Kdysi dávno  
Heidelberský katechismus v 21. století
480 let od vydání - 19. ledna
Ladislav Beneš
 
Katechismus představuje stručné shrnutí základních článků víry, které v raných dobách církve uváděly adepta křtu do křesťanské víry. V době, kdy se stal běžným křest nemluvňat, katechismus opět vede pokřtěného k pochopení a přijetí toho, co se s ním ve křtu stalo.
     Katechismů vznikla celá řada. Ale vůbec nejpopulárnější a prý nejrozšířenější je vedle Lutherova Malého katechismu právě Katechismus heidelberský. Tvoří ústřední část Falckého církevního řádu, vydaného Fridrichem III. dne 19. ledna 1563 v Heidelbergu.
     Falc byla v té době zmítána četnými spory mezi zastánci jednotlivých reformačních proudů, přicházejících ze Švýcarska (žáci Kalvína a Zwingliho), Štrasburku i Nizozemí, a zároveň i stranou luterskou. Smír mezi nimi hledal učenec mimořádného nadání, Filip Melanchthon.
     Fridrich III., zvaný „Zbožný“, byl prý skutečně hoden svého jména. Do noci studovával Bibli a komentáře, aby mohl diskutovat s heidelberskými profesory. Spolu s představiteli církevních oblastí je pověřil sestavením řádu, který by ujednotil rozpolcenou církev. Měl za to, že reformační učení je třeba přinést dětem, mládeži i dospělým, a toto učení musí nalézt odezvu v uspořádání bohoslužebných pořádků i podoby a uspořádání církve. Žádná svévole nemá vládnout, ani náhoda, ale poslušnost evangeliu.
     Nový řád a především katechismus neměl sloužit žádné straně protestantského tábora, měl být „prostě evangelický“. Nejznámějším z autorů byl tehdy devětadvacetiletý Zachariáš URSINUS, narozený ve Vratislavi, vynikající žák Melanchthonův, profesor dogmatiky v Heidelbergu. Druhým známým byl Kašpar OLEVIAN. Katechismus v konečné podobě je však možno spíše označit za dílo větší komise.
     Bylo již mnohokrát zjištěno, že katechismus se objevuje ve Falckém řádu mezi ustanovením křtu a večeří Páně. Naše vyznání a naše křesťanská existence se odehrává v „prostoru“ mezi tím, co Bůh pro nás již udělal - jak nám to dosvědčuje křest, a jeho záchranném jednání v budoucnu - jak nám je dosvědčuje večeře Páně. V této časnosti a v této naší existenci, ve které máme osvědčit poslušnou víru, žijeme z jistoty „potěšení“, že v tomto životě, světě a stvoření nejsem odkázán pouze na sebe. Kristus mi to dosvědčil ve křtu a znovu mě o tom ujišťuje při večeři Páně, že drží a nese můj život, že nejsem vydán všanc ani osudu ani náhodě. To je obsahem první otázky: Co jest tvým jediným potěšením v životě i v smrti? - Mým jediným potěšením v životě i v smrti jest, že nejsem sám svůj, ale svého věrného spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne ze vší moci zla vykoupil a tak mne ochraňuje...
     V dalších 128 otázkách, kde se postupně vykládají tři hlavní, klasické součásti katechismu - Apoštolské vyznání víry, Desatero a Otčenáš - nečiní katechismus nic jiného než výklad toho, co tato základní jistota a opora mého života znamená.
     Katechismus by byl falešně chápán, kdybychom jej chtěli považovat za souhrn objektivních vět, které je třeba se naučit, abychom se stali křesťany. Spíše nás s celou naší existenci staví na pevnější základ, než který můžeme postavit svému životu (i se smrtí!) my sami.
     Hojné biblické citáty u každé odpovědi (uvedené opět na popud Fridricha III.) naznačují, že katechismus nedělá nic jiného, než že vykládá obsah Písma a zase nás zpět do něho uvádí. Abychom rozuměli lépe a lépe si přivlastnili, co je vlastním obsahem Písma: přece ono neuvěřitelné potěšení, že Bůh nebude počítat ani vzpomínat ani ty nejhorší hříchy, se kterými zápasím celý život. Nikoli pro mé výkony, ale pouze pro Kristovy zásluhy (otázka č. 56). To je jistota, která mě smí provázet celý život a která mě provede i samotnou smrtí.
 

Bratrstvo 1/2003