Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 4   ročník 38
 
OBSAH:
Předsádka
Na mindráky je Jaebes
Co byl váš největší problém v dospívání?
Pocit méněcennosti
Mindráci mindrákům
Ty naše kozičky české...
Nejen o ekologickém hnutí
Miroslav Kurovský - Byl jsem ve službách zla
Jóga
Rainer Funk - Erich Fromm
Víra v životě - život ve víře
Ahoj Nátane
Bratrstvo čtou i nevidomí
Křesťanská výchova od A do Zet
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Nejde o to, nač se dívá člověk.
Člověk se dívá na to, co má před očima,
Hospodin však hledí na srdce.
 
1.Sam 16,7
 
zpět na obsah
 
 
1 Pa 4, 9-10
 
Jaebes byl váženější než jeho bratři; jeho matka ho pojmenovala Jaebes se slovy: „Porodila jsem ho s trápením.“ Jaebes vzýval Boha Izraele takto: „Kéž bys mi dal požehnání a rozmnožil mé území! Kéž by tvá ruka byla se mnou a zbavila mě zlého, aby na mne nedolehlo trápení!“ A Bůh splnil, oč žádal.
 
NA MINDRÁKY JE JAEBES
Jan Klas
 
Cože, vy neznáte tohoto muže? Tak si najděte 1 Par 4,9+10. Ano, i tato kniha je v Bibli a muž jménem Jaebes v ní má pouhé dva verše. Jak uvidíme, jsou pro nás velmi důležité. Jeho matka mu dala jméno, které bych nikdy nosit nechtěl. Znamená prostě Trapič nebo Trápení. Tento člověk již od dětství neslyšel nic jiného, nežli, že je Trápení. Snad si dovedete představit, jak je milé, když by vám odmalinka říkali jen ošklivým jménem. Ale ano, jistě, vždyť to zrovna slyším - ty Nešiko, na nic nešahej, Kazisvěte, jsi taková Šmudla, Moulo, Huso hloupá... Už si vzpomínáte? Člověk může mít krásné jméno, ale slyší na svou adresu tolik nepěkného. A slovo, jak víme např. z prvních veršů Bible, je stvořitelské. Hluboce se nám vrývá pod kůži i do podvědomí. Pak již stačí maličko, aby se vloudila myšlenka: „Jsi zbytečný, nemáš žádnou cenu, měli by tě rádi, jen kdybys byl dobrý, ale kde na to vzít sílu.“ Rovina se začne naklánět a člověk si přivlastní to, že je nešikovný, hloupý, ošklivý, prostě k ničemu. Ejhle - mindrák je tu. Hořkost, sebelítost, sebeodmítnutí. Člověk náhle stojí před volbou - buď si lásku vydělá vlastní snahou, anebo se poddá komplexu a skončí v depresi. Jaebes však poznal, že tato cesta je lichá. Jestliže člověk nedostane dostatek bezpodmínečné lásky a není milován už proto, že JE, kde vezme nasycení? U jiných lidí? Ve výkonu? V samotě? Tak to dělá většina a zůstanou hladoví. Žádný člověk vás nemůže potvrdit, jestliže jste nepoznali svou vlastní hodnotu. Jaebes ji u lidí nehledal. On vzýval Boha Izraele. Bible je plná těchto pozvání, jdoucích až ke kořenům našich strádajících emocí. Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá.... pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko (Iz 55), mnohá žalmová slova nám ukazují Boží osobní zájem o jednotlivce i o lid a Ježíš přišel jako Hospodinův služebník, který propouští zdeptané na svobodu (L 4,18n). Jaebes věděl, že Boží srdce je s poníženými, a on o tuto přízeň bojoval. Vzýval, volal, prosil - prostě ukazoval svému nebeskému Otci, že hledá ocenění jen u něj. Vždyť lidská přízeň nemůže dát uzdravení odmítnuté duši. A Bůh splnil, oč žádal! Ano, na Boha je spolehnutí, jestliže se chceme spolehnout jen na něj. Každý mindrák je totiž naším falešným postojem, naší pokřivenou reakcí na odmítnutí. Každá podmíněná láska v době dětství a mládí přímo láká ke špatným reakcím. Dokonce si jimi pomáháme, abychom dokázali situaci ustát. Ale Bůh nás zve k jinému řešení. Odpusť těm, kdo ti nedali svou lásku bezpodmínečně - nejčastěji jsou to rodiče. Těm, kdo ti nějak ublížili a nepřímo tě nahnali do tohoto vězení. Nech se Boží láskou, vztahující se k tobě z kříže, přesvědčit, že Jemu na tobě záleží (1 Pt 5,8b). Přijmi sama sebe jako neopakovatelné Boží stvoření. Bůh - ten zmetky nedělá. Jsi drahocennou perlou, kterou hledá obchodník s perlami a za kterou dal vše, co měl (sám sebe). Můžeš se spolehnout - Ježíš nepřišel jen spasit svět, ale také zachránit tebe i mne z našich mindráků, kterých si v sobě nosíme habaděj. A pak dopadneš jako Jaebes. Bůh splnil, oč žádal a strýček Jaebes se stal vyhledávaným, protože byl požehnán a trápení bys u něj našel jen podle jména Jaebes.
 
zpět na obsah
 
 
ANKETA
MINDRÁK
Co byl váš největší problém v dospívání?
   
Jan
Svěrák

32 let
filmový
režisér
 
Že ještě nejsem dospělý a pořád něco musím.
 
Zdeněk
Suchý

33 let
režisér
 
 
Vědomí, kde žiju, v čem dospívám. Jestli o mě budou v životě stát holky. Jestli budu někdy spokojen s tím, co udělám.
 
Petr
Oslzlý

52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
 
Jako malý chlapec jsem trpěl kvůli svému příjmení. Spolužáci ho komolili a posmívali se mi. Otec mi řekl, ať to beru jako výzvu. Naučil jsem se posměch unést a s dospíváním mne tento komplex zcela opustil. Přilnul jsem k svému jménu jako k neobvyklému tvaru.
 
Libor
Macák

22 let
student
mediciny
 
Jdete na mne zostra - ještě to není tak dávno. Nemohl jsem najít žádnou holku, která by si chtěla hrát s tlustým a nesmělým hošíkem. Tyhle chmury jsem zaháněl různě, někdy alkoholem, jindy s kamarády „mokročtvrťáky“. Až když jsem hledání pustil z hlavy, tak se jedno kamarádství začalo tak nějak měnit... a s tou slečnou už jsem zůstal.
 
Helena
Klímová

60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
 
Přání být jako ostatní; byla jsem ochotna hodně se přizpůsobovat, až po hranici své autentičnosti a vnitřní svobody. Dospělost pak pro mne byla vysvobozením, radostí z nezávislosti.
 
Jiří
Lábus

50 let,
herec divadla
Ypsylon
 
Právě to dospívání. Kam s ním?
 
Martin
Čech

32 let
učitel
na ZŠ
 
Já sám, holky, to, co se dělo kolem nás - společensky, politicky, smrt táty.
 
Vladimír
Mlynář

31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Přeceňování vlastních schopností a fakt, že jsem neuměl hrát na kytaru.
 
Květa
Kellerová

23 let
studentka
práv
 
Nejspíš získat pocit rozhodnosti pro určité jednání a jistotu, že své záležitosti zvládám sama.
 
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
 
V návaznosti na odpověď v č.3. Promítlo se to do hluboké dezorientace, do potřeby najít jistotu, kde jistoty nebylo. Tak snad tápání - a to, že doba nedovolovala luxus ventilování problémů. Tak vyhnívaly.
 
PhDr.
Jiřina Šiklová

socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
Nevěděla jsem, čím mám být, co mám jít studovat a měla jsem strach, že všechna moje rozhodnutí trvale poznamenají můj život a že čas příliš letí. Chtěla jsem si najít partnera naprosto dokonalého, na celý život a současně jsem se bála, že já nebudu dostatečně „skvělá“. Někdy jsem sama sebe obdivovala, „jak jsem báječná,“ a za pár hodin, po prvním neúspěchu, jsem si připadala jak špinavý, vyždímaný hadr, skoro bez ceny. To sebehledání ovlivnilo moji osobnost, nelituji toho, ale uvědomuji si dnes, že mně to bralo často radost z bezprostředních prožitků.
 
PhDr.
Noemi Rejchrtová

56 let
historička,
profesorka na ETF UK
 
Mindrák jsem měla a mám. V dospívání jsem nedostačovala ideálu obrácené křesťanky. Později ideálu „vědkyně“.
 
Jan
Čapek

62 let
evagelický
farář
 
Moralistické vlivy některých evangelíků a jejich překonávání ve směru svobody a odpovědnosti v duchu evangelia.
 
Petr
Sláma

29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
Leckteré mě neopustily až doteď, takže nemohu s nadhledem pohovořit.
 
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa

54 let
lékař,
syn.kurátor ČCE
 
Byl jsem pro jakési zdravotní obtíže osvobozen od tělocviku a rostl jsem jako kluk, který se neumí prát a v každém tělesném usilování je mezi posledními. Možná si ten mindrák podvědomě hojím dosud, když např. jdu pěšky „z Čech až na konec světa“.
 
Jan
Heller

71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
 
Nebyl jeden - každou chvíli něco jiného.


zpět na obsah
 
 
 
P   O   C   I   T MÉNĚCENNOSTI
VĚRA POKORNÁ
 
Co to vlastně je ten komplex méněcennosti?
    Na začátku tohoto století příchází Alfred Adler, vídeňský lékař, se svou teorií osobnosti, ve které zdůrazňuje, že každý člověk touží a usiluje o zajištěné místo ve společnosti. Touží po tom, aby někam patřil, aby byl součástí lidské skupiny, aby byl druhými lidmi přijímán. Adler tuto skutečnost vyjadřuje tím, že každému je vlastní společenský cit. Domníval se, že člověk není determinován (určen) svou vlastní minulostí ani svou budoucností, ale tím, jak v současnosti chápe svou minulost, a tím, co v současnosti očekává od své budoucnosti. Společenský cit se projevuje snahou po uplatnění a potřebou být druhými oceňován. Cílem tohoto vývoje je dosažení pocitu vlastní hodnoty. Zdravé sebeoceňování souvisí s respektováním okolí, reality, sociálních souvislostí, kontextu, ve kterém jedinec žije. Nezdravé sebehodnocení se projevuje fiktivním (klamným) sebepojetím a fiktivní převahou. Obojí, tedy nesprávný vztah k sobě samému i k druhým lidem, člověk prožívá subjektivně jako pocit méněcennosti, i když jeho vnější projevy chování mohou být rozličné.
 
Kde se to v člověku bere?
    Předpokládá se, že pocity méněcennosti se rozvíjejí již v raném dětství. Adler upozorňuje na několik zdrojů, které negativně ovlivňují sebehodnocení dítěte. Předně to je orgánový nedostatek. Každý tělesný handicap nebo nápadnost může snížit sebehodnocení člověka. Reklamní agentury pracují s modelkami a mladými muži, kteří překypují zdravím a krásou a pohybují se bezstarostně a sebejistě.
    Dalším zdrojem pocitu méněcennosti může být rozmazlující výchova. Dítěti jsou odstraňovány překážky, je nekriticky přijímáno, a proto si nemůže vytvořit žádný skutečný pocit vlastní hodnoty. Neprožívá uspokojení z úspěchu, který dosáhlo vlastními silami. S rozmazlující výchovou souvisí rodičovská potřeba uchránit své dítě před vším zlým z okolí. Dítě si pak zákonitě vytváří představu o světě jako o něčem, co ho stále ohrožuje.
    Pocit méněcennosti může však být i následkem tvrdé a především málo laskavé výchovy. Dítě pak vyrůstá s vědomím, že je málo milováno a jeho nejistota je posilována představou, že je stále obklopeno nepřáteli.
 
Takže hodně záleží na výchově...
    Adler a jeho žáci věnovali mnoho pozornosti i rodinné konstelaci. Z jejich analýz vyplývá, že pocit méněcennosti může být dán i postavením dítěte v rodině. Je známá skutečnost, že sourozenci mezi sebou konkurují především o přízeň rodičů. Jejich postavení v rodinné dynamice je závislé na počtu dětí v rodině, na jejich osobním pořadí mezi sourozenci a na jejich pohlaví. Pocit méněcennosti u dítěte může souviset i s tím, že nesplňuje očekávání rodičů. V některých rodinách se preferuje pohlaví dítěte, určité vlastnosti nebo schopnosti. Pocitem méněcennosti trpí dítě, které neodpovídá svými školními výkony prestiži vzdělání v rodině apod. Výchova je v takovém případě ztížena tím, že se dítě cítí ustavičně odstrčeno a nedoceňováno. V pubertě a dospělosti se často projevuje sebelítostí. V pozadí pocitu méněcennosti můžeme tušit strach z ohrožení. Takový člověk se cítí bezmocný a je přesvědčen, že to, co mu chybí, je příčinou, proč není dostatečně přijímán a milován.
 
Nejhůř to asi člověk prožívá v dospívání, ale ani v dospělosti často nedochází vnitřního vyrovnání se sebou samým.
    Lidé s pocitem méněcennosti jsou natolik vnitřně zraňováni, že si vytvářejí klamné sebehodnocení, které jim nedovoluje, aby byli vyrovnaní a uspokojeni. Proto se stále zabývají sami sebou, sledují, jakým dojmem působí na ostatní, těžce snášejí kritiku, někdy dokonce i přátelské laškování. Je chronicky narušena jejich sebeúcta. Každý člověk někdy nezvládne nějaký úkol nebo situaci a je sám se sebou nespokojen. Lidé, kteří žijí dlouhodobě nebo trvale s pocitem méněcennosti, jsou však tímto pocitem ovládáni. Stanovují si vysoké cíle, od kterých očekávají uspokojení. Někdy jsou tyto cíle nedosažitelné, jindy, když jich dosáhli, zjišťují, že uspokojení neodpovídá předpokládanému pocitu a ženou se dále.
 
Někdy se stává, že se setkáme s člověkem, který se chová, jako by všemu rozuměl, je arogantní, prostě se za každou cenu předvádí. Říkáme si, proč je takový, co se za tím jeho chováním vlastně skrývá. Není za tím nějaká jeho skrytá bolest?
    Nadměrně rozvinutá ctižádost a ješitnost, která je odpovědí na pocit méněcennosti, stejně jako zaměřenost na sebe sama a na hodnocení z okolí, brání člověku v přiměřeném růstu. Adler říká, že takové postoje „rdousí vývoj společenského citu“. Člověk se dostává do uzavřeného, bludného kruhu, kdy se sám sžírá a navenek ztroskotává, protože pro své zaměření na sebe sama a bolestínství není schopen otevřeného a důvěryhodného vztahu s druhými lidmi. Ještě další nesnáz přináší klamné sebehodnocení. K překonávání pocitu nedostačivosti pomáhá kritičnost vůči okolí. Proto se tak rychle šíří nepříznivé zprávy o druhých lidech, kritické poznámky, někdy i neověřené dojmy a pocity, protože zvyšují sebejistotu informátora. Pomáhá mu přesvědčení, že druzí na tom taky nejsou nijak dobře.
    Jindy se snaží člověk s narušeným sebehodnocením uniknout z pocitu napětí, které prožívá, tím, že rezignuje. Manifestuje svou slabost, a tím vzbuzuje u svého okolí soucit a dává najevo, že je hoden ohledů.
 
To je pravda a není vůbec jednoduché na to reagovat správně. Někdy může jít až o citové vydírání.
    Adler a jeho žáci se věnovali i pozitivnímu hodnocení pocitu méněcennosti. Viděli v něm motor, který člověka žene k vyšším cílům. Nutí ho, aby se zdokonaloval. Odhalili, že člověk s narušeným sebehodnocením musí dosáhnout nadprůměrných výkonů, aby svůj pocit méněcennosti vyrovnal. Dojde až k překompenzování pocitu méněcennosti. Adler sám sbíral příklady mezi proslulými lidmi, kteří se tak vyrovnali se svým tělesným handicapem. Byl mezi nimi i Bedřich Smetana, hudebník se sluchovou vadou.
    Již mezi jeho současníky se však objevili kritici tohoto tvrzení. Ukazovali, že kompenzace pocitu méněcennosti se může projevovat i jinými způsoby. Každý si dovede představit dítě, které se nedovede jinak prosadit, než že se začne předvádět nebo i druhým ubližovat. Až tak to může dojít daleko: Vrah Lennona se chtěl proslavit.
    Domnívám se, že je užitečné sledovat motivaci k určitému výkonu. Člověk s pocitem méněcennosti je hnán k výjimečnému, připusťme pozitivnímu výkonu proto, aby prosadil sebe sama. Vyrovnaný jedinec je jistě taky motivován seberealizací, má potřebu vykonávat smysluplnou práci, ale soustřeďuje se na výsledek činnosti. Oba mohou dosáhnout stejných pozitivních výsledků. První však s větším vnitřním napětím a možným rizikem chyb, protože není otevřen kritice a spolupráci.
    Moralistické postoje, kterých není prosta ani křesťanská společnost, podporují prostor k respektování komplexů méněcennosti jako protikladu k nepřijatelnému vysokému sebehodnocení. Dokonce se předpokládá, že dobrý křesťan se podceňuje.
 
Ale to přece souvisí s vírou. Vždyť vyznáváme, že jsme chybující lidé, k dokonalosti mající velice daleko. Není to sympatičtější?
    Ve skutečnosti člověk, který si je vědom svých schopností, vnímá i svá omezení, umí mít odstup od sebe sama, umí vyjádřit svou závislost na druhých lidech, své nedostatky i prohry.
    Když se setkáme s člověkem, který trpí pocity méněcennosti, s kterými se nemůže vyrovnat, nepomůže mu, když mu jeho neschopnosti vymlouváme nebo když se ho snažíme přesvědčit, že má jiné dobré stránky. Problém je vždycky tam, kde ho druhý cítí. Záleží na tom, v jakých souvislostech se cítil odstrčen. Souvisí to i s vývojem vlastního sebeuvědomování, s tím, co má v určitém vývojovém období prestiž. Od raného dětství je dítě závislé na pocitu, že je milováno. Proto děti v dětských domovech jsou často advokáty svých rodičů a ve své fantazii si je představují s mnoha pozitivními vlastnostmi, aby tak byly schopny překonat svůj pocit odcizení. Mnozí vychovatelé si to uvědomují a v dobré víře, aby dítě později nebylo zklamáno, jim oponují. Pomoci i pro budoucnost přitom mohou jen tehdy, když děti nezraňují, ale naopak je vedou k tomu, aby jednou uměly rodičům odpustit.
    V mladším školním věku se k základní potřebě být přijímán v rodině přidává i potřeba být přijímán mezi vrstevníky. V tomto věku děti oceňují toho, kdo umí rychle běhat, je silnější, každého přepere, je dobrý v tělocviku. Později si uvědomují a hodnotí svoje sociální chování ve skupině. Teprve na konci povinné školní docházky si děti cení vědomostí, výtvarných, hudebních nebo jiných schopností. Pocit méněcennosti se proto může projevovat různým způsobem podle toho, kdy se dítě cítilo opakovaně neoceňováno.
    Chceme-li pomoci člověku, který se trápí tím, že je nedoceňovaný, musíme ho klidně a se zájmem vyslechnout a snažit se, aby si našel pro sebe přijatelný pozitivní program, na který by se upnul a nezraňoval se sebelítostí.
 
Věřím, že ten nejhodnotnější přínos, kterým může rodič přispět svému dítěti, je vštípit mu opravdovou víru v Boha. Existuje snad větší osobní uspokojení než poznání, že Stvořitel vesmíru mě osobně zná, že jsem pro něj cennější než bohatství celého světa, že chápe můj strach a mé obavy, že mě miluje ne-změrnou láskou ve chvíli, kdy všem ostatním jsem lhostejný, že jeho jediný syn skutečně dal za mě svůj život, že může mé nedostatky obrátit v klady a mou prázdnotu v plnost, že po tomto životě na mě čeká jiný, lepší život, kde nebu-dou žádná dnešní postižení a vady - kde pozemská bolest a utrpení bude pou-hou šerou vzpomínkou? Je to krásná filosofie, kterou můžete „odít“ vaše něžné dítě zdrcené životními okolnostmi. Toto je skutečná sebeúcta, která nezávisí na vrozených kvalitách či sociálním prostředí, ani na kultu superdítěte, ale na Božím rozhodnutí.
James Dobson - Zdravá rodina (1994 Nová naděje)
 
MINDRÁCI MINDRÁKŮM
SAMI SOBĚ
 
Následující sloupky vznikly na kurzu v Křížlicích. Všichni zúčastnění dostali lístky, na které vypsali svoje problémy. Pak je odevzdali do klobouku, kde s nimi bylo „zamícháno“ a každý kurzista si zase jeden z lístků vytáhl, aby se pokusil reagovat, poradit. Vše bylo tedy anonymní, přesto nám nedalo, abychom na toto téma ještě nehovořili. Tak nás to zaujalo.
 
Z čeho máš mindrák, v čem máš pocit méněcennosti, co je tvůj největší problém?
 
Mindrák mám z toho, že dělám práci, na kterou nemám. Vnímám to jako podvod, vůči těm, kteří mi dali důvěru; problém mám s tím, jak z toho ven. Pokud toto nevyřeším, mindrák zůstane.
Určitým řešením by možná mohl být rozhovor s lidmi, kteří ti „dali důvěru“, u kterých by se snad dalo zjistit, zda od tebe skutečně očekávají to, co si myslíš. Každopádně se domnívám, že největší problém je v přiznání si, že na některé věci mám a na některé nemám. V přijetí sebe sama jako člověka chybujícího.
 
Problém pro mě třeba je, že nejsem pohotový v diskusi. Že i když mi třeba argumenty protistrany v něčem nesedí, nedokážu je pohotově vyvrátit a přijdu na to, až když mám možnost si všechno v klidu promyslet.
Přesně to samé prožívám i já. Myslím, že to nevadí. Není třeba se do diskutování nutit. Hlavní je, že si vytvoříš svůj vlastní názor, za který se můžeš postavit (i když o něco později). Ten názor je pro tvůj život důležitější než momentální účast v diskusi.
 
Mindráky mám z toho, že se nedokážu seznamovat s druhými lidmi. Mnohdy nedokážu ani prosadit svůj názor, i když je třeba správný. Z toho pramení také pocit méněcennosti.
Mohlo by to pomoci, kdyby sis zvolil(a) něco z toho, co umíš patrně tak průměrně jako většina ostatních, a soustředěně to rozvíjel(a) a pracoval(a) na tom tak, abys v tom dosáhl(a) schopností nadprůměrných. Tak bys byl(a) v něčem lepší než většina ostatních, což by tě mohlo obdarovat větším vědomím vlastní ceny a jedinečnosti, a tak napomoci i v jistějším přístupu k druhým lidem i v prosazování sebe sama.
 
Pocit méněcennosti mám, když zrovna nastane doba, kdy jsem ve společnosti a nedokážu se nějak projevit. Mám potom z toho špatné svědomí, že možná vypadám uzavřená.
Měl(a) by ses snažit překonat nějak vnitřní strach anebo nejistotu a začít se pomalu, alespoň ze začátku nějakými připomínkami projevovat.
 
Za svůj největší problém považuji to, že v rámci „obrany vlastního já“ (toho, co je ve mně nejvnitřnější a bolestivé) útočím na své blízké. Ze strachu z vlastní zranitelnosti.
Zkus se zamyslet, jestli jsi opravdu tak zranitelná(ý). Možná si to jen namlouváš. Asi bys potřebovala být víc otevřená(ý) vůči druhým, třeba jsou stejně zranitelní jako ty. Ale každopádně je asi dobré si to s tím druhým vždycky vyříkat - nemlčet o tom.
 
Mé vztahy s lidmi (i nejbližšími) cítím jako dost povrchní. Mám strach otevřít se, svěřovat se (nevím jak na to, druhé třeba vůbec nezajímá to, s čím mám problém).
Vím, že je to nepříjemný pocit a často to tak bohužel bývá, že lidi na sebe nemají čas poslouchat se navzájem. Pokud chceš svůj problém někomu sdělit, stojí určitě za pokus přijít za někým, komu důvěřuješ a zeptat se ho, jestli je ochoten tě vyslechnout. Komu na tobě záleží, ten neodmítne. Můžeš také tomu člověku říct, zda stojíš o radu, nebo zda se spokojíš s tím, že tě jen vyslechne. (Možná, že lidi mají strach, že po nich budeš chtít nějaké rady a oni nebudou schopni je poskytnout.)
 
Strach z lidí a že se neumím bavit. Moje sobeckost.
Dej si jedno pivo a možná zjistíš, že jsi vlastně zábavný člověk. Vážně: Ti, co se nejsnáze baví, mohou skrývat svůj strach. Starej se o starého člověka a překonáš sobeckost. Starej se o dítě a překonáš strach z dospělých. Doufám...
 
Mindrák mám z toho, že nerozumím jízdnímu řádu ČSAD. Možná, že su blbej... Ale asi to není to nejhorší, co může člověka potkat.
Tomu asi nerozumí ani pan ministr dopravy. Asi budeš muset používat jiný dopravní prostředek, třeba vlastní nohy!
 
Pocit méněcennosti nemám stále, zažívám jen chvilkové mindráky. Teď momentálně mám mindrák, že neumím tak dobře lyžovat.
Je dobře, že tvé mindráky jsou přechodné, asi jsi sám(a) pochopil(a), že v životě není nejdůležitější, jestli umím rychle běhat nebo zpívat ze všech nejlépe, v životě jde o něco úplně jiného. Až bude léto, určitě ti bude jedno, umíš-li lyžovat či ne.
 
***
Nemáš problém? Tak to těpic, pipko. Netrap se tím, to přejde samo. Jsi taky bohudík jen člověk.
 
zpět na obsah
 
 
 
TY NAŠE KOZIČKY ČESKÉ...
 
Mindráky. Kdo z nás nemá nějaký mindrák?! Něco, co mu na vlastní osobě vadí a s čím si neví rady. V dospělosti se s tím člověk potýká asi líp než v dospívání. Chci vám teď popsat tři příhody, které způsobily na pokraji mé dospělosti pořádný zmatek a nejistotu mé osobě. První příhoda se stala asi v mých dvaceti letech. Bylo léto a já jsem si to šupajdila v pěkným obtaženým tričku na nějakou přednášku na fakultu. A jak tak jdu Lazarskou ulicí, najednou přibrzdí kolem jedoucí Avie a závozník vykloněný do půl pasu z okýnka na mě řve: „...to jsou kozyýý, tyýý vole !!!!“ Lidi, to byl pocit!! Jako by mě někdo právě polil horkou rudou barvou! Lidi okamžitě našli na chodníku terč jeho řevu. Vypálila jsem rovnou do nejbližšího obchodu s obuví a tam jsem schovaná čekala, až přejdou lidé, kteří byli svědky tohoto šíleného trapasu. Fuj! Ještě teď je mi z toho ouzko, když vám o tom takto v klidu píšu. Od té doby jsem nosila zásadně plandavé košile a vytahané svetry. Určitě si mě od té doby všímalo míň oplzlíků a já jsem se už necítila tak méněcenně.
    Druhá příhoda se stala asi o dva roky později. V oboře u Hvězdy se konal běh bohoslovců a bohoslovek. My holky jsme tam šly jen tak z hecu, byly jsme tři. První doběhla jedna Maďarka, druhá Helenka Šimková a třetí jsem byla já. Supěla jsem až hrůza, sotva jsem to udýchala. Jak říkám, legrace. Druhý den se ale výsledky objevily na fakultní nástěnce, samozřejmě ve všech kategoriích na prvních místech my tři! Chudák pan profesor, který měl s námi první hodinu přednášku, netušil, že jsme v ženské kategorii byly opravdu jen tři a že tudíž jsem úplná lemra. Nicméně ve chvíli, kdy jsem vstoupila do posluchárny, šla jsem trochu pozdě, přerušil výklad a povídá: „Tedy Ireno, to jsem si o Vás nemyslel, že Vy také sportujete! Víte, kolují o Vás po fakultě pověsti, že určité procento Vaší váhy není zcela funkční, ale Vy jste mě svým třetím místem přesvědčila, že tomu tak není.“ Přátelé, já jsem zalézala úplně rudá pod lavici, to byl trapas!
    A třetí příhoda se stala, a to vím naprosto přesně, na Silvestra 1983. Byla jsem tenkrát poprvé a naposledy na chartistickém silvestru, který byl stylizován do starověkého Řecka. Můj přítel mi v práci stočil měděné prsteny, náramky, dokonce vyrobil měděnou masku a pás se sponou. Představovala jsem bohyni Thálii. Byli tam samí významní chartisté a mně se třásla kolena, i když nebylo třeba. Měla jsem na sobě žlutou obtaženou splývanou róbu, všechny ozdoby a přes celý obličej měděnou masku. Nikdo nevěděl, kdo se pod ní skrývá. Všichni se dobře bavili. Asi kolem půlnoci jsem procházela uličkou k záchodu kolem namazaného Jima Čerta, který mě oslovil: „..a ty kozy jsou pravý???“
    Dneska už se na to dívám s mocnou dávkou odstupu a s humorem. Ale nebylo mi lehko, to určitě všechny holky potvrdí. A tak vlastně taky proto jsem si nebyla jistá, co si mám myslet o reklamě na kosmetiku z kozího mléka.
Irena Škeříková
 
zpět na obsah
 
 
EKOLOGIE

 
 
NEJEN
O EKOLOGICKÉM HNUTÍ
 
Ekologické hnutí. Co si většina lidí pod těmito slovy představuje? Nejspíš skupiny lidí, kteří jezdí na blokády Temelínů, kteří vozí odpadky před to či ono ministerstvo, nebo kteří pořádají v ulicích měst různé pochody a demonstrace. Skupiny lidí, kteří se vyčleňují z okolní společnosti, s jejímž postojem k životu nesouhlasí, lidí, jejichž myšlenky a činy bývají často okolím nepochopeny či zneužívány proti nim. Skupiny, které známe spíše podle jejich činů a akcí než podle jejich myšlenek. A často jsou všechna tato hnutí házena do jednoho radikálního pytle.
    Hnutí, která jsou radikální, je hodně. Těch ostatních také. Ty radikálnější skupiny potápějí lodě velrybářům nebo kácí sloupy elektrického vedení. A pak jsou tady hnutí, která mi jsou nejvíce sympatická a kterých snad pomalu přibývá. Jsou to hnutí, která hledají okolo sebe cosi, co by se dalo nazvat cestou k přirozenému životu, hnutí, která se snaží obnovovat přirozené vztahy. U nás k nim patří například Hnutí DUHA.
    Jak ale najít cestu k přirozenému životu, když člověk kolem sebe nachází jen masu betonu a pouličního osvětlení a hluku? Ve městě to dost dobře nejde. A proto se lidé utíkají k venkovu. Skoro jako by se heslem lidí, kteří chtějí obnovovat přirozené vztahy, stal odchod na venkov. K těsnějšímu kontaktu s přírodou, s nezprostředkovaným během života. Ve víru města se totiž zdá, že běh života je libovolný, že je nahodilý, ale když se člověk ocitne sám někde stranou, když je „donucen“ přemýšlet o sobě a o svém okolí, když má čas zastavit se a neběžet bezmyšlenkovitě dál, zjistí, že tomu tak nemusí být.
    Venkov je však také výrazně zasažen městskou kulturou a je naivní domnívat se, že lidé žijící na venkově mají samozřejmě hluboký vztah k přírodě. Že blízkost přírody automaticky znamená úctu k ní. Zdá se spíš, že je to naopak, mnoho lidí z venkova často jedná s přírodou bez náznaku citu. Někdy si pak paradoxně lidé z města váží přírody více než lidé na venkově. Spíše než místem, kde člověk žije, je vztah jedince k přírodě ovlivňován tím, jak byl či je vychováván. A výchova je zřejmě tím, kde se musí začít, chceme-li proměnit přístup lidí k přírodě. Samotným odchodem na venkov se život člověka nezmění, záleží na tom, co si s sebou přinese, jaký je on sám, jaké je jeho odhodlání a vytrvalost v uskutečňování své představy o podobě okolního světa.
    K tomu, aby člověk cestu k přirozenému životu hledal, však samozřejmě nemusí být členem ekologického hnutí. Přítomnost názorově blízkých lidí pochopitelně pomáhá, a někdy to může být velmi výrazná pomoc, ale není podmínkou. Hana Librová v knize „Pestří a zelení“ ukázala několik rodin, které stojí mimo ekologická hnutí a které se snaží žít skromnějším, ale přitom plnějším životem než je všeobecný standard. Rodiny, které tak žijí ze své přirozenosti a nikoliv z ekologického přesvědčení. Skeptický, ale ne neopodstatněný názor říká, že to jsou pouze výjimky, které potvrzují pravidlo, že člověk nezačne žít skromněji, nebude-li k tomu donucen. A že je naivní domnívat se, že lidé sami půjdou cestou určité skromnosti, která s přirozeným životem více či méně souvisí. Přes tento názor však není dobrovolná skromnost něčím nereálným a lidé jsou jí schopni, vždyť oneckonců neznamená chudší život, ale život duchovně bohatší.
    Je to jen otázka preferencí. Buď, anebo. Buď my a teď, nebo my i ti po nás. Buď půjdeme cestou hmotných statků a zaplatíme za to chudším životem, nebo si vybereme bohatší duchovní život, byť s chudšími hmotnými statky, a dáme tím šanci na šťastný život i ostatním.
Petr Hrdina
 
DEN ZEMĚ
 
Dvacátý druhý duben je Dnem Země. Připomínají si ho ekologové i neekologové, prostě ten, kdo chce. Ostatně jako kterýkoli jiný svátek. Připomenutí bývají pochopitelně různá - pořádání přednášek, sázení stromků nebo např. čištění potoka. Už naši předkové na svátek letnic, tedy většinou za měsíc, koncem května, pořádali procesí ke studánkám, které čistili.
    Je to dobrý nápad, aby Země měla svůj svátek. Neměli bychom na ni ale myslet jen jeden den v dubnu, stejně jako na své přátele nemyslíme pouze v den jejich svátku. Snažme se na ni myslet i v květnu, červnu, lednu. Od myšlenek už nemusí být daleko k činům. A cokoliv se stane dobrého, neztratí se.
 
zpět na obsah
 
 
DOPORUČUJI
 
„Nikdy jsem nezažil opravdový vztah syna a otce či syna a matky.“ Tato věta je z knížky:
     BYL JSEM VE SLUŽBÁCH ZLA, svědectví z vězení o vysvobozující moci Miroslava Kurovského, kterou jsem před časem našla v knihovně třebenické fary. Vydalo ji křesťanské nakladatelství Oliva, není ani silná, ani veselá, s přáteli jsme o ní dlouho debatovali a mě v dnešní rozporuplné době upoutala.
    Spoluautorem je Luděk Rejchrt, který ji připravil s autorovým svolením do tisku a napsal úvod, doslov a kapitoly doplnil verši z Bible.
    A o co v ní vlastně jde?
    Jednou dostal farář Luděk Rejchrt dopis z věznice. Neznámý člověk mu v něm psal o svém zamotaném, smutném a nešťastném životě vězně. Vězně, který již od druhé třídy stabilně kouří, pije alkohol a později se stal zlodějem, násilníkem, alkoholikem a narkomanem.
    Autor - Mirek - vězeň, a ještě by se našlo mnoho přívlastků, popisuje svůj svět, první lásky, pokusy o sebevraždu, pobyt za mřížemi a mnoho malérů. Píše o své propasti do pekla, kam ho zval a táhl Satan, o tom, jak zůstal bez přátel a byl na cestě do tmy, o probuzení v nemocnici, kde se setkává s mladíkem, který mu dává kontakt na faráře. Vypráví o operacích, znovunarození, změně v jeho životě a cestě od Satana ke Kristu.
    Předposlední kapitolu tvoří malá část dopisů, které psal faráři.
    Ten nakonec přeje všem, kdo jsou za mřížemi věznic či v nápravných zařízeních, aby ze svědectví příběhu získali přesvědčení, že Ježíš Kristus zvítězil nad každým zlem.
Jana Konstantinová
 
zpět na obsah
 
 
ZNÁME SE?
JÓGA
 
Jóga je nauka o těle, mysli, vědomí a duši. Je to prastará, tisíciletá moudrost Indie, předávaná po nesčetné generace z učitele na žáka. Slovo jóga znamená spojení, sjednocení, rovnováhu. Filosofickou podstatou jógy je učení o nedvojnosti (filosofie advaity). Dokud je člověk oddělen od Boha, své čisté podstaty, dotud zažívá problémy a bolesti dvojnosti, duality tohoto světa.
    Cílem jógy je znovusjednocení individuálního vědomí s vědomím kosmickým, ve kterém má svůj původ. Jóga učí čtyři základní způsoby, jak tohoto cíle dosáhnout:
bhaktijóga - cesta lásky k Bohu a ke všemu stvoření
karmajóga - cesta nesobecké práce ve prospěch ostatních
džňámajóga - cesta poznání, vědění a moudrosti
rádžajóga - cesta cvičení, kázně a meditace
    Všechny tyto cesty se navzájem doplňují a prolínají. V západních zemích je nejvíce rozšířena hathajóga - fyzická cvičení, která jsou součástí rádžajógy.
 
Jak dojít spásy, štěstí, životního naplnění?
 
 
Jóga: Svůj život si vytváříme sami svými činy. Jejich plody sklízíme v tomto či jiném životě, a tak jsou naše činy (karmy) příčinou našeho znovuzrozování. Není-li naše chování správné, musíme potom snášet patřičné životní těžkosti. Nejde však o žádnou pomstu nebo trest, ale o to, abychom porozuměli, neopakovali stejné chyby a pokročili dál ve svém vývoji. Jogíni se snaží vymanit z pout karmy, konat s maximálním úsilím a soustředěním, ale bez touhy po plodech své práce. ...„Kdo je čistého ducha a je oddán své práci, kdo vítězí nad sebou samým, má zklidněné smysly a je soucitný se všemi bytostmi, ten, třebaže jedná, je neposkvrněn svými činy...“ (Bhagavadgíta, Supraphón, 1989)
    Každá duše směřuje k dokonalosti, k sjednocení s Bohem, ať již jej nazýváme jakýmkoli jménem. Realizovat Boha znamená poznat své vnitřní Já, dosáhnout seberealizace, stavu blaženosti, který je vlastní všem živým bytostem. Tohoto stavu nemůžeme dosáhnout, pokud jsme otroky svých smyslů, svého ega a mysli a pokud vězíme v síti špatných vlastností.
     ...„Když jsou očištěny smysly, je očištěno i srdce, když je očištěno srdce, vzniká stálé a nepřetržité uvědomování si Já, uvolňují se všechna pouta a nastává svoboda...“ (Upanišady, Inspirace, 1990)
 
Jak jóga vidí křesťany a křesťanství
         Učení jógy je velmi staré. Jóga jako ucelený systém byla známá již tisíce let před křesťanstvím, a tak základní spisy o józe se ještě nemohly o křesťanství zmiňovat. Jóga není náboženství, mohou se jí zabývat lidé všech vyznání i ateisté. Podstatou jógy je láska k bližnímu, modlitba, meditace a nesobecká pomoc druhým, a to je společný základ všech náboženství. Jóga učí, že každá cesta vede k Bohu a všechny cesty jsou rovnocenné. Celým vesmírem prostupuje jediný nejvyšší zákon Boží. Tak jako je krása zahrady dána rozmanitostí nádherných květin, které v ní rostou, stejně tak krásná je rozmanitost rozličných cest, které si člověk může vybírat podle svého založení.
    Jogíni uznávají Ježíše Krista jako jedno z Božích vtělení. Svámí Vivékánanda, jeden z velkých učitelů jógy na Západě, řekl: „...Je tady možné vyznávat Boha v člověku a šťastni jsou ti, kteří mají takového „člověka-Boha“ k uctívání. Křesťané ho mají v Kristu, a proto se, pokud jste křesťané, pevně vnitřně přimkněte ke Kristovi a nikdy se ho nevzdávejte.“ (Svámí Vivékánanda: Slovo o cestě lásky, Avatar, 1996)
Vše o józe připravila Sadhví Párvatí
 
Křesťanství: Křesťané na to žádný recept nemají. Všechno naše úsilí dosáhnout životního naplnění končí buď trapným neúspěchem nebo falešnou iluzí. Nedokážeme to, i kdybychom se naučili ovládat sebevíc. Přitom si ale uvědomujeme, že je to naše vina. I když víme, na čem v životě záleží, vždycky nás nakonec ovládne naše pýcha a sobectví, které rozbijí naše vztahy k lidem i Bohu.
    Právě proto nazýváme svou víru evangeliem - dobrou zprávou. Uvěřili jsme, že Ježíš Kristus nám svou obětí daroval, čeho jsme nebyli a nejsme schopni. Křesťan ví, že spásy a životního naplnění nedojde vlastním úsilím, ale tím, že přijme, co mu Bůh nabízí darem.
    To však bývá pro mnohé kamenem úrazu. Člověk se chce spasit sám a nebýt přitom někomu vydán na milost. Ale právě na tom všechno záleží. To však neznamená, že se o nic nesnažíme. Dar spasení nás osvobozuje od křečovitého úsilí a nutnosti něco dokázat a splnit. Jestliže se už nemusíme starat o své vlastní štěstí, máme volné ruce, abychom mohli žít pro druhé. Sebekázeň je nutná, ale nikdo nás při ní neznámkuje. Záleží na každém z nás, jak svou radost z toho, že je milován, vyjádří (srovnej příběh o Zacheovi, L 19, 1-10).
Jiří Gruber
 
zpět na obsah
 
 
DOPORUČUJI
 
RAINER FUNK - ERICH FROMM
„Mít nebo být“, „Strach ze svobody“ nebo „Budete jako bohové“, to jsou jen tři z nejznámějších knih psychoanalytika, sociologa, filosofa i theologa, všestranného myslitele světového významu, Ericha Pinchase Fromma (který se narodil r.1900 ve Frankfurtu nad Mohanem v ortodoxní židovské rodině a zemřel ve švýcarském Muraltu r.1980). R.Funk, Frommův žák, podává v učitelově biografii zejména přehled Frommova vývoje myšlenkového a názorového. Mapuje jeho cestu vědeckou i pedagogickou, poukazuje na podstatné vlivy, jež Fromma utvářely, i na plejádu osobností a účinek rozhovorů, spolupráce a diskusí s nimi na Frommovu soustavu myšlenkovou. Funk se nevěnuje - než letmo - ryze osobním námětům a rodinnému zázemí. Soustředí se na Fromma vyučujícího, zrajícího, jasnozřivého, publikujícího, politicky angažovaného.
    Kdo může přitakat Frommovu: „Stále se ještě cítím cizincem ve světě, jehož cílem je vydělat co nejvíce peněz“ - ten je tuto knihu čísti hoden; kdo přitakat nemůže, ten pak je povinen!
    Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1994, kniha je dosud k mání.
Míla Lapáček
 
zpět na obsah
 
 
 
VÍRA V ŽIVOTĚ - ŽIVOT VE VÍŘE
 
Jednou se v Praze narodilo dítě. Buď to byl chlapeček Vilém, nebo holčička Karolína. Asi spíš Vilém. Jeho rodiče chodili oba do evangelického kostela a věřili v Pána Boha a synka taky postrkovali k tomu, aby věřil. Posílali ho do nedělní školy a tam ho to bavilo, byla tam legrace. Taky se hodně dovídal o Bibli, Pánu Bohu a víře, ale byl moc malý a nerozuměl, o co jde. Ale leccos si zapamatoval o vyjití z Egypta, o žábách, moři, Gedeonovi, Josefovi, Babylónu, potopě, Ježíšovi, Jidášovi a podobně.
    Když se ve škole mluvilo o Ježíšovi, Bibli, křesťanech, kostele a takových věcech, občas říkal, že to všechno zná a jak to je v kostele, ale většinou se mu smáli, a tak byl spíš zticha a něco si broukal.
    Když byl větší, postoupil do konfirmačního cvičení. Tam se zase naučil spoustu náboženských věcí i zajímavých, taky dějepis a modlitby a tak, zpaměti. Nevěděl sice, proč to dělá, ale prostě byl nejdřív v nedělce a teď je v konfirmáku, a tak se to dělá. Když chtěli jít někam kamarádi ve středu odpoledne nebo v neděli dopoledne, tak se někdy červenal a říkal, že nemůže, ale někdy se hrdinsky přiznal, že chodí do kostela. Někdy si říkal, že by měl nějak věřit nebo se modlit, ale moc mu to nešlo. Ke zkoušce před konfirmací se naučil teorii a byla konfirmace. Odpovídal na otázky ANO, ANO, ANO, VĚŘÍM, VYZNÁVÁM, ANO, přednesl poděkování rodičům, že ho vodili do kostela, dostal Heidelberský katechismus s věnováním, a ten si schoval do knihovny k Bibli.
    Bezprostředně po konfirmačním aktu ale nemohl říci, že by cítil něco jiného, že by věděl, o co ve víře, kterou přiznal, jde a tak vůbec, ale začal chodit do mládeže. V mládeži to bylo trochu jako v kostele a v konfirmáku - diskutovalo se o Bibli, dělaly se úvahy, sám taky nějakou udělal, ale pak se hrály hry a bylo to takové kamarádské, cítil se tam docela fajn. Už se moc nestyděl, že chodí do kostela a spolužáci a kamarádi se mu taky už moc nesmáli.
    Aniž si to uvědomoval, začal tou vírou, i když moc nevěřil, pozměňovat svoje okolí a některé věci prostě nedělal - jako tehdy, když šli kamarádi do toho vepřína. Moc nekradl a nelhal. V mládeži viděl, že mnoha lidem ta víra opravdu něco říká a že jenom neteoretizují. Někdy se zkusil sám modlit. Třeba, když ho něco trápilo a byl z něčeho smutný a on začínal tak trochu počítat s tím, že Pán Bůh je s ním a že mu pomáhá, a tak mu to pomáhalo. Občas, když si vzpomněl, tak se modlil, když měl radost, smutek, dokonce i jen tak, a začal se opravdu zamýšlet nad kousky z Bible a brát to doopravdy, vážně. Když se ho někdo ptal, tak říkal, že je věřící, a když si někdo proto myslel, že je blázen, bylo mu to skoro jedno. Všechno mu bylo čím dál tím jasnější, formuloval různé teologické a filosofické myšlenky a opravdu věřil všem těm neuvěřitelným věcem. Nacházel Boha a Bůh nacházel jeho. Když něco provedl, udělal něco špatného, prosil o odpuštění a dostával je.
    Spolužáci si teď o něm kvůli „tomu“ nemysleli, že je blázen, a někdy se s nimi „o tom“ bavil a oni mu to rozumově vyvraceli, zpochybňovali, ale on si byl jistý. A někteří z nich taky věřili něčemu podobnému. A na mládeži se už normálně bavil o víře a Bohu a křesťanech a takových věcech. Tak to šlo rok, dva, tři a on v Bibli a rozhovoru o ní nacházel odpovědi a radost a pohodu. Ale pak byl najednou moc dlouho tak nějak v pohodě a už se tak často nemodlil, v kostele ho to nudilo skoro jako když byl malý, ale chodil dál, normálně. A navíc, když se chtěl někdy modlit, tak to nebylo ono, žádný kontakt, hluchý telefon. I když se pak snažil, a v kostele taky a trochu i v mládeži. Ale zas tak moc mu to nechybělo a byl dál v životě dost v pohodě. A když se ho někdo ptal, tak tu víru vysvětloval. Pak ho občas oslovilo kázání a on postupně začínal věřit vevnitř. Ale už to bylo těžší, už věděl leccos z historie, filosofie, fyziky, anatomie a podobně, a musel při víře překonávat svůj zdravý selský rozum, který se u něho vyvinul. Ale většinu času se dál o víru snažil. A žil slušně, nedělal věci, které se podle Bible nemají dělat. Aspoň ne moc často....
David Najbrt
 
zpět na obsah
 
 
Ahoj Nátane
Rebeka
 
    jak se máš? Včera jsem se vrátila z Křížlic, z kurzu. Četla jsem si téměř po roce Tvůj článek o našem loňském pobývání tam a přemýšlela jsem o tom, jestli má vůbec cenu popisovat Ti cokoli, co jsme prožívali letos. Ale pak jsem si řekla, že Tě to snad potěší, a tak se nezlob, kdybych psala o něčem, co dávno víš, nebo co Tě vůbec nezajímá.
 
    Asi na těch kurzech něco bude, když se pro některé lidi stala účast dobrou tradicí, když nás neodradila stávka železničářů, znovuzačínající škola či kašel a rýma, předzvěst všude řádící chřipky. Společenství vstřícných lidí, hory, skvělé jídlo a jiné drobnosti mají léčivý účinek, a to nejen na horní cesty dýchací.
 
    Naše očekávání dobrých a zábavných věcí dosvědčovaly lyže přes ramena, batohy se zápisníky a krabicemi buchet, radostné úsměvy a odhodlání, s jakým jsme překonávali překážky vnějšího světa. Nadšení jsme neztráceli, i když počasí si z nás dělalo blázny a lyžníci žehrali na špatný sníh a „mastné“ ceny vleků. Byli jsme však obdarováni možná více, než jsme čekali - o naději ve vyjití i vyhnanství, budoucnosti i přítomnosti vyprávěl Míla Lapáček. S pomocí černošských spirituálů, biblických textů a vlastních apokryfních povídek se mu podařilo nás vtáhnout do dějů naděje vskutku důkladně. Michal Kitta se nám pak s pečlivostí a z mnoha pohledů snažil ozřejmit význam pojmu svědomí. Potěšením byly také mnohé písně, doprovod šesti kytar, Ondřejovy saxofonové improvizace, bylinný čaj zvaný „smršť“, sníh, který se bezvadně hodil ke koulování, čtení na dobrou noc od Jirky Kučery, výlety pěšky i na běžkách, diskusní skupinky i osobní rozhovory, Bondiny pochoutky, práce v kuchyni i zasloužený krátký spánek. Společná večerní bohoslužba s večeří Páně, aby naše radost byla úplná...
    Tak takhle nějak to bylo. Všichni unaveni, občerstveni však vnitřně. TeŚ sedím doma a je mi smutno, že už je to pryč. Cítím, že takovej útěk ze všedního dne občas potřebuju. Je to, jako by mně někdo v parným létě podal skleničku džusu nebo ve sněhový vánici půjčil rukavice. Takový kapky naděje a radosti
    Měj se moc krásně, těším se, že Tě někdy uvidím.
Tvoje Rebeka
 
BRATRSTVO
ČTOU I NEVIDOMÍ

 
Možná nevíte, že Bratrstvo a další křesťanské časopisy jsou vydávány na disketách pro zrakově postižené čtenáře. Ti si je pomocí svých počítačů mohou přečíst. Slabozrací díky zvětšovacím programům (text na obrazovce vidí zvětšený) a nevidomí díky hlasovým výstupům (počítač napodobuje lidský hlas).
    V následujících odstavcích chci stručně popsat postup při přípravě časopisu na disketě. Zatím jsou takto vydávány časopisy AD, Bratrská rodina, Bratrstvo, Český bratr, Český zápas, Protestant, Slovo a život, Zpravodaj Diakonie a Život víry. Největší zájem je o Bratrstvo (12 čtenářů). Na něm budu postup dokumentovat:
    Časopis, který je psán ve WordPerfectu, potřebuji z diskety naimportovat přes editor T 602 do pracovního textového editoru MAT, kde s obsahem dále pracuji.
    Na začátek souboru vložím hlavičku s názvem a číslem a seřadím články za sebou tak, jak jdou v časopisu. Pokud je článek nesouvislý, najdu všechny jeho díly a připojím. Před každý nadpis vložím znak # a číslo článku (kvůli snadnému vyhledávání).
    Nakonec vytvořím obsah, a tím je soubor upraven do čitelné podoby.
    Čtenáři používají různé editory. Proto dále soubor exportuji ve formátech T 602 a ASCII Kamenických. Velká část nevidomých používá mikropočítač Eureka s hlasovým výstupem. Proto vkládám do souboru na vhodná místa speciální značky pro pausy během čtení.
    Toto zpracovávání časopisů je jednou z činností, které vykonávám v rámci civilní služby ve Středisku pro zrakově postižené Diakonie ČCE. Mezi další práce patří například obsluha tiskárny pro tisk v bodovém (Braillově) písmu, tisk nabídek zvukové a disketové knihovny, pomocné práce při setkání zrakově postižených a občasný úklid Střediska. Začátkem března 1997 civilní službu končím, a tak Středisko hledá dalšího zájemce.
     Bližší informace získáte na adrese: Středisko pro zrakově postižené Dikonie ČCE, Klimentská 18, tel.: 02/2316306 (Po - Pá 8:00 - 16:30). Na shledanou.
Michal Mazný
 
Středisko pro zrakově postižené DIAKONIE ČCE Klimentská 18 110 15 Praha 1 tel.: 02/231 63 06 nabízí:
 
1.Možnost vypůjčit si na kazetách:
křesťanský zvukový časopis „Slyšíš?-Slyším!“, biblické čtení na každý den „Mana“ - Vychází 1x měsíčně, půjčováno zdarma. Další křesťanské tituly - beletrie, přednášky, křesťanské programy, hudební nahrávky.
2. V bodovém písmu:
možnost odebírání - biblické čtení na každý den „Ranní chvilky“, 4x ročně - předplatné 50,- Kč; dětský časopis „Duha“, 4x ročně, předplatné 10,- Kč. Možnost zakoupení některých částí Bible, možnost půjčování biblických knih - v kralickém překladu.
3. Možnost půjčování disket pro Eureky nebo pro počítače PC křesťanské časopisy a knižní tituly.
4. Ve středisku v Praze probíhají výcvikové kurzy práce na počítačích pro zrakově postižené.
5. Setkání zrakově postižených - „Podvečery u Klimenta“ - 1x měsíčně - posezení s programem a rozhovory víkendová setkání - 1x za půl roku - s duchovním, vzdělávacím a kulturním programem týdenní rekreačně-turistický pobyt v době práznin.
 
zpět na obsah
 
 
 
Křesťanská výchova od A do Zet
 
aneb Arcibiskupské gymnasium v Praze
 
Je pro mne těžké psát podobný článek už proto, že tohle gymnasium znám velice dobře. Nicméně cítím potřebu celou situaci popsat a také zhodnotit. Ne proto, že bych chtěl ztrhat pověst školy nebo někoho odradit od vstupu, ale hlavně pro pocit, že takhle se škola, prezentovaná jako křesťanská, koncipovat nedá.
    Celý ten problém je poněkud beztvarého charakteru a je dost těžké nějak ho přesně podchytit a posléze jasně ukázat to dobré a špatné celé věci. Dost dlouho totiž vše vypadalo jako změna tváře školy, což je při výměně ředitelů celkem nasnadě. Toto spění však nabývalo na rychlosti a mám pocit, že nyní se už blíží té druhé, také zmíněné hranici.
    Vše vlastně vyvrcholilo nedávno minulými událostmi, která daly celé věci razantní spád. Scénář příběhu je velice jednoduchý a některým starším možná připomene absurdní situace z doby o pár desítek let zpátky.
    Jistý student J. se z blíže nespecifikovaných důvodů rozhodl zásadně pozměnit barvu svých vlasů. Po té, co absolvoval skoro až lékařský zákrok, vydal se s vlasy barvy jarní trávy do školy. Po škole se začaly velice rychle šířit různorodé zprávy, nicméně mnozí profesoři brali věc celkem sportovně. Nakonec však zakročil pan ředitel K. a dal J. tři možnosti (jak už to v pohádkách bývá):odbarvit z přirozeně zelené na přirozeně normální, podstoupit individuální plán výuky a učit se doma, odejít na jiný ústav.
    Je to až s podivem, ale vynecháme-li možnost první, ty ostatní jsou, reálně vzato, jedno a totéž.
    Jak už to v tomto věku bývá, trpíme přehnanou a naprosto bezdůvodnou solidaritou. Ona byla asi hlavním důvodem, proč vznikla naneštěstí dřevorubecky formulovaná, nicméně stopadesáti podpisy opatřená, petice. Již zmíněný J. se nakonec rozhodl odejít a doufejme, že mu jinde bude lépe než na Arcibiskupském gymnasiu, a to i se zelenými vlasy.
    Takže se vlastně vůbec nic nestalo, jen v jedné třídě je o jednoho žáka méně. Na jeho místo možná nastoupí v doběrovém řízení jiný, lepší, a ten bude, doufejme, vědět, že vybočovat z řady se příliš nevyplácí.
    Na závěr už zbývá je krátká úvaha nad jednou větou školního řádu, která říká, že mezi profesory a studenty by měl panovat duch evangelia. Jestli zrovna v tomto případě neplatila, to nevím, ale mohu se jen domnívat, že Ježíš neměl zelené vlasy!
Jakub Zeman
 
zpět na obsah
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah