdravotnická škola v Brně
    Jana Slámová, Lucie Šaplachtová, Veronika Milanová
     
    Škola vznikla v září 1995, oddělením se od Evangelické akademie. Je otevřena všem mladým lidem s ukončeným základním vzděláním, do věku 22-24 let, kteří mají schopnost a chuť věnovat se lidem. Církevní příslušnost u zájemců není podmínkou, avšak mezi vyučovanými předměty jsou též základy křesťanství a křesťanská etika. Absolventi nacházejí uplatnění ve všech typech zdravotnických zařízení, denních stacionářích i ústavech nebo mohou pokračovat ve vyšším typu studia. Do dvouletého ošetřovatelského oboru se mohou hlásit i zájemci se slabším prospěchem, do čtyřletého studia požadujeme studijní průměr do 2. Těšíme se na nové nadšence.
    Jana Slámová, ředitelka školy
     
    Sama bych si asi církevní školu nevybrala. Ale po odchodu ze zdravotnické školy ve Žďáře nad Sázavou mi právě tato Církevní zdravotnická škola dala druhou šanci. Tato šance byla poslední a jediná, která mi umožní dostudovat obor zdravotní sestra. Jsem ráda, že tu můžu být a jinou bych už nehledala. Škola je umístěná v centru Brna a i přes stísněné prostory probíhá výuka dle školských požadavků. Vytknout se dá malý počet vyučujících, který se projevuje na rozvrhu hodin. Jsem studentkou 3. ročníku, týdenní rozpis hodin a praxe je vskutku náročný. Malá škola, málo vyučujících. I přes tyto drobné nedostatky dokáže škola zajistit pro své studenty vše potřebné. A to díky velkému pracovnímu a organizačnímu nasazení celého učitelského sboru. Učitelé jsou zde klidnější a velice ochotní řešit problémy nás jako studentů i jako mladých lidí...
         Studium na této škole mě pobízí k zamyšlení nad náboženskou problematikou, kterou jsem se nikdy nezabývala. Plno lidí si myslí, že chodím v církevním úboru a modlím se 7× denně, nad tím se už usmívám.
    Lucie Šalplachtová, 3. ročník
     
    Do deváté třídy jsem o ulici Opletalova neměla ani tušení. Již dlouho jsem věděla, že chci jít studovat na „zdravku“, ale nevěděla jsem přesně kam. Když mne v prvním kole přijímacích zkoušek nepřijali na zdravotnickou školu v Brně na Jaselské, myslela jsem si, že tím pro mě vše skončilo.
         Moje zlatá maminka však v seznamu středních škol objevila tuto miniškoličku. Nejdříve mne trošku odrazovalo, že je škola církevní, ale pak jsme si řekla „škola jako škola“. Ale není to tak. Již v den přijímacích zkoušek na mne ze tříd a učitelů dýchalo cosi přátelského a uklidňujícího. Z teoretické části jsem strach celkem neměla, ale ty pohovory! V místnosti, kam jsem po vyvolání vstoupila, se na mne usmívalo několik přátelsky vyhlížejících dam. Za nějaký čas jsem se dozvěděla, že jsem přijata a mohla jsem se těšit na září. Škola je sice malá, ale má to velkou výhodu. Není zde tolik žáků a učitelé mají čas na individuální vztah ke každému z nás. Všichni se tu rádi smějí, zpívají a také pomáhají potřebným. Hned první den byla slavnost v Červeném kostele, kde nás uvítala paní ředitelka. Tyto slavnosti se pořádají několikrát do roka - na Vánoce, Velikonoce, na začátku a na konci školního roku.
         Jsem na téhle škole již třetí rok a jsme spokojená. Všichni jsme se zde seznámili se spoustou písniček, kterými se snažíme osvěžit si učení. Většina mých kamarádů si myslí, že po maturitě budu jeptiškou, ale já věřím, že z této školy vyjdu, jak s oblibou říká náš doktor z chirurgie, jako nejlepší sestra na planetě.
    Veronika Milanová, 3. ročník
     
     
     
    kontakt:
    Opletalova 6,
    602 00 Brno
    evang.cszs@volny.cz
    http://eabrno.evangnet.cz
     
    zřizovatel:
    Synodní rada ČCE, Praha
     
    ředitel:
    Ing. Jana Slámová
     
    obory:
    dvouletý - Ošetřovatel/ka
    a čtyřletý s maturitou - Všeobecná sestra
     
    forma studia:
    pouze denní
     
     
     
     
     
     
     
    Kdysi dávno
    B. Tůma Přeloučský
    ( asi 1440 - 1518 )
    Ota Halama
     
    Tůma Přeloučský žil pod neustálou hrozbou, že skončí jako přední člen Jednoty bratrské buď v emigraci, na hranici nebo ve vězení. Přežil setkání s jedním z nejznámějších inkvizitorů všech dob. Pracoval neúnavně ve službách své církve a svých bratří. Přesto je dnes prakticky zapomenut a na útlou knížku s jeho spisy pomalu padá prach...
     
    Vzdělaný laik Tůma (Tomáš) Přeloučský byl jedním ze tří bratrských kněží, kteří volbou ve Lhotce z Rychnova z roku 1467 stanuli mimo řady mateřského utrakvismu a položili tak základ společenství, které vešlo do dějin jako Jednota bratrská.
         Do roku 1494, kdy se rychnovskou synodou Jednota bratrská otevřela světu a Tůma spolu s dalšími bratry stanul ve správním centru Jednoty, tzv. úzké radě, nemáme o jeho životě žádných zpráv. Zřejmě žil na Moravě, ve slavném přerovském sboru, kde působil i nadále. Roku 1499 spolu s bratrem Eliášem Chřenovským přijímá od biskupa Matěje Kunvaldského světící pravomoc - biskupský úřad, koncem roku 1500 diskutuje s proslulým inkvizitorem Jindřichem Institorisem, jedním z autorů proslulého „Kladiva na čarodějnice“ a rok poté přijímá i funkci sudího Jednoty. Další léta zasvětil Tůma jak pastýřské péči o svůj svěřený sbor, kázání, vysluhování svátostí i povinnostem plynoucím z jeho úřadu, tak i literárním polemikám a písemným obranám Jednoty, potřebným zejména po vydání tzv. svatojakubského mandátu krále Vladislava Jagellonského z roku 1508. Tůma Přeloučský zemřel 23. února 1518 v domovském Přerově a byl také pochován na zdejším bratrském hřbitově. Bratrské „Nekrologium“ nám o něm svědčí, že byl „muž dosti učený za svého věku po mnohá léta slavným byl v Jednotě ... pracoval v kněžství 51 let“.
         České spisy, které se z Tůmova pera dochovaly, jsou převážně polemikami. Líčí v nich počátky Jednoty bratrské, obhajuje právoplatnost bratrského kněžství a brání Jednotu v nastalém čase pronásledování. Nalezneme u něj však také obranu poddaných „chudých lidí“ před zvůlí panstva, která je pro nás cenným dokladem sociálního myšlení tohoto bratrského myslitele a první generace Jednoty vůbec.
         Letos uplyne od úmrtí jednoho z prvních kněží, člena úzké rady, biskupa a sudího Jednoty bratrské, bratra Tůmy Přeloučského, 485 let. Jeho dílo je nám k dispozici a může k nám promlouvat i dnes. Rozhodně stojí za přečtení!
     
     
     
     
    Okénko
    Kult

    JanSkála
     
    Jedna moje kamarádka zbožňuje Evropskou unii a kult provozuje tak, že ji na besedách a náměstích propaguje. Možná by to tak každý nenazval, ale já mám za to, že je to opravdu pohanský kult.
         Slova zbožňovat a kult jsou v české řeči dnes dosti obvyklá, ač spjatá s náboženstvím, a tedy zvláště pro křesťany znepokojivá. V čem je jejich oblíbenost? Snad že znějí zajímavě a podezřele, divně, a to je vzrušující. Aspoň zpočátku. Pak už je to taky nuda a uniformní móda, nedivte se, zbožňujeme kdekoho a kdeco, kult osobnosti má kdekdo a kultické symboly nosí na krku taky kdekdo.
         Stejně tak to dopadlo s kultem naším, evangelickým. Kam zmizelo vzrušení? Je to nuda. Scházíme se ke kultu či obřadu, ritu v sakrálních budovách a místnostech, farář se obléká do rituálního roucha, součástí toho je i jakési mystérium, zpíváme chorály z kultických kancionálů a při andělském hlasu harmonií, slavíme svátosti a uctíváme Stvořitele, odpoutáváme se od pozemských statků a dokonce s Ním rozmlouváme v meditacích a přijímáme evangelium. Stereotypně.
         Kamarádka na náměstí s vlaječkou EU v ruce má ze svého kultu jistě častokrát větší radost než my. Ale se svými dlouholetými zkušenostmi přece jen pochybuji, že jí to nadšení vydrží. Náboženství je prostě rutina.
     
     
     
     
     
     
     
    Dělníci víry
    Jak ještě voní
    knihy

    Evangeličtí nakladatelé
    Tomáš Trusina - Nakladatelství EMAN, Jan Keřkovský - Nakladatelství MLÝN, Ptal se Ondřej Macek
     
    Ve škole jsme se ještě před pár lety učili, že jediným přínosem církve bylo opisování knih ve středověku... Snad dnes učitelé dějepisu klady církve malinko rozšířili... Ostatně i církve ušly od klášterních písáren, přes první tištěné Bible a reformační traktáty, dlouhou cestu... Předkládáme tu dva dálkové rozhovory s dvěma z několika málo evangelických vydavatelů. Oba jsou faráři Českobratrské církve evangelické, otcové od rodin, oba rozbalují své stánky na sjezdech mládeže, školeních učitelů nedělních škol i na důstojných synodech. Oba mi emailem odpověděli na několik otázek o svých nakladatelských domech.
     
     
     
    Jak vzniklo nakladatelství Eman? Kdo mu co dal do vínku? Jaká byla původní představa? Co znamená Eman?
         EMANský šerý dávnověk se datuje do poloviny 80. let, kdy jsme v Třebíči s partou mániček opisovali a vázali knížky autorů, kteří nemohli - a nebo už ani nechtěli - za bolševika vycházet oficiálně. Vedle Magorových Labutích písní to byl třebas i „ekumenický katechismus“ v pracovním překladu Jardy Vokouna. Posléze se na neoficiálních kazatelských setkáních „Libštát“ mluvilo o vydávání nezávislého časopisu (tato idea se po převratu zhmotnila do Protestanta). Zhruba v té době jsme se Štěpánem Hájkem jednoho večera v Horních Dubenkách vymysleli EMANa - neboli „Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství“. Při láhvi vína jsme nejdřív přišli na zkratku, pak vymysleli, co by ta písmena mohla obnášet, a když už tu byl takový hezký nápad (dneska by se řeklo projekt), bylo škoda ho nezačít uvádět v život. Vidíš, a už to - s krátkou přestávkou - funguje nějakých patnáct let.
     
    Jaká je tedy realita?
         Samizdatově vyšly čtyři tituly - mimochodem, básnická sbírka Magor dětem s ilustracemi Zdeňka Šorma v nákladu 600 ks. Od r. 1992, kdy jsem si EMANa pořídil jako živnost, vyšlo asi 40 titulů (několik v dvojjazyčné mutaci, zejména české a nizozemské). Leckteré z nich ovšem nákladu 600 kusů zdaleka nedosahují... K té realitě ovšem také patří, že kolem EMANa byl od začátku houfec pro věc zaujatých duší.
     
    Podle čeho volíš knihy? Jak si vybíráš - tohle vydám a tohle ne?
         Zajímali mě autoři, kteří se pohybují na pomezí teologie, potažmo církve a kultury, politiky, historie, filosofie. Důležitou oblastí je vedle toho (ale ne zas tak úplně) katecheze. Někteří teologové ohrnují nos nad mými paperbacky a brožurkami, ale pro naši generaci (nebo aspoň její část) byly nepostradatelnými teologickými podněty jednotlivé samizdatové studie, příp. různé podařené časopisecké články. Zůstal mi z toho pocit, že teologie, která se nevejde do písničky, postrádá životaschopnost (a životodárnost). A tak s chutí vydávám tématické sborníčky, postily, meditace, Spisy Boženy Komárkové (což také není metr knih ale svazeček knížeček), memoáry, biblické eseje (jako Miskotteho Biblická abeceda) nebo Pracovní listy pro práci s dětmi. Časem by mělo dojít i na poezii - zatím vychází alespoň v literární příloze Protestanta zvané Proscripta.
     
    Vydáváš třeba něco „populárního“, co Tě (nakladatelství) živí?
         Vydal jsem nizozemský bestseller Povídá se Nico ter Lindena, ale neměl jsem už sílu ho v komerčně-bestsellerovém stylu uvést na zdejší trh... V běžné distribuci se nečekaně dobře prosadily např. knihy historika Jana Fialy.
     
    Kdo Ti pomáhá? Dělá knihy celá rodina? Protestanta balíš do písemek svých dětí...
         Správně sis všiml, že při distribuci recyklujeme, co se dá, to ovšem z ekonomických a výchovně ekologických důvodů. Děti občas lepí štítky, známky a razítkují obálky. Knihy se tisknou zcela konvenčně v tiskárně. Pomocí víc než vydatnou jsou finanční injekce z nizozemské SKGO (Nadace pro budování sborů ve východní Evropě).
     
    Baví tě to ještě? Ještě ti knihy voní?
         Nebaví mě, že nestíhám slíbené termíny a ediční plány. Ale když jsi mne přinutil o tom všem trochu přemýšlet, zjišťuji, že mě to pořád ještě baví. Navíc si benešovský sbor téhle mé práce docela považuje, a tak nemám pocit, že je tím šidím. A na některé tituly, co snad letos konečně vyjdou, se vyloženě těším.
     
    Jaké je místo evangelické knihy na českém trhu?
         Těsné.
     
    Děláš si nějakou reklamu?
         Do reklamy investuji výběrově, u menšinových žánrů dobře funguje osobní kontakt.
     
    Hledáš si nástupce? Dá se ještě skončit - zavřít nakladatelský dům?
         Dům se dá vystěhovat, zavřít, zbořit, zapálit, odkázat, věnovat či prodat - o nakladatelském to, domnívám se, platí zrovna tak.
     
     
    Jak vzniklo nakladatelství Mlýn, kdo na ten nápad přišel?
         Ve Švýcarsku začal jeden evangelický farář vydávat knížky, které by (za prvé) vyjadřovaly základy křesťanské víry a seznamovaly se světem Bible a (za druhé) nebyly moc dlouhé. Na podstatně vyšší úrovni než barevné agitační letáky a zároveň srozumitelnější a čtivější než odborná literatura. Něco, co byste se nestyděli dát člověku, který o víře moc neví, a přitom měli naději, že to opravdu bude číst.
     
    Ten nápad se ujal a před deseti lety ho sem přivezl jiný (tentokrát francouzský) farář, kterého fascinovalo, jak u nás začátkem 90. let lidi začínali podnikat a měnili profese, a hecoval mě, abych zkusil vydávat podobné knížky tady.
     
    Proč Mlýn?
         Tak se jmenuje ta švýcarská edice. První tituly jsme od nich převzali (poskytli nám práva na překlady a úpravy) a pojmenovali jsme se po dohodě s nimi Mlýn. Od té doby už jsme jinde, našli se čeští autoři (což byl i původní záměr) a začali jsme vydávat překlady i odjinud, teď např. vzniká řada „učebnic“ nejen pro studenty teologie.
     
    Co člověk potřebuje, aby mohl vydat knihu? Máš nějaké zaměstnance, redaktory?
         Knihu může vydat kdokoli, potřebuješ na to rukopis, pokud možno sazeče, grafika a někoho, kdo udělá korektury, a pak hlavně peníze. Od rukopisu k hotové knížce to netrvá tak dlouho, ale pak přijde druhá fáze: chtělo by to zákazníky, kteří si tu knížku koupí. Pokud se nenajdou, budeš mít spoustu sběrového papíru a nejspíš i slušné dluhy.
         Nakladatelství mám jako živnost (která by mě neuživila), zaměstnance nevedu, to už by nezbylo na knížky. Ale spolupracovníky mám hned dva a pár dalších lidí se na vzniku knížek podílí v rámci smlouvy o dílo.
     
    Podle čeho volíš knihy? Jak si vybíráš - tohle vydám a tohle ne? Vnucují se ti autoři?
         Moc se nevnucují, spíš je to tak, že musím dost loudit, aby něco napsali. (I když jsou i tací, kteří by vydávali všechno, co kdy hodili na papír, a nebývají vždycky úplně soudní.) Kritéria jsou daná od začátku: základy křesťanské víry, svět Bible, to vše co možná srozumitelně (v základní řadě skoro s vyloučením cizích slov). Druhá podmínka je taky jasná: Někdo to musí koupit.
         Jak velký máte náklad?
         Před 25 lety pravil tehdejší šéf Kalichu, že se z evangelické produkce prodá tak 600 výtisků skoro ode všeho (kromě úplných propadáků) a pak už to jde jen po kapkách. Platí to pořád a náklad tomu odpovídá.
     
    Největší úspěch, největší prohra?
         Vyslovený průšvih snad zatím nebyl, však se taky držíme při zdi. A úspěch? Už to, že se ode všeho prodá tolik, aby to vydělalo na další knížku, a povedlo se to tak už dvacetkrát. Hitparádu nejprodávanějších titulů si nedělám, ale kdybych dělal, na špici by byli Petr Pokorný, Bernard Gillieron, Jiří Mrázek a Daniel Ženatý - ze čtyř autorů tři domácí, to přece není špatný, ne?
     
    Jaké je místo evangelické knihy na českém trhu?
         Mezi trháky určitě ne. Z Mlýna bere knížky tak dvacet knihkupectví, ale jen v malém množství (a ne všechny tituly). A z nich tak pět knížky znovu objedná, když je prodají. Na knižních trzích a podobných akcích si lze snadno ověřit, že se u stánků s evangelickými knihami zastaví skoro všichni evangelíci, co jdou kolem, a pak ještě přijde zalistovat pár dalších, ale ti už jsou v menšině.
         Vnímáš dělání knih jako součást své víry?
         Jako součást zrovna ne, ale určitě se víra projeví při výběru rukopisů: to když se mi zdá, že tenhle (rozumí se: autorův) pohled je originální, žádná barvotisková „spasenka“, přitom něco říká... Třeba knížka Žít se smrtí pro mě byla docela objev; je stručná a některé vážné otázky neřeší, ale základní křesťanský pohled na místo smrti v životě nabízí, aspoň mně ho nabídla.
     
    Co konkurence?
         Pokud jde o Kalich, Susu a Emana, ty beru jako kolegy (oni mne snad taky). Každý máme svůj směr a víme, že na tak malém trhu je boj o výsluní trochu směšný, spolupráce přinese víc.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    Film
    Nebe
    Petr Siska
     
    Nemnoho německých filmů se českému publiku zalíbilo natolik, že zkultovnělo. Před dekádou a půl, kdy nebylo na co chodit do kina, se líbily i dnes značně přihlouplé příběhy nosáčů, co tankují super či vlastní video. Z poslední doby se snad do širšího povědomí dostaly jen Klepání na nebeskou bránu a Lola běží o život režiséra Toma Tykwera. V těchto dnech přichází do kina jeho zatím poslední film Nebe, na motivy scénáře Krysztofa Kieslowského. Jak už to u Tykwera chodí, hybatelkou děje je i tentokrát žena.
         Způsob vyprávění posledního Tykwerova opusu se vnějšně od běžící Loly liší jako - vypomožme si levným přirovnáním - nebe a peklo. Vnitřně však doplňují mozaiku Tykwerova světa. Zatímco je techno u Loly dominantní zvukovou informací (a jak Tykwer doznává, obraz se často stříhal do rytmu hudby), v Nebi hudba děj ještě více zpomaluje, ba někdy až zastavuje. Jak v příběhu Loly, tak v Nebi ani tak nejde o děj, který je v zásadě velmi banální a dá se vypovědět dvěma větami, ale o náladu a atmosféru osudovosti. Muži hrají role sekundární, těmi o koho jde a kdo děj rozhýbávají a v konečném důsledku muže vysvobozují, jsou ženy.
         Nejinak je tomu i v případě Angličanky Phillipy, která v Turíně chce zplatit účty za svého mrtvého manžela a pomstít se mafiánskému bossovi. Podnikne zoufalý čin, při kterém nešťastně zahynou čtyři nevinní. Boss však přežije. Philippa je uvězněna a za svůj čin je ochotna nést následky. Přistoupí na návrh mladého policisty Phillipa, že uteče, v případě že bude moci svůj záměr dokončit. Po úspěšném atentátu tito novodobí Bonnie a Clyde odejdou za město. Jsou bez plánů a cílů...
         Jakkoliv má film 96 minut, uděje se v něm a řekne tak málo, že postavy ztrácejí na věrohodnosti. Většina filmů by si zasloužila zkrátit, Nebi by však půl hodiny navíc velmi prospělo. Z ní by byly motivace hrdinů jistě mnohem jasnější. Zazní totiž zpovědi hrdinů a divák se diví, co způsobilo ono pohnutí a chuť otevřít se, vždyť rtuť teploměru se sotva pohnula. Kritik etického rozměru filmu si také právem přijde na své: proč se Philippa nevydá do rukou spravedlnosti, když splnila své poslání, a s Phillipem utíká do širé toskánské krajiny? A bude se tázat oprávněně.
         Film Nebe se kultovní záležitostí asi nestane, za vidění však stojí. Není v něm ani tak důležitý děj, jako atmosféra blízkého konce. Běžící Lole záhyby času skýtaly ne-přeberné možnosti řešení. Phillipě a Phillipovi se nenabízí téměř nic. Žijí ve vypůjčeném čase, který se zužuje jako ústí utahovaného pytle. To jim však dává lehkost a jistou vědomou bezstarostnost. Objevují mezi sebou nové a nové překvapivé spojnice, kdy je totožnost jmen sice tou nejmarkantnější, nikoliv však nejhlubší. Budoucnost přijde... teď ale mají - byť jen na chvíli - své Nebe.
     
     
    Film
    Fimfárum
    Bořek Titěra
     
    „Musíme vyjet dřív, abychom dostali lístky,“ pravila moje žena v představě, že bude narváno. Nebylo. Naopak - vešlo by se nás do kina asi desetkrát víc. Škoda prázdných míst, protože vězte, že ten kdo hledá v kině to, co já, musel být velice spokojen.
         Fimfárum je něco mezi filmovou reportáží a loutkovým komiksem. Oba tyto žánry totiž pracují se zkratkou. V dobré reportáži (jak vím z Haleyho Posledních zpráv) totiž komentář neopakuje to, co divák vidí - a současně obraz není zdaleka jen ilustrací textu.
         To se tvůrcům filmových povídek podařilo, zejména životní story „Až opadá listí z dubu“ je úžasné. Kostrou vyprávění se stal autentický Werichův přednes. Jeho rytmus je pro film určující, a tak musí obraz stihnout, co se dá. Některé záběry (zvláště z pekla) netrvají snad ani vteřinu, ale jsou naprosto čitelné. Loutky jsou podařené karikatury a jejich pohyby nezapřou trnkovskou školu, která je tak mile odlišná od disneyovek a ruských Ivánků, vlků a zajíců. Gagy připomínají geniální dva medvědy od Kolína a muzika je rovněž skvělá.
         Prvky nostalgické (kovář, početná učitelovic rodina) doplňují elementy moderní, technické (výtah v pekle, vodníkův personální vrtulový pohon) a nadčasové (senilní vrchnost, štědrý pan farář a mimomanželská přitažlivost).
         Myslím, že právě nadčasovost je na pohádkách to hluboké. Werichovy pohádky jsou navíc vtipné. Fimfárum určitě počítá spíš s dospělými diváky než s dětmi. Nenechte se odradit odpoledními promítacími časy ani nicneříkajícími popisky - Fimfárum je film ze života, a tím pádem pro život. Čas a obnos naň vynaložený vám po shlédnutí nebudou připadat ztracené.
     
     
    Co bylo
     
     
  • Na pražské katolické teologické fakultě byl do úřadu uveden nový děkan fakulty, prof.PhDr. Ludvík Armbruster. Jedná se o další - podle kardinála Vlka završující - krok na cestě obnovy fakulty.
     
  • Kritice médií za prezentaci antisemitských a rasistických názorů byla podrobena kniha Petra Bakaláře „Tabu v sociologických vědách“, kterou vydalo nakladatelství Votobia.
     
  • Premiér Špidla nabídl kandidaturu na prezidenta republiky Janu Sokolovi, který mj. přispíval i do Bratrstva, přednášel na kurzech a na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže.
     
  • Papež Jan Pavel II. vyslal k řešení napjaté situace do Bagdádu svého vyjednavače.
     
  • Synodní rada vyzvala všechny křesťany k modlitbám, aby řešení sporu v Iráku bylo mírové a nemuselo dojít k válce.
     
  • V rámci internetového průzkumu lze dát svůj hlas některému světci, jakožto budoucímu patronovi internetu.
     
  • V únoru se uskutečnila kampaň 30 dní pro neziskový sektor. Cílem šestého ročníku této celostátní akce je informovat veřejnost o různorodosti aktivit neziskových organizací.
  •  
    Co bude
     
     
  • Velikonoční vigilie poličského seniorátu se bude konat 19. a 20. dubna 2003. Meditační pouť bude začínat na evangelické faře v Jimramově a končit nedělní bohoslužbou v Telecím.
     
  • Postní duchovní obnova organizovaná Diecézním centrem mládeže se bude konat v Osové Bitýšce 21.-23.března (dcm.bityska@biskupstvi.cz)
     
  • 5. ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi proběhne v Praze od 8.-16. dubna 2003. Pak se přesune do čtrnácti regionálních center ČR. Jedním z hlavních témat letošního ročníku, který představí 130 dokumentů z několika zemí, bude problematika migrace.
     
  • Německá nezisková organizace Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (ASF), hledá dobrovolníky starší 18 let pro práci v Německu, kteří by se chtěli zapojit do práce na sociálních projektech, zdokonalit se v němčině a poznat místní zvyklosti a kulturu. Pobyt začíná v září a trvá jeden rok. Více informaci na http://www.asf-ev.de/cz nebo sibrt@asf-ev.de.
     
  • 16. března se v budově učiliště v Praze na Jarově uskuteční turnaj ve stolním tenisu od 13 do 19 hodin. Konečná stanice tramvaje č. 1, 9,16 - Spojovací.
  •  
     
     
     
     
    Ach ta láska
    Nechci dávat naději, nechci také ranit
    Pracuji v chráněné dílně střediska Diakonie. Několik klientek se do mne zamilovalo. Nevím si s tím rady. Nechci jim dávat naději, ale nechci je také ranit. Co dělat?
    Eva Šplíchalová, psycholožka
     
    Pracovat v chráněné dílně Diakonie je povolání, vyžadující pro nositele tohoto povolání značnou dávku sebepoznání a poznání vztahového kontextu se všemi jeho úskalími. Není přesně sděleno, jakou profesi tazatel vykonává, přesto je pravděpodobné, že tato profese musí nést mnoho signálů „pomáhající profese“ tak, jak ji v dnešním kontextu sociálních či sociálně pedagogických služeb můžeme chápat. Problém je nutno vidět ve více rovinách.
         Především - pomáhající práce poskytovaná hendikepovanému klientovi je prací ve vztahu. A to ve vztahu nesymetrickém, kdy slovo „pomoc“ nabízí úvahu o moci, kterou nad klientem chtíc nechtíc máme. A jsme-li správně „křesťansky“ vychováni, tak mít nad někým moc nám může třeba i nahánět hrůzu. Ale upřímně - mít moc nad druhým může být i velmi příjemné - jenže připustit si to ? A z druhé strany, té klientčiny: je mocný, hezký, silný, zdravý - prostě hodný zamilování...
         Co s tím? Nic víc než o tom vědět. Prostě mám určitou moc, prostřednictvím které klientce pomáhám, ale zároveň, jako vedlejší produkt tohoto vztahu, je pro ni jednoduché se do mne zamilovat a pro mě je svůdné stát se objektem zamilování...
         V další rovině problému daného vztahu je rozměr závislosti - klientkou je hendikepovaný člověk. Prostě pomáhám a tím činím druhého do určité míry závislým. Na své osobě či pouze na faktu samotné pomoci. Nu a ve vztahu závislosti je opět jedním z řešení (pro klientku i pro pomáhajícího) zarámovat vztah a možnou vznikající úzkost ze závislosti či z vlastní moci nad klientkou do definice „zamilovávám se“ - nechávám druhého se do sebe zamilovat ...
         Abych odlehčila výše uvedené těžké analytické úvahy - je ještě potřebné zmínit asi nejběžnější rozměr tohoto kontextu - k mládí a dospívání prostě zamilovávání se patří se všemi aspekty platonického zamilování se. (Tazatel použil výraz zamilovaly se do mne, nikoliv milují mě...)
         Jak z této analýzy ven a jak konkrétně odpovědět - je dobré, že tazatel si tuto dimenzi vztahu s klientkami uvědomuje. To je první krok k pokusu o řešení. Dále by bylo vhodné využít možností supervize pracovního týmu či lépe supervize individuální, kterou by již zaměstnavatel v tomto století měl svým zaměstnancům zajistit - tento způsob práce ošetřuje především v pomáhajících profesích rizika práce se vztahem a pomáhá pomáhajícímu reflektovat svá vlastní hnutí mysli v pomáhajícím vztahu. Pomáhá vytvářet hranice mezi tím, co je jeho a co je klientovo atd.
         To je ona sebepráce, která je nutným krokem k řešení uvedeného problému a mnoha dalších, které v pomáhajících profesích mohou nastat.
         A úplně konkrétně - pokud si tazatel již nyní uvědomuje, že onen stav „zamilování se“ klientek do své osoby je asi běžnou součástí pomáhajícího vztahu a navíc uvědomuje-li si i to, že mohl, byť nevědomě, na tomto stavu spolupracovat, může s klientkami tento problém otevřít. Prostě si s nimi o tom promluvit, ne tedy to na ně „hodit“ - to by opravdu ranilo. Ale otevřít problém, vyjasnit svoji pozici a své hranice a upravit tím jejich vztah, který může být pro klientku jenom hrou jak snáze unést svoje postavení hendikepovaného, ale může zároveň být velmi silným citovým hnutím, které musí klientka zpracovat tak, aby tuto zkušenost mohla zdravě integrovat do své osobnosti. A zisk pro tazatele může být velmi důležitý - posílená schopnost reflektování sebe sama, tedy hlubší poznání sebe sama ve vztahu k druhým, což je zisk, o který již ve svém životě nepřijdeme, zůstává trvalou výbavou naší osobnosti.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    Literatura
    Želary
    Ondřej Macek
     
    Tahle doporučenka by se mohla jmenovat: kniha, o které se mluví, nebo také: vesnický román trochu jinak.
         K tomu prvnímu. Prvotina člověka, kterému je osmdesát, překvapí. A pokud je to kniha, která získala Státní cenu za literaturu, může to něco znamenat. Opravdu, o sbírce povídek Květy Legátové se hodně a povětšinou velmi kladně mluví. To vše však ještě nemusí být důvod k tomu, abych ta pochvalná slova tady rozmnožoval.
         K tomu druhému. V literatuře, předepsané k zapamatování, se objevuje pojem „vesnická próza“. Není už úplná shoda v tom, kdo a co se bude takto označovat. Nálepku četby plné mravokárných dialogů, sáhodlouhých popisů venkovské krajiny, nálepku nudy, však dostalo několik autorů přidělenu a byli tak odsouzeni k nečtení. Květa Legátová píše o vesnici, o lidech v ní, o přírodě i o věcech, které se do slov skoro nevejdou, ale nuda to není. Píše o lidech, kteří vám vstoupí do snů a možná rozříznou kousek ze zahojených jizev toho, co jste sami prožili, odkryjí otázky, na které jste se kdysi dávno ptali. Její povídky se nehemží zbytečnostmi, autorka neplní stránky slovy bez obsahu.
         Věřte, nevěřte. Doporučoval bych vám těch devět příběhů shromážděných v útlé knížce Želary, devět příběhů z vísky někde v Beskydech k velmi pomalému čtení.
         Hledám slova, jak z knihy něco nakousnout a moc nenarušit atmosféru, kterou předat neumím. Povídky jsou vzájemně propojeny několika postavami. Čteme o nich někdy jako o dětech, jindy jako o dospělých. Chvílemi je jejich příběh útěkem, o kterém nevíme, jak skončí, jindy se rozmotává jako detektivka od smutného konce.
         Jednou z hlavních postav je Vratislav Lipka, nespoutaný sirotek, samorost, pro mnohé trn v oku, postrach vesnice; pozvolna se odkrývá osud jeho rodičů; čteme o jeho snech i nocích v lese; doprovázíme jej na útěku z kláštera; stojíme vedle něj, když dostává rány rákoskou. Čtenář s ním má skoro hlad, chtěl by umět věci jako on. Přeci nás však nakonec dělí i leká propast už nepředstavitelných prožitků...
         Želary nejsou žádná romantika. Potůčky tu nezurčí, ale třeba i zabíjejí; slivovice se tu jen v klidu nepopíjí, ale cítíte ji při hospodské rvačce; kapky deště rytmicky nebubnují na parapet, ale studí a bolí; prostota domů bez elektřiny nepřitahuje, ale až děsí trpkou chudobou.
         Když budete číst Želary, možná vás na chvíli obtočí lano drsných příběhů z první republiky - příběhů o životě.
     
    Květa Legátová: Želary, Paseka, 2001
     
     
    Literatura
    Jozova Hanule
    Ondřej Macek
     
    Na podzim letošního roku by měl do kin přijít film, který podle druhé knihy Květy Legátové natáčí Ondřej Trojan.
         Pokud vás sbírka povídek Želary zaujme, pak doporučuji přečíst i novelu Jozova Hanule. Je to vlastně závěr vyprávění o Želarech.
         Nejedná se tentokrát o povídky s mnoha hrdiny, ale o ucelený příběh z druhé světové války. Mladá brněnská lékařka, na první pohled intelektuálka každým coulem, musí rychle opustit město, protože její spolupracovníci z odboje byli odhaleni. Jako řešení se jeví sňatek s mužem, kterého právě ošetřovala. S Jozou, lesním dělníkem, ze Želar.
         Kniha Jozova Hanule není ani sladkým milostným románem, ani jen drsnou válečnou novelou. Prvky obojího spojuje citlivě a lehce. Až na hranici možného se otevírá obzor netušeného světa. Teprve vedle venkovské kořenářky poznává zkušená lékařka, jak se dělá medicína. Teprve tady... nachází... i obsah lásky... i bytí... i války.
     
    Květa Legátová: Jozova Hanule. Paseka, 2002.
     
     
    Jak to vidím já
    Válka s Irákem

    Václav Hurtfarář v Mladé Boleslavi
    někdejší vojenský kaplan
     
    Vyjádřit názor na chystanou válku s Irákem není jednoduché. Především proto, že nemáme dost informací. Ale kdo je nakonec má? Asi jenom určité tajné služby. Ale podle něčeho si člověk přece jen svůj názor utváří.
         Mám za to, že Irák:
         1. Se chová v posledních desetiletích vůči svým sousedům agresivně (začal válku s Íránem, okupoval Kuvajt, ostřeloval raketami Izrael...)
         2. Vlastní biologické a chemické zbraně a je připraven je použít. V minulosti tak učinil ve válce s Íránem a také proti Kurdům (na vlastním území).
         3. Pracuje na získání jaderných zbraní. Kdyby Izrael nebombardoval začátkem osmdesátých let irácký jaderný reaktor, asi by jadernou zbraň již měl.
         4. Podporuje terorismus namířený proti Izraeli a zřejmě také proti USA.
         5. Je to krutý despotický režim, který bezohledně zlikvidoval domácí opozici.
         Z těchto důvodů je Irák vážným nebezpečím pro demokratické země, především pro Izrael, USA, ale i EU. Proto je pochopitelné, že USA chtějí Irák odzbrojit. Jejich rozhodnutí souvisí s teroristickým útokem z 11. září. Američané si uvědomili, jak jsou zranitelní a chtějí to změnit. Diplomatickým i vojenským tlakem, chtějí dosáhnout, že Irák:
         1. Už nebude USA ani ostatní země ohrožovat zbraněmi hromadného ničení.
         2. Přestane s podporou terorismu.
         3. Nebude usilovat o ovládnutí oblasti bohaté na ropu.
         4. Nebude ovládán krutým a despotickým režimem.
         Podle mého má Česká republika politiku v této věci podporovat. A to i v případě, že bude třeba jít s Irákem do války. USA jsou náš nejbližší spojenec. Neměli bychom zapomenout, že Spojené státy nám poskytly rozhodující podporu už při vzniku Československa. A jak by asi dopadly obě světové války bez jejich účasti? USA také usilovaly v dobách komunistické totality o návrat svobody a demokracie do naší země.
         Pomohly prosadit i náš vstup do NATO. Myslím, že máme svému spojenci co vracet. Orientovat se v naší politice na Německo a Francii (jak po tom někteří volají), není pro nás dobré. Máme s tím prostě špatné zkušenosti (např. Mnichov). Lépe je držet se USA a Británie, i kdybychom společně s nimi měli jít do války.
         Válka je samozřejmě krajní řešení. Je otázka, zda lze mluvit o válce spravedlivé. Ale v určité situaci může být i válka menším zlem než mír, kde má zlo podmínky k dalšímu růstu. Možná, že rozhodná intervence demokratických států do bolševického Ruska či fašistického Německa by ušetřila milióny životů.
     
    Jednoznačný názor na válku v Novém zákoně nenajdeme. Je to tedy na nás. Musíme udělat nějaké rozhodnutí. Myslím, že i křesťan má být v určité situaci pro válku. Ponese za to ovšem odpovědnost. Ale odpovědnost ponesou i ti, kteří jsou dnes pro mír s Irákem. Třeba za budoucí raketový úrok chemickými zbraněmi na Izrael.
     
     
     
     
     
     
     
     
    Co potřebují potřební
    Oboustranná
    radost

    Rozhovor s Hankou Markovou, asistentkou Mirabilis
    Ptala se Jana Matušková
     
    Hanka bydlí v Krnově, studuje speciální pedagogiku v Olomouci a několikrát do roka jezdí za „svou“ rodinkou do Prahy. Není to určitě jednoduché. Povídaly jsme si o tom, proč se do projektu Asistenční péče přihlásila, o Kubíkovi i o tom, co jí pomoc rodině a dětem přináší.
     
    Proč ses pro asistenci rozhodla? Jak ses k ní dostala?
         Už několik let jezdím na rodinné rekreace s postiženými dětmi a na jedné z nich byla beseda o o.s. Mirabilis, které se na asistenční službu zaměřuje. Sháněli dobrovolníky, kteří by byli ochotni vykonávat asistenční službu v rodinách během roku. Přihlásila jsem se, protože být s dětmi v Bělči mě moc bavilo a chtěla jsem něco podobného dělat častěji. Studuji speciální pedagogiku, takže jsem ráda přijala možnost dělat něco v praxi. A také mi přijde správné, když člověk bez závazků si párkrát neudělá čas pro sebe, ale pro druhého, který to potřebuje. Radost z věnovaného času je pak oboustranná.
     
    Můžeš přiblížit rodinu, ve které pomáháš? Jak ses s ní seznámila?
         „Moje“ rodinka je z Prahy. Starám se o sedmiletého Kubíka, chlapce s mentální retardací a autistickými rysy, který má starší sestřičku Katku a maminku.
         Když jsem se hlásila na asistenci, vůbec jsem nevěděla, kam půjdu a rodinu jsem neznala. Děti a rodiny se představovaly na jednom semináři v Bělči. Zaujalo mě, že Kubík byl téměř nejmladší
         z dětí, jejichž rodiny zažádaly o asistenci - měla jsem totiž strach, že bych nějakého staršího chlapce fyzicky nezvládla. Už při prvním setkání mě rodinka mile přijala.
     
    Jak probíhá tvoje asistence v rodině?
         Většinou je to tak, že přijíždím v pátek odpoledne nebo večer. Kubík chodívá brzo spát a tak si povídáme s maminkou nebo hrajeme hry s Kubíkovou sestrou. V sobotu jezdívá celá rodinka na výlet a vracívají se v neděli večer, takže máme s Kubíkem dva dny na hraní, zpívání, běhání, skákání a procházky. Kubík nevydrží u žádné činnosti moc dlouho, hračky střídá hrozně rychle. Je rád, když hraji na kytaru a zpívám - u toho vydrží dlouho. Nebo chodíme na procházku.
     
    V čem vidíš největší přínos příležitostné asistence pro rodinu, pro dítě?
         Pro rodinu je velkým přínosem, když se může spolehnout na asistenta; na odpoledne nebo na víkend mu své dítě předat a udělat si čas pro sebe. Tím, že se rodina otevře člověku, který přichází jako cizí, poznává nové lidi a může získat další přátele. Je taky důležité, aby rodina věděla, že má kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni jí pomáhat.
         I pro dítě může být asistent nový kamarád, na kterého se těší (záleží na vyspělosti dítěte; některé mezi novými a známými tvářemi moc nerozlišují).
     
    Myslíš si, že projekt Asistenční péče II má nějaký dopad na asistenci při rodinných rekreacích v Bělči?
         Myslím, že ano. Při asistencích během roku se rodina s asistentem docela dobře seznámí, takže do Bělče pak přijíždí už jako jednotka. V Bělči se nemusí překonávat seznamovací a poznávací fáze, ale asistent už ví co a jak. A podzimní semináře pomáhají v tom, že se asistenti dovídají o dětech s postižením více z odborného hlediska (přednáší lékař, psycholog), mohou konfrontovat své zkušenosti se zkušenostmi jiných - tím se obohacuje jejich rozhled. Poznávají se lépe i mezi sebou.
     
    Co bys vzkázala těm, kteří by se rádi do asistence zapojili a nevědí, jak na to?
         Asi aby se nebáli oslovit nějaké sdružení nebo organizaci, které se asistenční službou a prací s asistenty zabývá; dnes jich je už docela hodně). Taky je nutné zbavit se strachu, že to nezvládnu (já měla docela velký strach) i z toho, jestli si bude rozumět s rodinou. Rodiče většinou ví, co mohou dovolit pro dítě neznámému člověku. Ze strany rodiny bývá asistent přijímán kladně a když se vyskytnou neshody, lze rodinu změnit.
         Zájemcům doporučuji kontaktovat např. Mirabilis. Toto sdružení není místně omezeno, takže člověk může vykonávat asistenci tam, kde chce a kde se vyskytne potřebná rodinka.
     
    Děkuji Ti za rozhovor.
     
     
     
    Mirabilis
    a asistenční
    péče

     
     
    Mirabilis je občanské sdružení pro podporu asistenční služby. Cílem jeho činnosti je vyhledávat, připravovat a vzdělávat asistenty k postiženým dětem a také přispívat k úhradě nákladů s tím spojených. Již druhý rok je těžištěm činnosti projekt Asistenční péče II, podpořený ČT a NROS ze sbírky „Pomozte dětem!“. V rámci něho působí 16 asistentů ve 12 rodinách (s 15 dětmi) po celé republice. Hlásí se nám další potřebné rodiny, kterým bychom rádi zprostředkovali asistenční službu. Proto jsme Vám, čtenářům Bratrstva, nabídli tento rozhovor a tak vám chtěli pomoc v rodině přiblížit. Rádi zapojíme ochotné zájemce.
     
     
     
    Mirabilis
    hledá
    asistenty

     
     
    Pro rodiny v Praze, Milevsku a Brně hledáme zodpovědné asistenty. Uvažujete-li o své pomoci, měli byste být ochotni cca 4-6krát ročně nabídnout rodině asistenci u dítěte - podle domluvy o víkendu, odpoledne, večer... Předpokládáme, že svoje zkušenosti a vztah k dítěti i rodině využijete následně v Bělči (letní rodinné rekreace, víkendové Setkání rodin a asistentů). Zájemci o asistenci by měli být starší 17 let a mít alespoň základní zkušenost s postiženými dětmi (např. z letní rekreace v Bělči). Nabízíme proplacení jízdného, malou finanční odměnu a úhradu pobytových nákladů na námi pořádaných akcích (podzimní Seminář, jarní Setkání rodin a asistentů), příp. potvrzení o výkonu asistence jako doklad pro školu.
     
    Více o MIRABILIS
    i asistenční službě
    se dovíte na http://www.mirabilis.cz
    nebo u koordinátorky asistenční služby
    Jany Matuškové,
    tel: 737 740 019,
         494 371 326,
    Komenského 726,
    517 21 Týniště nad Orl.

     
     
     
     
     
    Ručně a stručně
    Tkalcovský
    ministav

    F.D.
     
    V minulém roce jsme společně barvili Josefovo roucho. A když uděláme v „životě“ šatu a látky krok zpět, dostaneme se k tkalcovskému stavu. Staří Izraeliti určitě neměli velké tkalcovské továrny, ale každý ve svém stanu malý stav. Tak hurá na věc.
         Na počátku si vezmeme nějaký karton dle velikosti požadované látky. Taky nějaké nitě a bavlnky různých barev nebo jen bílé (pak se látka obarví) a nůž. Nic víc.
         Karton budeme mít jako základovou desku stavu, v níž si naděláme na jedné vodorovné hraně krátké zářezy blízko u sebe (dle předpokládané hustoty látky). Nit (bavlnku) spirálovitě provlečeme okolo základové desky stavu a skrze připravené zářezy na začátku a na konci zajistíme uzlíkem. Máme hotovou osnovu. Teď si připravíme nitě dlouhé dle šířky stavu a můžeme začít tkát.
         Na krajní svislou niť navážeme volnou a provlékáme střídavě pod a nad svislými nitěmi. Po provlečení celou osno-vou tento postup opakujeme a vždy nově provlečený řádek pevně natlačíme k již hotovému (např. hřebenem), aby tkanina nebyla řídká. Takto postupně navážeme a provlečeme nitě přes celou osnovu. Hra s barevnými nitěmi a vzory je zcela v režii naší fantazie.
         Ve finále stačí rozstřihnout nitě v mís-tě, kdy jsme si udělali zářezy do kartonu, čímž látku oddělíme od stavu, a volné konce nití zauzlíkujeme, by se nám látka nerozsypala. No a látka je hotová. Nezbývá než ji dále zpracovat.
     
     
     
     
    Nápadník
    Vigilie
    trochu jinak

    František Zbořil, Polička
     
    Koncil nicejský určil datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku. S předvečerem těchto velkých svátků je nerozlučně spjata církevní slavnost - vigilie.
         V našem seniorátním sboru mládeže už několik let trávíme vigilii společně. S tímto nápadem přišel náš farář pan Jan Dus a setkal se s velkým ohlasem.
         Každý rok v sobotní předvečer se sjedeme na předem domluvené faře v okolí Poličky, kde je vždy pro účastníky připraveno pohoštění. Společně absolvujeme pobožnost a poté si při svitu svíček zazpíváme. Na kutě jdeme brzy, vždyť hned hodinu po půlnoci vstáváme a vyrážíme na meditační pouť. Cílem je vždy některá jiná fara, kde se zúčastníme bohoslužeb. Během cesty putujeme ve společenství a přitom každý sám se sebou medituje. Při zastaveních vždy někdo z nás přečte jeden z pašijních příběhů a přitom si zazpíváme vybrané kánony.
         Vše se snažíme zvládnout tak, aby při východu slunce byl přečten poslední pašijní příběh - vzkříšení Ježíše Krista. Pozdravíme se podáním ruky a zvoláním Kristus vstal z mrtvých.
         Za ranního kuropění dorazíme na faru, kde nás čeká snídaně, posezení v kruhu souputníků a po krátkém odpočinku se společně zúčastníme bohoslužeb.
         Na vigílii se vždy moc těšíme a dá se říct, že se v našem seniorátu stala tradicí. Myslím, že by stálo za to, uspořádat něco podobného i u vás. Zkuste to a pak můžete dát vědět, jak se vydařila.
     
     
     
     
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.