Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 1   ročník 38
 
OBSAH:
Předsádka
Bezmoc podvodu
Vnímáte příslušnost k nějaké skupině spíš jako omezení nebo jako obohacení?
Začal jsem s toulenem
Začal jsem s Kateřinou
Nechci být sám
Parta
Štětec, Bible a prut na ryby
O marnotratném synu Blahoslavovi
Pořádně si tak zamodlařit
Liberecké apokryfy
Jan Nohavica - Na začátku
...já ne, to televize
Báječný víkend
Hry
Modlitba Noémova
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Upadne-li jeden,
druh jej zvedne.
Běda samotnému,
který upadne,
pak nemá nikoho,
kdo by ho zvedl.
 
Kaz 4,10
 
zpět na obsah
 
 
Gn 29, 15-13
 
Potom řekl Lában Jákobovi: „Což mi budeš sloužit zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný? Pověz mi, jaká má být tvá mzda.“ Lában měl dvě dcery. Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. Lea měla mírné oči. Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření. Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: „Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“ Lában souhlasil: „Lépe, když ji dám tobě než někomu jinému; zůstaň u mne.“ Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let; bylo to pro něho jako několik dní, protože ji miloval. Potom řekl Jákob Lábanovi: „Dej mi mou ženu, má lhůta již uplynula. Toužím po ní.“ Lában shromáždil všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Lee dal Lában otrokyni Zilpu. Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: „Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?“ Lában odvětil: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech.“ Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel. Za služebnici dal své dceři Ráchel otrokyni Bilhu. I vešel Jákob také k Ráchel a miloval ji více než Leu, a sloužil u něho ještě dalších sedm let.
 
BEZMOC PODVODU
Zdeněk Šorm
 
„Co člověk zaseje, to také sklidí.“ List Galatským 6,7
 
Podvod na cestě k dobrému cíli nic neznamená. Podvádíme-li, nic tím nezískáme, jsme-li podvedeni, nic tím neztrácíme. Ne, že by podvod s životem nezamíchal. Jákobovi život úplně přeorá. Ale přes všechny ty životní kotrmelce jakoby se tu prosazovala linka, které se nic nedotýká, kterou nelze ani uchvátit, ani zmařit, kterou je prostě třeba respektovat, které je možné se držet důvěrou jako naděje, ke které je třeba se svým životem přiznávat. Na ničem jiném nezáleží. O to, co Bůh zaslíbil, tě nic nemůže připravit. Snad jenom ty sám.
     Když Jákob podvedl otce, aby požehnání získal, musel utíkat a o všechno, co měl, se připravil. Když je nyní sám podveden, požehnání, které mimo jiné zaslibovalo, že jeho synů bude bezpočet, se plní. A právě skrze to, co ani on sám nechtěl, skrze nemilovanou Leu.
     Jeden se nad tím příběhem musí ptát, jakou váhu vůbec přikládat svým přáním? Záleží skutečně plnost života na tom, zda se nám podaří dosáhnout to, po čem toužíme? Co je důležitější - prosadit se, nikomu nenaletět, nebo žít věrně, odpovědně a spravedlivě, třeba i v tom, co jsme si nepřáli, třeba i jako podvedení? Víme my, kudy do našeho života vchází požehnání, odkud do našeho života září světlo, abychom splnění svých přání a záměrů přikládali takovou váhu? Neměla by nás ta jistota, o které píše apoštol, totiž že: „co člověk zaseje, to také sklidí“, a kterou ilustruje právě ten příběh podvedeného podvodníka Jákoba, vést k pokoře, která nevidí vrchol života v tom, že konečně pevně uchopí jeho opratě a pofrčí si to, kam bude chtít? A není to nakonec milost, že všechno nedopadne, jak bychom si přáli? Nejsme právě v tom, co podle našeho srdce není, obdarováni mnohonásobně víc?
     Zkusme někdy místo rozmrzelosti z nesplněných přání a nenaplněných tužeb, otevřít oči. Možná najednou uvidíme svůj život požehnaný a bohatý, možná ve své smůle zahlédneme štědrost Boží.
     Zkusme se někdy raději vydat té možnosti, že naletíme, než abychom se z obavy, že se naše přání a záměry nezdaří, sami k podvodu uchýlili. Vždyť: Co člověk zaseje, to také sklidí. Ale nejen to - i tam kde nezasel, může díky milosti Boží sklízet.
 
zpět na obsah
 
 
ANKETA
NECHCI BÝT SÁM
Vnímáte příslušnost k nějaké skupině spíš jako omezení nebo jako obohacení?
   
Jan
Svěrák

32 let
filmový
režisér
 
Cítil jsem potřebu patřit k nějaké skupině ještě na gymnáziu. Když si člověk příliš nevěří, je rád, že se může schovat za názor skupiny. Dnes si nevěřím o moc víc, ale připadám si svobodněji, když do žádné skupiny nepatřím.
 
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
 
Každou neděli přece říkám, že věřím ve „svatých obcování“! Nestačí to?
 
Zdeněk
Suchý

33 let
režisér
 
 
Jako obohacení, pokud je uvnitř skupiny „živo“ a obohacuje všechny zúčastněné - ve chvíli, kdy to tak není, přichází omezení.
 
PhDr.
Jiřina Šiklová

socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
Skupina referenční, tj. skupina, do které já sama chci náležet, je pro mne velkým obohacením. Dle jejích hodnot se orientuji, je přijímám a předávám dál. Pro mne takovou skupinou bývala skupina disidentů, dnes je to např. YMCA nebo skupina kolegů z katedry. Bohužel, každý z nás je nucen být členem mnoha skupin, které si nevybral a to přínosem není.
 
Petr
Oslzlý

52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
 
Nikdy jsem k nějaké skupině nepatřil. Jako chlapec jsem spíše navazoval větší přátelství jen ve dvou. V dospělosti patřím vždy spíše k jakýmsi souručenstvím, jejichž program je myšlenkový, duchovní, umělecký, a ta mne posilují. Za takové považuji i Divadlo Husa na provázku.
 
Petr
Sláma

29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
Jednoznačně - obohacení.
 
Květa
Kellerová

23 let
studentka
práv
 
Skupina poskytuje pocit zázemí, přátele, společné zážitky... Příslušnost k ní však staví do názorové pozice, což by si měl jedinec uvědomovat a zastávané názory podrobovat vlastní kritice.
 
Jan
Čapek

62 let
evagelický
farář
 
Příslušnost k uzavřené a výlučné skupině znamená omezení, k otevřené a přís- tupné je obohacením. První skupina může upadnout do kmenového myšlení a změnit se ve smečku, druhá je snášenlivá a ochotná k rozhovoru. Nevraživost mezi skupinou skinheadů a anarchistů je o to opovážlivější, že jde o mladé lidi.
 
Martin
Čech

32 let
učitel
na ZŠ
 
Většinou jsem měl štěstí na partičky, kterých jsem se účastnil, také proto, že respektovaly jedinečnost každého. Takže obohacení - škoda jen, že toho materiálního bylo zanedbatelně. Šílená ovšem byla příslušnost z donucení - armáda a pak ještě pedagogická „fuckulta“, kde se skloubila zběsilost srdcí, hlav a ponožek.
 
PhDr.
Noemi Rejchrtová

56 let
historička,
profesorka na ETF UK
 
Příslušnost k branickému sboru ČCE a úzkému kroužku historiků jako obohacení. Snobským skupinám „vědců“ se vyhýbám.
 
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa

54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
 
Záleží na vnitřních zákonech té skupiny. Parta,ve které se uplatňuje vůdcovský princip, je zhoubná. Já měl to štěstí, že v potřebné době se mou partou stala evangelická mládež mého sboru. Umožnila mi vyrůst svobodně a samostatně - obohaceně.
 
Vladimír
Mlynář

31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Jak ke které. Příslušnost k redakci Respektu, ke své rodině, ke svým přátelům vnímám jako obohacení, naopak příslušnost k novinářské obci jako celku například jako mínus.
 
Libor
Macák

22 let
student
mediciny
 
Myslím si, že každý člověk patří současně do velkého počtu skupin. Jako obohacení beru příslušnost k takové skupině, o které vím, že s láskou (záměrně neříkám s tolerancí) přijme mé postoje třeba k základním normám a znakům, které tuto skupinu určují.
 
Tomáš
Najbrt

45 let
celocírkevní kantor
ČCE
 
Důležité je pro mne, jak jsem se do skupiny dostal, jestli v ní dobrovolně setrvávám a jaké místo v ní mám. Často bych nechtěl být vedoucím, ale zároveň hledám místo pro osobní odpovědnost.


zpět na obsah
 
 
 
ZAČAL JSEM S TOULENEM
TOMÁŠ
 
Začal jsem s toluenem. Byla to levná záležitost a účinky podobné jako u marihuany. Bylo mi 15 let a toluen jsem čichal se spolužákem Pavlem. Tato droga ještě nezačala žádnou z mých činností odsouvat na vedlejší kolej. Později se k nám ve šňupání přidal Pavlův kamarád Lukáš. Príma kluk, skrz něj však vedla cesta od toluenu k tvrdým drogám. Zde zároveň začala pro mě téměř zhoubná cesta do špatné společnosti.
     V té době se u nás objevily první veřejné HOUSE PARTY a kde jsou „House Party“, tam musí být nějaká droga, nejlépe excitační. Lukáš nás začal brát do tehdy ještě prvního Sluníčka, kde měl spousty kamarádů, mezi nimi i ty, kteří distribuovali Extázi. Ptáčky, Autíčka, Kytičky... všechny možné. Nedalo se jim ubránit. Když vidíte kolem sebe ty šťastné obličeje, ty lidi v extázi, cítíte, že vy ji potřebujete také.
     O to tady asi kráčí: Kdybych na House Party chodil sám, byl bych v pohodě i bez drogy. Ve společnosti je to však něco jiného. V ní se potřebujete bavit a to bez drogy - Extáze - nejde. Přiznávám, že první Extáze jsem bral z hecu a až ty další kvůli náladě, což je jasně zapříčiněno společností.
     Časté braní drogy implikuje potřebu větších dávek. Já jsem toho stále ještě živým důkazem. Spolu s Pavlem a Lukášovou partou jsem na konci pětadevadesátého přesedlal na heroin. To už začalo být špatné jak doma, tak ve škole. Sourozence nemám, takže jsem byl jediným, koho mí rodiče bezmezně milovali. House Party mi ještě trpěli (o Extázi nic netušili) ale po objevení vpichů mě donutili absolvovat různé lékařské prohlídky, pak přerušit učení a jet na „pracovní“ dovolenou na naši chalupu u Přelouče. Půl roku jsem si tam pobyl, měl klid od drog, oddychl jsem si od náročného života ve městě a od mejdanů.
     Už jsem si myslel, že jsem s drogama skončil, ale člověk tomu zřejmě nemůže bránit jinak, než silnou vůlí a s tou já jsem na štíru. Výsledek: svůj kladný vztah k drogám jsem obnovil. To však už se společností party nic společného nemá. Ta mě do závislosti pouze dostala a toto jsou pouze její následky.
     Pavel jede na heroinu nerušeně dál, Lukáš se léčí v protialkoholní léčebně v západních Čechách.
 
ZAČAL JSEM S KATEŘINOU
MICHAL
 
Jsem studentem jednoho z pražských gymnázií. Nepatřím k lidem, kteří by se se svými problémy svěřovali nějaké instituci. Váš časopis ani jeho redakce se však (jak mi bylo řečeno) jako instituce nevnímá, a tak to beru na vědomí, usedám a poodkrývám část svého ega.
     Minulý rok jsem navštěvoval taneční kurz. Tam jsem se také seznámil s dívkou Kateřinou a navázal s ní prostý milostný vztah. Ona sama byla na první pohled ráda, že si jí někdo všiml a dokonce s ní začal chodit. Tak to vypadalo na pohled první. Ten druhý již ukazoval trudnou realitu. Byla z Prahy 2 a hlásila se k partě vinohradských výrostků. Jí se parta zdála správná, a tak ji mně a mě v ní představila, s tím, že spolu chodíme a bylo by užitečné, kdybych se k ní přidal. Nevěděl jsem o žádné překážce v mé příslušnosti ke Katčině partě.
     Zpočátku bylo vše v nejlepším pořádku. Navštěvovali jsme vinohradské restaurace a hospody a všichni - tedy i já - pili pivo, což zaručovalo nevázanou zábavu.
     Nevím, co se stalo potom, zřejmě omrzelost. Asi měsíc po navázání mých styků s partou si mě Kateřina přestávala všímat a začínala být i nepříjemná svými kousavými narážkami na mou osobu. Dopadlo to tak, že jsem byl partě pouze pro posměch, jinak se se mnou nikdo bavit nechtěl. Myslím, že jsem nakonec udělal to nejlepší, co jsem mohl, když jsem se s partou i Kateřinou rozešel a vrátil do svého rodného Podolí. Co z toho plyne, nedovedu říci. Určitě nelze žádný z podobných případů zobecňovat a vyvozovat z něj poučení pro příště. Podle mého názoru nejde ani tak o rozumný, nýbrž o šťastný výběr party.
 
Žádné přátelství, žádné kamarádství, žádné manželství nemůže zcela naplnit naši bytostnou touhu po Ty. I v nejužším společenství zůstává neodstranitelná samota. Naše touha, abychom byli úplně poznáni, úplně pochopeni a abychom našli úplné bezpečí, směřuje nad každého lidského partnera. Směřuje k věčnému, všudypřítomnému Ty.
P. ALTHAUS
 
NECHCI BÝT SÁM
 
 
Jsem sám. Sám mezi spolužákama, mezi děckama z baráku a okolí. Nikam nepatřím; všichni ostatní patří do nějaký skupiny, party, jen já ne. Jim je tam dobře, uznávaj se, zajímají se o to samý, rozumějí si. Kdybych se k někomu přidal, choval bych se určitě trapně a všichni by se mi jen vysmáli. A tak jdu sám do školy, sám domů a tam koukám do zdi a závidím všem těm, co se mají s kým bavit a smát, s kým co podnikat. Tolik bych chtěl do ňáký takový party patřit, bejt kámošem těch ostatních, že je mi až skoro jedno, jaká by ta parta byla. Jen kdyby si mě někdo všimnul. Já už dál nechci být sám.
XYZ
 
Milý XYZ,
     píšeš o tom, jak jsi sám. Chápu, že tě to nebaví, ale nauč se být sám. V životě si budeš muset vystačit sám se sebou. Já jsem to taky zažila. Všichni se spolu bavili, jenom já jsem chodila sama. Ostatní to ale takhle nevnímají. Můžeš si myslet, že se s tebou nikdo nebaví, protože to není to, co si představuješ. Musíš být živej, vnímat ostatní a neztrácet smysl pro humor. Jestliže chceš pouze okouzlit ostatní, tak si stačí přečíst Bravo, ale má-li z toho být přátelství, tak to člověk musí hledat sám. Já party, ve smyslu těch hnusných part, nemám moc ráda, možná jsou príma, ale protože nemám zkušenosti, tak říkám tohle. Když si má člověk vybírat, tak musí opravdu hodně dobře. Nemusí se z nich vždy vyklubat to nejlepší.
     Člověk se nemá uzavřít do sebe, ale má ze sebe vycházet. To je myslím nejdůležitější a podle toho pozná, kam opravdu patří.
Eliška Veselá, studentka 15 let
 
Asi není jednoduchý postup, aby se z člověka, který je spíše na okraji „skupiny“, stal okamžitě někdo, kdo je v jejím středu a podílí se na vedení. V mnoha případech by to ani nebylo možné, jako třeba v tom výše uvedeném. Mohu ale celkem odpovědně prohlásit, že ani vůdce nemusí být zrovna nejšťastnější, i když ho všichni berou a obdivují.
     Je potřeba dojít k tomu, že jsem osobnost, jedinečná a originální, a tak se ke svému okolí chovat. Tedy jako člověk, který má své sebevědomí a může si vybírat a rozhodovat se. Především je potřeba alespoň to vyzkoušet, pobavit se s někým, prostě je to tak, protože vlastně není co ztratit. Buď v něm poznáš někoho, kdo je ti blízký nebo se opět vrátíš ke své samotě. Ale rozhodně bych se nebál toho, že nedovedeš být tak super oslnivý a legrační jako ti ostatní. Vycházej z toho, že i tvá pohava je pro tvé okolí atraktivní!
Jakub Zeman, student 18 let
 
 
 
 
PARTA
MARTIN BALCAR
 
Známe jich z dějin mnoho. Parta brusiče Karhana, parta Rychlých šípů, Timur a jeho parta atd. atd..... Ať už jsou jakékoliv, mají něco společného - partu tvoří lidé, kteří se osobně setkávají, aby uskutečnili společné cíle a zájmy.
     První partou v životě každého člověka by měla být jeho rodina. Zde vzniká první problém - že prostě rodina partou není a je jen množinou individuí, z nichž si každý dělá co chce, bez ohledu na ostatní. Pro dítě je významné, když může vnímat rodinu jako partu, ve které je každý člen nezastupitelný, kde má každý svou roli a kde se s každým počítá. Dítě se tak učí důležité nesobecké roli „kolečka v soukolí“, která mu pomáhá při vytváření dalších vztahů. Nejtěžší a zároveň nejdůležitější je pro dítě v tomto období naučit se vzdát vlastního ega ve prospěch celku - party.
     První „skutečné“ party si děti tvoří vstupem na základní školu. Snahou každého je dostat se do té „nejlepší“, což je samo o sobě důležitější než její samotná činnost. V tomto období jsou však děti stále velice silně spojeny s názory svých rodičů, které považují za jediné správné. Za ně jsou ochotny se i bít.
     Postupem času však dospívající dítě dochází k překvapivému objevu, se kterým se mnohdy velmi těžko vyrovnává. Především zjišťuje, že ne všechno, co rodiče tvrdí, je to pravé, a hlavně, že svět je daleko složitější a propletenější, než ho dětskýma očima vidělo. Podvědomě cítí, že se ve světě musí někam zařadit, k něčemu připojit, a tak hledá odpovědi na nové otázky. Neptá se už však svých rodičů, kteří „zklamali“, ale hledá lidi s podobnými problémy - kamarády v partě. V tento okamžik se ocitne na pomyslné křižovatce, kdy se rozhoduje, kterou cestou jít. Čekají na něj dvě cesty - úzká a široká. Hlavní charakteristikou té první je neustálé hledání bez jistoty, „že věci přijdu na kloub“. Takto hledat může člověk ve společnosti blízkých lidí i sám se sebou. Je to proces dlouhodobý a vyžaduje trpělivost. V partách druhého typu se podávají „jednoduché odpovědi na složité otázky“ - jsou to party, nebojím se říct extremistické, které na složitost světa mají většinou jednoduchou odpověď - „za všechno můžou cikáni“, „za všechno může ozónová díra“, „za všechno můžou Němci, Židi, NATO, ufoni, soused Flanders, Křemílek a Vochomůrka...“. Pro mladého člověka je skutečně velmi těžké se zorientovat v „novém“ světě a takové zjednodušení je výborným útěkem před vším, co je složité. (Máme těmto lidem co nabídnout my, křesťané?) Tyto party strhávají především ty, kteří nejsou pevně zakořeněni ve své rodině, ty kteří si neuvědomují pravou hodnotu sebe sama. Lehko se jich však chytnou i děti z velmi dobrých poměrů, které od svých rodičů měly vždycky všechno přesně „nalajnováno“. Propastný rozdíl mezi tím, v co věřily jako malé, a skutečnou realitou v nich může vyvolat odpor proti všemu. Taková parta v sobě většinou nesnese členy s odlišnými názory. Vše totiž stojí na vztahu „říkáme si, co chceme slyšet“ a nejhorší, co může takovou partu postihnout, je diskuze.
     Jak lidé v partě stárnou, jsou jejich názory stále hlubší a trvalejší. Potřeba mít partu stále slábne a lidé se častěji orientují na pevnější a důvěrnější přátelství s méně lidmi. Dá se zjednodušeně říci, že v dospělosti člověk dává přednost úrovni, nikoliv počtu vztahů. Party se pak velice často „specializují“ na konkrétní problém, který je zajímá, protože všeobecná témata už nemají potřebu řešit. Velmi často se pak tyto party přemění v svazky nejtrvalejší -v manželství.
     Téma „parta“ není tématem, ke kterému je možno říci ano, či ne. Domnívám se však, že zde existují dvě rizika:
     - parta mě může strhnout k jednání, se kterým bych jinak nesouhlasil.
     - mnoho lidí si myslí, že členství v partě zbavuje jednotlivce odpovědnosti za vlastní konání.
     Mám za to, že jde o zásadní omyl. Jakmile jsem členem nějaké party, zůstávám plně zodpovědný nejen sám za sebe, ale nesu zároveň částečnou zodpovědnost i za činnost party. Člověku je skutečně lépe, když není sám. Party jsou dobré, zůstávejme v nich však vždycky sami sebou!
 
 
 
 
rozhovor
ŠTĚTEC, BIBLE
A PRUT NA RYBY

M. a J. PROKOPOVI
 
Nedaleko izraelského města Akko se na pobřeží Středozemního mo-ře nachází vesnice Chacerut Jasaf - 800 karavanů, ve kterých žijí noví přistěhovalci, převážně z východních zemí a Etiopie. Dva z nich, přistěhovalce z Čech, jsme tam navštívili. Mirjam (Marie) a Jirka Prokopovi nás přátelsky přijali ve své polovině karavanu (druhou polovinu obývá etiopská rodina), pohostili nás rybami a doma pečeným chlebem a zatímco kolem nás probíhaly jejich polodivoké a polodomácí kočky Parcuf a Vajga, ukazovali nám obrazy, které malují a vyprávěli nám o svém životě v Izraeli. Mikuláš Vymětal a Edita Ježková
 
MV: Kdy a jak jste se přistěhovali do Izraele?
Mirjam:
V listopadu roku 1992. Čtyři měsíce jsme tu dělali kurs hebrejštiny a potom jsme se rozhodli udělat aliju (imigrovat). To bylo v době, kdy se rozpadlo i Československo.
 
MV: Jak se váš život změnil, když jste se sem přistěhovali? Mirjam: Přesně tak, jako když Moše vyvedl bnei Jisrael (syny Izraele) z Egypta - rovnou na poušť. Jdeš někam do nového a zjistíš, že nemáš vůbec nic. Že nemáš kde a na čem spát, že tvé poslední peníze ti dochází, mezitím ti úřady nic nevyřídily, takže vlastně i v té rovině byrokracie se dostaneš na poušť. Proto jsme si kolikrát říkali, že se nedivíme, že si Izraelci na poušti říkali, jaké měli v Egyptě melouny, cibuli, česnek,... Chvíli ti to trvá, než si uvědomíš, že to tam taky za moc nestálo. Pak si uvědomíš, že to je vlastně lhůta zkoušky, že je to určitá doba očištění. Když přijedeš z Čech, tak si tu změnu nejdřív neuvědomuješ. Najednou zjistíš, že se tu jí něco jiného, vaří něco jiného, oblékat si musíš něco jiného, nemá smysl si s sebou přivézt třeba kožich. Přijdeš a okamžitě cítíš sílu zdejší země. Vůně se nám tu zdály silnější, je to jako když se dlouhou dobu postíš, jdeš po ulici a cítíš, co kdo vaří.
Jirka: Přijeli jsme sem jen se dvěma malými taškami, takže zpočátku jsme neměli skoro vůbec nic.
Mirjam: Když přijeli olim chadašim (noví přistěhovalci) z Ruska, potkali jsme tu jednoho starého profesora, který tři roky čekal v karavanu na byt. Když ho dostal, řekl nám: „Budu tam mít telefon, protože jsem si z Ruska přivezl třicet metrů šňůry na telefon!“ Tomu jsme se s Jirkou smáli, protože si s sebou vzal něco, o čem si myslel, že je to strašně důležité, donesl to sem a tady zjistil, že je to strašná hloupost. Říkali jsme si, „to tam bude v tom bytě s tou šnůrou létat, vždyť naplní celý byt jen tou šňůrou“... To, co jsi měl doma, tam musíš zanechat a tady začínáš něco nového. Ta doba pouště trvá právě proto, aby sis to uvědomil. Naráz si uvědomíš, že jsi všechno ztratil, že vlastně z toho, co bylo, nemáš vůbec nic. A to je ten okamžik pro to, aby sis uvědomil, že všechno to nové začínáš dostávat. Že jsi naráz získal mnoho nového.
 
MV: Neměli jste někdy chuť se vrátit? Mirjam: Tu máme pořád (smích). Ale ne vrátit se, ale jet se podívat do Čech.
MV: Čemu se tu věnujete? Jirka: Hlídáme si myšlenky, abychom náhodou někde neuklouzli myšlenkou. Stalo se mi tu třeba, že jsem řekl: „Asi to tady zabalíme a pojedeme do Kanady.“ Nemyslel jsem to vážně, ale vrátilo se nám to. Byl na nás zlý úředník na úřadu práce a hned jsme to pocítili. Tak jsem si uvědomil, že jsem byl jak ti Izraelci na poušti, co reptali, že se chtějí vrátit do Egypta. Lidská myšlenka, která se vysloví, se zhmotní, a lidi si ani neuvědomují, že ta síla, která v ní je, se jim může vracet. Když řekneš něco jen tak, a je to třeba něco negativního, pak se ti to také vrátí. Proto si tu hlídáme myšlenky.
Mirjam: Ráno o půl šesté nás budí kocouři, takže nastává krmení dravé zvěře, ...
Jirka: A já se potom odmodlím ranní modlitbu a když je dobré počasí a moře, tak jedu na ryby. Ryby jsou tady součást naší potravy a těžko bychom bez nich vycházeli. Tvrdí se tu, že z podpory (příspěvku pro nezaměstnané) se nedá žít, ale my si z toho ještě ušetříme a můžeme si kupovat plátno a barvy na obrazy. Potom malujeme, čteme, učíme se hebrejsky.
Mirjam: Jsme tu totiž v prostředí, kde se hebrejsky nemluví. Řeči, kterými mluví naši sousedé, jsou kavkazština, amhárijština, ruština, francouština...
 
MV: Amhárijština?
Mirjam:
To je řeč Etiopců, myslíme si, že to pochází ze slova Amorejci... Pěstujeme byliny, takže ráno a večer je musíme zalévat. Nemáme pračku, takže všechno peru v ruce, což zabere také čas.
Jirka: Nemáme auto, a tak já musím jezdit nakupovat na kole, což mi zabere tak dvě hodiny.
Mirjam: Pečeme chleba, kupujeme na to tři druhy mouky.
Jirka: Snažím se, abychom dodržovali šabaty, přesně tak, jak to má být. Na šabat se u nás nedělá vůbec nic... Také se tu chodíme koupat do moře.
Mirjam: Plavat jsem se naučila až tady.
Jirka: Každé ráno plaveme asi kilometr. Na koupání je tu nejlepší podzim, koupeme se až do prosince, protože do prosince má voda 25oC. V zimě - to je konec ledna a únor, je minimální teplota moře 18oC. To už se ryby nedají chytat na samotný prut, člověk si musí vzít naviják, ale zato jsou o to větší. Letos jsem chytil jednoho saraguse, který měl skoro dvě kila.
 
MV: Jaké tu máte ryby?
Mirjam:
My tu vlastně známe jména ryb podle toho, jak jim říkají místní rybáři, takže české názvy těch ryb neznáme.
Jirka: Většinu roku je tu nejvíc arasů, ale ty nemají šupiny (nejsou košér), takže s nimi krmíme kočky. Pro nás jsou tu nejlepší a nejchutnější saragusy.
 
MV: Čím se živíte tady v Izraeli?
Mirjam:
Většinou jsem tu dělala nějakou pečovatelskou práci. Práce v kanceláři by mě dneska ani nebavila, protože jsem celý život chtěla malovat. Teď žijeme v době, kdy si můžeme dovolit dělat to, co jsme chtěli celý život.
Jirka: To je pravda, já jsem maloval naposled, když mi bylo deset. Tady jsem začal znovu malovat proto, že jsem byl na úřadu práce, žádnou práci neměli a úřednice mi říkala, že musím změnit svoji profesi. Tak jsem svou profesi změnil a začal jsem malovat.
 
MV: Jaké máte výhledy do budoucna?
Mirjam:
Jak je psáno: Podívejte se na ptáky - nesejí, nežnou a Otec nebeský je krmí. Abychom se starali o to, co bude? Člověk má využívat ten přítomný okamžik a těšit se z toho, co je mu dostupné.
 
MV: A máte nějaké přání?
Mirjam:
Přání? - To se vidíme v malém kamenném arabském domku a máme tam ovce, krávu a můj sen je, že budeme mít velbloudy. Když nám vyprávějí, jak to bylo hrozné v počátcích státu Izrael, tak říkají, že v Tel Avivu chodili po ulicích velbloudi. My si říkáme, že je škoda, že tam nechodí i dneska. V Jeruzalémě je mají a turisti jim za svezení platí pět šekelů.
(pokračování příště)
 
 
 
 
O MARNOTRATNÉM SYNU BLAHOSLAVOVI
 
Na letošním sjezdu mládeže jste mohli vidět, jako prolog diskusního pořadu „To já v tvém věku“ divadelní hru „O marnotratném synu Blahoslavovi“, kterou dle předlohy L 15,11-32, bez závažnějších odchylek, ale zcela současným a trefným jazykem napsal Janek Jirků.
 

     Takřka polovina děje se odehrává v ohradě sviní. Oblečení, pohyb i kabelky na první pohled evokují, že nejde jenom o vepřové, ale nejde ani pouze o lehčí ženy. Přirovnání člověka k praseti je nadprofesní a třeba i doktor, který přijde o kus své kůže, dostane při operaci náhradou kůži vepřovou, snad nejpodobnější lidské. Text písní, které sbor sviní (Klára Valentová, Iva Samsonová a Marta Jirků) zpívá s hudbou Jakuba Dvořáčka, nám postavy ještě více přiblíží. Snad každý z vás už má svou zkušenost nějakého toho chlívku či ohrádky, kam se „na své cestě ke svobodě dostal.“ „Mezi partu krásných sviní, furt v bahýnku se rachtajících, o svobodě zpívajících.“ Ty svině jsou vlastně velice lidské, i o bramboru se rozdělí, a když Blahoslav (Štěpán Zbytovský), věrný biblickému příběhu odchází, ještě ho dobromyslně ujistí, že „na světě je spousta takovejhle útulků a vrátka jsou pro tebe (Blahoslava) vždycky otevřená.“ Těsně před proměnou sviní v dělníky na otcově poli, za zpěvu „...Kolikrát sami nevíte, do které z ohrad patříte, nashledanou, nashledanou...“ dojemně se s Blahoslavem rozloučí.
     Přeskočím teď podstatnou část děje, jelikož by se má vzpomínka na divadlo nepatřičně protáhla, a také proto, že děj si můžete v Bibli nalistovat a hru budete mít příležitost ještě určitě jinde shlédnout.
     Chci hlavně zmínit, na první pohled, jiný než biblický konec. Myslím, že rozdílný je jen zdánlivě, i když se jedná vlastně o konce dva.
     Prvním je klasický happy-end, kdy otec se synem k sobě běží přes pole, za křiku dělníků „hurá, hurá!“ Takovýto konec je hloupý a snad každý se při něm musí smát. Ale teprve takovéto ponížení laciné představy, kterou biblický příběh evokuje v generaci, jen tak lehkovážně ale vytrvale se uchylující (z neschopnosti přijmout „svůj“ „dospělý“ názor o nesmyslnosti světa) k televizi, která plynule produkuje snad všechny druhy happy-endů, otvírá prostor k druhému, jinému a myslím že k opravdovějšímu pochopení.
     I když je nám první verze v americkém stylu na první pohled směšná, je možná právě ona skrytá ne-pozorovaně v nás, jednou z podstatných překážek, přes kterou je nám příběh z evangelia cizí, nezajímavý a nepochopitelný. Po uzření takovéto lacinosti na vlastní oči se jí samy v sobě smíchem zbavujeme a příběh se otevírá k jiným pochopením.
     Divadlo O marnotratném synu Blahoslavovi nám zde nabízí ještě druhou variantu, aniž by tím chtěla říci, že jiné už není. Variantu - ostýchavou - , která myslím trefně umocňuje vážnost tak vzdáleného příběhu, a jako by ukazuje na nás samotné, kteří před nejvážnějším rozhodnutím ustoupíme do pozadí, a s tupým pohledem do prázdna jsme schopni jen úsečně, telegraficky a jaksi neosobně (rezignovaně) artikulovat svou neschopnost udělat poslední krok, vyjít ze sebe sama. (Pro ty, kdo divadlo zatím neshlédli: na scéně se pomalu rozchází uvítací průvod - matka (Šárka Holzbauerová), Bohumil - bratr Blahoslava (Martin Fér) a zůstává jen otec (Vojta Veselý). V pozadí se objevuje Blahoslav, vlastně jen jeho hlas, který čte telegram, právě došlý na scéně otci: neprijedu - STOP - moc se stydim - STOP - hraju na pistalu v cirkuse - STOP atd.)
     Mám pocit, že tato druhá verze rozhodně není přitakání beznaději, ale zjevuje nám vstup do pokání a jeho hloubku, ve které teprve může problesknout odvaha k rozhodnutí, k vykročení ze sebe k druhému člověku. Kolik a jakého dobytka se pak ještě na oslavě zabilo, zde myslím není už tak vážné, a proto i celý děj končí tímto čtením telegramu.
Jan Vincenc
 
 
 
 
POŘÁDNĚ SI TAK ZAMODLAŘIT
 
To proto, že nejnebezpečnější modly jsou ty, které ještě nebyly vyrobeny a lidskému zraku vyzdviženy. A svádí-li tě tvé vnitřní oko, vyrvi jej.
 
Zobrazit svá temná světla v negativním otisku přikázání!
     Neboť píše-li člověk zápovědi Božího zákona, je to zpověď pokud to není naučená odpověď katechumena. Také Mojžíš psal do kamene ze zkušenosti svého lidu právě zhřešivšího. Ale i malý chlapec rýpe již cosi do školní lavice...
     A povýšit toto rýpání na piktogramy desatera Božích příkazů, to je katarze, která byla navozena na zahradě českobudějovické evangelické fary. Byly tam dopraveny dvě kamenné desky a také vercajk byl k dispozici.
Petr Payne
 
 
 
LIBERECKÉ APOKRYFY
 
Na seniorátních dnech mládeže libereckého seniorátu, které se konaly 1.- 3. listopadu 1996, dostala mládež v rámci přednášek faráře Pavla Pokorného na téma „Práce a zábava s Biblí“ zadání k tomuto úkolu: napište pokračování biblického textu Mk 10,17-22. Některé apokryfy tady teď nabízíme k počtení.
 
 
BOHATÝ MUŽ
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
 
Pomalu se vracel domů a byl moc smutný. Přemýšlel o tom, co má udělat. Řekl si, že se ještě poradí s manželkou. Přišel domů a hned jí to všechno vyklopil. Nakonec dodal: „Musíme všechno prodat, rozdat, koupíme si malinký domeček a tam budeme žít.“ Ale měl zlou a poživačnou manželku. Křičela: „To nedovolím, to se nikdy nestane. Jestli chceš splnit, co ti ten Ježíš řekl, seber se a odejdi, odejdi z tohoto domu, a už se nevracej!“ A tak se i stalo. A z bohatého muže se rázem stal chudák bez majetku. Byl však rád. Utíkal za Ježíšem a stal se jeho učedníkem.
 
Že jsem za ním vůbec chodil. Teď abych všechno, co mám, rozdal nějakým bezdomovcům nebo opilcům, kteří by můj majetek akorát tak promrhali. Radši to neudělám. Mít podíl na věčném životě je sice dobrá věc, ale peníze jsou peníze a bez nich se já prostě neobejdu. Beztak není v desateru něco jako nezbohatneš. Příště radši zajdu za nějakým farářem, kterej by ze mě nechtěl udělat žebráka a pořádně mi to vysvětlil.
 
Muž se odebral do svého domu a jako správný manžel se nejdříve šel poradit se svou ženou, a jelikož ta nechtěla nic z toho, co měla, ztratit, tak došlo ke kompromisu. Muž prodal půlku svého domu, půlku pole a chudí dostali půlku prasete. Otázkou zůstává, jestli potom měl podíl na věčném životě?
 
A vydal se cestou k domovu. Přemýšlel o tom, co mu Ježíš řekl, ale nemohl najít žádné východisko. A jak tak šel a šel, najednou zbystřil sluch, jakoby slyšel své jméno a taky že jo. Ohlédl se a za ním běžel nějaký člověk, a jak se blížil blíž a blíž, poznal, že je to Olda (jeho bratr). Počkal na něj. Když k němu Olda doběhl, povídá: „Člověče, co to s tebou je, už dobrou půlhodinu za tebou běžím a ty nepočkáš a nepočkáš.“ „Víš,“ odpovídá náš bohatý mládenec, „mluvil jsem s Ježíšem, s tím prorokem, a on mi řekl, abych rozdal všechno, co mám, tak o tom teď přemýšlím.“ „Teda to je dobrý, víš, až budeš někomu chtít dát toho černýho koně, tak si na mě vzpomeň, vždyť jsem přece tvůj bratr, no a teď mě napadlo, třeba hnědou krávu, tu bych si taky vzal, ale teď mě napadlo, víš, co by bylo nejlepší, kdybys mě dal i tu zlatou truhličku, co máš ve slamníku...“ A tak tento monolog pokračoval dál, až oba došli k hospodě na rozcestí. Zastavili se a Olda povídá: „Takže jak to tak počítám, tak myslím, že bys mně mohl dát všechno a na oslavu to můžem jít zapít, a ty když seš ještě bohatej, tak mě můžeš pozvat na jedno pivo.“
 
Muž se po rozhovoru s Ježíšem vrátil domů. Nějakou dobu mu Ježíšova slova ještě vrtala v hlavě - „vedu sice docela spořádaný život, mám se dobře a mám dobré svědomí ... ale pořád jako by mi něco scházelo ... neměl bych se přece jen vypravit za tím Nazaretským mistrem ... třeba by to bylo ono ... ale co když ne? ... po měsíci bych toho třeba měl po krk, ale už bych se neměl kam vrátit! ... ne, nemůžu ... ale přece,“ tak uvažoval, ale nikdy se neodhodlal k odchodu z domova ... a Ježíšova slova postupně bledla a mizala v zapomenutí. Připomněl si je, až když se doslechl o Ježíšově ukřižování. „Á,“ oddechl si, „ještě že jsem s ním skončil!“ Ale o něco později se začlo zas něco proslýchat o Ježíšově vzkříšení, a že on je vlastně Kristus, očekávaný Mesiáš - a muž znova zapochyboval - „že já radši nebyl u toho!“ V těchto nejistotách setrval až do konce svých dní. Až když jako stařec umíral, náhle si jasně rozpomenul na svoje dávné setkání s Ježíšem a poprvé si uvědomil: „Slova toho Krista se mi vůbec nelíbila, ale vždyť on na mě hleděl s láskou, jakou jsem až do konce svých dnů nepotkal.“ Poté zemřel.
 
Odešel na protější stranu ulice, kde na něj čekali sluhové s nosítky. Zamyšleně se posadil a nechal se odnést ke svému honosnému domu. Ve svém sídle si dal zavolat správce svého majetku a řekl mu: „Předlož mi soupis veškerého mého majetku a jmění.“ Správce tak učinil, bohatý muž se zadíval do sloupce čísel. „Tak co třeba vzdát se tak alespoň poloviny,“ přemýšlel. „Ne, to ne, říká přece - rozdej všechen svůj majetek,“ pokračoval v úvaze. „Ale svůj dům a přilehlý statek na takové prosté živobytí bych si nechat mohl. A možná i vinici za městem,“ sváděl svůj boj se svým hrabivějším já. „Ale k tomu přece potřebuji lidi...“ Tak uvažoval a kalkuloval ten muž celou noc. K ránu, když už vyšlo slunce, se stále ještě nerozhodl. Pak si řekl, že ten problém musí přece vyřešit. Šel proto za knězem, kterého si velice vážil. Ten, když ho vyslechl, uvážil, že by mohl přijít o toho, který dává chrámu ty neskutečné dary a desátky, se rozhodl muži odpovědět: „Ne, nevzdávej se svého majetku, víš ty jak ho ještě můžeš využít k nejrůznějším dobrým účelům. Víš, co můžeš s ním vykonat dobra?!“ A tak tento bohabojný a ctnostný kněz rozhodl.
 
DOPORUČUJI
 
NA ZAČÁTKU
JAN NOHAVICA
 
sbor ČCE v Olomouci, 1996
 
Oslovit mládež, u níž nemůžeme předpokládat předem ani vyšší vzdělání ani křesťanskou rodinnou tradici či zvláštní biblické znalosti, je pro nás stále důležitým úkolem. Proto je velkým přínosem knížka olomouckého faráře Jana Nohavici „Na začátku“. Věnoval ji své „milé smečce mládežnické“. S radostí v ní nacházíme to, co potřebujeme všichni slyšet. Promyšlené, přesvědčivé a přitom svěží slovo. Jedná se o malá kázání nad prvními stránkami Bible. Kázání jsou završena smysluplnými modlitbami.
     Knížka vyznívá především jako potěšitelné poselství, že naše žití má jedinečné kladné předurčení i dobré určení a že přes naši lidskou rozporuplnost se nad námi klene od počátku Boží milosrdenství. To potřebují mladí lidé především poznat a získat: radost ze života, chuť usilovat o dobré, mít pevný základ pro své životní putování.
     Z úvah prosvítá živost a radostnost Jana Nohavici, kterou umí - jak ho známe - rozdávat kolem sebe. Četl jsem si tuto knížku na pokračování každé ráno; obohatila mě a měl jsem z ní radost.
     Je hezké, že knížku vydal olomoucký sbor z vlastní iniciativy a na vlastní náklady. Je doplněna i vtipnými ilustracemi Jiřího K. Jurečky. Po knížce je ve sborech poptávka - zatím především v našem moravsko-slezském seniorátu. Mohu ji však vřele doporučit jako dárek ke konfirmaci či pro schůzky mládeže. Sympatické také je, že je to knížka malá - do kapsy; to oceníme v dnešní době, kdy máme málo času si něco přečíst.
     Na konec zní: soli Deo gloria - samému Bohu sláva - jako vyznání autora této knížky. Soli Deo gloria i od toho, kdo tu knížku četl - za jejího autora i za obohacení, které mu bylo dáno nám sdělit.
Petr Pivoňka
 
 
Nebývá zvykem zmiňovat v Bratrstvu nahrávky duchovní hudby; jsa však opředen adventními nezvyklými dírami do vesmíru, ruším tímto všechny milce popu, bigbítu, techna, metalu, dechny, folku a Ivana Mládka, a dovoluji si (nejen) je upozornit na dva počiny, které se chápou hudby docela jinak. Francouzská harmonia mundi vydala v půli roku 96 již čtvrtou desku řádové libanonské sestry Marie Keyrouz, nazvanou Cantiques de l Orient (74 minut). Magnificat, Žalm 42, „Hledám tě, Pane, ve své pochybnosti“, to jsou názvy několika písní, které mají velké ambice: stát se modlitbou a setkáním. Stavějí duchovní most k nebes!m, v němž je Svatému odevzdáváno to, co sám do člověka vkládá. Všechny vycházejí z raně křesťanských syrských církevních zpěvů. Když sestra Marie hovoří v přiloženém bukletu o úloze vokální improvizace, cituje sv.Augustina: Člověk, jehož srdce je naplněno nezměrnou blažeností, nedokáže již nalézt slova, která by jeho radost vyjádřila a projevuje ji řadou zvuků, které zdánlivě nemají žádný smysl. Je-li právě toto zpívání v jazycích, ona pověstná řeč andělská (1 Kor 13), pak jen houšť a žádný stud. Citlivý hudební doprovod vytváří se zpěvem a texty (jsou přiložené, ale člověk je k tomu jaksi ani nepotřebuje) dokonalý souzvuk a umožňuje posluchači, aby se po svém připojil. I protestantský suchar se tu přistihne, že jeho duše smí prahnout po krásné liturgii.
     Estonský skladatel Arvo Pärt je u nás mnohem známější. V německé ECM mu v září 96 vydali již sedmou desku (všechny předchozí jsou u nás rovněž k dostání, rozhodně si nenechte ujít Arbos či Tabula Rasa) s názvem Litany (41 minut). Obsahuje tři skladby; zpívaná titulní Litany jsou zhudebněné modlitby Jana Zlatoústého. Jako laik posluchač vnímám čistou, nezáludnou Pärtovu hudbu podobně jako několika oktávové pění sestry Marie: jako pozvání na slavnost, při které má muzika ještě svůj „bohoslužebný - svatý“ rozměr. Nehraje jen k rozptýlení, k tanci či mytí nádobí, její interpreti nejsou žádné „hvězdy“, naopak ustupují do pozadí, ztrácejí se a o to více vyniká směr, kterým tóny ukazují. Leč dost psaní: udělejte si čas, prostor v sobě a pak už stačí jen poslouchat.
Michal Plzák
 
 
 
 
...JÁ NE, TO TELEVIZE
 
Takový dojem na mne činí konvenční vytáčky evangelíka nebo intelektuála, má-li jít s barvou ven, že se díval na televizi! S manželkou se bavíme katalogem různých výkladů, jimiž naši bratři, chtějí-li o nějakém pořadu hovořit (a jak by mohli, kdyby jej neshlédli), vysvětlují, jak vůbec mohlo k něčemu tak trapnému dojít, že televizi zapli (doma ji má skoro každý). Něco se přihodí - písmák, unaven dvouhodinovým studiem Bible odloží svoji Milou a - právě na spínač dálkového ovládání televize, no a když už ta bedna běží...
     Panu Železnému závidím i přeji jeho podnikatelský nos - věděl, na kterou strunu uhodit, aby měl vedle neslané nemastné veřejnoprávní televize klientelu jistou. Podle sloupků v Lidových novinách, podle článků v křesťanském tisku i podle některých kázání, je skladba diváků NOVY pestřejší, nežli se zdálo: vedle „ustaraných mamin, jednoduchých venkovanů a jiných promitivů“ zasedá u jeho kanálů plejáda intelektuálních špiček národa a s ní duchovní všech církví a jejich nejhorlivější ovečky, aby pak mohli nadávat. Pan Železný nemusí být milován - i jako nenáviděný má klientelu jistou. Intelektuálové mu pak zadarmo udělají reklamu články v novinách, faráři ho„shodí z kazatelen“... A nanovo u NOVY všichni se sejdou a ...
     Chápu televizi jako jeden z informačních kanálů i zdrojů zábavy mezi jinými. Stále jsem nepochopil, proč by jeho sledování muselo být takovým faux pas? Úrovni informací, které předává, bývá vytýkáno leccos. Bývá jí vytýkáno např., že spojení slova a obrazu otupuje fantazii (což začalo již zvrhlým vynálezem pana Daguerea, který zamořil noviny, časopisy, nepominul ani knihy), záběry bývají někdy až příliš naturalistické atd.
     Televize za nic nemůže, rád se na nni dívám pro poučení i pro zábavu, jsou přece chvíle, kdy si člověk musí od záplavy hodnotných věcí odpočinout, třeba i přes Dallas. Jde jen o to informace vybírat a přebírat.
Z dopisu Jakuba Dvořáka
 
 
 
 
BÁJEČNÝ VÍKEND
 
...byl pro nás všechny zúčastněné víkend 8.-10. listopadu 96, kdy se konalo seniorátní setkání mládeže v Soběslavi s tématem: „Bible doslova?“
     Po té, co jsme se v pátek navečer sjeli, bylo první na programu (jak jinak) občerstvení. Po úvodní pobožnosti, kterou měl Jan Blažek, vikář ČCE z Jindřichova Hradce, jsme se vydali do Rolničky - to je denní stacionář pro děti s mentálním a kombinovaným postižením. V keramické dílně jsme si s pomocí Renaty vyzkoušeli snad vše, co vyzkoušet šlo, a i přes počáteční rozpaky typu: „Co s tím?“, jsme se všichni nadšeně pustili do hnětení, patlání, matlání a začali tak vytvářet díla chtěná i čistě náhodná - tím však zajímavější. Jarda Pechar ze Strmilova dokonce s chutí zasedl za hrnčířský kruh, čímž nám nechtěně (a zcela zdarma) sehrál komedii na prknu, které neznamená svět. Bránice od smíchu jsme měli namožené všichni a po té, co kus od Jardy odlétající hlíny přistál i na mých brýlích (takže by se dalo říci, že jsem toho měla „plné brýle“ - doslova), jsme usoudili, že jako farář bude Jarda jistě méně nebezpečný. Jen s obtížemi nás Zdenda Šorm „vypakoval“ z keramické dílny, kde jsme si vlastnoručně pod vedením Honzy vyráběli svíčky na noční hru se světlem nazvanou „Svíce nohám mým je slovo tvé.“
     V sobotu po úvodní pobožnosti J. Pechara jsme vyslechli zajímavou přednášku „Bible doslova“ od Pavla Klineckého, faráře ČCE z Prahy. Po přednášce jsme absolvovali výtvarnou dílnu II, kde jsme si každý vyrobili amulet, který nám bude připomínat (jak doufá Zdenda), nejen dva krásné společně prožité dny, ale i obsah přednášek. Díky ještě Renatě za tento nápad a trpělivost s námi. Vyčerpáni tvořivou prací jsme si s chutí dali v Rolničce výborný oběd a občerstveni jsme vyrazili do přírody užít si posledních slunečních paprsků a podělit se s ostatními o své zážitky. Po vycházce následovala další přednáška „Bible doslova“ tentokrát od Jiřího Marvána, jáhena ČCE z Černošína a po ní se pokračovalo v tématu panelovým rozhovorem se všemi přednášejícími. Vyčerpáni po plně prožitém dni jsme se navečeřeli a to už byli „na scéně“ skupiny KADET a PRAMÍNEK, s nimiž jsme ukončili sobotu.
     Celé dny mládeže zakončil v neděli Zdeněk Šorm bohoslužbami pro děti a mládež i dospělé. Následovalo už jen dojemné loučení a zas někdy příště...
     Děkujeme ještě za to, že jsme mohli společně strávit tyto dva dny v Soběslavi Rutce a Zdeňkovi Šormovým a sestrám ze sboru za pomoc s pohoštěním (buchty byly výborné!).
Jana Kundrátová
 
 
 
HRY
 
Zkuste tuto:
     Všichni zúčastnění hráči dostanou papír a tužku. Každý má za úkol na jednu půlku papíru pomocí kresby vyjádřit charakteristický vnější rys někoho z přítomných. Na druhou půlku nějakou jeho charakteristickou vlastnost. Můžeme si pomáhat různými symboly.
     Papíry, přeložené, aby nikdo neviděl jejich obsah, se vyberou a promíchají. Potom si každý vylosuje jeden výtvor (pokud možno ne vlastní). Má za úkol říci, koho obrázek znázorňuje a proč si to myslí. Nakonec autoři kreseb sami uvedou na pravou míru, jak mysleli to, co nakreslili.
     Určitě vyjdou na povrch zajímavé věci!
 
poznámka: Hráči nemusí umět kreslit.
 
Doporučuje mládež ze sboru Praha Modřany
 
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.