Literatura  
Modrý smutek
Judith Hermanové
Michaela Otterová
 
Motto: The doctor says, I¨llbe alright but I¨m feelin blue.     Tom Waits
 
    Mám-li mluvit o knížce Letní dům, později, která vyšla před čtyřmi roky a vzbudila v Německu pozdvižení, napadá mě klíčové slovo ''generace''. Všech devět povídek či vyprávění souboru nějak odráží způsob života a myšlení současných berlínských třicátníků, generace na konci bezstarostného mládí. Že by němečtí samotáři? Myslím, že to přirovnání není úplně od věci.
/n     Postavy povídek Judity Hermannové vyznávají bohémský styl života a la šedesátá léta, jsou nezodpovědní, soběstřední a mají hrůzu z nudy. Jako Christine z druhé povídky chtějí i všichni ostatní obrazně ''zažít hurikán''. A nic nedají na Kasparova moudrá slova: ''Budeš brečet a vřískat. Hurikán není žádná senzace. Hurikán je strašlivý, chceš, aby tě zbavil všech tvých rozhodnutí, ale ne na účet ostrova, ne na můj účet.'' Právě ta nutnost rozhodnout se v nich vyvolává paniku. Každý z nich si více či méně jasně uvědomuje, že už není naivním květinovým dítětem. Musí se rozhodnout kam dál a možností není přehršel: Buď si bude do smrti hrát na alternativce, i když červená křiklavost vnějších excesů nepřebije hluboký modrý smutek uvnitř. Nebo se přizpůsobí normálu jako vypravěč z povídky Sonja, který prchá před svou femme fatale do manželství s jinou ženou. Anebo se uzavře do samoty jako Kaspar, Hunter či Koberling. Zkrátka každý je nucen něčeho důležitého se vzdát a nikdo z nich to nedokáže beze zbytku.
    Ve své zmatenosti jsou překvapivě pokorní, takže se například nestydí vážně se zajímat o výpovědi svých prarodičů. Jako by minulé životní příběhy měly souvislost s jejich současnou situací. Osud prababičky v povídce Červené korále fascinuje vypravěčku dokonce tak, že ho přijímá za vlastní. V jiné povídce říká Sophie o své babičce, že uměla vyprávět ''celé dva příběhy''. Jeden o tom, jak se jí při útěku z Berlína ztratil šestiletý syn, a druhý o tom, jak dcera tomuto synovi vyrazila prakem oko. Šokující přitom není jen obsah obou příhod, ale taky fakt, že si stará zahořklá paní vybírá ze svých vzpomínek právě tyto. To, z jakých zážitků zpětně skládáme svůj životní příběh, když ho třeba někomu vykládáme nad sklenkou vinného střiku, o nás přece vypovídá víc než události samy.     Pokud člověk mluví o někom druhém, pak je tím, kdo utváří z chaosu příběh, on sám a odpovědnost za vyprávění leží něm. Přitom může být veden kalkulem s emocemi posluchačů a uvnitř zůstat lhostejný. Naopak v povídkách Letního domu je osobní zaujetí jednotlivých vypravěčů víc než zřejmé. A totéž platí pochopitelně i pro Judit Hermannovou - své postavy miluje, trpí s nimi, a to dává povídkám vážnost, před níž fakta blednou. Nemusíme se tedy trápit otázkou, nakolik jsou příběhy autobiografické. Dobrý příběh zkrátka nikdy není pouhou smyšlenkou.
 
Judith Hermannová: Letní dům, později,
Větrné mlýny 1999
 
Církev  
Nové logo
Johannes Hortulanulus
 
Chtěl bych se tímto připojit k probíhající diskusi o podobě nového loga naší Českobratrské evangelické církve. Bratr Mir. Brož v 8. čísle loňského ročníku Českého bratra vyjadřuje svůj názor, že by logo mělo vystihovat ''něco specificky českobratrského evangelického'' a vyzývá k tvorbě konkrétních návrhů. Dovolil jsem si tedy, zváživ nejprve důkladně své kreslířské možnosti i meze, přijmout tuto výzvu a svůj nápad nyní zveřejňuji - pro lepší posouzení i s popisem vývoje celé práce. Přemýšleje nad tím, co je specificky českobratrské evangelické, došel jsem k tomu, že je to především svobodný duch, který v naší církvi panuje. Teď už zbývalo jen vymyslet, jak tohoto svobodného ducha ztvárnit. Byv šťastně osvícen, vyšel jsem z biblického verše ''duch kam chce, věje'' (J 3,8) a první návrh byl na světě:
Po nějaké době mě však začal hrýzt červ pochybností: Není můj návrh příliš nejednoznačný? Ještě aby tak někdo naši milou církev obvinil ze spiritismu! Vzal jsem to tedy za jiný konec. Svoboda se přece dá vyjádřit i jinými symboly. Připojíme-li navíc některé typické evangelické znaky...
Z tohoto návrhu musí být každému jasné, o co se jedná, a navíc tu nikdo nezůstává na pochybách ohledně našeho rozhledu a zakotvenosti naší církevní tradice. Nicméně po zralé úvaze jsem musel nakonec zavrhnout i tuto verzi - nebezpečí, že nás někdo z nepochopení obviní z podbízivého amerikanismu, bylo opravdu vážné. Musel jsem nyní jít vskutku do hloubky. Uvědomil jsem si, že všechny mé předchozí snahy o konkrétnost byly vlastně marné, protože naše poznání je přece zatím jen částečné, vidíme všechno ''jako v zrcadle'' (1K 13,12), a vše je vlastně tajemstvím. A to mi bylo také inspirací pro můj poslední výkon. S konečnou platností tedy navrhuji, aby ČCE přijala za své toto logo:

Bratrstvo 7/2002