Rodinné stríbro
Konfirmace
  Kristýna Žárská
 
Konfirmace opravdu patří k rodinnému stříbru. Jak vnímali konfirmaci dřív? Byla slavnostnější, důležitější? Co znamená pro nás? Znamená pro nás vůbec něco? Není to spíš zbytečnost, fraška a otrava? Bývá opravdu odrazovým můstkem do mládeže? Fungují kontakty mezi konfirmandy a mládeží?
    Jak vlasně probíhá konfirmační cvičení? A nemělo by se zrušit? Přemýšlejte chvíli o tom. Anketa je z Prahy, článek z Valašska.
 
 
Přiznám se ke konfirmaci?
  Kristýna Žárská
 
Nejdřív přijdou obálky - sbor obešle své ratolesti pozvánkou na „konfirmák“. Ratolestem je tak 13,14 let. Dělí se dvě skupiny, skupina A začne do „konfirmáku“ chodit z donucení babiček, někdy i rodičů a o kostele nic neví - greenhorni. Skupina B se již jako malá v průběhu bohoslužeb čtverala vesele na kazatelnu, prošla nedělkou, náboženstvím, je z tradičních evangelických rodin, všichni ve sboru je znají a nikdy by ji nenapadlo do konfirmáku nejít.
    Po půl roce přichází konfirmační zkouška. Skupina A to má na háku a vesele čte z papíru odpovědi na předem připravené otázky, skupina B, značně bledší, odpovídá to, co se doma, často pod dohledem rodičů, dny a noci učila. Nedej Bože se splést, to by byla ostuda, vzadu se mračí rodiče, o dvě řady víc vpředu se dobře baví konkurenční (nepřátelský) rodinný klan, a je zas o čem vyprávět. Po druhé zkoušce nadchází konfirmace, po několikrát nacvičovaném vstupu a odchodu z kostela se vyšňoření konfirmandi před napráskaným kostelem odhodlaně blíží pokazit i to, co by nervy vydržely. Cvakají blesky fotoaparátů, alespoň jedna konfirmandka vypadá jako nevěsta, alespoň tři lidi to mají na háku, aspoň jedna kamera.
    Přijetí do sboru, potvrzení křtu, první večeře Páně. Ano, ano, ano, s Boží pomocí.
    Přijetí do sboru? Snad - pokud to aspoň ten sbor myslel vážně. Potvrzení křtu? Možná tak za dva tři roky, když se nad tím člověk zamyslí, odmyslí si tu část frašky a tradice, pak se přizná k svému křtu, přizná se třeba i ke své konfirmaci, sám v sobě. Ne tam mezi dalšími patnácti, s nervama v háji, s lidmi v kostele, které tam nikdy neviděl a kteří ho teď do sboru slavnostně přijímají.
    V čem vidím smysl konfirmace? Ne v konfirmaci samotné, i když by to tak asi mělo být, ale v možnosti přijít do mládeže, dorostu, prostě nějaká záchranná síť, která se konfirmandům naskytne. Nebo, co je zaujme a udrží, i když konfirmák skončí. Ještě jsem neviděla konfirmanda, který by byl zvenčí a uvědoměle a vzorně by chodil do kostela po skončení konfirmace, aniž by patřil do party, která by tam chodila s ním. Myslím, že o konfirmandy by se měl zajímat celý sbor, včetně starších, ale hlavní zodpovědnost spočívá na mládeži - v tom, aby je podchytila a tím pádem, aby ve sboru zůstali. Aby v ní zůstali kvůli legraci, kamarádům - ale aby mládež nezastínila, že má zvěstovat Boha, jeho zákony, vůli i vedení. To si myslím, že je náš hlavní úkol.
    záležitost. Má-li to být vyznání víry, pak jen nesnadno půjde zařídit, aby to dvacet, deset nebo pět konfirmandů mohlo udělat zároveň. Možná to nepůjde vůbec. Může přijít strach, neschopnost, okamžik (i pěkně dlouhý) nevíry. Může to na člověka přijít až třeba ve třiceti, že bude chtít svou vírou nějak nábožensky, institučně, před shromážděním, vyznat. A také to nemusí přijít nikdy, jeden se může zaleknout a nenajít v sobě odvahu něco takového učinit.
    Zkusme to tedy odjinud. Co kdybychom řekli možná i správněji, že konfirmace je místo a čas, kdy se Pán Bůh přiznává k naší víře, kdy ji obnovuje, kdy potvrzuje, že naše víra není jen naše, ale také Jeho. Když o letnicích dostali apoštolové dar Ducha svatého, neopustil je myslím strach z nepřátel, ani jejich rybářská koktavost apod., bída nezmizela. Podstatné je, že Boží přítomnost byla zaslíbena, a proto seslána. Slib Ježíšův, že na zem pošle potěšitele, ochránce a pomocníka trvá jednomu každému. Konfirmace - potvrzení víry? Já to vidím ve dvou větách, které Ježíš vypráví: jednak při večeři Páně - to čiňte na mou památku a jednak, když po příběhu o milosrdném Samařanu říká - jdi a učiň totéž. Tak nám myslím nezbývá, než na konfirmaci v modlitbách čekat.
    A smysl konfirmačního cvičení? Veliký, ale ne jen jako docházka na faru s blokem, do kterého budeme se sousedem hrát piškvorky (i když i to má svůj veliký význam!). Ale hlavně jako příležitost se sejít, povídat si o tom, co nás baví, trápí, co nás zajímá a poslouchat zas o tom, co zajímá a baví faráře, co ho štve, proč věří a co mu to dává. Těžko nám předá svou víru, i když by jistě moc chtěl, maximálně nás může k něčemu inspirovat. Je to o inspiraci, o tom, že se děcka v těch třinácti, čtrnácti, patnácti apod. dozví o tom, že kromě nudy nedělního kostela, školy přes týden, zábavy odpoledne, je tu také něco jiného. Pro faráře je to jedna z mála šancí, jak určitou věkovou skupinu oslovit, jak s ní pracovat a jak jí třeba navodit myšlenku, že určité společenství, určitý způsob prožívání má nějaký smysl. Je to o inspiraci si něco zkusit, vyzkoušet, něco se i dozvědět a s někým být. Je to o inspiraci k jinému způsobu myšlení a kladení si otázek.
 
Konfirmace na latríně
  Ondřej Macek
 
    Někde nám, myslím, říkali, že konfirmace je z latinského confirmo, are, avi, atum a znamená tedy upevnit, posílit, utvrdit, s jistotou tvrdit a to vše, že platí o víře. Je to místo a čas, kdy se jedinec přiznává svou vlastní vírou ke křtu.
    Něco takového jsem prožil asi v deseti letech! byl jsem tehdy o prázdninách na táboře, kde se každé ráno a snad i večer konala modlitební chvíle. Žádné Ó náš milý Bože či Pod večer tvá čeládka! ale pěkně každý, jak mu Duch dá. Pilně jsem tam chodil a poprvé začal o své víře přemýšlet. Koncem týdne jsem dostal strašný průjem, a tak jsem se na dřevěném prkénku kadibudky mezi odpornými mouchami, ve strachu, co na mne ještě vyletí, v křeči břicha, začal poprvé modlit, někde tam jsem se svou vírou přiznal ke svému křtu! taková průjmová konfirmace. Ne, nechci to nikterak karikovat, jen jsem potom ještě tu víru tisíckrát možná víckrát ztratil a snad i znovu nalezl.
    Když jsem byl potom o čtyři roky později skutečně v kostele konfirmován (řádně - v pokleknutí před stolem Páně v salvátorském kostele) čekal jsem naproti tomu, že se snad konečně se mnou něco stane (nejen, že průjem ustane), otevřou se klenby kostela, vstoupí anděl, konečně všechno pochopím, konečně tu bude pevná a silná víra, anebo na mně alespoň paní farářka pozná, že jsem nehodný, a klepne mě přes prsty a pošle domů. Nic. Zůstal jsem stejný, nebo skoro stejný. A jen jsem se bál, aby se mě někdo doma u svátečního oběda nezeptal, tak co, přijal jsi Ducha svatého?
    Nesčetněkrát se říkalo: ve čtrnácti to je moc brzo. Možná, nebo také moc pozdě. Konfirmace je po mnoha stránkách ošidná záležitost. Má-li to být vyznání víry, pak jen nesnadno půjde zařídit, aby to dvacet, deset nebo pět konfirmandů mohlo udělat zároveň. Možná to nepůjde vůbec. Může přijít strach, neschopnost, okamžik (i pěkně dlouhý) nevíry. Může to na člověka přijít až třeba ve třiceti, že bude chtít svou vírou nějak nábožensky, institučně, před shromážděním, vyznat. A také to nemusí přijít nikdy, jeden se může zaleknout a nenajít v sobě odvahu něco takového učinit.
    Zkusme to tedy odjinud. Co kdybychom řekli možná i správněji, že konfirmace je místo a čas, kdy se Pán Bůh přiznává k naší víře, kdy ji obnovuje, kdy potvrzuje, že naše víra není jen naše, ale také Jeho. Když o letnicích dostali apoštolové dar Ducha svatého, neopustil je myslím strach z nepřátel, ani jejich rybářská koktavost apod., bída nezmizela. Podstatné je, že Boží přítomnost byla zaslíbena, a proto seslána. Slib Ježíšův, že na zem pošle potěšitele, ochránce a pomocníka trvá jednomu každému. Konfirmace - potvrzení víry? Já to vidím ve dvou větách, které Ježíš vypráví: jednak při večeři Páně - to čiňte na mou památku a jednak, když po příběhu o milosrdném Samařanu říká - jdi a učiň totéž. Tak nám myslím nezbývá, než na konfirmaci v modlitbách čekat.
    A smysl konfirmačního cvičení? Veliký, ale ne jen jako docházka na faru s blokem, do kterého budeme se sousedem hrát piškvorky (i když i to má svůj veliký význam!). Ale hlavně jako příležitost se sejít, povídat si o tom, co nás baví, trápí, co nás zajímá a poslouchat zas o tom, co zajímá a baví faráře, co ho štve, proč věří a co mu to dává. Těžko nám předá svou víru, i když by jistě moc chtěl, maximálně nás může k něčemu inspirovat. Je to o inspiraci, o tom, že se děcka v těch třinácti, čtrnácti, patnácti apod. dozví o tom, že kromě nudy nedělního kostela, školy přes týden, zábavy odpoledne, je tu také něco jiného. Pro faráře je to jedna z mála šancí, jak určitou věkovou skupinu oslovit, jak s ní pracovat a jak jí třeba navodit myšlenku, že určité společenství, určitý způsob prožívání má nějaký smysl. Je to o inspiraci si něco zkusit, vyzkoušet, něco se i dozvědět a s někým být. Je to o inspiraci k jinému způsobu myšlení a kladení si otázek.
 
Anketa          
 
Ptala jsem se dvanácti lidí, co tak člověk potká ve zkouškovém období, většinou vysokoškoláků.
 
Byla v tvém životě konfirmace důležitým duchovním momentem?
9 lidí odpovědělo, že ne.
  • pokud nepočítám, že jsem se dostal do mládeže, tak ne
  • v jistém slova smyslu ano, ale až pozdějc
  • určitě, první večeře Páně
  • spíš fraška
  •  
    V kolika letech, si myslíte, že by byla konfirmace optimální?
    Průměrná odpověď 16 let
  • až v dospělosti
  • já bych ji zrušil
  • tak, aby to bylo vlastní rozhodnutí a ne nátlak rodičů, tak 17 a víc
  • nejnižší hranice 14
  •  
    Co by měla pro člověka znamenat? A znamená?
    Obecně
  • první večeře Páně; že tě přijímá sbor; přijetí nějaké cesty; přiznání se ke křtu; rok trvající nuda; bylo to celkem fajn
  • hlavně se mít čeho chytit
  • často na nátlak rodičů, pak z toho nic není
  • důležité je zapojit ty lidi do nějaké služby, aby aktivně pomáhali, dát jim nějakou zodpovědnost
  •  
     
    Archiv          
     
    Vzpomenete si někdy na svoji konfirmaci?
        ...Ale kde jsou ti, kteří byli tenkrát konfirmováni a kde ti, kteří byli konfirmováni před třemi, dvěma lety, ba před rokem? Tak nějak se rozplyne ta konfirmandská sláva ve společnosti kamarádů a kamarádek, zůstane pěkným užitím jedné dubnové či květnové neděle, ale bez významu pro všední dny.
        ...Vlastní význam konfirmačního slibu jsem si uvědomil teprve nedávno, při četbě životopisu Karla Eduarda z Lány, superintendenta evang. církve a.v.. V knize jest zmínka o bolestném rozkolu, který vznikne mezi Lánym a jeho synem Emilem, když tento jeho syn jest na vysokoškolských studiích získán ideou Marxovou a tehdy moderních socialistických teoretiků natolik, že chce vystoupiti z církve (jejímž nejvyšším představitelem byl jeho otec). Otec domlouvá synu všelijak, vysvětluje, varuje, ale když nic již nepomáhá, tu mu připomíná konfirmační slib, který z jeho rukou - jako jeho farář - v černilovském kostelíku přijal.
        Chcete mít lepší obraz evangelického křesťana a faráře, než jaký poskytuje osobnost Lányho v tom okamžiku, když se otec přestane vůči dítěti dovolávat práv otce, nároku na povinnou poslušnost, ale připomíná bloudící duši konfirmaci? A jak hluboce to osvětluje pravý význam slibu konfirmačního, toho obnovení závazku křestního, v celé jeho hloubce.
        Stojí za to, abychom i my na tu svoji vzpomenuli, a pokud to jen je v možnostech našich Sdružení, postarali se o to, aby mladí konfirmandi nebyli dále ponecháni sami sobě, ale byli získáni pro Dorost a tak i pro sbor a pro církev. Snad se to podaří... ...Ale té námahy nebudeme jistě litovat. „Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby i jiní mohli z ní píti“ jest známý výrok E. T. Setona. ... Jsme všichni členy velkého konfirmačního bratrstva, které složilo svůj neodvolatelný slib.
        Vždyť tenkrát, když jsme svými mutujícími a ustrašenými hlasy odříkávali Credo, tu, aniž bychom si toho byli vědomi, dotýkali jsme se těch nejvyšších věcí, jež jsou člověku dány k vědění i věření.
        Bratrstvo 1940, č.9,
    autor pod značkou N
    .

    Bratrstvo 7/2001