Stručně a jasně  
Odškodnit
za narození?
MUDr Jan Payne, přednáší lékařskou etiku
 
Ve Francii před nedávnem proběhl soud, při kterém byla postiženému muži přiznána náhrada škody za to, že u něj nebylo postižení lékaři předvídáno a že se tedy vůbec narodil. Tento precedens uvedl do pohybu řadu podobných procesů. Co si o tom myslíte?
    „Existuje pouze jeden opravdu závažný filosofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku.“ Tak začíná známý esej Alberta Camuse: Mýtus o Sisyfovi. Cosi v tomto smyslu by se pak dalo namítnout těm, kteří tvrdí, že se ani neměli narodit. Podle našeho autora je to otázka, kterou si klade každý. Nemusí to hned být člověk postižený; namnoze se stává, že lidé končí svůj život pro úplné hlouposti. Litovat a snažit se chránit je ovšem třeba každého, kdo se k něčemu takovému odhodlá, dokonce i toho, kdo k tomu má pádné důvody, například vrozené postižení.
    Avšak tyto úvahy jsou čistě v rovině etiky a od etiky si vypůjčují její hodnocení. Sotva ovšem asi Alberta Camuse či někoho podobně hlubokého napadlo uvažovat o tom, že by se snad někdo, kdo se ocitne v nouzi, nouzi například vrozeného postižení, zabýval soudní žalobou. To, že k takovým obviněním nyní dochází, jen ukazuje, že zde zeje propast mezi rovinou mravní a právní; právně totiž lze uvažovat tak, že u něčeho, co je pokládáno za špatné, lze najít sled příčin a na jejím počátku pachatele: příčetnou osobu. Jinak je tomu ovšem v mravní rovině.
    Pokud někdo touží udělat z křehkého přemítání o smyslu života soudní při, pak jen přiznává, že nic nepochopil. Anebo se vyzná až příliš: prostě mu jde jen o to, aby vyhrál větší či menší obnos peněz. Když totiž někdo upřímně uvažuje o tom, že jeho život nemá smysl a že se tudíž ani narodit neměl, obvykle, bohužel, spáchá sebevraždu a do žádných soudních pří se nepouští. Nechť tedy právníci dají do souladu paradoxní zákony.
 

Bratrstvo 2/2002