Vzkíšení těla  
Nejen
až zaklepeme bačkorama
Zdeněk Šorm
 
''Hle, odhalím vám tajemství''. Ne - nebojte se nebo netěšte se - nechci soutěžit ani s ufology ani s esoteristy. Nebudu vykládat co vás čeká po smrti a do kolikátého že nebe se dostanete. Nebudu vlastně žádné tajemství vykládat ani vysvětlovat. Chci vám, po příkladu apoštola, tajemství odhalit, ne vysvětlit. To je velký rozdíl.
    To, co lze vysvětlit, o čem lze vykládat, jak to chodí, a co lze pojmenovat, to, i kdyby bylo sebezáhadnější, není žádné tajemství. To bývá spíš snůška našeho fantazírování, představ a výmyslů, které jsou výrazem našich obav z nejistoty nebo naší touhy po hloubce života, která se nám z něj vytratila, protože hledáme jen ta nejsnadnější řešení. O skutečném tajemství je možné mluvit tehdy, když si uvědomujeme, že všechna naše vysvětlení a představy jsou krátké na to, aby vystihly, s čím se setkáváme. A vůbec přitom nemusí jít o nějaké nadpřirozené jevy.
    A právě o to mi jde, aby se nám vzkříšení z našich zaběhaných představ vysmeklo, abychom je znovu objevili jako něco, co se do škatulek, do kterých si je zařazujeme - ať už zastánci nebo popěrači - nevejde. Chci, aby vyšlo najevo, že to, co při rozhovorech o něm samozřejmě předpokládáme, je ještě jinak. Proto se ještě přidržím apoštola: ''Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,'' píše o vzkříšení.
    Obvykle přemýšlíme jen o vzkříšení mrtvých a šupem se pak ocitáme v záhrobí. Přeme se o existenci posmrtného života. Jedni argumentují zkušenostmi těch, kdo přežili klinickou smrt, jiní jim odporují z pozic lékařské vědy a další do toho pletou spiritismus. Jenže co s tím, když ono není třeba, aby nejdřív přišla zubatá? Jestli se vzkříšení týká i živých, pak v něm půjde stěží jen o nějakou resuscitaci mrtvol - ať už do života, jak ho známe, nebo do země mrtvých za řekou Léthé.
''po životě''. Bude třeba myslet i na smrt, kterou žijeme, nebo na život, kterým jenom umíráme. Bude třeba přemýšlet o proměně, která se nás týká nejen až zaklepeme bačkorama, ale i teď, když si je obouváme; o nepomíjitelnosti, která nezačíná až po smrti, ale už v životě; o vítězství nad smrtí, na které není třeba čekat až do hrobu, ale které je možné žít. Však je také apoštolské listy nezmiňují v souvislosti s pohřbem, ale se křtem.
    Je to zmatek, ale, doufám, že blahodárný. Možná v něm přestaneme spekulovat a dohadovat se, co je možné v záhrobí, a všimneme si, co je možné v životě. A pak třeba užasneme nad láskou, od které ani smrt ne-dokáže odradit, nad štědrostí, která je s to se rozdat doposledka v důvěře, že ani pak není všemu konec. Možná nás překvapí věrnost, kterou nezviklá ani žízeň po životě - touha užít si dokud je čas, a tak si nechá ujít možnosti, které se nabízejí sólové dráze. Možná se podivíme nad důvěrou, která trvá, i když smrt koná své dílo, která neplyne jen z vidiny, že i na tu zubatou lze nějak vyzrát. A možná nás pak zaskočí, že to, co jsme dávno pohřbili, žije.
    Možná pak uvidíme něco z toho života nenadiktovaného smrtí. Jistě ne všechno. Ale ona i ta kapka stačí. Ne sice k tomu, aby si člověk mohl hrát na všeználka, který do všeho vidí, ale k tomu, aby neměl za osudové všechno, co mu tak připadá, aby čekal nečekané. A tehdy může láska chytit druhej dech - nejenom v duchu, ve skleníku, v srdci, ale ve světě, v reálu, v těle - a naděje snad může obstát i tváří v tvář smrti, za kterou nikdo nevidíme. Vždyť to není naděje na to, co známe, je to naděje, že naše zkušenost není to poslední, naděje v nečekané možnosti a věrnost Boží. Tomu věřím a důkazy klidně přenechám jiným. Pro mě by to byl protimluv.
 

Bratrstvo 7/2002