Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 9   ročník 49
 
OBSAH:
Spolek trvalejší než republika, díky Bohu
Ester - kniha naděje
Společenství církve
Sborové společenství
„Sekty“ a násilí
Svatou církev obecnou, svatých obcování
Petr Nikl a Jiří Konvrzek
Všechno co jste chtěli vědět o odpadech a báli jste se zeptat
Pomoc bližnímu svému?
Že by svatba?
„Chceš jet do Veselynivky jako učitel češtiny?“
Pramen zdraví z Posázaví
Návrat do Červeného města
Tkáň života
Aaronův skok
Střípky
Všimli jsme si
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Spolek trvalejší než republika, díky Bohu
Luboš Kratochvíl
 
Už mezi námi není tolik lidí, kteří by v živé mysli uchovávali vzpomínky na vznik Československa. Když si vezmete, že si pamatujete střípky z příhod v mateřské školce a nástup do první třídy, musí takovým dnes být kolem 96 let. Otázku kvality paměti tak požehnaně letitého člověka nechávám stranou.

Přesto ale takoví lidé existují a dnes si s radostí připomínají nejen vznik republiky, která ostatně už "dávno" zase neexistuje, ale i zrod Českobratrské církve evangelické. A jsou jejími hrdými členy. Mám to štěstí mít jednu takovou pamětnici v příbuzenstvu.

Někdy je pro nás, mladá ucha, těžké chápat patos něčeho takového, jako jsou oslavy 90. výročí církve. Ale stojí za to překonat odpor ke vznešeným slovům a proniknout hlouběji. Uvědomit si, že tak vysoký věk není ani u náboženské organizace samozřejmostí. Že nebýt společenství stmeleného Kristem, těžko by takhle firma s třemi tvarem dost blízkými písmeny v logu mohla přežít druhou světovou válku nebo čtyřicet let komunistické snahy ten božský tmel vydrolit. My zelenáči, kteří to na vlastní kůži nezažili, to můžeme jen těžko posuzovat a patos odsuzovat.

A abychom taky měli k stáru na co vzpomínat, můžeme si dát i jiné cíle. Třeba přispět k tomu, aby se jednou slavilo nějaké kulaté, ale násobně letitější výročí Kristovy církve. Jedné.
 

zpět na obsah
 
Po boku Rút
Ester - kniha naděje
Jaroslav F. Pechar
 
Est 1
Když chceme nějak slušně vyjádřit, že se nám něčí jednání nelíbí, říkáme, že to je takový "zvláštní člověk". Kdybyste otevřeli nějaké výklady k této knize, najdete tam obdobnou myšlenku. Ester je "zvláštní kniha". Své pochybnosti nad tím, jestli to vůbec je kniha, která patří do Bible, měli již někteří židovští vykladači a v souhlase s nimi i vykladači křesťanští – Athanasios, Řehoř, Luther. V Novém Zákoně nenajdeme ani jeden jediný citát či narážku na děje popisované v této knize. A je to jediná kniha v Bibli, kde se ani jednou neobjeví slovo Bůh.
Přes všechny pochybnosti se ale právě Ester stala jednou z nejoblíbenějších knih v židovstvu po celém světě a pro zajímavost - je to jediná biblická kniha, kterou židé ilustrují.
Je to kniha o slavném vítězství Božího lidu nad těmi, kteří připravovali pogrom. Po celý starověk, středověk i novověk si právě židé tuto knihu připomínali a dodnes si ji čtou o nejbouřlivějších oslavách v roce – o jarních svátcích Púrím. Pro Boží lid Staré smlouvy, pro Izrael podle těla, je to kniha naděje do tisícileté zkušenosti s pogromy a drancováním. Pro křesťany je to ale těžká kniha. Možná právě proto, že my, jako křesťané, jsme byli častěji těmi, kdo drancovali, než těmi, kdo byli pronásledováni a utlačováni, tak se s některými částmi této knihy budeme vypořádávat tak těžce.
První verše dávají celé knize historický rámec. Král Achašveróš je známější v pořečtěné podobě svého jména, tedy jako Xerxes I. a byl to mocný a slavný panovník perské veleříše v pátém století před Kristem (485-465). Z historie jeho rodiny se sluší připomenou bitvu, kterou jeho otec prohrál u Marathonu (jistě si vzpomenete na prvního "maratónského" běžce, který tehdy do Athén přiběhl se zprávou o vítězství nad Peršany a padl mrtev k zemi). V těchto řecko-perských válkách pak se střídavými úspěchy pokračoval i jeho syn Xerxes či hebrejsky Acharšveršóš. Do učebnic se dostala jeho vyhraná bitva u Thermopyl, kdy (jeho 300 000 armáda až zradou porazila 300 spartských vojáků) i prohraná námořní bitva u Salaminy, (600 perských lodí nedokázalo zničit 200 řeckých). Po této bitvě Xerxés uprchl domů a bitva u Platají, prohraná jeho švagrem Mardoniosem, pak ukončila perské pokusy dobít Řecko.
Autor knihy zjevně velice dobře znal perské zvyklosti a prostředí, o kterém píše. Až pohádková nádhera královských oslav trvajících dlouhé měsíce je popsána nejen v knize Ester, ale i v řeckých pramenech. Týdenní hodokvas, při kterém si každý z obyvatel královského jarního sídla v Šúšanu může brát, co se mu zalíbí, pak slavnost zakončoval více než okázale.
O historii tu ale nejde. To by bylo hlavní hrdince tak 120 let. Tady jde o útěšný spis do dob jakéhokoliv pronásledování Božího lidu. Achašveróš, Mordokaj, Ester – to jsou typy postav. To jsou modely určitého chování, podobně jako v Ježíšových podobenstvích. A jedno takové velké podobenství o Ester si tedy budeme postupně vykládat.

 

zpět na obsah
 
Téma
Společenství církve
Pavel Jun
 
Jsou věci, o kterých se těžko mluví, které se dají jen naznačit a člověk je někdy pochopí a uvěří jim, až když je prožije. Takže čtěte, prosím, velmi pomalu (na příštích pár řádků si nechte aspoň půl hodiny), „třeba se to ozve“.

Jak to mám v životě, s druhými
Přijměte nejprve řadu obrazů. Projděte jí s otázkou: „jak to mohu mít v životě, s druhými“. Zastavte se nad každým obrazem. Dokážete si nad každým říci: Takhle to mám v životě, s druhými taky… taky někdy?
- Lenochod visící osaměle na větvi.
- Džungle. Tygr. A stádo antilop.
- Step. Smečka vlků pronásledující velkého jelena.
- Obloha. Divoké husy letící v klínu po obloze.
- Mraveniště, všude hemžící se mravenci, ale chaos to není.
- Stádo u pastýře. (Ze zkušenosti, promiňte, musím některým z vás napovědět: Nemyslete si na pastýře! Stádo u pastýře.)

Směrem ke Kristu
Takhle se může být spolu, to jsou ty možnosti! Tušíte směr té řady možností? Od samoty, osamělého lovu, po spojení se za účelem boje, společné cesty, stavby po…
Kam až?! Ještě kousek dál! Až sem!
- Pastýř sebe sama dává svůj život za stádo oveček.
- A Pán Domu u Večeře se opáše jako sluha a myje ostatním nohy.
Kam až?! Až ke Kristu. A svět se naplní Důvěrou. A stane se tohle:

Společenství
Spolu můžete být v různém režimu. Můžete být v režimu samoty, boje, konkurence, spolupráce…
Jednomu z nich se říká společenství nebo „komunita“, je to (aspoň chvilkový?) návrat do rajského stavu. Je to režim „rajského spolubytí“, spolubytí beze strachu, bez bojů ven nebo dovnitř skupiny, bez rozdělujících ambicí… Prostě a pokojně „být spolu“.
To je podstata toho, co se dělo kolem Ježíše Krista a v jeho jménu (Duchu) se to děje znovu a znovu a dál a dál.
Místu, kde se to děje, (je to vázané na jedno místo), se říká církev, křesťanský sbor.
Vrcholem té události (je to událostní) je Večeře Páně.

Jak se TO stane?
Je to div, je to tajemství, je to Kristus.
Jak se to stane? Je to tajemství.
Je potřebí vystoupit ze své perspektivy, „vyjít ze svého života“, nastavit svůj život Kristu – a skrze Něj Bohu…
Prosit, čekat.
Sursum corda! (Vzhůru srdce!). Kdo z nich vzal tu tíhu?
Je potřebí v Neděli přijít a nastavit svůj život Kristu…
 

zpět na obsah
 
Téma
Sborové společenství
Martin Balcar
 
V životě se každý z nás, ať chce či ne, stává členem mnoha společenství. Rodina, třída, místo, kde bydlím, kroužky, klub. Lépe řečeno: vyjmenovat všechna společenství, kterými za život projdeme, by popsalo celé naše vyhrazené místo.

Jak je vidět, některé si nevybíráme a jsou nám vlastně vnucené (jako je třeba naše rodina či škola). Jiné si naopak volíme a je jen na nás, jestli členy takového společenství budeme či ne. Člověk se prostě úplně svobodný nerodí….

Aby všechna tato společenství mohla fungovat, je nutné dodržovat pravidla. Jsou buď psaná nebo nepsaná a být musí. Není to vždy z naší vůle, nicméně faktem je, že neustále dodržujeme nějaká pravidla – schválně, zkuste si někdy uprostřed dne najít hodinu a sledovat v ní, kolik jste „museli“ dodržet pravidel – jak se obléct, kam odložit hrnek kafe, být někde včas, kdy mluvit, kdy nemluvit, jak pozdravit, jak přejít ulici, kam si sednout v autobuse… Pravda, většina věcí se ani nezdají být pravidlem a zdají se být logické ale zkuste například v Nizozemí pomoci s taškou do autobusu starší paní a můžete v horším případě dostat ránu deštníkem. Ne vše, co je pravidlem ve Tvé situaci platí i o dům dále! Každé společenství, kterého jsem členem po mně vyžaduje dodržování svých pravidel a někdy to štve. Možná i to je důvod, proč někteří lidé se zkušeností přísné křesťanské výchovy plné pravidel nebo permanentního navštěvování kostela odmítají takový život.

Nebo někteří lidé prchají před tím, aby se stávali členy dalších a dalších společenství a spíše si své aktivity omezují, aby v rámci jedné skupiny dělali více aktivit. Nebo touží být prostě sami, protože jim ty vnucené kolektivy úplně stačí. Tady vím o čem mluvím, i já často chci mít volný čas jen a jen pro sebe či své nejbližší. Už prostě nechci nikoho vidět! Křesťané nejsou co se týče pravidel nijakou výjimkou.

Čím se ale sborové společenství liší od zájmových skupin, jako jsou třeba zahrádkáři, myslivci nebo třeba fotbalový klub?
Tyto skupiny se shromažďují kolem svého koníčka, řeší kdo co našel, prodal, chytil, střelil, kdo umřel… Společně něco tvoří, učí se jeden od druhého a navazují kontakty, protože se baví. Potkávají se tak lidé podobní ve svých zájmech a dovednostech, funguje zde i soutěživost a hecování, každý také ví, kdo je v daném oboru lepší. Obvykle jde i o skupinu věkově podobnou. V takové skupině se člověk cítí dobře, protože si o daném a jasně vymezeném oboru má s většinou lidí co říct. Na druhou stranu pro příslušnost ke skupině je důležité mít vybavení, nástroje, někdy i peníze a neztrácet kvalitu, jinak se člověk stává outsiderem.

Společenství křesťanů je oproti těmto společenstvím daleko rozmanitější. Potkávají se v něm nejenom kamarádi, kteří mají stejné zájmy ale jde o příležitost prožívat svou víru s lidmi rozličného věku, zájmů, i prostorové vzdálenosti. Často je i ta víra rozdílná podle toho, kdo kde vyrostl a kdo koho ovlivnil. Každý z lidí pak různě klopýtá, šanci mají i outsideři nebo lidé, kterým něco schází (či přebývá). Prostě lidé ve sboru jsou velmi různí a chtělo by se říct, že mnoho společného jich kromě té víry zrovna nepojí.

A k tomu přijde otázka, proč tvořit společenství, zda nestačí, aby se člověk modlil a četl Bibli. Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. Mohu proto jen mluvit za sebe. Takové lidi znám a nejsem s to říci, že je to špatně. A ani si nedovolím posuzovat, kdo a jak věří. Jen mi připadá, že prožívat svou víru sám je škoda. Již mnohokrát mi v době, kdy jsem měl s něčím starosti, pomohlo víceméně náhodné setkání s člověkem uprostřed sboru, který mě podpořil a dodal sílu a věřím, že se to opačné děje i ode mne. Uvědomil jsem si, kolik máme společného a nemusíme o tom mluvit. Ono nás v tom sboru nakonec pojí opravdu hodně. Víra, láska a naděje. A to není málo.

Sborové společenství není v první řadě příslušnost k instituci a dodržování pravidel ale oboustranná možnost sdílet se s lidmi, kteří mé víře mohou pomoci a já jim. Vždy mě znovu překvapí, jací lidé ve sboru se mnou žijí, co prožili a prožívají, co jim v životě funguje a čím se můžeme vzájemně obohatit.

Na druhou stranu od sboru nelze očekávat, že bude člověku druhou rodinou. Stejně to platí i opačně. Sborové společenství je takové, jací jsou jeho členové – aktivní, neaktivní, otevřenější, uzavřenější a nelze očekávat, že bude každé stejné. Předpis na to není. Proto některá společenství kvetou a jiná ne.

Sborové společenství si nevybíráme a často i tady na sebe narážíme. I taková setkání mají smysl, protože pro člověka je dobré se potkávat i s těmi, které u něj třeba na první pohled nevzbudí sympatie.

 

zpět na obsah
 
Náboženství a násilí
„Sekty“ a násilí
Pavel Hošek
 
V prostředí nových náboženských hnutí, kterým se dříve trochu nespravedlivě říkalo sekty, se občas vyskytuje zvláštní druh násilí. Jedná se o nábožensky motivované násilí, které jeho aktéři obracejí proti sobě. Nejotřesnější případ tohoto druhu je jistě hromadná sebevražda více než devíti set stoupenců Svatyně lidu v roce 1978. V devadesátých letech došlo k celé řadě podobných incidentů. V roce 1993 v Texasu dobrovolně uhořelo přes osmdesát následovníků mesiáše Davida Koreše, kteří se opevnili na jednom venkovském ranči a odmítli se vzdát policii. V roce 1994 zvolilo padesát tři zasvěcenců Řádu Chrámu slunce společnou rituální smrt v plamenech, o rok později se upálilo dalších šestnáct stoupenců této organizace. V roce 1997 požilo třicet devět členů skupiny zvané Nebeská brána otrávený nápoj a společně odešli z tohoto světa. Také u nás hledali v devadesátých letech někteří stoupenci Parcifala Emanuela dobrovolnou smrt vyhladověním. Naštěstí nikdo z nich nezemřel.
Ačkoli učení a náboženská praxe jmenovaných skupin se vzájemně diametrálně lišily, dospěli nakonec jejich stoupenci k témuž závěru: tento svět je příliš špatný a nepřátelský, abychom v něm dále setrvali, musíme odtud společně odejít. Smrt pro ně nebyla definitivním koncem či projevem bezvýchodného zoufalství, ale bránou k jiné, vyšší kvalitě existence, spojením s vesmírnými bytostmi, vstupem do věčné blaženosti, prosté všech pozemských útrap atd.
Kolektivní sebevražda byla vesměs konečným vyústěním dlouhodobého procesu, při němž docházelo k postupnému prohlubování napětí a konfliktu mezi danou skupinou a většinovou společností. Skupina byla pomlouvána v médiích, vyšetřována policií, pronásledována úřady a zlomyslnými, senzacechtivými novináři. V členech skupiny postupně narůstalo přesvědčení, že v tomto zlém světě prostě nemají místo, že temné síly ovládající většinovou společnost je chtějí zničit, a že věrnost a oddanost své víře dosvědčí právě ochotou podstoupit mučednickou smrt. Někteří začali dokonce po mučednictví toužit.
Návrat do normálu se stejně jevil stále méně pravděpodobný, členové skupiny za sebou většinou spálili všechny mosty, často se rozešli s příbuznými, často se skupina dopustila činů, pro které byla trestně stíhána. Zdálo se čím dál jasnější, že není cesty zpět, že jediné řešení tohoto „kosmického konfliktu mezi silami dobra a zla“ spočívá v ochotě přinést nejvyšší oběť: zemřít.
Snad nejdůležitější poučení, které plyne z těchto tragických událostí, se týká povýšeného a nemoudrého nepřátelství veřejnosti vůči tzv. sektám. Toto nepřátelství se významným způsobem podílelo na eskalaci tragédie. Některé skupiny byly totiž doslova vehnány do extrémních a hysterických pozic, protože většinová společnost, tedy média, úřady, ale také sousedé a známí (tzv. slušní lidé), svým nepřátelským a alergickým jednáním v podstatě potvrdili přesvědčení členů dané skupiny, že jsou pronásledováni. Samospravedlivé, pohrdavé a netolerantní postoje veřejnosti k tzv. sektářům nejsou tak nevinné, jak by se mohlo zdát. Silně totiž přispívají k radikalizaci dané skupiny a k potvrzování pocitu, že členové dané skupiny na tomto světě nejsou vítáni, že tento zkažený svět bude hrstku vyvolených tak dlouho pomlouvat, obtěžovat a pronásledovat, dokud ji úplně nezničí. Zdá se, že daleko moudřejší přístup k podobným skupinám spočívá v trpělivém dialogu a v opětném budování spálených mostů.

 

zpět na obsah
 
Cože, Bože?
Svatou církev obecnou, svatých obcování
Petr Gallus
 
Řekněte si těchhle pět slov několikrát rychle za sebou – zní to jako tajemné zaříkávání, skoro jako nějaká magická formule. Člověk nezkalený křesťanským pohledem na svět by se patrně nejpozději tady v Apoštolském vyznání zarazil, zamračil se – a přestal číst.
Svatá církev? A odkdy? A co ty křížové výpravy? A co ty skandály s pedofilními kněžími? A co ten spor o katedrálu a nevrácené majetky vůbec? Tak jaká svatá?
Ono už stačí jen samo slovo církev, aby se průměrnému Čechovi zkřivil obličej do šklebu. Církev? Neprůhledná instituce se zastaralými rituály a divnými obleky na jedné straně a s ulítlými evangelizátory na straně druhé.
Obecná církev? Zvláště v Čechách, že... Těch pár křesťanů by se dalo spočítat během chvilky.
A pak tu máme jedny svaté: ty známe dobře, stávají na různých mostech či jinde a jsou z kamene. Je jich tolik, že se v tom už nikdo neorientuje, a přibývají pořád další.
A to obcování, to snad ani nebudeme komentovat. Že to znamená „společenství“, už dneska nikomu asi nedojde, a že by církev, třeba ta evangelická, byla společenství svatých? No...
Podtrženo sečteno: z hlediska PR je těchhle pět slov velmi kontraproduktivní reklama.
Jenomže: v Apoštolském vyznání se neříká: u nás máme svatou církev obecnou, v našem sboru jsou všichni svatí a když se sejdou na kafe po bohoslužbách, je to svatých obcování. Těch pět slov není popisem současného stavu: věřím svatou církev obecnou a svatých obcování, tak to tam stojí. Křesťané sami by měli být ti první, kterým je jasné, že takoví právě nejsou a sami ze sebe nikdy nebudou. Máme však zaslíbení, že se takovými staneme. A pravděpodobnost toho je asi taková, jaká je pravděpodobnost, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých.
 

zpět na obsah
 
Uchu pro potěchu
Petr Nikl a Jiří Konvrzek
Benjamín Skála
 
Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně. Je známý jako malíř, fotograf, divadelník i jako autor pohádkových knih. V roce 1995 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého pro mladé výtvarné umělce. Za knihu Záhádky byl letos oceněn cenou Magnesia Litera rovnou ve dvou kategorích – „kniha pro děti a mládež“ i „kniha roku“. Vedle všech těchto uměleckých činností je ale Petr Nikl i alternativním písničkářem. A opět oceněným. V roce 2000 hostoval na albu Rostliny! Rostliny! skupiny Sledě, živé sledě, pak vydal dvě autorská alba s Lakomými Barkami – Nebojím se smrtihlava (2004) a Přesletec (2006), které vyšly na značce Black Point Music. „Smrtihlav“, Niklův písničkářský debut (i když některé texty jsou básně staré 20 let), byl oceněn Andělem v kategorii alternativa. Lakomé Barky jsou vokálním souborem maminek a dětí z Klecan u Prahy pod vedením Blanky Laurychové, která zhudebňuje některé Niklovy texty, a Evy Stanislavové. Soubor byl založen v roce 2001 a kromě Petra Nikla spolupracuje také s worldmusic tělesem Moberg Ensemble, Laurychovým divadlem a dalšími uměleckými projekty. Vydal také album koled Vánoce. Petr Nikl často také koncertuje sám, jeho představení jsou charakteristická svými divadelními prvky. Doprovází se na buzuki, či brač, na který chvílemi hraje i smyčcem. Používá různé převleky včetně ženských šatů, které mění mezi písněmi, často hraje v různých parukách či maskách. Jeho představení a jeho písničky jsou velmi hravé, některé písně v podání Lakomých Barek připomínají spíše dětské říkanky. Používá i spoustu různých předmětů. "Ten Nikl si snad umí povídat i s vodou v lavóru," podivil se jednou Jiří Černý. Na studiových nahrávkách lze slyšet různé nástroje jako kalimbu, basklarinet či violoncello a violu da gambu Ireny a Vojtěcha Havlových.
Ve stejné době jako Petr Nikl svého Smrtihlava, vydal také album výtvarník Libor Krejcar (Lesní hřbitovy), které naopak chladné a tvrdé.
Mírnou podobu s Petrem Niklem lze najít u jeho vrstevníka Jiřího Konvrzka, dalšího velmi originálního písničkáře. Také spolu někdy spolupracují.
Jiří Konvrzek již v roce 1980, ve věku dvaceti let, složil první písně, které se později dostaly na CD. V 80. letech zřídka koncertoval, v roce 1990 založil první kapelu s názvem Třetí zuby a o dva roky později s ní nahrál první demonahrávky. V roce 1998 kapela vlastním nákladem vydala album Narodit se, o dva roky později vydavatelství Indies Records vytvořilo průřez dvacetiletou tvorbou Jiřího Konvrzka, který vyšel pod názvem Pod Řípem. V roce 2003 došlo ke změně názvu, samostatné koncerty Jiřího Konvrzka jsou podepisovány jeho jménem, projekty s kapelovým doprovodem pak jako konVRZek. Toto seskupení vydalo album Nevadí ti? (2005), což je zatím poslední Konvrzkovo CD. Při poslechu písní Směšný muž (Navštívil mě jeden muž / Nebyl celej byl ho kus / Jenom levá půle / Ta pravá / Ta ne // A jak ho bylo jenom půl / Bylo do něj vidět / Byl směšnej / Byl směšnej // Samá stará mechanika / V útrobách toho nešťastníka / Vrzala a skřípala / A do rytmu klepala) či Jabko (Jabko lépe utrhnouti / Nežli sebrat na zem spadlé / to může býti / počůrané ...) zazpívaných zvláštním hlasem nám ani nevadí, že Jiří Konvrzek vlastně zpívat neumí.


 

zpět na obsah
 
EkOko
Všechno co jste chtěli vědět o odpadech a báli jste se zeptat
Magdalena Férová
 
V minulém čísle Bratrstva jsem jako průměrný obyvatel ČR vytřídila do barevných kontejnerů 30 kg papíru, 25 kg plastů, 15 kg skla a nějaké to kilčo nápojového kartonu. To prosím během jednoho roku. Jenže mi „v popelnici“ zbylo dalších 70 – 120 kg jiného odpadu a s tím si už nevím rady.
Minimálně třetina tohoto množství budou bioodpady. Kdo má zahrádku, tak jimi svoji popelnici nezatěžuje a vyrábí si na zahradě na kompostu kvalitní substrát pro svoje záhonky, květináče a anglické trávníky. Ve městě většinou komposty nemáme, ale můžeme se těšit, že snad jednou i u nás zavedou svoz bioodpadů. Kdo je netrpělivý, ať se podívá na stránky www.ekodomov.cz, kde zjistí, jak může kompostovat ve městě už nyní, nebo ať vydrží do dalšího čísla Bratrstva.
Dál se v naší popelnici občas objeví nějaká ta plechovka od protlaku či rybiček nebo jiný kovový obal či předmět. Kovy můžeme vytříděné (nejlépe podle jednotlivých druhů kovu) donést buď do sběrny surovin, kde za ně dostaneme nějakou tu korunku, nebo do sběrného dvora. Hliník někde také sbírají obecní úřady, školy nebo ekocentra.
Objemnější odpad jako je starý nábytek, staré koberce, vany, sporáky nebo menší množství stavební sutě odvezte nejlépe na sběrný dvůr. Pokud vaše obec nemá sběrný dvůr, pak se zeptejte na obecním úřadě, kdy budou přistaveny někde ve vašem okolí velkoobjemové kontejnery nebo jakou jinou možnost likvidace máte. Většinu odpadů můžete ve sběrném dvoře odložit zdarma. Platí se většinou pouze za pneumatiky (okolo 30 Kč) a za větší množství suti.
Na sběrný dvůr můžete odnést i nebezpečný odpad (léky, zářivky, výbojky, akumulátory, baterky, ledničky, barvy, lepidla, oleje a nádoby jimi znečištěné). Tyto odpady rozhodně nepatří do popelnice, protože se z nich uvolňují látky, které mohou poškozovat jak zdraví lidí, tak životní prostředí. Nevypotřebované či prošlé léky vám odebere každá lékárna. Zářivky (úsporné žárovky) na rozdíl od běžných žárovek obsahují malé množství rtuti, proto patří taky mezi nebezpečný odpad. Baterie (galvanické články) můžete odevzdat v každé prodejně, kde je možné je koupit. Větší obchody na ně dokonce mívají určené nádoby. Nebojte se na ně prodavačů zeptat. Povinnost tzv. zpětného odběru se vztahuje nejen na baterie a akumulátory, ale i na elektrická a elektronická zařízení, pneumatiky a minerální oleje. V praxi to znamená, že každý prodejce, který vám výše zmíněné produkty prodává, musí říct, kde je máte po dosloužení odevzdat. Pokud to neudělá, pak je od vás musí zdarma odebrat sám. U elektrozařízení (např. ledniček) také platí, že pokud jdete kupovat nové, tak můžete to staré, v počtu kus za kus, v prodejně odevzdat. Pneumatiky můžete odevzdat zdarma v pneuservisech.
Oblečení, ze kterého jsme vyrostli či vytloustli, odneseme na charitu nebo do jejího specielně upraveného kontejneru, který se už tu a tam objevuje.
Potom, co jsme vytřídili vše, co se dalo, nám v popelnici na směsný odpad zbyl jen prach z vysavače, uhelný popel, rozbitá bota, porcelán, kartáček na zuby, žárovka, špinavý papír a textil a obaly, které jsou z více materiálů.
Pokud stále máte nezodpovězené otázky, podívejte se na stránky www.eko-kom.cz, kde mimo jiné najdete i vyhledávač sběrného dvora, který je nejblíže vašemu bydlišti. Na stránkách www.jaktridit.cz najdete kromě více informací o třídění a recyklaci také seznam nejčastějších mýtů o třídění odpadů. Procvičit se ve třídění odpadů můžete také hrou „Odpady útočí“, kterou najdete na stránkách www.ekodomov.cz.
A nezapomeňte, nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne!
 

zpět na obsah
 
Právnická KPZ
Pomoc bližnímu svému?
Marie Medková
 
Dopravní nehoda nebo člověk, který zkolaboval na ulici. Jistě se už někdo z nás dostal do podobné situace. Jít do rizika anebo raději zavřít oči, či vzít nohy na ramena? Odpověď je na každém z nás. Je ovšem dobré vědět, kdy je poskytnutí naší pomoci nutné podle zákona.
Každý z nás má povinnost poskytnout potřebnému první pomoc podle svých schopností. Pokud ji zanedbáme, můžeme za to být obviněni a potrestáni. Kdy je tedy třeba být připraven a pomoct?
Zaprvé když je náš bližní v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví a my mu můžeme pomoct, aniž by nám nebo někomu dalšímu jinému hrozilo nebezpečí. Tuto povinnost má tedy každý z nás, když se stane svědkem takové události.
Zadruhé když jste touto pomocí povinni kvůli vaší profesi. Jste totiž lékař, zdravotní sestra, plavčík, hasič, jste smluvně zavázaní takovou pomoc poskytnout apod. Tyto profese jako jediné mají tuto povinnost pomoci i ve chvíli, kdy jim nebo jinému hrozí nebezpečí.(vyjjímky viz zákon).
Zatřetí když jste řidičem - auta, kola,... - který se stal účastníkem dopravní nehody (zaviněně či nevinně).
Co znamená poskytnutí potřebné pomoci? Zde se musí posoudit konkrétní situace. Obecně lze říct, že je to pomoc, která poslouží k odvrácení či snížení nebezpečí (újmy na zdraví či smrti). Je to zejména první pomoc, kterou může účinně poskytnout ten, kdo je poblíž. V takovém případě je nutné seznámit se vždy se stavem ohroženého a podle svých možností zvolit buď osobní poskytnutí první pomoci, anebo přivolání odborné pomoci, či obojí. Pomoc je nutné začít poskytovat bez zbytečného prodlení.
Pozor! Není rozhodné, zda by případné neposkytnutí pomoci nemělo vliv na stav postiženého ani zda tuto pomoc mohl poskytnout někdo jiný.
Trestní zákon, Neposkytnutí pomoci v §207 a §208.
 

zpět na obsah
 
Šachový kůň radí
Že by svatba?
Miki Zařechtal
 
Vyhrát soutěž o nejdříve naplánované datum svatby? Být akční a vzít se za 14 dní?
Radovat se s babičkou a tetičkami? Mejdan pro starou partu kámošů? Játrové knedlíčky a svíčková? Nebo paříme již cestou z obřadu? Kostel? Úřad? Louka? Valčík, polka nebo rock?
Obsluž se sám, nebo pečení holubi lítají do huby (za pomoci personálu)? Bílý zlato nebo chirurgická ocel? Kala nebo růže? A s kým pojedu v autě? Vejdou se všichni na tu fotku? Sluší mi to? Stihnu ještě ke kadeřnici? Kdy už přijedou? Už sou tady? Už si zajel pro kytky? Nerozmazala sem si oko? Objednal si ty kejty? Už ti přišlo mailem to oznámení? Kdy se už konečně začneš aktivně zajímat o naši svatbu? A budu nejhezčí? Máte všechno zajištěný? A kdo to zaplatí? Musíme zvát i toho? A budeš dojatá? Máš kapesníky? A kam se všechno vejde? A bude toho dost? Tak můžeme už jít?
Tak schválně, když na všechny tyto a mnohé další otázky najdete odpovědět, bude vaše svatba opravdu vydařená? A když nenajdu, bude to problém? A zase ty otázky. Ať se rozhodnete pro jakoukoliv svatbu, pro cokoliv, co vaše rozhodnutí obalí do společenské akce, je důležité dokázat správně odpovědět pouze na tu jednu jedinou otázku. A vše ostatní je již druhotné... ANO !
 

zpět na obsah
 
Rozhovor
„Chceš jet do Veselynivky jako učitel češtiny?“
Marie Medková
 
Filip Ženatý strávil část svých prázdnin nezvyklým způsobem. Učil český jazyk ve vesničce Veselynivka na Ukrajině.

Jak se student teologie dostane k učení českého jazyka?

Spadlo mi to do klína. Přišel Petr Brodský, potulný kazatel naší církve, který jezdí po českých evangelických sborech v zahraničí, a řekl: „Chceš jet do Veselynivky jako učitel češtiny?“ Váhal jsem. Hlavně kvůli tomu, že jsem vlastně nevěděl moc, do čeho jdu. Ale pak jsem se rozhoupal. A nelitoval jsem.

Jel jsi sám?

Ne, byl jsem tam s Katkou Polaneckou-Ondrejkovou z Prahy. Ona je profi učitelka. Učí na základce na Smíchově. Takže nutno říct, že ona byla ta hlavní a já byl spíš pomocník.

Jak se do Veselynivky dostali Češi?

Pokud vím, tak po Bílé hoře odešli evangelíci do polského Zelowa. Odtamtud pak část potomků těchto exulantů odešla na Ukrajinu a v roce 1905 založila Bohemku. Některé rodiny však putovaly ještě dál a usadily se na místě, kterému se říkalo Sirotinka. To bylo v roce 1912. Veselynivka se to jmenuje od roku 1952.

Mluví děti doma česky?

Děti, se kterými jsem se tam setkal a pro které byla tato letní škola určena, mají alespoň jednoho rodiče Čecha. Takže doma mluví česky a mezi sebou děti taky něco breptnou. Ve škole se pak učí čeština jako volitelný předmět. Jenomže veselynivská škola je malotřídka. Od pátého ročníku dojíždějí děti do školy do vedlejší vesnice a tam už čeština není.

Učí se rády?

No, abych to uvedl na pravou míru. Děti měly prázdniny. A ruku na srdce, koho z nás by kdo donutil o prázdninách sednout do školní lavice? Navíc to bylo pro děti dobrovolné, a kdybychom je nutili sedět v lavici a dávali jim domácí úkoly, tak by nám tam nikdo nepřišel. Děti budou samozřejmě radši lítat po vesnici. Proto jsme hlavně vytvářeli zábavný program zaměřený na češtinu.

Jaké jste používali metody?

Po pár dnech začali přicházet s dětmi i jejich ukrajinští kamarádi, kteří česky neuměli, ale chtěli něco dělat. Pak taky začaly chodit i menší děti, které neuměly číst a psát. Proto byl program každý den jiný, podle toho, kdo přišel. Hráli jsme různé jazykové hry, jako je jméno-město-věc nebo kufr. Malovali jsme, modelovali jsme z plastelíny zoologickou zahradu, pak jsme taky vymodelovali paralelně vedle sebe abecedu a azbuku. Velkou zábavou byl zpěv písniček ze Svítáku za doprovodu kytary. Hele, písničky Já mám kocábku a Můj pán mě pozval ke stolu svému už nechci nadosmrti slyšet. Dobrá byla taky noční hra a hra o poklad. Ale vůbec největší úspěch zaznamenala hra na schovku ve tmě u táboráku. Skončilo to tak, jak to skončit muselo - pořád jsem pikal jen já.

Kde jsi bydlel?

Bydlel jsem u paní Marie Provazníkové, maminky naší Olgy. Marie je farářkou ve veselynivském sboru. Bydlí se svou vnučkou, taky Marií, v hezkém přízemním domečku. Nad dvorkem se jim po takové konstrukci pne vinohrad, který tak dělá dvorek útulný a stinný. Nejoblíbenějším místem se mi stala lavička před brankou, kde jsme ve volných chvílích vysedávali, povídali si, četli anebo prostě jen tak seděli.

Co jazyk a strava?

Marie vařila výborně. Přibral jsem tam, nekecám, asi 5 kilo. Když mi dneska někdo řekne: boršč! tak se poslintám:) Co se týká jazyka, tak ve Veselynivce jsme se dorozuměli česky.

Byl jsi i jinde než ve Veselynivce?

První víkend jsme přijali pozvání do Bohemky k Sverdlovům. Bohemka je od Veselynivky vzdálená asi 60 km. Na internet jsme jezdili vždycky v pondělí do okresního města Berezivky. Na konci našeho pobytu jsme pak navštívili Oděsu. Fakt parádní město. Ale asi jen pro nás dvoumetrová chlapiska. Být drobná dívka, nevím...

Jaká je Oděsa?

Oděsa je srdíčko. Centrum si v kráse nezadá s centrem Prahy. Přenádherná je oděská opera a potěmkinské schody. Jsou tam krásné budovy ve francouzském stylu a ulice lemované vzrostlými platany, takže i v tropickém pařáku dávají chladivý stín. Známý je taky přístav s Vorontsovým majákem. V centru bylo hodně turistů, hlavně Rusů, Řeků a Italů. Oděsa je taková nudle podél moře od severu na jih. My jsme měli na dvě noci domluvený nocleh u krajanského spolku Česká rodina na severním cípu Oděsy. Byl to takový oděský Černý most, akorát si odmyslete možnost dopravy metrem a přimyslete možnost napadnutí toulavými psy. Doprava do centra byl adrenalin. Jezdily tam hlavně maršrutky, které byly hodně přeplněné lidmi. Platilo se při výstupu. Zkrátka vyřknete jméno zastávky, dáte řidiči dvě hrivny a on vám zastaví. Když se neproderete dopředu k řidičovi, pošlete peníze a název zastávky po lidech. No, každopádně už nikdy nebudu nadávat na pražské emhádéčko.

Jaký byl nepřekvapivější zážitek na Ukrajině?

Jednou v úterý po obědě jsem si chtěl dát šlofíka. Když se po mi chvíli začaly v hlavě motat první sny, přišel kdosi: máš tu návštěvu! Kdo si to ze mě dělá srandu? Nějaké dítě by chtělo hrát na schovku nebo co? Vyšel jsem ven a tam se na mě pod vinohradem šklebí můj kamarád Michael Pfann. Jeli s kamarády na Ukrajinu na road trip a přijeli mě navštívit. Nikomu o tom neřekli a najednou bum. A to mu ještě před dvěma dny Michal psal, že je v Tatrách a chodí po hřebenech. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by tam za mnou někdo přijel. Cesta z Čech do Veselynivky trvá třicet hodin a není to žádný výlet na Okoř. Můj výraz překvapení stál prý tehdy opravdu zato...

Doporučil bys takovou zkušenost dalším?

Určitě bych doporučil všem, aby se podívali do Bohemky nebo Veselynivky. Stojí zato vidět jiný svět. Věci tam fungují trochu jinak než u nás. Líp? Hůř? Ne. Prostě jinak. Život tam není žádná sranda, vo tom žádná. Ale když to člověk vidí, musí pokorně smeknout a poklonit se těm lidem, kteří, i přese všechna příkoří, která jim historie stavěla do cesty, si dokázali udržet krásnou češtinu, mnozí evangelickou víru a hlavně jakýsi český fíling, který se od toho ukrajinského liší.

Víš, když jsem to uviděl vyvstaly ve mně otázky: Kdo jsem já? Proč jsem se narodil v české kotlině a oni na široširé Ukrajině? Jsem lepší? Oni někteří lidé, když vidí poměry, které tam vládnou, si řeknou: No asi jsem lepší. Už abych byl zpátky doma na porcelánovém záchodě. Ale to vůbec ne! Vždyť se nemám čím chlubit. Vždyť jsem si nevybral, kam se narodím. Člověk si vlastně před těmi lidmi připadá až absurdně blbě. Skoro jako nahý. Nemá nic. Všechny věci, kterými se pořád obklopujeme, tu nejsou. Člověk klesne až na dno své duše, uvědomí si cenu lidskosti, milosrdenství a modlitby, ale i mnohem jaksi všednějších věci, jako je úsměv, poděkování nebo jen přání hezkého dne. Prostě si začne vážit toho, že něco vůbec je, když by to vlastně vůbec být nemuselo...

Moc díky za rozhovor!

 

zpět na obsah
 
Víkend za humny
Pramen zdraví z Posázaví
Pavel Bláha
 
Tento víkend si vyjedeme opět na kole. Podíváme se např. na zámek do Zruče nad Sázavou, na hrad do Ledče nebo třeba na slavnou horu Velký Blaník, spjatou se známou pověstí.

Vyjedeme ze Zruče nad Sázavou, kam se dá pohodlně dostat - i s kolem - vlakem za hodinku a čtvrt z Kutné Hory, dále třeba z Čerčan (u Prahy) nebo ze Světlé nad Sázavou. Přímo ve Zruči si můžeme prohlédnout místní zámek. Ovšem jen z venku, protože je každoročně otevřen jen od 15. června do 30. srpna. Z náměstí nás na zámek dovede červená značka.
Ze Zruče nad Sázavou se vyjedeme po cyklostezce č. 0004 přes Trhový Štěpánov, kde můžeme navštívit muzeum Jana Třísky, do Zdislavic, odkud pokračujeme po silnici č.127 přes Pravonín do Načeradce vzdáleného přibližně 40 km od Zruče. Zde je možné si dát oběd. A to jak s sebou zabalené řízky na lavičce za zastávkou stranou od náměstíčka, tak i něco pořádného v restauraci (doporučuji knedlo vepřo zelo:)) nedaleko radnice.
Pro zdatné nebo pro ty, kdo budou v Načeradci příliš brzy, doporučuji pokračovat po cyklostezce č. 0004 až do Vlašimi, kde můžete zavítat na zámek, a při tom shlédnout sbírky muzea Podblanicka. Otevřeno je zde až do prosince.
Z Načeradce vyrážíme po cyklostezce č. 321, a dále po zelené turistické značce až k vrcholu legendární hory Velký Blaník (638 m.n.m.). Cestou budeme muset překonat nějakých 100 výškových metrů, kola je také možné zamknout pod horou a pokračovat pěšky. V tom případě doporučuji výstup po červené značce. Cestou tam je nám na informačních tabulích připomínána známá pověst o blanických rytířích z počátku 18. století, tedy i to, že slavné blanické vojsko přijde Čechům na pomoc, až jim bude nejhůře. Jenže kdy to bude? Kdy je tak špatně, že by nemohlo být ještě hůř, že?:) Dále na tabulích zjistíme, v jaké části hory se jednotlivá vojska nacházejí (Cimrmanův řez horou) a v lese také z hory vyčnívá kamenná hlava obřího rytíře. To je zde ovšem, co se rytířů týče, vše. Pokud bychom chtěli nějaké rytíře také vidět, museli bychom navštívit zhruba 80 km vzdálenou pískovcovou jeskyni blanických rytířů v Rudce (u Letovic).
Na vrcholu hory stojí 32 m vysoká rozhledna s občerstvením postavená za 2.sv.v. nabízející pěkný výhled do kraje. Nacházíme se totiž na nejvyšším vrcholku okolní mírně zvlněné krajiny.
Z Velkého Blaníku se můžeme jet ještě podívat na zříceninu kaple na Malém Blaníku nebo do nově zrekonstruovaného zámku v Louňovicích či tamního historického muzea. Otevřeno je zde celoročně. V louňovickém rekreačním středisku je také možnost ubytování. Na konci září se v této vsi konají svatováclavské slavnosti, kdy se pestrobarevný průvod ve středověkém oblečení přesouvá z Blaníku k zámku.
Pokud se rozhodneme vrátit zpět do Načeradce, můžeme zde přespat buď za vesnicí pod stanem, zajet do hotelu v Pravěticích či vyhledat nedaleký Klokočkův mlýn.
V neděli v 11 hodin dopoledne můžeme také zajít do načeradeckého kostela na mši. Z Načeradce vyrazíme dále buď po žluté značce (pro zdatnější) nebo po silnici č. 150 do Čechtic, dále po silnici do Křivsoudova. V obou obcích si můžeme prohlédnout veřejnosti uzavřené zámky.
Pokračujeme dále přes Loket, pod dálnici přes želivskou vodní nádrž Švihov, zásobárnu vody pro Prahu, až do opět zhruba 40 km vzdálené Ledče nad Sázavou. Zde máme možnost navštívit jak původně gotický hrad ze 13. stol. tyčící se na skále nad řekou, tak i regionální muzeum Ledečska a spatřit sbírku zbraní, mincí a papírových platidel. Zdejší věž je stejně vysoká jako rozhledna na Blaníku a rovněž nabízí krásný výhled do okolí.
Pokud ještě nemáme výletů dost, tak se můžeme po červené značce nebo po cyklostezce č. 19 podívat do sázavské přírodní rezervace Stvořidla. Zajímavostí je také zřejmě 2000 let starý Tis červený ve 3 km vzdálených Vilémovicích.
Z Ledče se již můžeme vlakem vydat zpět do svých domovů, zdatnější si ale jistě ještě dnes stihnou prohlédnout zámek ve Světlé n.S. I tento je ale veřejnosti nepřístupný. Po 2. sv.v. se sem nastěhovala základní škola. Za prohlídku stojí ovšem i z venku. Jednopatrovou novorenesanční budovu o čtyřech křídlech, která uzavírají obdélné nádvoří s kašnou, nelze po přejezdu řeky přehlédnout. Zdarma můžeme rovněž nahlédnout do zahradního skleníku (tzv. zimní zahrady), který je přístupný z nádvoří. Za shlédnutí stojí také kostelík s atypickou věží, stojící poblíž náměstí.
Přibližně stejnou trasu výše popsaného víkendového výletu jsme projížděli v rámci týdenního výletu na kole s bagáží, neměl by tedy být problém trasu za dva dny projet. Kdo nerad jezdí po hlavních silnicích, najde určitě v mapě alternativní trasu. Musí ovšem počítat s kopcovitějším terénem. Ne náhodou se hlavní silnice dělají tam, kde je to nejkratší a nejrovnější. Foto z této akce a tedy i foto některých zde popsaných pamětihodností můžete najít na WEBu zde: http://eman.rajce.idnes.cz/Cyklo_08

Další odkazy:
www.rudka.cz
hrady.cz
cestovani.ukazatel.cz
lounovicepodblanikem.cz
 

zpět na obsah
 
Recenze
Návrat do Červeného města
Jana Vlčková
 
Návrat do Červeného města je absolventský film studenta Fakulty multimediálních komunikací zlínské univerzity - Tomáše Hubáčka. Hned první scéna vás seznámí s hlavním hrdinou Tomášem Hájkem, který přijíždí do Baťova města, aby zde vyšetřil smrt jediného muže zabitého při odsunu. Po několika letech se vrací do svého rodiště, kde nachází zajímavé postavy. Především nepříjemného úředníka Rousala, který mu nechce nic dovolit. Kromě toho však najde azyl u jeho bývalé sousedky, která ho ráda pohostí a také poskytne zajímavé informace. V tomto ohledu však nezaostává ani místní archiv či hospoda, kde se také skrývají leckterá odhalení dosavadních tajemství. Do toho všeho se mu hlásí útržky vzpomínek, které se mu vrývají před očima. Každá nová informace je dalším dílem do mozaiky, která tvoří pravdu.
Autor vytvořil tento film, aby vzdal hold kráse zlínských cihlových továren a připomenul jejich slávu. Podařilo se mu to hlavně díky práci se světlem a kompozicí. V dramatických záběrech většinou nenajdeme příliš jasu. Naopak ve scénách, které zdůrazňují továrny a jejich okolí si můžeme užít slunečního svitu. Obojí hodně silně umocňuje atmosféru. Nádherný je také kontrast okolí s červenou barvou, která je všude kolem. Další věcí, kterou bych ráda zdůraznila je hudba. Jejím autorem není nikdo jiný než Tomáš Hubáček. Různé nejen klavírové etudy a melodie střídají své tempo a tím zvýrazňují danou scénu. Díky hudbě můžete pociťovat vnitřní napětí, které vám ani nedovolí soustředit se na něco jiného než na dění na plátně.
Když se objevily titulky, já jen překvapeně vydechla. Spadla ze mě nervozita a napětí, která ve mě přetrvávala už od prvních momentů filmu. Jednoduše mě to úplně vtáhlo, což se mi už hodně dlouho nestalo. Zřejmě má recenze zní příliš vlastenecky, ale tenhle film stojí za to vidět, i když jste od Zlína několik kilometrů vzdáleni.

 

zpět na obsah
 
Recenze
Tkáň života
Michal Richter
 
Zajímáte se o otázky typu: Jak vznikl život, jaké jsou jeho vlastnosti, jaký je vztah mezi myslí a tělem? Potom by vás mohla zaujmout kniha Tkáň života, předkládající novou teorii živých organismů. Fritjof Capra, kvantový a teoretický fyzik, se pokouší spojit do uceleného obrazu teorie myslitelů z různých oborů, jejichž práce ovšem ukazují stejným směrem - ať už se jedná o biology, kybernetiky, matematiky studující fraktální geometrii, či teorii chaosu. Autorovým východiskem je systémový přístup k životu; přesvědčení, že složitým systémům, jako jsou například živé organismy, nelze porozumět pouhým studiem látky (chemického složení, fyziologie buněk atd). Zásadní roli totiž hraje uspořádání a vztahy mezi jednotlivými částmi.
Mnoho prostoru je tedy věnováno obecným principům uspořádání živých organismů, a to jak na úrovni jednotlivců a ekosystémů, tak i celé planety (v knize je totiž rovněž představena teorie Gaia, podle které je celá zeměkoule jeden živý organismus). Kromě toho autor velice poutavě vypráví o vývoji vědy od Descartesa po současnost, o změnách vědeckého pohledu v průběhu věků. Nabízí také zajímavou hypotézu o tom, že spolupráce mezi druhy je minimálně stejně důležitou evoluční silou jako jejich vzájemné soupeření.
Autor z uvedených myšlenek vyvozuje praktické důsledky. Hlásí se k hnutí hlubinné ekologie a zdůrazňuje potřebu posunu hodnot od dominance k partnerství, od soutěže ke spolupráci atd. Tuto knihu si určitě přečtěte, je nesmírně vzrušující. Jednak je v ní mnoho materiálu na přemýšlení, a pak ten pocit, že je všechno kolem nás zapletené do autopoietické sítě plné zpětnovazebných smyček, to se prostě musí zažít!
 

zpět na obsah
 
Recenze
Aaronův skok
Lenka Ridzoňová
 
30. léta, nástup fašismu v Německu, psychoanalýza. Nová doba, osvobození ženy, děti jako zátěž. Nadšení komunismem, opojení Ruskem, vystřízlivění.
Smrt dítěte, válka, náhlý konec mládí.
Terezín, Osvětim, šoa. Pocit viny, že já jsem přežil.
A hlavně – umění. Malování.

Berta Altmannová byla židovka. Narodila se ve Vídni, žila mezi mladými umělci, kteří hledali novou cestu, nově se vyjadřovali. Novou cestu hledali ve své tvorbě i v životě. Skoro jako by znali slogan nevaž se – odvaž se.
Z Vídně vedly Bertiny kroky za studiem umění do Výmaru, pak následovala svého milého do Berlína. A přes Vídeň se dostala koncem 30. let – podobně jako mnoho dalších židů – do Prahy. Z Terezína odjela posledním transportem do Osvětimi a to byla už její cesta poslední.
Prožila život plný dobrodružství i bolesti. Měla vášeň – umění, malování. Aby mohla tvořit a žít se sobě podobnými lidmi, musela zůstat svobodnou, silnou, nezávislou a bezdětnou.
A zároveň smutně nenaplněnou.
Co je to prázdnota?
A kde jsme my o několik desítek let později?
Kterou cestou se dát? Co je důležité a co vedlejší? Jaké jsou naše vztahy, o co má člověk pečovat a budovat to, čeho se má vzdát a opustit to?
V knížce se díváme na příběh Berty očima její přítelkyně, nahlížíme do jejích deníků. Filmaři z Izraele o ní točí dokument, snaží se uchopit neuchopitelné – celého člověka s jeho myšlenkami, pocity, smutkem i vinou nejde zpracovat do filmu.

Doba je jiná, my jsme jiní než byla generace našich prarodičů a praprarodičů. Ale asi každý se budeme (nebo už to děláme teď?) zabývat otázkou, zda náš život měl smysl, zda nám neproteklo mezi prsty zlato, které jsme nezachytili. Zda jsme něco neměli udělat jinak. V tom nám je Berta Altmannová podobná.

Autorka knihy Magdaléna Platzová se narodila v roce 1972 v Praze. Tuto knihu vydalo v roce 2006 nakladatelství Torst.

 

zpět na obsah
 
Střípky z kultury
Střípky
Olcha Richterová
 
Opožděná Juno přišla do českých kin i půl roku po premiéře stále s velkým břichem. Ať už v Sedmém nebi Andrea Dresena nebo ekologicky nenáročné domácnosti Magdaleny Kalistové, všude zněly tklivé songy Leonarda Cohena, poprvé zavítavšího do pyšné stověžaté. Ta se nyní dme i novým výstavním prostorem, DOX mu říká. Vítejte v kapitalismu! volá DOX česky, španělsky a slovensky. Plastici poprvé hráli v České Třebové. Kdy jste si naposledy hráli na Děti noci, Nestydu a Temného rytíře dohromady? Já v Máji. A pak v Rudolfinu, na Čínské malbě. S hadem, který se kouše do ocasu. Že to je nebezpečné? Podobně jako diskuze o kauze Kundera. Ať už udal, či neudal, pořád se hraje Sluha dvou pánů, Bratři Karamazovi a Hrdina západu. Jeden pomlouvaný ústav vystavuje Tváře moci a namísto uvítání v kapitalismu rozumuje, že kdo nezná svou minulost... může zajet na Odcházení do Londýna. Nebo za Slunce v úplňku číst o Janu Palachovi.
 

zpět na obsah
 
Všimli jsme si
Všimli jsme si
Olcha Richterová
 
Co říkáte na volby a na poplatky?
Topolánkova ODS, která až na Tlustého & comp. chtěla uskutečnit vyrovnání státu s církvemi, s 23,5% bezmocně prohrála krajské i senátní volby. ČSSD i díky své kampani v krajích získala 35.8% hlasů. Billboardy tvrdily například to, že občané při výhře oranžové přestanou platit poplatky u lékaře. To je ale parlamentem přijatý zákon, na nějž výsledky krajských voleb přeci nemohou mít vliv! Má to být tak, že poplatek sice zaplatíte, ale kraj vám ho vrátí. A z čeho ho bude vracet? Přeci z vašeho, pardon, z vašich daní. Jen tak mimochodem: všechny statistiky ukazují, že pouhým zavedením regulačního poplatku Češi jako národ ozdravěli – někteří si třeba přestali chodit k lékaři popovídat. Hlavně ale je víc peněz pro vážně nemocné.

Člověk v tísni postavil na náměstí komunistický lágr
22. září byla v Plzni zahájena výstava „Příběhy bezpráví – z vězeňských spisů“. Doprovází ji filmové projekce dokumentárních filmů o našich dějinách. Venkovní instalace má podobu lágru: v prostoru se strážní věží, obehnaném ostnatými dráty, je umístěno několik desítek fotografických portrétů pocházejících z vězeňských spisů bývalých politických vězňů. Víte, kolik jich celkem bylo?

Musíme vědět, že se udávalo, ne jen to, že asi udal Kundera
V době, kdy statisíce Čechů seděly ve výše zmíněných lágrech, zase jiní udávali, koho by tam ještě bylo dobré šoupnout. Respekt zveřejnil příběh Ivy Militké, ke které v roce 1950 přišel známý a schoval si u ní kufr. Měla radost, že ho vidí, a i když to byl emigrant a antikomunista M. Dvořáček, řekla o tom neprozřetelně svému prorežimnímu chlapci (jménem Dlask). Celý život si pak vyčítala, že Dvořáčka na čtrnáct let zavřeli kvůli ní – a nevěděla, kdo ho přesně udal. V policejních spisech byl nyní nalezen záznam, že Dvořáčka nahlásil právě mladý Milan Kundera, známý Dlaska. Škoda, že se víc diskutuje o tom, zda je ten záznam pravý, než o tom, jaká byla tehdy atmosféra, čemu lidé věřili a čeho se báli. Škoda, že nám své tehdejší pohnutky Kundera nechce objasnit – mohlo to přeci být svým způsobem pochopitelné přesvědčení zapáleného komunisty. Nebo strach, že to je provokace, a když ho neudá, bude sám v průšvihu...

Stát proti víře

Ústav pro studium totalitních režimů na toto téma 30. 10. uspořádal filmový seminář. Promítaný dokument Angeliky Hanauerové se zabýval zejména pronásledováním římskokatolické církve. Tentýž ústav v Brně zahájil výstavu Tváře moci. Ta ukazuje osoby, které se podílely na udržení komunistické totalitní moci v moravském regionu, a nejde jen o ksichty značně profláklé, jako například o Aloise Grebeníčka. Jde právě i o ty tzv. obyčejné lidi.

Nepochopitelná finanční krize
Možná se vám zdá, že žijeme v příliš složitém světě, a že strašák krize nyní skloňovaný v médiích také patří mezi jevy nepochopitelné a čtenářů Bratrstva se netýkající. Když ono ale jádro té krize není tak složité – příliš mnoho Američanů dostalo úvěry a hypotéky, které reálně nemohli splácet, ale odměny např. za nově získané klienty hnaly manažery do stále rizikovějších půjček. Finančním institucím ty nesplacené peníze pak chyběly, a protože jsou součástí nadnárodního systému, cítíme důsledky všichni. Z tohoto pohledu je poučení jasné – nežít na dluh a nehnat se za rychlým ziskem. Hm. Pochopitelně.


Zdroje:
ustrcr.cz, clovekvtisni.cz, respekt.cz, mzcr.cz, idnes.cz, economist.com
 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah