 |
 |
|
Domov
„Betlém“ je zařízení Diakonie ČCE, které poskytuje trvalé
ubytování a komplexní sociální a ošetřovatelskou péči svým
devíti obyvatelům s tělesným postižením a dvěma psychicky
nemocným klientům, a to formou osobní asistence v rámci
společného života postižených obyvatel a jejich asistentů
v komunitě rodinného charakteru. Žádný z vozíčkářů v tomto
komunitním bydlení není schopen sebeobsluhy, nevyžadují však
specializovanou zdravotnickou péči. Potřebují osobní asistenci
pečovatele 24 hodin denně. Pečovatel je tedy ten, který pomáhá
s hygienou, oblékáním, jídlem. Stejně tak je s vozíčkářem
při jeho práci v ergoterapeutické dílně, při jeho návštěvách
lékaře, při nákupech, v kostele, v divadle. Pečovatel tedy
není jen člověk se šikovnýma rukama, je to především člověk
s otevřeným srdcem, stává se přítelem.
Povolání pečovatele není zrovna atraktivní povolání. Kdy přišlo rozhodnutí, že se jím staneš?
Myslím, že dříve než já jsem vůbec začala uvažovat o tom, co kdy budu dělat, začal si mě Pán Bůh nenápadně vést tímto směrem. Začalo to už výběrem školy (studovala jsem Evangelickou akademii v Brně), vůbec jsem si tehdy nedokázala představit, co obsahuje práce pečovatelky, a přesto jsem šla na tuto školu a časem jsem zjistila, že je to opravdu to pravé. K tomu opravdovému rozhodnutí u mě došlo asi tak v 16-ti letech, kdy jsem se poprvé na jedné letní akci setkala s lidmi z „Betléma“. Můj první kontakt s člověkem s postižením byl úžasně bezprostřední, dodnes si ho pamatuji, pak následovaly návštěvy, praxe, brigády a v 18-ti letech po skončení školy mi bylo jasné, kam mě Pán Bůh posílá. Nastoupila jsem jako pečovatelka právě v Betlémě. Tehdy to byl zázrak, že se zrovna uvolnilo jedno místečko, které tu čekalo na mě.
Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako pečovatel? Co by měl takový člověk ovládat a znát?
Já jsem si po Evangelické akademii dodělala dálkově maturitu, takže je ze mě vlastně vychovatel pro ústavy sociální péče. Ale myslím, že více než na vzdělání je u této profese kladen důraz na osobnostní předpoklady. Pokud se někdo rozhodne pro tuto službu, měl by být trpělivý, empatický, atd. Hlavní a důležité je, proč se pro takovou službu rozhodne. Musí zde být touha pomáhat a dát kus ze sebe samotného.
Můžeš z vlastních zkušeností (nebo zkušeností někoho jiného) porovnat situaci v této oblasti u nás a v zahraničí?
Bohužel jsem neměla to štěstí pracovat někde v zahraničí, ale pokud mohu srovnávat s tím, co jsem viděla při svých návštěvách jiných zemí, jsou prostě dál. Někdy mám dojem, že se u nás čas zastavil a někdy jde dokonce dozadu. Nejvíce si to uvědomuji při návštěvách různých úřadů, kdy namísto, aby lidé jednali přímo s vozíčkářem, obracejí se automaticky na jeho doprovod. Také mne zaráží to, proč zařízení, která dokázala, že budou fungovat a fungují dobře, ještě stále nemají podporu státu. Je to všechno asi o uvědomění si toho, jak je relativní pojem zdraví. Že to, co je dnes, nemusí být zítra. V Anglii pokud dokážete udržet svůj projekt nejméně dva roky a dokážete, že je smysluplný, stát jej od vás odkoupí a vezme jej za svůj, i s financováním. Půjde to někdy i u nás?
Jak se bráníš únavě a otupení k vnímání potřebného, které zcela jistě přichází?
Vypnu. Zalezu někam, kde nemusím přemýšlet, a nebo si jen tak sednu mezi lidi a poslouchám je, jak mluví o práci, a říkám si „já mám volno“. To je super. Taky chodím na procházky, ale asi pro to absolutní vysazení bych musela odjet někam hodně daleko, třeba do Izraele; tam se chystám.
Všeobecně se vyznává, že v pomáhajících profesích pracují většinou lidé věřící. Dášo, jak se promítá tvoje víra v Boha při pečování o potřebné?
Víra v Boha je pro mě moc důležitá. Dává mi vždy novou sílu se nastartovat. Je to takový barometr, aby člověk jen nepracoval, ale aby sloužil. Promítá se i do vztahů a jejich řešení. Mám ale i tu zkušenost, že i lidé bez vyznání dokážou pomáhat úžasným způsobem, a často se musím zastydět, když vidím, s jakou láskou a obětavostí se věnují potřebným lidem.
Děkuji za rozhovor.
Kontakt na středisko ČCE Betlém v Kloboukách u Brna http://betlem.diakoniecce.cz
Povolání pečovatele není zrovna atraktivní povolání. Kdy přišlo rozhodnutí, že se jím staneš?
Myslím, že dříve než já jsem vůbec začala uvažovat o tom, co kdy budu dělat, začal si mě Pán Bůh nenápadně vést tímto směrem. Začalo to už výběrem školy (studovala jsem Evangelickou akademii v Brně), vůbec jsem si tehdy nedokázala představit, co obsahuje práce pečovatelky, a přesto jsem šla na tuto školu a časem jsem zjistila, že je to opravdu to pravé. K tomu opravdovému rozhodnutí u mě došlo asi tak v 16-ti letech, kdy jsem se poprvé na jedné letní akci setkala s lidmi z „Betléma“. Můj první kontakt s člověkem s postižením byl úžasně bezprostřední, dodnes si ho pamatuji, pak následovaly návštěvy, praxe, brigády a v 18-ti letech po skončení školy mi bylo jasné, kam mě Pán Bůh posílá. Nastoupila jsem jako pečovatelka právě v Betlémě. Tehdy to byl zázrak, že se zrovna uvolnilo jedno místečko, které tu čekalo na mě.
Čím člověk musí být, aby mohl pracovat jako pečovatel? Co by měl takový člověk ovládat a znát?
Já jsem si po Evangelické akademii dodělala dálkově maturitu, takže je ze mě vlastně vychovatel pro ústavy sociální péče. Ale myslím, že více než na vzdělání je u této profese kladen důraz na osobnostní předpoklady. Pokud se někdo rozhodne pro tuto službu, měl by být trpělivý, empatický, atd. Hlavní a důležité je, proč se pro takovou službu rozhodne. Musí zde být touha pomáhat a dát kus ze sebe samotného.
Můžeš z vlastních zkušeností (nebo zkušeností někoho jiného) porovnat situaci v této oblasti u nás a v zahraničí?
Bohužel jsem neměla to štěstí pracovat někde v zahraničí, ale pokud mohu srovnávat s tím, co jsem viděla při svých návštěvách jiných zemí, jsou prostě dál. Někdy mám dojem, že se u nás čas zastavil a někdy jde dokonce dozadu. Nejvíce si to uvědomuji při návštěvách různých úřadů, kdy namísto, aby lidé jednali přímo s vozíčkářem, obracejí se automaticky na jeho doprovod. Také mne zaráží to, proč zařízení, která dokázala, že budou fungovat a fungují dobře, ještě stále nemají podporu státu. Je to všechno asi o uvědomění si toho, jak je relativní pojem zdraví. Že to, co je dnes, nemusí být zítra. V Anglii pokud dokážete udržet svůj projekt nejméně dva roky a dokážete, že je smysluplný, stát jej od vás odkoupí a vezme jej za svůj, i s financováním. Půjde to někdy i u nás?
Jak se bráníš únavě a otupení k vnímání potřebného, které zcela jistě přichází?
Vypnu. Zalezu někam, kde nemusím přemýšlet, a nebo si jen tak sednu mezi lidi a poslouchám je, jak mluví o práci, a říkám si „já mám volno“. To je super. Taky chodím na procházky, ale asi pro to absolutní vysazení bych musela odjet někam hodně daleko, třeba do Izraele; tam se chystám.
Všeobecně se vyznává, že v pomáhajících profesích pracují většinou lidé věřící. Dášo, jak se promítá tvoje víra v Boha při pečování o potřebné?
Víra v Boha je pro mě moc důležitá. Dává mi vždy novou sílu se nastartovat. Je to takový barometr, aby člověk jen nepracoval, ale aby sloužil. Promítá se i do vztahů a jejich řešení. Mám ale i tu zkušenost, že i lidé bez vyznání dokážou pomáhat úžasným způsobem, a často se musím zastydět, když vidím, s jakou láskou a obětavostí se věnují potřebným lidem.
Děkuji za rozhovor.
Kontakt na středisko ČCE Betlém v Kloboukách u Brna http://betlem.diakoniecce.cz