Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 6   ročník 38
 
OBSAH:
Předsádka
Boží odmlčení
Co vám pomáhá, když jste na dně?
Kudy kam a kudy dál?
Chtít, co je možné
Víkendy na chalupě
O trochu víc, než smutné oči těch, kterým jsem ublížil
Známe se? - Rastafariánské hnutí I.- Kořeny
Laibach
Radili se rádcové
Četli jsme a psali evangelium
Reakce
Reakce na reakci
Nehas co tě nepálí
Do Prčic? Ne, do Litic anebo ještě jinam
film Přežila jsem Picassa
Mládežnícká
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
V bahně
hlubiny
se topím,
není
na čem
stanout...
 
Žalm 69,3
 
zpět na obsah
 
 
1S 28, 4-6
 
Pelištejci se shromáždili, vtrhli do země a utábořili se v Šúmenu. Saul proto shromáždil celý Izrael a utábořili se v pohoří Gilbóa. Když Saul uviděl pelištejský tábor, strachy se celý roztřásl. I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky.
 
BOŽÍ ODMLČENÍ
Pavel Janošík
 
„Někdy jako by se Bůh úplně odmlčel“, uslyšíte od nejednoho věřícího člověka. „Modlím se, volám, prosím... a Bůh nic, zkrátka mlčí“. Nejsou to snadné chvíle, kdy se honí hlavou plno otázek a pochybností.
     Pro Bibli to však není nic nového. Jedním z těch, kterým se Bůh odmlčel, byl král Saul. V jaké situaci? Na Izraelské táhnou Pelištejci. Saule čeká boj. Jenže k tomu, aby mohl vůbec do boje jít, potřebuje podle tehdejších představ posilující a zmocňující slovo, bez něhož byl boj marný. Ale kde je vzít? Prorok Samuel, který s takovým slovem přicházel, je už po smrti. Ani prostředky považované za běžné - sny, proroci a použití losů, zvaných urím - nepomáhají. Všechno selhává. Hospodin Saulovi prostě neodpovídá.
     Je to situace, která se nepřihodila jen Saulovi. Člověk stojí před nějakým významným rozhodnutím nebo upro-střed těžkých otázek - a Bůh mlčí. Je možné namítnout, že Bůh k nám přece mluví skrze Bibli a v ní jsou všechny odpovědi na naše otázky - tak jaképak mlčení. Ale i skrze Bibli k nám musí Bůh promluvit a to se ovšem neděje nijak automaticky. Bible zůstává napořád nástrojem, který si Bůh používá a zachází s ním podle svého. Proč by se také někdy nemohl odmlčet? A není mnohdy i odmlčení výmluvné? Je poctivé přiznat si, že se ve víře někdy ocitáme v podobné situaci jako Saul. V situaci, kdy máme nad mnohým otazníky a nevíme, co s tím. Vždyť kdo by se někdy v životě neptal třeba na to, proč je na světě tolik utrpení a zla? Nebo zda má život vůbec smysl, když ústí do smrti? Co je to vlastně smrt a co po ní? Ale mohou to být i otázky docela praktické: Co máme dělat, aby se dobré věci dařily, aby pravda přicházela ke slovu, aby láska vítězila nad lhostejností, aby církev nebyla uzavřeným ghettem? Tak se ptáme stále znovu, a Bůh leckdy mlčí či odpovídá tak, že mu nerozumíme.
     Co dělat v takové situaci? Stejně jako Saul, kterému se nechtělo čekat, si můžeme chtít Boží odpověď rychle vynutit, přičarovat - jak o tom vypovídá zbytek 1Sam 28. Nebo můžeme se pokusit těžké otázky unést tak dlouho, dokud nám nebude pravá odpověď darována. Ten první přístup, Saulův, ve svých důsledcích znamená, že podmínkou své víry děláme to, aby nás Bůh do všeho podrobně zasvětil a udělal nám ve všem jasno. Ale co to pak máme za Boha, když chceme, aby skákal, jak my pískáme?
     Druhý zmíněný přístup je těžší. Znamená přijmout situaci Božího odmlčení, tu nesnadnou dobu otázek bez odpovědí, jako šanci a zkušenost víry. Znamená unést kříž otázek a pochybností navzdory všemu kolem nás. A také nerezignovat, i když nám Bůh nedal do všeho doposledka nahlédnout. Nést si v nitru otázky dál, ale být osvobozováni od jejich tíhy vědomím toho, že je tu někdo, kdo na ně zná odpověď, i když my ji neznáme. Vědomím toho, že je tu někdo, kdo dovede všechno opravdové úsilí o pravdu a lásku vítězně k cíli i tehdy, když se nám právě tento cíl ztrácí z očí. To tuší víra, a proto, i když na mnohé z těchto otázek nedokáže odpovědět, přece osvobozuje od jejich tíže. I přestože se Bůh někdy odmlčí, zůstává Bohem, kterému důvěřujeme a od kterého smíme čekat víc, než si zatím umíme představit.
 
zpět na obsah
 
 
ANKETA
NUDA
Co vám pomáhá, když jste na dně?
   
Jan
Svěrák

32 let
filmový
režisér
 
Čerstvý vzduch a lochtání.
 
Zdeněk
Suchý

33 let
režisér
 
 
Láska, přátelé, hudba, alkohol, sport, práce, slunce.
 
Helena
Klímová

60 let,
psychoterapeutka,
publicistka
 
Hlavně aktivita, třeba pomoc někomu. Vynadání někomu. Úklid bytu. Popovídání s kamarádem, kamarádkou. Modlitba. Nejčastěji muzika, pouštím si kompakty Oboroh, Bacha, izraelský soubor Sheba Choir a český folklór. Vcelku ale moc na dně nepobývám.
 
Vladimír
Mlynář

31 let
novinář, šéfredaktor
týdeníku Respekt
 
Kamarádi - ovšem já nepobývám na dně až tak často.
 
Jiří
Lábus

50 let,
herec divadla
Ypsylon
 
Zatím jsem na dně nebyl. Až budu, tak vám to napíšu. Pokud mi něco pomůže.
 
Doc.MUDr.
Zdeněk Susa

54 let
lékař
syn.kurátor ČCE
 
Málokdy jsem opravdu na dně, mám vypracovanou řadu pojistných záklopek, abych se udržel na hladině. Když jsem opravdu na dně, nesnažím se dostat z toho vlastním mudrováním a prostě volám o pomoc: „Pane, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Pomáhá to.
 
Petr
Oslzlý

52 let
ředitel Cenrta
experimentálního divadla
 
Koukat, jak se od toho dna co nejrychleji odrazit! Uvědomit si, jak jsem se tam dostal! A odhalím-li míru vlastního přičinění, naleznu snad i cestu vlastního odčinění. A dostal-li mne na dno někdo druhý, již to, že si to střízlivě pojmenuji, vytváří první předpoklad obrany.
 
Jan
Heller

71 let,
emeritní profesor
na ETF UK
 
Víc spát.
 
Petr
Sláma

29 let
asistent na ETF UK
z 1/4 farář
 
Pán Bůh. Ale to mi dojde většinou až „potom“. V tom žádné instantní spolehlivé řešení nemám.
 
Erazim Kohák
64 let
filosof,
spisovatel
 
Když mohu pomoci někomu, kdo je na tom ještě hůř než já. A někdo vždycky je. A když jsem tak zaneprázdněn sám sebou, že to ani nevnímám, pak mi opravdu není pomoci. Vím to ze zkušenosti!
 
PhDr.
Noemi Rejchrtová

56 let
historička,
profesorka na ETF UK
 
Vědomí, že se za mě modlí manžel a přátelé, ale především, že se přimlouvá sám Duch svatý.
 
PhDr.
Jiřina Šiklová

socioložka,
vedoucí katedry
soc.práce FF UK
 
Pomáhají mi vzpomínky, vědomí, že jsem již různé krize přežila a že při zpětném pohledu mne vlastně ty krize, pády, bolesti nějak obohatily. Ale toto již dávno přede mnou napsal Soren Kierkegaard a filosof Emanuel Rádl mnohokráte zdůrazňoval, že cokoliv se stane, má hodnotu nejen tím, co se událo, ale i smyslem, který té události nebo krizi dáme. Neměla jsem zrovna jednoduchý život, ale krize mne spíše posílily než poškodily. Vzpomínám si na ně častěji než na okamžiky plné slunce a pohody.
 
Libor
Macák

22 let
student
mediciny
 
Když jsem na dně fyzických sil dostávám paradoxně záchvaty bezdůvodného smíchu. Horší je to, když nemůže „dušička“. To pak bloumám okolo Masarykova nádraží nebo chodím krmit labutě (protože na víc v tu chvíli nemám) a prosím Pána Boha, aby mi víc nenakládal. Hodně mi pomáhá, je-li nablízku moje holka.
 
Jan
Čapek

62 let
evagelický
farář
 
Pomáhá mně modlitba, aby mně Bůh dal moudrost a odvahu hledat východisko. Pomáhá mně rozhovor s manželkou. Pomáhá mně zřetel k rodině, zvláště k vnoučatům, protože život jde dál, zřetel k bratřím a sestrám ve sboru a v církvi a k lidem vůbec.
 
Tomáš
Najbrt

45 let
celocírkevní
kantor ČCE
 
Mám tendenci prožívat krize velmi intenzivně, zoufám si, poddávám se a nadávám si. Jdu za Bonďou a tvářím se nenápadně, aby nic nepoznala. A jak se tak tvářím jakoby nic, a snažím se všímat si druhých a jejich těžkostí, pomalu se to relativizuje. Pozdě večer vycházím do ulic a řvu k Bohu.
 

 

zpět na obsah
 
 
 
KUDY KAM A KUDY DÁL?
JIŘÍ GRUBER
 
Mám na mysli životní krize, které člověka skutečně zasáhnou. Ne nějakou chvilkovou depresi, ale takové útoky proti životu jako je vážná nemoc, trvalé postižení, úmrtí blízkého nebo zradu milovaného člověka. Takové chvíle jsou výzvou a zkouškou toho, co vydržíme a zač stojíme. Jakkoli jsou nepříjemné a rádi bychom se jim vyhnuli, otevírají nám oči. Poznáváme v nich chatrnost života a lidských vztahů. Zbavují nás pýchy a falešné hrdosti. Pro mnohé se tyto krize staly výzvou k hledání Boha. Jiné zlomily a vzaly jim chuť do života.
     Když si uvědomíme, kolika úzkostmi prošli žalmisté, proroci a učedníci, je jasné, že krize patří i do života věřících lidí. Není třeba se za ně stydět. Stačí vzpomenout na getsemanský zápas Ježíšův.
     Na zvládnutí krizí neexistuje jednoznačný recept. Každou totiž vyvolávají jiné příčiny. Každou totiž vyvolávají jiné příčiny. K jejich odstranění či přijetí vedou různé cesty. Přesto mají naše životní tísně mnoho společného.
     Jde o jejich vnitřní, subjektivní stránku. O to, jak své zklamání, prohru či nemoc vnímáme a prožíváme. Většinou máme sklon hledat viníka mimo sebe. V nepříznivých okolnostech, ve zlých lidech nebo v nespravedlivém světě. Jakkoli to může být poznání z velké části pravdivé, vždycky je jen částečné. Jestliže určitou situaci prožíváme jako krizi, je to v prvé řadě náš problém. Událost, kterou jeden přijme statečně, jiného docela rozloží. Na tom, jak své krize a neúspěchy prožíváme a zvládáme, máme svůj nezanedbatelný podíl. Právě to je prostor, na který se lze zaměřit a který můžeme změnit. Nikdo z nás se nedokáže vyhnout zklamáním, nemocem či neúspěchu. I když je člověk někdy doslova otrokem nepříznivých okolností, přesto zůstává svobodný. Svobodný v tom, jak tyto útoky zla a nespravedlnosti zvládne a čím na ně odpoví.
     Stará moudrost říká: Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Vypadá to jako černý humor, ale kus naděje a povzbuzení tu přece svítá. Vždycky, když si připadáme být na dně a nevíme si rady, je vedle nás řada lidí, kteří si musí poradit s daleko složitějšími a těžšími problémy. Už se mi mnohokrát stalo, že jsem celý otrávený svými kazatelskými a rodinnými problémy zašel na oběd do našeho střediska Diakonie, kde žijí vozíčkáři. Když jsem viděl, jak přes své celoživotní omezení dovedou být veselí, činorodí a vděční, musel jsem se za své problémy stydět. Byly směšné ve srovnání s tím, co tito lidé každý den snášejí a přemáhají.
     Když na člověka dolehne něco těžkého, stojí vždycky za to, trochu se kolem sebe rozhlédnout. Je dobré si všimnout těch, kteří v podobné nebo ještě mnohem horší situaci nehodili flintu do žita. Stojí za to všimnout si i těch, kteří se na nás dívají. Mnoha nemocným pomohlo statečně snášet bolesti právě vědomí, že tím mohou dát příklad svým nejbližším a ušetřit je zbytečných starostí. Když člověk nebojuje jen sám za sebe ale pro druhé, když má být kvůli komu statečný, jde mu to daleko lépe a cítí se být silnější.
     Když mluvím s lidmi, které v životě něco tíží a nedovedou se s tím srovnat, pokouším se je přivést na myšlenku, že lidský život je zápas, jehož podobu si většinou nevybíráme. Má-li stát život za to, musíme do něj vsadit všechny své síly. Potíž je v tom, že si svůj životní zápas většinou představujeme v nějaké jiné, důstojnější a slavnější pozici než v té, která je nám vnucena. Myslíme na to, jakých úspěchů postupně dosáhneme v zaměstnání, jaké budeme mít šikovné děti, co všechno v životě prosadíme a uskutečníme. Velice často však „bojová linie“ našeho života probíhá úplně jinde.
     Zklamaná žena obětuje své životní síly, aby kvůli dětem vydržela s protivným manželem. Jiný, místo aby dobýval sportovní úspěchy, hledá sílu, aby vydržel protirakovinovou léčbu. Někomu se životní plány scvrknou do bezmezné trpělivosti, s kterou se snaží pomoci svému dítěti, které propadlo drogám.
     O takové zápasy člověk nestojí. Brání se představě, že právě toto je jeho životní úkol a poslání. Nedovedeme přijmout myšlenku, že právě v tom, co nám bylo vnuceno, se dotýkáme smyslu a cíle svého života. A přece tomu tak je. Nezáleží na tom, zda někdo vede svůj životní zápas v záři reflektorů a za potlesku diváků nebo v tichu nemocničního pokoje. Být dobrou matkou problémových dětí nebo úspěšnou podnikatelkou je stejně těžké a důležité. Vždycky je to zápas, v němž jde o slávu, důstojnost a jedinečnost života. Není výhodnějších a šťastnějších pozic. Za všech okolností života se nabízí stejná šance, jak obstát se vztyčenou hlavou. Lidský život může být velký a slavný i na těch nejsmutnějších a nejtrapnějších vartách.
     V životních krizích nám pomáhá víra, že i když jsme si mnohá svá trápení a neúspěchy zavinili, Bůh nikdy není proti nám. Ve všech krizích a nesnázích je na naší straně. Víra není ochrana proti krizím, ale síla, jak je překonávat a snášet. I když nás leckdy napadá, že nás Pán Bůh něčím potrestal, a svá trápení si vykládáme jako projev nevyzpytatelné Boží vůle, Bible nám Boží vůli ukazuje ne jako osudové dopuštění, ale jako výzvu k statečnosti a poslušnosti tváří v tvář nepřízni a nespravedlnosti, která na nás doléhá. Apoštol ví, že na nás může přijít nemoc, hlad, bída nebo válka (Ř 8,35). A přece v tom nevidí Boží soud, neboť ten již dolehl na Ježíše Krista. Proto i v těch nejtěžších chvílích smí křesťané věřit, že Bůh - navzdory našim chybám a selháním - zůstává na naší straně. Tam, kde nás lidé opouští, kde cítíme posměch a pohrdání a kde i my sami propadáme pocitům marnosti, stojí Bůh jednoznačně při nás.
     A když je úplně nejhůř, zpíváme si, že jednou bude všechno jiné. Nic z toho, co nás trápí, tu nebude navěky. To, co vyhlížíme, je nové stvoření.
 
zpět na obsah
 
 
 
rozhovor
CHTÍT, CO
JE MOŽNÉ

ROZHOVOR S IVANEM VRBOU
 
Když už je člověk postižený, nemůže dávat najevo špatnou náladu. Přece se ti ostatní kolem mne nebudou dívat, jak jsem otrávený a utěšovat mě. Když vím, že mi někteří lidé fandí a mají ve mně příklad, mám zodpovědnost, abych bral život statečně. Někdo si říká, proč takový invalida lpí na životě. Proč není zalezlý někde v koutku? Ale svět je krásný a každý je rád, když se může podívat někam do přírody a popovídat si s lidmi. Příroda mi dává největší jistoty. Je pro mě motorem života. Když vidím, jak mezi trávou proráží malý stromeček, jak těžko se dostává ke světlu a snaží se udržet při životě, říkám si, že ten zápas musím vést i já sám.
 
Jmenuje se Ivan Vrba a poznal jsem ho, když přijel na návštěvu do našeho střediska Diakonie - Betlém. Nechtěl jsem se ho na jeho úraz v tomto rozhovoru ptát. Ale nakonec jsme se tomu nevyhnuli. Chtěl varovat všechny mladé. Na ten den se pamatuje dodnes. Bylo mu 16 let a právě mu začínaly prázdniny. Ráno byl v okresním městě, pak měl vystřídat maminku na stohu. Mezitím neměl co dělat, a tak se šel koupat. Když skočil do vody poprvé, šel břichem po dně. Říkal si, že příště musí výš. Jenže to vzal trochu níž a narazil hlavou na dno. V tu chvíli ho napadlo jediné: že nemůže ven a že ho kluci nevytáhnou, protože si budou myslet, že zkouší, jak dlouho vydrží pod vodou. Pak ztratil vědomí.
     Když ho přece jen vytáhli, nikoho nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného než obyčejné zalknutí. Teprve v nemocnici se ukázalo, že půjde o něco mnohem vážnějšího. Dlouho myslel, že se uzdraví. Lékaři jej povzbuzovali. Skutečné pravdy se nakonec musel dopídit sám. Hodně mu pomohlo, když se v Letovicích dostal na pokoj se stejně starým chlapcem z blízké dědiny, který měl také poraněnou páteř. Vykládali si o škole a rodném kraji. Tak mu utíkal čas a postupně se vžíval do role, která ho čekala. Na nějaký čas se pak vrátil domů, a když mu zemřel otec, byl přijat do ústavu v Habrovanech u Vyškova. Tam se také zrodila myšlenka na „pohyblivou postel“.

 
Řekl jsem si, že když jsem na tom tak špatně, budu se snažit chtít něco, co je možné. Asi po třech letech pobytu v ústavu jsem jednou stál s postelí na balkóně. Bylo to na podzim a zrovna foukal vítr. Napadlo mě, proč bych odtud nemohl odjet sám? Přemýšlel jsem, čím bych mohl vozík ovládat. Jediný pohyb, kterého jsem byl schopen, byl pohyb hlavy. Kdysi jsem byl modelářem a tak mě napadlo, že u leteckých modelů se všechno ovládá jednou řadící pákou. Kdybych měl takovou páku před bradou, mohl bych nějaký vozík ovládat.
     Začal jsem o tom mluvit s lidmi. Názory byly různé. Někdo říkal, že mě všude odvezou sestřičky. Nechápaly mou touhu po nezávislosti. Nejhorší bylo sehnat informace. Studenti Vojenské akademie v Brně mi zpracovali na vozík ročníkový projekt. Ale nebylo to nic konkrétního. V ČSAD Ostrava byl výborný konstruktér pan Osaha, hluboce věřící člověk, který mi nakreslil plány vozíku. Největší problém však byly motory, protože musely být silné a energeticky úsporné. Když mě navštívil zástupce firmy Meyra, prohlásil, že žádný elektrický vozík nemohu mít, protože ho nedokážu ovládat. Naštěstí jsem objevil konkurenční firmy - Ortopedia Keil. Ti mi nakonec poslali elektrický vozík, který zaplatila Charita Pasov. To bylo v roce 1977. Měl jsem tehdy 34 let a 18 let jsem už ležel na posteli.
 
Byla to veliká změna, když jsi získal vozík, který jsi mohl sám ovládat?
     Těsně po úraze, když jsem ležel v nemocnici, jsem si říkal, kdybych tak měl u okna nějaký strom a mohl se na něj dívat. Byl bych si prohlížel všechny listy. Jeden po druhém. Každý detail. Ale neviděl jsem vůbec nic.
     Když jsem později ležel v Habrovanech v posteli na balkóně, poznal jsem, jak má člověk jednu část brzo okoukanou. Vždycky jsem si říkal, jak by to bylo krásné, alespoň po centimetru za vteřinu popojíždět dopředu, aby člověk nemusel stát pořád na jednom místě.
     Jak jsem začal sám jezdit, bylo to výborné. Dostal jsem se do míst, kam bych se v životě nepodíval. Když jsem poprvé dojel do lesa a viděl společenství stromů, to se nedá ani vypovědět. I teď je to pro mne pořád něco nádherného.
 
První vozík se osvědčil, ale měl svou životnost. Po 16 letech mu došly síly a bylo potřeba sehnat nový. Ivan se znovu obrátil na firmu Meyra, která mezitím svůj výrobek vylepšila. Také cena však byla podstatně vyšší. Sponzory mu pomohl shánět Leoš Princl z Betléma. Pak se toho ujali novináři. Celkovou částku se nakonec podařilo dát dohromady díky příspěvku Okresního úřadu.
     Všem dárcům chci poděkovat, protože sám bych to nikdy nedal dohromady. Částka 250 tisíc korun se sbírala asi tři čtvrtě roku. Koupil se klasický vozík, z kterého se použil pouze podvozek a motory. Také ovládání se muselo předělat.
 
Můžeš popsat, jak svůj vozík ovládáš?
     Bradou řídím pohyb vozíku dopředu a dozadu, doprava a doleva. Vzduchem ovládám blinkry. Když sedmkrát vcucnu a jednou fouknu, rozsvítí se veliká světla. Pravý blinkr zapnu, když jednou vcucnu a jednou fouknu. Každé vcucnutí znamená posunutí na určitou funkci a teprve fouknutím se uvede vozík v činnost.
 
To je tvůj vynález?
     Musel jsem si to vymyslet sám. Elektronika je mým koníčkem, takže to vcelku bylo jednoduché. Potíže byly pouze s falešnými impulsy, takže vozík občas jezdil, kam neměl. Ale pak se podařilo odrušit falešné povely kondenzátory.
 
Kdy ses poprvé setkal s křesťanstvím?
     Bylo to až na Betlémě, nebo už dřív? Do páté třídy jsem chodil do náboženství. Dokonce jsem i ministroval. Ale moc jsem o tom jako kluk nepřemýšlel. Když je člověk mladý, má pocit, že mu patří svět. Když je mu čtrnáct, chce být honem dospělý. Ale jak člověk zestárne, zjistí, že ten čas hrozně letí. V dětství byly prázdniny hrozně dlouhé. Když je člověk dospělý, dva měsíce uběhnou jako voda. Tak se mění i životní hodnoty. Pro mě je největší autoritou Kristus a jeho utrpení na kříži. Sám vím, co je to fyzická i duševní bolest. Nemocný člověk si musí spoustu věcí odříct. Když je mi někdy opravdu zle, v skrytu duše se modlím, aby mně bolest pominula.
 
Řada lidí uvádí jako důvod toho, že nevěří v Boha, lidské utrpení. Někdo by mohl snadno argumentovat právě tvým případem. Co bys jim na to odpověděl?
     Na jedné straně by se dalo říci, že mají pravdu. Ale je to velmi zjednodušený pohled. Když si člověk představí své utrpení vůči utrpení dalších lidí, je to jeho velice malé. Utrpení a bolesti je na světě tolik, že se nedá uvažovat tak, že bych zrovna já měl právo být zdravý. Je potřeba se s tím vyrovnat. Jsem tu, abych žil. Nemám-li možnost být zdravý, je mi to velice líto. Strašně rád bych žil jako zdravý, ale reptat na to, co se stalo, je vyloženě plýtvání časem. Nějaké vysvětlování a přemýšlení, co by, kdyby, nemá smysl.
     S otázkou víry v Boha se musí každý porvat sám bez ohledu na to, zda je zdravý nebo nemocný. Pro mě je víra chválou za krásu přírody. Někdo o tom potřebuje víc mluvit a vyznávat. Já patřím spíš k té mlčenlivější skupině. Tiše pozoruji a jsem vděčný za svět, ve kterém žiji.
 
Mohl bys, Ivane, něco vzkázat těm, kteří právě prožívají nějakou životní krizi?
     Vždycky, když si člověk myslí, že pro něj nastal konec světa, třeba jenom, když se nešťastně zamiluje, chce to čas. Je to jen chvilkový dojem. Trvá třeba rok, to záleží na člověku. Ze všeho nejdůležitější je však podívat se pravdě do očí.
Rozhovor vedl Jiří Gruber
 
„Neexistuje žádná situace, kterou by člověk nemohl zušlechtit tím, co dělá, nebo jak ji snáší.“
J.W.Goethe
 
zpět na obsah
 
 
EKOLOGIE

 
 
VÍKENDY NA CHALUPĚ
 
V pátek odpoledne mnoho lidí opouští město, ve kterém žije, a odjíždí pryč. Nechci se mýlit, ale řekl bych, že to dělá většina z nás. Odjíždíme na víkend na chalupu, někam, kde je zdravější vzduch, větší klid. Tím se ukazuje, že nejsme zcela spokojeni s místem, kde žijeme. Chtěli bychom kolem sebe zdravější prostředí. Aspoň o víkendech. Proč ale nechtít trvale žít v prostředí čistším? Proč se neustále náročně pohybovat mezi „městem, které musím“ a víkendovou chalupou? A co ospravedlňuje to, že tím lidé z měst zhoršují prostředí pro život lidem, kteří v blízkosti víkendových chat trvale žijí? Chatařské oblasti jsou oblíbeným terčem zlodějů. Odpadky z víkendových pobytů se nejčastěji pálí na ohni nebo se prostě vyhazují. Nejsem si teď jist, co je horší. Navíc se na chalupu obvykle jezdí autem a auto potřebuje silnici. Více aut potom větší silnici - jedním z „důvodů“ pro stavbu naštěstí zamítnuté dálnice D3 z Prahy na České Budějovice byla nutnost urychlení dopravy rekreantů. Jezdíme ve volném čase na chalupy, místo abychom si řekli, že to uděláme obráceně. Nebylo by lepší žít trvale na malém městečku či vesnici a jednou za čas si vyjet na výlet do města?
     Častým důvodem pro to, že to nejde, je naše zaměstnání. Nenašli bychom práci obdobnou té, kterou teď máme. A nebo by byla méně placená. Nejspíše ano. To ale ještě neznamená, že člověk sebe či svoji rodinu neuživí. Menší příjmy jsou vyrovnány menšími výdaji, například proto, že není tolik příležitostí k nákupům zbytečných věcí. Ušetří se za víkendovou dopravu, sníží se zdravotní zátěž. Dost často je možné vypěstovat si vlastní zeleninu, mít svoje jablka, rybíz, vajíčka. Se zaměstnáním či podnikáním je situace o něco horší. Není ale přece nemožné změnit svou profesi, přizpůsobit se okolnostem. Život na vesnici či na malém městečku je ale bezpochyby těžší než ve velkém městě. Člověk se musí umět více o sebe postarat. Život ve městě je příjemnější a pohodlnější, avšak pohodlnost přece často nevede k prožitému životu. Ve městě může jedinec tvrdě pracovat a vydělávat dost peněz, neukazuje to ale jeho životaschopnost. Neví, jak vypadají žně, zná jenom chleba. Nevidí krmení a zabíjení králíka, vidí jenom řízek na talíři. Nesázel strom, umí jenom koupit kilo jablek. Je o cosi ochuzen, tímto ochuzením je výhoda městského pohodlí. Netvrdím, že se mají všichni z velkých měst přestěhovat do městeček či vesnic. Pokud je člověk spokojený tím, že žije ve městě a nemá potřebu žít jinde, je samozřejmě nejlepší, když ve městě zůstane. Je ale těžko ospravedlnitelné to, když je něčí život ve městě umožňován či zpříjemňován víkendovými pobyty na čerstvém vzduchu. Potom totiž svým životem ve městě bráním plnému životu tam, kam si o víkendech jezdím odpočinout.
Petr Hrdina
 
TÁBOR U TEMELÍNA
 
4. 7. se v Českých Budějovicích v sokolovně u plaveckého bazénu uskuteční koncert proti Temelínu. Účast přislíbily mimo jiné kapely Už jsme doma, Babalet či Insania. Současně bude tou dobou probíhat každoroční protestní tábor u Temelína, který začne v pondělí poslední den v červnu a v neděli 6.července plynule přejde do blokády staveniště jaderné elektrárny. Organizátoři blokády očekávají účast zhruba půl tisíce lidí.
     Chtěl bych tímto všechny ty, kteří nesouhlasí s JE Temelín, či kteří neví, co to všechno znamená, na výš uvedené akce pozvat. Tábor u Temelína není narozdíl od následovné blokády konfrontační, jeho cílem je informovat o důvodech, proč ekologická hnutí stavbu Temelína odmítají. Na adresu Hnutí DUHA, Jakubské nám.7, 602 00 Brno, je též možné si napsat o brožurku „Proč je třeba zastavit JE Temelín“, která tyto důvody velmi přehledně shrnuje. profesi, přizpůsobit se okolnostem.
 
zpět na obsah
 
 
 
rozhovor
O TROCHU VÍC NEŽ SMUTNÉ OČI TĚCH, KTERÝM JSEM UBLÍŽIL
ROZHOVOR S JANEM BEEREM
 
Jan Beer, naroz. 1971, si t.č. odpykává devítiletý trest v nápravně-výchovném ústavu Rýnovice. Ve vězení se věnuje literární činnosti, loňský rok mu vyšel román Gigoliáda.
 
Kdy a za jaké provinění ses dostal do vězení?
     Je tomu 6 let, co jsem se za mřížemi ocitl. Nechci hovořit dopodrobna, šlo o majetkový delikt. Tedy přirozené vyústění ne právě nejpozitivnějších aktivit mého dospívání.
 
Jaké jsi zatím poznal věznice a jaké mezi nimi byly rozdíly?
     Teď jsem již v sedmé věznici a rozdíly mezi nimi jsou. Každá má o trošičku jiný režim, ale podstata je stejná. Není důležité, jestli v Rýnovicích stelu povlečenou deku na místo, kde jsou na posteli nohy nebo jestli se ukládá do oblasti polštáře, jak tomu bylo v Oráčově. Důležité jsou mříže, omezení svobody. Z tohoto pohledu rozdíly nejsou.
 
Změnila se během tvého trestu situace ve věznicích?
     Když mě zavírali, byly 3 nápravně-výchovné skupiny. Nyní jsou 4 typy věznic. Jsem v mírnějším typu, s dozorem. Situace se samozřejmě nemění jen novým rozčleněním, je zde znát i čas, kterým vězeňství prošlo. Od euforie svobody, kdy bylo povoleno vše, až po nynější hledání řádu.
 
Mohl bys mi popsat, jak vypadá všední den vězně?
     Po budíčku následuje hygiena, snídaně a pak práce nebo rajóny. Oběd, osobní volno, večeře, večerka. 2x denně sčítání vězňů, aby se zjistilo, jestli někdo neutekl. Je to stereotyp a z občanského hlediska mně schází pedagogická práce vychovatelů. Myslím, že by nemělo jít jen o udělování odměn za rajóny nebo ukládání trestů za prohřešky, ale především o odhalení pravé podstaty člověka a pokud je to nutné i o proces jeho formování.
 
Jaké máš zkušenosti s křesťany jako spoluvězni a s křesťany, kteří konají ve vězeních tzv. duchovenskou službu?
     Na několika sezeních s křesťany, kteří konají duchovenskou péči jsem byl. Myslím si, že jde o svým způsobem lidi se svatým posláním. Nevím ovšem, zda-li šíření křesťanství nenaráží mezi vězni na nechuť přijímat jakékoliv rozumné poselství. Najdou se i tací, kterým je návštěva duchovenské péče pouhým odreagováním od denodenní šedi. Při setkání s duchovním se modlí a když přijdou na barák, jsou stejně vulgární... Před každým upřímným křesťanem hluboce smekám!
 
Myslíš, že výkon trestu pomohl k tvé nápravě?
     Změnil jsem se. Prošel jsem katarzí, kterou člověk nemůže zažít ve shonu obyčejného života, takže to období hodnotím z osobního hlediska poměrně pozitivně. Ovšem o tom, jestli jsem napraven bude rozhodovat soud. Otázkou zůstává, jestli je právě soud tím nejobjektivnějším orgánem - do člověka nevidí nikdo, snad jen Bůh...
 
Na jaký zážitek ve vězení nejraději vzpomínáš?
     Teď jsem se zamyslel... Nač nejraději vzpomínám z té řeky vězeňských dní? Určitě mě těší den vydání mé knihy, ale ani na to nevzpomínám nějak s radostí, nejraději. Vždyť okolo jsou mříže... Ne, ale těším se, až za mnou zaklapne vězeňská brána!
 
Jaký je tvůj nejhorší zážitek z vězení?
     Nejhorší? Teď nevím, jestli se mě víc dotýkají rasové problémy a snahy černých vládnout bílým, či některé drobné rozepře. Ovšem jsou drobné? Nedávno mně jeden ze spoluvězňů rozbil dva budíky jen proto, že zazvonil před vyhlášením budíčku... Připadá mně to jako sled ne právě nejmilejších obrazů mého života. Celých těch 6 dlouhých let.
 
Je ve vězení také legrace?
     Nevzpomínám si, nepočítám-li, že legrační je prý moje velká hlava a u jiného třeba křivé nohy. Někomu se vězňové smějou proto, že šišlá. Takže vlastně jde ve většině případů nikoliv o legraci, ale o urážející pošklebování. Ne, není to normální kolektiv. Je to kolektiv nějak narušených jedinců!
 
Čemu se chceš po návratu z výkonu trestu věnovat?
     Kromě nějaké normální práce hodlám pokračovat v tvůrčích aktivitách. Kromě literatury mě láká divadlo a film. Začínám koketovat s publicistikou... Bude to více náročné, ale co kvalitního a velkého je méně náročné? Nedávno jsem v Magazínu LN četl rozhovor se světoznámým fotografem Janem Saudkem: ten vstává každé ráno ve 3 hodiny a pracuje. Jsem připraven na obdobný způsob života, protože chci, aby po mně na tomto světě zůstalo přece jen o trochu více, než jsou smutné oči těch, kterým jsem ublížil.
Otázky kladl Mikuláš Vymětal
 
zpět na obsah
 
 
ZNÁME SE?
RASTAFARIÁNSKÉ HNUTÍ - KOŘENY
 
Svébytné afroamerické nábožensko-politické hnutí Rastafari (čti Rastafaraj) je plodem křesťanské církve. Nejde o jakési afroamerické náboženství typu Voo-doo, nejde ani o sektu typu Svědkové Jehovovi. Koloniální protestantismus dal tomuto hnutí vzniknout a trvající útlak černého obyvatelstva spolu s účinnou misií umožňuje jeho rozvoj a trvání. Zmizení tohoto náboženství je však nemožné - bude-li trvat rasismus, sociální útlak černého obyvatelstva i neúcta k prastarému národu Afričanů, hnutí bude žít a přežije i všechna pronásledování.
     Českému čtenáři se toto hnutí může zdát cizí a na naší půdě nemístné. Je sice pravdou, že české země nemají politicky, historicky ani geograficky s hnutím nic společného. Co ale každého, a křesťana především, zajímat musí, je volání zoufalství, bídy a ponížení - volání černého muže z amerického kontinentu, které trvá více než 400 let a které zní i v tuto hodinu.
     V první polovině 15.století vyslal portugalský princ Jindřich kapitány Antonia Gonzálese a Nuňa Tristaa prozkoumat pobřeží západní Afriky. A zde začíná příběh hnutí Rastafari. Výprava totiž přivezla zlato a deset černochů, které princ Jindřich daroval papeži Martinu V.. Tento první dovoz afrických černochů zaujal svět obchodu a o pár let později už začíná pravidelný dovoz otroků do Portugalska. Není ovšem pravda, že by samotný „lov“ Afričanů probíhal pod vedením Portugalců, Holanďanů a nakonec Angličanů, kteří obchod s otroky v 18.století zcela ovládli. O něj se ochotně postarali panovníci západoafrických států a evropský obchodník pouze vyměnil své zboží za otroky v klidu některého z přístavů západní Afriky.
     Chatrče v přístavech západní Afriky byly poslední spojnicí spoutaného Afričana s jeho domovem a jeho nová existence začínala během tzv. „Middle Passage“, na lodích směřujících do center obchodu s otroky ve Střední Americe. Hrůza cesty, během níž měl jeden muž jen čtyřiceti centimetrový pás podpalubí pro svou potřebu, spolu s minimální špatnou stravou, zapříčinila až 50% úmrtnost jako výsledek nejen podmínek, ale i nemocí a sebevražd. V přístavech Západní Indie byli otroci vyloženi a po dražbách rozvezeni do všech koutů Ameriky. A zde končí osudy Afričanů, kteří přijeli ze své vlasti, a začíná se formovat nové etnikum - Afroameričané.
     Vzhled, výkonnost a cena, to byly okolnosti, které rozhodovaly o koupi otroka. Rodina, náboženství a kmenová příslušnost bílého otrokáře nijak nezajímaly. Proto se na plantážích i v domech objevovali různí otroci s novými evropskými jmény, různého původu a náboženství. A právě jejich pohanství posloužilo otrokářům jako první teoretické zdůvodnění otroctví v koloniích. Otroctví totiž mělo být prostředkem obrácení pohana na křesťanství a v souladu s tímto názorem byla v anglických koloniích až do roku 1680 přiznávána černochům po pokřtění okamžitá svoboda. Nikoho proto nepřekvapovalo, že Afričané se dávali rádi křtít a že bílí k nim naproti tomu pouštěli misionáře jen s nechutí. Od roku 1680 už ani křest nezajišťoval svobodu a i tady si otrokáři vypomohli náboženským zdůvodněním tohoto stavu - otroctví je tu proto, aby majitelé otroků mohli šířit pravou víru bez obav, že o své lidi přijdou.
     Faktem je, že během jediné generace afrických otroků zmizelo jejich původní náboženství a na jeho místo nastoupilo křesťanství. Jak ale vypadalo toto pokřesťanštění někdejších pohanů skrze bílé otrokáře a bílé misionáře? Byl-li (je-li?) v povědomí Evropanů Ježíš Kristus modrookým blondýnem, je-li Kristus, Bůh Otec i Země zaslíbená pro každý pokřesťanštěný národ tím, co si byl schopen představit ve svém vidění světa. Je-li tomu tak, pak není divu, že na obdobu narážíme i u afroamerických otroků. Bílý Bůh se nehodí k představě milujícího Boha, bílá láska byla výjimkou, a tak se vytváří nová podoba Boží - Bůh černý a pro černé. A stejně jako si černý otrok upravil podobu Boží, tak si upravil i křesťanskou zvěst tak, aby promlouvala do jeho údělu, aby byla skutečně pro něj.
     V této situaci zotročených Afroameričanů měly při misii největší úspěch dvě církve - baptistická (přesně tzv. jižní baptisté) a metodistická, hlásající své „evangelium osvobození“. Baptistická církev vyhovovala zejména ve dvou věcech. První byl obřad křtu, neboť celostné ponoření do vody bylo podobné některým africkým obřadům. A druhou, důležitější, byl fakt, že baptisté dovolovali otrokům zakládat samostatné černošské kongregace s určitou formou samosprávy a s černým kazatelem. Na počátku 30.let 19.století však otrokáři, pod strachem ze spiknutí a vzpoury, zakázali černochům zastávat místa duchovních a organizovat oddělené bohoslužby pro černochy. A od té doby se bohoslužby konaly pouze v kostelech „bílých“. Tyto nové předpisy oživily však něco, co se v menší míře projevovalo již dříve. Černoši organizovali v noci tajné bohoslužby, při nichž se mohli projevit ve svobodě a nezávislosti a jejich „čistá víra“ nočních setkávání se stala opozicí k oficiálním „bílým“ bohoslužbám.
     I když bylo postupem času otroctví zrušeno, myšlenky těchto neoficiálních křesťanských sborů zůstaly, stejně jako zůstala bída a vykořeněnost černých obyvatel Ameriky. Na Jamajce, kam přesouváme náš příběh, zůstala nadále anglická koloniální nadvláda a černé ruce nadále, i když „svobodně“, sloužily bílým pánům. Černý muž se toužil vyrvat z pout, která na něm dosud lpěla, a toužil po svém definitivním vysvobození. Jako křesťan očekával Kristův příchod, ale ten byl pro něj v nedohlednu. Kristus nepřicházel a bílá nadvláda, které se začínalo říkat Babylón, trvala. Beznaděj a touhu po svobodě prořízl počátkem 20.století hlas, který byl později Rastafariány nazván hlasem proroka - hlas Marcuse Garveye, Jana Křtitele budoucího rastafariánského hnutí, jehož vznik se přiblížil.
(pokračování příště)
 
zpět na obsah
 
 
BIGBEATOVÍ
hledači pravdy
LAIBACH
 
 
Počátky této hudební a politické formace nacházíme v roce 1980. Hudební projev byl zpočátku spíše účelnou kulisou. Pro svou fašistickou image jsou Laibach (což je mimochodem německé označení pro Ljublaň) dodnes odmítaná řadou konservativních kritiků. Předposlední koncert v Praze odehráli v nacistických uniformách. Podle členů skupiny však jde pouze o přesné kopírování moderního popu a je podmíněna jejich zájmem o dějiny, ideologii a propagandu. Proti totalitě chtějí bojovat tak, že ji postaví do extrémních podmínek. Jejich umělecká tvorba je především práce se symboly. Snaží se zjistit, jak bude nějaký všeobecně známý symbol, jako třeba píseň Let it be, působit na posluchače, bude-li postaven do odlišného uměleckého kontextu. Mimo jiné jsou Laibach hlavní částí uměleckého sdružení (Neue slowenische Kunst) zkoumajícího slovinské dějiny.
     Abych řekl pravdu, nejsem s to udělat nějaký závěr. Jejich komunikace s publikem probíhá pomocí tak ostrých kontrastů (kombinací protichůdných symbolů), že prostě nevím, co si o tom pomyslet. Dokonce ani jejich internetová adresa mi neprozradila mnoho a veškeré slovníky alternativního rocku jsou z Laibach neméně rozpačité.
     Album, ze kterého je tento text, se jmenuje Jesus Christ Superstars (1996) a můžeme na něm mimo jiné nalézt, podle mého, velice zdařilou, cover-verzi písně Jesus Christ Superstar ze stejnojmenného Weberova muzikálu. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že vztah tohoto textu ke křesťanství je jasně negativní, nemyslím, že by se celý problém dal vyřešit takto jednoduše. Už samotné seskupení Laibach je natolik kontroverzní, že není jasné, jestli to, co dělají, je velice dobře promyšlená ironie, nebo jeden z projevů neofašismu. To vše je navíc podepřeno tím, že jejich hudba se nedá jen tak jednoduše hodit do škatule s tím, co dnes chrlí většina komerčních rádií. Ve Slovinsku už dnes rozlišují jakousi dobu „předlaibachovskou“ a „polaibachovskou.“ Stručně řečeno jsou jedněmi z těch, kdo udávají rytmus dnešní alternativní scéně. Jak už jsem řekl, Laibach pracují se symboly. Proto je tento text těžko vyložitelný nějak jednoznačně. Některé věci jsou v něm celkem pozitivní: „Já jsem alfa a omega/ jsem počátek/ jsem konec/ jsem první/ jsem poslední.“ Avšak na druhou stranu jsou zde verše, které mne přinejmenším překvapují. Jako křesťan si však musím uvědomit, že považovat za odpovídající symboly Hospodina světlo či vůbec pouze kladné vlastnosti v morálním slova smyslu, je „nezdravě“ bezkonfliktní postoj. Slova jako dobrota, láska, zářivost jsou pouze symboly, velkými metaforami. I samotné slovo Bůh je pouze metaforou Boha. Proto, když někdo řekne, že také temnota je Bůh, neměli bychom ho rovnou zařadit mezi vyznavače černé magie. Když otevřeme Zjevení Janovo, taky to není rozjásaný počteníčko!? Textů takto koncipovaných se v dnešní alternativní hudbě objevuje velké množství. Vždy je však zapotřebí dobře rozlišovat do jakého kontextu je celá věc postavena. U Laibach, jak už jsem řekl, je celá záležitost o to složitější, že stojí přesně na hraně. Je těžké nalézt něco, co by jasně vypovídalo o tom, že je vše myšleno opravdu jako pozitivní vymezení Boha, ale na druhou stranu se mi prostě nechce na základě takových symbolů prohlásit, že je to vše přesně naopak.
Jakub Zeman - student teologie
 
Bůh je Bůh
 
Uvidíš peklo na čistém nebi
Uvidíš temnotu
Uvidíš dobro a zlo
Uvidíš zdi se drolit a padat věže
 
Bůh je Bůh
 
Uvidíš pána života a smrti
Uvidíš nebe v pekle
Budeš oslepen světlem
Uvidíš temnotu
 
Uvidíš zdi se drolit
Zdi postavené bolestí
A nad křikem lidí
uslyšíš hlas říkat
 
Já jsem alfa a omega
Jsem začátek a konec
Jsem první
Jsem poslední
 
Uvidíš peklo
Uvidíš zlo
Uvidíš temnotu
Uvidíš zármutek
Uvidíš smrt
Uvidíš Boha
 
zpět na obsah
 
 
RADILI SE RÁDCOVÉ
 
ZPRÁVIČKA Z CELOCÍRKEVNÍ PORADY MLÁDEŽE
 
V sobotu dne 19. dubna 1997 se v HBS v Jirchářích konala celocírkevní porada delegátů mládeže ze seniorátů, jíž jsem se i já chutě zúčastnil a tímto Vás zpravuji o jejím průběhu.
     Program byl zahájen pobožností, kterou vedl Míla Lapáček. Po pobožnosti byla na pořadu přednáška Pavla Juna, faráře z Čáslavi, na téma: Proč sbor, proč církev? Přístupným a dobře pochopitelným způsobem nám podal výklad rozdělený do čtyř „krůčků“. Nejprve byla řeč o základních existenciálních otázkách, jež si každý klade a jichž lze na každou pádovou otázku nalézt mnoho. Tyto otázky se vynořují, „jako bychom tu měli černou díru, ze které se rojí otazníky“. Býváme stiženi nejistotou - kdo jsem, co je důležité atp. Ovšem je tu zkušenost s Ježíšem, kdy otazníky ztrácejí na palčivosti a objevuje se velká dobrá tečka. Krůček třetí - sbor. Dění kolem Ježíše si vymetlo ve světě místo - je tu církev - místo či enkláva s perspektivou, jež není ovládána otazníky, dvojznačností, smrtí. Společný pohled nám pak umožňuje být si hodně blízko. A to je krůček poslední. Bez církve by nám zbyl jen jakýsi sen či vzpomínka, v církvi máme možnost dobrého vztahu s Bohem i spolu navzájem.
     Doplňovací volby do Celocírkevního odboru mládeže probíhaly během diskuse na dané téma (poněkud na její úkor); bylo potřeba zvolit dva duchovenské a tři laické členy COMu, dále po jednom náhradníkovi a předsedu COMu. Tajnou dvoukolovou volbou byli zvoleni tito řádní členové: Zvonimír Šorm a Petr Pivoňka (kazatelé), Hana Kaslová, Marta Jirků a Jan Krupa (laici), členy zůstávají: Irena Škeříková a Jiří Weinfurter, Zdeněk Hojný a Kateřina Ryšavá. Náhradníky byli zvoleni: Štěpán Janča a Michal Plzák (kazatelé), Jaroslav Coufal, zůstává Martin Fér. Předsedou byl zvolen opět Zvonimír Šorm.
     Během porady dále zazněl návrh brněnského konventu příštímu synodu na změnu Řádu křesťanské výchovy mládeže v tom smyslu, aby předseda Seniorátního odboru mládeže nebyl volem přímo, ale členy SOM. Vyslechli jsme též informace o minulém synodu, prázdninových kurzech a říjnovém sjezdu v Prostějově a dále vybídnutí k zvýšení přispěvatelské činnosti do Bratrstva.
     Tož, (staro)novým členům COMu nutno popřát mnoho zdaru, končícím Aleně Tkadlečkové a Mílovi Lapáčkovi přísluší ovace za vykonanou práci.
Štěpán Zbytovský - student teologie
 
ČETLI JSME A PSALI EVANGELIUM
 
Markovo 7,24 - 27
Vstal a odešel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; a ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. On jí řekl: Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.
 
A takto to dopsal Tomáš:
- Žena mu odpověděla: „Pane, ty víš, že i psi mohou být někdy stejně dobří jako lidé. Prosím uzdrav mou dceru, protože i my jsme lidé a věříme ve tvou spravedlnost.“ Ježíš na to řekl: „Tvá víra ti pomohla, jdi domů, tvá dcera je zdravá.“ Odešel a konal mnoho mocných činů.
 
Takto Karel:
- A jelikož ta žena pochopila, že ten pes je taky ona, vzala palici a Ježíše utloukla. Pak se vrátila domů, zabila dceru se zlým duchem v těle a spáchala harakiri. Ježíše se jen s velkou námahou podařilo dát dohromady, aby mohl o týden později zemřít na kříži.
 
A Richard:
- Žena ho požádala znovu o to samé. Ježíš jí zvýšeným hlasem odpověděl to, co už jí řekl. Žena ho poslala do háje a šla domů.
 
A takhle zase Petr:
- Žena dále naléhala. On jí řekl, ať jde domů a chová se podle Božích přikázání. Ona jde, a protože mu věří, tak zachovává přikázání. A Ježíš přijde k ní domů a vyléčí jí dcerku.
 
A nakonec Marek:
Odpověděla mu: „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ Pravil jí: „Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“ Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.
soběslavská mládež
 
zpět na obsah
 
 
REAKCE
 
po přečtení vašeho článku Ty naše kozičky české ve čtvrtém čísle Bratrstva mi nezbývá, než sednout a napsat, co si o celém článku myslím nejen já, ale i několik dalších mládežníků (a mládežnic), s kterými jsme se o článku bavili.
     Chápu asi, že autorka chtěla dívčí části dospívající mládeže říci, že i ona měla tehdy podobné problémy jako většina ostatních. Ovšem formu, jakou k tomu použila (převyprávění třech příhod na stejné - a myslím i poněkud zbytečné téma), považuji za ne zcela šťastnou, neboť mě svádí k závěru, že autorka chce stavět svůj tehdejší problém či mindrák i dnes na odiv... Snad by se našlo v praxi či okolí dost přínosnějších příkladů problémů dospívající mládeže, než ony tři uvedené. V celém článku však docela chybí alespoň náznak rady či možného vyrovnání se s (nejen tímto) problémem - a to právě z pohledu farářky naší církve. V této oblasti by mohla a snad i měla autorka říci mladým lidem mnohem víc, než řekla zmiňovaným příspěvkem. Mnozí z dospívajících by jí za to byli určitě vděčni.
     Nepatřím už k -náctiletým, přesto Bratrstvo rád čtu. Nejsem žádný puritán, ani mě netrápí reklama na kosmetiku z kozího mléka. Myslím pouze, že v dnešní době plné komerčních publikací a lecčemu a leckomu poplatných článků, by právě Bratrstvo mělo být tím časopisem, který napomůže nelehké, ale tolik potřebné - správné orientaci naší mládeže, tím časopisem, na jehož stránkách najde čtenář nejen příhody k pousmání, ale i radu, poučení a povzbuzení.
S pozdravem Jaroslav Matuška
 
REAKCE NA REAKCI
 
Také mně nezbývá než něco málo připsat. To, že autorka vylíčila své zážitky, bylo na můj popud a přemlouvání, neboť jsme si přáli, aby jeden z příspěvků na téma mindráky byla nějaká historka pro usmání. Není lepšího svědectví o nadhledu nad svým životem, než podívat se na něj s humorem? Na co se vlastně tak durdíte? Na paní farářku, co si to dovolila? Nebo se stydíte za muže (různé inteligenční úrovně), jak se na ženy koukají? (Tady si dovolím dojem, že ti muži nechtěli ublížit - prostě chtěli být vtipní - není to postoj radosti ze života?)
     A nebo... není to divné, že jste tak zaujat tímto článkem přehlédl, že je v tomto čísle dalších sedm stránek na toto téma k radě, poučení a povzbuzení? .
Marie Stolařová
 
NEHAS, CO TĚ NEPÁLÍ
 
Ve dnech 25. a 27. dubna 1997 proběhlo ve Hvozdnici setkání mládeží pražského seniorátu. Nebylo to poprvé a doufám, že to nebylo ani naposled.
     Téma setkání bylo opravdu palčivé. Nehas, co tě nepálí. Všechno už začalo v pátek podvečer uvedením divadelního kusu o Amanovi. Cesty a život tohoto muže několikrát ovlivnil neznámý muž. Na konci svého příběhu v něm Aman pro sebe rozpoznává Ježíše Krista. Toto divadlo připravila klimentská mládež. Jejich vystoupení mělo velký ohlas, protože výkony herců byly značně přesvědčivé.
     V závěru dne došlo na obvyklé představování. Změna byla v tom, se představovaly jednotlivé mládeže.
     V sobotu dopoledne přednesli své přednášky Zvonek Šorm a Míša Tkadlečková. V jejich průběhu se objevily otázky jako Kdo, kdy, co hasit? Koho, kdy, co pálí (má pálit)? Potom se je snažili všichni společně zodpovědět. A toto hledání přerušilo až oznámení o připraveném obědu.
     Po výborném obědě byli všichni dobře naladěni. A i když počasí příliš nepřálo, přesto se většina účastníků vydala na bojovou hru. Úspěchem byla už ta skutečnost, že se všichni v pořádku vrátili. Vrchol dne však ještě nepřišel. Přišel až k večeru s bratrem prof. Milošem Bičem. Ten vyprávěl o svém životě a práci. Jeho vyprávění bylo velmi poutavé a přínosné. A aby si i tělo přišlo na své, v každé volné chvíli se hrál fotbal.
     V neděli posloužil při bohoslužbách svým kázáním Jan Horálek. A po obědě už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit a rozejít po svých cestách. A těšit se, že se časem tyto cesty zase někde protnou.
Jan Kristián
 
zpět na obsah
 
 
DO PRČIC? NE, DO LITIC! ANEBO JEŠTĚ JINAM...?
Míla Lapáček
 
Slavný pochod Praha - Prčice nesnese s naším putováním z Letohradu na Litice (16 km) srovnání. Zejména v tom, že my, kdo jsme oné památné soboty 26.dubna 1997 kráčeli malebným Poorlickem, jsme se navzájem všichni znali. Jelikož nás nebylo prčických 7000, ale přesně 7 (hle, číslo odjakživa symbolizující plnost - i počtu)! Což byl nesporně klad. Poněvadž na ploše více než 7 hodin (...plnost času...), jež nám poskytlo velmi rozumné tempo i délka pochodu, jsme mohli hovořit každý s každým a utvořit tak sdílející se, pohybující se, komunikující společenství.
     Aj, takřka obraz církve coby Společenství poutníků (Communio viatorum)! (Ačkoli, v jednom tato metafora neodpovídala realitě: všichni putující byli muži - zatímco církve jsou ve skutečnosti účastny i ženy; leckde dokonce převážně). Přesto však ono přirovnání - domnívám se - stojí alespoň za letmou zmínku:
     Jeden znal cestu a my jsme se jím nechali vést. Ba později, když jsme pochopili zákonitosti trasy (systém turistických značek), mohli jsme dokonce jít i samostatně, a jen v případě nejistoty počkat na průvodce, který by nám poradil a řekl, kudy nyní dál.
     Schůdnost cesty se mnohokrát za celý pochod změnila. Jednou přímá silnice, podruhé úzká lesní pěšina, kamenitá a tarasená vývraty, potřetí strmé stoupání na výšinu, při kterém každý sotva dechu popadal; ovšem - ten slastný pocit, když jste nahoře! - byťsi jen na chvíli, poněvadž cesta vede dál a opět nutno sestoupit dolů, což je neméně namáhavé i nebezpečné.
     Avšak dole, jaká to milá alegorie!, hospoda. Před ní výčepní, který vás zve dál, už ve dveřích se zajímá, zda si dáte guláš, a když odpovíte kladně, tak ho máte před sebou (sedmiknedlíkový) než bys řekl švec a platíte za něj - představte si to!: pouhých 25,20 Kč - sola gratia!!
     Občerstveni a znovu svěží pak vykračujeme k poslednímu úseku, jenž ještě zbývá do cíle. Počasí se mění k lepšímu, když počáteční vytrvalé mrholení, které působilo, že vidět bylo jen do nedaleka, je střídáno protrhávající se oblačností beze srážek a tu a tam prosvítajícím sluníčkem. Družně hovoříce kráčíme tedy mezi poli a lesy, vesnicemi i po samotách, abychom zanedlouho již zpovzdálí zahlédli očekávanou metu: nádraží. Obraz pochodu coby církve jako společenství poutníků se posledními tahy štětce mé fantazie uzavírá.
za třebechovické Míla L.
 
DOPORUČUJI
 
PŘEŽILA JSEM PICASSA
Biografický film natočený režisérem J. Ivorym podle vzpomínkové knihy jedné z mnoha Picassových žen, která jako jediná od něho dokázala odejít dosmrtně nepodrobena.
     Film nám přibližuje předního z velikánů malířství 20. století jako člověka strhujícího, živelného i zranitelného (jak jinak ...), nevyzpytatelného a silného. S jistou despocií si tvůrce Guerniky podmaňuje každého (a zejména každou), kdo překročí meze jeho osobnosti a vstoupí do silového pole jeho génia - je to jako stát se závislým na droze. Se všemi průvodními příznaky i důsledky. Pablo Picasso má na vnímavého člověka, dostane-li se ten do jeho bezprostřední blízkosti, vliv podobný jako kokain nebo heroin. V tom například, že nastává závislost, ze které se může osvobodit jen osobnost ne méně silná a mocná než je Picassova. Autorka literární předlohy filmu Přežila jsem Picassa to dokázala, a tak není divu, že o tom s chutí napsala knížku.
     V hlavní roli výtečný Anthony Hopkins (mj. Mlčení jehňátek). Doporučuji středně náročnému divákovi.
Míla Lapáček
 
zpět na obsah
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah