Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež - 10/2003

Žiješ bezstarostně?

Ne, to by asi nebyl život. (student, 25)

Žiju se starostma, čili nežiju bezstarostně, i když zatím nemusím řešit problémy uživení rodiny a jiné veselé věci. (studentka, 23)

Ne. I když se říká „bezstarostné dětství”, dělala jsem si tak v 7 letech mnohem víc starostí. (studentka, 18)

Ne, ale moje starosti jsou spíš malé. (studentka, 18)

Subjektivně: NE, objektivně: ANO. (student, 16)

Určitě ne, ale rád bych bezstarostně žil. (student, 17)

Nežiju. Vždycky člověk najde něco, co mu dělá starosti. Ježíš říká, abychom se nestarali o zítřek, ale pro mě je těžké důvěřovat, úplně se spolehnout na jeho slovo. Přesto je mou touhou spolehnout se plně a slepě a všechno Mu přenechat. (švéd. student teologie, 21)

Absolutně. (švédský strojní inženýr, 62)

Co je starost? Že člověk neví, co si má vzít na sebe, nebo spíš, že člověk nad věcmi přemýšlí? Nevím, jak mám odpovědět. (švédská studentka pedagogiky, 26)

Nevím, moc o tom nepřemýšlím. (středoškolák, 17)

Jak projevuješ svoje lehkomyslné mládí?

Nijak, mládí už tu bylo. (student, 25)

Lehkomyslně se chovám ke svému tělu a svému zdraví a s určitou lehkomyslností taky ke studiu. (studentka 23)

Nedělám si starosti s domácností, neberu moc vážně školu. (studentka, 15)

Můžu se třeba opít a není to až takový trapas a hlavně to nikomu tak neublíží. (studentka, 18)

Dělám různé blbosti. (studentka, 18)

Nejsem lehkomyslná. (studentka, 15)

Nemám rád povinnosti, si dělám, co chci. (student, 16)

Asi nejsem tak zodpovědný (k sobě a k druhým), jak bych měl být. (student, 17)

Chovám se jako děcko. (školák, 14)

To mně zní negativně. Nebrat nic vážně, být povrchní. Všechno nějak dopadne, nezodpovědný přístup. (švéd. student teologie, 21)

Neposlouchám, co mi druzí říkají, a dělám věci na truc. (švédský strojní inženýr, 62)

Být pozitivní a bavit se. (švédská studenka, 26)

TANEČNÍK NA LANĚ
Rabi Chajim z Krosna, Baalšemův žák, přihlížel jednou se svými žáky představení provazolezce. Sledoval ho s takovým soustředěním, že se žáci začali divit, co ho na tom bláznivém divadle může tak upoutávat. „Tento muž,“ odpověděl rabi, „nasazuje do hry vlastní život. Nemohu říci proč. Jedno je ale jisté: V okamžiku, kdy se prochází po laně, nemůže myslet na svých sto zlatých, které si tím vydělá, neboť kdyby na ně pomyslel, zřítil by se.“
Martin Buber,
Chasidská vyprávění

zpět na obsah

Kam na školu

Proč studovat
církevní školu

Eva Drozdová

Několika studentů církevních škol jsem se zeptala: Proč jsi se rozhodl/a studovat na církevní škole?

Protože mě trochu zajímá teologie (sociální předměty jsou taky zajímavé), ale nejsem žádný teolog. Jeden z důvodů je i ten, že to je denní studium (dálkové mi nevyhovovalo) a je to církevní škola. Sice ne evangelická, ale to nevadí. Je tu určitá ekuména, a člověk po čase zjistí, že ačkoli jsme každý z jiné církve, přece nás spojuje jedno pouto, a tím je víra v Ježíše Krista.

J. Šimšová, studentka DORKAS v Olomouci

Přijde mi úžasný luxus moci studovat něco nejen pro zaměstnání a získání specializace, ale fakt pro život. Chci se tu naučit žít s Bohem, studovat Bibli a získávat základy pro práci s lidmi.

studentka ETS Praha

A proč ne? Je to škola jako každá jiná. Akorát máme jednu hodinu týdně náboženství a sem tam nějakou nepovinnou mši. A taky se na vás nikdo nekouká jako na blbce, že jdete v neděli do kostela, a proto nemáte čas.

Daniela Stolařová, studentka Arcibiskup. gymnázia v Praze

Zatoužil jsem hlouběji poznávat Boha a studovat Písmo. Začal jsem uvažovat o studiu na biblické škole a když jsem viděl, že Bůh mému záměru žehná, přihlásil jsem se po rozhovoru se svým pastorem.

student ETS Praha

Protože jsem to měla blízko domova, ale to není ten pravý důvod. Neovládám moc matematiku, nebaví mne. Na naší škole matematika není a na školu jsme se dostala. Jsem moc ráda, že tu studuju.

studentka CSZŠ Brno

Myslím si, že církevní školy jsou lepší, už proto, že jsou menší, mají lepší (osobnější) přístup ke studentům. Není to jen prosté střídání kantorů před tabulí. Čekala jsem více věřících studentů, věřící učitele. Úmyslně jsme se přihlásila na křesťanskou školu, moje představy se splnily. Mělo by být více takových škol.

studentka CSZŠ Brno

Na školu mě přilákala její pověst - a s ní právě i to, že se jedná o školu, kde víra a křesťanství má své pevné místo. Neměla jsem o ní příliš konkrétní představy, kromě toho, že se tu dozvím víc o práci s dětmi. Vítala jsem okolí věřících lidí a trochu tušila, že mně to nějak pomůže i v mé osobní cestě za Bohem.

Hana Gronová, absolventka VOŠ Svatý Ján pod Skalou

Protože jsem měla jistotu, že tady budu přijata. Přijata nejen na školu, ale přijata „za svou“. Dostala jsem tu šanci.

studentka CSZŠ Brno

Vždy jsem chtěla studovat sociální obor. Toto přání mě vedlo ke hledání školy. Nejsem nejlepší studentkou, tak jsem musela hledat školu kterou bych zvládla. Tímto nechci říci, že na církevní školu se může dostat každý. Musíte mít vědomosti. Nic není zdarma, jak se říká. Tato škola je celostátně uznávanou a studenti jsou dostatečně připraveni na svoje budoucí povolání (i co se praktické stránky týče). Vyrostla jsem v nábožensky založené rodině a i z tohoto důvodu mi vyhovuje tato škola. Studenti tady nekouří, neberou drogy ani jiné omamné látky. Jsme tady jedna velká rodina. Pomáháme si navzájem. Myslím si, že tak by to mezi křesťany mělo být. Pán Vám žehnej.

Ester Martynková, studentka DORKAS v Olomouci

Aktualizovaný Katalog církevních škol a školských zařízení naleznete také na: http//skolstvi.cirkev.cz

V posledních devíti číslech Bratrstva jsme Vám představovali školy. Církevní školy. Školy, jejichž zřizovatelem jsou církve. Představili jsme Vám jen jejich zlomek – jen v Katalogu církevních škol a školských zařízení, který vydává školská sekce České biskupské konference, je jich celkem uvedeno 126, od mateřských po vysoké. Českobratrská církev evangelická je zakladatelem celkem osmnácti škol – tří mateřských a základních, osmi speciálních škol při střediscích Diakonie, tří středních odborných, tří vyšších odborných a jedné konzervatoře. Církevní školy a školská zařízení jsou vesměs otevřeny všem, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Studovat na těchto školách mohou tedy i ti, kteří nemají žádné náboženské povědomí, ale jsou ochotni přijmout jejich duchovní rozměr. Přestože celkový počet církevních škol není v poměru ke státním školám nijak veliký, jedná se o velmi významnou alternativu, po které je u nás stále větší poptávka. Církevní školy nabízejí nejen vzdělání a výchovu k obecně platným zásadám civilizované společnosti a umožňují svým žákům vzdělání a výchovu v křesťanském duchu. Stejně tak v těchto školách najde své místo i ten, který by ho vinou svého postižení nebo sociálního zařazení jen velmi těžko hledal ve „světské“ škole.

zpět na obsah

Film

X-man
Mery

X-Men 2, X-Men 2
(USA 2003, 120 min)
scénář: Daniel P. Harris
kamera: Newton Thomas Sigel
režie: Bryan Singer
hrají: Patrick Stewart, Hugh Jackman, Ian McKellen, Halle Berry

Fanoušci komiksového žánru si přijdou na své. Vám, kteří jste viděli první díl a líbil se, doporučuji shlédnout i jeho pokračování. Je nabitý triky, příběh je trochu temnější než minule, ale na druhou stranu se tvůrci snažili zachovat stejný styl. A ten mám ráda (stejně jsem to ocenila i u Men In Black II). Děj je rychlý a strhující. Je rozhodně vidět, že tvůrci měli k dispozici mnohem více peněz než minule.
Hrdinové tentokrát nezachraňují lidstvo před tou horší částí mutantní společnosti, ale musí se postarat sami o sebe. Nepřítelem tedy není zlý mutant, ale člověk. Dozvíme se trochu víc o Wolverinovi, Rogue se zbavuje obav z kontaktu s jinými osobami a také nás čeká smutná chvilka.

Okénko

Kosmos

JanSkála

Komu připadá Země málo tajuplná, ať pohlédne do vesmíru. Dohlédne hodně daleko, ale až na konec ne, protože vesmír je nekonečný. Původně, říkají, měl vesmír velikost jednoho atomu a všechna hmota v něm byla smrsklá. A pak nastal Třesk. Nyní se vesmír rozpíná, okolo něj ale nic není, ani čas, ani prostor, a tak proto je nekonečný. O budoucnosti jsou dvě hypotézy: buď se bude rozpínat dál, anebo se zas smrskne. Nevím ale, která z nich v současnosti vede (má víc příznivců). A co bylo před Třeskem? Zřejmě nějaké bezčasí. Ono je to s tím bezčasím docela komplikované. Já osobně mám takovou teorii, že „před” bezčasím byl pravě ten svět, v němž teď žijeme. Takže budoucnost už byla. Ale nenechejte si tímto nenadějným (a snad kacířským) výplodem zkazit náladu, podobných teorií jsem stejně jako kdokoli schopen vymyslet mnoho, a raději poslyšte anekdotu: Astronóm mal prednášku v synagóge. Na konci hovorí: Niektorí odborníci si myslia, že naše slnko vychladne a všetok život zahynie o 4 až 5 miliárd rokov.Zrazu niekto zo sály sa pýta: Prosím, koľko ste to povedali?- 4 až 5 miliárd rokov.- Chvála Bohu! Ja som najprv počul, že miliónov.

zpět na obsah

Dělníci víry

Evangnet - teologie internetu?
Rozhovor s Filipem Kellerem a Tomášem Hančilem
ptal se Samuel Titěra

Evangnet. Rozcestník, nabízející více než jen cestičky ke stránkám sborů ČCE, ústředí, časopisů a mládeží: najdete zde také aktuální databázi kontaktů na faráře a sbory, časy konání bohoslužeb. Zároveň Evangnet hostí většinu sborových stránek; díky tomu je jejich vyhledávání velice snadné: jmenosboru.evangnet.cz – a jste tam, kde potřebujete být. Prostřednictvím podobně jednoduché emailové adresy můžete zkontaktovat zástupce sboru, aniž byste věděli, jestli zrovna má kazatele a kdo jím je. Rozbíhá se také debata na aktuální témata víry, administrace a mnohého dalšího. Jednou z nejdůležitějších nabízených služeb je i Evangnetický kalendář s nejaktuálnějšími informacemi. O tom, jak to, že tu Evangnet najednou je a proč, jsme si povídali s Filipem Kellerem a Tomášem Hančilem.

ST: Jak byste starému konzervativnímu člověku, který prohlašuje, že počítače jsou jistě ďáblův vynález ženoucí lidstvo do zkázy, vysvětlili smysl Vaší práce?
FK: Těžko.

ST: Dnes to vypadá, že Evangnet je (odjakživa) profesionální balík služeb, nabízený zdarma, dobře fungující, rychlý - a přece tu ještě před časem nebylo nic. Jak to všechno začalo?
FK: Ve sboru v Praze u Salvátora. Mluvili jsme nejdřív o internetových stránkách pro Salvátor, pak jsme se přeorientovali na rozcestník pro všechny sbory – chtěli jsme podpořit elektronickou komunikaci v rámci církve. Zpočátku šlo hlavně o průhledné adresy a přehled informací o všech sborech na jednom místě. Když Evangnet začínal, měly už některé sbory internetové stránky i e-mailové adresy. Ale každý někde jinde a těžko se v tom orientovalo. Dnes jich je většina na Evangnetu.
TH: Rozšíření orientace na službu pro celou církev bylo reakcí na absenci odpovídající aktivity v oblasti internetu ze strany Synodní rady. Přitom nejde jen o praktickou stránku věci (např. informace o sborech), ale i o teologickou rovinu. Elektronická komunikace je novým prostorem, ve kterém se musíme naučit pohybovat a stejně jako ostatní svět ho coby církev proměňovat.

ST: Co vás vedlo k rozhodnutí provozovat služby Evangnetu na profesionální úrovni? Výsledek je jistě velikým usnadněním komunikace v církvi – ale nikdo Vás k tomu nenutil, možná ani nedával požehnání. Pokud vím, tak ani synod ani SR zatím tuto Vaši práci oficiálně neocenili.
FK: Aby Evangnet obstál, musí být na úrovni, která bude budit důvěru i u pochybujících, a musí poskytovat služby, které budou uživatelé považovat za užitečné. O takovou úroveň se snažíme; zpřehlednění a zjednodušení komunikace v církvi bylo jedním z našich cílů. Opravdu nás k tomu nikdo nenutil a požehnání jsme nečekali. Synodní radě jsme spolupráci nabízeli, zatím zůstalo u toho, že sekretářka SR aktualizuje informace o všech sborech (registrované sbory si informace mohou měnit přímo).

ST: Stojí za financováním serveru a Vaší činnosti jen vaše obětavost a příspěvky občanského sdružení, nebo máte nějakého bohatého mecenáše? Co podpora z církevního ústředí?
FK: Mecenáše nemáme, bohatého už vůbec. Z církevního ústředí také nic nedostáváme. I když pro Evangnet pracují všichni zdarma, samozřejmě něco stojí technické vybavení, datové přenosy, doména, atd.
TH: Evangnet přerostl nápad skupinky nadšenců a stal se z něj portál s celocírkevní působností. Bylo proto nutné mu dát právní formu, lépe zaručující kontinuitu, finanční zajištění atd. Církevní vedení opravdu neprojevilo o práci Evangnetu nejmenší zájem, i když jsme s jednotlivými představiteli o Evangnetu osobně mluvili. Ostatně je tomu tak dodnes. Proto jsme se rozhodli založit občanské sdružení, které je nyní právním subjektem stojícím za Evangnetem. Má svoje vedení, stanovy a chce se stát bází, která z Evangnetu udělá víc než jen aktivitu nadšenců: důvěryhodnou instituci s jasnými pravidly a s dostatečným zázemím pro pokrytí potřeb uživatelů, k jejíž aktivitě se mohou připojovat další. Kdokoli chce práci Evangnetu podpořit, může se stát jeho členem.

ST: Jaké má Evangnet personální a technické zázemí?
FK: Začínali jsme ve třech, trochu se to obměnilo, základ zůstává, postupně přibylo pár dalších, kteří mají na starost třeba určitou část. Všechno, co vzniká na vlastních počítačích, končí na jednom serveru.

ST: Kolik ze svého volného času strávíte prací pro Evangnet?
FK: Někdy víc, někdy míň. Celkem dost. Vyčíslit to nedokážu.
TH: Evangnet pomalu roste do fáze, kdy již nebude možno očekávat jeho růst bez honorování práce klíčových spolupracovníků. Pomalý rozvoj, se kterým se stále potýkáme, je často způsoben tím, že se na Evangnet dostává až po placené práci, brigádě atd., tedy po zajištění živobytí.

ST: Máte nějaké další blízké cíle? Co dál?
FK:Cíl základního rozcestníku se vcelku naplnil, začíná se užívat i Evangnetický kalendář. Ten se může stát dobrým pomocníkem pro plánování akcí a informování o nich. – Rádi bychom, aby se Evangnet stal prostorem pro diskuse ke konkrétním akcím i na aktuální témata týkající se církve, křesťanství, teologie, života.
TH: Dlouhodobým cílem Evangnetu není však pouze informovanost a interní církevní komunikace, ale změna přístupu k elektronické komunikaci ze strany církve. Tím se dostávám zpět k první otázce. Je třeba, aby byl Evangnet chápán jako misijní pokus, pokus ovlivnit a proměnit elektronickou komunikaci. Jako pokus ukázat, že církev nesmí tuto oblast zanedbat. Bude to dlouhý proces. Evangnet notně klopýtá, ale máme naději, že se stane místem, odkud bude působení víry prosvítat skrze monitory nejrůznějšího typu...

ST: Tak Vám přejeme hodně nadšené spolupracovníky. A díky za rozhovor. •

zpět na obsah

Kniha

Samcologie
David Sedláček

„Ave Maria, gratia plena.” Tento citát evokující mariánskou spiritualitu není vybrán náhodou. Knihu Martina Fendrycha „Samcologie“ jsem nemohl dlouhou dobu nijak „uchopit“ přesto, že jsem byl příběhem doslova „uhranut“. Zpětně, když jsem po několikáté přemýšlel, čím mě tato kniha vlastně zaujala, našel jsem si svůj klíč; jako bych četl nějaký novodobý rytířský román.
     Příběh knihy je nesen několika rovinami, které se navzájem proplétají a tvoří tak svět, kterým se hlavní hrdina Fukar prodírá. Jedna rovina je jakousi profánní oblastí, je to upadlý svět boje, intrik, prostředí tvrdé a záludné politiky České republiky jednadvacátého století (se vším post-komunistickým marasmem) a mafiánských praktik. Fukar táhne od jedné překážky ke druhé, obchází nástrahy, někdy upadá do léček a pastí, svádí bitvy s „vnějším nepřítelem“ i se sebou. Odnáší si z nich šrámy a jizvy, které zdobí tvář bojovníka, někdy však i věnce vítězství.
     V tomto světě není žádného světlého bodu, který by mohl dát naději na zvrat, z něhož by vytryskla síla dobra. Dokonce ani „farář od nás ze sboru“, jedna z mnohých postav příběhu, není schopen onen záchytný bod poskytnout, navzdory svému duchovnímu povolání. Jako by symbolicky představoval impotenci instituce, od níž se přinejmenším očekává působivé slovo pokoje. Rytíř Fukar se pouští každý den do nového boje spoléhaje na své i Boží síly (na imaginárním štítě nese slova písně „Pán Bůh je síla má“), přesto je jeho energie vždy brzo vyčerpaná a s tím snad i ideál boje dobra se zlem. Kam se v takové situaci uchýlit?
     Jestliže jsem se na začátku dotkl mariánské spirituality středověkého rytíře, pak právě pro druhou rovinu Fendrychovy knihy. Bojovník Fukar se totiž má kam schovat, ví o jednom světlém bodě; rytíř Fukar se utíká do odpočinutí či spočinutí v náruči své madony. Jde o klíčovou postavu příběhu, Fukarovu těhotnou ženu Magdu. Ona je tím protipólem k rozháranému světu, jakýmsi svatým místem. Ona je téměř nehybnou, jakousi nadsvětskou ikonou (i když v tomto světě a z masa a kostí) a jen pouhé zření životaplné madony Magdy uvádí rytíře Fukara do blaženého vytržení. Vše je postaveno do protikladu: rychlý, chlapský (velmi zranitelný) svět nelítostného boje a těhotenstvím „zpomalená“ Magda, ztělesňující pokoru a mírnost. Mnohovrstevnatý labyrint Fukarových zápasů a Magda, která se téměř po celý příběh nachází v jakési svatyni „kuchyně a horního pokojíku“. Fukar neustále poznává, že těhotná madona Magda ve své pokoře a mírnosti ví; ona ví mnohem víc, ona zná tajemství života. Ona je znamením života. Možná proto nemůže Fukar trvale přebývat v její svaté přítomnosti a utíká opět na cestu hledání sebe sama, mnohdy naštván na svou madonu, drážděn její jinakostí.
     Možná čtenáři Fendrychovy knihy objeví jiný klíč, možná budou strženi hledáním „zcela náhodných a neúmyslných“ podobností se skutečností, možná je více zaujme kriminální zápletka. Ať tak či onak, stojí tato kniha rozhodně za přečtení.

Nápadník

Podobenství naostro
David Nečil

Nad smyslem a významem biblických podobenství či příběhů lze přemýšlet různými způsoby. Někdy stojí za to si je nejdřív prožít. Jak se to dá dělat? Například tak, jak to uskutečnili na kursu v Křižlicích. fk

Podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-16)
Základem úspěchu bylo, že jsme nikomu nic neřekli. Jenom jsme sdělili, že služba na druhý den je obtížnější, a proto se nebude losovat jako obvykle, ale bude dobrovolná. Ovšem výjimečně za určitou odměnu.
     Protože brambor na škrábání bylo opravdu hodně, přibírali jsme další a další v různých částech dne. Večer pak byli všichni odměňováni – napřed ti, co pracovali od večeře, pak ti z odpoledne, od oběda atd., přesně podle podobenství.
     První byli mile překvapeni – taková čokoláda po pěti dnech na táboře není k zahození, ovšem radost brzo vystřídaly protažené obličeje a vztek těch, kteří čekali přece jenom víc, když poctivě pomáhali celý den. Bručeli přitom, jak je to nespravedlivé. Oproti podobenství tu ovšem byl také jeden rozdíl: ti, kteří pracovali jenom krátce, pak začali odměnu odmítat – že si ji za takovou chvilku nezaslouží. To bylo moc potěšitelné. Celkově však převládaly výhrady a nespokojenost.
     Nakonec přemýšlivější přišli na to, o co jde. Pak jsme četli podobenství a mluvili o spravedlnosti.

Téma trpělivosti na motivy Izákova příběhu o kopání studní (Gn 26,15-25)
Každý z účastníků dostal list papíru, ze kterého měl natrhat co nejdelší pruh papíru. Asi po patnácti až dvaceti minutách si každý měl svůj papír podepsat a pak byly sebrány k „měření“. Vzal jsem svazek všech proužků a před očima účastníků roztrhal na malé kousky. Mluvili jsme o jejich pocitech, o marnosti, o tom, jaké to je, když někdo zmaří naše úsilí. Nakonec jsme četli o Izákovi, jak kopal studně a i přes úklady nepřátel se nevzdával.

Co bylo

Výstavu obrázků postižených dětí „Já a můj asistent“ si v třebechovickém ev. kostele prohlédlo téměř 180 návštěvníků. Výtěžek 1975,- Kč využije sdružení Mirabilis k podpoře školního asistenta pro Madlenku V. (1. třída ZŠ).

Věřící starokatolíci se budou scházet k pravidelným bohoslužbám v jihlavském kostele Českobratrské církve evangelické každou neděli v 11 hodin. První slavnostní bohoslužby se konaly na první neděli adventní.

Jordánský vynálezce zkonstruoval speciální modlitební koberec vybavený elektronickým zařízením, které ukazuje počet pokleknutí. Vedla ho k tomu skutečnost, že jako mnoho dalších muslimů zapomíná, kolikrát poklekl během některé z pěti každodenních modliteb pravověrného muslima.

Američtí archeologové našli v jeruzalémském údolí Kidrón náhrobek s textem, podle něhož tam byl pohřben Simeon. Jemu bylo podle biblického svědectví předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Když rodiče přinesli Ježíše do chrámu, vzal jej Simeon do náruče a chválil Boha.

Muzeum T.G.M. Rakovník a Římskokatolická farnost v Rakovníku pořádaly třídenní Festival duchovní hudby, na kterém mimo jiné vystoupil pěvecký sbor Církve bratrstké v Rakovníku.

Co bude

Dvanáctej Báječnej bál bude 16. ledna v sále středního odborného učiliště, Učňovská 1, Praha 3 (konečná tramvají č. 1, 9, a 39 „Spojovací“). Ač na jiném místě, tradiční zůstává začátek v 19.00 hod. Stejně tak je počítáno s tanečními, které budou předcházet.

Mirabilis připravuje nástěnný kalendář s obrázky postižených dětí na rok 2004. Objednat si jej můžete na jaroslav.matuska@upce.cz, 737 739 389. Stojí 85,- Kč a podpoříte tím asistenční službu. Více na http://www.mirabilis.cz.

V kostele u Martina ve Zdi v Praze budou 24.12. půlnoční bohoslužby.

13.12. bude v Soběslavi na náměstí Vánoční Rolničkovský jarmark, na kterém budou klienti středska Diakonie Rolnička prodávat svoje výrobky. Rolnička také přichystala kalendář na rok 2004, ve kterém klienti nakreslili ty, kdo s nimi v Rolničce pracují.

V lednu 2004 navštíví Českou Replubiku zakladatel hnutí „Víra a Světlo“ a „Archa“, Jean Vanier. K veřejnosti promluví v pátek 16.1.2004 v Praze a v neděli 18.1.2004 v Brně. Pořadatelé nabízí rodinám s mentálně postiženými členy účast na jednodenním programu, který je vyhrazen setkání Jeana Vaniera s komunitami hnutí Víra a Světlo. Více na http://viraasvetlo.evangnet.cz, tel 548 527 998 nebo 603 831 735.

zpět na obsah

Církev

Nová synodní rada
Eva Drozdová

V sobotu 22. listopadu 2003 při slavnostních bohoslužbách v pražském kostele U Salvátora byla instalována nová synodní rada Českobratrské církve evangelické, na šest let tak, jedna žena a pět mužů, přijali vedení své církve. Takto by mohla znít zpráva z tisku, ale „kdo jsou ti krásní lidé“?
Zvykli jsme si je souhrnně označovat „synodní rada“, tak nejprve trocha statistiky: tři evangeličtí faráři, jedna lékařka, metalurg a ekonom statistik. Průměrný věk je 56 let, dva z nich se narodili na Vysočině, dva v Praze, další v Ostravě a v Mladé Boleslavi – zde také většinou prožili své dětství, a to i přesto, že se za svůj život všichni v průměru stěhovali více než čtyřikrát. Většinou byli pokřtěni v miminkovském věku, jen jeden až na prahu dospělosti. Konfirmováno bylo pět ze šesti, a to v průměrném věku 14,5 let. Dá se říct, že čtyři pocházejí z tradičních evangelických rodin, dva si svou cestu k víře a do kostela našli v mládí, do církve se nenarodili, přišli do ní.
Otázky i odpovědi jsme si posílali emailem. Odpovědi měly menší zpoždění, které nepřičítám technickým problémům, ale nutnosti se znovu a pozorně podívat na znělku Večerníčku, někdy hledání ve slovníku. Těžké také bylo charakterizovat se jednou větou, souvětí bylo povoleno. Výsledek Vám předkládám – „to jsou ti krásní lidé“: Kdo nebo co Vás v životě formovalo (chcete-li, nejvíce ovlivnilo)?

Co se Vám vybaví, když se řekne „Jircháře“?

Co je Vaším největším potěšením?

Jaký je Váš nejhorší zážitek z křesťanského prostředí?
Joel Ruml

Rodinné prostředí a rodiče - každý jinak, sbory, ve kterých mi bylo přáno žít; tříleté nádenictví na stavbě a vůbec kontakt s lidmi necírkevními.
Studentské roky s mnohým veselím a trochou rozčarování.
Že se nemusím tvářit, že je všechno na mně.
Leccos se dalo nést a unést, ale povinná účast na jednom režimním janskolázeňském mírovém semináři, někdy v první polovině osmdesátých let, to byla síla.

Mahulena Čejková

Rodina, skauting, evangelická mládež u Klimenta. Pořadí nerozhoduje. V 50. letech minulého století, kdy jsem dospívala, to byly velmi silné impulsy pro můj život. Měla jsem také štěstí na výborné spolužáky na Akademickém gymnáziu v Praze.
To byla kolej pro studenty bohosloví. Za mých mladých let se tam konaly přednášky, kde se scházela mládež. Dnes je to už myslím jinak. Budova je pronajatá nebo dokonce prodaná?
Mým největším potěšením jsou vnoučata, rodina vůbec, a pak práce na zahradě, na kterou mám čím dál tím méně času. Pak taky muzika, aktivně i pasivně provozovaná. A čím jsem starší, tím více stojím v obdivu před přírodou, kterou Pán Bůh stvořil tak dokonale.
To, že se zhoršují mezilidské (omlouvám se za to slovo) vztahy i mezi členy církve. Hádky ve staršovstvech a nenávist. To je pro mne asi to nejbolestnější.

Pavel Klinecký

Chronologicky: Jaroslav Foglar – Jestřáb, Jiří Lejdar a Renatus Schiller (oba faráři ČCE), kavárna Slavie sedmdesátých let, jazz a gospely, jedna holka, co jsem si ji pak vzal, jeden kolega dělník v ČKD - dnes bohatý podnikatel.
Nezapomenutelný kvas, kde se rodila teologie v praxi, krystalizovaly mentality, učilo se žít a sranda a láska vítězila nad smutkem a nenávistí.
Ač nikoli Heidelberský katechismus, tak samozřejmě to, že „nejsem sám svůj“. Kdybych byl, zaplakal bych.
To mně vyprávěl jeden kolega farář před třiceti lety: v úterý večer na schůzi staršovstva dohodli, že na jaře pozvou na biblickou hodinu souseda – katolického kněze. A ve středu ráno volal církevní tajemník, „jak to, že organizujete nepovolenou ekuménu?“ Rozumíte, církevní tajemník byl bolševický dohled, často bývalý estébák, a někdo ze staršovstva mu to musel donést ještě v noci! Jak ten Jidáš. Hned tak něco horšího mě nenapadá.

Miloš Rejchrt

Jak to mám vědět? Jenom odhaduji: Kristus, Satan, rodiče a sourozenci, manželka a děti, Ladislav Hejdánek.
Jirchářské čtvrtky s Jiřím Němcem, Ladislavem Hejdánkem a Janem Sokolem, posléze soužití s vícero mně dodnes milými přáteli (a přítelkyněmi).
Toulání prosluněným provoněným lesem, když rostou houby, smrže obzvláště.
Zbožné kecy, zvláště o lásce k církvi.?

Pavel Stolař

Asi prostředí žižkovského a jarovského sboru, sdružení a všichni faráři tamtéž.
Kolejní prostředí, jehož atmosféru jsme studentům teologie my „normální“ studenti trochu záviděli.
Formulací otázky si říkáte o odpověď ve znění Heidelberského katechismu: Mým největším potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší spasitele svého Ježíše Krista – alespoň takhle nějak jsem si to zapamatoval a tak se mi to moc líbí. Starobyle, ale krásně vyjádřeno. A pak mám spousta malých potěšeníček, třeba když mě manželka podrbe pod levou lopatkou.
Některá nelaskavá jednání sester a bratří, na kterých jsem se možná i podílel, která se táhla dlouhou dobu a bez zřejmého smíření – škoda. Konkrétní nebudu.

Pavel Prosek

Vlivů, které můj život formulovaly, bylo vícero. Těžko vyjádřit, který opravdu nejvíce. Snad moje žena.
„Jircháře“ – na ty mám moc pěkné vzpomínky. Jednak na přátele bohoslovce a také na pěkné čtvrteční programy a setkání se zajímavými lidmi ( v období 1955 až 1960).
V současné době v lidské rovině vedou vnučky.
Setkání s necitlivým a nebratrským postojem k bližnímu.

Kolik hodin spí čert?

Jdou tři velbloudi po poušti v řadě za sebou. První říká: „přede mnou poušť, za mnou velbloud“. Druhý říká: „přede mnou velbloud, za mnou velbloud.“ A třetí říká: „přede mnou velbloud a za mnou taky.“ Jak je to možné? (nápověda: nejdou ani v kruhu, ani to není stín...)

Na kolika vozidlech jezdí Večerníček?

Co je to „patena“?
Joel Ruml

Prý nikdy nespí, ale doufám, že existují metody, jak ho uspat, a že také účinně fungují.
Ten třetí lže. Ale já to znám a když jsem nad tím poprvé dumal, tak jsem v tom hledal hodně všelijakých fíglů a ani trochu jsem nemyslel na to nejjednodušší vysvětlení.
Už jsem to dlouho neviděl, odhaduji, že tak na třech nebo čtyřech.
To je talířek na hostii (přeneseně chléb k večeři Páně).

Mahulena Čejková

Čert nikdy nespí.
To fakt nevím (na tohle jsem byla vždycky špatná). Třeba je dohnala další karavana. Nebo se stačili přeskupit a ten první šel dozadu a teď je poslední.
To dopíšu, až se podívám (myslím koníček, takové jednokolejko a autíčko).
Náhodou našla ve slovníku! Patena, řecky diskos, obětní miska, na níž leží hostie pokrytá pallou, od začátku mše do obětování.

Pavel Klinecký

Dřív čert nikdy nespal. Ale snižovalo to jeho výkonnost, a tak zavedli v pekle povinný spánek a třísměnný provoz. Výkonnost čertů výrazně stoupla.
Třetí velbloud byl trouba: šel jak velbloud za tím vpředu, opakoval, co slyšel, a neměl vlastní názor.
Nevím, a vy víte, kolikátý papír Večerníček ukazuje? To si pamatuji právě z Jirchář - jednadvacátý. Ale nikomu se nepodařilo spočítat, po kolika schodech vystupuje…
Miska, zpravidla z vzácného kovu, na chléb, hostii při Večeři Páně.

Miloš Rejchrt

Tak tři-čtyři hoďky za jedno tisíciletí.
a) K jejich karavaně se přidal čtvrtý velbloud, b) Žádný čtvrtý se nepřidal, ale ten třetí blbě viděl, c) Dobře viděl, leč fata morganu, d) Neviděl nic a kecal, f) Nekecal a dobře viděl, ale šel pozpátku.
Ten lítá, ne?
Liturgické nádobí, talíř na tělo Páně.

Pavel Stolař

Jistě narážíte na rozšířenou pověru, že čert nikdy nespí. Protože však ani já jsem nedokázal zlobit své okolí nepřetržitě, dovolím si tvrdit, že čert spí alespoň 6 hodin a 10 minut denně, nejlépe však asi v neděli dopoledne při kázání.
Když mluví velbloud, tak je možné snad už úplně všecko.
Nejvýše na jednom, a to ještě kdoví jestli. Podle zákona o provozu na pozemních komunikacích nejsou houpací kůň ani monocykl vozidla. Šlapací autíčko také ne.
Pro toto slovo existuje několik výkladů:
1. Zkomolený výraz pro nepravou Athenu
2. Zmatený dotaz slováckého šachisty po patu s králem na sloupci a. „Pat – hen – na - a“
3. Nabídka něčeho nějakému Patovi
4. Konzervativní výklad slova je miska na hostii.

Pavel Prosek

Čert nikdy nespí.
Nevím, asi jde o přelud.
Na „Večerníček“ nekoukám, připouštím, že nějaká vozítka tam jsou.
Patena je miska na hostie.

Členům nové synodní rady a všem čtenářům Bratrstva dlužím odpověď na otázku pod označením římská dvě – ten třetí velbloud prostě kecá, vymyslel si to.

Věřím, že členové nové synodní rady budou jako ti první dva velbloudi v karavaně, a že také jako karavana, držící při sobě a věrně jdoucí za svým cílem, budou spolu žít celých šest let, na které si je zástupci církve na synodu zvolili. Příchod karavany je vždycky radost. Tu radost přeji i do jejího počínání. •

Zvnějšku obtloustlý kliďas, uvnitř často nejistý hledač; zvnějšku snad i společník, zevnitř někdy samotář a nesmělouš; navenek robustní fanda řádu, uvnitř soucitník s dost měkkým srdcem; co vlastně jsem opravdu já?

Asi přátelská, spolehlivá. Spíš laděná optimisticky, i když jsem dříve bývala veselejší. Mám ráda řád ve věcech (obecně; doma to tak úplně neplatí). Nelžu a nekradu. Někdy nejsem trpělivá a rychle se naštvu, pak mne to mrzí.

Jako svou charakteristiku doplnil fotografii básničkou Jiřího Oulíka:
Na židli značky „Thonet“
jde snadno napsat sonet.
Na židli značky „Dřevo Humpolec“
už to tak dobře nejde.

Dosti zručný kutil, zvláště v manuálních oborech, trpící komplexem nadceněnosti.

(dovětek, který chce mít u fotky:
Cílevědomě jsem se připravoval na zasedání Synodní rady již od nejútlejších let)

Prostorově výraznější, samonaštvávací, strýček Skrblík.

Jako většina mužských trochu ctižádostivý a ješitný. Má-li snad nějakou dobrou vlastnost – ponechává na úsudku druhých

zpět na obsah

Ach ta láska

Rodiče se rozvádějí
Rodiče mi řekli, že se rozvádějí.
Myslí si, že když jsem skoro dospělá, pochopím to.
Nemůžu se s tím ale vyrovnat.
Nemůžu jim to odpustit. Jak se k tomu mám postavit?
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež

Když jsem dostal Vaši otázku, udělal jsem si malou anketu mezi Vašimi vrstevníky. Všichni odpovídali: to by se mě tedy strašně dotklo, příp. to se mě strašně dotklo (ti, kteří to také prožili). Rodina, manželství rodičů, to je jako hnízdo, základní prostor bezpečí a jistoty. Když ho rodiče dětem berou, mizí i to bezpečí a jistota. Váš prožitek je tedy úplně přirozený. Říkám, prožitek. Skutečnost, pokud se Vaši rodiče rozejdou kultivovaně, nemusí být zdaleka tak ohrožující.
     A pak je tu pohled rodičů. Vzpomínám si na případ z praxe (jednotlivosti jsou pozměněny). Otec s dvěma skoro dospělými dcerami. On cítí dlouho manželský nesoulad, odcizení. Byl dlouhodobě citově vyhladovělý a deptaný. Mluvil o situacích z poslední doby. Už nemohl v manželství dál. A dcery říkaly: „Ale tati, vždyť je to doma docela dobré, až se pozmění tamto a tamto, bude to zase dobré.“ Nebyl bych věřil, že mluví o stejném manželství. Tak rozdílné pohledy. Ale, rozumíte: pro ně to bylo to hnízdo, pro něj místo citového odcizení. – Zkuste si udělat co nejreálnější obraz, jak to vnímají rodiče. Jak to cítí, proč se chtějí rozejít, jak budou asi spokojení potom? Ba, mají povinnost to hnízdo pro Vás držet, jak to jen jde. Ale mají také právo na partnerský vztah, který jim vnitřně něco dává.
     Jak se k tomu postavit? Radil jsem Vám seznámit se s pohledem rodičů. A z druhé strany: znají oni Váš? Vědí, že totéž, co pro ně je třeba „totální odcizení“, pro Vás je teplé a bezpečné hnízdo? Není to moc pravděpodobné, ale možná to bude kamínek, který ovlivní, kam se váhy rozhodování vychýlí, když jim to zřetelně a opakovaně dáte najevo.
     Dejte, prosím, pozor, abyste se nedala zneužít. Pan profesor Matějček napsal na jednom místě: Dítě se může stát jazýčkem na vahách konfliktu a přitěžovat jednomu nebo druhému podle toho, na kterou stranu se přikloní. Může se stát jejich samolibým soudcem, může se stát povolným nástrojem, jímž jeden z rodičů trápí toho druhého. To je neblahá možnost. Ale máte i jinou, velmi cennou. Může převzít velmi pozitivní úlohu prostředníka, který pomáhá odstraňovat nepřátelství a zlost jednoho na druhého, který informuje jednoho i druhého nezaujatě, pravdivě, který sám nezraňuje a snaží se urazit hrot jejich vzájemného zraňování.
     Ptáte se na odpuštění. Určitě pro ně čas přijde. Ale nepospíchejte s ním. On musí projít čas hněvu a smutku. Je odpuštění, které řeší vztah mezi dvěma stranami, a o to se rodiče také nějakým způsobem musejí zasloužit (přinejmenším o ně stát). A pak je odpuštění, kterým to budete řešit Vy sama v sobě a pro sebe. Pro to lidská duše potřebuje, aby se napřed mohla zlobit a tesknit. Až potom bude léčivé odpuštění. Ale ten čas nějak poznáte sama, uvidíte.
     A ještě něco. Asi jste dosud žili v rodině hezky. Pak vězte, že to hnízdo, tu hlubinu bezpečnosti si nesete v sobě. A jestli se Vašim rodičům podaří rozejít kultivovaně a uspořádat život šetrně, pak i to hnízdo, s dírami a trhlinami, budete cítit i vedle sebe.

zpět na obsah

Kniha

Polní výzkum ukrajinského sexu
Věra Nečasová

Útlá knížka s provokativním názvem (není těžké si domyslet, že byl zvolen s cílem knihu co nejlépe prodat) poprvé vyšla v roce 1996 na Ukrajině a vzbudila zde obrovský ohlas. Její autorka se záhy stala nejpopulárnější současnou ukrajinskou spisovatelkou. Česky vyšla roku 2001 v překladu Rity Kindlerové jako první překlad díla současné ukrajinské literatury po dvanácti letech.
     Do značné míry autobiografická próza Oksany Zabužko působí jako spontánně napsaná zpověď, vzniklá z naléhavé potřeby „vypsat se“ z čerstvých bolestných prožitků. Vzpomínky na dávnou i nedávnou minulost přecházejí ve filozofující esej, prozaický text občas prokládá báseň. Napoprvé není snadné se čtenářsky orientovat v neustále se střídajících časových rovinách, v asociativních přechodech od jednoho tématu k druhému. Ani faulknerovských závorek ohraničujících celé odstavce nás autorka neušetří. Mění se i gramatické osoby vyprávění – stále však odkazují k stejné bezejmenné hrdince – ukrajinské básnířce toho času pobývající v USA.
     Výchozím bodem jejího neuspořádaného vyprávění je nedávné ztroskotání bouřlivého (mad love) vztahu s ukrajinským malířem Mykolou. Stáváme se svědky jeho počátku i nezadržitelného spění ke katastrofě. To je však jen jedna tematická vrstva textu. Velmi otevřeně podaný intimní příběh je neoddělitelně spjat s básnířčiným UKRAJINSTVÍM („…v životě sledované to byl první ukrajinský chlap“) – a právě těžký osud ukrajinské kultury a jazyka a (oprávněné) obavy o jeho budoucnost tvoří další tematický okruh prózy. Vypravěččina ukrajinská identita, její vědomí rodu, zděděné „historické trápení“, vlastní těžké dětství pod dohledem KGB, otec, který prošel GULAGem, – to vše se za jejího pobytu v USA střetává s americkou realitou „země s kodexem vynuceného štěstí“ s neznalostí a nepochopením, ba přímo s nemožností být pochopena: „vy neznáte závislost na neochvějném, metafyzickém zlu, kdy na vás vůbec nezáleží – když vyrůstáš v bytě, který je permanentně odposloucháván…“
     V textu-zpovědi je tedy (mimo jiné!) obsažen jak popis sexuálního života jedné ukrajinské básnířky, tak vyznání jejího vztahu k rodné zemi a jejímu jazyku – vyznání nesentimentální, hořké a bolestné – všemu navzdory („nemáš na vybranou… pro to, co je v tobě zakleté – věrna mrtvým, všem těm, kteří klidně mohli psát – rusky, polsky, někteří i německy – a žít úplně jiný život, místo aby se vrhali jak dříví do uhasínajícího ohně ukrajinštiny…“), ale i úvahy o smyslu umělecké tvorby vůbec a o odpovědnosti člověka za vlastní život.
     Oksana Zabužko dosáhla svým dílkem takové obliby nejspíš proto, že se v něm dotkla řady ve své zemi dosud tabuizovaných témat. Odvážila se nahlas vyslovit pocity své generace ukrajinských intelektuálů a umělců – ovšem těch „praktikujících“ Ukrajinců, řečeno slovy jedné mé známé. Nejobecnější téma – co znamená být ženou – se prolíná s tím, co znamená být ženou na Ukrajině, a navíc básnířkou, která CHCE psát ukrajinsky na konci 20. století – a k tomu se ještě ocitne v USA.
     Doporučuji všem starším 18 let, kteří by chtěli aspoň trochu porozumět národu nám zeměpisně blízkému, a přitom stále tak málo známému (Ukrajinci nejsou jen stavební dělníci!).

Zabužko, Oksana: Polní výzkum ukrajinského sexu. Přeložila Rita Kindlerová. Praha, One Woman Press 2001.

Ručně a stručně

Barevný linorit
Alena Popelová

Linoryt má jednu velkou výhodu. Můžete pomocí něho vytvářet mnoho exemplářů stejných obrázků, stejně jako pomocí dalších rytů a vůbec všeho, na co se dá nanést barva a obtisknout (vystříhaný papír, listy stromů, krajka, ruce, nohy, bramborová tiskátka).
     Lino – správně PVC – můžete koupit, moderní typy však mají na povrchu jakousi tužší a odolnější vrstvu a pracuje se s nimi špatně. Nejlepší je získat materiál starší, použitý a zasloužit se o jeho recyklaci. Rydla se dají sehnat ve výtvarných potřebách. Při rytí si určitě chraňte ruku, kterou neryjete, pracovní rukavicí, nejlépe koženou. Obrázek si můžete načrtnout přímo na PVC fixou, nápisy musí být pochopitelně zrcadlově obráceně.
     Druhá fáze spočívá v práci s barvou. Výtvarné obchody opět nabízejí speciální barvy a válečky. Barva se válečkem rovnoměrně rozprostře na sklo, na ni se přitiskne linoryt, který se i s barvou sloupne a obtiskne na čtvrtku. Dá se také improvizovat s temperou a houbičkou na nádobí a nanášet barvu přímo. Nezapomeňte se pracovně obléct a stoly schovat pod noviny. Zaschlé obrázky se mohou dovybarvit pastelkami. Zajímavé jsou tisky světlou barvou na tmavý papír nebo na látku.
     Pokud chcete linoryt vyzkoušet na mládeži (na setkání mládeže, ne na vlastní kůži) věnujte jeden večer rytí a druhý tisku a sežeňte co nejvíce rydel. Rytí zdar!

zpět na obsah

HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.

Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.

I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.

Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová

Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah