Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 7   ročník 51
 
OBSAH:
Hledá se hrdina
Uzdravení jako metafora odpuštění
Jak vychovat hrdinu
Smysl pro oběť
Hrdinství znamená křičet a mlčet ve správnou chvíli
V naději nad ději
Časoprostorem čerpání dobra
Září = sjezd
Na kolik to letos přijde?
Čas je prostor k životu
Kostel na každém rohu
Mazaný král
Pastors in the U.S.
Velký slovník floskulí
Počátek
Všimli jsme si 7
Pobyt s mládeží z východní Evropy = krajani
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Hledá se hrdina
Marie Medková
 
(odstavec)Milí čtenáři,
(odstavec)hledá se hrdina. Jak se pozná? Má statnou postavu, přímý pohled a rozhodně nekoktá. A nebo ne? Říká se, že naše doba nemá opravdové hrdiny. Možná se jen víc mluví o bezpáteřnících a teroristech. Hrdina nepotřebuje, aby se o něm mluvilo. To potřebujeme my. Slyšet o hrdinství, abychom měli vzor a posilu. Hrdina si může někde tiše nebo hlasitě žít, své hrdinství třeba ani nevnímá, prostě jedná podle svého svědomí. Žije.
(odstavec)Francouzský spisovatel Francois de la Rochefoucauld, který prožil nejednu přestřelku - na bitevním poli či poli intrik napsal: Hrdina umírá jednou, zbabělec tisíckrát. Člověk o sobě - často nevědomky - budu hrdinou nebo zbabělcem? A když obalamutí své svědomí, schytá ránu do vlastního srdce. A když už balamutit svědomí nemusí - je v něm něco mrtvého. Ono to totiž vždycky přijde. To rozhodování. Člověk může být hrdinou každý týden.

Máte svého hrdinu? Zkuste si ho najít:
hrdinu ze světa
hrdinu z naší republiky
hrdinu z vaší obce
hrdinu z vaší rodiny.


Poklidný rozjezd dalšího školního roku přeje redakce vašeho časopisu.

 

zpět na obsah
 
Příběhy o uzdravení
Uzdravení jako metafora odpuštění
Magdalena Ondrová
 
Uzdravení jako metafora odpuštění, 2.část.
Mk 1,29-39

Po uzdravení posedlého v synagoze se s společně s Ježíšem a jeho učedníky ocitáme v domě Šimona a Ondřeje. U dveří domu se shromáždily davy lidí s mnoha nemocnými a posedlými. Ježíš uzdravoval a uzdravoval.
Je to jako scéna z muzikálu A. L. Webbera, “Jesus Christ, Superstar”, ve které k Ježíšovi přicházejí nemocní, mrzáci, a různí ubožáci, vztahují k němu ruce a chtějí, aby je uzdravil. Neustále jich přibývá, tlačí se na Ježíše, až se zdá, že ho umačkají. Ježíš na ně vkládá ruce, uzdravuje, ale pořád se objevují další a další. Vylézají jako krysy z děr a sápou se na Ježíše. Každý ho chce urvat sám pro sebe. Ježíš se v té bezmoci začne bránit a volá: “Je vás strašně moc!” Scéna graduje až Ježíš zařve: “Dost, uzdravte se sami!”
Toto působivé ztvárnění nezapadá příliš do běžného obrazu Ježíše jako Mistra, který má vždy navrch, a pro každého pomocnou ruku. Mrzáci, nemocní a žebráci nejsou vykresleni jako ti bezmocní “potřební”, jak jsme zvyklí v křesťanském prostředí říkat. Nýbrž jako lůza, která je schopná svojí soběstředností všechno kolem sebe zničit, včetně toho, který jim může uzdravení poskytnout.
Muzikálová scéna sice nezapadá do běžného obrazu Ježíše, ale velmi dobře koresponduje s vyprávěním evangelisty Marka. “Časně ráno, ještě za tmy Ježíš vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.” Odešel tak, aby ho nikdo neviděl, aby mohl být chvíli sám s Bohem. Podobně jako ve zmíněném muzikálu utíká před lůzou. Když ho po chvíli poněkud rozzlobení učedníci najdou, vyruší ho v modlitbě a vyčítají mu, že zmizel. Vždyť na něj čeká spousta dalších nemocných, všichni ho hledají, všichni s ním chtějí být! Ale Ježíš se nevrátí do domu k oněm zástupům “potřebných”, jak by učedníci a všichni ostatní čekali. Naopak, řekne: “Pojďte jinam, abych i tam kázal neboť proto jsem vyšel.” Ne uzdravení, ale kázání, učení. To je podstatné.
Představme si, že by do našeho města přišel Ježíš a hrnulo by se k němu spousta lidí, kteří by stáli o kontakt s ním. Církev by jistě mohla davy organizovat, nějak to zařídit, aby se lidé neušlapali a na všechny se postupně dostalo. To církev umí. Určitě by se také našlo dost ochotníků, kteří by pomáhali. Vařili by třeba pro čekající zástupy čaj. A Ježíš by najednou uprostřed té práce vstal, odešel jinam a celou tu církevní organizaci nechal být.
Přesně tohle totiž Ježíš udělal. Sebral se a šel jinam, opustil dům plný lidí, kteří na něj čekali. Pochopitelně i nadále uzdravoval. Ale tento příběh jasně ukazuje, že Ježíš nepřišel proto, aby se postaral o všechny nemocné a posedlé. Aby se o nás všechny postaral a my jen natáhli ruku. Ježíš vyšel, aby kázal. Už minule bylo řečeno, že stručný obsah jeho kázání spočívá ve výzvě “Čiňte pokání a věřte evangeliu, protože se přiblížilo království boží.” (Mk 1,15) Činit pokání znamená změnit své myšlení. V této souvislosti je i ten Ježíšův výkřik z muzikálu, “Uzdravte se sami!” srozumitelnější. Vnímáme-li uzdravení jako metaforu odpuštění, můžeme závěrem říci: nejde jen o to přijmout odpuštění. Jde v první řadě o změnu našeho vlastního myšlení, která se nám v odpuštění otevírá.
 

zpět na obsah
 
Téma
Jak vychovat hrdinu
Ivan Ryšavý
 
Ukrývali Židy v Německu a zemích, které Němci za druhé světové války okupovali. Ti, kterým to bylo za války jasné, že si musíme pomáhat, postupně stárli a odcházeli. Manžele Olinerovy v polovině osmdesátých let 20. století napadla myšlenka, že pokud chceme pochopit, jak se člověk stává hrdinou, zajímejme se o tyto lidi.
Našli jich něco přes čtyři stovky, ve čtyřech evropských zemích: Německu, Polsku, Nizozemí a Francii. Strávili s nimi hodiny v rozhovorech. Na některé věci se ptali všech, kladli úplně stejné otázky, aby potom ty odpovědi mohli porovnat. Vedle toho sledovali kontrolní skupinu. Stejný počet lidí, stejného věku, vzdělání, místa bydliště. Ti ale nikoho u sebe neschovali ani se neúčastnili odboje.
Kladli jim stejné otázky. Považujete se za věřícího člověka? Jak moc? Vůbec? Trochu? Dost? Silně? Nejvíc hrdinů bylo mezi těmi, kteří se považovali za silně věřící. O něco méně mezi těmi, kdo se označili za dost věřící. Další v pořadí byli ti, kdo se prohlásili za nevěřící. Nejméně pomáhali ti, kdo se považovali za trochu věřící ("...věřím v Boha, ale moc to pro můj život neznamená"). Určitá souvislost mezi vnitřním postojem víry a hrdinstvím tu je, ale není tak úplně jednoznačná.
Zřetelnější souvislost se ukázala u stylu výchovy. Ženy a muži, kteří před čtyřiceti lety nosili brambory do zadních traktů svých bytů, vzpomínali, jak to bylo o dalších dvacet let dřív, když byli sami děti. Skoro všichni se shodovali na tom, že rodiče nebyli moc přísní. Skoro je nebili, což ve třicátých letech 20. století vůbec nebylo obvyklé. Ne že by jim bylo jedno, jak jejich děti jednají. Naopak, měli velmi vyhraněné představy, mravní normy. Ty ale dětem trpělivě vysvětlovali, diskutovali s nimi: "Víš, je dobré udělat toto, protože pak to má tyto důsledky...". Když děti něco provedly, neřešilo se to ve schématu "přestupek - trest". Spíše říkali: "chyba, má tyto neblahé důsledky, tak se z ní můžeš poučit".
Mezi mravními normami byla na předním místě pomoc druhému, když je v nouzi. I když z toho nic nebudeš mít, i když nemůžeš čekat, že on ti oplatí. Rodiče to nejen dětem vštěpovali, ale sami tak jednali. Měli dobré vztahy s okruhem přátel a známých, v širší rodině. Panovalo tam ovzduší "my si pomáháme, my si věříme". Děti z bezpečného zázemí rodiny vycházely ven, lidem mimo v zásadě důvěřovaly. Odvážily se vstupovat do blízkých vztahů, zkoušet nabízet důvěru a čekat, jestli druhý na ni odpoví stejně. Na otázku: "Jaké jste si vybíral/a kamarády?" Odpovídali: "Bohaté i chudé, Poláky i Němce, křesťany i židy, z dělnických rodin i ze vzdělaných. Hleděl jsem na to, jak si s nimi rozumím, jak si jich můžu vážit, ne na společenský status." Rodiče měli pro takové kamarády a dětské lásky porozumění. I oni měli kontakty napříč rozvrstvením společnosti.
Také zazněla otázka: "Byli vaši rodiče věřící? Vůbec? Trochu? Dost? Silně?" Neprojevila se statisticky významná souvislost mezi explicitní vírou rodičů (jak ji vnímaly zpětně jejich děti) a hrdinstvím těch dětí v dospělosti.
Kritik křesťanství by mohl spustil: "Tak vidíte, vy křesťani, nevychováte ze svých dětí statečnější lidi..." Čtenáři a čtenářce Bratrstva však vrtají hlavou ty odstavce o klimatu v rodinách pozdějších hrdinů. O způsobu výchovy. O jejich hodnotách. Vždyť ony jsou v souhlasu s Ježíšem. Jsou ovoce víry. A "po ovoci jejich poznáte je".

Samuel P. Oliner, Pearl M. Oliner: The Altruistic Personality
Maxwell Macmillan, New York 1992, 420 stran
 

zpět na obsah
 
Téma
Smysl pro oběť
Jakub Holík
 
Co považujete za hrdinství?
Právě před několika dny jsem se vrátil z pouti do Říma, kde jsme navštěvovali místa, spojená se svědectvím víry (mučednictvím) prvních křesťanů. Vždycky si tam znovu uvědomím jejich hrdinství – svědectví své víře, poznané pravdě, vytrvalost v pronásledování, stálost a odvaha i přes tlak a nepřátelství svého okolí. Katakomby, Koloseum, cirky a arény - to jsou místa, která dnes připomínají ono hrdinství. Ale jsou i jiná místa hrdinství – gulagy,věznice, koncentráky, naše rodiny, školy, místa, kde pracujeme. Všude tam nacházíme i dnes hrdiny. Tedy pro mě je hrdinství, když člověk dokáže dělat naplno to, čemu věří, umí na sebe přijmout všechna rizika, umí se rozhodnout a nést důsledky svých rozhodnutí, stojí
na straně poznaného dobra i za cenu posměšků a nepochopení. Křesťansky řečeno, věří, že Ježíšova blahoslavenství nejsou hloupost, ale život, a to je pro mě hrdinství.
Je voják hrdina?
Mezi vojáky najdete sraby i hrdiny a také šedý průměr. Ale k těm hrdinům. Zrovna nedávno vyšel v tisku rozhovor s českým vojákem, který byl v Afghánistánu při atentátu velmi vážně zraněn, přišel o některé končetiny, těžko se pohybuje, ale chce dál pracovat v armádě, školit nové vojáky pro mise, protože věří, že to má smysl. Nevzdal to, ani přes ta hrozná zranění a zážitky z války. Má víru a vytrvalost. Nebojí se oběti. Právě s hrdinstvím je spojen smysl pro oběť. Neptat se co z toho budu mít já a kolik si v misi vydělám, ale co všechno jsem ochoten
obětovat pro věc, o které jsem přesvědčen, že má smysl. I když to nemusí dobře dopadnout.
Jak boj formuje člověka?
Právě zátěž – fyzická i psychická – člověka nesmírně posunuje dál. Poznáte, co je ve vás,ale také, co je v těch kolem vás. Jak umíš unést obtíže života. Jaký opravdu jsi. Ruský básník a písničkář Vladimír Vysockij napsal báseň, kterou si často připomínám. Je o tom, jak poznáš kamaráda. “ ... Vezmi ho do hor,uvidíš….. Když v horách zuby zatíná, vzteká se, přitom šlape dál, nezřítíš se s ním z žádných skal, on by Tě nenechal. Až k vrcholům se bude drát, až tam Tě bude podpírat. Pak vedle něho pevně stůj a vždy mu důvěřuj.“
Vojáci trénují právě ono spolehnutí se v boji na druhého, v elitních oddílech mi řekli, že jsou víc než rodinou, dýchají jeden za druhého. A to se učí právě pod tlakem a ve vypjatých situacích.
Z každého boje, těžkých chvil, velkého rozhodování se můžeme něco naučit. Neutíkat před obtížemi, poprat se s nimi, to je také hrdinství. Vždyť co nic nestojí, za nic nestojí.

Jakub Holík, nar. 1971 v Brně,katolický kněz, v letech 1999 – 2005 vojenský kaplan, 6 měsíců mise v Bosně, od roku 2005 farář v Jimramově
 

zpět na obsah
 
Téma
Hrdinství znamená křičet a mlčet ve správnou chvíli
Petr Pospíšil
 
Kdy se obyčejný člověk může stát hrdinou? Poslechněte si tento příběh:
V roce 1941 nastoupila patnáctiletá Anička jako pomocnice v domácnosti do rodiny židovského advokáta Grossmana v Námestove.
„Měl syny Harryho a Tonyho a neteř Katarínu. Když přišli Němci, tak se Grossmanovi schovali v obci Klin, kam jsem jim večer nosila jídlo. Synové se ukrývali jinde. Do domu chodili jen pro jídlo a prádlo. Jednou, když byli zrovna doma, pro ně přišli. Já začala křičet a oni oknem v koupelně utekli. Později se u nás doma objevila Katka. Otec, nevím jak, sehnal papíry od gestapa s povolením, že Katka smí odcestovat do Piešťan. Odvezla jsem ji tam a předala doktorce, která se o ni měla postarat. Hlavně je pro mne velkou poctou to, že si Katarína cení mé někdejší pomoci. Nedělala jsem to proto, abych něco dostala. Byla válečná doba a bylo normální, že si slušní lidé mezi sebou pomáhali,“ vypráví Anna Pospíchalová. (in Pardubický deník, 24.3.2009)

Paní Anna Pospíchalová loni získala titul spravedlivý mezi národy (hebrejsky: Chasid Umot ha-Olam). Ten dostávají lidé nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holocaustem. Na konci roku 2007 byl titul udělen přes 22 000 lidem, z toho 108 z České republiky a 498 ze Slovenska. Národ nejbohatší na "spravedlivé" je Polsko, Nizozemí a Francie. Jména českých nositelů najdete v Pinkasově synagoze v Praze.
 

zpět na obsah
 
Projekty Diakonie
V naději nad ději
Pavel Hanych
 
Sluncem prozářené ráno v obci Víska na Liberecku slibuje krásný letní den. Většina místních lidí jej ale nestráví u vody. O vodě teď nejspíš nemohou ani slyšet. Právě voda totiž Vísku stejně jako další vesnice v kraji zle potrápila. Je to jen pár dnů, co povodňová vlna na severu Čech tvrdě zasáhla do životů místních obyvatel. Zaplavila obce a lidi připravila o životy i majetek.
Velebné ticho letního rána moc dlouho nevydrží. Zvuky aut, sbíječek, těžké armádní techniky i vzrušené porady lidí ukazují, že se dělá všechno pro to, aby se sem život vrátil. Při pohledu na hromady zničených věcí, které se tu kupí snad před každým domem, při pohledu na zničená lidská obydlí, auta, mosty, silnice nebo pole si říkám, že to bude hodně dlouhá a těžká cesta.
Aktivita lidí v okolí však jako by říkala, že teď není čas na to být sentimentální. Do vesničky proudí auta s dobrovolníky, hasičská technika i další auta s pomocí. Ale jen tak někdo se sem nedostane. Několik málo příjezdových cest, které ještě po povodních zbyly, hlídají policejní hlídky a do obce pouští jen ty, kteří tu „mají co dělat“.
Na místo přijíždí také několik mikrobusů s dobrovolníky, jež koordinuje Diakonie ČCE. První mikrobus s modrým logem zastavuje a dobrovolníci v diakonických tričkách se rychle mobilizují. Rozmístění pomáhajících na místě řeší energický muž, odhaduji, že velitel místních hasičů. „Potřebuji pár silných chlapů na vynošení poškozených strojů tamhle z té dílny,“ ukazuje na jeden ze zničených domů. Každý se ujímá své práce.
Mezitím v diakonickém povodňovém centru na liberecké evangelické faře probíhá koordinace dalších dnů. Hlavní koordinátor v terénu, farář a pracovník Diakonie a někdejší senátor Zdeněk Bárta se právě vrací z Českolipska, kde pomáhá druhá skupina diakonických dobrovolníků. Práce tam pomalu končí, tady na Liberecku se naopak ukazují další a další obce, kterým nepatřila klíčová pozornost médií a možná právě proto je pomoc v nich ještě potřebnější. Tým rozhoduje, že se druhá skupina dnes večer přesune do okolí Frýdlantu. Shání se ubytování, konzultují další záležitosti, telefony se ani na chvilku nezastaví. Večer má být další koordinační schůzka pomáhajících humanitárních organizací. Diakonie tu nebude chybět.
Do toho přicházejí zprávy z Prahy: jen za první čtyři dny po povodních přišlo na konto veřejné sbírky Diakonie a prostřednictvím DMS dohromady skoro tři čtvrtě milionu korun. Dobrá zpráva o tom, že lidé mají chuť pomáhat. A dokonce opakovaně, vždyť od květnových záplav na Moravě uběhlo sotva pár týdnů.
Pomoci postiženým živelnými katastrofami se Diakonie ČCE věnuje již od roku 1997 a dosud zde rozdělila více než 63 milionů korun. Zároveň dlouhodobě školí a zajišťuje dobrovolníky, kteří jsou na zasažená místa vysíláni. Disponuje vysoušeči a technickým vybavením pro dobrovolníky.
Užitečné kontakty: povodne@diakoniecce.cz, 724 515 408 (dobrovolníci, materiální pomoc)
DMS POMOCPOVODNE na číslo 87777; číslo účtu pomoci: 27196349 / 0800, variabilní symbol 2010
Děkujeme všem, kdo pomáhají.
Všechny povodňové informace Diakonie ČCE najdete na www.diakoniecce.cz/povodne




 

zpět na obsah
 
Rozhovor
Časoprostorem čerpání dobra
Alžběta Hanychová
 
Alžběta Hanychová (neplést s Agátou!) byla v lednu letošního roku zvolena novou členkou COMu, proto vám ji blíže představujeme v krátkém rozhovoru.

Kde ses narodila a vyrůstala?
Narodila jsem se v Čáslavi, bytem na faře v Opatovicích, ale už po roce (AD 1988) jsem byla přestěhována do Hlinska, odkud jsem se před rokem vdala do Prahy. Ale na Vysočině jsem zapustila kořeny hluboko.
Kam chodíš na mládež?
V Praze do Strašnic. Jako farářské dítě si užívám, že mám „svého“ faráře.
Jaké máš zkušenosti s prací s mládeží? Jsi přirozený organizační typ, nebo spíš improvizátor?
Nevím, nakolik přirozený, ale spíš organizační. Aspoň tak se mi to tak po šesti letech v SOMu zdálo. Ale po půl roce v COMu, kde nevedu, tíhnu spíš k druhé možnosti.
Proč pracuješ s mládeží, co tě na tom nejvíc baví?
Protože jsem toho jako mládežník hodně načerpala a mám co splácet. A protože mám za to, že podílet se na tom, co církev dělá, je tak nějak v pořádku.
Proč ses rozhodla jít na Evangelickou teologickou fakultu?
Dlouho jsem tuto možnost vylučovala, možná i proto, že jsem farářině viděla doslova do kuchyně. Ale postupně si mě teologie (a farářina) přitáhla. Tím víc, čím je tento obor nesamozřejmý, z nejrůznějších stran. Potom přijdou chvíle, kdy si řekneš: Jo, to je ono. Při vědomí všech „ale“ mě to táhne na faru, ke sborovému životu. Ale ještě je cesta dlouhá a třeba bude všechno jinak.
Co se ti na naší církvi nejvíc líbí? Je něco, co ti vadí a co se třeba jako budoucí farářka pokusíš změnit?
Líbí se mi určitá opatrnost v tom, že všechno není „jasný jak facka“, k zásadním věcem je třeba širokého konsenzu. Taky to, že jsme církev poměrně malá, je možné se běžně setkávat a spolupracovat přes celou zemi, je těžké si v těchto poměrech „hrát na vlastním písečku“. Nepopírám, že oboje má svá úskalí.
Nelíbí se mi, když se někdy věci překrucují. Když se ve jménu „bratrské lásky“ nedělají věci pořádně a když se naopak ve jménu „dělání věci pořádně“ schovává její nedostatek nebo potřeba „dát někomu něco sežrat“.
Co se pokusím změnit? Pracovat na tom, o čem jsem mluvila výš. A to nejde jinak, než se to i s chybami učit a než začít tam, kde je to nejblíž. A dělat věci poctivě a (vím, že je to klišé) s láskou. Jinak vzniká paskvil.
Na co ses jako mládežnice na sjezdech nejvíce těšila?
Na setkání, na časoprostor, kde a kdy se dá čerpat mnoho dobrého pro doby příští.
Minulým sjezdem provázel jako moderátor tvůj muž Pavel Hanych a ty jsi působila spíše v pozadí, nevyměníte si na tom letošním role?
Nevyměníme. Pokud jde o Sjezd, mám radši zákulisí.
 

zpět na obsah
 
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Září = sjezd
Kateřina Erdingerová
 
Září je na oddělení mládeže (dále jen OM) ten nejnáročnější měsíc v roce. Bereme na pomoc brigádníka. V září neplatí, že normální je chodit do práce na 8 hodin. Čím je Sjezd blíž, tím se odchody z práce posouvají dále do noci. Manželé, drahé polovičky, domácí zvířata a spolubydlící se musí smířit s tím, že holky z "oddělení" v září nemyslí, nemluví a nesní o ničem jiném než o tom, jak to všechno zvládnout. Během letních měsíců se nikde nepracuje na 100%, takže se těžko domlouvají jakékoliv záležitosti ohledně Sjezdu. V létě také OM chystá letní kurzy pro mládež a snaží se vybrat si alespoň část dovolené.
Na začátku září probíhá poslední bojová porada celocírkevního odboru, která se nese v duchu sjezdovém. Prochází se program, kontrolují se časy, opakují se organizační zásady, zkoumá se, co by se na poslední chvíli dalo ještě pokazit a jak tomu předejít. Z toho si OM vezme co nejvíce a nejvíce se snaží přenést v realitu...
V době, kdy čtete tohle Bratrstvo je už snad na 100% domluvený veškerý program. Stává se ale, že na poslední chvíli někdo odpadne, odřekne a to pak nastane frmol se sháněním náhrady. Dejme tomu, že program je hotov. Víme jídelníček, víme, kde se bude spát, jaké písně se budou zpívat. Je čas nechat vytisknout Průvodce. Průvodce ale musí být co nejaktuálnější, proto se s jeho tiskem čeká vždycky až na poslední chvíli a stokrát se kontroluje. Vždycky ale nějaké chyby najdou. Je to způsobeno jistou únavou materiálu, který na OM pracuje. Narozdíl od Průvodce sjezdová trička už čekají ve sklepě pěkně potištěná a připravená na prodej. Snad se vám budou líbit.
Další velkou záležitostí je přihlašování. S přihlašovacími systémy se sice věc zjednodušuje, ale na druhou stranu je třeba odborníka. Co nám ale stále přetrvává z dob minulých, a jinak to asi nejde, je obálková metoda. Je to retro, které se stále zdá funkční. Sejdou se dva dobrovolníci a den až dva stráví s vytištěným seznamem přihlášených a jejich objednanými službami a ládují do papírových obálek barevné kartičky. Př.: Ryšavý Jan : sobota snídaně, sobota oběd A, večeře A, neděle snídaně, oběd B, bageta B.
A lidé...velká spousta dobrovolníků a jejich koordinace; komunikace s účinkujícími, kontakt účinkujících s jejich moderátory; konkrétní domluva s lidmi přímo z místa, jak se budou předávat prostory; příprava bohoslužeb.
Děkujeme vám všem, kteří poprvě či po několikáté budete pomáhat k hladkému průběhu Sjezdu. Bez vás by to nešlo!
A co bude letos na Sjezdu nového? S 20.výročím jsme připravili související aktivity, např. parkovou výstavu, která mapuje historii setkání mládeže v době předválečné, komunistické i té novější. Také se můžete těšit na bigbítový doprovod bohoslužeb od účastníků bigbítového kurzu.
Držte nám, holkám z oddělení, celocírkevnímu odboru mládeže a všem, kdo se podílejí na organizaci Sjezdu palce. Ať to letos vyjde stejně dobře jako vloni, ba i lépe!
Více o programu sjezdu na http://sjezd-mladeze.evangnet.cz.
 

zpět na obsah
 
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Na kolik to letos přijde?
Marie Medková
 
rozhovor s Katkou Erdingerovou, referentkou oddělení mládeže 

Kolik stál Sjezd vloni?
Když člověk jedl všechny jídla a spal všechy tři noci, tak 670 Kč.
Co všechno cenu ovlivňuje? Co všechno je v ní obsaženo?
Cenu každoročně ovlivňuje výše dotací, které získáme na realizaci Sjezdu. Vloni jsme dostali peníze od Ministerstva kultury (90 tis.) a od města Kolín (15 tis.), a navíc velký dar od T-mobilu - to nám hodně pomohlo a cena Sjezdu se nemusela nijak zvlášť zvyšovat.
Cena se pro běžného mládežníka skládá z částek za jídlo, ubytování a režijního poplatku.
Máme pak ještě nějaké jiné příjmy? Vydělá si Sjezd sám na sebe?
Nene, příjmy jsou jenom z poplatků od účastníků, a pak z dotací, které si seženeme. Už několik let je Sjezd ztrátová záležitost. Poplatky nejsou v současnosti schopné pokrýt náklady.
Je to tím, že se každoročně Sjezd stává náročnější, pestřejší, "vymakanější", a to samozřejmě stojí peníze. Proto také rok od roku poplatek narůstá - ale jen mírně, aby to nebyl takový šok pro kapsy mládežníků.
Snižující se počet účastníků je významný faktor, který ovlivňuje výši poplatku. Mládežníků jezdí rok od roku méně, takže akce se stává dražší a dražší.
Takže kolik to letos bude stát běžného účastníka? Počítejme s 550 lidmi.
Letos to vychází na 700 Kč. Sjezd bude 4-denní. Když člověk jede na 3-denní festival, tak je ochoten zaplatit 800 Kč. Proč by za Sjezd, kde je kvalitní a různorodý program, nedal taky tak?
Z 700,- je 455,- na jídlo a spaní. Režijní poplatek je 245,- (zlevněný).
K čemu je režijní poplatek?
V ideálním případu by se z režijních poplatků mělo zaplatit cca 50 přednášejících (odměna + cesťák), pronájmy všech prostor, zvukaři, technici, honoráře pro kapely a divadla, ubytování pro účinkující, propagace, tisk průvodců, občerstvení pro účinkující a dobrovolníky, posila vlakových spojů, atd.
Letošní Sjezd je navíc výroční, takže s tím spojené aktivity stojí peníze navíc.
Pokud by účastníci měli platit plnou cenu, museli by zaplatit alespoň o 100 korun navíc.
Jak bys poradila tomu, komu přijde sjezd drahý?
Sjezd si mohou mládežníci částečně nechat proplatit od sboru. To záleží na staršovstvu a na podpoře místního faráře.
Další možností je třeba postavit si vedle "salárního prasátka" "sjezdové prasátko". Když do něj každý měsíc ušetříš 60,-, tak máš na příští Sjezd. Je to příležitost, jak se naučit zacházet se svými financemi, ne?
 


 
 

zpět na obsah
 
Duchovní povzbuzení
Čas je prostor k životu
Marie Medková
 
Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Kazatel 3,1-8



Jak zacházíš s časem?


Ztrácíš ho, šetříš ho, okrádají tě o něj, zabíjíš ho, věnuješ ho. Čas. I když si myslíš, že tohle všechno s ním můžeš dělat, přece tu stále existuje a všichni ho máme na den nebo týden stejně. Čas je tvůj prostor k životu. Nemá znamínko plus ani minus. Hodnotu mu dáváš ty.

Čemu chceš věnovat čas?

Jak využiješ svůj čas - to záleží většinou na tobě. I když snadno svalujeme odpovědnost na druhé. Zamysli se poctivě: „Musím se učit.“ Kdo chce dobré známky - učitel, rodiče nebo ty? „Nemám čas.“ Nebo se mi kvůli něčemu nechce? Věci se dají měnit. Záleží na tom, čemu přikládáš jakou hodnotu. Kolik času té hodnotě věnuješ.

Co je pro tebe v životě důležité?


Ve skutečnosti je čas sám o sobě neutrální; může být užíván destruktivně nebo konstruktivně. Víc a víc cítím, že lidé zlé vůle využívali čas o mnoho efektivněji než lidé dobré vůle.
Čas musíme užívat tvořivě a s vědomím, že doba je vždycky zralá na konání dobra.
Martin Luther King, Jr.; Dopis z birminghamského vězení
 

zpět na obsah
 
Církev za hranicemi
Kostel na každém rohu
Filip Ženatý
 
Míří vaše kroky do Nizozemí? Hodláte tam studovat nebo pracovat? A chtěli byste chodit v neděli do kostela, ale nevíte do kterého? Pak čtěte dále.

V Nizozemí narazíte na kostel na každém rohu a evangelických církví tu je opravdu velká škála. Pro člověka, který byl doposud zvyklý rozdělovat na evangelíky a katolíky, to může být docela šok.

Která církev je nejvíce podobná ČCE? V roce 2004 se spojily dvě velké reformované (kalvínské) církve a jedna luterská, a vytvořili sjednocenou církev, která se jmenuje Protestantse Kerk van Nederland. Nejčastěji se používá zkratka „PKN“ (vyslovuj pei ká en). Jedná se však spíš o formální sjednocení. A proto na štítcích a vývěskách u kostelů najdete ještě původní názvy: Hervormde Kerk, Gereformeerde Kerk a Lutherse Kerk.

Já chodím každou neděli do kostela kovaného tradicí Gereformeerde kerk. A cítím se tam jako doma. Pořadí i „chování“ při bohoslužbách je velmi podobné jako u nás v Pardubicích. Rozdíly jsou jen drobné: ohlášky jsou na začátku, při modlitbách se sedí a bohoslužby nekončí písní, ale požehnáním. Velmi originálním vynálezem, se kterým jsem se jinde nesetkal, je cucání bonbónů při kázání. Zapomněli jste si je dneska v druhých kalhotách? Drbněte do souseda, určitě nějaké má.

Pokud v kostele nikoho neznáte, nerozumíte ani slovo holandsky, pak se vám cesta do společenství může otevřít písněmi. Nejedna holandská „bezbrejlovka“ má stejný nápěv jako její česká sestra. Skrze písně se tak můžete spojit s vaším domovským sborem. Kdo ví? Třeba ji vaši rodiče a kamarádi dneska taky zpívají. Varhanní doprovod v nizozemských kostelích, které jsem navštívil, patřil vždy k těm kvalitnějším. Byl jsem však zklamán mládežnickým písněmi, se kterými jsem se setkal. Většina byly trochu „levné“ chvalozpěvy, přivezené z Ameriky a přeložené do holandštiny. Uvědomil jsem si, jaký poklad je ten náš Svíták. Na druhou stranu se u mě projevil nedostatek znalostí mezinárodních křesťanských písniček. Jen několik k několika spirituálům a nápěvům z Taizé jsem se mohl připojit.

Ve většině kostelů jsou bohoslužby v holandštině. Pokud se objevíte v některém z velkých měst, určitě narazíte i na bohoslužby v anglickém či německém jazyce. Mnoho sborů pořádá bohoslužby jak v neděli ráno, tak odpoledne.

Pokud bude účelem vaší cesty studium, určitě narazíte na studentské bohoslužby přímo u vás na fakultě nebo univerzitě. Na univerzitách po celém Holandsku funguje Student Chaplaincy, které pořádá bohoslužby, modlitební setkání, happeningy, workshopy a tak dále. Ty se vyznačují konfesijní a náboženskou nevyhraněností. Je to velmi dobrá příležitost setkat se s mnoha zajímavými lidmi.

informace v angličtině:

PKN: http://www.protestantchurch.nl/

Student Chaplaincy: http://www.iscnetherlands.nl/
 

zpět na obsah
 
Bible prochází žaludkem
Mazaný král
Klára Schneiderová
 
Sešlo se některého času dříví, aby pomazalo nad sebou krále. I řekli olivě: Kraluj nad námi. Jimžto odpověděla oliva: 'Zdali já, opustě svou tučnost, kterouž ctěn bývá Bůh i lidé, půjdu, abych byla postavena nad stromy?'“ Kdepak. Nabídka dřevnatého sněmu byla pro zajit ha-šemen, strom oleje, jak staří Izraelité olivovníku říkali, pramálo lákavá; mazaný král stomů moc dobře znal svou cenu. Není divu; ne každý se může pochlubit tím, že vaši snítku přinese v zobáčku holubice praotci Noemovi na znamení, že se Pán Bůh už nezlobí. A pak, než „kymácet se nad stromy“, to radši radši pomazávat korunované hlavy jiných izraelských králů nebo zdobit svým dřevem chrám v Jeruzalémě. A hlavně růst ve středomořské krajině a do požehnaného věku vydávat bohatství svých plodů. Zelené i černé švestkovité bobulky byly ceněné pro svou vůni, chuť a především jemný olej, který podle chanukového příběhu vydržel v chrámových lampách hořet celých osm krušných dní, než se podařilo vrchnímu veleknězi vyrobit nový a zachránit tak chrámové světlo. Mimoto jej Izraelité denodenně užívali při vaření, máslo raději přenechávali okolním pohanským kuchyním. Pěstování olivovníků bylo výnosným a váženým zaměstnáním, jehož obliba se odráží i v svatozemském místopise; například Olivetská hora nese název připomínající hojnost někdejších hájů a zahrad; jméno jedné z nich, Getsemane, znamená v asyrštině „olivový lis“. Některé v Izraeli najdeme dodnes. Kromě lisování se olivy samozřejmě jedly, buď jen tak, nebo nakládané s červeným vínem, octem, koprem a česnekem ve slaném nálevu, aby ztratily svou původní trpkou chuť a zůstaly déle čerstvé. Mazaná královská pochoutka v horkém dni, co říkáte?
 

zpět na obsah
 
An Americans view
Pastors in the U.S.
Barb Iverson
 
This month I’m supposed to write about the role of pastors in churches in America. I have to admit my thoughts about pastors and pastoring are still developing. I’ve been to many churches in the U.S. and I’m not sure they would all agree about what the role of a pastor is or should be.

My grandfather was a pastor and his congregation loved him. I have friends who are pastors and I respect what they are doing in their churches. I have a great relationship with the pastor of my home church in California. Some of these guys are great at caring for people. Others have strong visions for where to take the congregation.

What makes me uncomfortable are the pastors who see their role as the ultimate leader of their church and as a sort of divine authority. Also unfortunate are those pastors who think numbers are the best measure of a church’s health, and like to compare them with other pastors to see whose church is the biggest.

I think pastors have a responsibility to serve their flock, often either as a shepherd or a visionary. This doesn’t mean they have special access to God or that they are always right or that they are somehow different from the rest of us. They should have the gift of pastoring or shepherding if they are in that role. But they might not even be great speakers.

It happens sometimes that we forget about all the different gifts we as the church are instructed to share. None are more important than the others. Being the person at the front of the church doesn’t mean those out of sight are less valuable. I believe God speaks to all of us and that we all have something to share with one another. Relying on one person to always be that mouthpiece is a mistake, in my opinion. What would it look like for our churches to rely more on all of their members and their respective gifts and not place so much emphasis on the role of pastor?
 

zpět na obsah
 
Recenze
Velký slovník floskulí
Martin Kučera
 
„Budete-li poslouchat libovolný proslov, komentář nebo debatu a zaznamenáte-li, že mluvčí nebo autor cituje hesla z tohoto slovníku, dejte si na mluvčího pozor...“ čteme jako úvodní návod k použití knihy Velký slovník floskulí. Teatrolog a kritik Vladimír Just předkládá publiku své všímavé glosy a (sebe)kritické fejetony, kterými láskyplně (jak kdy) buší do projevů mluvené i psané češtiny. V Justově pojetí není floskule pouze opotřebovaný řečový obrat, fráze, ale hlavně – zakrývání, zdobení prázdna slovy (a tedy lhaní?), ať už záměrně (reklama), podvědomě (politici) nebo mechanicky (móda). „Stalo se, co se stalo. Zde selhal lidský faktor, to se shodneme všichni napříč politickým spektrem, v neposlední řadě to tedy pro nás bude běh na dlouhou trať a zachrání nás jedině přímočarý tah na branku.“…toť příklady za všechny.
Jako v každém slušném slovníku jsou hesla řazena abecedně, ale jistě by jich tam mohlo být víc, čteme zde výběr toho nejlepšího (nejhoršího). Každý „patologický“ jazykový jev je zde vysvětlen a je popsáno, co se skrývá (resp.neskrývá) za prázdnem, které jsme slyšeli. Mezi vtipnými úvahami nad bezbřehým počtem českých mluvek a tlučhub docházíme k závěru, že si ani neuvědomíme, kolik takových nicneříkajících jazykových kýčů denně slýcháme a kolik nás samých(!) je někdy utrousí. „Je to o tom, že…“nebo „Bylo to strašně pěkný“ známe důvěrně snad všichni.
Hranice mezi „floskulností“a „nefloskulností“ je však velmi tenká až neviditelná a někdy snad i posuvná. Autorovi se tu a tam objeví výraz (ve snaze o květnatý jazyk), který bychom mohli zařadit – po právě absolvovaném školení – mezi floskule. Mimochodem, odtud také původ slova floskule (lat. flos = květina). Soubor češtinářských esejů se snaží, aby se čtenář nestal tím, kdo řeč zneužívá, przní, a zároveň poskytuje klíč k tomu, abychom sami nesedli na lep nějaké té kolem letící floskuli. Do knihy nahlédněte, když vás vaše češtinářské čidlo upozorňuje na zaslechnutý patvar. Tok floskulí bývá mohutný, všimněte si...
Až tedy příště budete mít chuť vypustit do vzduchu nějakou tu třešničku na dortu či špičku ledovce, po přečtení Justova slovníku floskulí si řekněte: A na just to neřeknu!
 

zpět na obsah
 
Recenze
Počátek
Kateřina Erdingerová
 
Hodně se o něm píše a mluví, film letošního léta, film Christophera Nolana.
Přečetla jsem mnoho recenzí, které byly kladné, ale každá v sobě měla ALE. Snažila jsem se oprostit od očekávání a jen tak si film užít.
Co mě velmi potěšilo hned na začátku, bylo to, že film není 3D. I když tématika, kterou zpracovává - snové světy, pronikání do podvědomí – k třetímu rozměru téměř vybízí. Myslím, že 3D by film přiblížilo k filmům, které se dnes točí pro potěchu oka, pro efekt. A tomu se Inception vyhýbá.
Film není letní oddychovka, jak to tak o prázdninách bývá. Film klade na diváka nároky, budí otázky, pochybnosti, zamyšlení. Základní myšlenka je velmi, řekněme, znepokojující a inspirující – manipulace se sny druhých, vstupování do jejich podvědomí, krádež informací a nakonec vnuknutí své vlastní myšlenky do mozku nic netušícího jedince v jeho vlastním snu. Tímto se zabývají hlavní hrdinové a celý systém tohoto konání má Nolan, scénárista a režisér, velmi dobře promyšlený. Fungování snů, změna snového světa, pravidla jak funguje život a smrt ve snu, jak ve snu funguje podvědomí, to všechno je promyšlené do posledního puntíku. Aby divák dobře pochopil fungování snového světa, musí mu to režisér vysvětlit v první půlce filmu, bez toho by film, bohužel, nefungoval.
Ve druhé půlce filmu se už zaškolení extraktoři (ti co umějí zacházet se sny a najít si v nich, co potřebují) pouštějí do jedinečné akce, kterou ještě nikdo před nimi neuskutečnil. Není to krádež myšlenky ale naopak její početí, vnuknutí. Zde začíná AKCE - dynamická, napínavá, kulkami proděravělá.
Za vším tímto ale leží niterný svět hlavního hrdiny a jeho vlastní příběh, který jitří jeho podvědomí a komplikuje mu práci a návrat do normálního života.
Film měl přes dvě hodiny, které velmi rychle uplynuly, byl napínavý a chytrý. Možná mi chybělo více barev ve snech a více fantastičnosti v jejich tvoření. Ale třeba to byl režisérský záměr a obliba v mrakodrapech, které sny ponechaly velmi realistické a šedivé. Další ale mi vyvstává nad tím, proč akce přebila psychologickou rovinu filmu, ze které mohl film více vytěžit. Takže pocity smíšené s jistými ale… ale pořád o tom přemýšlím.

Počátek
2010
USA/Velká Británie, 2010, 142 min.
Režie: Christopher Nolan
Hrají: Leonardo DiCaprio, Joseph Gordon-Levitt, Ellen Pageová, Tom Hardy, Ken Watanabe, více...
 

zpět na obsah
 
Všimli jsme si
Všimli jsme si 7
Olcha Richterová
 
WikiLeaks a válka v Afghánistánu
V červenci se po zveřejnění informací o postupu Američanů v Afghánistánu, které zahrnovaly např. detaily ohledně smrti mnoha civilistů, ale také jména Afghánců spolupracujících s Američany, rozhořela diskuze o právu zveřejňovat cokoli. WikiLeaks se rozhodly materiály zveřejnit zcela bez cenzury, vědomě tím ohrozily životy mnoha lidí. Vlády zároveň často vědomě zatajují jim nepříznivé informace a občané mají mít právo se k nim dostat. Co s tím?

Do kostela na kole
V neděli 19. září se již potřetí pojede do kostela na kole. Přidáte se? Tak neváhejte a zaregistrujte se na dokostelanakole.cz, pomůže to propagaci spirituální cyklistiky. Akce je pořádána při příležitosti slavení Dnů vděčnosti za stvoření, Dne bez aut a Ekumenické neděle.

Čáslavský hudební festival
Festival pořádaný chrudimským SOMem se 24. 7. konal již počtvrté. Hráli: Noční optika, Abakuk, Vocativ, Po stopách Yettiho, Emergency Exit a Klára Šimková. I letos se festival kvůli dešti stěhoval dovnitř. Náhoda, nebo spiknutí?

Stala se ze mě kališnice
Zpráva zejména pro dívky: jestli vám vadí, kolik použitých vložek i kvůli vám přibývá na skládkách a kolik za ně měsíčně utratíte, podívejte se na stránky kalisek.cz. Jedná se o britský vynález ze silikonu, který zachycuje menstruační krev již přes třicet let. Autorka kalíšek začala používat před třemi měsící a po naučení těch správných grifů ho může jen doporučit, roky ho používají některé její kamarádky (jen jí to nikdy neřekly!).

Komunální volby
Jak se jmenuje můj starosta nebo starostka? Dává výběrová řízení na internet? Přihrává práci svým příbuzným a známým? A kdo je vlastně na kandidátkách? – Podívejte se dřív než 15.-16. října (a vzpomeňte na Azylový dům na Praze 11, opravený za církevní peníze a nyní sloužící jako státní školka. Vůbec není jedno, kdo je u vás v zastupitelstvu).

Pionýři z Číny, protestanti z Německa a Francouzi inspirovaní YMCou
Dvacet vybraných čínských pionýrů z komunistického Svazu mládeže přijede do Evropy poznávat práci s mládeží, životní podmínky a diskutovat např. o lidských právech. Francouzská část delegace naplánovala zejména kulturní program, německá zorganizovala návštěvu věznice Stasi (německé tajné služby) či návštěvu pomníku zastřelených u berlínské zdi. Události se celkem zúčastní 54 mladých lidí, koná se 9.-17.8. 2010 v Německu a Francii a na programu jsou i setkání s ministry zodpovědnými za mládež. Příští rok se celá skupina sejde v Číně.
 

zpět na obsah
 
Akce mládeže a kudy na ně
Pobyt s mládeží z východní Evropy = krajani
Marie Medková
 
Víte, co spojuje tato místa: Bohemka, Veselynivka, Peregu Mare, Zelow, Veliko Srediště, Bjeliševac? Nejsou v ČR, ale žijí tu čeští evangelíci. Děti a mládež z některých sborů jezdí pravidelně do ČR na dětské tábory a na tento pobyt.
Co se letos na kurzu dělo? F.Jirka Palán vedl interaktivní program „Povedená rodinka“ na motivy Ježíšova rodokmenu. A jinak? Vyšlápli jsme si Mariánskou horu a rýžovali granáty v Moravské Sázavě, trochu jsme sportovali, naučili se „Prasečí chlívek“, „Bomba a štít“ a českou polku, uspořádali maškarní bál a mnoho jiného.

Minirozhovor se Zdendou Šírem z Krkonoš:
Kolikrát jsi byl na pobytu s krajany a jak ses sem dostal poprvé?
Teď jsem tu podruhé a kurs jsem si vybral na evangnetu.
Co tě na pobytu baví?
Je tu legrace a poznávám tady zajímavé lidi.

Minirozhovor s Svitlanou Rajchrt z Bohemky:

Kolikrát jsi byla na pobytu a proč sem jezdíš?
Byla jsem tu dvakrát a jezdím, protože se mi tu líbí.
Co tě na pobytu baví?
Je tu dobře a hodně se naučíme – češtinu a příběhy z Bible. Líbí se mi výlety – u nás nejsou ani hory, ani lesy.
Kde všude slyšíš češtinu během roku?
Máma je Češka, doma spolu mluvíme česky.

Pobyt krajanům sponzoruje ČCE.


 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah