Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 2   ročník 49
 
OBSAH:
Táhni mi od krbu, lovče!
Cesta k Bohu je otevřená
Adamovy hranice
Lovci a jeskynní ženy
A zrovna ne!
Judaismus a násilí dnes
... v Boha, Otce všemohoucího
Petr Linhart
Hliník se neodstěhoval do Humpolce
Metoda "Pytlík třešní"
Občanka
Pomáhat se musí umět
Víkend na trati 231 - v Polabí
Mrtvý muž v bunkru
Radůza rapující meditující
Dva proti Říši
Phléésová sezóna
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Táhni mi od krbu, lovče!
Luboš Kratochvíl
 
"Já prostě nenechám vědomosti svýho dítěte prznit nějakým neumětelem," zaznělo najednou zvýšeným hlasem do našeho oběda v restauraci. "Ty o tom na rozdíl ode mě vůbec nic nevíš, tak se to toho nepleť. Ta škola je hrozná!" To mladý otec, zřejmě učitel, vysvětloval své manželce, jak budou vzdělávat své dítě. Zřejmě toho kojence, který spinkal vedle stolu v kočárku. Potěš pánbu.

Při pročítání tohoto Bratrstva jsem se dozvěděl mimo jiné to, že my, lidé, máme problém se změnou jeviště, ve kterém máme hrát své role. Muži už nemusejí na celý den odcházet na lov, zatímco se ženy starají o domácí krb a výchovu dětí. Potkávají se na mnohem menším prostoru, a tak se Adam i Eva snaží urvat pro sebe kus pravomocí toho druhého. Kromě rovnosti před Bohem i rovnost vzájemnou.

Ten taťka z restaurace to ale podle mého trochu přehání. Jeho paní stejně vypadala, že je splachovací. Jen si to klidně, můj drahý, vymysli, jak to za těch šest let bude. Vsadil bych se, že si to nakonec stejně udělá po svém.

 

zpět na obsah
 
Po boku Rút
Cesta k Bohu je otevřená
Jaroslav F. Pechar
 
Rt 1,1-16
Tři ženy váhají kam jít, aby nezemřely hlady. V Moábu má Rút a Orpa jen malou šanci na slušný život a Noemi čeká bída s trvalou hrozbou smrti hladem. Přežívání na okraji života a smrti byl osud mnoha vdov v té době a ještě dlouho poté - můžeme připomenout třeba Annu Magdalénu Bachovou, která svému manželovi (slavnému skladateli Bachovi) vychovala 16 dětí a nakonec umírala v osamění a bídě. A nebýt státního sociálního zabezpečení, kdo ví, jaká by byla situace dnes.
Orpa se vrací k rodičům. Snad u nich nalezne zastání, snad se jí podaří se ještě znovu vdát. Noemi jde do Betléma. Na vdávání je stará a tak doufá, že najde zastání u svého lidu, tam, kde vládne Hospodin. A Rút jde s ní - a by se Noemin lid stal jejím lidem a Hospodin jejím Bohem.
Ve smrti Elímeleka, Machlóna a Kiljóna můžeme ale najít i něco víc, než jen osobní tragedii jedné z mnoha rodin té doby. Bible si hraje s vlastními jmény a s jejich významy i souzvuky s jinými slovy. Zkusme se tedy do toho biblického vyprávění zaposlouchat ušima židovského čtenáře: V domě chleba (Betlémě) byl hlad. Muž z rodu plodných (Efratejec), jehož bohem je Moloch (Elímelek), nehodlá čekat, až se Hospodin vrátí ke svému lidu a odchází do pohanské země. Jde se svou rozkošnou (Noemi) ženou a dvěma syny. Jenže jak dlouho mohou žít, když budou žít v pohanské zemi, otcem je uctívač modly a jeden syn je nemocný (Machlón) a druhý vyčerpaný (Kiljón)?! Zůstane stará vdova a dvě ovdovělé snachy - šíje, tedy Orpa, která již svým jménem ukazuje, že nakonec ukáže své tchýni záda a přátelská, tedy Rút, která s ní zůstane. Již ta jména jako by čtenáře připravovala na to, co se bude dít. A čtenář tedy čeká, jak to dopadne, až se setká přátelská (Rút) s tím, ve kterém je síla, tedy Bóazem. Zmizelo modlářství i slabost a setká se láska a síla.
To ovšem až za chvíli, teď stojí Noemi a Rút na hranicích Moábu a Izraele. Což Noemi, ta jde domů. Rút jde do neznáma - ale ne do prázdna. Jde do země lidu Hospodinova, aby se tato země stala její zemí a Hospodin se stal jejím Bohem. Kvůli této myšlence celá kniha Rút vznikla. Kvůli myšlence, že existuje nejen cesta pryč od Hospodina, jak to kritizují proroci, že lid odpadá od Hospodina, neposlouchá jeho příkazy a drží se pohanských praktik. Vždyť přeci existuje i cesta právě opačná! Cesta, která začíná tím, že člověk pohanské praktiky opustí, připojí se k lidu, který slouží jedinému skutečnému Bohu. I tato cesta je otevřena a jakkoliv se jí mnozí bibličtí pisatelé obávali - připomeňme Ezdráše a Nehemjáše a jejich boj proti pohanským manželkám - tak máme v Bibli i knihu Rút, která říká, že ta cesta nemusí nutně být slepá a že nemusí nutně končit tím, že pohanský partner nakonec strhne srdce věřícího na špatnou stranu a konec tohoto vztahu bude horší, než počátek. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. To je vyznání pohanky Rút a je předzvěstí a příslibem toho, že cesta k Bohu je otevřena pro každého, kdo po ní chce za Bohem jít.
 

zpět na obsah
 
Téma
Adamovy hranice
Pavel Jun
 
Posledně jsme si přečetli 1. kapitolu lidského života. Rozespalý Adam po nebeské narkóze poté, co přišel o žebro se ještě pořádně neprobral, cítí jen to prázdné místo v sobě a chce ho nějak naplnit, takže hmatá kolem sebe a...

A rychle do 2. kapitoly. Rozespalý Adam se probere, promne si oči a všimne si Eva – člověk vedle mě! Tak tohle...! Co to znamená?
Jak to má Adam teď? S Evou, sám se sebou, v té zahradě… Nahlédnout do toho můžeme přes Adamovy hranice. Adam má teď trojí typ hranic.

Hranice „na okraji“
První typ hranic jsou hranice, na které narážíte na okraji. Adam má zahradu, ta zahrada má na svém okraji kolem dokola plot a to je hranice Adamova světa. Dál už je jen pustina. To je hranice na okraji, hranice omezující a vymezující, oddělující „moje“ a „ne moje“, domov a cizinu.
Jak je člověku u hranice „na okraji“? Adam k ní nechodí, aby se zasněně díval do pustiny. Protože dotýkat se těchto hranic, to bolí, svírá, zneklidňuje.
A není problém, který s životem máme, právě v nich? Nepomohlo by nám, kdybychom je posunuli kus dál? Když to jen trochu jde – pokusíme se o to. Nebo kdybychom se v nich aspoň zabezpečili, vymezili se proti jinému, cizímu?
A odtud se děje spousta dalšího zlého. Spousta konfliktů, brutality, zklamání a zoufalství…

Hranice „uprostřed“

Adam měl ve své zahradě hranici ještě jinak. V zahradě stojí dva stromy, strom života a strom poznání dobrého a zlého. Ty stromy jsou taky hranice, taky říkají – dál už ne. A jsou uprostřed zahrady!
Není to hrozné? Představte si to: Adam se ráno probudí a co vidí? Ty stromy jako hranici. Celý den chodí kolem nich, odevšad je vidí, a večer jeho poslední pohled musí patřit taky jim. Adam musí žít neustále se svými hranicemi!
Ale tyto hranice nejsou „omezující“, jsou připomínající. Připomínají Někoho, kdo je tu vedle něj a nad ním, od Koho to všechno je, Kdo ho tu chtěl mít. A s tím mu připomínají, že to všechno (práce, zahrada, celý život) je pro příběh. Příběh je vždycky „s někým“.
Tu zahradu, život nemáš jen k tomu, abys sám přebyl nějaký čas, než čas sám zúží tvůj obzor tak, že tě sevře a rozdrtí. Od Někoho to všechno je a pro příběh s Někým. Pro vztah. Žiješ před tváří Někoho. Na Někoho nemáš, nemůžeš zapomenout.
Součástí (nebo snad smyslem!) tvého života je respekt. Ohlížet se. Uznávat, brát vážně… Vidět sebe sama „relativně“, ve vztahu. Já nejsem sám (a všechno oč jde).
Jaké je tohle, jak je s touto hranicí? Jinak než s tou „na okraji“. Možná jste potkali lidi – kteří nejsou schopni respektu, ohledu, jsou do sebe zahledění, rozšiřují bezohledně svůj svět, žijí výlučně svůj život. To je hrozné. Takže – díky za takovou hranici „uprostřed“.
To je druhý typ hranice, hranice uprostřed. Připomínající (druhého – a taky tobě – jak tu jsi).

Hranice „v srdci“
Ale to ještě není všechno. Ještě je potřebí zmínit něco, co nám zůstává zahaleno tajemstvím („uvedl na člověka mrákotu“). Ale je to velké a krásné. Jsou dva lidé vedle sebe. Ne! Ne vedle sebe, ale spolu!
Není teď totiž o jednoho člověka v zahradě víc, není „jeden navíc“. Není tím pádem o polovinu místa v zahradě méně a na pořadu dne není vytýčení hranic napříč zahradou.
Ti dva nebudou bloudit zahradou, nebude to tak, že někdy do sebe narazí, pak se lhostejně odvrátí, a půjdou si dál svou cestou. Nebude to tak, že po každém potkání se podívají k těm stromům uprostřed zahrady, zatnou zuby a za zády si potom zahrozí – kdyby tu nebyly, kdyby tu nebyl On, to bych ti ukázal… Ti dva si neubírají místo. Naopak. Naopak znamená – dávají?
Oni k sobě patří, vždyť jsou z jednoho (kusu), touží po sobě navzájem, touží po spojení, které ale nebude nikdy znamenat přivlastnění si, splynutí, ukořistění, Ti dva se milují. Víte jak veliká věc se to stala?
Tu hranici,kterou člověk neměl překročit, - aby neztratil život, aby neztratil to, co ho dělá člověkem, (schopnost života – s, schopnost respektu, ohledu a příběhu), tu hranici uprostřed, tu teď dostává taky do srdce. Druhý člověk se stává tou hranicí, kterou člověk nemůže překročit, a člověk to přijímá, prožívá jako milost. Ne jen jako omezení, ne jen jako napomenutí a připomínku, že není sám.
Už to není zákon, zvenku přikázaný, už to má v srdci, vidí, jak je to dobré, že nezůstal sám sobě na starosti a na smrt, jediný, první a poslední.
Jaké to je? Však taky první lidské slovo bylo slovo radosti, děkující za ženu.

***

Adam má tři druhy hranic:
První: na okraji, vymezující. Probouzející úzkost, bolest, vztek, vyvolávající zuřivost, krutost, násilí, boj… Zůstat u ní znamená uvíznout v neustálém konfliktu.
Druhá – uprostřed, připomínající, vedoucí k respektu, odpovědnosti. K uznání, do příběhu.
Třetí – do srdce, aby bylo jasné, že to je dobré, že to je pro radost, to, že nejsem sám.

Adam má trojí hranici, trojí přijatou, přirozenou hranici. Dokud se je nepokusí překročit, popřít – dá se Dobře žít.

Přijdou další kapitoly Adamova (našeho) života. Promyslete a užijte si tu dnešní. Lepší bude už jen na konci.
 

zpět na obsah
 
Téma
Lovci a jeskynní ženy
Kateřina Soudná
 
V současné době vychází mnoho knih, které jsou věnovány jinakosti mužů a žen. Muži z Marsu, ženy z Venuše, Proč muži neposlouchají a ženy neumějí hledat v mapách, Proč muži lžou a ženy pláčou... Tyto a jim podobné publikace nás navádějí, informují, jak si poradit s druhým pohlavím, jak ho pochopit, jak s ním vyjít... Jinými slovy, jak předejít konfliktu mezi partnery. Zdánlivě logické, jasné. Při bližším pohledu na věc však zjistíme, že na vzniku konfliktu krom odlišností pohlaví se může velkou měrou podílet v současnosti tak běžné „tiché zoufalství samoty“. Co je tím míněno? Pojďme na návštěvu k lovcům mamutů. A proč zrovna tam? Protože naše genetická výbava a tím i nejzákladější lidské potřeby se od těch dob změnily jen minimálně. Tedy to, co je dobré a blahodárné pro lovce mamutů svědčí i nám... Dobrá, naše genetická výbava se nezměnila – to,co se dramaticky změnilo, je prostředí, ve kterém žijeme. Proto je tak těžké „to“ dobré a blahodárné realizovat tady a teď. A tak nám často „to“ chybí. Jsme nespokojení, podráždění. A to už je jen krůček ke konfliktu. S kým? S tím, kdo je první na ráně. Náš partner.

Na návštěvě u lovců mamutů

Tak tedy kmen lovců mamutů. Lovci – tiší, málomluvní, protože mluvka by zvěř akorát vyplašil a nic nechytil. Odborníci na lov, kteří dokáží po večerech mezi sebou dlouhé hodiny rozvláčně diskutovat o způsobu lovu a podrobně popisovat své odvážné kousky. Přesní v pohybech, vynalézaví v zdokonalování zbraní a pastí.Vážní a soustředění, s vědomím, že na jejich úspěchu závisí přežití celého kmene. Ženy – rychlé, bystré, s vyřídilkou, protože je nutno se s ostatními ženami domluvit na hlídání dětí, kdy zpracovat kůže a teprve potom ještě úrodu kukuřice. A když začne pršet, rychle rozhodnout, co teď, protože najednou je všechno jinak. Rozdělí si práci a když jsou hotové s jednou, pomohou ještě jinde. Vynalézavé ve zlepšovácích k usnadnění práce. A aby práce rychleji uběhla, zpívají, smějí se, povídají si....
Nyní si představme situaci, ve které se lovec vrací z lesa. Ztratil svůj oštěp, který už tolikrát zajistil celému kmeni dostatek masa na celou zimu. Jde, svolá ostatní lovce a řekne: Ztratil jsem v lese oštěp. Ostatní lovci pokývají mlčky hlavou, sedí v kruhu a mlčí. Po chvíli se jeden z nich zvedne, jde do své jeskyně a vrátí se s jiným oštěpem, podá ho lovci a řekne: Zkus tenhle..“ A muži pokývají hlavami, mlčky okouknou oštěp a rozejdou se. Ženy švitoří a smějí se nedaleko, vplétají si kytky do vlasů a komentují urostlé postavy opodál sedících můžů. Oštěp je jim úplně jedno. Stejně jako mužům nejnovější způsob pletení vlasů.

Na návštěvě v paneláku

Zkusme si tuto situaci přenést do současnosti: panelákový byt o rozloze 70 metrů čtverečných. Přichází muž lovec. Jediný, komu může říci o ztraceném oštěpu je ten, s kým sdílí byt. Nikoho jiného totiž v anonymním věžáku nezná. Přijde, sedne, mlčí. Žena bystrá ihned pozná, že se něco děje a tak ještě dřív, než muž dosedne, vypálí: Co je? Jsi nějakej přepadlej... Muž mlčí a ženu to čekání na odpověď nebaví, protože přitom ještě ohřívá večeři a kontroluje domácí úkol. Je nedočkavá, podrážděná, že hned nedostala odpověď: Tak co je? Ztratil jsi řeč? Ne, ztratil jsem oštěp... Cože??? No to snad ne! Ježkovy voči, jak je to možný, cos dělal? Co budeš dělat? Slyšíš? Co si počneš?... Muž mlčí..... Tak něco řekni! Proč mlčíš!?.... Muž to ještě chvíli vydrží, pak vstává a kvapně odchází. Tohle nemíní dál poslouchat... Co je, kam jdeš? Ty sis ani nevšim že jsem byla u holiče a ještě jdeš pryč!... Bouchnou dveře. A každý sám momentálně prožívá tiché zoufalství samoty.

Sdílená starost, poloviční starost

Z výše řečeného je patrné, že při vzniku konfliktu mezi partnery nemusí hrát roli jen jinakost pohlaví. Podílí se na něm i v současnosti běžná, podmínkami daná, nemožnost mužské problémy sdílet s muži a ženské trable sdílet s ostatními ženami. V partnerském vztahu můžeme velmi intimně prožít pocit blízkosti, vzájemnosti , lásky. Jen ten nejbližší nás také může nejvíce podpořit ve chvílích velké citové ztráty, bolesti. Ale to, co je často v běžném životě k neunešení, je osamocenost v každodenních mužských a ženských starostech. Ty se mnou můj partner někdy nechce, někdy neumí, někdy nedokáže, ale každopádně by neměl být povinen sdílet... neboť člověk je od základu tvor společenský, ne partnerský... Bohužel lidský rod se v současné době nachází ve své minimalistické formě. Muž, žena, dítě. Pryč jsou široká rodová společenství poskytující velký okruh smějících se žen, starých, mladých, vdaných i vdov, i těch neprovdaných, které si při společné práci vyprávějí s humorem o svých mužích. Když budeme pozorně naslouchat, s úlevou zjistíme, že každej jsme nějakej a všude je něco a oproti tomu, co zažívá Nováková s Novákem se mám vlastně dobře a jak svý trable statečně nese Pokorná...Minimalistická rodina nepřeje ani tomu opravdovskému, mužskému „ chlapi sobě“, které v dnešní době známe jen z reklamních sloganů na pivo...

Peklo a Ráj

Chceme-li blahodárně pečovat o svá partnerství, nepalme se svatbou mosty k druhým lidem. Jako oko v hlavě chraňme svůj okruh „lovců“ a své „jeskynní ženy“. A pokud je nemáme, protože jsme třeba šli za svým vyvoleným do cizího města, hledejme ji tam. A z druhé strany, pusťme otěže těsného partnerství a podporujme u svých protějšků totéž.
Říká se, že největším pekelným utrpením je sdílení vymezeného prostoru s nenáviděným člověkem. Rájem tedy můžeme analogicky nazvat sdílením širokého společenství blízkých. To je místo, odkud vzešli Adam Eva. A tak můžeme na závěr říci: Jen ze společenství se rodí a žije partnertství.



 

zpět na obsah
 
Literární citace
A zrovna ne!
Eduard Štorch
 
Udýchaný Žvejkal přiběhl k jámě.
“Vrtilko, přišel jsem ti na pomoc! Nestalo se ti nic?”
“Mohl jsi zůstat doma,” ozvalo se mrzutě z jámy.
Žvejkal se dlouho nerozmýšlel. Uviděl nablízku několik balvanů a hned valil jeden k jámě. Hoši mu pomáhali.
Vrtilka přeci jen asi chtěla vzbudit soucit. Hlasitě bědovala, třebaže už příčinu neměla.
Žvejkal na ni zavolal: “Vrtilko, hodně naříkej!”
“Zrovna ne!” zněla odpověď a nářek v tu chvíli přestal.
“Vrtilko, postav se tuhle ke stěně, já tam shodím kámen!”
“Ani mě nenapadne, zrovna si stoupnu jinam!”
Žvejkal svalil balvan do jámy.
“Dej pozor, Vrtilko, shodím ještě jeden kámen.”
“Sházej si jich kolik chceš, ani se nehnu!”
Buch! Druhý balvan spadl na první, ale trochu nakřivo.
“Vrtilko, tenhle kámen nesmíš srovnat na ten první! Nech jej tak, jak je nakřivo!”
“Abys věděl, srovnám je na sebe!”
“Ale teď, Vrtilko, ať na ty kameny nestoupneš – spadla bys!”
“Co mi zakazuješ? Vylezu na ně, zachce-li se mi.”
“Ale ruce nezvedej do výšky!”
“Proč bych je nezvedla, zvednu!”
“Nechytej mě za ruku!”
“A už tě držím!”
“Neopírej se nohama o stěnu jámy!”
“Budu se opírat, jak budu chtít!”
“Tak dobře, ale alespoň neklekej na okraj jámy!”
“Já si kleknu, kam chci – třeba sem!”
“A teď už ani nemusíš děkovat Velbábě, že ti pomohla.”
“To poděkuji, abys věděl, vím, co se patří... Děkuji ti, mocná Velbábo, žes mě z jámy vysvobodila a že jsem s tvou pomocí šťastně vylezla... To koukáš, Žvejkale, jak pěkně jsem se dostala ven! Ty bys to, toť se ví, nikdy nedokázal!”
Žvejkal pokynul na pozdrav Jetelístku a odvedl si Vrtilku domů.

Eduard Štorch : Minehava. Praha : Albatros, 1969.
 

zpět na obsah
 
Náboženství a násilí
Judaismus a násilí dnes
Pavel Hošek
 
Téměř dvě tisíciletí byli Židé rozptýleným národem, žijícím v malých skupinkách po celém obydleném světě. Obvykle byli vydáni na milost národům, mezi kterými žili, a obvykle byli také vystaveni násilí. Většinou vůbec nepřicházelo v úvahu, že by se mohli postavit na odpor, nesměli totiž vlastnit zbraně. Nejčastěji si museli za drahé peníze kupovat relativní bezpečí od více či méně věrolomných panovníků. V době osvícenských reforem, kdy směli Židé opustit hradby ghett, začali být brzy vnímáni jako nevítaná konkurence v čile se rozvíjejícím průmyslu a obchodu, což vyvolalo nové vlny antisemitismu. Evropanům vadilo, „že je najednou všude nějak moc Židů“. Proto se na sklonku 19. století mezi Židy rozšířilo přesvědčení, že v Evropě nikdy nebudou vítáni a že je třeba pracovat na vzniku židovské národní domoviny. Pogromy, ke kterým docházelo ve východní Evropě ještě koncem 19. století, posílily rodící se sionistické hnutí a přistěhovalectví Židů do Svaté země. Cestu k vytvoření židovského státu otevřela Balfourova deklarace v roce 1917. Židům jakožto „národu bez území“ mělo být dáno „území bez národa“. Otázkou, co bude s Palestinci, se tehdy ještě nikdo příliš netrápil. V době vzestupu Hitlera k moci hledalo mnoho evropských Židů útočiště v Izraeli, po skončení druhé světové války mnozí z těch, kdo přežili holokaust, dali přednost novému začátku v Izraeli před návratem do rozkradených domovů. Strašná bilance holokaustu nakonec uspíšila vyhlášení nezávislosti státu Izrael v květnu 1948. Prakticky okamžitě začala izraelsko-arabská válka, která v jistém smyslu nikdy neskončila.
Židovští rabíni byli zpočátku vůči sionismu nedůvěřiví, považovali jej za zcela sekulární nacionalistické hnutí. Teprve po šestidenní válce v roce 1967, kdy se hranice státu Izrael rozšířily do podoby hranic biblické Země zaslíbené, změnila značná část rabínů pod vedením vlivného izraelského rabína C. J. Kooka názor a přiznala Izraeli teologickou legitimitu – tedy klíčovou roli v Božím plánu znovushromáždění Vyvoleného národa v zemi Izrael. Vojáky izraelské armády považoval rabín Kook za nevědomé agenty Boží vůle.
Židovský národ má tedy už šedesát let opět politickou autonomii, a také jednu z nejsilnějších a nejlépe vyzbrojených armád světa. Dodnes jsou někteří rabíni (sdružení ve skupině Neturei Karta) přesvědčeni, že stát Izrael neprávem okupuje Palestinu a že nemá nic společného s Božím řízením dějin. Sympatizují s Palestinci a kritizují izraelské represe vůči nim. Na druhé straně spektra jsou rabíni, kteří hlásají radikální náboženský sionismus (s odkazem na biblická zaslíbení), odmítají kompromisy a ústupky a podporují extremistickou skupinu Guš Emunim. Nejradikálnější stoupenci tohoto proudu plánovali sérii odvetných atentátů na palestinské autobusy, neúspěšně se pokusili vyhodit do vzduchu mešitu Al-Aksa na Chrámovém návrší v Jeruzalémě a schvalovali atentát na Jicchaka Rabina pro jeho „politiku kompromisu“.
Ve státě Izrael ožily ideály statečných židovských obránců, partyzánů a bojovníků za svobodu. S odkazem na staletí plná pogromů a antisemitismu se ozývá heslo „už nikdy jako ovce“. Vděčně bývají připomínáni makabejští povstalci či hrdinové židovských válek proti Římu. Ani samotní Židé, ani jejich křesťanští přátelé ovšem zdaleka nejsou jednotni v otázce, kde a zda se ochrana vlastní svobody a bezpečí mění v agresi a bezpráví vůči ostatním obyvatelům Svaté země.
 

zpět na obsah
 
Cože, Bože?
... v Boha, Otce všemohoucího
Aleš Mostecký
 
Zvon na věži několikrát zacinkal. Otevřely se dveře kostela a pomalu z nich vyšel hlouček starších paní. Partička „-náctiletých“ si je z nedalekého parku změřila značně pohrdavým pohledem.
„Chápete to, jak může ještě dneska někdo věřit na Boha?“ „No jasně, je to nesmysl a žvást pro pár starejch babek, koukni na ně.“ Z očí ještě chvíli srší výsměch, ale pak už jejich pozornost plně opět upoutal plán večerní akce.

O několik hodin později:
Policejní cela byla malá, studená a temná. Sedmnáctiletý mladík sedí na pryčně s hlavou v dlaních. Brečel, ale nikdo z kámošů ho neviděl, tak co. Uvnitř v hlavě mu víří zážitky dnešního večera. Majáčky, ostrý zvuk policejních sirén. Ruka zkroucená za zády. Při pomyšlení na to ho znovu ostře zabolela. A pak výslech: „Jméno, příjmení ...“ A jak se ten policajt šklebil: „Ale, ale, to teda tatínek nebude mít radost.“ To určitě nebude, kur...!
V tom mu v hlavě zableskla naděje, jakoby někdo rozsvítil do tmy žárovku, a chtělo se mu zařvat do ticha: „Tati!“
No jasně, že mu to nedošlo dřív. Táta. To je naděje! Asi jediná v tomhle srabu. Ten mě v tom nenechá. Co by to bylo za tátu? Určitě něco podnikne. Je to přece podnikatel. A úspěšnej! Kdyby neseděl v týhle díře, asi by se té povedené hříčce i zasmál. Jeho myšlenky se rozeběhly dál. Koho asi táta zná? Co ho to bude stát, aby mě z toho vysekal? To asi nebude levný. Bude naštvanej? Dostanu zaracha a naložený nějaký povinnosti? Tak ať! Táta pomůže, on určitě něco zmůže, i když já jsem v koncích. Já už budu sekat dobrotu, to ti slibuju. Jsi asi jedinej, tati, kdo pro mě může něco udělat, když já to takhle zbabral. Co bych si bez tebe vůbec počal? Tati, tati, já ti věřím! Moc, moc!
 

zpět na obsah
 
Uchu pro potěchu
Petr Linhart
Benjamín Skála
 
Petr Linhart se narodil 3. února 1962. Své první sólové album ale vydal teprve loni. Není to ovšem blesk z čistého nebe, však také původně jako sólové nebylo vůbec plánováno. Již v první polovině 80. let hrál na kytaru (po menších zkušenostech se svou vlastní kapelou Listy) v přední folkové kapele Čp. 8, která na Portách dokázala zastínit i Nerez, bratry Ebeny nebo Poutníky. Její kapelník a autor repertoáru Jára Ježek, potomek Jaroslava Ježka, ale na konci roku 1985 zemřel. To už však Petr Linhart ve skupině nehrál, podle svých slov byl „pro nijak nerostoucí instrumentační schopnosti po zásluze vyhozen“ a nedlouho poté založil Majerovy brzdové tabulky, se kterými hraje dodnes. Občas spolupracuje i na dalších projektech, např. s Františkem Stralczynským, ale jinak se věnuje hlavně „Majerovkám“, kde je v podstatě výhradním autorem. Majerovy brzdové tabulky vydaly zatím pět alb, nejnovější Pálavu před čtyřmi lety.
Písničky Majerových brzdových tabulek, které kapelník nazývá „magickou vlastivědou“, vypráví často o konkrétních místech, jejich příbězích, pověstech, geniu loci. Již skoro legendou je výrok známého geologa a esejisty Václava Cílka, že „hudebníka české krajiny dosud nezná“, na který leckdo reagoval tak, že zmínil právě Linhartovu kapelu. S Cílkem se pak na vlastní přání setkali v Noci s Andělem. Hudebně jsou Majerovky zvláštní artfolk, od alba Ryba ryb (2000) používají často samply, Petr Linhart si hraní s počítačem užívá i na svém loňském sólovém albu. Zásadní deskou Majerovek byla Gabréta (1996), která svým názvem (starověké jméno původně z keltského jazyka, které znamená „pohoří kozorožců“) odkazuje na Šumavu. Na toto album navázal Petr Linhart loni albem Sudéta týkající se Sudet (jméno opět podle starých keltských jazyků prý odkazuje k divočákům). Písně z alba původně plánoval pro kapelu, nakonec to ale dopadlo jinak a desku nahrál sám s pomocí různých hostů (např. aranžér Marek Štifter nebo výtečný kytarista Peter Binder). Ti se mohou výjimečně setkat při koncertní podobě projektu zvané Neunundzwanzig Saiten, většinou ale zpívá Petr Linhart sám za doprovodu své elektrické kytary, dokonce i na koncertech Majerovek mívá blok písní ze Sudéty. Není příliš dobrým zpěvákem, ale dokáže z toho udělat přednost. Celé album je možné s nadsázkou chápat i jako jeden příběh, který začíná výletem do severočeských Sudet (první píseň Neděle, Sonnentag) a končí koupí kostela, o které se zpívá v poslední (nepočítaje závěrečnou instrumentálku) písni alba Sudetský kostel, která, jak praví poznámky v bookletu, je inspirována skutečným kostelem v Šidlově u Zákup (okres Česká Lípa) - ten byl na prodej a dnes je z něj chalupa. Každá píseň je ale zároveň vlastním příběhem z pozapomenutých míst Sudet, např. Maria Stock vypráví o dnes již vysídlené vsi Skoky, kde zbyl pouze poutní kostel a cesta k němu se ocitla na dně přehrady. Podobně na tom jsou Devět panen z Herrnwalde nebo Horní hrad. Písně Agni či Co dělá paní Marta v zimě zase čerpají z knihy Denní dům, noční dům polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. Album velmi zdařile doplňují webové stránky www.petrlinhart.cz, kde se můžeme dozvědět více o inspiracích jednotlivých textů, ale také si můžeme prohlédnout výborné fotografie z výletů do míst, o kterých zpívá (Petr Linhart je Pražan), třeba ze Skok či z polského příhraničního městečka Nowa Ruda, kam je zasazen příběh Agni, jeden z nejsilnějších z alba.
 

zpět na obsah
 
EkOko
Hliník se neodstěhoval do Humpolce
Magdalena Férová
 
Ale, ale - vy netřídíte aluminium?
Kontejner na plasty, sklo a papír má dneska v rozumné vzdálenosti od domu téměř každý, někdo dokonce i na nápojové kartony nebo bioodpad. Co ale s kovem? Nádoby na kovy většinou v obcích nejsou, nevyplatilo by se to. Jedním z důvodů je to, že by místo v útrobách popelářského auta končil jejich obsah na kárce sběrače, který by ve sběrně utržil zaslouženou odměnu. Proto se o svůj kovový odpad musí každý starat sám. Větší kovové kusy i drobný domovní odpad, jako jsou plechovky, je možné odevzdat ve sběrném dvoře nebo ve sběrných surovinách. Kde není sběrný dvůr, je obec povinná zajistit sběr jinak, například dvakrát za rok vyhlásit „železnou neděli“.
Kovy jsou jednou z neobnovitelných surovin, která se získává velmi náročnou cestou. Jejich recyklace je na rozdíl od výroby z prvotních surovin poměrně jednoduchá a ekonomicky výhodná. Není tedy důvod, aby končily na skládkách.
Mezi kovy patří i hliník. Al je třetím nejrozšířenějším prvkem na zemi. Je všude kolem nás. Proč by se jinak jmenovala hlína „hlína“? Nebo spíše, proč se jmenuje hliník „hliník“? Tento všudypřítomný kov se vyznačuje malou hustotou, výbornou tepelnou a elektrickou vodivostí, kujností, tažností a odolností vůči korozi. Díky svým vlastnostem je ve formě různých slitin nezastupitelný například v leteckém a automobilovém průmyslu. Oblíbili jsme si ho i v domácnostech a potravinářství – pivo v hliníku, paštika v hliníku, svačina v alobalu. Musíme však vědět, že i když samotný prvek hliník nikdy nevyčerpáme (chyběla by nám potom půda pod nohama), tak ložiska bauxitu, minerálu, ze kterého se dá hliník „výhodně“ získávat, nekonečná nejsou. Je škoda tento důležitý kov „prožrat“ v paštikách.
„Výhodně“ znamená, že se bauxit těží v povrchových dolech. A že se na výrobu 1 kg hliníku se spotřebuje přibližně tolik energie, jako spotřebuje 60 wattová žárovka za 800 hodin (33 dny). Ani přetavení však není proces úplně neproblematický. Na jednu tunu vyprodukovaného hliníku vznikne až 0,5 t odpadní strusky, která se musí skládkovat. Navíc z barev potisku obalů mohou vznikat jedovaté dioxiny.
Co má tedy člověk dělat? Nejlepší je samozřejmě hliník při nákupech co nejvíce omezovat. Housku si balit do ubrousku, nápojům v plechovkách se úplně vyhnout atd. Nekupovat žádný ale pravděpodobně nezvládneme. Proto se do škol vrací soutěže ve sběru, sbírají některé obecní úřady (např. MÚ Prahy 10), ekologická centra a sběrny. Vysbíraný hliník se vykupuje a zpracovává přetavením. Také se může za studena drtit na prášek, který se pak používá jako redukční činidlo při výrobě oceli. Výhodou tohoto postupu je, že je vhodný pro drobný hliník z domácností, protože touto cestou nevznikají výše zmíněné dioxiny. Tento postup uplatňují ve firmě Alutherm CZ v Mníšku pod Brdy a pro větší množství hliníku jsou po domluvě ochotni i dojet (například do škol). Malé množství je pak možné po domluvě zaslat poštou paní Janě Lenhartové, která ho firmě předá (kontakt: Jana Lenhartová, Žižkova 1547, 263 01 Dobříš, tel. 604 171 861).
Hliník poznáme buďto podle označení ALU nebo 41 v trojúhelníku ze tří šipek. Od jiných kovů ho rozeznáme pomocí magnetu – na hliník nepůsobí. Pokud máte pochybnosti u víček od jogurtů nebo u jiných stříbrných obalových folií, tak je zkuste přehnout. Pokud se samy vrátí do původní polohy, bude to asi plast, pokud ne, je to hliník.
Mezi hliník patří: hliníkové fólie z čokolád, víčka od jogurtů, nápojové plechovky, hliníkové obaly od paštik, alobal, hliníková víčka některých zavařovacích sklenic nebo nápojů.
Proč jsem tentokrát věnovala celé ekooko tak specifickému problému jako hliník, kterého každý vyprodukuje jen 1,2 kg za rok? Zkuste si tu hmotnost vynásobit počtem obyvatel ČR.
 

zpět na obsah
 
Šachový kůň radí
Metoda "Pytlík třešní"
Miki Erdinger
 
aneb ošemetnost romantické večeře

Ohořelý byt, astmatický záchvat, vytopení sousedé, zpruzená ségra, kočka v šoku, červené fleky, rozbitý porcelán po babičce, hysteričtí rodiče, měsíční kapesné v háji a nejasné pokračování vztahu.
I tak může dopadnout snaha o romantickou večeři, kdy rodiče odjedou na večer pryč. My koupíme mladší sestře lístky do kina na zaručeně nejlepší film desetiletí - Kameňák 3 - a pošleme ji o hodinu dřív, aby opravdu našla hezké místo k sezení. Nakoupíme svíčky, velké orchideje a dobré červené víno Chateau de Tesco. Samou láskou zapomeneme, že jsme si začali napouštět vanu a aranžujeme olivy na míšeňský porcelán, který známe jen ze Štědrovečerní večeře. Bohužel ten vidíme dnes naposledy. Ano, při snaze o zamilované pohlazení se láhev ČERVENÉHO vína bohužel/bohudík (aspoň nás nebude bolet hlava) převrhne. Slečna, kočka a bílý koberec v obýváku dostanou v tu ránu rudý nádech a červené skvrny ve tváři naší vytoužené nevyrazí jenom ze vzteku. Že by alergie na orchideje? A nakonec ta srážka s rodiči ve dveřích (za jejichž zády vidíme utíkat dívku svých snů), kteří se rozhodnout nám škodu strhávat v nadcházejících 12 měsících z kapesného, již skoro nestojí ani za zmínku.
A proto doporučuji koupit si kilo třešní v igelitovém sáčku a odpoledne po škole vyrazit na nejbližší zídku. Pecky střílet po mladších sestrách a kočkách ve křoví. A večer pak třeba vyrazit do kina. Ale pozor na ostatní nezadané šachové koně :-). (viz Bratrstvo 1/2008)
 

zpět na obsah
 
Právnická KPZ
Občanka
 
1) Jaké jsou povinnosti držitele občanského průkazu (OP)? A když ho ztratím?
Každý občan má povinnost chránit OP před poškozením, zničením, ztrátou, odcizením
nebo jeho zneužitím. Ztrátu musí nahlásit na obecním/městském úřadu. Krádež zase Policii ČR.
2) Musím mít OP stále u sebe?
Ne. To není nikde psáno. Ale pokud jdu někam dál (do města) či kamkoli cestuji, je dobré nějaký doklad potvrzující totožnost u sebe mít. Nemusí jít přímo o OP. Může to být studentská karta, řidičský průkaz, pas či jiný doklad s Vaším jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm.
3) Můžu dát OP do zástavy ve videopůjčovně, když u sebe zrovna nemám dost peněz?
V žádném případě nedávejte své OP do zástavy, je to ze zákona zakázáno! Stejně tak je
protiprávní OP do zástavy přijímat OP nebo odebírat OP při vstupu do objektů nebo na pozemky. Za porušení hrozí pokuta do výše 10.000,- Kč.
Bez Vašeho svolení nesmí nikdo Váš občanský průkaz ani kopírovat!
4) Kdy a kdo je oprávněn požadovat po mně předložení OP (k prokázání totožnosti)?
Pokud jste byli přistiženi při protiprávním jednání, mohou tak učinit: příslušník Policie ČR či Celní správy, strážník Městské policie, Stráž přírody, Rybářská stráž, Myslivecká a Lesní stráž. Tyto osoby jsou povinny nosit služební odznak a prokazovat se příslušným průkazem. Vy máte právo od nich předložení průkazu požadovat! Pokud se jen tak procházíte po lese, není důvod, aby po Vás někdo legitimoval.
5) A co revizor?
Revizorovi nejste povinni doklad totožnosti ukázat. Ale pak s ním musíte počkat, až přijde policista nebo jít na nejbližší policejní stanici, takže svou totožnost budete muset prokázat tak jako tak. Nemá-li u sebe revizor služební odznak a průkaz, můžete jít.

Více na portal.gov.cz, záložka zákony: 328/1999 (občanky), 283/1991 (policie), 200/1990 (přestupky).
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Pomáhat se musí umět
Olcha Richterová
 
S Jirkou Vlčkem (24) jsem se setkala na Kurzu pro pracovníky s mládeží v Bělči a v Chotěboři. Je rodilý Zlíňák, studuje a pracuje ale v Brně. A jestli vás zajímá, co obnáší studium, ale hlavně jeden typ práce sociálního pracovníka, čtěte dál.

Na stránkách www.socialnipracovnik.cz/asistent jsem si kromě toho, že jsi „koordinátor projektu,“ všimla i obligátního Bc. před jménem...

Bakaláře jsem získal na Filosofické fakultě v Brně, kde jsem se dálkově studoval filosofii. Pomohlo mi to udělat si pořádek ve svých představách o světě a nasměrovat se víc k sociální práci. Po filosofii a roční praxi v Armádě spásy jsem nastoupil na brněnskou Fakultu sociálních studií, obor sociální politika a sociální práce. Tady jsem také našel svou současnou práci – organizaci projektu Asistent do rodiny.
Jak je váš projekt spjatý s univerzitou a čemu se věnuje?
Od začátku pracujeme pod katedrou soc. politiky a snažíme se poskytovat kvalitní praxi našim studentům. Pracujeme přitom s rodinami, v nichž je nějak ohrožen příznivý vývoj dítěte. Problémem bývá bytová situace (zadluženost, špatné podmínky k bydlení a výchově dítěte - např. chybí topení či elektrika, neschopnost pravidelně splácet nájem) a snížené rodičovské kompetence (rodiče neví, jak se mají o dítě starat, co je třeba mu zajistit, děti nemají dostatek podnětů potřebných ke svému rozvoji) nebo jiné věci - výchovné problémy dětí, záškoláctví, trestná činnost... Asistent pak působí jako sociální pracovník, ale jeho výhodou je častý kontakt s rodinou - alespoň jednou týdně.
S kým spolupracujete?
Hlavně s úřady brněnských městských částí, dále s neziskovými organizacemi jako např. o.s. Open Family, Sdružení pěstounských rodin, Fond ohrožených dětí... Velký dík patří Nadaci Terezy Maxové, která nás dlouhodobě podporuje. Spolupráce se odvíjí od ochoty pracovníků jednotlivých organizací. S neziskovkami i městskými částmi máme dobré zkušenosti, někdy však narážíme na limity úřadů určené jejich vnitřními předpisy. I ty se však při troše dobré vůle dají vyřešit.
Jak projekt Asistent do rodiny vůbec začal?
Bylo to na začátku mého studia na FSS. V jednom předmětu jsme měli za úkol vymyslet a realizovat projekt pomáhající předejít odebírání dětí z rodin a jejich umisťování do ústavů. Myšlenka sociální asistence v rodinách se zrodila i na základě reálné potřeby jedné z mých kamarádek, která pracuje na oddělení sociálně právní ochrany dítěte v Brně. Já byl třídou zvolen jako koordinátor, přestože odvahy jsem k tomu měl pramálo. Výzvy se však mají přijímat.
Sám jsi byl asistentem –jaká to je práce?
Umožnila mi poznat, jak funguje romská i česká rodina v sociálně nepříznivé situaci, za což jsem velmi vděčný. Každý týden jsem navštěvoval svou rodinu a snažil se jí pomoci s konkrétními problémy. Vystupoval jsem jako někdo, kdo nabízí účinnou pomoc, ale také podporu a porozumění pro jejich způsob života. Podstatné bylo vytvoření vztahu důvěry a otevřenosti.
V čem tě to změnilo?
Daří se mi teď líp dívat se na věc z pohledu asistentů. Také se pořád nestačím divit, kolik rodin bez ohledu na jejich etnickou příslušnost žije v nepříznivých bytových podmínkách, neví, jak se starat o děti či má strach z úřadů. Např. jedna maminka, s níž jsem pracoval, měla problémy s úřady a majitelem bytu z velké části proto, že si ve svých 35 letech neuměla přečíst rozhodnutí soudu, sociálky či jiné instituce. Zkrátka neuměla pořádně číst ani psát. Většinou platí, že co nám přijde samozřejmé, to je pro ty rodiny nesmírně obtížné. A bez pomoci zvenčí se to nikdy nenaučí jinak. Mnoho lidí si myslí, že je třeba změnit systém sociálních dávek směrem k větší angažovanosti klientů a zpřísnit podmínky přidělování dávek. S tím bych souhlasil v případě, že v rodině nejsou děti a motivace je otázkou ochoty dospělých jedinců. Pokud ale v rodině děti jsou, myslím, že je třeba dělat všechno proto, abychom rodinu podpořili v jejích přirozených podmínkách, není–li přitom vážně ohrožen příznivý vývoj dítěte.
Splňuje váš projekt původní záměr poskytnout praxi studentům a zároveň pomoci rodinám?
Ano, tohle se nám daří. Studenti od nás odchází s reálnými představami o sociální práci a systému služeb, jsou více vyzbrojeni pro budoucí zaměstnání. Získají obrázek o tom, jak se mohou v sociální práci nejlépe uplatnit, kde jsou jejich limity, co jim sedí a co ne. Někdo si to rozmyslí a začne pracovat v jiné oblasti. Ale i o to jde – pomáhat se musí umět a není to vždy jednoduché. Asistentům dokonce nabízejí práci i samotné úřady, které si je již „vyzkoušely“ v rámci rodinné asistence.
Mají tví spolužáci zapojení v projektu nějakého společného jmenovatele? Jsou třeba neobvykle trpěliví, vstřícní, nebo jinak odlišní od běžného studenta VŠ:-)?
Myslím, že jsou neobyčejně citliví k lidským problémům, mají chuť pomáhat a osobně se angažovat. My se jim snažíme představit realistický pohled na skutečnost, bourat zaběhané stereotypy a předsudky. Asistenti mají také velkou chuť na sobě pracovat a jsou odvážní. Mluvím sice o asistentech, faktem ale je, že za poslední dva roky z asi 30 asistentů byli pouze 3 muži (včetně mě). Tento obor pro ně bohužel není moc zajímavý, ale potřeba jich je stejně, jako žen – chlapi, kde jste? :-)
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Mám velký modrý kalendář a do něj si píšu všechny schůzky, které mě přes den čekají. Starám se o zprostředkování nových rodin, volám na sociální odbory a spolu se sociálními pracovnicemi hledáme motivované rodiny, do nichž by mohl asistent začít docházet. Pak vybírám asistenty tak, aby jim daná rodina osobnostně seděla (mám v tomto směru doporučení od paní psycholožky, která vede s každým asistentem pohovor). Při prvním kontaktu s rodinou vysvětluji způsob práce asistenta a vyjasňuji vzájemná očekávání. Jinak se věnuji vedení organizačního týmu, společně s kolegou připravujeme kurzy pro asistenty a hledáme školitele. Jsem odpovědný za celkový chod projektu.
Kdy sis naposledy nevěděl rady?
Stává se mi to, taky se stále učím. Díky Bohu mám kolem sebe spolupracovníky, kterým věřím a mohu s nimi své problémy konzultovat. Využívám také podpory supervize.

 

zpět na obsah
 
Víkend za humny
Víkend na trati 231 - v Polabí
Tomáš Groll
 
„Každá holka z Polabí, bez jízdního kola by ani chvíli nebyla“, proto i vám doporučuji na tento víkend za humny vzít kola. A pokud opravdu máte ke kolům odpor, můžete využít trať 231 českých drah. Program proto nabízím ve dvou variantách.
Návštěvu Polabí je nejlépe zahájit v Lysé nad Labem, přesněji v zámeckém parku. Prohlídku zámku samotného na chvíli však ještě odložte. Slouží totiž jako domov důchodců. Park v Lysé nad Labem uspokojí jak milovníky parků anglických, tak obdivovatele francouzského stylu. Proto se může stát vděčnou kulisou romantických procházek ve dvou a her ve větších skupinách či obráceně. K hrám či jinému programu, nebo jen k uspokojení uměníchtivého oka skvěle poslouží sochařská výzdoba parku, kterou je možné srovnat jen s alegoriemi ctností a neřestí v Kuksu. V zámeckém parku v Lysé nad Labem hledejte tedy alegorie 4 světadílů, 12 měsíců, 4 ročních období, dne a noci, přírodních živlů, 4 ze sedmi svobodných umění a také sochy antických bohů. Přeji příjemnou zábavu.
Pokud vám přijde zámecký park a zámek něčím povědomý, pak vězte, že zde se Jaromír Nohavica léčil z alkoholické závislosti a Karel Plíhal zmizel ve filmu Petra Zelenky Rok ďábla. Kousek od cesty, po které kráčel známý písničkář do protialkoholní léčebny, se nachází rodný domek Bedřicha Hrozného, který rozluštil klínopisnou chetitštinu. Shodou okolností je to i evangelická fara. Pokud bude zrovna pátek večer, můžete najít v jejích útrobách mládež, která po schůzce chodívá hrát volejbal do blízké tělocvičny. Co na faře však nenajdete, je muzeum zmiňovaného orientalisty. To se nachází kousíček od fary na pravé straně náměstí (no, hádejte koho). Otevřeno má však od pátku do neděle jen do 16 hodin.
Jestli vás v Lysé nezdrží místní výstaviště, ani výborná hospůdka Dallas, vydejte se směrem na jih do Přerova nad Labem. Zde můžete navštívit místní skanzen, nicméně pokud nepojedete kolmo, je možná lepší popojet vlakem do Ostré. Na kole jste v Ostré také za chvilku. Tato malá vesnička nabízí program na celý den. Při cestě od vlaku můžete snadno minout muzeum kamen, tak na to pozor. Je po pravé straně. Nicméně hlavní atrakcí v Ostré je Botanicus – vesnice řemesel a umění s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka, mýdlaře, svíčkaře či papírníka. Přerovský skanzen s původními stavbami se tak krásně doplňuje s vesničkou s řemesly a uměním v Ostré. Hned při vstupu do celodřevěného areálu doporučuji típnout cigaretu a rozměnit si české koruny za stříbrné groše (10:1). V celé vesničce se totiž platí pouze stříbrňáky. Botanicus nenabízí jenom ukázky řemesel, ale za drobný poplatek i možnost si vyzkoušet sami si něco vyrobit a pak také odnést. Za groše je tedy možné vytvořit si svíčku, provaz nebo třeba mýdlo, stravovat se v místní taverně na středověký způsob, nebo zastřílet si z luku. Vedle řemeslné vesničky se rozkládá velká bylinná zahrada, která nabízí možnost příjemného vytrávení a relaxace. O kus dále se pak v ohradách pasou ovce, kozy, někdy i koně. Pokud potřebujete vzít někam na výlet děti nebo mladší sourozence, je Botanicus dobrou volbou. Jen se musíte připravit na jejich až vyděračské pohledy žádající další groš na rýžování zlata. Doporučuji využít k návštěvě této vesničky některou sobotu, kdy se zde konají historické slavnosti. V těchto dnech je vstupné sice dražší (50 – 175 Kč), ale na oplátku je připraven program nabízející například rytířské turnaje, festival piva a vína, slavnosti čaje a květin, festival zbraní, žongléry a kejklíře, středověké jídlo a pití a kdo ví co ještě. A jako suvenýr či dárek pro někoho blízkého si můžete v blízkém obchůdku zakoupit přírodní produkty Botanicus, jako jsou mýdla, šampóny a bylinky.
Pokud vás Botanicus neláká, nebo se budete chtít po jeho návštěvě někde smočit, přímo v Ostré se nachází 2 neoficiální písečná koupaliště s čistou vodou. U jedné z vodních ploch je také kemp.
Na nedělní bohoslužby můžete zavítat do opevněného města na Labi Nymburka. Konají se v 10 hodin dopoledne, takže na několika kilometrový přesun máte dost času. Cyklisté si pak mohou udělat výlet na asi 15 kilometrů vzdálený zámek Loučeň, v jehož anglickém parku se nachází největší labyrintárium v Evropě. Na jednom místě je koncentrováno deset labyrintů a bludišť z různých materiálů. Zabloudit můžete v tisovém nebo palisádovém bludišti, zatímco provazové a prstové bludiště slouží spíš pro zábavu. Co trochu odrazuje je padesátikorunové studentské vstupné.
Vlakaři se mohou po prohlídce nymburských hradeb a města projít podél Labe do osm kilometrů vzdálených lázeňských Poděbrad. Na této polabské cestě však budete trochu litovat, že nemáte s sebou kolo nebo aspoň kolečkové brusle. V Poděbradech na náměstí pod sochou (no, hádejte koho) si můžete vychutnat zmrzlinu nebo vytrpět lázeňské prameny, ale co byste pro své srdce neudělali…
Pokud ani nyní nebudete mít Polabí dost, nezbývá než šlapat, jít nebo jet dál do Libice nad Cidlinou, kde jsou zbytky osídlení vyvražděných Slavníkovců, nebo do kolínského aquaparku, v jehož okolí se nachází další příležitosti sportovního vyžití.
V Polabí nenaleznete velké kopce ani hluboké lesy. Přesto je zde možné strávit příjemný víkend. Atrakcí je víc než dost. Kombinace hezkého počasí, roviny, kola a koupání přece nemá chybu.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Mrtvý muž v bunkru
Mikuláš Ferjenčík
 
Trvalo to padesát let, než se Martin Pollack odhodlal důkladně prozkoumat bílé místo ve své rodinné historii. Spíše než o bílém místě bychom však měli mluvit o černé skvrně, popřípadě o rodinném tabu. Pollackův biologický otec Gerhard Bast byl totiž příslušník SS a válečný zločinec. Mrtvý muž v bunkru je Bastův životopis, ale nejen to. Také zasazuje život tohoto rakouského Němce do historického i geografického kontextu (to, že je třeba rozlišovat Rakušany a rakouské Němce je jedna z věcí, které jsem si při čtení uvědomil). Čtenář pronikne do pohnutých dějin slovinsko-rakouského pohraničí začátku dvacátého století, udělá si poměrně dobrou představu o životě v meziválečném Rakousku a nakoukne i do poválečného chaosu.

Pollack se rozhodl, že se osud svého otce pokusí odkrýt do co největší hloubky. Cestoval v Gerhardových stopách, mluvil se zbývajícími pamětníky, prostudoval stohy archivních materiálů a ve snaze o maximální objektivitu a zachycení širších souvislostí vyzpovídal celou řadu historiků. V pátrání autorovi velmi pomohlo, že získal otcův zápisník z cest a spolu s ním i mnoho zajímavých podrobností. Tento důstojník SS např. psal v osobních zápiscích geografické názvy slovinsky, nikoli německy, a se slovinskými příbuznými udržoval přátelské vztahy.

Byl Gerhard Bast jen kolečko v systému, nebo tomu systému ještě z vlastní vůle přidával na nelidskosti? Byl si vědom toho, že prostředky, které používá, nemůže světit žádný účel? Touha zjistit, jak se choval v každodenních situacích, a otázka, zda lze paušálně odsoudit (nebo omluvit) člověka, který se nepokusil vyhnout roli, do které celý život jakoby samospádem směřoval, prostupuje celou knihu.
Martin Pollack, Mrtvý v bunkru, Host, 2007
 

zpět na obsah
 
Recenze
Radůza rapující meditující
Olcha Richterová
 
Radůza se dost změnila, vůbec nečekejte známý akordeonový „radůzvuk“. Nejdřív elektronicky rapuje, pak zas připomíná svoji jemnější, křehčí sestru. Většina hudby a aranží je právě v meditačně křehkém a protáhlém duchu a doprovází je texty méně zemité a více duchovní než dřív. Pokud máte rádi takovou hudbu, asi si ji vychutnáte. Zato texty i přes občasné nečekané rýmy působí ploštěji než dřív. Je možné, že Radůze už nejde o „západní“ originalitu, nýbrž o poselství, o sdělení. Obrací se do svého nitra („sestupuji do sebe, usedám...“) a následuje patrně východní spiritualitu – „vše se se vším v jedno spojí“ a „kráčím dechem/ kráčím v dechu/ bytost v Bytosti“. Jako by ten přerod od „špinavé kočky“ minulých alb ale ještě nebyl dokonán a skřípaly prozatímní nelady nového (životního) směru.
Od vzorce lehce jednotvárné, ale příjemné hudby provázené nepříliš nápaditými slovy („Odpusť mi ještě na tomto světe/že pod tíhou těžkých chvil/v slzách ptávala jsem se tě/proč´s mi tohle připravil“) se výrazně liší píseň Vařič a mapa, silná výpověď o nejistotách víry a o odevzdání se, která je ale sotva slyšet přes bezduchou tříčtvrteční muziku. Nevím, k čemu je taková schválnost dobrá; zdá se mi, že kvůli ní přeslechneme jeden z nejlepších textů alba. Používá v něm své nejsilnější rekvizity z konkrétního života – rum v dece, ironii (v podobě knih Agathy Christie), ale přikryla je těžkou duchnou banjové dechovky.
Např. zhudebnění jednoho ze zpěvů kosmických však připomíná, že Neruda nepatří do studen zapomnění a i Radůza rozhodně pořád má co říct a nabídnout k poslechu, zejména milovníkům prostých kláves a občasného hoboje, houslí či violy.
Radůza, V salónu barokních dam, Indies, 2007
 

zpět na obsah
 
Recenze
Dva proti Říši
Vojtěch Veselý
 
Exilová vláda vymyslela, jak napravit reputaci Čechů před spojenci, Heydrich nastolil nesmířlivý režim na území protektorátu a několik skupin parašutistů do něj bylo vysazeno. Mezi nimi Anthropoid, tedy Gabčík s Kubišem. Jako fůra čtenářů přede mnou i po mně vím, jak románově zpracovaný historický příběh dopadne: zatím jsou čerstvě srovnány se zemí Lidice a Němci začínají dobývat kryptu chrámu Karla Boromejského.
Jiří Šulc na téměř 500 stranách zpracovává období, které zvrátilo smýšlení spojenců o českém národě. Do té doby vládlo přesvědčení formulované při Mnichovské dohodě: pohraničí patří Říši a Češi jsou spokojeni se statem quo – okupantům jejich práci vlastně vůbec nekomplikují. Heydrich s odporem místních nenarazil ani se svým programem jak skoncovat s Českým národem: dle smýšlení a původu plánoval jednu část obyvatelstva převychovat, jinou deportovat, další sterilizovat a zbytek postavit ke zdi. Atentát tedy nejenže poopravil obraz „našich“ před vítěznými mocnostmi, ale navíc zamezil vymazání Čechů z mapů národů.
Autor, ostatně bývalý agent polistopadových tajných služeb, nehodnotí, pouze životní příběhy protagonistů tehdejšího dění rámuje materiály historické evidence. Z některých pasáží čiší autorská licence (nikdy se nedozvíme, jaký podíl mělo na zradě Karla Čurdy naléhání jeho matky), jindy je jasné, že jsou přímě řeči podložené poněmecku pečlivými zápisy z vyšetřování.
Navzdory autorovu nehodnocení je možné vyabstrahovat jeho názor na práci hrdinů Gabčíka a Kubiše i jejich katů. Je to na škodu? Ano, pokud se předem bráníme diskuzi. Tu Jiří Šulc otevírá a na základě sebraných dat ji umožňuje provést fundovaně. Dobrá práce.

JIŘÍ ŠULC: Dva proti Říši, Knižní klub, Praha 2007, 480 stran.
 

zpět na obsah
 
Střípky z kultury
Phléésová sezóna
Klára Schneiderová
 
Kinům hrozí Soukromá válka pana Wilsona, který smutně tvrdí, že Tahle země není pro starý. Kdyby po něm ovšem hodila Okem žena záhadná jako Nejkrásnější hádanka, hned by pookřál a vyzval ji: Noc patří nám! Let's Dance 2... Není divu. Roztrhl se totiž ponovoroční pytel se zábavami a veselicemi všeho druhu. Tradiční koleda juchala na českobudějovickém náměstí i mezi malebnými renesančními domky v Telči. S dětským karnevalem spojili masopustní hodování v Zadní Třebáni a v Horní Lidči při té příležitosti rovnou pochovávají basu. Do fěrtůšků a halen se nastrojili na ples v Mikulčicích a na hanáckém bále v Kostelci na Hané kroj letos provětrají už po dvaatřicáté. V Černém Dole si ovšem před hasičskou tancovačkou nejdřív počkají na každoroční příjezd Krakonoše. Pražské dámy a pánové můžou zase zavítat na Moravský ples a chodský Pošumavský věneček, aniž vytáhnou paty z hlavního města. Návštěvnící benefičního plesu v Jablonci nad Nisou vytancují peníze pro němé tváře z místního koňského domova důchodců. V duchu sportovním se nesl ples v Králíkách. Nejvíce se ovšem vyskáčou turisté, kteří se na svém mezinárodním srazu v Jablunkově pustí do bobování, sjezdování, běžkování a jiného dovádění na beskydském sněhu.
 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah