Hněv  
O hněvu
Míla Lapáček
 
Pokud jde o hněv, zdálo by se na první pohled, že právě já nemám k tomu mnoho co dodat. Poněvadž jsem většinou lidí, již mne znají, považován za kliďase, kterého jen tak něco nevyvede z míry. To je ovšem klam. Ve skutečnosti se hněvám zhruba stejně často, jako kdekdo jiný. Ale... nemám buď chuť, nebo odvahu to projevit. Souvisí to patrně s mojí neochotou vstupovat do konfliktů; za kterou není nějaká beránčí povaha, nýbrž strach z nepříjemných následků. Abych se jim vyhnul, raději se - v situaci směřující ke konfliktu - stáhnu, odbočím, zmlknu, uzavřu se; a hněv (který se tu často dostavuje) spolknu, zatlačím zpět do nitra, odkud se snaží vytrysknout ven.
     „To neděláš dobře, Jaromíre...“ - zní okřídlená replika, adresovaná jednomu z protagonistů filmu Vesničko má středisková, tomu, který strká vyhořelé zápalky zpět do krabičky. Co hrozí, je každému jasné, a dotyčný to také záhy pochopí.
     Tak je tomu i se mnou a s hněvem. Vím, co je správně a co ne, důsledky jakých příčin jsou blahé a jakých neblahé: Že když se hněv ve mně vzmáhá, měl bych mu dát průchod. I za cenu, že se tím dostanu do nepříjemného střetu s konkrétním člověkem nebo okolím. Dám tak přece čitelně najevo, co si myslím, jak se cítím, o co se mi jedná apod.! Zajiskří se, ale pročistí se vzduch a uleví se mi (což není vůbec zanedbatelné).
     Teorii jakž takž znám, ovšem praxe tuze pokulhává. Moje první manželství ztroskotalo mimo jiné proto, že jsem téměř nic z toho, co mne ve vztahu a v soužití s partnerkou hněvalo, iritovalo a žralo, nedovedl vyslovit, ventilovat. Tolikrát jsem byl rozzloben, tolikrát ukrutně naštvaný; ale místo toho, abych zařval, rozvztekal se, praštil talířem o podlahu, nebo za sebou prásknul dveřmi, tak jsem na sobě nic nedal znát. Všechnu zlobu (a vůbec tu nejde o to, zda oprávněnou či ne- oprávněnou) jsem polykal, presoval nazpět, dovnitř, stále hlouběji.
     Nemohlo přijít nic jiného, než stupňující se deprese, splín, rozpad vztahu a nakonec rozvod.
     Myslím, že není málo těch, kdo zacházejí se svým hněvem stejně nerozumně jako já, a hazardují tak se svými vztahy a se svým duševním zdravím. Chtěl bych je ale povzbudit, že na změnu a zmoudření není nikdy pozdě. Chce to však někdy pořádnou pecku. Já jsem jednu dostal tehdy, když mne můj nepředstíraně rozhněvaný psychoterapeut přivázal provazem ke křeslu, kde jsem si hověl. Když jsem byl omotaný jako bourec morušový, řekl, že tohle je obraz mé životní situace, a že jde teď pryč a ať nepočítám s tím, že se hned tak vrátí (to myslel bezezbytku vážně). Seděl jsem tam jako pecka a odmítal si připustit, jak se mne tohle znesvobodnění, ponížení dotýká. Jenže provaz škrtil čím dál víc a ruce začínaly mrtvět. Přicházel vztek, narůstal hněv, ale - co bych zastíral - i strach; ovšem to vše mne nakonec vyburcovalo k výkonu, za který by se nemusel stydět ani sám Harry Houdini (proslulý artista přelomu 19. a 20. století, unikající z těch nejnemožnějších pout).
     Snad je z předchozí epizody patrné, jak nesnadné bývá odvážit se hněvu - lhostejno zda spravedlivého či nespravedlivého, opodstatněného či iracionálního - ale že pořádný výbuch je mnohdy jediná správná cesta, zatímco všechny ostatní jsou nedobré, škodlivé. A že pekelně se nas... a bez skrupulí to ze sebe vyprskat, může přinést nevídanou úlevu, ba dokonce osvobození.
     Námětem pro jiný článek by zřejmě byly formy a meze hněvivých projevů; ale tu si dovolím tvrdit, že: proti gustu, žádný dišputát. Ačkoli..., kdybyste mě slyšeli a viděli u televize (a teď to neberte jako nějaké žertovné odlehčení na závěr), jak temně zuřím při ledním hokeji, při tzv. zábavných pořadech nebo u zpráv, s jak nepokrytou nenávistí ostouzím tu stranu (resp. umělce či umělkyni), které nepřeji, nejspíš byste nějaké zřetelné meze naléhavě doporučovali (možná i z obav o mé zdraví).
     Takže..., vida, vždyť já se hněvat dokážu, a jak! Ovšem jen u televize, tedy platonicky, ne doopravdy. A to nic není, to dokáže kdejaký moula (co jich jen bývá v ochozech sportovních kolbišť!). Skutečný hněv, bytostný, s mým vlastnoručním podpisem, hněv, za který si ponesu autentickou odpovědnost, to je něco úplně jiného.
     Pokud nejste cholerici, můžete se s ním nelehce potýkat. Je jen ojediněle ctností a projevem vyšší duchovní vyspělosti, nehněvat se. Daleko častěji je to příznak strachu projevit se, otevřít se, být tím, čím já chci a potřebuji, ne tím, čím mne chtějí mít druzí. Neředěný hněv a jeho vyjádření je - po mém soudu - projevem zralé, odvážné poctivosti k druhým i k sobě.
 

Bratrstvo 8/2003