Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 10   ročník 51
 
OBSAH:
Vstát, či spát?
Světlo lidí
O pramenech, smyslu života, motivaci a fantazii
Chvála zahálky
Pracuje na tobě Duch Boží
Zajímají mě lidi
Dnešní tabu se jmenuje stáří
Smutno až k prázdnotě
Solný sloup nad zlato
Zatoužila jsem vědět víc
Kudy a kam kráčí Kudykam?
Christmas
Kosta. Rozhovor přes dvě generace
Všimli jsme si _10
Upadáme v zapomnění...?
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
zpět na obsah
 
Úvodník
Vstát, či spát?
Marie Medková
 
Nejtužší boj ze všech je boj sám se sebou. Protivník zná vaše finty, musíte na něj od lesa. Ten zápas nikdy nekončí. A nakonec si ještě musíte být vděční, když nad sebou zvítězíte.
Ale vážně. Mimochodem nebo vědomě - celý život nás zaměstnává hledání smyslu, motivace, síly k tomu či onomu. Nechce se nám často ne proto, že bychom byli líní, ale protože nemáme chuť, důvod nebo energii. Chce se nám, když víme proč a nač. Pak vstáváme, ba vyskakujeme lehce a s radostí. S představou toho, co ještě není, ale bude, a protože to už je v naší mysli, tak jakoby to bylo. Čím to? Není to právě fantazie hnací silou? Dostala se mi do ruky knížka teoložky Dorothei Sölle, která píše o Ježíši a fantazii.
Dovolím si krátkou citaci: Nevnesl do světa žádné nové cnosti, nýbrž daroval všem těm, s nimiž se setkal, štěstí. Štěstí, které postavilo cnost na nový základ a vlastně umožnilo její pravé naplnění. Neplnil žádné příkazy, nýbrž měnil situaci lidí s nimiž přicházel do styku. Jeho fantazie navazovala na lidské situace, začínala u nich, ale daleko je přesahovala.
Říká dál, že Ježíš osvobodil naši fantazii k tomu, abychom mohli plně probudit své vědomí a krajně rozvinout schopnost porozumět druhým lidem.
K takovému rozletu je ale třeba mít odkud čerpat sílu. O Ježíšových zdrojích sil víme leccos. Co ale ty naše? Kde hledáte prameny energie? Co nebo kdo vás motivuje? V čem vidíte smysl?
Pokud v těchto věcech hledáte, doufám, že něco podnětného najdete i v tomto čísle.

Do nového roku Vám přeji mnoho dobrého hledání a šťastného nalézání, vítězství ducha a Ducha,

vedoucí redakčního kruhu Marie Medková
 

zpět na obsah
 
Biblická úvaha
Světlo lidí
Pavel Kašpar
 
„V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Jan 1,4
Evangelista Jan řekne: "V něm byl život." V tom narozeném Ježíši Nazaretském, v tom, který přichází jako dítě, byl život a život v něm dostáváme. Život považujeme za nejvyšší hodnotu.
A co je život? To, že jsme, že tu pobíháme, pracujeme, máme úspěchy i neúspěchy, to, co jsme prožili a udělali a zažili. Je život víc? Je to, co jsme, máme, dostali jsme, život je v setkávání s druhými, to, jak tu běháme a dýcháme. Vždyť život Hospodin vdechl do nás, do kusu neživé hmoty. Dostali jsme život a s každým nadechnutím nám ho znovu daruje.
Ale když slyšíme, že v Něm byl život, tak se ptáme, co to bylo a je za život. Je to něco víc? Jakoby nám tu běželi na pomoc andělé a nebeské zástupy, kteří z nadhledu věčnosti, z nadhledu budoucnosti vidí tam, kam my nedohlédneme, i kdybychom koukali z Měsíce, a vědí víc o Bohu a jeho jednání. A ti andělé, jakoby oškrabávali naše nátěry, kterým říkáme život. Barva důstojnosti, pak barva úspěšnosti, krásy, naší dobroty, slušnosti, barva, abych vypadal hezky před lidmi, barva naříkání, jak se mi blbě vede, nebo barva spokojenosti, dokonce i nátěr naší náboženskosti, všechno to a další jde pryč, jde to až na dřeň.
Ale co pak? Tady si vypůjčme nápad od Komenského, o tom Poutníkovi po labyrintu světa. Člověk běhá po světě, mění šaty, klobouky, názory, prostředí, dělá to či ono. A možná cítí, že to pořád není ono. Až pak najednou setkání, najednou vnímání Boží blízkosti, zážitek jistoty- jsem v jeho dlani, dotyk té hlubiny bezpečnosti, dotyk Boha. Tak se k nám v Ježíši Narozeném blíží, přichází život a život dostáváme. A poznáváme, že patříme Bohu, že jsme jeho, že se nemusíme bát, že u něho máme místo, radost. To je ten život, který od Boha v Ježíši přichází, který vstoupil do našeho světa v lidském těle, aby se stal našim bratrem, přítelem, vysvoboditelem, abychom zažili, prožili tu hlubinu bezpečnosti, Boha. To je zázrak a tajemství jeho příchodu: ´v jesličkách leží, brečí, ´ a přitom je v něm zdroj a základ života. Smyslem jeho příchodu je, aby nám dal život. To je cíl Boží cesty za námi. "A život, (ten narozenec v Betlémě) byl světlo lidí." To světlo je z Boha, to světlo je Kristus. On je tím světlem, které nám svítí. To světlo je pro všechny. Patří nám i všem lidem! - věřícím i nevěřícím, zbožným i bezbožným, dobrým i zlým. Když to vezmu, že Kristus byl a je světlo lidí, už se nemusím dívat na sebe a na ty druhé, na svět ze syslí perspektivy, ale z perspektivy andělské a Boží. A v tom světle vidím své bližní i sebe jinak, cítím se svobodněji. Vidím se ve světle a vím, jak na to jsem, a přitom se neděsím své povahy, svých nedostatků, úletů, neděsím se druhých, okolností, neúspěchů. Ale on je světlo lidí. Proto v jeho světle můžu vidět i druhé lidi. Můžu druhé uvidět ve světle Božího odpuštění, smíření, ve světle dlouhodeché Boží lásky.



 

zpět na obsah
 
Téma
O pramenech, smyslu života, motivaci a fantazii
Marie Medková
 
Překonat se. Au.
Do snu mi pronikají nepříjemné hlasy. Budí mě a já se vší silou spícího bráním. Nikam nechci, chci spát. Samozřejmě že vím, že bych měla jít do školy. Zvládám to pak líp, lidi tam jsou príma a .... Jenže mě se nechce a omluva se dá vždycky zařídit.
Někdy si můžeme povolit a jindy je třeba, abychom se překonali. To je potřeba pečlivě rozvažovat. Dnes se soustředím na překonávání se v různých nechutích. Za svých studií jsem se při výuce angličtiny setkala s dvanáctiletým klukem, kterého angličtina evidentně nebrala. Všechno, pro něj důležité – závodní lyžování, tréninky – mu šlo vcelku samo a výsledky hned viděl, ale ve studiu angličtiny neviděl žádný smysl. Věci, které přináší náš život, můžeme brát jako nucené zlo, a přijmout tak do svého života „hluchý, neplodný“ čas. Nebo se jich můžeme chopit, přeznačit je tak, aby smysl dávaly, změnit je.

Does is make sense?

Jaké místo má ta či ona činnost ve vašem životě? Jaký je její smysl? Smysl se skládá z drobných životních určení a to je jeho podstata. Ztráta nebo nenaplněnost potřeby životního smyslu připravuje člověka o mnoho energie a nechává bezdůvodně vysychat naše vnitřní prameny. Smysl je zdrojem motivace, uvádí do pohybu. Musíme si ho najít každý sám za sebe. K tomu je třeba mít otevřené oči a chtít. Život bude mít smysl teprve tehdy, až člověk pozná svůj úkol pro tento svět a bude ho žít.

Jdi a ...
Smysl mého života je v první řadě v tom, že tento jedinečný život, který mi Bůh daroval, budu skutečně žít. Že zanechám na tomto světě svou osobní životní stopu. Vzpomeňte si, kolikrát Ježíš říká: „Jdi a ...“ Jdi a utvářej svůj život nově. Dotkla se tě štědrá láska, probudila fantazii, tak jdi a proměňuj. To je vyslání. V knize Genesis čteme, že Bůh člověka vyslal do světa, aby svět utvářel, chránil, staral se o něj. Ježíš mi připomíná, že mám žít život pravdivě, aby to, co mi Bůh daroval, obohacovalo svět. Abych tak dokázala trvale žít, potřebuji najít prameny, z nichž budu čerpat elán a energii.

Prameny aneb kde na to vzít
Máme přístup k různým pramenů, a taky že z nich čerpáme! Od čirých po zakalené - pramen sebelítosti, méněcennosti, radosti, blízkosti... Odkud chceme čerpat? Z čirých můžeme brát sílu a energii.
„U Tebe pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ Ž 36,10 nebo třeba „Potečou proudy vod z jeho nitra.“ J 7,38 Tyto věty se týkají našeho kontaktu s Bohem. On může být naším pramenem. Takovému pramenu se říká pramen Ducha svatého. Osvěžuje tvořivostí, očišťuje od emocionálního znečištění, uzdravuje rány, obohacuje novým a posiluje. Může pramenit skrze hodnoty (dřív se jim říkalo cnosti) – jsou to třeba láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, důvěra, vlídnost, sebeovládání; nebo skrze činnosti - četba Bible, modlitba a meditace, bohoslužby a rituály, ticho, prožitek přírody, setkání s myšlenkou – tady se metoda vlastně může stát takovým občerstvujícím pramenem. Napadl by vás další pramen?

Fantazie a tvořivost
Kudy k prameni? Celou duší se oddejte tomu, co děláte. Otevřete se tomu, co vás převyšuje. Dívejte se kolem sebe. Naslouchejte. Hledejte. Pramen Ducha svatého aktivuje a uvolňuje síly v naší duši. Člověk, který žije z tohoto pramene, vnímá, že jeho život probíhá zdárně a je obohacen o nové prožitky – prožitek života, svobody a lásky. Výsledky se objeví – pocítíte, že kolem vás něco roste, probouzí se fantazie a tvořivost.
Proč je fantazie důležitá? Všimněte si, jak v evangeliích vstupuje Ježíš do lidských příběhů a proměňuje je. I od nás očekává, že budeme měnit svět – a právě k tomu osvobodil naši fantazii a tvořivost. Fantazie je forma svobody, kterou můžeme rozvíjet nebo ji nechat zakrnět. Plně probouzí vědomí a široce rozvíjí porozumění druhým. Dává rozhled a díky ní se nám půjde dobře vstříc našemu poslání.

Otázky na začátek
I když máme spoustu věci na práci a kdekdo nás honí, nevzdávejte hledání pramenů osvěžení. Neděláte to jen pro sebe.
Každý má trochu jiné studánky. Ptejte sami sebe.
Z jakých pramenů jsi čerpal/a, když jsi byl/a mladší? Co tě dokázalo nadchnout?
Jaké prameny ti předali máma s tátou? Nebo prarodiče?
Kde jsi zapustil svůj život? Odkud bereš sílu pro život?
Co by mohlo být tvým osobním posláním?
Jak se můžeš stát požehnáním pro druhé?


K Vánocům a do nového roku vám přeju objev lehkosti, probuzení fantazie a tvořivosti. A s A.Grünem: Ať z vás září život a otevřenost srdce, plodnost a požehnání, láska a svoboda.

Použitá literatura: Sölleová, Dorothee, Fantazie a poslušnost, Kalich 2008. Grün, Anselm, Prameny vnitřní síly, Paulinky 2009. Bible, ekumenický překlad.
 

zpět na obsah
 
Téma
Chvála zahálky
Karel Čapek
 
Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.

Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst, ani spát, protože ani to, ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek, ani zábava.

Zahálka, čistá, dokonalá zahálka není ani kratochvíle, ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného.

Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic.

Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno.

Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.

Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic.

Zahálet není také požívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaženě oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel. Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu, ani libosti, prostě ničeho.

Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouchá a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky; ale zahálka jest utkvění. Nemá rytmu ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává život plevelu, ani řase, ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí, nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru, ani obsahu, ani chuti.

Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi – čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení.

Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk, ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat a dívat se, až by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět jí; a pak – nu, což zahálka potřebuje nějakého programu? Neboť vždy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování.

A když člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak… tak divně, že… zkrátka si musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.
 

zpět na obsah
 
Téma
Pracuje na tobě Duch Boží
Petr Firbas
 
Vstát, či nevstat? Vstávat se mi nechce, ale poručím si a vstanu. Překonal jsem tím lenost a sám sebe? Určitě ano, ale spontánní to nebylo. Kolik věcí, do kterých se mi moc nechce, musím udělat. Na překonávání sebe sama nakonec vlastně závisí celý náš život.
Mravenčí moudrost
Spontánní vztahy s lidmi jsou to nejlepší, co znám, ale i o ty musíme pilně pečovat. Ani v manželském vztahu se lenost nevyplácí. Kolik vztahů přežije krizi jen proto, že se jeden překonal a nezvolil nejpohodlnější variantu: jak ty mně, tak já tobě. Otvírám knihu Přísloví a čtu nejznámější slovo o lenosti: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš“ (Př 6,6). A tak myslím na pohybující se řetěz z mraveniště a zase zpět a přemýšlím o Boží moudrostí, která vybavila i toho nepatrného tvorečka tím, co potřebuje k zachování života i celého mraveniště, k němuž patří. A vybaví se mi maminky, které vstávají v noci k dětem pořád dokola. Padají únavou, ale rády se překonají. A vzpomenu na ženy v jednom sboru, které navštěvovaly nemocnou paní, staraly se o vše potřebné a ona jim za to jen nadávala. A přece se překonaly a šly tam znovu.
Ale vybaví se mi také vyčerpaní křesťané, kteří stále musí překonávat sami sebe, rozdali by se, ale pak už melou psychicky, fyzicky i duchovně z posledního. A musí se učit překonávat sami sebe v tom, že tu a tam řeknou NE. Já nemohu. Já tam nepůjdu a nebudu mít špatné svědomí z toho, že chvíli nebudu dělat vůbec nic. Otvírám znovu Bibli, tentokrát v Žalmu 127,2 čtu krásné slovo, že „Bůh dopřává svému milému spánek“.
Vzdát se liščího ohonu
Ale otvírám také evangelium, kde Ježíš mluví o následování: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe…“(L 9, 23). To bez překonávání sebe sama nejde. „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš“, vyhrkne kdosi. Ale Ježíš mu řekne: „Lišky doupata mají..., ale syn člověka nemá, kam by hlavu složil“ (L 9,57-58). Na té cestě nepůjde jen o to, co ti vyhovuje, co je pro tebe příjemné a co se ti líbí. Ježíšovo pozvání se s pohodlností zharmonizovat nedá. Proto nečekejme, že bude v dnešní době populární. Populární a „ in“ je spíš pravý opak: Nepřekonávej se, nevaž se, odvaž se, vyhov si, a od toho, co by tě nutilo, abys u sebe něco měnil a v něčem se překonal, se drž dál. Ale nenechme se odradit a mějme odvahu být nepopulární a nebýt „in“.
Překonej adama!
Jak ukazuje apoštol Pavel, není to křeč. Začíná to křtem, ve kterém se mohu ujistit, že velkorysost Boží dobroty nejdřív naprosto překonala mě. A pak zjišťuji, že se toho ve mně samotném musí hodně změnit. Pavel vysvětluje: To je překonáván ten starý adam (člověk) v tobě. A to už také na tobě pracuje někdo jiný, než ty sám: Pracuje na tobě Duch Boží. Toto překonávání sebe sama Duchem Boží je něco jiného než to, jestli mám nebo nemám vstát. A je to na celý život. Ale nemysleme si, že, když je při díle Duch Boží, půjde všechno samo. Naopak. Uprostřed každodenních vztahů se někdy pořádně zapotíme a budeme muset zase překonávat svou nechuť v něčem ustoupit. Ale, mám-li odpovědět na otázku, zda ve víře překonávat sám sebe a nebýt v tom líný, tak odpovím ANO. Překonávat. A kam směřovat? Přece od toho starého člověka adama k tomu novému.
 

zpět na obsah
 
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Zajímají mě lidi
Miriam Richterová
 
Ti, kdo jezdí na Sjezdy (nejen) evangelické mládeže, Miriam Richterovou dobře znají minimálně od vidění, protože patří k těm, kdo Sjezd již několikátým rokem připravují. Pojďme si teď tuto schopnou členku COMU (což dokazuje také její práce fundraiserky na ÚCK) představit.

Odkud pocházíš?
Narodila jsem se v Kolíně jako Junová, ale do mých devíti jsme žili v malé vesnici na Vysočině a potom 15 let v Čáslavi. Teď bydlím druhým rokem v Praze.

Jaké jsou Tvé zájmy?
Třináct let jsem chodila do hudebky na piáno. Baví mě focení, stříhání videí a výroba různých sladkostí.

Co jste dělali na vaší čáslavské mládeži, co Tě nejvíc bavilo?
Kromě programů jsme taky sportovali, chodili na koncerty a divadla, jamovali. Na Vánoce jsme připravovali divadla, která jsme vymýšleli společně. Doplňovali jsme je také hudbou a natáčeli k nim filmy – to bývá většinou dost legrace!
I když někteří z nás už jsou ve věku mimo jádro mládeže, snažíme se pořád občas scházet a děláme „velkou mládež“, taky pracujeme na divadlech.

Vystudovala jsi sociologii, co Tě k tomu vedlo, jak Tě to ovlivnilo?
Sociologii jsem vystudovala, protože mě zajímají lidi a taky mám ráda statistiku. Jak mě to ovlivnilo? Nevím, asi nejvíc že se snažím rozlišovat osobní a objektivní hodnocení situace (jak řešili sociologové).

Jak ses dostala do COMu, proč vlastně pracuješ s mládeží? Jaké máš zkušenosti?
Bavilo mě organizovat akce pro mládež, nejvíc společné přípravy, hlavně chvíle, kdy se společně něco vymýšlí (každý na tom má podíl)! 7 let jsem byla v chrudimském SOMu, čtvrtým rokem připravuji setkání VŠeliké mládeže v Praze a dva a půl roku jsem pracovala na Oddělení mládeže. Teď se taky hodně věnuju SEM v ČR.

Jak Tvůj život ovlivňuje církev? Je to těžké ji brát zároveň osobně, jako společenství přátel, ale také jako „zaměstnavatele“, jako pracovní kolektiv? Nebo se to prolíná?
Církev je pro mě hodně důležitá. Vyrostla jsem v ní a jsem za to vděčná! Jsem díky tomu pro svou práci hodně zapálená. Zase se ale snažím, aby mě to úplně nepohltilo.

Jak se Ti líbil Sjezd (nejen) evangelické mládeže ve Svitavách? Stíhala jsi zajít na nějaký program?
Na Sjezdu jsem byla na koncertu duchovní hudby, který jsem moderovala, a na Večerních zpěvech a chválách. Oboje se mi moc líbilo! Jinak jsem byla na štábu a to mě taky moc bavilo!

Jmenuj něco, co se dle Tvého názoru na sjezdu velmi povedlo, a něco, co nesplnilo Vaše očekávání a co je třeba do příště zlepšit.
Myslím, že večery v PUBu byly moc hezké a večerní chvály a zpěvy! Asi ze série pobožností nebyla tak patrná souvislost a jednotný rámec tématu, jak jsme zamýšleli. Tím jsme se inspirovali na maďarském Sjezdu a chtěli jsme to taky vyzkoušet – místo hlavní přednášky série na sebe navazujících pobožností.

Dřív jsi organizovala sjezd i jako členka Oddělení mládeže. Změnila se nějak Tvá role, je v tom nějaký rozdíl?
Tím, že jsem předtím Sjezd připravovala předtím i z jiné pozice, tak jsem byla asi víc v obraze a snažila jsem se hodně pomoct holkám z OM. Zároveň jsem nostalgicky vzpomínala na předešlé Sjezdy :-). Ne, snažila jsem se pracovat jako COMák – moderovat, kontrolovat průběh jednotlivých programů apod.

Na co se v nejbližší době nejvíc těšíš?
Na Vánoce!!! :-)
 

zpět na obsah
 
Projekty Diakonie
Dnešní tabu se jmenuje stáří
Vendula Kodetová
 
O aktivní sopce máme lepší představu než o aktivním seniorovi. Víme, ze kterého kráteru stoupá kouř, jak vypadá nejošklivější pes světa, jakou barvu má povrch Venuše... ale že existuje aktivní důchodce, který má své zájmy a radosti, o tom nemáme ani ponětí. Dnešní tabu se jmenuje stáří.
Diakonie ČCE připravila ve spolupráci s agenturou Thamesdown dlouhodobou kampaň, jejímž cílem je změnit pohled veřejnosti na seniory, ukázat, že stáří a stárnutí má svoji hodnotu a upozornit na fakt, že senioři jsou dnešní společností a médii přehlíženi a podhodnoceni. Senioři zároveň představují nejpočetnější skupinu klientů, o něž Diakonie pečuje ve svých střediscích.
Hlavním sdělením úvodní řady kampaně je slogan: „Dnešní tabu se jmenuje stáří“. Plakáty ve stylu oftalmologických čtecích tabulí, které se objevují od poloviny října v outdoorové reklamě na telefonních budkách po celé ČR a také v tištěných médiích (Lidové noviny, Týden, Metro a další), upozorňují na skutečnost podpořenou řadou současných sociologických studií, jež je veřejností dosud málo reflektována.
„Lidé, kterým je 55 roků a více, jako by neexistovali. Jen výjimečně se s nimi setkáte v médiích jinak než jako s oběťmi nehody či podvodu“, popisuje kreativní ředitel agentury Thamesdown Ivan Peterka důvody, které vedly ke vzniku kampaně, usilující o změnu stereotypního pohledu.
Odborným garantem této kampaně je Mgr. Lucie Vidovičová, PhD. (www.ageismus.cz).
Senioři jsou vůči mladším znevýhodněni, běžně označováni shovívavými nebo pejorativními výrazy (stařík, dědek), často vnímáni jako „pomalí, popletení, nemohoucí…“. Pro takové chování je zaveden termín ageismus: diskriminace seniorů je vědomé, záměrné a časté znevýhodnění starších lidí kvůli jejich věku i dalším „přitěžujícím okolnostem“, které má za následek stigmatizaci a nenormální postavení seniorů a upírání jejich zasloužených práv. (Vidovičová, Gregorová 2008)
Zaměření kampaně se nese v duchu jejího titulu - Otevřeno seniorům. Chceme otevřít seniorům… Mysl lidí, přístup institucí i jednotlivců, veřejné i neveřejné prostory, zkrátka společnost. Tím, že otevíráme seniorům, otevíráme i sami sobě.

Další užitečné informace hledejte na stránkách otevrenoseniorum.cz. Tady najdete kupř. „seniorské desatero“ - několik méně známých faktů o seniorech a stárnutí, příběhy seniorů nebo třeba doporučení, jak o seniorech psát (a nepsat). Ke kampani se můžete připojit také na Facebooku - www.facebook.com/otevreno-seniorum.




 

zpět na obsah
 
Duchovní povzbuzení
Smutno až k prázdnotě
Marie Medková
 
„Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy.“ Mojžíš to tak Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. z Ex 6

Smutek. Nic se nedaří. Nemám ve světě žádné potěšení. Jako by pramen života ve mně vyschl. Nemohu ze sebe čerpat radost a cítím, že ta přijatá zvenku nebude opravdová a trvalá. Neutěší mě. Přítel by mohl napsat hezkou sms. Svítí slunce, i když mrzne. Je neděle. Ale ve mně je chlad a kovové ticho. Vlastně s ničím nesouvisí. Prostě mi je najednou mizerně.


Ztratila jsem někoho.
A teď už to nebude takové, jako dřív.
Bez něj.


Mám na sebe veliké nároky, vysokou laťku.
Umisťovala jsem ji do výše pohledem, a ne rukou,
a pak není divu, že na ni prostě nemůžu dosáhnout.


Nedaří se mi ve škole – v práci.
Chtěla jsem to zvládnout, ale je toho na mě moc.
Nebo nemám uspořádané priority.



Někdy vím odkud přichází, jindy ne. Vždycky má ale příčinu. A já pak nejsem s to naslouchat dobrým zprávám, které mi někdo vyřizuje. Vidět znamení naděje. Všelijaké duhy. Upřít pohled na obzor. Co za obzorem. Za touto minutou. Tímto místem.

Ptej se. Kde pramení můj smutek? Třeba ho odhalením zaženeš. Setkej se s lidmi. Přítomnost druhých naplní tvůj den radostí. Uděláš jim místo ve své duši na úkor smutku. Zkus, zda tě něco nepotěší. Dohlédni dál. Vydrž do zítřka. Vzepři se malomyslnosti! Nemá co rozhodovat o tvém životě.

 

zpět na obsah
 
Bible prochází žaludkem
Solný sloup nad zlato
Klára Schneiderová
 
„Což lze bez soli jíst něco mdlého?“ pokládá trpící prorok Job Pánu Bohu do oken řečnickou otázku. A milovníci pohádek vědí, že člověk nemusí být zrovna polepšený král Já První a vyhnat princeznu Marušku, aby mu mohl v jeho stížnosti dát za pravdu. Sůl je zkrátka nad zlato, bez soli to nejde a bylo tomu tak i za časů biblických. V zemi zaslíbené se na slaný nerost od pradávna pohlíželo s náramnou úctou. Páni Izraelité příliš dobře věděli, že takhle životně důležitá poživatina v sobě skrývá vedle životodárného líce i hubící rub. Taková Lotova žena by mohla vyprávět. Tedy pokud solné sloupy hovoří. Ovšem zdaleka ne všechny slané biblické příběhy mají takto mravoučně trudný konec; většina z nich je naopak gastronomicky i nábožensky velice radostných. Do soli se nakládaly olivy, zelenina, ryby a dokonce i novorozená miminka, aby je slaná koupel chránila před zlými duchy; čímž se dostáváme k poněkud posvátnějšímu či povzneseňejšímu využití soli, než je chléb náš vezdejší. Jíst s někým chléb se solí znamenalo uzavřít s ním trvalé přátelství, a jelikož je sůl v knize knih symbolem pohostinnosti, věrnosti a trvanlivosti, byla důležitou součástí obětních darů jako znamení Boží přítomnosti, ať už ji Izraelité sypali na vypleněnou zem jako hnojivo či do chutné krmě. Ježíšovo připodobnění učedníků k „soli země“ tak kráčí ve stejné solné tradici, a Pavlova nabádání Koloským, aby jejich řeč byla „vždy příjemná, ozdobená solí“, zase připomíná jiné semitské přísloví od sousedních Izmaelových synů pouště, kteří mají za to, že „jazyk bez výřečnosti je jako pokrm bez soli“. Tak se vzájemně osolte.
 

zpět na obsah
 
Sjezd (nejen) evangelické mládeže
Zatoužila jsem vědět víc
Hana Chroustová
 
Kdy a kde ses narodila a vyrůstala?
Narodila jsem se 20. května 1981 na Vysočině. Vyrůstala jsem v Jimramovských Pavlovicích, malé vesnici (asi 96 obyvatel).
Ovlivnila tě nějak Vysočina? Vracíš se tam ráda, nebo jsi zakotvila ve městě?
Určitě ovlivnila! Nejen Vysočina, ale venkov a život na farmě. Třeba vykuchat slepici nebo dělat jitrnice bych se ve městě nenaučila. Měla bych umět používat selský rozum – ale netroufám si tvrdit, že tuto vlastnost opravdu mám. O Vysočiňácích se říká, že jsou na první setkání „psí čumáci“ a až po delší době si někoho připustí k tělu a jsou přátelští. Nemám to asi přesně v tomhle pořadí. Ale někdy umím být dost „psí čumák“. Taky se o nich říká, že se neradi sdílejí o s své víře v Boha a že jsou „příliš tradiční a nepřipustí žádné změny.“ Tyto dvě vlastnosti používám zřídka a hlavně podle dané situace. Než přehnané zbožné řeči, tak raději mlčet. Než se pustit za každou cenu do kdejaké inovace (úletu), tak se raději upomenout na starou dobrou tradici.
Na Vysočinu jezdím moc ráda. Za rodinu, za přáteli, na akce, kvůli přírodě. Mám ráda i velká města. Ale v současné době mi pro život vyhovuje maloměsto typu Šumperk.
Kam jsi chodila na mládež?
Na mládež jsem moc nechodila. Veřejně se k tomu tímto doznávám. Byla jsem v tom věku zamilovaná do své první lásky, se kterou jsme se vídali jen o víkendu. Tak jsem všechen svůj čas dávala jemu. Ale do kostela jsem chodila každou neděli! Teoreticky jsem na mládež chodila do sboru v Jimramově.
Jak jsi přišla k zájmu o teologii, co bylo tvojí motivací či inspirací?
První záchvěv přišel asi při konfirmační přípravě. Hodně mě to bavilo, vynořovala se spousta otázek, protestů, vnitřních nejistot – jak to s tou Biblí, Bohem, církví, vírou je. Vyrůstala jsem v ekumenické rodině, mamka je praktikující katolička, takže jsem byla u katolíků stejně doma jako u evangelíků. Ale trápilo mě - jak je možné, že je jeden Bůh a dvě odlišné církve? Prostě jsem zatoužila vědět víc, vědět pravdu! Druhý záchvěv přišel ve čtvrťáku na gymplu. Seděla jsem s kamarády v Praze na pivu. Ptali se mě, kam půjdu na vysokou. A pak někdo od piva řekl: „Jdi na teologii, to by ti sedělo a jsou tam dobrý lidi.“ Pár týdnů na to jsem se dozvěděla, že se můj spolužák Jirka Palán (současný farář v Huslenkách) hlásí na teologii. To jsou dva okamžiky, kdy se i u mě začla vynořovat otázka, jestli to opravdu nezkusit. Měla jsem ale pocit, že se na to moc nehodím, že vypadám a působím moc „světsky“, vždyť jsem ani nechodila na mládež! Po maturitě jsem odjela na rok do Paříže a tam dospěla k názoru, že do toho jdu! Touha dozrála až k jasnému rozhodnutí.
Fakulta mě moc bavila. Pamatuju se na první přednášku s prof. Hellerem, který nám řekl, ať si nemyslíme, že na fakultě najdeme na všechno odpověď a konečně budeme vědět pravdu. Kupodivu jsem z toho nebyla zklamaná, ani mě to nevedlo k nějaké rezignaci a pasivitě. Naopak mě to nesmírně motivovalo a hnalo dopředu.
Co máš na „farářování“ nejraději a co nejméně? Cítíš nějaké překážky ve své práci? Nemá to mladá žena-farářka někdy na sboru těžké? :-)
Na to nedokážu odpovědět. Baví mě všechno, jsem ráda, že ta práce je pestrá, že se setkávám se všemi generacemi. Hlavně mám moc šikovné lidi ve sboru, za to jsem nejvíc ráda. Někdy mě nebaví vůbec nic, což je většinou důsledek stresu. Jo: stres mám nejmíň ráda! Jako všichni lidi. Překážky a těžkosti mladé ženy-farářky? Myslím, že těžké to má na sboru i mladý muž-farář. Setkala jsem se s pár předsudky vůči ženám, jednou dokonce s přesvědčením, že žena nesmí vyučovat muže. Těžké mi na farářování přijde: skloubit roli „paní farářky“ a „Hanky“. Rozpor, jak naplnit očekávání lidí a při tom zůstat sám sebou. Jak být pro všechny, nezklamat. Umět si říct o pomoc, ukázat i vlastní slabost, nejistotu a nedokonalost. Těžkých věcí se na farářování najde hodně. Ale těch hezkých mnohem víc.
Proč pracuješ s mládeží? Jak ovlivnit, ale „nevychovávat“?
Protože mě to baví, přijde mi to důležité, mám k nim věkově blízko a jsem s mladými lidmi ráda. Myslím, že ovlivnit můžeme druhé lidi tím, že k nim jsme otevření, na nic si nehrajem. Tím, že pocítí, že je máme rádi. A pak, že dokážeme být jednoznační, dávat hranice a pocit bezpečí. Přála bych si taková být.
Jak vnímáš práci v COMu?
Po pracovní stránce je radost i čest být součástí tohohle týmu. Hezky se mi se všemi pracuje, tvoří, diskutuje. Myslím, že jsme si sedli i po osobní stránce. Nějak jsme na sebe dobře naladění. To nikdy není samozřejmostí. Navíc si ze sebe dokážeme dělat srandu a nebrat se zas tak moc vážně.
Jak bys zhodnotila uplynulý sjezd ve Svitavách? Co se ti tam líbilo, co do příště změnit?
Byl to můj první Sjezd coby organizátorky, takže moc neumím porovnat. Změny záleží také na reakcích účastníků. Mně se Sjezd celkově líbil – příjemná atmosféra, milí lidé, skvělý prostor. Chválit program se nehodí. (Ale nemůžu si pomoct: byl výborný :) )
Na sjezdu ve Svitavách jsi vedla workshop „Tříděné umění“. Výsledek jsme mohli vidět na závěrečné přehlídce. Jak ses k tomu vlastně dostala, kde jsi získala inspiraci k této neobvyklé umělecké technice? Co tě na tom baví?
Není to žádná závratná technika – jako je třeba „pet-art“. Nic takového neumím. Kdysi jsem podobný workshop zažila na jedné akci v Německu, tak jsem si ho od nich půjčila a udělala ve Svitavách. Stačí tavná pistole, nůž, drátky, barevné izolepy, lepidlo. Dále fantazie: co mi tahle láhev od aviváže tvarem a barvou připomíná; co by z toho mohlo být? – hm, třeba postava člověka. A pak vynalézavost: s jakým kelímkem a jak to spojím dohromady, aby z toho vyšla postava člověka? Vytvořit se takto dá naprosto cokoli. Je to zábava, odreagování a je za vámi vidět něco originálního a vtipného. To mě na tom baví! Snad to bavilo i účastníky.
Souvisí to i s ekologií - jsi ekologický člověk v každodenním životě, je to pro tebe důležité?
S ekologií to souvisí. Shromažďovala jsem „materiál“ celý měsíc. Přispěli lidi ze sboru, kamarádi, rodina. Taky jsem se ségrou vymetla pár kontejnerů ještě ve Svitavách (se slunečními brýlemi na očích, aby nás nikdo nepoznal). Při pohledu na tu šílenou hromadu, která tam ve Svitavách byla, si každý musí položit otázku: „Nekonzumujeme opravdu trochu moc?“ Já osobně jsem ekolog tak „normálně“.
Co ráda děláš ve volném čase?
Navštěvuju kamarády, jezdím na kole, procházím se v přírodě, spím, chodím na koncerty a letní festivaly, miluju tanec. Taky ráda nakupuju šperky a oblečení.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Kudy a kam kráčí Kudykam?
Šárka Schmarczová
 
Mám ráda muzikály a miluji texty pana Michala Horáčka. A tak jsem se vydala do Státní opery na lyrikál Kudykam. Lyrikál, ano, tak mu říká pan Horáček, je to spojení mluveného slova a písní v jeden celek, přičemž básně jsou psané ve formě písňových textů. Verše, propojující Horáčkovy starší i nové písňové texty, jsou asi to nejzajímavější na celém díle. Skoro bych řekla, že někdy to je až trochu sportovní výkon, zajímavé konstrukce, ale občas na úkor obsahu.
Kudykam se zrodí ze zvolání Martina, jednoho z obyvatel penziónu svět, který uvažuje o tom, co je za jeho zdmi. V titulní roli jsem viděla slovenského herce maďarského původu Csongora Kassaie a musím říct, že nejen výborně hrál, ale i zpíval. Vzezřením a možná i tím, že si ho pamatuji z pohádky Čert ví proč, na mne jeho Kudykam působil tak trochu jako Faustův Mefisto. A opravdu, na několika místech by se dalo říct, že Horáček je Goethem inspirován. Avšak Kudykam pokouší Martina jen místy a jde mu spíš o probuzení k životu než o zkoušku vůle. Kupříkladu mefistovská věta „Svět není dobrý, je jen vezdejší.“ tu není prezentována jako zlo, jde o holé konstatování faktu. Z teologického hlediska se Horáček v muzikálu na Boha sice na několika místech odvolává, ale jeho pohled je spíše nekonfesní, jakákoliv síla - i šamanova - je dobrá, hlavně, aby se něco dělo...
Sám Horáček Kudykama překřtí na Všudybyla, s čímž se dá i souhlasit. Ale pak tam chybí ta Komenského křesťanská zvěst, která je vyustěním hledání v Labyrintu světa. Tam přece poutník opuštěn Všudybudem, nalézá Krista a život se mu otvírá v křesťanské perspektivě.
 

zpět na obsah
 
An Americans view
Christmas
Barb Iverson
 
Christmas is a major holiday in American churches. Pastors sometimes joke that it is one of two times a year (Easter is the other) when people who never come to church show up at a service. Many churches will do a nativity play, either with children playing Mary, Joseph and the others, or sometimes adults. Most American churches, protestant or catholic, will have a late or midnight service on Christmas Eve (24 December). They will sing Christmas carols, hear a short message, and there will always be candles. Traditionally the last song is Silent Night.

It is becoming more common for churches to offer opportunities for people to serve their communities at Christmas. There are programs for providing gifts to children who have a parent in prison. There are programs that send gifts and necessities (like socks and toothbrushes) to very poor children overseas. There are programs that encourage people to donate new or used clothes and home items for homeless or very poor people who live in their towns.

Many Americans realize that we spend millions of dollars on gifts every year at Christmas, and they are trying to spend less and give more—through serving other people who don’t have as much as they do. Santa Claus is the typical symbol of Christmas in America, but Christians focus on Jesus’ birth during the holiday season.
 

zpět na obsah
 
Recenze
Kosta. Rozhovor přes dvě generace
Olcha Richterová
 
Narodit se r. 1925 v rodině pražských židovských intelektuálů s velkou pravděpodobností znamenalo zajímavé dětství a příšerné dospívání. Tomáš Kosta přežil Terezín, Osvětim a Buchenwald i tyfus, který dostal na samém konci války. O tom ale je jen úvod knižního rozhovoru.
Těžiště otázek Vladimíra Mlynáře spočívá na Kostově angažmá v KSČ, straně, které sice byla celá jeho levicově orientovaná rodina oddaná, zároveň mu ale ve stalinských procesech zavřela oba rodiče. Kosta členem zůstal (na s. 60 upřímně doznává i nepříliš vznešené důvody setrvání). V šedesátých letech pak začal pracovat v nakladatelství Svoboda a dostal ho z dluhů do černých čísel. V roce 1968 se stal jeho ředitelem a už si nechtěl stranou nechat diktovat vydávání prodělečných ideologických spisků. V červnu '68 si T. Kosta dokonce podal žádost o licenci na soukromé nakladatelství.
Nejnapínavější částí rozhovoru pro mě přišla v líčení emigrace. Kosta se navzdory finanční tísni rozhodl, že nebude brát podřadnou práci. Že i v kapitalismu bude ředitelem nějakého většího nakladatelství. To, jak se mu to podařilo, si už přečtěte sami. Prozradím jen, že mu pomohla nejen silná vůle a perfektní němčina, jeho první mateřština, ale taky manželka. Její jméno se jako červená nit táhne celou knihou: "Moje největší štěstí bylo, že jsem potkal Danicu," uzavírá rozhovor muž, který se přátelil s Böllem i Grassem a po převratu působil jako poradce tří českých premiérů.
Pro představu, jak málo pravděpodobná emigrantům připadala změna režimu, ještě historka z frankfurtského knižního veletrhu, kde T.K. na podzim 1989 potkal Willyho Brandta, bývalého kancléře: "Ten byl už tehdy důchodce, ale právě přijel z Moskvy, kde se setkal s Gorbačovem, a povídá mi: ‘Tomáši, ledy se hýbou, do pár měsíců budeš doma v Praze.’ Pamatuji se, že když jsem přišel domů, říkám Danici, hele, ten Brandt už je taky senilní, představ si, co mi dnes říkal... Že může mít pravdu, mne tehdy ani ve snu nenapadlo."

Rozhovor vedl V. Mlynář, vydal Respekt 2008. 134 stran.
 

zpět na obsah
 
Všimli jsme si
Všimli jsme si _10
Olcha Richterová
 
Nobelovka do Číny
Literárního vědce Liou Siao-Po (v angl. přepisou Liu Xiaobo) v Číně moc lidí nezná. Weby zmiňující jeho jméno jsou blokované, stejně tak mizí vlákna v diskuzích. Dostal ale Nobelovu cenu za mír, tu nejpolitičtější z nobelovek, a dozvěděl se o něm celý svět. V roce 2008 ho čínská vláda odsoudila na 11 let vězení za "podněcování k podvracení státní moci" - pravým důvodem je spíš čínská Charta 2008 (inspirovaná Chartou '77), jejímž je spoluautorem.

Před 493 lety
31. října 1517 Martin Luther, jak se traduje, přitloukl svých 95 tezí proti zlořádům církve na bránu wittenberského kostela. Teze mířily zejména proti odpustkům (např. Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků, aby měl z čeho platit stavbu chrámu sv. Petra v Římě).
V rozhovoru pro ČRo říká prof. Šmahel: "Ještě Luther nevěděl o husitství vůbec nic. Když se pak v polemice dozvěděl, co všechno husité chtěli, tak - jak se dočítáme - mu to zkazilo chuť k obědu a řekl: My jsme husité, aniž jsme o tom věděli. On byl opravdu překvapený, vydával pak Husovy spisy s vlastním předmluvami a teprve později, když už se jeho náboženský program, jeho konfese, staly mohutnou silou v Německu a v okolních zemích, narostla mu křídla a už se pak k husitství moc nehlásil."
Normální postup, že? ČCE se ale přijetím sedmi vyznání víry (Apoštolského, Nicejskocařihradského, Athanasiova, Jednoty českých bratří, Českého, Augsburského a Druhého helvetského) hlásí k lecčemu, co jí předcházelo.

Anglikánští biskupové jdou k Římu
Pět anglikánských biskupů (dva již v penzi) využije papežovu nabídku přestoupit do římskokatolické církve. Důvodem je rozčarování z liberalizace anglikánské církve, která nově povoluje ordinaci homosexuálních biskupů a také začala ordinovat do duchovní služby ženy. Takové změny jsou podle nich nekompatibilní s církevními tradicemi.

Novinářem v Rusku...
Dost nebezpečné povolání. Stačí psát o jakýchkoli reálných problémech - s vražděním a znásilňováním páchaným v Čečně ruskými vojáky (mj. kvůli tomu zemřela Anna Politkovská), nebo s extremisty a neonacisty kdekoli v Rusku, především ale v Petrohradu a Moskvě - o tom psal O. Kašin, stejně jako o různých protivládních demonstracích. Zmlátili ho železnou tyčí tak, že byl v kómatu. Zdá se ale, že přežije. Na rozdíl od novinářky A. Baburové a právníka S. Markelova, jedněmi z těch, kteří pokračovali v práci A. Politkovské.

Airbag místo cyklistické helmy
Dost dobrá diplomka. Dvě švédské studentky průmyslového designu vymyslely límec, který se při pádu z kola nafoukne a ochrání vám mozkovnu. Určený je zejména těm, kterým klasická helma nepřijde dost "cool", až "praxe" asi ukáže, jestli chrání líp. Jedno je ale jisté: helma nehelma, před blbostí vás neochrání nic.
 

zpět na obsah
 
Když si děda babičku namlouval
Upadáme v zapomnění...?
Alžběta Matějovská
 
„Otevřu dveře a shodim ze sebe boty, teď je čas na relax!“ Nebo to může být taky takhle: „Už před domem slyším dobře známý křik a jekot. Ano, to je má rodina! Otevřu dveře a za nima na mě vybafne bezzubá usměvavá hlavička plná zážitků.“ Asi si neodpočineme! Ale chceme pořád jen odpočívat? Myslet jen na sebe? Není to smutné přijít do prázdného bytu? Do ticha každodennosti? Naštěstí ještě stále chceme mít někoho, komu předáme své zkušenosti, koho můžeme ochraňovat před „zlým světem“, s kým se můžeme chlubit a komu můžeme nabídnout svou víru! Ale i tato chuť v dnešním světě mizí, přebírá ji kariéra. Ta je důležitá, ale po čase zjistíme, že nic nemáme. Náš život upadá v zapomnění. Tak to nechceme, a vrháme se do „rychlotvorby“ dětí, neboť náš věk je už dosti vysoký. Tak se lehko stane, že malé děti mají rodiče, kteří vypadají spíš jako prarodiče a ještě v dětství se o ně musejí starat, protože rodiče „senilní“.
Proč jsme dnes tak sobečtí? Jak to muselo být jiné, když dřív byla kariérou rodina? Centrem dění byla rodina, pýchou byly děti a nejlépe hodně dětí. Museli sice často od útlého věku pracovat na poli a v hospodářství, aby se rodina zvládla uživit, ale…o co je to horší než vysedávání u computru? Dnes je kariérou, centrem dění a pýchou práce a nejlépe hodně práce! Ano, výchova je náročná, to nezakrývám, ale vzpomeňme na krásné chvíle ze svého dětství! Copak je nechceme dopřát i někomu dalšímu?
Vychováváme děti, chceme, aby měly ten nejlepší život. Sledujeme, jak si hledají svou první lásku a vzpomínáme, na sebe. Jak to bylo krásné! Jen nás trochu zamrazí, že o nás brzy budou psát v časopisech, jako o tom, „jak to bylo před sto lety…“
 

 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah