Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 1   ročník 45
 
OBSAH:
Dort
Zastavení
Abych se nepřihlásil na pilotní kurz
Liturgii nemáme a nepotřebujeme
Co k tomu Bible?
Přitahuje nebo odrazuje Vás u církve liturgie?
O té naší liturgii
Usmát se můžeš vždycky
Strado & Varius
Stát
Prostředí, kam lze přijít
EkoIntro
Co bylo
Co bude
Překážky pro seznámení
Polární Ural
Podobenství zase jinak
Drátěné ozdoby
Viktor Fischl Obžalovací spis
Konvent
Křížovka
Okno naproti
Svatí blázni
Čeká má duše
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Dort
Zdeněk Šorm
 
Znáte to, jak pejsek a kočička dělali dort? Ne? Tak to si určitě přečtěte. Pobavíte se, poučíte a možná získáte i vhled do tajů evangelické liturgie. A pokud vám mladší sourozenci nebo vaše děti „Povídání o pejskovi a kočičce“ od Josefa Čapka nepůjčí, nic si z toho nedělejte, Pavel Prejda vám to v tomto čísle bohatě vynahradí. A jak na Nový rok, tak po celý rok. Zásoby předsudků jsou opravdu nevyčerpatelné. Vybrat z nich jenom deset, to byl úkol skoro nadlidský. Každého, který vypadl, jsme litovali. Vždyť je to naše rodinné stříbro.
     Ale Usmát se můžeš vždycky. I jako redaktor Bratrstva, i jako diplomovaná zdravotní sestra. V každém Povolání. A dokonce i jako gay. Stačí, když máš Prostředí, kam lze přijít. Jistěže nevzniká samo sebou. Předpokládá nějaké Dělníky víry. Má-li mít ale dělník co dělat, musí tu být nejprve nějaký nápad. A ten nespadne jen tak z nebe. Alespoň se to tak říká. Já si tím ale nejsem úplně jist. Možná, že ty nápady z nebe přímo pršej. Jde jen o to, jestli třeba s Honzou Skálou otevřeme Okénko nebo si najdeme chvíli na posezení v kaňonu s Vojtou Veselým, abychom nezůstali uzavřeni ve své ego, ale odkryli třeba své Eko. Potom se ta nebeská vláha má kam vsáknout. A jinak to asi nebude, ani co se našich Vztahů týče. Kdo se neptá, ten se nic nedoví. Kdo se zeptá, ten možná najde odpověď i v tomto ročníku Bratrstva. Díky Kristýně a jejímu Slovníčku ji snad najde i ten, kdo marně luští evangelické ptydepe. A doufám, že se nám s vaší pomocí podaří otevřít i další obzory. Honza Zahradníček začal na Uralu, ale čeká nás také třeba Uppsala nebo Island. A možná společně poodhalíme i roušku Zjevení. Kdo má oči k vidění, viz.
      přání do nového roku? Mám: Abychom my redaktoři ani vy čtenáři nedopadli jako ten zlý pes, co pejskovi a kočičce dort snědl a potom naříkal: „…to jsem si dal, co ono to bylo v tom dortu všechno namícháno, že z toho mám takové ukrutánské bolení!“
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
text telegramu
 
blahoslavení
vy chudí
bohatí
královstvím
toho boha
který se stal
chudým
s chudými
 
Kurt Marti
 
zpět na obsah
 
 
 
Zjevení
Abych se nepřihlásil na pilotní kurz
Zdeněk Šorm
 
Po útoku z 11. září 2001 si prý Pentagon přizval scénáristy katastrofických filmů, aby vojenským a bezpečnostním odborníkům pomohli vytipovat, čeho se ještě mohou od teroristů dočkat a co je tedy třeba pro bezpečnost země udělat. Osnovatelé hrůzostrašných vizí neměli dělat nic jiného než dříve, a přece se najednou ocitli v úplně jiné roli a jejich práce dostala úplně jiný význam. Protože fantasmagorická pohroma byla skutečností, stali se z těch, kdo se přiživují na lidské touze po napětí a na katastrofických hysteriích, najednou dělníci naděje. Jejich nápady ztratily punc dobře vykalkulovaných strašáků, staly se z nich základní kameny bezpečnosti. Teprve souvislosti dávají věcem jejich význam.
     Budu-li se dívat na takový horor z pohodlí své sedačky, budu asi nejsilněji vnímat to, co s mým poklidem nejvíc kontrastuje. Možná to ve mně vyvolá příjemné napětí a mrazení, možná se znechuceně odvrátím od toho cynismu, který kvůli vlastnímu zisku nasadí lidem noční můry do hlavy. Uvidím-li ale tentýž horor, budu-li ho zároveň prožívat, možná si spíš všimnu, jak jej autoři pojali, jak ho předložili: Jako nevyhnutelný osud, nebo jako výzvu? Jako slepou náhodu, nebo jako důsledek nějaké příčiny? Jako bezbřehou ničivou sílu, nebo jako něco, co přes všechny úspěchy nakonec ztroskotá, protože se ochota k oběti ukáže silnější? A dozvím-li se navíc, že ho napsal někdo, kdo prochází tímtéž, co já, asi mi ta důvěra nebude ani připadat jako naivní pohádka.
     A tak pro mne, co jsem si přečetl něco o tom, co mohl mít Jan před očima a za sebou, když ji psal, nesplývá už Apokalypsa s katastrofou ani se strašením podomních obchodníků se spásou, kteří se jako supi slétávají na mršinu otřeseného sebevědomí. Taky už tuším, proč Luděk Rejchrt nazval její komentář „Zpěv o naději“. Pokouším se té písničce přizvukovat, když se na mne při zprávách valí jedna hrůza za druhou a z obrazovky se na mne bohorovně culí inženýři tunelů a z propasti se vynořující ctitelé totality, abych se taky náhodou nepřihlásil na pilotní kurz nebo si alespoň nepřipnul odznak nějaké třídní nenávisti. Doufám, že to má smysl, a proto jsem pro letošní rok přizval do Bratrstva pár kolegů písničkářů, díky kterým nám snad ta Janova melodie přejde do krve.
 
Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc na věky. Amen.
     Hle, přichází v oblacích ! Uzří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen.
     Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.
     Já Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos. Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“
Zjevení 1,4 – 11
 
zpět na obsah
 
 
 
Naše předsudky
Liturgii nemáme a nepotřebujeme
David Sedláček
 
Že liturgii nemáme? Dobře. Co pak ale jsou evangelické bohoslužby? Chce se tím říci, že naše bohoslužby jsou neřádné, ba dokonce nepořádné? To asi bude sotva kdo tvrdit. Přesto, vezměme tento předsudek vážně a zamysleme se, odkud a jak se tu vzal.
     Slovo liturgie je ve slovníku nás evangelíků velmi vzácné. Dříve se neužívalo vůbec a vyskytovalo se toliko v teologických knihách. V Bibli se slovo liturgie kupodivu užívá, žel jen v řeckém originálu. Bylo možno se s liturgií v evangelickém prostředí setkat, ale to už bychom museli přes hranice, třeba do Němec. Zdá se tedy, že pro českého evangelíka liturgie byla vyhynulým druhem. Ovšem bylo a je tu prostředí, kde je liturgie hojně pěstována. Ano, jde o římské katolíky. Český protestant protestuje a listuje biblí a nejednou mu na jazyk připadnou slova proroků na adresu baalových uctívačů. Takovou středověkou temnotu brát jen trochu vážně?! Došlo k setkání s liturgií, ale také k jejímu odmítnutí. A zde bychom mohli říci, konec příběhu. Ale je tomu tak skutečně?
     Nemůžeme zůstat jen u takto popsané zákopové války mezi českými evangelíky a katolíky. Byl to snad záměr reformačních otců – liturgii zrušit? Je tedy evangelická bohoslužba neliturgická? Reformace liturgii nezrušila, ale začala ji nově promýšlet. Ať už to byli kalvinisté či luteráni nebo husité či Jednota bratrská, všichni měli a slavili bohatou liturgii, každý podle své tradice. Přesto je zapomenuta nebo odmítána.
     Po Bílé hoře jsou protestanti zakázáni, přežívají hloučky tajných evangelíků. Důsledek? Bohatá evangelická tradice, i ta liturgická, pomalu upadá do zapomnění. Toleranční patent přichází po dlouhých letech (pozdě, ale přece) a v jinou dobu, v pietismu 18. století. Klade se důraz na vnitřní zbožnost a čistotu, na niterné prožívání Ježíšova příběhu. Vše vnější, tedy i liturgie, je nepodstatné. Bohoslužba je radikálně zjednodušena: písně, modlitba, Písmo, kázání, občas Večeře Páně. A hlavně: je potřeba se odlišit, nebýt jako oni, katolíci. Reformace je nahlížena očima pietismu, vznikají mýty a nepřesnosti. Několik příkladů: věří se, že už reformace zrušila každonedělní Večeři Páně a prosadila její občasnost, že zrušila svíce, kříže, liturgické barvy nebo zpívanou liturgii atd.
     Jestliže máme pochopit evangelický předsudek vůči liturgii, pak jeho kořeny hledejme zde: v zapomnění doby protireformace, v pietismu s jeho specifickými důrazy, v potřebě se odlišit, jak od římských katolíků, tak i od Němců luteránů, ano, mnohdy svou roli sehrál i český nacionalismus se svými mýty o době husitské jako revoluci proti katolictví, proti vůbec celému dosavadnímu křesťanstvu.
     Odtud pramení nechuť se liturgií zabývat. Pořád převažuje pocit, že je vlastně nepotřebná. Ano, kdybychom ořezali křesťanství úplně na kost, abychom získali to podstatné, co bychom měli zachovat v největší nouzi, pak zůstává zvěstování evangelia a víra. Liturgie by byla nepodstatná a nepotřebná. Ale žijeme v takové nouzi? Nemáme spíše liturgii přijímat jako Boží dar, co nám Bůh dává navíc a zdarma?
     Dnes liturgii znovu objevujeme a s ní také reformaci; vůbec celou církev obecnou. Zjišťujeme, že dějiny církve nezačaly v roce 1781. Objevujeme katolíky a jejich liturgické bohatství, oni zase objevují nás a reformaci. Je to vzájemné. Liturgie nevede válku mezi křesťany, ani nestojí proti Božímu Slovu, naopak, vyrůstá z něj.
 
Autor je studentem ETF UK, členem evangelické liturgické iniciativy „Coena” (http://coena.edunix.cz)
 
Liturgie?
Co k tomu Bible?
Michal Kitta
 
Zatímco ortodoxní Židé v Bibli nacházejí mnoho předpisů pro oběti, očišťování, liturgická roucha apod., křesťané ji čtou trochu jinýma očima. Bible pro nás není učebnicí, manuálem, návodem. Je pro nás stále nově ožívajícím svědectvím o tom, co Bůh pro lidi udělal. Jak na dobrou zprávu kterýkoli adresát zareaguje – je jeho věc. Černoch si v kostele zatancuje, britský lord se odváže tím, že si ležérně přehodí nohu přes nohu. Liturgie bohoslužeb není předepsána.
     Přesto je v Bibli proces vznikání křesťanské liturgie zmíněn, např. v 1. listu Korintským ve 14. kapitole. Nebo v ustanovení večeře Páně – 1. Korintským, 11. kapitola. Tak, jako lze chodník považovat za organizované kameny, po kterých se dá lépe chodit, je i liturgie organizované setkání křesťanů, aby byl co největší duchovní užitek z času, který společně stráví. Vždyť Bůh není Bohem chaosu, naopak chaos přemohl.
     Když i polocivilizovaní ruští anarchisté poznali, že cara přeperou, jen když se zorganizují do komunistické soldatesky (hodně negativní příklad), tím spíše by měli křesťané vědět, že církev nemá být babylón, ale jednota. Jde totiž o víc.
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Liturgii nemáme a nepotřebujeme
Přitahuje nebo odrazuje Vás u církve liturgie?
   
Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
 
„Přinde na to, esli se nalévá kvalitní hrozen.“ (vytrženo z kontextu) Překlad: Záleží na tom, jak často je vysluhována Večeře Páně.
 
Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let
 
Spíše odrazuje. Zdá se mi, že liturgií se společenství lidí v církvi uzavírá veřejnosti, staví mezi sebe a příchozí zeď, kterou ti příchozí musí přelézat. Měli bychom být otevření.
 
Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let
 
Liturgie je dědictví. Je viditelným setkáním božího s lidským, společným viditelným velebením; na rozdíl od víry, která se děje uvnitř a vidět není. Dobře slouží i v obdobích, kdy se víry nedostává.
 
Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
 
Bohužel nejsem v žádné církvi organizována, tudíž mě žádná liturgie nepřitahuje, ani neodpuzuje.
 
Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
 
Jak která církev, jak která liturgie. Vadí mně mrtvo při bohoslužbě; můžeš říct jako kazatel cokoliv, žádná odezva. Ať řeknem společně aspoň „amen“. Zase když se z liturgie stane „kafemlejnek“, stýská se mi po neotřelém jedinečném slovu.
 
Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let
 
Odpovídám: Ani jedno, ani druhé, pokud je v rozumné míře. Je potřebná, ale zároveň by neměla dominovat v životě a poslání církve.
 
Lary Hauser
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
 
Jsem pokřtěný katolík, vyrůstal jsem ve skvělém katolickém společenství, skautoval a hrál „rytmické mše“ v osumašedesátém. Asi to ve mně zapustilo kořínky. Navíc jistá obřadnost a různé obřady mě vždycky tak trochu přitahovaly. To by bylo ale na delší povídání.
 
Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let
 
Spíše nepřitahuje, někdy odrazuje, ale proč ne, jestli to někomu pomáhá na cestě k Bohu.
 
Eva Drozdová
pracuje na oddělení mládeže ČCE, 25 let
 
Její pestrost vítám, ale nevyhledávám, ráda měním. V časech mé malověrnosti jsem za ni vděčná.
 
Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
 
Z mé zkušenosti kazatele (to mi asi potvrdí každý, kdo s tím má trochu zkušeností): ne vždy musí být má promluva dobrá, ne vždy se vyvede, ne vždy sedne posluchačům, ne vždy inspiruje k přemýšlení ty, jimž je určena. V takové situaci, kdy bych se nejradši mlátil do hlavy za tak hloupé kázání, jsem šťastný a velice vděčný, že existuje liturgie, která Ježíšovo poselství předává spolehlivě dobře vždycky. Co víc můžu předat než to, co je vyjádřeno při každém slavení Eucharistie.

A co vy na to:
  • Jak by se mi mohlo nelíbit něco, co dostávám od narození každou neděli :-)
  • Liturgie mě odrazuje jen v případě, že se mi nelíbí – resp. když je shromáždění nestandardní a nevím, co můžu ještě čekat.
  • Možná by stálo za to, zkusit najít/upravit liturgii tak, aby více vyhovovala/zaujala mladší lidi (teenagery). Což se v naší církvi trošičku/zlehounka/velmi opatrně děje.
  • Spíše přitahuje, ale všeho moc škodí, a to i v případě liturgie.
  • Ano, přitahuje! Připadá mi v bohoslužbě nepostradatelná a myslím, že je jí u nás málo. (socioterapeutka 25)
  • Neodpuzuje, ani nepřitahuje, Bůh může promlouvat k srdcím lidí různými způsoby. Svůj účel má i liturgie. (studentka 17)
  • Liturgie mne přitahuje, rád se jí aktivně účastním, samozřejmě v přiměřeném rozsahu. Podmínkou však je, aby ji lidé prožívali, aby chápali (cítili), o co jde. (student práv 20)
  • Nedá se říci, že by odpuzovala. Myslím, že má v církvi své místo. Ale ani osobně mě zvlášť nepřitahuje. (studentka 18)
  • Liturgie je jistý pořádek bohoslužeb. (nezaměstnaná 28)
  • Liturgii mám ráda. Je dobré, když je bohoslužba promyšlená, když se do ní zapojí co nejvíce lidí. Když nás vede k Bohu cele, skrze náš rozum, city, tělo. (studentka 25)
  • Nepotřebujeme, aby kniha byla hezká, vkusná, s kvalitní grafikou. Informace v ní obsažené přece můžeme načerpat stejně i z cyklostylované samizdatové verze. Jistě. Nepotřebujeme to, ale jsme rádi, když je pěkná, když používá mimo verbálního i další projevy, protože se prostě lépe čte.

  • zpět na obsah
     
     
     
    Liturgie?
    O té naší liturgii
    Pavel Prejda
     
    V našem sboru vypukl liturgický spor, který se v dalších měsících proměnil v malou liturgickou válku.
         Při malování totiž bratr Karel odstranil z kostela kalich a na jeho místo dosadil kříž. Sestra Věra mu to oplatila hned druhý den. V nestřeženém okamžiku pověsila na kazatelnu archaickou dečku s třásněmi a husitským červeným kalichem uprostřed. Bratr Karel se urazil, že jsem se ho nezastal.
         Abych si ho udobřil, zařadil jsem následující neděli do přímluvné modlitby společně opakovanou prosbu: „Pane, smiluj se!“ Jeho burácivý hlas zněl celým kostelem. Sestra Věra, naopak, zarytě mlčela. Příští týden mi ale přinesla sbírku Karafiátových modliteb. Prý ji doma náhodou našla při úklidu. A tak ji napadlo, že by se mi mohla hodit.
         Bratr Karel, povzbuzen posledními bohoslužbami, prosadil na staršovstvu užívání ubrusů v barvách liturgického roku. Raději jsem ani oči nezvedal směrem, kde seděla sestra Věra. Marné bylo vysvětlování, že i Luther se křižoval a Hus zpíval mariánské písně. Ačkoli se bránila, byla, chudinka, přehlasována. Ale nakonec to pro ni dopadlo nečekaně dobře. Mezi přítomnými presbytery se totiž nenašel nikdo, kdo by koupil látku a ubrusy ušil. A bratr Karel nemá doma šicí stroj.
         Aby svůj nedostatek napravil, nechal u své známé vyrobit keramickou mísu a pohár na večeři Páně. Když už neslavíme eucharistii pravidelně každou neděli, tak ať alespoň při tom používáme moderní nádobí. Stříbrný pohár se nám prý stejně pomalu rozpadá a navíc, jak řekl, je po Němcích.
         Sestra Věra zase nemá ráda svíčky. Zjistil jsem to, když na neděli připadl svátek všech svatých. Chtěli jsme si při bohoslužbách připomenout všechny letos zemřelé členy našeho sboru. Na stole Páně ale nebylo co zapálit. Místo připravené svíčky se tam objevila vázička s odpudivě vyhlížejícími umělými květinami. Přiznávám, že tohle mě rozzlobilo. Bez výčitek jsem ji nemilosrdně a krutě potrestal. Příští týden jsme zpívali pouze písně z Dodatků.
         Sestra Věra je naše věrná duše. Každou neděli je v kostele. Mám ji upřímně rád. Ale že s sebou jednou na biblickou hodinu přinese bustu Komenského (na klavíru je totiž takové prázdné místo...), to jsem opravdu nečekal. Sestra Věra po biblické odešla domů, Komenský však zůstal. Nedá se nic dělat. Myslím na bratra Karla a říkám si, že už dlouho jsme při bohoslužbách nezpívali Otčenáš...
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Povolání
    Usmát se můžeš vždycky
    Rozhovor s Klárou Koutnou, diplomovanou zdravotní sestrou
    Eva Drozdová
     
    Zdravotní sestra nepatří mezi nejsnadnější pomáhající profese. Jak ses rozhodla, že jí budeš?
         Napadlo mne to ve třetím ročníku na gymnáziu, kdy jsem šla dobrovolně se svou kamarádkou na týden na praxi do nemocnice. Rozhodla jsem se, že chci být zdravotní sestrou, resp. instrumentářkou, víc jsem nad tím nepřemýšlela. Podala jsem si přihlášky a po maturitě jsem šla na VOŠ zdravotnickou, obor všeobecná sestra. Pak následovaly spousty praxí, zákonitě muselo přijít i rozčarování, získala jsem jiný náhled.
     
    Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako zdravotní sestra? Ptám se na vzdělání.
         Já jsem nejprve studovala gymnázium, potom tři roky vyšší zdravotnickou školu, obor diplomovaná všeobecná sestra, a potom tři roky bakalářské studium na první lékařské fakultě UK.
         Byli jsme jedinou zemí na světě, která připravuje sestry k povolání na střední škole. Ve věku 15 až 19 let není člověk ještě sociálně zralý a připravený na náročné situace, se kterými se může v této profesi setkat, následkem pak bývá častá profesionální deformace. Všude jinde sestry získávají kvalifikaci po ukončeném středoškolském vzdělání, minimálně na vyšší škole či na vysoké škole a univerzitě.
         V současné době tedy nestačí vystudovat střední zdravotnickou školu, většina sester získává kvalifikaci na VOŠ a připravují se i kvalifikační bakalářské programy. Nyní jsou nabízeny tyto programy pouze pro absolventy s ukončeným zdravotnickým vzděláním. Už se dá ale vysledovat rozdělení do skupin A až C, s tím, že do skupiny A patří právě absolventi vyšších škol a specializací v oboru, sestry bakalářky a sestry magistry, do skupiny C patří ošetřovatelky, pomocnice.
     
    Zdravotnictví je už několik let velmi diskutované téma, snad nikdo si s tím neví rady. Co ty ze své praxe vidíš jako problém?
         Obecně velkým problémem jsou dluhy nemocnic a již známý nedostatek financí ve zdravotnictví. Zákonitě muselo přijít to, že nemocnice budou šetřit, a to mnohdy velmi radikálně. Nejen, že nejsou peníze na odpovídající platy, šetří se na materiálu a na lécích apod. Plat může být a je důvodem odchodů do jiného zaměstnání. Přístroje a specializovaná pracoviště v republice máme, jsou jen někde, ale jsou relativně dostupná všem. Bohužel u nás nemá pracovník ve zdravotnictví odpovídající osobní ohodnocení a nedá se mluvit ani o společenské prestiži.
     
    Část studia jsi strávila v zahraničí, v Německu a ve Skandinávii. Můžeš porovnat situaci tady a tam?
         Rozdíl je v přístupu k nemocným. Zdravotní sestra v zahraničí je velmi samostatná. Role sestry je být nejen ošetřovatelkou ale i edukátorkou. Pacient v nemocnici dostane svou sestru a ta je zodpovědná za jeho péči a provází ho, pak se o několik pacientů současně stará skupina odborných sester a ošetřovatelů. Velký rozdíl je také v organizaci práce na oddělení. Provoz v nemocnicích je přizpůsoben pacientům, ne lékařům – žádné hektické umývání před vizitou, buzení dlouho před snídaní, „aby se vše stihlo“. Také třeba poměr personálu a pacientů je v zahraničí a u nás dost rozdílný, někdy až hraniční. Ve Finsku je lépe dořešen systém péče o pacienta po převozu domů a kontakt s rodinou.
         Velký důraz ve světě i u nás se klade na zdraví a velmi podporovaná je prevence nemocí. Zdravotní pojišťovny a lékaři pochopili její význam. Zvýhodněné plavání, preventivní vyšetření prsu, zdravotní prohlídky po čtyřicítce, prevence rakoviny tlustého střeva, lékařské prohlídky předškolních a školních dětí, ale třeba i výuka správného čištění zubů.
     
    Teď trochu osobněji. Jak se promítá tvoje víra v práci zdravotní sestry?
         Nyní pracuji v Psychiatrické léčebně v Bohnicích na dětském pavilonu, na oddělení chlapců s poruchami chování. Agrese mezi dětmi je velmi zarážející a bolestná. Někdy toho mám dost a mám chuť toho nechat. Pochopila jsem, že toto povolání je o spolupráci v kolektivu, o lidském přístupu a o pomoci a podpoře, a k tomu člověk nemusí být křesťan. Zdravotní sestra je někdo, kdo by měl být bližním, bližním v nemoci, ve smutku. Usmát se můžeš vždycky, už tím pomáháš. Setkala jsem se ale také s tím, že má nevěřící kamarádka dokázala povzbudit a provázet umírajícího, myslím, že bych to tak jako ona nesvedla.
     
    Děkuji za rozhovor. •
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kniha
    Strado & Varius
    Samuel Titěra
     
    Letos na jaře jsem vplul do víru knižního veletrhu – a najednou jsem si uvědomil, že mám v kapse jen dvoustovku a zpátky nemůžu, protože by mi propadl lístek. Achich. Nadšený, omámený a nešťastný jsem bloudil mezi miliony knih, nasával tu tajemnou vůni písmenek, osahával, chutnal – a hledal svou vyvolenou, jedinou knížku, kterou si budu moci odnést. Marně jsem se utěšoval tím, že alespoň tolik neutratím, když s sebou nic nemám.
         Nakonec jsem udělal dobré rozhodnutí: koupil jsem si pohádkovou knížku. Nakladatelství Brio se snaží vydávat knížky pěkné po všech stránkách, sází na luxus a pečlivost. Pomalu se některé knihy vrací na úroveň šedesátých let v Odeonu... Mezi jinými vydalo Brio velké výpravné vydání LaFontainových bajek – kniha jedna báseň. Ty bych si ovšem za své dvě stovky neodnesl. Do oka mi padla podlouhlá tenká kniha s pěkným barevným obalem: Strado & Varius. Příběh o pařížském houslistovi Variusovi a jeho housličkách: o nerozlučném přátelství – a zároveň o hravosti, laskavosti a výtvarné nadanosti autorky, čechokanaďanky Martiny Skaly. Nevím, čím si mne nakonec kniha získala více, ale nelituji a koupil jsem si nedávno i druhý díl: setkání s Mozartem, odehrávající se tentokrát v Praze. Nejde o velký příběh a velkou roli při vnímání hrají ilustrace. Napadá mě ale stále častěji, že tahle kniha je jedna z těch, kterou dám svým dětem. Už proto (hlavně proto) jsem hrdý na svou národnost a svůj jazyk, že mohou moje děti číst takovéhle knihy. Laskavé, veselé, krásné – a česky.
         Zkuste třeba k prvnímu jarnímu dni nebo ke dni matek dát Strada & Variuse svému mladšímu sourozenci – nebo mamince. Uvidíte, že je to potěší.
     
     
     
     
    Okénko
    Stát

    Jan Skála
     
    Stát je jenom jako. Je to všeobecně sdílený výmysl. Ale to neznamená, že není. Je a navíc má pěkně velkou moc. Vlastní represivní složky, které mají občany chránit, a občané zas na oplátku musí poslouchat jeho nařízení a zákony. Zní to trochu drsně, ale vlastně to není až tak hloupý výmysl.
         Jenže stát často nefunguje. Naložili jsme toho na něj tolik, že se s tím nedokáže vypořádat. Zatížili jsme jej funkcemi a klamně se spoléháme na to, že všechno vyřeší, když je to jeho povinnost. Stát je křehká věc, někdy se ani nerozvine a už se sesype. Je dennodenně zvenku i zevnitř vystaven mnoha tlakům, které zpochybňují jeho suverenitu či dokonce existenci. Třeba když nějaká skupina řekne, my se chcem odtrhnout. Světové bezpečnostní a ekologické hrozby taky jednotlivé státy nevyřeší. A spolu se domlouvají těžko, jsou přece háklivé na svou (domnělou) suverenitu a své (domnělé) zájmy. Kdo má ale tedy ty funkce přebrat? Papež a šlechta, stejně jako dřív? Synodní senior ve funkci předsedy Světové rady církví? Volný trh? No, ten určitě ne. Nějaké nadstátní a podstátní instituce by ale větší autoritu získat měly.
         Nakonec, byli jsme před státem, budeme i po něm... samozřejmě žertuji. Neříkám, ať státy zrušíme, to nejde, jen je třeba zbavit je těch úkolů, na něž nestačí. Stát musí zůstat. Představte si, že bychom se zrušili a spojili třeba s Němcema.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Dělníci víry
    Prostředí,
    kam lze přijít

    Rozhovor s farářem Tomášem Drobíkem
    Kristýna Červinková
     
    Občanské sdružení LOGOS je ekumenické křesťanské společenství, jehož cílem je vytváření podmínek pro zdravý duchovní rozvoj homosexuálně orientovaných občanů a jejich integraci do společnosti a církví, podpora partnerských a rodinných vztahů a sociální činnost pomáhající lesbičkám, gayům a jejich rodinám v krizových životních situacích i při nalézání zodpovědného životního stylu. Logos usiluje o osvětu v otázkách týkajících se homosexuality ve společnosti i církvi a ve spolupráci s dalšími organizacemi se věnuje také aktivitám zaměřeným na prevenci HIV infekce.
     
    Jak vznikla organizace LOGOS a kdo stál za jejím vznikem?
         LOGOS vznikl na začátku 90. let. Z postav, které stály u jeho začátku, lze zmínit paní doktorku Křížkovou nebo pana Slezáka. Poté k tomu přišel pan farář Štorek. Nejen jako ten, kdo dal LOGOSu prostory, ale otevřel toto téma kobyliskému farnímu sboru a po projednání staršovstvem poskytl sbor nad ty prostory také zázemí na církevní půdě. Zázemí je důležité právě v různých těžkých chvílích, kdy žádné jiné zázemí v církvi nemají.
     
    A jak ses Ty sám dostal k LOGOSu?
         LOGOS patří do života tohoto sboru a já jsem tady byl na vikariátu. Potom jsem sem nastoupil jako druhý farář vedle pana faráře Štorka. Práci s LOGOSem jsem vykonával již od poloviny svého vikariátu. Tento sbor chce vytvářet prostor pro integraci této skupiny.
     
    Co dala tahle organizace Tobě, čím je pro Tebe přínosem?
         Osobně je to velmi pozitivní zkušenost. Mnozí z nich jsou skvělí lidé a skvělí křesťané. Člověk má z počátku snad i nepřiznané předsudky, které se pak v kontaktu s nimi vybavují. Ale ta vroucnost přijetí ze strany LOGOSu je veliká. Myslím, že stojí za to zde být nejen jako duchovní, ale taky jako člověk a jako křesťan.
     
    Můžeš zmínit nějaké aktivity LOGOSu?
         Jádrem práce LOGOSu jsou setkání o 1. neděli v měsíci. Mají 2 části. Bohoslužebnou část, a pak setkání s hostem. V rámci bohoslužebné části nyní probíráme jednotlivé články apostolika, pak pokračujeme rozhovorem v menších skupinkách. Setkání s hostem je tematické, výbor LOGOSu se snaží vybírat atraktivní témata, aby mohli přijít i naši farníci. Teď v prosinci jsme zde měli Tomáše Halíka, předtím to byl např. zástupce Mladých konzervativců. Mezi další aktivity patří společné procházky v sobotu, vždycky velice hezky připravené. A potom: LOGOS se snaží zdůraznit, že být křesťanem neznamená být automaticky proti homosexuálům. Bylo a je důležité vědět a dávat na vědomí, že existují také takoví křesťané, pro které jsou homosexuálové plnohodnotnými spolubližními. Zejména před hlasováním o zákonu o registrovaném partnerství.
     
     
    Já sama se občas setkávám s názorem, že homosexuál je méně člověkem než heterosexuál. Co si o tom myslíš Ty?
         Předně je to tím, že máme moc předsudků. O tomto názoru si myslím, že je hloupý, ale dokážu pochopit, že to takhle někdo řekne, protože neměl možnost o tom přemýšlet, nechtělo se mu o tom přemýšlet, nebo se setkal s něčím ve svém životě, co mu tu představu zkreslilo. Je v tom určitě i lenost lidí, že se o tom nechtějí moc informovat.
     
    Ty jsi mluvil o předsudcích. Jaké si myslíš, že jsou ty nejvýraznější? Proč naše společnost nepřijímá lidi, kteří se „vymykají normálu“?
         Bezpochyby se na tom podepsalo těch 40 let, kdy to, co nebylo běžné, normální, nebylo vidět. Nemocní a postižení byli někde zavření. Cizince jsme tady neviděli. A najednou je toho moc. Na druhou stranu už je to 14 let, tak asi nelze pořád říkat, že potřebujeme čas. Jsme do sebe hodně uzavření a ta uzavřenost v ČCE je ještě jakoby na druhou. Společnost byla nějak uzavřená, ale církev se do sebe pořád uzavírá a stále je možno se setkat s koncepty církve jako opevněného hradu, který nás má chránit před okolím. Svou roli v tom snad hraje také pocit toho malého společenství, které se cítí být vnějším světem ohrožené. Důvodem, proč je zde LOGOS a proč jsou zde všechny ty další aktivity, to v ekleziologickém konceptu, který začal pan farář Štorek a který sdílím, je právě snaha o otevření té uzavřenosti. Aby se stalo normálním, že kostel je zde pro různé lidi. Ať už z LOGOSu nebo z Koreje nebo třeba pro lidi, kteří se dřív léčili v Bohnicích.
     
    Jak se může člověk stát členem LOGOSu?
         Členem LOGOSu se může stát kdokoliv, kdo souhlasí se stanovami a cíli občanského sdružení.
     
    Jak Ty se stavíš k homosexuálům jako farář?
         Já je beru jako nějak definovanou skupinu patřící do života farního sboru, která má své specifické problémy a své specifické potřeby a řeší je. Vztahuji se k nim jako pastýř, snažím se přiblížit se jim a pochopit jejich složitou situaci. Nejde tedy o nějaké sebezviditelňování kobyliského faráře nebo kobyliského farního sboru, ale o poskytnutí zázemí křesťanským gayům a lesbičkám, kterým se jinde v církvi moc zázemí neposkytuje. Heterosexuál-křesťan to neřeší a neuvědomuje si, že přijít do kostela jako homosexuál-křesťan moc nelze. Homosexuální křesťané chodí do svého kostela či modlitebny, ale ve společenství své církve jsou jakoby jen napůl. Proto je fajn, že mohou v LOGOSu najít prostředí, kam lze přijít se svou vírou, sdílet se s ostatními a zároveň otevřeně mluvit o svých problémech.
         Tolik tedy z hlediska LOGOSu. Z hlediska běžného farníka jsou zde lidé, které takové, jací jsou, jinde nechtějí. Je to jako když Kristus sedí s lidmi na okraji společnosti a stoluje s nimi. Nevím, jestli je tohle přítomno v povědomí evangelíků. Kde tam ty lidi máme? Oni tam nejsou, ale kde tedy jsou? My jsme tady přece pro ně. Co pro nás znamená církev, když tam tyhle lidi nemáme? To není jen téma LOGOSu. Jsou to daleko hlubší a širší otázky.
     
    Děkuju za rozhovor.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    EkoKaňon
    EkoIntro
    Vojtěch Veselý
     
    Několik úvodních poznámek, aby bylo jasno o rubrice, která se bude tvářit ekologicky. Křesťanský pohled se totiž zaměří na data, která dodávají dvě jakoby čisté vědy. Jde o studia životního prostředí a samotnou ekologii. To první se snaží porozumět vlivu člověka na řád, podle kterého by příroda bez něj fungovala. A podle kterého pravděpodobně fungovala i ty miliardy let, co tu člověk nebyl. Tématy jsou pak např. růst populace, výroba energie, ale hlavně znečišťování lecčehos lecčíms. Ekologie coby věda dělá v zásadě totéž, poněvadž hledá vzájemné souvislosti a popisuje vztahy mezi jednotlivými formami života. A když jde o ekologii nikoli mělkou, ale hlubokou, jaksi serióznější, nenechává se omezovat na sféru živých. Od biomu a ekosystému, od vlivu kolonie běláska na skleník plný kapusty jde právě i k tomu, jak na skleník působí třeba tolik omílané globální oteplování planety.
         Obě vědy se mohou chlubit tím, že se zabývají pouze nezpochybnitelnými fakty. Tím pádem ztrácejí možnost podrobovat své výstupy jakémukoli hodnocení, třeba zda vypovídají o nějaké krizi, nebo spíše o tom, jak vše klape. To nechť posoudí jiní = někdo, kdo se na výsledky práce oné čisté vědy umí podívat skrze filtr tvořený něčím jakoby vyšším. Čtenáře křesťanského časopisu nepřekvapí, že filtrem bude křesťanská tradice zřetelně vycházející z biblického textu.
         Postup: coby autor vyberu pár (9) oblastí, kde je nějak zřetelně pošramocený vztah mezi člověkem a okolním stvořením. Jde o stvoření Boží vcelku, pročež zdůrazňuji slůvko „okolní“. Člověk sám je pouhou – třebaže Bohu nejbližší – částí toho všeho, co vzniká před Sabatem, dnem odpočinku, a hlavně vyvrcholením veškerých pozemských snah Stvořitele. Vynasnažím se, aby nešlo o četbu pouze smutnou, akorát tak kazící náladu a vedoucí k primitivnímu cynismu.
     
    Rámeček pro pravidelné nabádání, zásobování nápady, jak se lehce angažovat a jak si zažít novou zkušenost, při které se bez neškodně zapáleného ducha neobejdete. Předstih znamená možnost se důkladně připravit, případně se poposnažit duchovně zintegrovat. OSN čas od času nějakou návnadu předhodí. Palčivému problému se zasvětí dekáda, rok nebo den a jménem problému se pojmenují a určí za prioritní pro určené období. Momentálně běžící dekády jsou zřetelně orientované na vztah lidí mezi sebou: rokem 2004 skončí Mezinárodní dekáda původních obyvatel světa a Dekáda OSN pro výchovu k lidským právům. Lety 1997 – 2006 probíhá Dekáda OSN za vymýcení bídy. Vyhlášení Dekády kostí a kloubů (2000 – 2010) především poukazuje na příčiny muskuloskeletárních onemocnění a varuje před nimi.
     
    Co bylo
     
     
  • Byly Vánoce (pro jistotu, třeba to někomu uniklo).
  •  
  • Narodil se Kristus Pán, veselme se...,“ zaznělo 10.12. z úst více než čtyř tisíc Plzeňanů, kteří se přišli již pošesté pokusit o nový zápis do Guinnessovy knihy rekordů v počtu zpěváků a překonat tak rekord stávající, který vytvořili v roce 2000 (8096 lidí). „Zpívání koled je takovým trochu netradičním předvánočním zastavením, které lidem připomíná, že Vánoce nejsou jen o shonu a nákupech, ale hlavně o lásce a klidu,“ řekl biskup Radkovský.
  •  
  • Chaldejská církev se sídlem v Bagdádu zvolila po více než padesáti sezeních běhěm 15 dnů svého nového představeného. Stal se jím Emmanuel Delly, který se postavil na stranu nových poměrů narozdíl od svého předchůdce, který podporoval režim Saddáma Husajna.
  •  
  • V muzeu v České Třebové byl vystaven betlém, který vytvořily děti ze Rwandy, sirotci po rodičích, kteří zemřeli na AIDS. Výtěžek z vystavování podobných exponátů pomáhá udržovat provoz tamních misjijních křesťanských stanic, které poskytují sirotkům zázemí
  •  
  • V zamýšlení se nad češstvím Česka roku 2050 Jan Jandourek v MF Dnes napsal, že nejprve musíme vědět, kdo to Češi jsou. „Kulturně měl Jan Hus blíže k nějakému německému kazateli své doby než k jakémukoliv dnešnímu Čechovi.“
  •  
    Co bude
     
     
  • Budou Vánoce. Za rok (útěcha právě pro ty, kteří si letos nevšimli).
  •  
  • 21.2.2004 proběhne v Třebechovicích pod Orebem opět tradiční turnaj družstev v sálové kopané O pohár Orebitů. Účastní se minimálně 5-ti členná a maximálně 10-ti členná družstva. Více infromací na zarskych@tiscali.cz nebo http://www.webpark.cz/mladezccehk.
  •  
  • Opět nastala báloplesová sezóna. Vedle již inzerovaného Báječného bálu (16.1.), bude 4.bál poličského seniorátu 23.1. v 19:30 v Telecí. K tanci i poslechu budou hrát Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky z Lipova a skupina Jaguár. Na programu přehlídka krojů s odborným výkladem. Plesat se bude také ve Fryštáku 17.1. v 19:30 při hudbě skupiny Largo (disfryst@volny.cz) nebo ve Společenském centru v Brně-Bystrci 13.2. (dcm.bityska@biskupstvi.cz).
  •  
  • 17. ledna bude v Praze ve sboru ČCE na Vinohradech Porada zástupců mládeže ze seniorátů. Během ní budou voleni noví členové Celocírkevního odboru pro mládež. Proběhne také rozhovor mj. se zástupcem redakční rady Bratrstva. Začátek v 9:30.
  •  
  • 13. ledna bude v paláci YMCA (Praha, Na Poříčí 12, 19:00 hod., místnost č. 308) přednáška PhDr.Vladimíra Čermáka - Atheismus XX. století a jeho světlé perspektivy (info: acadymca@etf.cuni.cz).
  •  
    zpět na obsah
     
     
     
    Vztahy
    Překážky pro seznámení
    Účastnila jste se jako jedna z vedoucích setkávání střední generace.
    Můžete na základě těchto zkušeností vystihnout hlavní problémy, které lidem brání v nalezení životního partnera?

    Bohumila Baštecká, psycholožka
     
    Vezmu to oklikou. Jsem psycholožka a na otázku umím odpovědět jen z hlediska své profese a zkušeností.
         Psycholog je rád, když se najde chyba a je co měnit. Přichází-li člověk, který postrádá vážnou známost, možných oprav se nabízí řada: moc usilujete – málo se snažíte; uzavíráte se do sebe – přes váš všeobjímající zájem nikdo nepocítí, že je jedinečný; lépe je najít si nějakého koníčka, než pořád myslet na samotu – máte tolik aktivit, že už se vedle vás nikdo nevejde. Atakdále atakpodobně.
         I klient je rád, že je o co usilovat, protože dobrý výkon zaslouží odměnu. Jednoho dne je vyzbrojen: zevnějšek přitažlivý, chování vstřícné, zájmů přiměřené množství. A nic. Odměna nepřichází, vztah se nekoná.
         Hlavní problém seznamujících se možná spočívá v tom, že seznamování je věcí přitažlivosti a příležitosti, nikoli výkonu. Příležitost je podmínkou základní. Chci-li se seznámit, musím jít někam, kde můžu potkat svůj protějšek. I kdyby to měla být chatovací místnost na internetu.
         Řada lidí namítne, že setkání na internetu je umělé, nepřirozené, přitažlivosti nepřející.
         Pro příměr můžeme sáhnout k oplodnění. Nový život vznikne, setkají-li se dva, spermie a vajíčko. Bez příležitosti se setkat nevznikne nic. Ale co když muž a žena mají pravidelný pohlavní styk, někdy už zaměřený jen na setkávání spermií s vajíčky, a k oplodnění nedochází? Nastupuje gynekolog a hledá chyby: snažíte se moc – snažíte se málo; otěhotnění je přirozený děj, zaměření na výkon mu neprospívá – měla byste trochu vyladit organismus, abyste mohla otěhotnět; a tak dále, jak už to známe. Někdy doporučí setkání poněkud nucené – umělé oplodnění.
         Námitky vůči umělému oplodnění jsou podobné námitkám kolem seznamování po internetu. Vnucenost jde proti přirozenému výběru, proti „přitažlivosti“ spermie a vajíčka. Ale i do umělého oplodnění vstoupí nakonec příroda, náhoda, přitažlivost: narodí se krásné zdravé děti; nemocné děti, oslabené nepřirozeností výběru; a taky žádné děti – uměle oplodnit neznamená vždy otěhotnět.
         Vrátím-li se k seznamování, znamená to, že příležitost je podmínkou základní, nikoli dostatečnou. V jakékoli situaci, přirozené i umělé, přijdou nakonec ke slovu základní seznamovací otázky přitažlivosti a volby: Líbí se mi, nebo ne? Mám na něj (ni), nebo ne? Výsledkem jsou krásné zdravé vztahy; nemocné vztahy, oslabené nepravdivým zodpovězením předchozích otázek; a taky žádné vztahy.
         Přestože jsem psycholožka, nechci vždycky hledat chyby. Nejčastějším problémem seznamujících se je pravděpodobně nedostatek vnějších příležitostí a vnitřní připravenosti. Je třeba hledat prostředí, kde se lidi mohou setkat, a pak už se uvidí. K seznámení potřebujeme i štěstí.
         O štěstí se říká, že přeje připraveným; a taky, že i ono se někdy unaví.
         Přeju proto všem seznamujícím se, ať se připravují; jinak by se mohlo stát, že si ani nepovšimnou, jak na ně zrovna dosedlo unavené štěstí.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Z cest
    Polární Ural
    Jan Zahradníček
     
    Těmto horám se někdy také říká Kamenný pás – jméno jak z Tolkienových knížek. A ta země se skutečně podobá bájné Divočině: Dlouhá souvislá hradba Mlžných hor, za ní Velká řeka Divočiny a nedozírný Temný hvozd. Východní hranice bezpečného a známého světa. Hic sunt ursi. Zde žijí medvědi.
     

         Ural je branou Sibiře. Ochranným valem bránícím její tajemství před rozpínavostí evropské civilizace. Je dobré nepodlehnout pokušení překonat tento val v nejslabším místě. Tisíce lidí denně tudy projíždí transsibiřskou železnicí a snad ani netuší, že vstupují na jiný kontinent, do jiného světa. Hory jsou tu nejnižší z celého Uralu – krajina připomíná Českomoravskou vrchovinu. Evropa tu už v době carského Ruska provalila hráz Železného pasu: Tajga dávno vyklučena, step obdělána, zklamanému poutníkovi se před očima vleče jednotvárná rovina navlas podobná evropskému Rusku. Snad až někde za Krasnojarskem se začne krajina měnit, pokud ovšem nedočkavý cestovatel již dávno neodbočil k horám na jižním obzoru či k nedozírnému moři stromů na severu.
         Na Sibiř je dobré jet přes Polární Ural. Je dobré zahlédnout tuto zemi v její plné kráse.
     
    Z deníku: Vyjeli jsme s přítelem na začátku léta. Auta, autobusy, vlaky. Polskem, Pobaltím, na ruské hranice. Tam se svět změnil. Prohlídka nejkrásnějšího ruského města Petrohrad. A pak už na Ural. Jenže – nejsou lístky na vlak. Nebudou zítra? Ne. Pozítří? Ne. Jedeme, jak se dá. Dvoudenní cesta na sever, kolem nic než les, občas řeka, malá vesnice. V jednom svahu obrovská hlava Lenina. Stromy jsou stále menší, až úplně mizí. Ve vlaku je samovar – neustále vaříme čaj. Přistupují všelijací trapeři a rybáři. „Rebjata, sežerou vás komáři!“ varují. A pak nám dají moskytiéry na hlavu. A pozvou domů. A do tradiční ruské sauny – bani. V tundře na polárním kruhu, v obrovském vybydleném městě Vorkuta. Jiný člověk nám daruje jídlo a léky za několik set rublů. Proč to děláte? „Jsem komunista.“ „To je fajn – my jsme křesťani.“
         Stoupáme vlakem do hor. Kolem se zvedají první kopečky. Vystupují z mlhy, travnaté a oblé. Takhle nějak si představuju Skotsko. Pak i první skály. Krajina je čím dál krásnější. Přistupuje rodinka domorodých Něnců, vypadají jako eskymáci.
     
    Z rozjímání mě vytrhne hlas. Nějakej chlápek: „Dokumenty!“ – „Proč?“ – „Milicija!“ – „Ukažte mi svoje dokumenty.“ Zabavuje nám pasy. „To je zakázaná zóna, sem nemůžete.“ – „Jsme jenom turisti.“ Dlouze se hádáme. Nakonec nás pouští, navíc i podává ruku. Zřejmě chtěl úplatek; to nám nedošlo.
         Krajina je nádherná. Studená řeka Sob, přes ni visutý most. Přecházíme první hřbet, na sněžném jazyku leží ohlodaná kost – asi sobí. Pak nacházíme ještě sobí parohy. Sedíme v polárním večeru před obrovskou hmotou masivu Rajiz, který my pošetilí chceme zdolat, připadáme si jak malinkatí a ztracení hobiti, obklopeni nekonečnou pustinou; je nám krásně. Pět dní v horách. Spíme v boudě, která tu zůstala po geologickém výzkumu. Ural je jedno z nejstarších pohoří na světě – ráj geologů. Lezeme na štít „pík Skalnyj“. Na vrcholu je místo kříže sovětský znak. Sněží. Objevujeme zamrzlé jezero. Vrcholek masivu Rajizu je věnován věčné slávě 16. komsomolského sjezdu. Dochází nám jídlo.
         Z vrcholků Polárního Uralu jsem zahlédl Sibiř poprvé. Nekonečnou plochu zelené tundry. Slunce a vysoké bílé mraky. Pod nimi jsem spíš tušil než viděl stříbrnou stuhu Obu – svůj cíl. Chtěl jsem se vykoupat v té obrovské řece, snad ji překonat, splavit se lodí pár desítek kilometrů až do severního ledového oceánu.
         Sešli jsme do údolí a vydali se tím směrem. Ze špatné mapy bez měřítka nešlo poznat, zda je k nejbližší civilizaci deset nebo padesát kilometrů. Putovali jsme psím způsobem mnoho hodin. Ve vedru, bez jídla, komáři byli rozdivočelí. Na druhém břehu řeky se objevilo městečko. Most tu nebyl. Museli jsme se brodit přes studenou a prudkou vodu.
     

         Ještě ten večer jsme k našemu cíli dojeli. Bylo to v městě Labytnangi, jedné velké změti trubek, kolejí a betonových budov. Přístav a nádraží prorůstaly ošklivým městem. Byla zima, začínalo pršet a já zvracel směs syrové ryby a sušenek - trest za přecpání po přestálém uralském hladu. Pár metrů ode mne se téměř nehýbaly nesmírné vody sibiřského veletoku. Z šedivých mraků najednou vysvitlo půlnoční polární slunce, do zlata zbarvilo řeku a vytvořilo nad ní duhu. Na hladině trčely sloupy vysokého napětí a na kilometry vzdáleném protějším břehu se bělalo město Salechard. Sešel jsem na písčinu mezi vraky lodí a omočil si ruku v kalné vodě.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Nápadník
    Podobenství zase jinak
    Filip Keller
     
    V posledním čísle minulého ročníku Bratrstva jsme v této rubrice přinesli náměty na zpracování biblických příběhů. Už tím jsme naznačili směr, kterým se letos v Nápadníku chystáme ubírat. Chceme přinášet náměty k tomu, jak objevovat třeba i notoricky známé biblické příběhy, jak si připravit pobožnost, ale také jak zpracovávat i jiná témata na setkáních mládeže.
     
    Ježíšova podobenství patří k nejznámějším biblickým oddílům. Dobře se pamatují. Právě pro jejich známost (víme, jak to dopadne) a pro jejich vžité názvy (víme, o čem hlavně to bude) se nám snadno stane, že nám mohou unikat jiné úhly pohledu, jiné důrazy, které se v podobenstvích skrývají.
         Poslouchat čtený text a číst ho je velký rozdíl. Zkuste ve skupině text poslouchat. Přečte ho pouze jeden, ostatní text nesledují, pouze poslouchají. Pak ať ho přečte ještě jednou někdo jiný. Chlapský bas zní jinak než dívčí soprán. Vystupuje-li v podobenství více postav, může každou reprezentovat jiný hlas. Podobenství nabere na plastičnosti. Ti, kdo poslouchali, ať zkusí podobenství převyprávět, jak jim utkvělo v paměti. Uvidíte, že každý bude klást důraz na něco jiného. V čem se liší od původního znění?
         Vezměte si Bible a podobenství si každý přečtěte. V ekumenickém překladu mají podobenství své nadpisy. Vystihují to hlavní, oč v podobenství jde? Nebylo by možné je nazvat také jinak. Co kdyby se například podobenství ‚o marnotratném synu‘ jmenovalo ‚o nevděčném synu‘ nebo ‚o milosrdném otci‘?
         Podobenství vycházejí ze situace, ve které Ježíšovi posluchači žili. O to šlo: aby témata byla lidem blízko, známá. My žijeme v jiné době. Pro dnešní posluchače to mnohdy může být docela cizí. Zkuste napsat podobenství, ve kterém zůstane zachováno téma, jen situace bude vycházet z té dnešní.
     
    Možná jste také vyzkoušeli nějakou metodu, která se vám osvědčila. Napište nám.
     
    Ručně a stručně
    Drátěné ozdoby
    Magdalena Stolařová
     
    Z obyčejného drátu je možné vyrobit spoustu krásných věcí – náušnice, přívěšky, prstýnky…, ale i roztodivná zvířátka, postavičky. Potřebujete pouze drátek a kleště, případně kladivo. Obyčejný vázací drát dostanete v železářství, ale sehnat se dají i jiné drátky - měděné, postříbřené, včelařské, speciální na vyrábění… Kleště jsou nejlepší s tenkými kuželovými „klepety“, ale hodí se i štípačky a kombinačky. Oblíbeným začátkem bývá plochá spirálka – jen dvě až tři otočky, neboť větší už nedrží tvar. Pokračujeme tvarováním okvětních lístků – pokud chceme vytvořit kytičku (obr.1). Přidáním správného počtu hlaviček a nožiček vznikne zvířátko (obr.2). Pokud chcete výtvor použít jako přívěšek nebo náušnici, nezapomeňte ouško na zavěšení (obr.3). Hotové výrobky můžete kladivem na tvrdé podložce rozklepat – lépe pak drží tvar. Pokud chcete udělat prstýnek nebo náramek, můžete nejdříve drát vytvarovat do vlnovky (obr.4) nebo oba konce stočit do spirály (obr.5) – možno rozklepat – a pak teprve tvarovat do kruhu příslušné velikosti.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kniha
    Viktor Fischl Obžalovací spis
    Tereza Kellerová
     
    Kniha pěti povídek Viktora Fischla Obžalovací spis se tématicky vztahuje k jednomu dějinnému období naší země – padesátým létům 20. století. Nepovažuji se za literárního odborníka, ale mám dojem, že mnoho románových zpracování popisujících právě tuto dobu u nás nevyšlo. Jako mnozí ze čtenářů znám historii diktatury 50. let pouze z vyprávění rodičů či jiných lidí žijících v té době, z dokumentů apod., při kterých mi vždy leze mráz po zádech. Stejně tak mě mrazí pocit, že jsme se v našem národě s touto dobou nijak zvlášť nevyrovnali, že hrůza, teror, manipulace s lidmi z té doby se připomíná nějak méně než jiná období prožitá pod nadvládou komunistů. I proto považuji knihu Viktora Fischla za velmi přínosnou – nastiňuje dusnou atmosféru pronásledování, udavačství, politických procesů, popravy a mučení lidí, rozpady rodin; nemorálnost a kariérství na jedné straně, statečnost, neuhýbavost a pravdivost na straně druhé.
         V povídce Obžalovací spis žalobce Klimov vypracovává své žaloby podle svých osobních potřeb, vždy dosáhne doznání „nevinného“, protože zná jeho slabá místa; nezáleží na tom, co kdo udělal, vše visí na vůli mocipána, jak on si pohraje se svými „loutkami“. V povídce Státní pohřeb se zápletka odehrává mezi ministrem kultury a lidmi obdivovaným umělcem. Ten je potrestán za to, že měl úspěšnější vystoupení než „přátelé“ ze Sovětského svazu. V Pasti (název třetí povídky) se náhle octne ten, který do té doby o komunistických vězeních a metodách vyše­třování Státní bezpečnosti pouze psal, nyní zažívá hrůzu jím popsanou na vlastní kůži. Povídka Slepýš přibližuje nenápadného osamoceného muže, který nenásilně a slovem bojuje proti režimu a nese za to následky. Poslední povídka Samota soudružky Prokopové vystihuje rozpor mezi zaslepenou oddaností a službou straně hlavní hrdinky a skutečnými potřebami lidí okolo ní; zaslepeností, kvůli které hlavní hrdinka nakonec zůstává zcela sama, bez lidí i svých ideálů.
         Viktor Fischl zde sám v této době nežil. Myslím, že ale v knize nejde tolik o přesné historické vylíčení doby, ale o vystižení toho ohromného napětí, které v zemi muselo vládnout, napětí z dusivé atmosféry, která musela na všechny nějak dopadat. A autor jako vnímavý mistr jazyka toto napětí zdá se mi dobře vystihuje.
     
     
    Slovníček
    Konvent
    Kristýna Červinková
     
    Co je to konvent?
    1. zahradní nádoba na zalévání květin,
    2. neznámý předmět z vesmíru,
    3. návštěva faráře u nemocného,
    4. v některých evangelických církvích se jedná o shromáždění řádně zvolených členů církve, kteří rozhodují o důležitých otázkách v církvi, mají oprávnění volit své zástupce, přednést námitky a problémy a hledat jejich řešení.
    Pokud jste zaškrtli odpověď d), hádali jste správně. Ale existuje i jiný výklad slova konvent. Konvent znamená sbor mnichů nebo řeholníků jednoho kláštera. Není to však pouze shromáždění nebo schůzka, ve slovníku najdeme i význam budova kláštera. V historii existoval za velké francouzské revoluce tzv. Národní konvent (1792–1795), což byl nejvyšší zákonodárný a výkonný orgán. A pokud půjdeme úplně mimo hranice církve, do EU, zjistíme existenci Konventu o evropské budoucnosti, jenž navrhl v rámci nové evropské ústavy hlavní prvky konstrukce EU.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křížovka

     
    Kdo je autorem výroku, který naleznete v tajence? Odpovědi posílejte do 31. ledna na adresu redakce. Z došlých odpovědí vylosujeme výherce. Ten od nás dostane dárek.
     
    Vodorovně: A. Nikoli mrtev; filipínská sopka.- B. Druhý díl tajenky. - C. Anglické domácké jméno; Kajínkův příbytek; český zpěvák. - D. Osobní zájmeno; tyče udávající směr vozu; kozí citoslovce; noční podnik; předložka. - E. Zkratka pro délku; akustický hloubkoměr; zadržen. - F. Zdvojené zahekání; druh psa; nesouvisle padá. - G. Potvora, která ohrožovala Harryho, Rona a Hermionu; sibiřská řeka; pokyn k přemístění na dané místo. - H. Třetí díl tajenky.
    Svisle: 1. Předložit. - 2. Francouzský člen; první premiér svobodné Indie. - 3. Obilnina; stát v jihovýchodní Asii. - 4. Nosné myšlenky; doušek. - 5. První díl tajenky; varování (obecně); popěvek. - 6. Pevnina; součást těla zvířat. - 7. Spojka odporovací; česká řeka. - 8. Slůvko pochopení; bourej; poslední dvě písmena v abecedě. - 9. Praskat; politická organizace významná v roce 1968. - 10. Odvětví; česká zpěvačka. - 11. Obyvatel jednoho z britských ostrovů (slovensky); Svatý otec bratří katolíků. - 12. Poznámkový sešit.
     
    Nápověda: echolot, KAN, Néhrú, Pete
     
    Film
    Okno naproti
    Mirka Fůrová
     
    Film Itálie, Velká Británie, Turecko, Portugalsko
         Ona je mladá, energická, praktická. Její muž hodný, ale nijak úspěšný. Jejich malá dcerka je hubatá a jejímu bráškovi je tolik, co klukům, kterým běžně vypadávají přední zuby. On bydlí v bytě naproti.
         K sobě jim pomůže starý zmatený muž, o kterého se ona na chvíli, nejdřív proti své vůli, stará. On si myslí, že stařec je její dědeček, svěří jí, že ho ten muž oslovil a mluvil k němu jako k milované osobě. Na začátku cesty k starcově tajemství je dopis, který Giovanna náhodou objeví. To tajemství se skrývá v době římského židovského pogromu za 2. světové války.
         Jeden život, tři osoby, dva ženiny příběhy. Jaký je pohled z okna naproti k sobě domů? Stačí k tomu ukončit vztah? A je ten vztah opravdu možné definitivně zavřít, nebo stále něco zůstává, i když tvář už třeba zmizela? A ten druhý příběh? Moudrost starého muže, který se stal jejím přítelem, a blízkost, kterou k němu cítila, snad opravdu znamenají tolik, že změní její pohled na vlastní život. Ten pohled, který se pozná podle úsměvu v očích.
         A je ten film vedle těch vážných věcí prošpikovaný nadhledem a vtipem. Nevěřte, běžte se podívat.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mládež
    Svatí blázni
    Tomáš Groll
     
    Divákovo srdce zaplesalo, a hned šestkrát. Po roční přestávce se v sobotu 13. 12. od 14:00 v prostorách farního sboru ČCE Nusle s velkým úspěchem uskutečnil divadelní festival nejen pražských a nejen mládežnických divadel – Svatí Blázni.
         Na programu bylo šest divadelních kusů a přestávka s občerstvením. Nemá cenu popisovat dopodrobna děje všech představení. Kdo tam nebyl, o mnoho přišel. Tak snad jen pro připomenutí účastníkům:
         Festival zahájil domácí soubor Nusle s veršovanou Rakovnickou vánoční hrou ze 17. století. Hlavním tématem této vánoční hry je zvěst, že se Ježíš narodil nejenom králům nebo pastýřům, ale všem lidem bez rozdílu. Nově doplněné absurdní prvky (trampové jdoucí za hvězdou) vnášejí do hry uvolnění napětí mezi klíčovými scénami, ale zároveň prohlubují a potvrzují hlavní téma hry.
         Smíření bílého muže s Apačem, western v podání Salvátorského souboru, překvapivě také přináší vánoční zvěst. Časové i prostorové vymezení není snadné určit a rovněž popsat děj tohoto westernu je nelehké, však o myšlenku se v tomto případě jedná především. A tou je smíření na základě Boží zvěsti.
         I třetí hra měla vánoční tématiku. Strašnický soubor sehrál hru od Jiřího Slouky Atypické svátky. Kde hledat radost v rodině padlého amerického válečného hrdiny? Jaký smysl vlastně mají Vánoce? A jak se máme jako
     
    křesťané k Vánocům stavět? Nad těmito a dalšími otázkami se vtipná, přesto hluboká, Sloukova hra zamýšlí.
         u.s. MARVIN, tradiční účastník Svatých bláznů, připravil nedokončenou hru Jiřího Suchého Chick a sám konec nabídl. Nebe a v něm zlynčovaný afroameričan se snaží spolu s dalšími nebešťany i anděly nacvičit muzikál. To se pochopitelně neobejde bez komplikací…
         Strašnické děti si připravily hru Aby nás nezahanbili osel, vůl a kráva. Opět vánoční tématika s ovcemi, vlky, pastýři a anděly a samozřejmě se zpěvy. Pastýři se šli poklonit děťátku v jeslích, ale co se děje se stádem ovcí…
         O krásné carevně Márii Morevně, interaktivní představní, jehož hlavní hrdina je z řad diváků. Divadelní soubor Kolomaz připravil vskutku netradiční představení. Jednalo se o skoro tradiční ruskou bylinu s bohatýrem, jeho sestrami, nadpřirozenými švagry, krásnou carevnou, kterou bohatýr musí osvobodit, babou Jagou, zlým Kostějem a zvířátky, která hrdinovi pomáhají.
         Svatí Blázni 2003 se opravdu vydařili. Všechny hry byly povedené, vtipné a navíc nesly určitou zvěst a hloubku. Dík patří všem divadelním souborům za tuto krásnou příležitost se v předvánočním shonu na chvíli zastavit a odpočinout si u kvalitního umění.
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah